29 Cdo 1311/2013

29 Cdo 1311/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce JUDr. Zdeňka Urbana, advokáta, se sídlem v Praze 8, Lhotákova 2313/8,

PSČ 182 00, jako správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. H., zastoupeného

JUDr. Danielem Ševčíkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19,

PSČ 602 00, proti žalovanému CCS Česká společnost pro platební karty s. r. o.,

se sídlem v Praze 8 - Libni, Chlumčanského 497/5, PSČ 180 00, identifikační

číslo osoby 27916693, zastoupenému JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se

sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, PSČ 110 00, o zaplacení částky

10.005.603,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.

52 Cm 103/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

1. července 2010, č. j. 8 Cmo 86/2010-246, ve znění opravného usnesení téhož

soudu ze dne 31. ledna 2013, č. j. 8 Cmo 86/2010-276, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2010, č. j. 8 Cmo

86/2010-246, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2013, č.

j. 8 Cmo 86/2010-276, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu

řízení.

Rozsudkem ze dne 3. října 2008, č. j. 52 Cm 103/2003-204, ve znění doplňujícího

rozsudku ze dne 22. ledna 2010, 52 Cm 103/2003-227 a ve znění opravného

usnesení ze dne 17. února 2010, č. j. 52 Cm 103/2003-235, rozhodl Městský soud

v Praze o žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce JUDr. J. H.) domáhal vůči žalovanému (CCS Česká společnost pro platební karty s. r. o.)

zaplacení částky 10.005.603,69 Kč s příslušenstvím, tak, že:

1/ Zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 7.950.000,- Kč s 5,5%

úrokem z prodlení od 20. července 2002 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku

400.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 20. července 2002 do zaplacení (bod

II. výroku). 3/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku

1.655.603,69 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 20. července 2002 do zaplacení (bod

III. výroku). 4/ Uložil žalovanému i žalobci zaplatit státu určené náklady znalečného a

svědečného (body IV., V. a VII. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi

žalobcem a žalovaným (bod VI. výroku). Zamítavý výrok o věci samé odůvodnil soud prvního stupně v „doplňujícím“

rozsudku ze dne 22. ledna 2010, jímž rozsudek ze dne 3. října 2008 doplnil v

odůvodnění za str. 7 o „právní závěry“ soudu, následovně:

1/ Mezi účastníky bylo nesporné, že na základě smlouvy o užívání mezinárodní

platební karty UTA/CCS, uzavřené dne 6. dubna 1994 (mezi právním předchůdcem

žalovaného a pozdějším úpadcem), ve znění dodatku ze dne 22. března 1996 (dále

jen „smlouva o platební kartě“), čerpal pozdější úpadce pohonné hmoty a

nakupoval zboží a služby spojené s provozem motorových vozidel v zahraničí. Jako záruku pro vydání těchto platebních karet uhradil pozdější úpadce

(právnímu předchůdci žalovaného) několika splátkami celkem částku 7.950.000,-

Kč, jejíhož vydání do konkursní podstaty úpadce se žalobce domáhá. 2/ Žalovaný se brání tím, že ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce

použil záruku na úhradu neuhrazených faktur (což sdělil správci konkursní

podstaty úpadce až na počátku roku 1999). 3/ Tvrzení žalovaného, že „započtení záruky“ bylo účetně provedeno před

prohlášením konkursu na majetek úpadce, bylo prokázáno znaleckým posudkem

(vypracovaným soudem ustanoveným znalcem Ing. Jindřichem Kodlem CSc.). 4/ Námitka žalobce, že záruka byla použita v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1

písm. i/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),

je (tudíž) irelevantní. Nadto nejde o skutečné „započtení“ ve smyslu ustanovení

§ 358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Záruka byla použita k úhradě splatných dluhů úpadce, takže zde není ani

„vzájemnost“ pohledávek; o té by bylo možné uvažovat, kdyby došlo k ukončení

smlouvy o platební kartě, čímž by žalovanému vznikla povinnost záruku nebo její

zůstatek vrátit zákazníkovi (§ 1 bod 5 poslední odstavec všeobecných obchodních

podmínek ke smlouvě o platební kartě - dále jen „všeobecné obchodní podmínky“).

5/ Smlouva o platební kartě je smlouvou uzavřenou (s odkazem na všeobecné

obchodní podmínky) dle § 269 odst. 1 obch. zák., na jejímž základě poskytl

pozdější úpadce žalobci (jeho právnímu předchůdci) v souladu s § 1 bodem 5

posledním odstavcem všeobecných obchodních podmínek záruku v dohodnuté výši, k

zajištění budoucích plateb. Záruka sloužila ke krytí neuhrazených dluhů, což

plyne z tamtéž užité formulace „bude záruka, případně její zůstatek“. Z § 1

bodu 5 předposledního odstavce všeobecných obchodních podmínek pak vyplývá, že

záruka není zdanitelným plněním a slouží k zajištění úhrad plateb zákazníka v

případě nedostatku peněžních prostředků na zákazníkově účtu. 6/ Jestliže žalovaný zaúčtoval vůči velkému dluhu, který u něj měl pozdější

úpadce koncem roku 1997 a počátkem roku 1998, uhrazenou záruku, pak to soud

neshledává v rozporu se smlouvou o platební kartě ani se všeobecnými obchodními

podmínkami. K odvolání žalobce (jež směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního

stupně, s výjimkou těch výroků - body II. a III. výroku - jimiž soud prvního

stupně žalobě zčásti vyhověl) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem

(ve znění tamtéž označeného opravného usnesení):

1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vypustil bod V. jeho výroku

(první výrok, písm. b/). 2/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v ostatních odvoláním napadených

výrocích (v bodech I., IV., VI. a VII. výroku, s úpravou platebního místa v

bodech IV. a VII. výroku) [první výrok, písm. a/]. 3/ Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud dospěl po přezkoumání odvoláním napadených výroků rozsudku soudu

prvního stupně ohledně zamítavého výroku o věci samé k následujícím závěrům:

1/ Odvolací soud se zabýval procesním postupem soudu prvního stupně, který

poté, kdy vydal napadený rozsudek, vydal „rozsudek doplňující“, jehož obsahem

bylo odůvodnění zamítavého výroku o věci samé. Ze spisu odvolací soud zjistil,

že žalobcův nárok (pohledávka ve výši 7.950.000,- Kč) byl v řízení řádně

projednán a rozsudek byl i co do tohoto nároku řádně vyhlášen při jednání, jež

se konalo 3. října 2008. „Jestliže tedy při vypracování rozsudku vypadla část

odůvodnění rozhodnutí o uvedeném nároku žalobce a byla později doplněna, jedná

se o chybný procesní postup, který nemohl mít za následek nesprávnost

rozhodnutí ve věci“. Odvolací soud proto rozsudek přezkoumal v napadeném

rozsahu jako celek, včetně „rozsudku doplňujícího“. 2/ Při přezkoumání správnosti závěru soudu prvního stupně, že žalobcův nárok

ohledně částky 7.950.000,- Kč není po právu, vycházel odvolací soud z § 1 bodu

5 všeobecných obchodních podmínek. Čerpání záruky pak bylo v souladu s tam

dohodnutým postupem. 3/ Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v závěru, že čerpání

záruky není započtením pohledávky, neboť proti sobě nestojí dvě splatné

pohledávky účastníků smluvního vztahu.

Právo na čerpání záruky vzniklo (totiž)

žalovanému poté, co pozdější úpadce nesplnil závazky vzniklé užíváním

mezinárodních platebních karet, kdežto právo na vrácení záruky (či její části)

mohlo vzniknout pozdějšímu úpadci až po ukončení smluvního vztahu (k čemuž

došlo výpovědí správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu na majetek

úpadce). 4/ Znaleckým posudkem bylo v řízení (vskutku) prokázáno, že žalovaný čerpal

záruku před prohlášením konkursu na majetek úpadce a postup žalovaného (tak)

neodporoval ustanovení § 18 odst. 4 ZKV. Usnesením ze dne 18. března 2013, č. j. 52 Cm 103/2003-279, pak Městský soud v

Praze opravil příjmení úpadce v záhlavích svého rozsudku ze dne 3. října 2008 a

doplňujícího rozsudku ze dne 22. ledna 2010.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (podáním datovaným 17.

srpna 2010), jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje,

že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení

je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(odstavec 2 písm. a/), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil

rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení

následujících otázek:

1/ Lze odklizení právních účinků „vzájemně směřujících“ peněžitých pohledávek

stran na základě chovaní jedné z nich přivodit i jiným způsobem a postupem, než

je započtení podle občanského zákoníku nebo podle obchodního zákoníku?

2/ Je-li tomu tak, kdy a na základě čeho takové právní účinky nastanou (je k

tomu třeba učinit projev vůle jako hmotněprávní úkon, který se musí dostat do

dispoziční sféry druhé strany)?

3/ Lze takový postup aplikovat i v případě, že na majetek druhé strany je

prohlášen konkurs a je-li to možné, do jakého okamžiku (aby nedošlo ke kolizi s

ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV)?

I. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.

Naplnění toho dovolacího důvodu spatřuje dovolatel v „procesním zhojení

nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem“.

Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že rozsudek soudu prvního stupně a jej

doplňující rozsudek posoudil pouze jako celek, aniž se zabýval procesními

vadami každého z nich a aniž by z jeho rozhodnutí vyplývalo, na jakém základě

dospěl k závěru, že rozsudek ze dne 3. října 2008 byl při jednání řádně

vyhlášen.

Takovým postupem byla dle dovolatele porušena procesní pravidla (a obecně i

ústavně garantované právo na spravedlivý proces). Každé soudní rozhodnutí totiž

musí být přezkoumatelné a nelze připustit (jak se stalo v dané věci) štěpení

výroku a odůvodnění na dvě soudní rozhodnutí, vydaná s časovým odstupem více

než 15 měsíců (s jedním „mezitímním dalším doplňujícím usnesením“). To odporuje

požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. na obsah i přesvědčivost odůvodnění aktů

soudní moci a přenáší procesní chyby soudu prvního stupně i na rozhodnutí

odvolacího soudu.

II. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je podle dovolatele nesprávné co do

„kvalifikace“ tzv. čerpání záruky (či zúčtování předmětného nároku) žalovaným v

rámci jeho účetního systému, bez oznámení protistraně, jako aktu, který mohl

přinést odklizení právních účinků existence pohledávky. Dovolatel má za to, že

takový postup je započtením bez ohledu na to, jak jej strany (jejich smlouvy)

označují. Důsledky tohoto postupu by se proto musely dostat do dispoziční sféry

„žalobce“ (správně do dispoziční sféry „pozdějšího úpadce“) před prohlášením

konkursu na jeho majetek, což se nestalo. Vnitřní zúčtování v rámci účetního

systému žalovaného nemá význam (jakkoli nebylo prokázáno ani to, že by k

takovému zúčtování před prohlášením konkursu vůbec došlo). Proto je onen akt v

rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV a nemůže přinášet žádné právní

účinky. Žalovaný ve vyjádření (podání datované 24. září 2010) navrhuje dovolání

zamítnout, když je nepokládá za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. K

tomu dále uvádí, že posouzení první z dovolatelem položených otázek nemá žádnou

souvislost s napadeným rozhodnutím. Nadto dodává, že předpokladem započtení ve

smyslu § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jsou vzájemné pohledávky, přičemž podle závěrů napadeného rozhodnutí

zde takové pohledávky nebyly. Žalovaný (jeho právní předchůdce) byl oprávněn

použít záruku (podle smluvního ujednání s pozdějším úpadcem) na úhradu

splatných a neuhrazených dluhů. Žalovaný též neměl povinnost vracet záruku

(nebo její část) pozdějšímu úpadci jindy než při ukončení smluvního vztahu

(nebyla-li použita na úhradu plateb, k nimž byl pozdější úpadce povinen). Vzhledem k dohodnutému mechanismu vrácení záruky je (dle žalovaného) evidentní,

že žalobcem tvrzená pohledávka zde nemohla být, jestliže žalovaný použil záruku

k účelu danému smlouvou. Uvedené skutečnosti byly prokázány dokazováním a ze závěrů obou soudů plyne, že

v posuzovaném případě nedošlo ani nemohlo dojít k žádnému započtení, neboť zde

nebylo pohledávky žalobce (pozdějšího úpadce). Soudy tak neřešily (první)

otázku kladenou dovolatelem. Další položené otázky jsou pak podmíněny kladnou

odpovědí na otázku první. Podle žalovaného pak není dán ani dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé

shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje výkladu

ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV (o nepřípustnosti započtení) ve vztahu ke

smlouvou sjednanému způsobu čerpání poskytnuté záruky. Potud jde o věc

dovolacím soudem dosud nezodpovězenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední

povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.

ř.), nejsou (s výjimkou rozebranou níže)

dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v

hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval nejprve tím, zda je

dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení

věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním

nemohl být zpochybněn (se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost

dovolání) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Oba soudy založily své závěry na výkladu § 1 bodu 5 všeobecných obchodních

podmínek, jenž zní (i podle jejich zjištění) následovně:

„5. K zajištění budoucích plateb zákazníka je CCS oprávněna požadovat před

vydáním zákazníkem objednané mezinárodní platební karty záruku v jednom z dále

uvedených způsobů:

a/ vybrat od zákazníka formou inkasa peněžní částku jako peněžitou záruku (dále

jen záruka), jejíž výše je stanovena CCS po dohodě se zákazníkem na základě

jeho údajů o měsíčním čerpání, minimálně však ve výši stanovené ceníkem,

b/ zákazník předloží CCS neodvolatelnou bankovní záruku jako ručení pro

splatnost veškerých pohledávek CCS z použití karty. Výši bankovní záruky

stanoví CCS po dohodě se zákazníkem na základě jeho údajů o měsíčním čerpání,

minimálně však ve výši stanovené ceníkem. Výše záruky může být ze strany CCS aktualizována podle skutečného měsíčního

obratu zákazníka. V případě požadavku CCS na zvýšení bankovní záruky do výše

měsíčního obratu zákazníka se zákazník zavazuje, že bezodkladně zajistí u banky

odpovídající zvýšení bankovní záruky. V případě, že zákazník zvýšení bankovní

záruky CCS nedoloží, je CCS oprávněna k blokaci karty a výpovědi smlouvy podle

§ 3 odst. 4. Záruka není zdanitelným plněním ve smyslu odstavce 2 a slouží CCS k zajištění

úhrad plateb zákazníka v případě nedostatku peněžních prostředků na zákazníkově

účtu. V případě ukončení smluvního vztahu bude záruka, případně její zůstatek,

vrácena zákazníkovi do 3 měsíců od ukončení smluvního vztahu.“

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV má prohlášení konkursu na majetek

dlužníka i ten účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není

přípustné. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení zákona o konkursu

a vyrovnání jak v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (16 února 1998),

tak v době, kdy žalovaný oznámil žalovanému zúčtování záruky (dopisem z 10. března 1999). Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající

osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo

jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit

podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla

přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.

Výrazy

používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla

v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se

vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně

jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i

následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev

vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech

vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila

(odstavec 4). Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání,

místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo,

které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně (odstavec

5). Z ustanovení § 358 obch. zák. se pak podává, že k započtení jsou způsobilé

pohledávky, které lze uplatnit u soudu. Započtení však nebrání, jestliže

pohledávka je promlčena, avšak promlčení nastalo teprve po době, kdy se

pohledávky staly způsobilými k započtení. Dle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba

vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle

toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ustanovení § 580 obč. zák. pak určuje, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné

pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se

vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev

směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky

způsobilé k započtení. V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení obchodního

zákoníku a občanského zákoníku zákona již v době uzavření smlouvy o platební

kartě a do vydání napadeného rozhodnutí nedoznala změn. V judikatuře Nejvyššího soudu k problematice započtení je ustálen závěr, podle

kterého v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových

vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která

ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy

projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není

splatná; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo

1143/2004, uveřejněný pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek - dále jen „R 90/2006“ (který je - stejně jako další rozhodnutí

Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - dostupný i na

webových stránkách Nejvyššího soudu). Výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV se Nejvyšší soud ve své

rozhodovací praxi rovněž již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

1/ Počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést

započtení na majetek patřící do konkursní podstaty; není přitom rozhodné, zda

se započítávané pohledávky střetly již v době před prohlášením konkursu; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001,

uveřejněné pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 2/ Ratio legis úpravy obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 písm.

i/ ZKV tkví v

tom, že vzájemné pohledávky úpadce a jeho věřitelů nejsou od prohlášení

konkursu (a po dobu trvání účinků konkursu) vzájemně započitatelné, což ve svém

důsledku vede k tomu, že tito věřitelé jsou povinni plnit své peněžité závazky

vůči dlužníku v plném rozsahu, kdežto pohledávky, které sami mají vůči úpadci,

budou uspokojitelné poměrně podle stejných pravidel, jež platí pro věřitele,

kteří vzájemné pohledávky s úpadcem neměli; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, uveřejněný pod číslem 15/2010

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 3/ Nepřípustnost započtení pohledávek na majetek (konkursní) podstaty se

vztahuje na veškeré zápočty, a to bez ohledu na to, zda jde o jednostranné

zápočty provedené správcem konkursní podstaty nebo druhou osobou nebo o

dvoustranné zápočty. Smyslem tohoto zákazu je zabránit uspokojení některých

konkursních věřitelů mimo konkurs a tím některé konkursní věřitele zvýhodnit

(eventuálně znevýhodnit) a narušit tak vlastní cíl konkursu, jímž je poměrné

uspokojení věřitelů z majetku (konkursní) podstaty (§ 2 odst. 3 ZKV); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2006. 4/ Účinky započtení provedeného (nepřípustně) v době trvání konkursu na majetek

dlužníka nenastávají ani po zrušení konkursu na majetek dlužníka; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 120. 5/ Zákaz započtení obsažený v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV je zákazem

absolutním v tom smyslu, že není rozhodné, zda jde o započtení jednostranné

nebo dvoustranné a kdo činí úkon směřující k započtení; rozhodující je pouze

to, zda jde o započtení na majetek patřící do konkursní podstaty. O započtení

na majetek podstaty jde i tehdy, započte-li správce konkursní podstaty úpadce

pohledávku úpadce vůči jeho dlužníku (jenž je současně i konkursním věřitelem)

proti pohledávce tohoto dlužníka na vyplacení částky určené rozvrhovým

usnesením; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo

3017/2010, uveřejněný ve zvláštním čísle I. časopisu Soudní judikatura

(Judikatura konkursní a insolvenční), ročník 2012, pod číslem 9. Na takto ustáleném judikatorním základě, z nějž ve své rozhodovací praxi

vychází, Nejvyšší soud pro poměry dané věci uvádí, že je zjevné, že jakmile

nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek úpadce, nebylo již možné (a po

dobu trvání těchto účinků nadále není možné) učinit úkon směřující k započtení

pohledávky majetek patřící do konkursní podstaty. Žalovaný nezpochybňuje tvrzení dovolatele, že před ani po prohlášení konkursu

na majetek úpadce neučinil žádný úkon směřující k započtení své splatné

pohledávky vůči (pozdějšímu) úpadci z titulu nezapravených částek vzešlých z

používání mezinárodních platebních karet podle smlouvy o platební kartě z konce

roku 1997 a počátku roku 1998 proti „pohledávce“ pozdějšího úpadce z titulu

složené záruky.

Přitom podle skutkových závěrů soudů žalovaný použil

(spotřeboval) záruku (bez úkonu směřujícího k započtení) na úhradu své splatné

pohledávky ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce. Za této situace zůstává úkolem Nejvyššího soudu zodpovědět pouze otázku, zda

žalovaný mohl takto postupovat (zda k použití záruky na úhradu své splatné

pohledávky vskutku nepotřeboval učinit úkon směřující k započtení). Nejvyšší soud uvádí, že tím, že pozdější úpadce složil na účet právního

předchůdce žalobce v konečném součtu částku 7.950.000,- Kč, zjevně plnil (v

intencích § 555 obč. zák., v rozhodném znění) závazek „dát jistotu“ (kauci) ke

splnění závazků, jež mu mohly vzejít z používání mezinárodních platebních karet

podle smlouvy o platební kartě. V dané věci spočívá obsah závazku „dát jistotu“ (kauci) v tom, že dlužník

zajistil (pro případ porušení svých povinností) pohledávku věřitele ze smlouvy

o platební kartě tím, že u něj složil peněžitou částku (7.950.000,- Kč). Přitom

obchodní zákoník ani občanský zákoník způsobem závazným pro účastníky

obchodního závazkového vztahu (o nějž v dané věci šlo) nepředepisoval, jak má

být kauce „zúčtována“ či „vypořádána“ pro případ, že za trvání závazkového

vztahu není včas a řádně uspokojena pohledávka, k jejímuž zajištění byla kauce

složena, ani to, jak má být nespotřebovaná část kauce „zúčtována“ či

„vypořádána“ po skončení závazkového vztahu. Pro posouzení práv a povinností

účastníků závazkového vztahu, týkajících se předmětné kauce, je tudíž podstatný

především obsah smlouvy o platební kartě (včetně všeobecných obchodních

podmínek). Z § 1 bodu 5 všeobecných obchodních podmínek především vyplývá, že právo na

vrácení záruky (kauce), případně jejího zůstatku, se dlužníku přiznává (vůči

věřiteli) od ukončení smluvního vztahu (se splatností do 3 měsíců od ukončení

smluvního vztahu). Do té doby není dlužník majitelem pohledávky z titulu práva

na vrácení kauce (za trvání smluvního vztahu dlužník takovou pohledávku - byť i

jen nesplatnou - nemá). Z tohoto pohledu je přiléhavý úsudek odvolacího soudu,

že před prohlášením konkursu zde ani nebyla (nesplatná) pohledávka pozdějšího

úpadce (z titulu práva na vrácení kauce), proti které by žalovaný mohl uplatnit

svou splatnou pohledávku (ze smlouvy o platební kartě) k započtení (srov. § 580

obč. zák. a § 358 obch. zák., jakož i R 90/2006). Standardnímu výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích podle

ustanovení § 266 obch. zák. a § 35 odst. 2 obč. zák., ustavenému judikaturou

Nejvyššího soudu např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března

2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, nebo judikaturou Ústavního soudu v nálezu Ústavního

soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem

84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, odpovídá též úsudek

odvolacího soudu, že z § 1 bodu 5 všeobecných obchodních podmínek se podává i

možnost čerpání (spotřebování) záruky (kauce) žalovaným (jeho právním

předchůdcem) na úhradu dluhů pozdějšího úpadce ze smlouvy o platební kartě.

Jinak řečeno, podle § 1 bodu 5 všeobecných obchodních podmínek měl žalovaný

(jeho právní předchůdce) právo použít za trvání smluvního vztahu ze smlouvy o

platební kartě kauci složenou pozdějším úpadcem k úhradě dluhů pozdějšího

úpadce vzešlých z používání mezinárodních platebních karet podle smlouvy o

platební kartě (spotřebovat ji na úhradu těchto dluhů). Při takovém ujednání se

nevyžaduje „úkon směřující k započtení pohledávky“ (jak vysvětleno výše, též

proto, že vzájemných pohledávek tu není); podstatné je, že byly splněny

předpoklady, za nichž lze kauci použít (podle smlouvy) k uhrazení pohledávky,

kterou zajišťovala. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž i v tomto ohledu správné. Nejvyšší soud dodává, že nepřehlédl, že zákonná úprava kaučního režimu v jiných

(i soukromoprávních) vztazích může být odlišná. Srov. např. § 686a obč. zák.,

ve znění účinném do 31. prosince 2013 a komentář k tomuto ustanovení v díle

Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1810 až 1816. V odkazovaném

ustanovení se pro poměry nájmu bytů předjímá - v § 686a odst. 3 obč. zák. - že

pronajímatel v případě splnění předpokladů pro použití kauce ke sjednanému

účelu provede započtení své pohledávky proti pohledávce na vrácení kauce a pro

tyto účely literatura dovozuje existenci pohledávky na vrácení kauce i za

trvání nájmu, bez zřetele k tomu, že právo na vrácení nevyčerpané kauce vzniká

nájemci - dle dikce § 686a odst. 4 obč. zák. - až po skončení nájmu. Pro tuto věc je však podstatné, že zde není zákonná a kogentní úprava kaučního

režimu a strany si proto mohly sjednat výše popsaný režim zúčtování kauce. Vzhledem k tomu, že podle skutkových závěrů obou soudů se postup předjímaný v §

1 bodu 5 všeobecných obchodních podmínek uskutečnil (kauce byla za trvání

závazkového vztahu beze zbytku spotřebována - právním předchůdcem žalovaného

použita - na úhradu dluhů pozdějšího úpadce vzešlých z používání mezinárodních

platebních karet podle smlouvy o platební kartě) před prohlášením konkursu na

majetek úpadce, nemá smysl dále odpovídat na otázku, zda a jak by se práva a

povinnosti žalovaného na straně jedné a úpadce na straně druhé proměnila, kdyby

kauce nebyla spotřebována (použita k úhradě úpadcových dluhů) do prohlášení

konkursu na majetek úpadce. Dovolání je přesto důvodné, jelikož je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2

písm. a/ o. s. ř. v podobě vady řízení namítané dovoláním. Podle ustanovení § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i

bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li

se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech

rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o

opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud

opravné usnesení nenabude právní moci. Dle ustanovení § 166 o. s.

ř., nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části

předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může

účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud

může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně

ustanovení o rozsudku; jinak o doplnění rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud

návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2). Návrh na doplnění se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního

rozsudku (odstavec 3). Vydání doplňujícího rozsudku z 22. ledna 2010 odůvodnil soud prvního stupně

(kromě toho, že ve druhém odstavci odůvodnění ocitoval § 166 odst. 1 o. s. ř.),

takto:

„Soud ve věci rozhodl o nárocích žalobce, přitom v originálu textu chybělo

právní hodnocení soudu k prvnímu a druhému uplatněnému nároku žalobce. (...)

Proto soud vydal tento doplňující rozsudek.“

K tomu Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že doplňujícím rozsudkem ve smyslu §

166 odst. 1 o. s. ř. nelze nikdy doplňovat chybějící odůvodnění původního

rozsudku (rozhodnutí o doplnění chybějícího odůvodnění není rozhodnutím o

„předmětu řízení“, o „nákladech řízení“ nebo o „předběžné vykonatelnosti“). Odvolací soud se k postupu soudu prvního stupně při vydání „doplňujícího

rozsudku“ vyjádřil tak, že:

„Jestliže tedy při vypracování rozsudku vypadla část odůvodnění rozhodnutí o

uvedeném nároku žalobce a byla později doplněna, jedná se o chybný procesní

postup, který nemohl mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci“. Jakkoli formulace „jedná se o chybný procesní postup“, může svádět k domněnce,

že soud prvního stupně postupoval chybně jen jednou, je zřejmé, že „chybným

procesním postupem“ v dané věci bylo nejen to, že rozsudek soudu prvního stupně

ze dne 3. října 2008 neobsahoval (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) posouzení

nároku, o němž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem, po právní stránce, nýbrž i

to, že soud prvního stupně se pokusil uvedenou vadu zhojit vydáním doplňujícího

rozsudku dle § 166 odst. 1 o. s. ř. K tomu lze doplnit, že soud prvního stupně

nedodržel při „vydání“ doplňujícího rozsudku ani pravidlo formulované v § 156

odst. 1 o. s. ř. (platné pro všechny rozsudky); ve spise totiž není žádná

zmínka o tom, že by se soud prvního stupně byť i jen pokusil o veřejné

vyhlášení rozsudku. Z ustálené judikatury obecných soudů (srov. např. již usnesení bývalého

Nejvyššího soudu SSR z 27. září 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem

37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR nebo usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné pod číslem 28/1998

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se podává, že bylo-li vynechání

právního posouzení nároku, o němž bylo rozhodnuto zamítavým výrokem, v písemném

vyhotovení rozsudku ze dne 3.

října 2008 důsledkem „zjevného a okamžitého

selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k

vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je pro každého snadno poznatelné,

zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných

souvislostí“, pak ve smyslu § 164 věty první o. s. ř. mohlo jít o „jinou

zřejmou nesprávnost“, zhojitelnou vydáním opravného usnesení. To, zda důvodem pro vydání „doplňujícího rozsudku“ byly skutečnosti zakládající

důvod pro vydání opravného usnesení, se však z odůvodnění „doplňujícího

rozsudku“ nepodává. Konstatování, že „v originálu textu chybělo právní

hodnocení soudu k prvnímu a druhému uplatněnému nároku žalobce“, bez údaje o

příčinách takového stavu k úsudku o splnění předpokladů pro vydání opravného

usnesení bez dalšího nevede. Proti doplňujícímu rozsudku je nadto samostatně přípustné odvolání (které

žalobce také podal; srov. č. l. 233), kdežto proti opravnému usnesení, v

případě, že se oprava netýká výroku rozhodnutí, odvolání přípustné není (srov. § 202 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Přitom dále platí, že nabylo-li usnesení, jímž soud prvního stupně opravil

chyby v psaní a v počtech, nebo jiné zjevné nesprávnosti výroku svého rozsudku,

právní moci, vychází soud, který rozhoduje o odvolání proti „opravenému“

rozsudku, z toho, že práva a povinnosti účastníků byla rozhodnutím soudu

prvního stupně ustavena způsobem, který odpovídá znění rozsudku po provedené

opravě a zákonností opravy (důvodností vydání opravného usnesení) se již

zabývat nesmí (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004,

sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod číslem 46/2005 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). O důvodnosti vydání „doplňujícího rozsudku“ to však

neplatí. Výrok ani odůvodnění „doplňujícího rozsudku“ pak též nevybízejí k úsudku, že

alespoň při posouzení z obsahového hlediska jde o opravné usnesení. Ostatně,

kdyby odvolací soud založil závěr, že jde o chybný procesní postup (o vadu),

který nemohl mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, na tom, že z

obsahového hlediska je „doplňující rozsudek“ opravným usnesením, pak by musel

odvolání žalobce proti „doplňujícímu rozsudku“ (opravnému usnesení) odmítnout

jako nepřípustné podle § 202 odst. 1 písm. k/ o. s. ř., jelikož šlo o

„doplnění“ (opravu) odůvodnění rozsudku. Ve spojení se shora popsanými

odlišnostmi doplňujícího rozsudku a opravného usnesení pak Nejvyšší soud

uzavírá, že úsudek odvolacího soudu byl i potud chybný. Jinak řečeno, jestliže soud prvního stupně výrokovou částí doplňujícího

rozsudku (§ 166 odst. 1 o. s. ř.) pouze doplní chybějící odůvodnění původního

rozsudku, je povinností odvolacího soudu rozhodnout na základě podaného

odvolání o tom, že doplňující rozsudek se nevydává. Učiní tak předtím, než

rozhodne o odvolání proti původnímu rozsudku (při jehož projednání již k obsahu

odklizeného doplňujícího rozsudku nepřihlíží). Odvolací soud tedy tím, že ve vadě postupu soudu prvního stupně při doplňování

chybějícího právního posouzení rozsudku z 3.

října 2008 nerozpoznal vadu, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolatel má pravdu, namítá-

li, že bez „doplňujícího rozsudku“ je původní rozsudek v odvoláním napadeném

zamítavém výroku o věci samé nepřezkoumatelný) a nezjednal nápravu odklizením

„doplňujícího rozsudku“, přenesl tuto vadu i do odvolacího řízení. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí (ve znění opravného usnesení ze dne 31. ledna 2013)

pro popsanou vadu řízení zrušil (včetně závislých výroků) a vrátil věc

odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)

závazný.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. července 2014

JUDr.

Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu