Nejvyšší soud Usnesení insolvence

29 Cdo 1381/2009

ze dne 2009-08-19
ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1381.2009.1

29 Cdo 1381/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci

žalobců a/ V. k. z., veřejné obchodní společnosti, zastoupené Mgr. K. P.,

advokátem, a b/ K. P., proti žalovaným 1/ Č. o. b., a. s., 2/ JUDr. D. E.,

advokátce, zastoupené JUDr. J. V. advokátem, a 3/ JUDr. L. M., jako správci

konkursní podstaty žalobkyně a/, o určení, zda trvají podmínky pro vedení

konkursu a o návrhu na zrušení konkursu, vedené u Krajského soudu v Hradci

Králové pod sp. zn. 42 Cm 64/2007, o dovolání žalobkyně a/ a druhé žalované

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008, č. j. 15 Cmo

348/2008-185, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. ledna 2009, č.

j. 15 Cmo 348/2008-195, takto:

I. Dovolání žalobkyně a/ a druhé žalované se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího

řízení.

Rozsudkem ze dne 18. srpna 2008, č. j. 42 Cm 64/2007 - 149, zamítl Krajský soud

v Hradci Králové žalobu, kterou se žalobci (a/ Víceúčelové komerční zařízení,

veřejná obchodní společnost a b/ K. P.) domáhali vůči žalovaným (1/ Č. o. b.,

a. s., 2/ JUDr. D. E., bývalé správkyni konkursní podstaty žalobkyně a/ a 3/

JUDr. P. M., jako tehdejšímu správci konkursní podstaty žalobkyně a/) určení,

„zda trvají předpoklady pro vedení konkursu vedeného pod sp. zn. 40 K

8/2001“ (bod I. výroku). Současně zamítl i návrh žalobců na „zrušení konkursu,

prohlášeného usnesením 40 K 8/2001-66, z 22. května 2001, pro neexistenci

předpokladů pro další trvání konkursu“ (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech

řízení (body III. až V. výroku).

Soud žalobu v obou výrocích o věci samé zamítl jako zjevně bezdůvodnou,

uzavíraje ve vztahu k bodu I. výroku, že mimo konkursní řízení se nelze

požadovaného určení domáhat (že na něm žalobci nemají naléhavý právní zájem a

takové rozhodnutí by na chod konkursního řízení nemělo žádný vliv). Bod II.

výroku zdůvodnil obdobně, uváděje, že z procesního hlediska není myslitelné,

aby v jiném soudním řízení (vyjma žaloby pro zmatečnost) rušil soud prvního

stupně soudní rozhodnutí vydané v rámci jiného soudního řízení. Dodal, že mají-

li žalobci za to, že zde nejsou podmínky pro vedení konkursu, je na nich učinit

řádně zdůvodněný návrh dle § 44 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o

konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), v rámci daného konkursního řízení.

Dále soud vysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobců na odročení jednání, při

němž vynesl rozsudek.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve znění

tamtéž označeného opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v

zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci a

třetím žalovaným (za kterého již považoval JUDr. L. M., nového správce

konkursní podstaty žalobkyně a/) a změnil jej v ostatních výrocích o nákladech

řízení (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí

výrok).

Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně rozhodl jen o tom, co bylo

požadováno, dodávaje, že z podání žalobců založených ve spise se nepodává

kvalifikovaný požadavek na změnu účastenství na straně žalované. Za

opodstatněné neměl odvolací soud ani námitky týkající se toho, že žalobci

očekávali odročení jednání, vzhledem k tomu, že konkursní spis žalobkyně a/ se

nacházel u Nejvyššího soudu, ani výhrady žalobců proti postupu soudu prvního

stupně, jenž jejich žádosti o odročení jednání nevyhověl. Jinak odvolací soud

odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zvláště pak na ty jeho

pasáže, jež akcentují potřebu řešit výhrady žalobců k dalšímu trvání konkursu

na majetek žalobkyně a/ v rámci jejího konkursního řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně a/ a druhá

žalovaná. Žalobkyně a/ napadá rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím

výroku o věci samé, druhá žalovaná pak ve výroku, jímž ve vztahu k ní odvolací

soud změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku o

nákladech odvolacího řízení, jenž se jí týká.

Obě dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007

(dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná.

Ve vztahu k dovolání druhé žalované, jež se týká jen nákladových výroků, tak

učinil proto, že jde o dovolání objektivně nepřípustné (srov. shodně usnesení

Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek).

Dovolání žalobkyně a/ (dále jen „dovolatelka“) se opírá o dovolací důvody

uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.,

Podstata dovolání tkví především v argumentu, že předmětem žaloby nebylo

zkoumání předpokladů pro prohlášení konkursu, nýbrž pro jeho další vedení v

době od prohlášení konkursu (22. května 2001) do 23. listopadu 2001 (kdy do

konkursního spisu dovolatelky neměla být založena žádná přihláška). Podle

dovolatelky se „s použitím komentáře k o. s. ř. ISBN 80-7179-378-7 u

konkursního řízení právní zájem neprokazuje, neboť je zcela zjevný“.

Dovolatelka - uvádí se v dovolání - se též nedomáhala zrušení usnesení o

prohlášení konkursu, nýbrž zrušení konkursu dle § 44 odst. 1 písm. a/ ZKV.

Dovolatelka poukazuje na to, že její návrhy byly postupně projednávány pod

různými spisovými značkami (Nc 1539/2000, 2 Nc 509/2007, 42 Cm 64/2007),

přičemž ona sama dovozovala, že věc v rámci konkursního řízení projednávána

je. Právě proto se též domnívala, že jednání bez konkursního spisu nemůže

proběhnout.

Polemizuje též s úvahami odvolacího soudu o tom, kdy jí byla doručena vyjádření

žalovaných (uvádějíc, že se tak stalo až 30. června 2008) a uvádí, že v reakci

na to navrhla změnu účastníků na straně žalované.

Dovolání může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (na

základě úvahy dovolacího soudu), přičemž v otázkách, jež mu dovolatelka

předkládá k řešení, Nejvyšší soud napadenému rozhodnutí nepřisuzuje ve věci

samé zásadní právní význam.

Z dovolatelčiny argumentace z předchozích fází řízení je zjevné, že „žalobou“

podanou v této věci sledovala týž účel jako žalobou ve věci vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 17/2004 (kde podala „druhou určovací

žalobu“ proto, že řízení v této věci bylo tehdy pravomocně zastaveno - než

Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. června 2007, č. j. 29 Odo 792/2005-48,

zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. září 2002, č. j. 13 Cmo

188/2002-16, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června

2002, č. j. Nc 1539/2002-9); srov. potud např. podání dovolatelky na č. l.

128.

Závěr, že žalobou podle části třetí občanského soudního řádu se nelze domáhat

určení požadovaného podle prvního výroku mimo rámec konkursního řízení, je

závěrem triviálním, který připuštění dovolání též nezasluhuje, nadto v

obdobných souvislostech Nejvyšším soudem již zformulovaným (srov. mutatis

mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo

4551/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo

2917/2007 - obě rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách

Nejvyššího soudu). Totéž platí o požadavku na zrušení konkursu podle § 44 odst.

1 písm. a/ ZKV.

Řešení otázky, zda „žaloba“ měla být projednávána jako podání učiněné v rámci

konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně coby součást návrhu, jímž se

úpadkyně dožadovala zrušení konkursu na svůj majetek, zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí též nezakládá. Daná odpověď se jeví zbytečnou v situaci,

kdy o návrhu na zrušení konkursu (žurnalizovaném po vyčlenění ze spisu

Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 40 Cm 17/2004, jako č. l. 236-248

konkursního spisu úpadkyně) již soudy pravomocně rozhodly (Krajský soud v

Hradci Králové jej zamítl usnesením ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 40 K

8/2001-506, Vrchní soud v Praze toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil

usnesením ze dne 24. dubna 2008, č. j. 1 Ko 18/2008 - 530 a Nejvyšší soud

podané dovolání odmítl usnesením ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo

3359/2008).

Také o oné „druhé určovací žalobě“ již ostatně bylo pravomocně rozhodnuto

(Krajský soud v Hradci Králové ji zamítl rozsudkem ze dne 13. června 2007, č.

j. 40 Cm 17/2004 - 157, Vrchní soud v Praze tento rozsudek potvrdil rozsudkem

ze dne 17. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 163/2007-260 a Nejvyšší soud podané

dovolání odmítl usnesením ze dne 19. srpna 2009 sp. zn. 29 Cdo 1892/2008).

Výhrady dovolatelky k otázce možnosti soudu prvního stupně projednat a

rozhodnout věc v její nepřítomnosti pak z obsahového hlediska vystihují

zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým

dovolacím důvodem, pro který by bylo možné připustit dovolání podle § 237 odst.

1 písm. c/ o. s. ř. (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod

číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K prověření takové

námitky slouží žaloba pro zmatečnost.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, §

224 a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání byla odmítnuta a tím,

že u ostatních účastníků řízení žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení

zjištěny nebyly (vyjádření třetího žalovaného učiněné prostřednictvím advokáta

k dovolání druhé žalované nemá soud za účelně vynaložený náklad, jelikož

dovolání druhé žalované se týkalo jen vztahu mezi ní a žalobkyní).

Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání (do

31. prosince 2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. srpna 2009

JUDr. Zdeněk K r č m á ř

předseda senátu