29 Cdo 1285/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Milana Poláška v právní věci
navrhovatele S. L., zastoupeného Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem v
Brně, Hlinky 118, PSČ 603 00, za účasti Z. Z., zastoupeného JUDr. Ivo Panákem,
advokátem, se sídlem v Brně, Mezírka 1, PSČ 602 00, o zaplacení 101.068,49 Kč,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 22/2012, o dovolání účastníka
řízení proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2013, č. j. 5
Cmo 287/2012-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Z. Z. je povinen zaplatit navrhovateli na náhradu nákladů dovolacího
řízení 4.114,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho
zástupce.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek ze dne
4. června 2012, č. j. 50 Cm 22/2012-75, ve znění usnesení ze dne 10. září 2012,
č. j. 50 Cm 22/2012-96, kterým Krajský soud v Brně uložil účastníku řízení
povinnost zaplatit navrhovateli částku 101.068,49 Kč jakožto dlužné úroky z
prodlení (výrok první), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Z. Z. napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl
podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z
usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Za otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, dovolatel považuje otázku možnosti aplikace § 369a odst. 1 a 3 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) na vztah mezi
převodcem a nabyvatelem obchodního podílu.
Přímo z výslovného znění § 369a odst. 1 obch. zák. se ovšem zjevně podává
závěr, podle něhož úprava § 369a obch. zák. dopadá pouze na vztah mezi
podnikateli (popř. mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi či státními
příspěvkovými organizacemi), jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo
služeb.
Účast společníka ve společnosti s ručením omezeným z něj přitom nečiní
podnikatele, jak opakovaně uzavřel Nejvyšší soud (k tomu srovnej např. již
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1652/97,
publikovaný v časopisu Soudní judikatura číslo 12, ročník 1998, pod číslem 87
nebo usnesení Nejvyššího soudu z 23. prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 2830/2011,
které je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Z uvedených
rozhodnutí jednoznačně plyne, že převod obchodního podílu nelze bez dalšího
(jen na základě prosté účasti ve společnosti s ručením omezeným) považovat za
úkon související s podnikáním. Skutečnost, že podle § 261 odst. 3 písm. a/
obch. zák. jde o obchodní závazkový vztah, je z tohoto pohledu bez významu.
Uzavřel-li odvolací soud, že § 369a obch. zák. na vztahy mezi společníky,
týkající se účasti na společnosti, nedopadá, neodchýlil se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Výklad obsahu svěřenské smlouvy uzavřené dne 9. června 2010 mezi účastníky a
notářem Mgr. Richardem Brázdou, učiněný odvolacím soudem, podle něhož – bylo-li
mezi jejími stranami ujednáno, že i po složení peněžních prostředků na
svěřenský účet u notáře tyto až do jejich vydání příjemci nadále náležely
složiteli – neměla úschova účinky splnění dluhu, je v souladu s výkladovými
pravidly určenými ustanoveními § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanského
zákoníku, a § 266 obch. zák., jakož i zásadami pro výklad právních úkonů
formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března
2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci za prodlení se splněním
dluhu neodpovídá notář, ale složitel, pak Nejvyšší soud neshledává rozporným
ani se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20
Cdo 1981/2002, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura číslo 3, ročník 2004,
pod číslem 63, neboť z pouhého označení právního úkonu (svěřenské smlouvy)
nelze bez dalšího usuzovat na jeho obsah.
Důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, tedy dovolací soud
neshledal a dovolání účastníka řízení proto podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Z. Z. bylo odmítnuto a navrhovateli
vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Náklady navrhovatele sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby –
vyjádření k dovolání dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu ve znění
účinném do 7. května 2013 - jejíž výše podle ustanovení § 7 bodu 5, § 9 odst. 4
písm. c/ advokátního tarifu činí 3.100,- Kč, a náhrady paušálních výdajů podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky ve výši 300,- Kč, celkem tedy 3.400,- Kč. Společně s
náhradou za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 714,- Kč
tak dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži účastníka řízení celkem 4.114,-
Kč.
K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. října 2013
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu