29 Cdo 1392/2022

29 Cdo 1392/2022-576

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 66002222, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Rubešova 162/8, PSČ 120 00, proti žalovanému MEDICA HOLDING CZECH s. r. o., se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Sokolská 1339, PSČ 373 41, identifikační číslo osoby 28987667, zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, o neúčinnost smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 347/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2021, č. j. 7 Co 781/2021-508, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

1. Rozsudkem ze dne 2. března 2021, č. j. 27 C 347/2016-460 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. června 2021, č. j. 27 C 347/2016-486), Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, jíž se tehdejší žalobkyně (Regionální rada Regionu soudržnosti Jihozápad, dále též jen „Rada“) domáhala vůči žalovanému (MEDICA HOLDING CZECH s. r. o.) určení, že smlouva o nepeněžitém vkladu uzavřená dne 11. listopadu 2013 mezi žalovaným a KARDIOCENTREM VYSOČINA CZA a. s. (dále jen společnost „K“) jako vkladatelem, jejímž předmětem je nepeněžitý vklad podniku společnosti K do základního kapitálu žalovaného (dále jen „smlouva o vkladu“), není vůči Radě právně účinná (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

2. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

[1] Dne 4. září 2008 byla mezi Radou (jako poskytovatelem) a společností K (jako příjemcem) uzavřena smlouva o podmínkách poskytnutí dotace z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad (dále jen „smlouva o dotaci“), na jejímž základě Rada poskytla společnosti K finanční podporu ve formě účelové dotace ve výši 50 429 654,26 Kč na realizaci I. etapy projektu Relaxační a regenerační centrum Hluboká nad Vltavou.

[2] Platebním výměrem č. 18/2014, zn. RRRSJ 30122/2014, na odvod za porušení rozpočtové kázně, vydaným Úřadem Rady (správcem daně) dne 4. listopadu 2014 byl společnosti K uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 50 429 655 Kč. Posledním orgánem, jenž rozhodoval o opravných prostředcích (viz též rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. ledna 2017 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2017) bylo Ministerstvo financí, které potvrdilo platební výměr rozhodnutím ze dne 25.

února 2019, č. j. MF-12109/2018/1203/11 (právní moci nabylo 28. února 2019). Z tohoto rozhodnutí Ministerstva financí plyne, že společnost K nepostupovala v souladu s čl. I. odst. 3 smlouvy o dotaci ve znění dodatku č. 3, dle něhož je dotace poskytována pouze na způsobilé výdaje projektu. Společnost K se dopustila porušení rozpočtové kázně podle § 22 odst. 1 písm. c/ zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, výše odvodu (50 429 655 Kč) odpovídá částce neoprávněně použitých peněžních prostředků, přičemž dotace v této výši byla připsána na účet společnosti K dne 30.

října 2010.

[3] Dne 11. listopadu 2013 byla mezi společností K (jako vkladatelem) a žalovaným [tehdy pod obchodní firmou MEDICA HOLDINGS (CZ) s. r. o.] uzavřena smlouva o vkladu, na jejímž základě byl podnik vkladatele (oceněný znaleckým posudkem na 4 972 000 Kč) vložen jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalovaného a společnost K se stala společníkem žalovaného s obchodním podílem o velikosti 4972/101544.

[4] Dle výpisu z obchodního rejstříku byl v době od 24. října 2013 do 5. února 2014 jednatelem žalovaného Ing. Miroslav Skořepa (dále jen „M. S.“).

[5] Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. září 2019, č. j. 17 T 30/2018-10627, byli obžalovaní M. S., Ing. Vladimír Hlavatý (dále jen „V. H.“) a Ing. Pavel Drmota (dále jen „P. D.“) uznáni vinnými, že po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti […], jako hlavní členové realizačního týmu společnosti K (M. S. a V. H. jako jednatelé a od 27. března 2009 jako členové představenstva společnosti K a P. D. jako technický dozor investora a osoba zodpovědná mimo jiné za přípravu podkladu pro žádost o dotaci a pro smlouvu o dotaci), v úmyslu zjednodušit a urychlit přiznání a čerpání dotace postupovali v rozporu se žádostí o veřejnou podporu projektu, se smlouvou o dotaci a metodickým pokynem. Všichni tři obžalovaní spáchali zločin dotačního podvodu ve spolupachatelství a zločin poškození finančních zájmů Evropské unie ve spolupachatelství.

Byli odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, s tím, že výkon tohoto trestu byl odložen na zkušební dobu 5 let. Dále jim bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně škodu, a to České republice – Ministerstvu financí částku 42 865 206,12 Kč a Radě částku 7 564

448,14 Kč.

[6] Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl rozsudkem ze dne 27. května 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, tak, že ohledně M. S., V. H. a P. D. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl o vině, trestu i o náhradě škody. Uznal je vinnými zločinem dotačního podvodu a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie, za něž odsoudil každého z obviněných k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon každému z obviněných odložil na zkušební dobu 5 let. Obviněným uložil zaplatit společně a nerozdílně České republice – Ministerstvu financí částku 42 865 206,12 Kč a Radě částku 7 564 448,14 Kč.

[7] Při jednání konaném dne 7. ledna 2021 účastníci řízení učinili nesporným, že odsouzení uhradili Radě náhradu škody uloženou trestními rozsudky ve výši 7 564 448,14 Kč.

[8] Podle sdělení Ministerstva financí ze dne 18. února 2021 částku 42 865 216,12 Kč (uloženou jako náhradu škody trestními rozsudky) uhradil V. H ve třech splátkách (v období 30. září 2019 až 1. října 2020) na účet Ministerstva financí.

3. Na tomto základě soud prvního stupně [vycházeje z § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] nejprve zdůraznil, že na danou věc je nutno aplikovat zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013, neboť žalobou napadené jednání bylo učiněno dne 11. listopadu 2013. Poté ? cituje § 42a obč. zák. a odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ? dospěl k následujícím závěrům.

4. Žalobou napadeným jednáním je smlouva o vkladu podniku ze dne 11. listopadu 2013 a žaloba byla podána u soudu dne 9. listopadu 2016. Odpůrčí žaloba tedy byla podána v zákonem stanovené tříleté lhůtě ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák.

5. Smlouva o vkladu podniku je právním úkonem učiněným mezi dlužníkem a osobou blízkou ve smyslu § 116 obč. zák., neboť zde existovala provázanost osob jednajících za dlužníka (společnost K) a žalovaného, když M. S. byl „statutárním orgánem“ dlužníka i žalovaného. Proto Rada nemusí prokazovat, že žalovanému byl znám případný zkracující úmysl dlužníka, neboť zákon takovou vědomost mezi osobami blízkými předpokládá. V souladu s § 42a obč. zák. žaloba směřuje proti žalovanému jako osobě, v jejíž prospěch byl úkon učiněn. Z provedeného dokazování (zejména z povahy jednání M. S., jak je popsáno v trestních rozsudcích a v rozhodnutích správních orgánů) vyplynulo, že M. S. si musel být vědom toho, že porušuje podmínky dotační smlouvy a hrozí mu tak povinnost čerpanou dotaci vrátit.

6. Pro posouzení aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby je zásadní, aby na žalobce mohlo být ve smyslu § 42a obč. zák. nahlíženo jako na věřitele společnosti K. V době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě musí mít žalobce vymahatelnou pohledávku (musí mít pro svou pohledávku exekuční titul).

7. V daném případě žalobkyně (Rada) „opírá svůj nárok o pohledávku z titulu platebního výměru“, kterým byl společnosti K uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 50 429 655 Kč. Byť byla tato částka zaplacena nikoliv na základě platebního výměru (jako odvod za porušení rozpočtové kázně), ale v „režimu náhrady způsobené škody na základě trestních rozsudků subjekty, které zapříčinily neoprávněné čerpání dotace v souvislosti se stejným projektem“, zanikla tím i pohledávka uložená platebním výměrem (pohledávka, na jejímž základě Rada podala odpůrčí žalobu). Účelem odvodu za porušení rozpočtové kázně je dotaci vrátit jejímu poskytovateli proto, že příjemce dotace nedodržel podmínky dotační smlouvy. Účel náhrady škody je totožný; totiž aby subjekt neoprávněně čerpající dotaci takto poskytnuté plnění nahradil, respektive vrátil poskytovateli.

8. Pohledávka Rady z titulu platebního výměru zanikla splněním. Jelikož v době rozhodnutí soudu již Rada není věřitelem vymahatelné pohledávky, bylo nutno žalobu zamítnout z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně.

rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

10. Odvolací soud ? cituje § 42a odst. 1 obč. zák. a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu ? se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na které zcela odkázal. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně ztratila aktivní legitimaci, neboť její pohledávka zanikla. Při vědomí, že platebním výměrem bylo uloženo vrácení dotace společnosti K na účet Rady a trestními rozsudky bylo uloženo vrácení dotačních prostředků odsouzeným M. S., V. H. a P. D. společně a nerozdílně (a to České republice – Ministerstvu financí částku 42 865 216,12 Kč a Radě částku 7 564 448,14 Kč), odvolací soud uvedl, že jde sice o dva různé exekuční tituly, avšak nelze přehlížet shodný účel, kterým je vrácení dotace.

K námitce, že v případě zrušení trestních rozsudků Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem by Rada musela fyzickým osobám vyplacené částky vrátit, odvolací soud konstatoval, že pro odvolací řízení je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku [§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“)]. Potud zdůraznil, že žalobkyně ani u jednání odvolacího soudu netvrdil, že trestní rozsudky byly zrušeny (a neplyne to ani z elektronické evidence soudu prvního stupně ke dni vydání rozhodnutí).

11. Dále odvolací soud konstatoval, že ke dni vyhlášení rozsudku vyšel z nezměněného skutkového závěru, že dotace byla vrácena tak, jak bylo uložeo trestními rozsudky. Byť celou dotaci vyplatila příjemci Rada, nelze přehlížet systém vyplácení dotací, totiž že částka 42 865 216,12 Kč byla poskytnuta účelově (pro předmětný projekt). Skutečnost, že tuto částku odsouzení vrátili „přímo“ České republice ? Ministerstvu financí, nemění nic na závěru, že vrácena byla celá část poskytnuté dotace. Podle odvolacího soudu Rada již nedisponuje „vykonatelnou“ pohledávkou za společností K, čímž ztratila v řízení svou aktivní legitimaci.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala Rada dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně jde o otázku, zda může dojít k zániku veřejnoprávní pohledávky z platebního výměru uhrazením soukromoprávní pohledávky přiznané v trestním řízení, a to jinými subjekty a převážně jinému věřiteli.

14. Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu, podle něhož uhrazením škody odsouzenými podle trestních rozsudků zanikla její pohledávka z platebního výměru. Namítá, že jde o dva různé právní tituly a o dvě různé autonomní a separátní pohledávky, navíc s různými subjekty na dlužnické i věřitelské straně. Tvrdí, že u platebního výměru jde o veřejnoprávní (daňovou) pohledávku vyplývající z porušení rozpočtové kázně příjemcem dotace, přičemž právním titulem je platební výměr vydaný podle daňového řádu, dlužníkem je příjemce dotace jako právnická osoba (společnost K) a věřitelem Rada. V případě trestního rozsudku jde o soukromoprávní pohledávku na náhradu škody způsobenou trestným činem spáchaným fyzickými osobami, o které rozhodl trestní soud v adhezním řízení. Právní titulem je trestní rozsudek, dlužníky jsou odsouzené fyzické osoby a věřitelem zčásti stát (Česká republika – Ministerstvo financí) a zčásti Rada. V uvedených souvislostech dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, uveřejněný pod číslem 138/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, uveřejněný pod číslem 145/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, které se vyjadřují k (ne)možnosti započtení veřejnoprávních a soukromoprávních pohledávek. Tvrdí, že jejich závěry jsou aplikovatelné i na další způsoby zániku veřejnoprávní pohledávky (a tedy i na projednávaný případ).

15. Podle dovolatelky je pro naplnění podmínek § 42a obč. zák. nahrazení škody odsouzenými dle trestního rozsudku irelevantní. Splnění podmínek odporovatelnosti je nutno posuzovat výlučně ve vztahu k pohledávce z platebního výměru.

16. Konečně dovolatelka namítá, že v případě zrušení trestních rozsudků v dovolacím řízení odpadne právní titul na náhradu škody a ona bude muset vrátit odsouzeným vyplacené částky. Zamítnutím odpůrčí žaloby se dostává do situace, že pohledávku z platebního výměru nebude schopna vymoci, neboť celý podnik společnosti K byl vložen do společnosti žalovaného (společnost K je nemajetná).

17. Žalovaný ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

18. V průběhu dovolacího řízení, ovšem dříve než byla věc předložena Nejvyššímu soudu, byla Rada (původní žalobkyně a dovolatelka) zrušena zákonem č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 245/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Soud prvního stupně proto usnesením ze dne 8. dubna 2002, č. j. 27 C 347/2016-565, rozhodl podle § 107 odst. 3 o. s. ř. tak, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalobkyně s Českou republikou – Ministerstvem pro místní rozvoj.

19. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

20. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.

21. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že ve vztahu k prvnímu výroku napadeného rozhodnutí se dovolání netýká té jeho části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a dále v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech odvolacího řízení). Ostatně, potud by dovolání muselo být odmítnuto jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

22. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku (o věci samé), Nejvyšší soud dovolání shledává přípustným podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., pro posouzení dovolatelkou předestřené problematiky výkladu ustanovení § 42a obč. zák., která nebyla v daných skutkových poměrech dovolacím soudem řešena.

23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud v přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

26. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. (srov. § 3028 odst. 3 o. z.), které v citované podobě platilo v době uzavření smlouvy o vkladu (dne 11. listopadu 2013): Z ustanovení § 42a obč. zák. plyne, že se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch (odst. 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec 4).

27. Problematikou aktivní věcné legitimace k odpůrčí žalobě ve smyslu v § 42a obč. zák. se Nejvyšší soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 3302/2006, v němž vysvětlil, že podle ustálené judikatury je aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě.

28. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že věřitelem může být jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Tato pohledávka musela (alespoň ve formě pohledávky budoucí) existovat již v době, kdy k odporovatelnému právnímu úkonu došlo. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem. Pro uplatnění odporu je z hlediska uvedeného významné jen to, že věřitel má skutečně vůči dlužníkovi pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

29. Z výše uvedeného je zřejmé, že hmotněprávní úprava institutu odporovatelnosti podle ustanovení § 42a obč. zák. umožňuje žalovanému založit svoji obranu proti odpůrčí žalobě na tvrzeních a důkazech, že vymahatelná pohledávka žalujícího věřitele vůči dlužníku zanikla. Pokud by totiž byla taková obrana žalovaného proti uplatněnému odporu úspěšná, soud by musel odpůrčí žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout. Srov. shodně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1309/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 3040/2020.

30. Otázkou zániku pohledávky splněním v situaci, kdy na základě jednoho protiprávního jednání došlo ke vzniku dvou nároků poškozeného ze dvou různých titulů vůči dvěma různým subjektům, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. V něm zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků [v daném případě za prvé z titulu odpovědnosti za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozeným a škůdcem, který vznik újmy zapříčinil, aniž sám získal peněžní prostředky, a za druhé z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, v jejímž rámci má poškozený (ochuzený) právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, jejíž majetkový stav se přijetím plnění zvětšil], je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita).

31. V usnesení ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že úhrada částky 75 000 Kč coby části jistiny na základě platebního rozkazu způsobuje zánik nároku na úhradu obsaženého v trestním rozsudku, a naopak úhrada částky 75 000 Kč na základě předmětného trestního rozsudku způsobuje zánik nároku na část jistiny předmětného platebního rozkazu. Dále Nejvyšší soud dodal, že je vyloučeno, aby poškozená, která by obdržela a přijala plnění od dlužníka, mohla oprávněně toto plnění požadovat rovněž od obviněného. Takové duplicitní plnění by bylo bezdůvodným obohacením podle § 451 a násl. obč. zák., jehož navrácení je možno dosáhnout v občanskoprávním řízení.

32. Podstata dovolací argumentace spočívá v tvrzení dovolatelky, že uhrazením škody odsouzenými podle trestních rozsudků nedošlo (nemohlo dojít) k zániku její pohledávky z platebního výměru, neboť pohledávka z platebního výměru je veřejnoprávní (daňovou) pohledávkou a pohledávka z náhrady škody dle trestních rozsudků je soukromoprávní pohledávkou, přičemž každá z těchto pohledávek svědčí jinému věřiteli a odlišným je i dlužník. Z toho (i) dovozuje, že její pohledávka za společností K (dlužníkem) je existentní vymahatelnou pohledávkou ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák.

33. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, přestavuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení). Jestliže je nárok věřitele uspokojen, odpadá základní podmínka pro úspěch odpůrčí žaloby, jíž je existence vymahatelné pohledávky věřitele.

34. Z pohledu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. především není významné rozlišení pohledávek na soukromoprávní a veřejnoprávní. V dané věci tedy není podstatné, že jednou jde o veřejnoprávní nárok přiznaný platebním výměrem pro porušení podmínek dotace a podruhé o soukromoprávní nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností (a bezcenné je pro tyto účely rozlišení na veřejnoprávní a soukromoprávní nároky), nýbrž to, že oba exekuční tituly (platební výměr i trestní rozsudek) sledují shodný účel, jímž je vrácení dotace poskytovateli.

35. V poměrech této věci je tudíž určující posoudit, zda skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoluje uzavřít, že plněním podle trestních rozsudků zanikla celá pohledávka, pro jejíž vymožení se dovolatelka domáhá vyslovení neúčinnosti smlouvy o vkladu podniku, tedy pohledávka z platebního výměru, kterým byl společnosti K uložen odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 50 429 655 Kč. Potud lze jen zopakovat (co uvedeno výše), že (již) v průběhu řízení před soudem prvního stupně učinili účastníci řízení nesporným, že odsouzení uhradili náhradu škody uloženou trestními rozsudky ve výši 7 564 448,14 Kč na účet Rady. Sdělením Ministerstva financí ze dne 18. února 2021 pak bylo prokázáno, že na účet Ministerstva financí V. H. uhradil částku 42 865 216,12 Kč, jejíž zaplacení bylo uloženo trestními rozsudky.

36. K námitce dovolatelky, že v případě platebního výměru je dlužníkem příjemce dotace (právnická osoba) a věřitelem Rada, v případě náhrady škody pak dlužníky jsou odsouzené fyzické osoby a věřitelem zčásti Česká republika ? Ministerstvo financí a zčásti Rada, budiž dodáno, že byl-li nárok věřitele uspokojen, je lhostejno, zda tak učinil dlužník nebo třetí osoba. Nutnost rozlišení osoby fyzické (obviněného) a právnické (korporace, za niž jako statutární orgán jednal, zde společnosti K) při posuzování nároku uplatněného poškozeným vůči obviněnému v adhezním řízení plyne též z judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 72/2007).

37. Nejvyšší soud se ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, že byť celou část dotace vyplatila příjemci dotace Rada, nelze přehlížet systém vyplácení dotací, totiž že částka 42 865 216,12 Kč byla Radě poskytnuta účelově pro předmětný projekt. Skutečnost, že tato částka byla odsouzenými vrácena (přímo) České republice ? Ministerstvu financí, nemění nic na závěru, že celá část poskytnuté dotace byla vrácena.

38. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že plněním na základě trestních rozsudků zanikla celá vymahatelná pohledávka dovolatelky (žalující věřitelky) vůči dlužníku (společnosti K), kterou žalobkyně podle svých žalobních tvrzení má za společností K (žalobkyně neuvedla jiné vymahatelné pohledávky, pro jejichž uspokojení by měla být vyslovena neúčinnost smlouvy o vkladu). Proto je správný závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně (dovolatelka) není v řízení o odpůrčí žalobě aktivně věcně legitimována.

39. Dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou v dané věci přiléhavé, neboť jejich závěry na poměry dané věci nedopadají vzhledem k odlišnostem ve skutkovém stavu (v tamních věcech šlo o započtení pohledávek).

40. K námitce dovolatelky, že „trestní rozsudek byl odsouzenými napaden dovoláním“ a v případě jeho zrušení by odpadl právní titul pro náhradu škody (v důsledku čehož by finanční prostředky musely být odsouzeným vráceny), Nejvyšší soud připomíná, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud přitom správně vyšel z toho, že trestní rozsudky nebyly ke dni vydání jeho rozhodnutí zrušeny. K tomu budiž dodáno, že odvolací soud ani účastníci řízení nemohli mít v době rozhodování odvolacího soudu o vydání zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021, č. j. 5 Tdo 1251/2020-11049, žádné informace. Navíc právním důvodem pro plnění fyzických osob je způsobená škoda, respektive její náhrada; adhézní výrok trestního rozsudku je v tomto ohledu „pouze“ exekučním titulem (činí z pohledávky pohledávku vykonatelnou)

41. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.)

42. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání ze dne 15. prosince 2021), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí 2 500 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (300 Kč) jde o částku 2 800 Kč. U žalovaného se takto určená částka dále zvyšuje o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.), takže náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 3 388 Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně a kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu