29 Cdo 1256/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Sallerova výstavba Emporium II k. s., se sídlem v Otvicích, Obchodní
zóna 266, PSČ 431 11, identifikační číslo osoby 27266303, proti žalovanému
JUDr. Jánu Kurincovi, advokátu, se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, PSČ 170
00, jako správci konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní
podnik, identifikační číslo osoby 00016616, zastoupenému JUDr. Karlem Trojanem,
CSc., advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Žertvách 2230/42, PSČ 180 00, o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 5/2011, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo
15/2014-273, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
listopadu 2014, č. j. 10 Cmo 15/2014-273, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje
proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2014, č. j. 58 Cm
5/2011-231.
II. Ve zbytku se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 58 Cm 5/2011-231, rozhodl
Městský soud v Praze tak, že zamítl žalobu na vyloučení pozemku parc. č. 1335/37, zapsaného na listu vlastnictví č. 2631 pro katastrální území J., obec
P., vedené u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště
Praha, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (Pražské pekárny a mlýny,
státní podnik) [bod I. výroku], z konkursní podstaty úpadce vyloučil pozemky
parc. č. 1335/29, 1335/30, 1335/38, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/11,
1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23, všechny zapsané na listu vlastnictví č. 2631 pro katastrální území J., obec P., vedené u Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále též jen „sporné nemovitosti“ )
[bod II. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první
rozsudek ze dne 2. června 2011, č. j. 58 Cm 5/2011-84, ve znění usnesení ze dne
28. června 2011, č. j. 58 Cm 5/2011-90, kterým soud prvního stupně žalobu v
celém rozsahu zamítl pro opožděnost, Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze
dne 29. listopadu 2012, č. j. 13 Cmo 91/2011-126. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 8. dubna 1987 uzavřel Státní statek hl. m. Prahy (dále také jen „St. statek“) s národním podnikem Pražské pekárny a mlýny, n. p. (dále také jen
„národní podnik PPM“) hospodářskou smlouvu č. 20/87 o dočasném užívání pozemků
(mimo jiné) parc. č. 1337/2 – zahrada, 1338/1 díl 1 – orná půda, 1338/1 –
zastavěno, v k. ú. J. počínaje dnem 8. dubna 1987 a konče převodem správy
nejpozději však dnem 31. prosince 1987. 2/ Dne 30. prosince 1988 vznikl státní podnik Pražské pekárny a mlýny, státní
podnik (pozdější úpadce) na základě zakládací listiny Ministerstva zemědělství
a výživy ČSR ze dne 15. prosince 1988, přičemž dnem 1. ledna 1989 na něj přešel
veškerý majetek, práva a závazky národního podniku PPM. 3/ St. statek uzavřel s národním podnikem PPM dne 18. ledna 1998 (správně 1989)
hospodářské smlouvy č. 2/89 a č. HS 2/89, o převodu hospodaření k pozemkům
parc. č. 1335/1, 1336/2, 1337/2 a 1341 v k. ú. J., a to s účinky od 1. února
1989. 4/ Ve výpisu z evidence nemovitostí na listu vlastnictví č. 846 v k. ú. J. k
datu 12. prosince 1990 byl zapsán St. statek jako uživatel pozemků par. č. 1335/13 – ostatní, 1338/1 díl 1 – orná půda, 1338/1 díl 2 – ostatní, 1338/2 –
ostatní, 1338/3 – ostatní, 1388/4 (správně 1338/4) – ostatní, 1338/5 díl 1-
orná půda, 1338/5 díl 2 – ostatní, 1338/5 díl 3 – orná půda, 1338/6 – ostatní,
1338/7 – ostatní, 1338/8 – ostatní, 1338/9 – ostatní, 1338/10 – ostatní,
1338/11 – zast., 2052 – ostatní, 2053 – ostatní. Jako vlastníci jsou uvedeni K. Š. (dále také jen „K. Š.“), J. Š. (dále také jen „J. Š.“), Ing. G. Š. (dále
také jen „G. Š.“) a V. Š. (dále také jen „V. Š.“). 5/ Dne 9. září 1991 uzavřel St. statek s K. Š., J. Š., G. Š. a V. Š. jako
osobami oprávněnými dohodu o vydání věci sp. zn. 0158/18 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále také jen
zákon č.
403/1990 Sb.), a to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 846,
mimo jiné pozemků parc. č. 1338/1 až 11, části pozemku parc. č. 1338/13 a části
pozemku parc. č. 1337/2 (zbytek nyní 1336/2), když k přechodu vlastnictví na
československý stát z vlastnictví G. Š. a K. Š. (každého k jedné neoddělitelné
polovině) došlo rozhodnutím finančního odboru ONV v Praze 5 ze dne 8. října
1960, č. j. Fin 3-88-214/59 podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Dohoda o
vydání věci byla registrována státním notářstvím dne 9. září 1991, č. j. 5 RE
302/91 (dále také jen „první restituční dohoda“). 6/ Dne 24. února 1992 uzavřel St. statek s Ing. K. H. (dále také jen „K. H.“)
jako osobou oprávněnou dohodu o vydání věci sp. zn. 0158/56 podle zákona č. 403/1990 Sb., a to nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 25, mimo
jiných části pozemku parc. č. 1335/1 díl 1, části pozemku parc. č. 1335/13 a
části pozemku parc. č. 1335/4, když k přechodu vlastnictví na československý
stát z vlastnictví J. W. došlo rozhodnutím Finančního odboru ONV v Praze 5, č. j. Fin Mo vyhl. 88/59 N 249, podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Dohoda o
vydání věci byla registrována státním notářstvím dne 4. března 1992, č. j. 5 RE
298/92, zapsáno na list vlastnictví č. 364 v k. ú. J. (dále také jen „druhá
restituční dohoda“). 7/ V letech 1993 až 1997 došlo k postupné privatizaci části majetku pozdějšího
úpadce. Tato část byla vložena do majetku společnosti ODKOLEK, a. s. (dále jen
„společnost O“). Součástí této privatizace nebyly sporné nemovitosti. 8/ Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. března 1996, č. j. 7 C
232/92-69, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu
1996, č. j. 15 Co 269/96-86, byla zamítnuta žaloba pozdějšího úpadce proti St. statku, K. Š., J. Š., G. Š., V. Š. a K. H. o určení neplatnosti obou
restitučních dohod, a to z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na
požadovaném určení. 9/ Usnesením ze dne 20. března 1998, č. j. 91 K 11/98-31, Krajský obchodní soud
v Praze prohlásil konkurs na majetek úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní
podnik a žalovaného ustavil správcem konkursní podstaty. 10/ Usnesením ze dne 13. února 2001 potvrdil Okresní soud v Kladně v dědickém
řízení vedeném pod sp. zn. D 582/2000 A. Š. (dále také jen „A. Š.“) dědictví po
V. Š., mimo jiné spoluvlastnický podíl 1/8 pozemků parc. č. 1335/29, 1337/2,
1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/11, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a 1338/23, to vše
zapsáno na listu vlastnictví č. 846 pro k. ú. J. 11/ Usnesením ze dne 28. února 2005, č. j. 20 D 978/2004-100, potvrdil Obvodní
soud pro Prahu 8 A. M. (dále také jen „A. M.“) dědictví po K. H., mimo jiné
nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 364 pro k. ú. J., a to pozemky
parc. č. 1335/30, 1335/37 a 1335/38. 12/ Ve výpisu z katastru nemovitostí k datu 6. září 2007 na listu vlastnictví
č. 846 pro k. ú. J. bylo vlastnické právo k pozemkům parc. č. 1335/29, 1337/2,
1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/5, 1338/11, 1338/12, 1338/17, 1338/20, 1338/21,
1338/22 a 1338/23 zapsáno ve prospěch K. Š. (5/8), G. Š. (1/8), J. Š. (1/8) a
A. Š.
(1/8), a to dle dohody o vydání věci RE 302/91 a rozhodnutí o dědictví D
502/1984. 13/ Ve výpisu z katastru nemovitostí ke stejnému datu na listu vlastnictví č. 364 pro k. ú. J. bylo vlastnické právo k pozemkům (mimo jiných) parc. č. 1335/37, 1335/38 a 1338/17 zapsáno ve prospěch A. M., a to dle dohody o vydání
věci RE 298/92 a rozhodnutí v dědictví č. j. 20 D 978/2004-100. 14/ Dvěma kupními smlouvami ze dne 6. září 2007 prodali K. Š., G. Š., J. Š. a
A. Š. původnímu žalobci (Sallerova výstavba Plan V, s. r. o.) své
spoluvlastnické podíly k nemovitostem, dle první smlouvy mimo jiné k pozemkům
parc. č. 1335/29, 1337/2, 1337/3, 1338/1, 1338/3, 1338/20, 1338/21, 1338/22 a
1338/23, dle druhé smlouvy mimo jiné k pozemku parc. č. 1338/11, vše zapsané na
listu vlastnictví č. 846 pro k. ú. J. Právní účinky vkladu dle obou smluv
nastaly ke dni 11. září 2007 (dále též jen „první a druhá kupní smlouva“). 15/ Kupní smlouvou ze shodného dne prodala A. M. původnímu žalobci nemovitosti,
mimo jiné pozemky parc. č. 1335/30, 1335/37 a 1335/38 zapsané na listu
vlastnictví č. 364 pro k. ú. J. Právní účinky vkladu dle této smlouvy nastaly
ke dni 9. října 2007 (dále též jen „třetí kupní smlouva“). 16/ Žalovaný zapsal ve výroku specifikované nemovitosti do konkursní podstaty
úpadce dne 17. prosince 2010 s poznámkou, že k těmto pozemkům uplatňuje práva
původní žalobce, skupina restituentů – rodina Š. nebo A. M. (dědictví). Důvodem
zápisu byl podnět Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ze dne 22. listopadu 2008) a doporučení věřitelského výboru. 17/ Dne 29. listopadu 2013 vyřadil žalovaný ze soupisu konkursní podstaty
pozemek parc. č. 1335/37, neboť došlo k jeho sloučení s pozemkovou parcelou č. 1338/3. 18/ Původní žalobce byl konkursním soudem vyzván k podání vylučovací žaloby
usnesením ze dne 30. prosince 2010, č. j. 91 K 11/98-818, se lhůtou pro podání
žaloby v délce 20 dní. Výzva byla původnímu žalobci doručena dne 4. ledna 2011,
žaloba byla doručena soudu dne 25. ledna 2011. Při posuzování včasnosti žaloby vyšel soud prvního stupně z kasačního usnesení
odvolacího soudu ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 13 Cmo 91/2011-126. Na základě skutkového zjištění dle bodu 17/ soud prvního stupně zamítl žalobu
ohledně pozemku parc. č. 1335/37, neboť v tomto rozsahu „chyběla podmínka pro
projednání věci“. Současně konstatoval, že ve vztahu ke zbylým pozemkům žaloba splňuje podmínky
pro její projednání. Na základě provedeného dokazování měl za prokázané, že
právní předchůdce žalobce byl vlastníkem sporných nemovitostí a že je nabyl od
restituentů, kteří je získali na základě platných restitučních dohod. K věci samé soud prvního stupně uvedl, že žalovaný neprokázal, že by pozdější
úpadce byl držitelem sporných nemovitostí v době uzavření obou restitučních
dohod (9. září 1991 a 24. února 1992), neboť zde nebyl žádný právní titul, na
jehož základě by na něj ze St. statku přešlo právo hospodařit s těmito
nemovitostmi. Neměl pochyby o tom, že sporné nemovitosti přešly na
československý stát v roce 1960, a to konkrétně do správy St. statku. Pozdější
úpadce vznikl dne 30. prosince 1988 a dnem 1.
ledna 1989 na něj přešel veškerý
majetek, práva a závazky národního podniku PPM. Nesouhlasil se žalovaným, že na
pozdějšího úpadce přešlo právo hospodaření k daným nemovitostem na základě
hospodářské smlouvy ze dne 18. ledna 1989, neboť ta byla uzavřena s národním
podnikem PPM, který již v té době neexistoval. Ke stejnému závěru, tj. že
nepřešlo právo hospodaření, dospěl soud prvního stupně i ohledně hospodářské
smlouvy č. 20/87, neboť podle ní šlo pouze o dočasné užívání (k tomu odkázal na
§ 348 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku), které skončilo
nejpozději dne 31. prosince 1987. V průběhu řízení navíc nevyšlo najevo, že by
pozemky, jichž se týkala hospodářská smlouva č. 20/87, byly vloženy do majetku
pozdějšího úpadce při jeho založení. Soud prvního stupně neshledal restituční dohody neplatnými ani „z důvodu jejich
zastavěnosti“ (tj. proto, že předmětem vydání měly být zastavěné pozemky). K
tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22
Cdo 3249/2011, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
označená níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu, zdůraznil,
že obě restituční dohody byly zaregistrovány státním notářstvím a vlastnické
právo restituentů bylo zapsáno do katastru nemovitostí a vlastnictví k části
nemovitostí bylo potvrzeno v dědických řízeních (sp. zn. D 582/2000 a sp. zn. 20 D 978/2004). Majetek pozdějšího úpadce byl prověřen, oceněn zakladatelem
(Ministerstvem zemědělství), Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho
privatizaci a Fondem národního majetku a postupně pak privatizován. Stát se po
celou dobu choval k restituentům jako k vlastníkům a nijak nezpochybňoval
jejich vlastnická práva k sporným nemovitostem. Soud prvního stupně s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014,
sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního
soudu označená níže – dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu,
závěrem shrnul, že dobrou víru jak restituentů, tak původního žalobce při
nabytí vlastnictví restitučními či následně kupními smlouvami nelze zpochybnit. Konečně pak měl za to, že je zde i další důvod pro vyloučení sporných
nemovitostí z konkursní podstaty. Dospěl totiž k závěru, že na danou věc lze
analogicky použít „omezení zápisu do majetkové podstaty“ dle § 68 odst. 1
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a to v
zájmu jak restituentů, tak původního žalobce k ochraně jejich práv. K odvolání žalovaného proti bodům II. a III. výroku rozsudku soudu prvního
stupně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 10 Cmo
15/2014-273, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se nejprve vyjádřil k včasnosti žaloby. Zdůraznil, že neshledal
důvod odchýlit se od závěru vyjádřeného v předchozím kasačním usnesení sp. zn. 13 Cmo 91/2011, podle něhož bylo usnesení konkursního soudu ze dne 30. prosince
2010, č. j.
91 K 11/98-818, obsahující výzvu k podání vylučovací žaloby,
nesrozumitelné, umožňující různé výklady, a proto je nelze považovat za řádnou
výzvu dle § 19 odst. 2 ZKV. Jelikož doručením usnesení konkursního soudu ze dne
30. prosince 2010 nezačala původnímu žalobci běžet lhůta k podání žaloby, je
závěr soudu prvního stupně o včasnosti žaloby správný. Při posuzování věci samé odvolací soud přitakal závěrům soudu prvního stupně,
že restituenti i původní žalobce byli při nabývání sporných nemovitostí v dobré
víře, přičemž zdůraznil, že od září 1991, resp. března 1992, kdy byly
registrovány obě restituční dohody, státní orgány opakovaně potvrzovaly nabytí
vlastnického práva ke sporným nemovitostem (ve prospěch restituentů) a že
žalovaný zapsal sporné pozemky do soupisu konkursní podstaty až v prosinci
2010. Měl za přiléhavou aplikaci jak závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, tak rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, z něhož
citoval pasáž o posuzování dobré víry držitele i s přihlédnutím k tomu, že
zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i státní
notářství a že titulem, o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí
o vypořádání dědictví. Odvolací soud neshledal opodstatněnou námitku žalovaného, podle něhož původní
žalobce nebyl v dobré víře, když přílohou první kupní smlouvy byl rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, z něhož
původní žalobce jako kupující mohl a měl zjistit názor dovolacího soudu ke
klíčové otázce neplatnosti druhé restituční dohody. Podle odvolacího soudu totiž z článku V. odstavce 4 první kupní smlouvy
vyplynulo, že původní žalobce vzal podpisem této smlouvy na vědomí, že v řízení
o určení vlastnictví vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C
124/2004, byla žaloba společnosti O vůči restituentům (prodávajícím) zamítnuta,
a to rozsudkem ze dne 12. března 2007, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436, které byly spolu
s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003 nedílnou součástí
smlouvy. Z těchto zjištění podle odvolacího soudu nelze dovodit, že by původní
žalobce nebyl v dobré víře, že restituenti (prodávající) byli vlastníky
sporných pozemků. Uvedením těchto skutečností naopak restituenti utvrdili
kupujícího (původního žalobce) v tom, že restituenti jsou vlastníky sporných
pozemků, neboť žaloba společnosti O na určení vlastnictví byla pravomocně
zamítnuta. V daných souvislostech odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněný pod číslem 50/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že
podá-li vlastník žalobu o vyklizení nemovitosti proti oprávněnému držiteli,
dochází dnem zahájení řízení ke stavení běhu vydržecí doby jen za předpokladu,
že žalobě bylo vyhověno pravomocným soudním rozhodnutím.
Uvedený závěr byl
odrazem argumentace, podle které má pravomocné zamítnutí vindikační žaloby
(respektive pravomocné zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy)
stejný důsledek, jako kdyby ke stavení běhu vydržecí doby vůbec nedošlo. Oprávněný držitel, jenž svou držbu obhájil v soudním sporu o vydání věci
(respektive ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou věc nabyl do
svého vlastnictví) tím, že žaloba vůči němu byla pravomocně zamítnuta, se totiž
již z povahy věci nemůže ocitnout v horším postavení, než v jakém by se
nacházel, kdyby taková žaloba vůči němu nebyla vůbec podána nebo kdyby řízení o
takové žalobě bylo zastaveno např. pro zpětvzetí žaloby. Tyto závěry se podle odvolacího soudu prosadily jak ve vztahu k řízení o určení
vlastnického práva k pozemkům vedeném Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp zn. 15
C 124/2004 (zde poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2007,
sp. zn. 22 Cdo 3984/2007, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2007, č. j. 21 Co 542/2006-436), tak
rovněž ve vztahu k řízení vedenému u Obvodního soud pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C
232/92, jež skončilo pravomocným zamítnutím žaloby o určení neplatnosti obou
restitučních dohod. Odvolací soud tedy uzavřel, že neobstojí názor žalovaného, že původní žalobce i
restituenti nebyli v dobré víře s ohledem na soudní řízení předcházející
prodeji předmětných nemovitostí. Závěrem odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně, podle něhož
zahrnutí sporných pozemků do soupisu konkursní podstaty bránil § 68 odst. 1
ZKV. Vysvětlil, že skutečnost, že správce konkursní podstaty zahrnul do
konkursní podstaty věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů
upravujících zmírnění některých majetkových křivd, ještě sama o sobě nezakládá
právo třetích osob, jež by vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku
konkursní podstaty. Současně však poznamenal, že tento chybný právní názor
neměl vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť byl jen
dalším (sekundárním) důvodem pro vyhovění žalobě. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má
za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b/, event. písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění do 31. prosince
2007, namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil včasnost žaloby. Zdůrazňuje, že podle jeho mínění je k vyřešení této právní otázky dominantní
závěr ohledně možnosti stanovit lhůtu kratší, než je 30 dní. Má za to, že
konkursnímu soudu nic nebránilo v tom, aby v usnesení, jímž vyzval původního
žalobce k podání vylučovací žaloby, stanovil lhůtu v délce 20 dní. Podle
dovolatele byla tudíž žaloba podána opožděně. Kromě toho považuje dovolatel za určující, zda může být v dané věci „a tedy i
obecně v konkursním řízení“ použit nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS
2219/2012, který je z pohledu dovolatele „převratný“, „svojí povahou předpisem“
a „fakticky vytváří novou právní normu“. Důvodem pro nemožnost použití této
„nové polorevoluční normotvorby Ústavního soudu“ je podle dovolatele
skutečnost, že zde jde o spor, který má být rozhodnut podle právních předpisů
účinných do 31. prosince 2007 [odkazuje na judikatorní praxi Nejvyššího soudu k
výkladu § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona)]. Dále uvádí, že si je vědom toho, že úvaha soudu o tom, zda žalobce byl v dobré
víře, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Co by však podle něj
přezkoumáno být mělo, je skutečnost, že odvolací soud „se spokojil toliko se
závěrem existence dobré víry“. Dovolatel míní, že se odvolací měl zabývat
věcným posouzením platnosti či neplatnosti restitučních dohod, včetně námitky
dovolatele o neplatnosti dohody z důvodu, že došlo k vydání zastavěného pozemku
jinou osobou než tou, která pozemek držela, přičemž opakovaně odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1361/2003. Původní žalobce měl dovolání za neopodstatněné, přičemž zdůraznil, že dovolatel
pominul, že důvodem závěru o včasnosti žaloby byla zejména nesrozumitelnost
usnesení obsahujícího výzvu k podání žaloby, nikoli délka lhůty. Námitka
zastavěností pozemků je podle původního žalobce otázkou skutkovou, která nemůže
být dovolacím důvodem, když současně poukazuje na to, že dovolatel přes
opakované výzvy netvrdil ani neprokazoval okolnosti týkající se zastavěnosti
pozemků. Nejvyšší soud předesílá, že insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna
2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím
k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení
zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich
základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného
pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R
41/2011“). V průběhu dovolacího řízení původní žalobce Sallerova výstavba Plan V s. r. o. zanikl a jeho právním nástupcem se stala společnost Sallerova výstavba Emporium
II k. s. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 16. února 2017, č. j. 29 Cdo
1256/2015-328, rozhodl, že v dovolacím řízení bude namísto původního žalobce
pokračováno se společností Sallerova výstavba Emporium II k. s. a na tomto
základě s ní dále jednal jako s žalobcem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K dovolání žalovaného proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž
odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně.
S ohledem na to, že v této části dovolání směřuje proti části výroku, jíž
odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení,
Nejvyšší soud jej v tomto rozsahu bez dalšího odmítl jako objektivně
nepřípustné podle § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K dovolání proti zbývající napadené části rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., avšak není důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají (ani nejsou
dovolatelem namítány). Nejvyšší soud se proto v hranicích právních otázek vymezených dovoláním zabýval
dovolateli uplatněným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tedy správností právního posouzení věci. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. 1/ K námitce opožděnosti žaloby. Žalovaný ve vyjádření k dovolání správně vystihl, že odvolací soud vybudoval
svůj závěr o včasnosti podané žaloby na tom, že výzva k podání vylučovací
žaloby (usnesení konkursního soudu ze dne 30. prosince 2010, č. j. 91 K
11/98-818) byla nesrozumitelná a umožňovala různý výklad. K tomu lze doplnit, že v odůvodnění prvního kasačního rozhodnutí odvolací soud
dále uvedl, že nesrozumitelnost výzvy způsobilo především to, že v ní byli
(kromě společnosti Sallerova výstavba Plan V, spol. s r. o., původního žalobce)
jako její adresáti dále uvedeni i restituenti, kteří ke sporným nemovitostem v
této době neuplatňovali (nemohli uplatňovat) žádné nároky, když v katastru
nemovitostí byl jako jejich vlastník zapsán jen původní žalobce. Výzva
restituentům k podání žaloby byla předčasná a jejich uvedení ve výzvě způsobilo
nesrozumitelnost výzvy, neboť i při výkladu, že každý z vyzývaných měl podat
žalobu samostatně, by pak jen v případě původního žalobce platilo, že uplatňuje
právo ke všem sporným nemovitostem, zatímco každý z restituentů jen k té
nemovitosti, kterou žalobci prodal, a vznikají oprávněné pochybnosti o
důsledcích nepodání žaloby včas kterýmkoliv z nich. K tomu doplnil, že žaloba
je včasná též z důvodu nesprávně určené lhůty v délce 20 dní, tedy ve výsledku
na základě dvou na sobě nezávislých důvodech. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1998, pod číslem 17,
dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý.
To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí
se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na
celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít
vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely
založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., rovněž v
usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich
nic měnit ani v projednávané věci. Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že argumenty dovolatele zpochybňující
včasnost žaloby nemohou obstát, neboť směřují výlučně k otázce stanovení délky
lhůty k podání žaloby. Závěr o nesrozumitelnosti výzvy, na němž odvolací soud
vybudoval svůj závěr, že výzva nemá náležitosti dle § 19 odst. 2 ZKV, dovolatel
nijak nezpochybňuje. 2/ K nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem žalobcem. Ačkoliv dřívější judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze
nabýt vlastnické právo od nevlastníka (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu
2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu
(např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS
800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS
2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS
663/15) dospěly k závěru, že i podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013
bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru
nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do
katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že ani v nálezu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. III. ÚS
663/15, Ústavní soud dříve vyjádřené právní argumenty Nejvyššího soudu nepřijal
(měl za to, že veškerá právní argumentace Nejvyššího soudu k problematice „nemo
plus iuris“ již byla argumentačně Ústavním soudem překlenuta), nezbylo
Nejvyššímu soudu než respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní
názor. Nejvyšší soud se proto v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, odklonil
od své dřívější judikatury a konstatoval, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v
katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v
zápis do katastru nemovitostí (k tomu srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 20/2015).
V poměrech projednávané věci se pak tyto judikatorní závěry promítají tak, že
vzhledem k tomu, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) dospěl k
závěru, že kupující (původní žalobce) byl v dobré víře, že sporné nemovitosti,
jejichž vyloučení z konkursní podstaty se podanou žalobou domáhal, byly v době
jejich převodu ve vlastnictví prodávajících (K. Š., G. Š., J. Š., A. Š. a A. M.), nemohou závěr o důvodnosti žaloby zvrátit ani námitky dovolatele o
neplatnosti restitučních dohod. I kdyby totiž neplatné byly, tak původní
žalobce nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti od osob zapsaných jako jejich
vlastníci v katastru nemovitostí na základě dobré víry, která nebyla vyvrácena. Dovolatel ostatně ani v dovolání nezpochybňuje dobrou víru původního žalobce
při uzavírání kupních smluv. Argumentace o nemožnosti aplikovat závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 zjevně neobstojí. Označený nález Ústavního soudu totiž není
„ani obsahem právním předpisem“, který by nebylo možné použít ve sporech
vyvolaných konkursním řízením vedeném podle zákona o konkursu a vyrovnání. Chtěl-li dovolatel svou námitkou zpochybnit možnost aplikace „nové“ judikatury,
pak pomíjí, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 argumentačně vychází
z dřívější judikatury Ústavního soudu, a to především z nálezu ze dne 25. února
2009, sp. zn. I. ÚS 143/07. Řízení v této věci bylo přitom zahájeno až v roce
2011 poté, kdy žalovaný v roce 2010 sepsal sporné nemovitosti do konkursní
podstaty. Jelikož se tedy dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace
nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbylé části
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný s dovoláním nebyl úspěšný a žalobci tak vzniklo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení původního
žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna 2015) z částky 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v platném znění, která podle § 7 bodu 5. této vyhlášky činí 3 100 Kč. Spolu s
režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
advokátního tarifu) a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve
výši 714 Kč jde o částku 4 114 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.