29 Cdo 1294/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala
v právní věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Pavlem, advokátem, se
sídlem v Pardubicích, Smilova 547, PSČ 530 02, proti žalované M. P., zastoupené
JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám.
737, PSČ 500 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 25/2007, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. 5 Cmo
300/2008-102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2009,
č. j. 5 Cmo 300/2008-102, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. března
2009, č. j. 5 Cmo 300/2008-102, potvrdil rozsudek ze dne 11. března 2008, č. j.
34 Cm 25/2007-61, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný
platební rozkaz ze dne 19. února 2007, č. j. 34 Sm 12/2007-9, kterým žalované
uložil zaplatit žalobci částku 894.000,- Kč s 6% úrokem od 4. září 2005 do
zaplacení, směnečnou odměnu 2.980,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně – dospěl k závěru, podle něhož „i když pravost podpisu žalované na
směnce nebyla přímo zjištěna znaleckým posudkem, ve spojitosti s dalším důkazem
provedeným soudem prvního stupně, a to uznávacím prohlášením, je obranné
tvrzení žalované“… (rozuměj námitka, že směnku nepodepsala)…„dostatečně
vyvráceno“.
Přitom zdůraznil, že žalovaná byla k jednání nařízenému soudem prvního
stupně na den 11. března 2008 řádně předvolána (dle doručenky u čl. 57 zásilku
převzala její dcera M. P.). Pro předvolání k jednání přitom zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nestanoví povinnost doručení do
vlastních rukou a písemnost tak může být doručena „vhodné fyzické osobě bydlící
na témže místě, což v případě dcery žalované bylo nepochybně splněno“. „Samotná
doručenka pak prokazuje dle ustanovení § 46 odstavec 3 o. s. ř. řádné
doručení“.
Dále odvolací soud dovodil, že „podle protokolu z jednání dne 11.
března 2008 bylo soudem účastníkům řádně dáno poučení dle ustanovení § 119a o.
s. ř. o nutnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit důkazy před
vyhlášením rozsudku, a to s ohledem na princip neúplné apelace v odvolacím
řízení. Z tohoto hlediska jsou tedy v dovolání tvrzené skutečnosti a navržené
důkazy již dle ustanovení § 205a o. s. ř. nepřípustné, navíc se jedná o
směnečné řízení ovládané zásadnou koncentrace, když soud může přihlédnout jen k
těm skutečnostem a tvrzením, které žalovaný uvede ve včasných, tedy ve třídenní
lhůtě od doručení směnečného platebního rozkazu uplatněných námitkách“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co
do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřujíc
zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky, zda „je
žalovaná povinna uhradit peněžitou sumu na směnce uvedenou za situace, kdy
směnku, o kterou žalobce svůj nárok ve směnečném řízení opřel, nepodepsala“.
Dovolatelka poukazuje na závěr znaleckého posudku, podle něhož
porovnáním srovnávacích materiálů se sporným podpisem nelze určit, zda podpis
žalované na směnce je pravým, či byl napodoben jiným pisatelem a nadále
setrvává na námitce, že směnku nepodepsala. Ve vztahu k uznávacímu prohlášení
ze dne 21. ledna 2007 dále akcentuje, že v situaci, kdy se nemohla zúčastnit
jednání před soudem prvního stupně dne 11. března 2008, u kterého bylo zmíněné
prohlášení žalobcem předloženo, jí byla upřena možnost se k provedenému důkazu
vyjádřit; potud setrvala na námitce obsažené již v odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, podle níž nepodepsala ani uznávací prohlášení.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve výkladu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 175 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 175 o. s. ř. předloží-li žalobce v prvopisu směnku
nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k
uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v
němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady
řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti
platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen
do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu
vyhovět, nařídí soud jednání (odstavec 1). Nepodá-li žalovaný včas námitky nebo
vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného
rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud
odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání
námitek není oprávněn (odstavec 3). Podá-li včas žalovaný námitky, nařídí soud
k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze
přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz
ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu (odstavec 4).
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které
nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku
nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže … (c) jimi má
být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně.
Otázkou výkladu ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Nejvyšší soud
zabýval v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175,
přičemž k závěrům v tomto rozhodnutí formulovaným se přihlásil mimo jiné i v
rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod
číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnou z hlediska
ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jen taková skutečnost, kterou má
být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí
soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatněná skutečnost směřovala ke
zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Musí jít současně o takový
důkazní prostředek, na němž soud prvního stupně založil své závěry o skutkovém
stavu věci, neboť jen v tomto případě na něm spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně. Důkazní prostředek, který soud prvního stupně považoval při zjišťování
skutkového stavu za nerozhodný (a proto ho ani nehodnotil), netvoří, byť byl v
řízení před soudem prvního stupně proveden, podklad pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, a není proto ani pojmově možné zpochybňovat jeho věrohodnost.
Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů;
ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné
souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí
myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota
pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je
posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro
něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o.
s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak
izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle
zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením
ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků).
Zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a
pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu
prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z
něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný
(a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě
které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své
věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti
důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby
byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými
skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž
vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti.
Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li
tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky
(tedy „křivě“), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o
zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení
skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn
jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného
hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž
účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění
skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na
základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup
neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalovaná námitku, podle níž uznávací
prohlášení ze dne 21. ledna 2007 nepodepsala, uplatnila jak v odvolání (viz čl.
64), tak i v doplnění odvolání (viz čl. 74); zmíněná výhrada pak není ničím
jiným, než zpochybněním věrohodnosti důkazního prostředku (uznávacího
prohlášení) a z hlediska ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak nejde
o nepřípustnou skutečnost.
Na shora uvedeném závěru pak ničeho nemění ani zásada koncentrace směnečného
řízení (§ 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), když námitka, podle níž žalovaná směnku
nepodepsala, byla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu. Reakce žalované na v průběhu řízení před soudem prvního stupně
předložené uznávací prohlášení, založená na tvrzení, podle něhož uznávací
prohlášení nepodepsala, zjevně není (novou) námitkou proti směnečnému
platebnímu rozkazu, nýbrž pouze polemikou s věrohodností (pravostí) od směnky
odlišné soukromé listiny, která byla – dle názoru odvolacího soudu – stěžejní
pro následný závěr ohledně pravosti podpisu žalované na směnce.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nad rámec důvodů, pro které nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát,
Nejvyšší soud doplňuje, že nadále setrvává na závěrech formulovaných v rozsudku
ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle nichž popřel-li
žalovaný ve sporu o zaplacení směnky pravost svého podpisu na směnce, leží
důkazní břemeno ohledně pravosti tohoto podpisu na žalobci; tím je dán i
zásadní význam hodnocení uznávacího prohlášení (jeho pravosti) pro přijetí
následného závěru, zda žalobce důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu
žalované na směnce unesl či nikoli.
Právní názor dovolacího soudu jako odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí odvolací soud znovu
rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první,
článku II., zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu