29 Cdo 3017/2010

29 Cdo 3017/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci

žalobce PROSPERITA holding, a. s., se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě,

Nádražní 213/10, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25820192, zastoupeného

JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, PSČ 702

00, proti žalovanému JUDr. J. V., jako správci konkursní podstaty úpadce

PRIMONA, a. s., identifikační číslo osoby 00174181, o určení neplatnosti

právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm

1/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.

března 2010, č. j. 12 Cmo 203/2009-62, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2009, č. j. 34 Cm

1/2009-35 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2010, č. j. 12

Cmo 203/2009-62, se zrušují a věc se postupuje k vyřízení Krajskému soudu v

Hradci Králové ke sp. zn. 43 K 2/2003, jako konkursnímu soudu úpadce PRIMONA,

a. s.

Rozsudkem ze dne 21. dubna 2009, č. j. 34 Cm 1/2009-35, Krajský soud v Hradci

Králové na základě žaloby společnosti PROSPERITA holding, a. s. směřující proti

žalovanému správci konkursní podstaty úpadce PRIMONA, a. s. určil, že právní

úkon žalovaného vůči žalobci ze dne 21. února 2008, směřující k započtení, na

jehož základě žalovaný započetl svoji pohledávku (správně pohledávku úpadce) za

žalobcem ve výši 10.051.169,- Kč proti pohledávce žalobce za žalovaným (správně

za úpadcem) ve výši 10.000.000,- Kč, je neplatný (bod I. výroku) a rozhodl o

nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel

zejména z toho, že:

1/ Konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 6. srpna 2003. 2/ Žalobcem přihlášená pohledávka byla v konkursu zjištěna (včetně práva na

oddělené uspokojení) ve výši 35.095.219,37 Kč. 3/ Žalovaný zahájil 27. dubna 2007 u Krajského soudu v Ostravě proti žalobci

řízení o náhradu škody ve výši 10.051.169,- Kč. Žalovaný vzal žalobu v této

věci zpět dne 21. února 2008, uváděje v podání ze dne 29. února 2008, že škoda

byla „vykryta“ do částky 10.000.000,- Kč „kompenzací“. Řízení bylo poté

zastaveno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. března 2008, č. j. 29

Cm 79/2007-38, které nabylo právní moci 1. dubna 2008. 4/ Usnesením ze dne 8. října 2007, č. j. 43 K 2/2003-2242, které nabylo právní

moci dne 7. listopadu 2007, povolil Krajský soud v Hradci Králové částečný

rozvrh, podle kterého měl žalovaný vyplatit žalobci jako oddělenému věřiteli

úpadce na uspokojení jeho pohledávky částku 9.990.000,- Kč (do 15 dnů od právní

moci rozhodnutí). 5/ Žalovaný odpověděl na výzvu žalobce k zaplacení částky 9.990.000,- Kč (ze

dne 2. ledna 2008) dopisem ze dne 21. února 2008, doručeným žalobci dne 25. února 2008, v němž žalobci sdělil, že úpadce má proti žalobci pohledávku ve

výši 10.051.169,- Kč, z titulu náhrady škody způsobené žalobcem úpadci, že

eviduje pohledávku žalobce ve výši 10.000.000,- Kč z titulu práva na oddělené

uspokojení a že tímto právním úkonem provádí jednostranný zápočet pohledávky ve

výši 10.000.000,- Kč. Na tomto základě soud nejprve uzavřel, že žalobce má (ve smyslu ustanovení § 80

písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Poté s poukazem na ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ část věty před středníkem

zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), dovodil,

že úkon žalovaného směřující k započtení pohledávky je neplatný (§ 39 zákona

č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“). K tomu dodal, že „nepřípustnost“ započtení pohledávek na majetek konkursní

podstaty se vztahuje na jednostranné i dvoustranné zápočty, „a to i ze strany

správce konkursní podstaty“. Smyslem této úpravy je zabránit uspokojení

některých konkursních věřitelů mimo konkurs a tím je zvýhodnit a narušit

vlastní cíl konkursu, uzavřel soud prvního stupně.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech

odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně o tom, že je dán (dle § 80

písm. c/ o. s. ř.) naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K vlastnímu věcnému řešení sporu pak odvolací soud (cituje ustanovení § 14

odst. 1 písm. i/ ZKV) měl za nesprávný názor odvolatele, že jednostranné úkony

směřující k započtení jsou přípustné, činí-li je správce konkursní podstaty. K tomu dodal, že není pochyb o tom, že věřitelé nemohou po prohlášení konkursu

jednostranně započítávat své pohledávky vůči úpadci. Není možné, aby věřitel

dosáhl tímto postupem po prohlášení konkursu uspokojení své pohledávky v plné

výši, byť měl být společně s ostatními věřiteli uspokojen jen poměrně. Kdyby byl platný jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky učiněný

správcem konkursní podstaty, pak by došlo též ke snížení majetku konkursní

podstaty oproti pohledávce úpadce, která by tak v rozporu se zákonem nemohla

být vypořádána v rámci konkursu formou rozvrhového usnesení. V důsledku

jednostranného úkonu směřujícího k započtení pohledávky dochází na obou

stranách ke zmenšení majetku (aktiv), což není po prohlášení konkursu

přípustné, neboť by se tím zvýhodňovali někteří konkursní věřitelé před jinými. Zákaz úkonu započtení, který by se týkal majetku konkursní podstaty, je

absolutní a vztahuje se i na správce konkursní podstaty. Jednostranný úkon směřující k započtení pohledávky, provedený žalovaným dopisem

ze dne 21. února 2008, je proto neplatný dle § 39 obč. zák. pro rozpor se

zákonem, uzavřel odvolací soud.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost

opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány

dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je

postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci

(odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které

nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování

(odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení

Dovolatel v dovolání nejprve popisuje okolnosti vzniku jím tvrzené pohledávky

na náhradu škody ve výši 10.051.169,- Kč, uplatněné proti žalobkyni,

podotýkaje, že tuto pohledávku započetl proti plnění ve výši 9.990.000,- Kč,

které měl žalobkyni poskytnout na základě rozvrhového usnesení Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 8. října 2007, č. j. 43 K 2/2003-2242. Soudům obou stupňů pak dovolatel vytýká nesprávnost závěru, že jeho

jednostranný právní úkon směřující k započtení výše uvedených pohledávek je

neplatný pro rozpor s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ části věty před

středníkem ZKV. Usuzuje, že zákonodárce tímto ustanovením chrání majetek konkursní podstaty a

zakazuje tedy započtení provedená na úkor konkursní podstaty (potud dovolatel

odkazuje i na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2010,

č. j. 43 K 2/2003-2517, jež má připouštět za určitých okolností započtení ve

prospěch konkursní podstaty, na něž ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV

nedopadá). Právní úkony učiněné ve prospěch konkursní podstaty nejsou podle dovolatele

úkony provedenými v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV a „zcela

nepochybně“ požívají právní ochrany. Právní výklad zvolený soudy nižších stupňů

je pro řešenou situaci chybný a odporuje vůli a cíli sledovaným zákonodárcem. Započtením pohledávky jednal dovolatel v souladu s příslušným ustanovením

zákona o konkursu a vyrovnání, neboť objem finančních prostředků zbylých v

konkursní podstatě se nezmenšil. Výklad soudů nižších stupňů by oproti tomu znamenal zmenšení objemu finančních

prostředků v konkursní podstatě o částku 9.990.000,- Kč, uzavřel dovolatel. V důsledku nesprávného právního posouzení výše uvedené otázky se již soudy

nižších stupňů nezabývaly existencí, splatností či promlčením vzájemné

pohledávky úpadce proti žalobci a nevedly k nim patřičné dokazování, z čehož

dovolatel usuzuje, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé

přisuzuje - v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. -

řešení otázky, zda započtení na majetek konkursní podstaty je přípustné vůči

pohledávce zajištěného (odděleného) věřitele, v dosavadní rozhodovací praxi v

této podobě neřešené. Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že ač dovolatel formálně ohlašuje uplatnění všech

dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a odst.

2 a 3 o. s. ř., z

obsahového hlediska jde především o kritiku správnosti právního posouzení věci

(dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění zbývajících

dovolacích důvodů dovozuje dovolatel jen jako důsledek nesprávnosti právního

posouzení věci odvolacím soudem. Srov. výtku, že v důsledku nesprávného

právního posouzení přípustnosti započtení se již soudy nezabývaly existencí,

splatností či promlčením vzájemné pohledávky úpadce proti žalobci a nevedly k

těmto otázkám patřičné dokazování (coby argumentaci vážící se k dovolacímu

důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a odtud dovozený závěr, že proto

soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci (coby jediná /byť nepřesná/

argumentace, jež by mohla mít vazbu k dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř./).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v

řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry

jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a

odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne

27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo že byly dosaženy v řízení postiženém

vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěr, že jsou

dány dovolací důvody dle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř., tedy nelze

učinit jen jako důsledek závěru o existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a příslušná dovolací argumentace je tudíž pro výsledek

dovolacího řízení právně bezcenná. Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nadto dovolatel (dle výslovné dikce posledně označeného ustanovení) u dovolání,

jehož přípustnost byla založena prostřednictvím ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá vůbec k dispozici. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda je dán dovolací důvod dle § 241a

odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Podle ustanovení § 2 odst. 3 ZKV cílem konkursu a vyrovnání je dosáhnout

poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za

podmínek stanovených tímto zákonem. Dle ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV má prohlášení konkursu mimo jiné i ten

účinek, že započtení na majetek patřící do podstaty není přípustné; to se

nevztahuje na závěrečné vyrovnání podle zvláštního právního předpisu

upravujícího podnikání na kapitálovém trhu. V této podobě platila citovaná ustanovení k 31. prosinci 2007. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl

zákon o konkursu a vyrovnání sice zrušen s účinností od 1. ledna 2008 (§ 433

bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však

pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí

dosavadní právní předpisy. Výklad zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění

účinném do 31. prosince 2007 je tudíž rozhodný i pro tuto věc, byť zkoumaný

právní úkon (jednostranný úkon správce konkursní podstaty úpadce směřující k

započtení pohledávky úpadce z titulu tvrzené náhrady škody proti pohledávce

zajištěného /odděleného/ konkursního věřitele) byl učiněn až po 1. lednu 2008

(21. února 2008). Podle ustanovení § 39 obč. zák., ve znění účinném k 31. prosinci 2007, pro věc

rozhodném, jež se ani později nezměnilo, neplatný je právní úkon, který svým

obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým

mravům. Výkladem ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ části věty před středníkem ZKV se

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Tak již v usnesení ze dne 19. září 2001, sp. zn.

29 Odo 532/2001, uveřejněném

pod číslem 23/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R

23/2002“ (toto rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu

zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu),

vysvětlil (v situaci, kdy šlo o zápočet provedený konkursním věřitelem -

správcem daně), že počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již

nelze provést započtení na majetek patřící do konkursní podstaty; není přitom

rozhodné, zda se započítávané pohledávky střetly již v době před prohlášením

konkursu. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil mimo jiné i v rozsudku ze

dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4935/2008, uveřejněném pod číslem 15/2010

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž doplnil, že ratio legis úpravy

obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV tkví v tom, že vzájemné

pohledávky úpadce a jeho věřitelů nejsou od prohlášení konkursu (a po dobu

trvání účinků konkursu) vzájemně započitatelné, což ve svém důsledku vede k

tomu, že tito věřitelé jsou povinni plnit své peněžité závazky vůči dlužníku v

plném rozsahu, kdežto pohledávky, které sami mají vůči úpadci, budou

uspokojitelné poměrně podle stejných pravidel, jež platí pro věřitele, kteří

vzájemné pohledávky s úpadcem neměli. V rozsudku ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1651/2006, dále Nejvyšší

soud při výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV dodal, že nepřípustnost

započtení pohledávek na majetek (konkursní) podstaty se vztahuje na veškeré

zápočty, a to bez ohledu na to, zda jde o jednostranné zápočty provedené

správcem konkursní podstaty nebo druhou osobou nebo o dvoustranné zápočty. Tamtéž upozornil, že smyslem tohoto zákazu je zabránit uspokojení některých

konkursních věřitelů mimo konkurs a tím některé konkursní věřitele zvýhodnit

(eventuálně znevýhodnit) a narušit tak vlastní cíl konkursu, jímž je poměrné

uspokojení věřitelů z majetku (konkursní) podstaty (§ 2 odst. 3 ZKV). A konečně, v usnesení ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 254/2009,

Nejvyšší soud také doplnil, že účinky započtení provedeného (nepřípustně) v

době trvání konkursu na majetek dlužníka nenastávají ani po zrušení konkursu na

majetek dlužníka. Na takto ustáleném judikatorním základě, z nějž ve své rozhodovací praxi

vychází, Nejvyšší soud pro poměry dané věci uvádí:

1/ Ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ část věty za středníkem ZKV činí (s

výjimkou popsanou v části věty za středníkem) od prohlášení konkursu

nepřípustnými nejen jednostranné úkony směřující k započtení pohledávky

provedené „na“ majetek konkursní podstaty úpadcovými věřiteli (lhostejno, zda

jde o konkursní věřitele, včetně věřitelů s pohledávkami za podstatou), nýbrž i

jednostranné úkony směřující k započtení pohledávky provedené „na“ majetek

konkursní podstaty správcem konkursní podstaty (tedy tak, že správce konkursní

podstaty tento majetek konkursní podstaty sám započte proti pohledávce úpadcova

věřitele), jakož i dvoustranné zápočty (uskutečněné dohodou správce konkursní

podstaty s úpadcovým věřitelem).

Logikou věci je přitom dáno, že oním majetkem konkursní podstaty, „na“ který

nelze provést započtení, jsou pohledávky úpadce za jeho dlužníky (v daném

případě tvrzená pohledávka úpadce vůči žalobci). 2/ Z obecného pravidla (posvěceného výše citovanou judikaturou), podle kterého

je takový zápočet v rozporu s principem poměrného uspokojení věřitelů

vyjádřeným (jako cíl konkursu) v ustanovení § 2 odst. 3 ZKV, vybočuje (pojímáno

z ekonomického hlediska) situace, kdy je úkon směřující k započtení (lhostejno,

kým provedený) činěn nikoli proti v konkursu (jen) zjištěné pohledávce

konkursního věřitele, nýbrž (až) proti pohledávce tvořené částkou určenou

konkursnímu věřiteli k výplatě vykonatelným rozvrhovým usnesením (ať již jde o

rozvrh částečný nebo konečný). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že z ekonomického hlediska takový zápočet

zpravidla nezkreslí výši poměrného uspokojení příslušného konkursního věřitele

(jehož pohledávky vzešlé z rozvrhového usnesení se zápočet týká), ani takový

postup však nevylučuje možnost poškození jiných konkursních věřitelů v situaci,

kdy by pohledávka úpadce za konkursním věřitelem, použitá k zápočtu coby

majetek podstaty, mohla (měla) být použita způsoby předjímanými v ustanoveních

§ 31 odst. 1 a § 32 odst. 1 ZKV např. k (jen) poměrnému uspokojení pohledávek

za podstatou. 3/ Samotná okolnost, že za určitých podmínek dává (může dávat) započtení

ekonomický smysl, tedy že existují výjimečné situace, za kterých započtení

nemusí mít vliv na míru uspokojení ostatních věřitelů, však není dostatečným

podkladem pro prolomení pravidla zakotveného (bez možnosti výjimek) v

ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV. To platí tím více, že účelově nebo jen

nesprávně provedený zápočet úpadcovy pohledávky proti pohledávce konkursního

věřitele vzešlé (až) z pravomocného a vykonatelného rozvrhového usnesení (tedy

z finálního stadia konkursního řízení) prakticky zbavuje konkursního věřitele

obrany v rámci vlastního konkursního řízení a předurčuje jej pouze k uplatnění

odpovědnostních nároků vůči správci konkursní podstaty případně vůči státu (pro

zanedbaný výkon dohlédací činnosti konkursním soudem). Zákaz obsažený v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i/ ZKV je tedy zákazem

absolutním v tom smyslu, že není rozhodné, zda jde o započtení jednostranné

nebo dvoustranné, kdo činí úkon směřující k započtení a zda započtení dává (pro

konkrétní věc) ekonomický smysl; rozhodující je pouze to, zda jde o započtení

na majetek patřící do konkursní podstaty. O tom, že v dané věci použil

dovolatel k započtení majetek podstaty (pohledávku úpadce proti žalobci) a že

tedy šlo o započtení „na“ majetek podstaty, přitom v řízení žádných pochyb

nebylo. K obecné nepřípustnosti takových zápočtů srov. v literatuře např. Steiner, V.:

Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha

1996, str. 107 nebo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 106.

V posledně označeném díle je výslovně

zkoumána možnost zápočtu vůči odděleným věřitelům (kteří v době vydání díla

měli právo na plné uspokojení ze zajištění) coby racionální kompenzace, leč se

závěrem, že i pro připuštění této kompenzace chybí legislativní podklad. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž v dotčeném ohledu správné a

dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není. U přípustného dovolání však Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti i k

vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3

o. s. ř.). Právě takovou vadou řízení v této věci trpí. V důvodech rozsudku ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007,

uveřejněného pod číslem 42/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,

Nejvyšší soud uzavřel (k žalobě o určení „neplatnosti přezkumného jednání“), že

je nemyslitelné, aby o „neplatnosti“ či „zrušení výsledků“ jakéhokoli soudního

jednání rozhodoval (mohl rozhodovat) jiný soud než ten, před kterým takové

soudní jednání proběhlo a pouze v rámci daného (probíhajícího) soudního řízení. Tam uvedl, že kdyby mělo platit, že obecný soud (nikoli konkursní soud, který

řízení vede) může svým rozhodnutím na základě žaloby zrušit či prohlásit za

neplatné přezkumné jednání, jež proběhlo v konkursní věci, pak by bylo třeba se

ptát, proč by nemohlo být v samostatně vedeném soudním sporu prohlášeno za

neplatné též jakékoli jiné soudní jednání jakéhokoli jiného soudu (např. soudní

jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, odvolací jednání, při

kterém došlo k uznání žalobou uplatněného nároku nebo k uzavření smíru apod.). V usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1381/2009, Nejvyšší soud na

dané téma doplnil, že žalobou podanou mimo konkursní řízení se nelze úspěšně

domáhat určení, zda trvají nebo v určité době trvaly předpoklady pro vedení

konkursu, ani zrušení konkursu. A v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna

2009, sp. zn. 29 Cdo 1892/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo

5, ročník 2010, pod číslem 70, pak obdobně uzavřel, že žalobou podle § 80 písm. c/ o. s. ř., podanou mimo konkursní řízení, se nelze úspěšně domáhat určení, že

v konkursu nebyly v přezkumném jednání soudem zjištěny žádné přihlášky věřitelů. Tyto judikatorní závěry platí i pro danou věc. Přinutit správce konkursní

podstaty, aby splnil vydané rozvrhové usnesení (zde usnesení o částečném

rozvrhu z 8. října 2007) přísluší v mezích dohlédací činnosti konkursnímu

soudu. Vynutit prověření (ne)správnosti postupu správce konkursní podstaty lze

v konkursním řízení i návrhem, aby správce konkursní podstaty, který neplní

povinnosti, jež pro něj plynou z rozvrhového usnesení, byl zproštěn funkce

(srov. § 8 odst. 6 ZKV). Konkursní soud, který případně zanedbá příslušný

dohled nad správcem konkursní podstaty, rovněž nelze přimět ke „správnému“

postupu žalobou podle části třetí občanského soudního řádu.

Přitom určovací

žaloba, jejímž předmětem je úkon správce konkursní podstaty směřující k

započtení úpadcovy pohledávky proti pohledávce konkursního věřitele vzešlé z

rozvrhového usnesení, směřuje k řešení (jen) předběžné otázky, jež má jediný

smysl; přimět správce konkursní podstaty, aby splnil rozvrhové usnesení,

respektive přinutit konkursní soud k tomu, aby přestal být ve věci nečinný a v

mezích řádného dohledu přiměl správce konkursní podstaty konat podle jím

vydaného rozvrhového usnesení. Jinak řečeno, s podáním žalobkyně z 1. prosince 2008, označeným jako žaloba,

mělo být naloženo (podle jeho obsahu) jako s podáním, jímž se žalobkyně domáhá

zjednání nápravy po konkursním soudu (jímž je právě Krajský soud v Hradci

Králové). Žádný jiný soud totiž za trvání účinků konkursního řízení není

oprávněn přinutit správce konkursní podstaty ke splnění rozvrhového usnesení,

lhostejno, zda požadavkem na určení neplatnosti právního úkonu správce

konkursní podstaty směřujícího k započtení úpadcovy pohledávky proti

pohledávce, která měla být vyplacena konkursnímu věřiteli podle rozvrhového

usnesení, nebo jiným způsobem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil (včetně závislých výroků o nákladech

řízení) a věc postoupil k vyřízení Krajskému soudu v Hradci Králové ke sp. zn. 43 K 2/2003, jako konkursnímu soudu úpadce PRIMONA, a. s. (v tomto ohledu nejde

o odlišné posouzení místní či věcné příslušnosti soudu, nýbrž o to, že uvedené

podání mělo a mohlo být vyřízeno pouze v rámci daného konkursního řízení).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2011

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu