U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 o
dovoláních, která podali obvinění M. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, V. H.,
nar. XY v XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, P. D., nar. XY v XY, trvale
bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných M. S., V. H., P.
D., F. Š. a M. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020,
sp. zn. 5 To 78/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2018, takto:
Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce a z podnětu dovolání obviněných
M. S., V. H. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu ohledně obviněných M. S., V. H.,
F. Š., M. V. a ohledně obviněného P. D. podle § 265k odst. 2 tr. řádu za
použití § 261 tr. řádu zrušují v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Českých Budějovicích
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019,
sp. zn. 17 T 30/2018, byli obvinění M. S., V. H. a P. D. uznáni vinnými
zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle
§ 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu
pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Je vhodné již na tomto místě
poznamenat, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně opomenuly
označit odpovídající znění trestního zákoníku, což bylo třeba především ve
vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podle § 260, která byla v období od
spáchání posuzovaného skutku do doby vydání prvního odsuzujícího rozsudku ve
věci celkem třikrát novelizována; krajský soud se zabýval pouze užitím
trestního zákona, resp. trestního zákoníku jako celku; protože pozdější
novelizovaná znění první základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nebyla pro obviněné příznivější, mělo být správně aplikován trestní
zákoník účinný v době, kdy byl čin spáchán, tj. ve znění účinném do 31. 12. 2011, v němž se však tento trestný čin nazýval „poškození finančních zájmů
Evropských společenství“, nicméně dále v textu bude tento trestný čin označován
pozdějším názvem užitým soudy, který je stále aktuální; nejednalo se ale o
vadu, která by měla vliv na okolnosti nezbytné pro vyvození trestní
odpovědnosti obviněných, změny právní úpravy se v zásadě nedotkly těch znaků
objektivní stránky této základní skutkové podstaty, jejichž porušení je
obviněným vytýkáno. Za tyto trestné činy byl každému z obviněných uložen podle
§ 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 3 let, jejichž výkon byl všem obviněným podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 5 let. Současně soud podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku každému z
obviněných uložil povinnost nahradit v průběhu zkušební doby podle svých sil
škodu, kterou trestnými činy způsobili. O nároku poškozených na náhradu škody
uplatněném vůči jmenovaným třem obviněným rozhodl krajský soud tak, že podle §
228 odst. 1 tr. řádu uložil všem třem obviněným společně a nerozdílně povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené České republice zastoupené Ministerstvem
financí částku 42 865 206,12 Kč a poškozené Regionální radě regionu soudržnosti
Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. řádu soud odkázal
poškozenou Regionální radu soudržnosti Jihozápad se zbytkem jejího nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň krajský soud podle
§ 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněné F. Š. a M. V. obžaloby státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze skutku,
jímž se měli dopustit zločinů dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5
tr.
zákoníku, obou dílem dokonaných dílem nedokonaných ve stadiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k těmto dvěma obviněným soud odkázal
poškozené Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí a Regionální radu
regionu soudržnosti Jihozápad s jejich nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 3 tr. řádu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podalo odvolání všech pět
obviněných, tři z nich, kteří byli odsouzeni, napadli všechny výroky rozsudku,
dva obvinění, kteří byli zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, se
domáhali příznivějšího důvodu zproštění podle § 226 písm. a) tr. řádu. V
neprospěch všech obviněných podal odvolání též státní zástupce Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové, který je zaměřil jednak proti
zprošťujícímu výroku o vině obviněných F. Š. a M. V., a dále proti výrokům o
trestech uložených obviněným M. S., V. H. a P. D. Adhezní výrok ohledně
uplatněného nároku na náhradu škody napadla Regionální rada regionu soudržnosti
Jihozápad. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení rozhodl rozsudkem ze dne 27.
5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.
2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v
celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl o vině, trestu i o
náhradě škody ohledně těchto tří spoluobviněných. Uznal je vinnými zločinem
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem
poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku,
za něž odsoudil každého z jmenovaných třech obviněných podle § 212 odst. 6, §
43 odst. 1 a § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 3 let, jehož výkon každému z obviněných podmíněně odložil
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 5
roků, přičemž jim podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu
zkušební doby podle svých sil nahradili škodu, kterou trestnými činy způsobili.
Podle § 228 odst. 1 tr. řádu vrchní soud také obviněným M. S., V. H. a P. D.
uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným České republice
zastoupené Ministerstvem financí celkem 42 865 206,12 Kč a Regionální radě
regionu soudržnosti Jihozápad částku 7 564 448,14 Kč. Poškozenou Regionální
radu regionu soudržnosti Jihozápad vrchní soud podle § 229 odst. 2 tr. řádu
odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Současně Vrchní soud
v Praze rozhodl o odvoláních poškozené Regionální rady regionu soudržnosti
Jihozápad a obviněných F. Š. a M. V. tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl
jako nedůvodná.
3. Uvedených zločinů se obvinění M. S., V. H. a P. D. podle rozsudku
vrchního soudu dopustili stručně uvedeno tím, že po vzájemné dohodě v XY, XY a
dalších přesně nezjištěných místech jako hlavní členové realizačního týmu K.,
resp. od 27. 3. 2009 K., IČ XY (dále též jen „K.“ nebo „příjemce dotace“),
přitom M. S. a V. H. jako jednatelé a od 27. 3. 2009 jako členové
představenstva uvedené společnosti a P. D. jako technický dozor investora a
osoba zodpovědná mj. za přípravu podkladů pro žádost o dotaci a pro smlouvu o
podmínkách poskytnutí dotace, za přípravu podkladů pro kontroly podmínek a za
kontrolu provedených prací a vystavených oceňovacích podkladů, v souvislosti s
veřejnou dotací z operačního programu ROP NUTS II Jihozápad, prioritní osa:
Rozvoj cestovního ruchu, oblast podpory: Rozvoj infrastruktury a cestovního
ruchu, číslo výzvy 02, název projektu: Relaxační a regenerační centrum XY,
registrační č. XY (dále též jen jako „předmět dotace“), v úmyslu zjednodušit a
urychlit přiznání a čerpání dotace všichni tři společně postupovali v rozporu
se žádostí o veřejnou podporu projektu ze dne 14. 3. 2008, se smlouvou o
podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze dne 4. 9. 2008, včetně
jejich dodatků, a s dalšími dokumenty, na které tato smlouva odkazovala:
příručkou pro žadatele ROP NUTS II Jihozápad (verze 1.1, platná od 14. 12. 2007), příručkou pro příjemce ROP NUTS II Jihozápad (verze 3. 1, platná od 4. 7. 2008) a metodickým pokynem ke způsobilým výdajům projektu (verze 2.0, revize
č. 1, platná od 27. 6. 2008), poskytovateli dotace – Regionální radě regionu
soudržnosti Jihozápad, IČ 75086999, se sídlem České Budějovice, Jeronýmova
1750/21, buď přímo nebo nepřímo prostřednictvím G-PROJECT, s. r. o., IČ
26064928, se sídlem Radniční 133/1, České Budějovice (dále též jen „G-
PROJECT“), opakovaně podávali nepravdivé informace a předkládali doklady
obsahující nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a zamlčovali podstatné
skutečnosti, zejména zamlčeli, že stavba bude od počátku realizována podle jiné
než schválené projektové dokumentace pro stavební povolení, kterou zpracovala
A+U DESIGN, spol. s r.
o., IČ 49022571, se sídlem U Černé věže 304/9, České
Budějovice (dále také jen „A+U DESIGN“), v roce 2004 a která byla poskytovateli
dotace předložena spolu se žádostí o dotaci, dále že bude stavba probíhat podle
jiného než schváleného rozpočtu vítězného uchazeče výběrového řízení na
dodavatele stavby, který byl poskytovateli dotace předložen, a naopak nejméně
do října 2009 navozovali zdání, že se stavba realizuje podle původní projektové
dokumentace a podle původního položkového rozpočtu, byť ve skutečnosti se od
samého počátku stavělo podle nové projektové dokumentace pro provedení stavby,
kterou zpracovala A+U DESIGN v období od června do prosince 2008, a podle
nového rozpočtu, jenž byl následně na jejím základě sestaven, přičemž
nejpodstatnější změny stavby spočívaly v jiném řešení pilot hlubinného
založení, ve zcela jiném vnitřním uspořádání hlavního objektu „A“ ve všech jeho
podlažích, spojeném s úpravou všech vnitřních rozvodů technického zabezpečení,
v odlišném řešení a umístění výtahových šachet, ve vybudování betonových
obloukových stěn okolo výtahů, ve vybudování kruhového schodiště a kruhových
sloupů a zrušení spojovacího krčku mezi objekty, za přispění zaměstnanců
generálního dodavatele stavby H., IČ XY, se sídlem XY (dále též jen „H.“) F. Š. a M. V. a s cílem tyto změny před poskytovatelem dotace utajit nechali průběžně
vyhotovovat zjišťovací protokoly o provedených stavebních pracích a předávací
protokoly se soupisem provedených prací a dodávek, v nichž se deklarovalo
předání a převzetí jiných položek stavby nebo položek v jiném množství a
finančním objemu, než odpovídalo skutečnosti, P. D. tyto protokoly vždy stvrdil
svým podpisem jako správné a na jejich podkladě následně H. vystavila K. v
popisu skutku podrobně popsané faktury, které nechali M. S. a V. H. v plném
rozsahu proplatit a na základě těchto skutečnosti neodpovídajících dokladů pak
žádali poskytovatele dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv
spojených se žádostí o platbu o proplacení dotace, přičemž poskytovatel dotace
vyplatil K. pouze dne 30. 10. 2009 za I. etapu projektu částku 50 429 654,26 Kč
(z čehož příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 42
865 206,12 Kč, a příspěvek z národních zdrojů činil 15 %, tj. 7 564 448,14 Kč),
zatímco další požadovaná částka v celkové výši 91 372 826,74 Kč (z čehož
příspěvek z Evropského fondu pro regionální rozvoj činil 85 %, tj. 77 666
902,73 Kč, a zbytek měl být financován z národních zdrojů) již s ohledem na
podezření na nesrovnalosti vyplacena nebyla, přičemž konkrétní kroky
jednotlivých obviněných jsou podrobně popsány v tzv. skutkové větě, a takovým
jednáním tedy obvinění docílili neoprávněného vyplacení dotace obchodní
společnosti K. za I. etapu projektu ve výši 50 429 654,26 Kč, z čehož část ve
výši 42 865 206,12 Kč byla financována z rozpočtu Evropského fondu pro
regionální rozvoj a zbytek z národních zdrojů, a na základě dalších dvou
žádostí o platbu ze dne 27. 11. 2009 a 30. 6. 2010 se pokusili dosáhnout
neoprávněného vyplacení dotace za II. a III.
etapu projektu v celkové výši 91
372 826,74 Kč, z čehož část ve výši 77 666 902,73 Kč měla být financována ze
souhrnného rozpočtu Evropského fondu pro regionální rozvoj, avšak k výplatě
této části dotace již nedošlo.
4. Obviněný M. S. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze
prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. g), k) tr. řádu.
5. Na začátku svého dovolání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh
trestního řízení a následně předložil argumenty k citovaným dovolacím důvodům.
Ohledně důvodu uvedeného pod písm. k) namítl, že odvolací soud ve svém rozsudku
neuvedl, jakým způsobem rozhodl o jeho odvolání, současně přitom není jasné,
zda vrchní soud zrušil rozsudek krajského soudu z podnětu jeho odvolání nebo z
podnětu odvolání někoho jiného. Proto je podle obviněného výrok napadeného
rozsudku neúplný, jak předpokládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k)
tr. řádu.
6. Obviněný byl dále přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů
spočívají na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a
to jednak ve vztahu k výroku o vině a dále ve vztahu k adheznímu výroku. Právní
kvalifikace skutku obsahovala nejen vadné stanovení výše způsobené škody, ale i
samotné posouzení otázky vzniku škodlivého následku. Odvolací soud chybně
považoval za škodu celou výši poskytnuté dotace, tedy i tu její část, jež byla
prokazatelně použita v souladu s žádostí o poskytnutí dotace ze dne 14. 3.
2008. Přitom obviněný poukázal na skutečnost, že nebylo zjištěno nadhodnocení
ceny za dílo a že nesrovnalosti v čerpání dotace byly zjištěny pouze u objektu
A, nikoli již u objektů B, C a D. V rozsahu těchto tří objektů tedy nelze
hovořit o jakémkoli sdělování nepravdivých údajů a nemůže ohledně nich
existovat ani příčinná souvislost mezi uváděním nepravdivých informací a
vznikem škody. V rozporu s tím je závěr odvolacího soudu, že škodou je celá
poskytnutá dotace, tedy i část týkající se objektů B, C a D. Právní posouzení
výše škody vrchní soud založil na úvaze, jak by rozhodl správní orgán ve
správním řízení. Takto však podle obviněného soud uvažovat neměl, ve správním
řízení může příjemce dotace být sankcionován i vrácením celé dotace, avšak to
nelze zaměňovat s výší způsobené škody, jak na ni nazírá trestní právo. Trestní
právo vyžaduje ke vzniku škody příčinnou souvislost mezi jednáním pachatele a
vznikem škody. Příčinná souvislost však nebyla dána u té části dotačních
prostředků, jež byly využity v souladu s žádostí o poskytnutí dotace.
7. V souvislosti s namítanou nesprávně stanovenou výší škodlivého
následku obviněný poukázal na duplicitu rozhodování o nápravě stavu, kdy je
chybně nakládáno s dotačními prostředky. Ve správním řízení může být dotace
zkrácena nebo může být nařízena povinnost ji celou vrátit. Pokud je o vrácení
dotace rozhodováno v trestním i ve správním řízení, stát pak má možnost získat
zpět vyplacenou dotaci dvakrát. To se podle názoru obviněného stalo v této
trestní věci, protože ve správním řízení bylo příjemci dotace K. nařízeno
vrátit celou poskytnutou dotaci, tj. včetně způsobilých výdajů skutečně
vynaložených v souladu se žádostí o poskytnutí dotace. Nyní tedy existují podle
obviněného 2 vykonatelné právní tituly, každý na 50 mil. Kč a stát tak může
získat 100 mil. Kč, ačkoli vyplatil příjemci dotace pouze 50 mil. Kč.
8. Dále obviněný M. S. namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu schází
vyjádření zavinění ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu. Odvolací soud
se k úmyslu vztahujícímu se ke škodě velkého rozsahu nevyjádřil vůbec a soud
prvního stupně zase shledal, že obvinění jednali v úmyslu zjednodušit a
zrychlit čerpání dotace. K tomu obviněný zdůraznil, že škodlivý následek
nechtěl způsobit a měl za to, že změny v projektu nevytvoří překážku bránící
poskytnutí dotace. Naznačil nanejvýše možnost posoudit jeho jednání v nevědomé
nedbalosti. Ostatně z výpovědí zaměstnanců Úřadu Regionální rady regionu
soudržnosti Jihozápad vyplývá, že úřad byl k posuzování změn projektu
benevolentnější než v současnosti, nyní již ani nelze zpětně hodnotit, které
změny projektu by tehdy byly považovány za podstatné nebo nepodstatné. Nicméně
podle soudu prvního stupně změny v projektu materiálně poskytnutí dotace
nebránily, nebyly pouze z formálního hlediska řádně a včas oznámeny, avšak
kdyby v tomto ohledu žadatel o dotaci K. postupoval formálně správně, s
maximální pravděpodobností by podle krajského soudu slíbená dotace nebyla
krácena.
9. Co se týká trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie,
obviněný zpochybnil naplnění jeho objektivní stránky. Žádost o poskytnutí
dotace byla podána dne 14. 3. 2008, kdy ještě nebyla do právního řádu zavedena
skutková podstata daného trestného činu. To se stalo až 1. 7. 2008 zákonem č.
122/2008 Sb. Jednalo se o skutkovou podstatu podle § 129a zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009. Stíhané jednání tedy v březnu
2008 ještě nebylo trestné. Co se týká dotační smlouvy, podle obviněného nemohla
představovat "doklad" ve smyslu znaku skutkové podstaty podle § 260 tr.
zákoníku, protože tato smlouva není listina, kterou by žadatel o dotaci
vypracoval a předkládal poskytovateli dotace, bylo tomu naopak, dotační orgán
ji předložil žadateli. Obviněný tvrdil, že pouze taková listina, jež je
poskytovateli dotace předkládána žadatelem, např. podklady pro vypracování
dotační smlouvy, může být dokladem v uvedeném smyslu, nikoli však samotná
dotační smlouva.
10. Adhezní výrok obviněný napadl také z důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, jak již bylo avizováno výše. Konkrétně se ohradil proti
tomu, že v rozsudku odvolacího soudu chybí právní posouzení, z něhož by bylo
patrné, na základě jakých právních předpisů bylo rozhodováno o náhradě škody.
Obviněný proto ani neměl možnost uplatnit právní argumentaci zpochybňující
užití některého konkrétního právního předpisu. Rozsudek je v tomto rozsahu
nepřezkoumatelný. Současně odvolacímu soudu vytkl, že zcela pominul a nijak se
nevypořádal s jeho námitkou promlčení nároku na náhradu škody, kterou vznesl ve
svém odvolání. Ve vztahu k adheznímu výroku obviněný také spatřoval nesprávné
hmotněprávní posouzení ve veřejnoprávní povaze nároků poškozených, protože v
trestním řízení lze přiznat náhradu škody pouze nárokům soukromoprávní povahy.
Jestliže nárok na náhradu škody vznikl porušením dotační smlouvy ze dne 4. 9.
2008, jež je smlouvou veřejnoprávní povahy, o jejímž porušení rozhodují správní
orgány a soudy ve správním soudnictví, jde podle obviněného jednoznačně o
veřejnoprávní nárok. O takovém nároku však nemohou rozhodovat soudy v trestním
řízení, což podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí č.
39/2014-II. Sb. rozh. tr., č. 52/1998-I. Sb. rozh. civ. a č. 26/1999 Sb. rozh.
civ.). V daném případě bylo porušení ustanovení dotační smlouvy projednáváno
Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, který vydal platební
výměr, jímž obchodní společnosti K. uložil sankci za porušení rozpočtové kázně,
platební výměr následně přezkoumával správní soud, a to Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 50 Af 5/2017. Současně k
tomu obviněný dodal, že nebyl ani jednou ze stran předmětné veřejnoprávní
smlouvy o podmínkách poskytnutí dotace.
11. Výrok o náhradě škody napadl obviněný také z důvodu nedostatku
aktivní legitimace Ministerstva financí České republiky k uplatnění práva na
náhradu škody. Jejím nositelem v právních vztazích je stát, který je pak
zastupován jednotlivými organizačními složkami státu podle jejich působnosti.
Do trestního řízení se připojilo Ministerstvo financí České republiky, tedy
organizační složka bez právní subjektivity, jak vyplývá z listin založených na
č. l. 3780, 3788 a 3819 tr. spisu. Obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího
soudu, že se jedná pouze o formální vadu. Podle něj stát neuplatnil řádně nárok
na náhradu škody v trestním řízení a výrok o náhradě škody je tak nezákonný.
12. Obviněný M. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně jeho osoby
zrušil všechny výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc vrátil
k novému projednání a rozhodnutí. Připojil také souhlas s projednáním jeho
dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
b) Dovolání obviněného V. H.
13. Také spoluobviněný V. H. podal proti uvedenému rozsudku Vrchního
soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §
265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu, jež měly být stručně shrnuto naplněny
extrémním rozporem mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, nesprávným
hmotněprávním posouzením jeho jednání jako trestný čin a chybějícím výrokem,
který by vyjadřoval, jak bylo vrchním soudem posouzeno jeho odvolání. Úvodem
svého podání obviněný zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a
naznačil své výhrady proti procesnímu postupu odvolacího soudu.
14. Následně se obviněný v části dovolání označené jako čl. III. věnoval
výlučně procesním pochybením, jež se měla projevit již ve stadiu vyšetřování
trestné činnosti. Za „nestandardní“ průběh trestního řízení považoval opakované
zahajování úkonů trestního řízení i změnu v osobě dozorujícího státního
zástupce. Upozornil dále na skutečnost, že jednatelem K. se stal až 2. 7. 2008,
zatímco žádost o dotaci je ze dne 14. 3. 2008, soudy se nezabývaly podílem
obviněného na podání žádosti o dotaci, nevyjmenovaly konkrétní dokumenty
obsahující nepravdivé informace, na jejichž vypracování se měl účastnit. Podle
obviněného závěry soudů o jeho domluvě se spoluobviněnými, tedy že byl členem
organizované skupiny, nemají oporu v provedeném dokazování. Nespatřoval nic
protiprávního na změně projektové dokumentace, pokud totiž byla přílohou k
žádosti o dotaci dokumentace pro stavební povolení, bylo předem jasné, že tato
nebude pro realizaci tak velkého objektu stačit a bude nutné vypracovat
projektovou dokumentaci pro realizaci stavby. To ale neznamenalo, že by byl
stavěn jiný objekt, protože po celou dobu se uvažovalo o hotelu kategorie pěti
hvězd. Pokud vznikly tzv. vícepráce, bylo to v důsledku nepředvídatelných
okolností a vždy je hradil investor, tedy příjemce dotace, neboť šlo o
nezpůsobilé výdaje. Vyloučil také, že by v průběhu výstavby došlo k zápočtu
tzv. víceprací a tzv. méněprací, což vyplývá z výpovědí tehdejšího ředitele
Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad v XY J. T., současné
ředitelky M. Š. a z e-mailu zaměstnankyně Úřadu regionální rady regionu
soudržnosti Jihozápad v XY M. Ř. Podle obviněného vznikly veškeré změny na
stavbě v důsledku neočekávaných objektivních skutečností a byly také řádně
konzultovány s poskytovatelem dotace i se stavebním úřadem, který o nich věděl
ještě před proplacením dotace za první etapu výstavby. Nemůže mu být přičítáno
k tíži to, že spis vedený u poskytovatele dotace nebyl řádně žurnalizován a
úřad jej neměl po několik let k dispozici. Navíc komunikaci s úřadem, podklady
pro žádost o dotaci i podklady nutné pro výplatu dotace u jednotlivých etap měl
zajišťovat G-PROJEKT, s. r. o. Obviněný sám poskytovateli dotace žádnou
nepravdivou informaci neposkytl, nezamlčoval ani nezkresloval jakékoli údaje. I
v případě, že by některé změny byly nahlášeny se zpožděním, neznamenalo by to
podle obviněného překážku pro vyplacení dotace, protože, jak ředitelka úřadu M. Š. sama uvedla, poskytovatel dotace byl tehdy velmi shovívavý a tolerantní, což
potvrzuje i rozhodnutí správního soudu pod sp. zn. 50 Af 5/2017 ze dne 6. 12. 2017, s případným krácením nebo odebráním dotace vyčkával na konečné
vyúčtování. Uvedené nesprávné skutkové závěry soudů jsou podle obviněného v
extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný dále v textu svého
dovolání (v rozporu s dřívějším tvrzením obviněného v dovolání) připustil, že
poskytovatel dotace byl o změnách informován opožděně, nicméně důležitější
podle něj je, že se tak vždy vůbec stalo. V rámci čl. III.
svého dovolání
obviněný jednou větou zmínil také procesní vadu spočívající v chybějícím výroku
rozsudku odvolacího soudu, jak bylo naloženo s jeho odvoláním, přičemž tuto
námitku podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
15. K dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení obviněný uplatnil zejména
výtky proti výši způsobené škody. Byl přesvědčen, že ta část dotačních
prostředků, jež byla použita v souladu s projektovou dokumentací tvořící
podklad žádosti o dotaci, nemohla představovat škodu. Zdůraznil, že cena za
dílo nebyla nadhodnocená a poskytnuté prostředky byly použity na schválený
účel, a proto nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzenými nepravdivými údaji
a vznikem škody ve výši 50 mil. Kč, a to ve vztahu k oběma trestným činům.
16. Obviněný také namítl, že „v rozsudku chybí zhodnocení subjektivní
stránky“. Popřel, že by u něj bylo dáno zavinění ve smyslu skutkových podstat
podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zvlášť pokud
krajský soud shledal, že obviněný byl veden úmyslem zjednodušit a urychlit
přiznání a čerpání dotace. Zdůraznil, že nikomu škodu způsobit nechtěl, nebylo
prokázáno jeho obohacení (nebo jiného) a chybí důkazy prokazující jeho úmysl za
situace, kdy změny stavby bloku A si vyžádala situace na místě anebo šlo o
právní změny podmínek pro kategorii hotelu pěti hvězd. Pokud se týká smlouvy o
podmínkách poskytnutí dotace ze dne 4. 9. 2008, již obviněný také nazýval
zaměnitelně jako dotační smlouva, ta podle něj ani ve svých dodatcích
neobsahovala údaje, které by mohly naplnit objektivní stránku zločinu poškození
finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Také se obviněný ohradil proti porušení zásady ultima ratio.
Opožděné hlášení změn poskytovateli dotace bylo prokazatelně v rozhodné době
tolerováno a případné nedodržení postupů při čerpání dotace řeší samotná
smlouva o podmínkách poskytnutí dotace, podle níž také skutečně bylo
postupováno. Celá záležitost byla řešena ve správním soudnictví, konkrétně ve
věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 6. 12. 2017,
sp. zn. 50 Af 5/2017. Ačkoli tato správní věc ještě nebyla ukončena, jakékoli
sankce uložené správním soudem nelze podle názoru obviněného považovat za
škodu.
18. Další výhrady obviněného směřovaly proti adheznímu výroku, který
neobsahuje právní posouzení uplatněných nároků. Není tudíž jasné, podle jakého
právního předpisu měly nároky poškozených na náhradu škody vzniknout, zda jsou
důsledkem porušení smluvní nebo zákonné povinnosti. Kromě toho obviněný
poukázal na veřejnoprávní povahu uplatněného nároku na náhradu škody. Vzhledem
k tomu nebylo možné o něm rozhodovat v trestním řízení, což bylo namítáno již v
odvolacím řízení, ale vrchní soud se s touto námitkou nevypořádal. Své nároky z
veřejnoprávní smlouvy přitom Ministerstvo financí České republiky i Úřad
regionální rady soudržnosti Jihozápad uplatnili ve správním řízení, v němž
jedině mají být správně projednávána porušení veřejnoprávních smluv. Současně
obviněný namítl, že stát jako právnická osoba řádně neuplatnil nárok na náhradu
škody. Namísto státu tak učinilo Ministerstvo financí České republiky, a proto
se jedná o nezákonný nárok.
19. Obviněný V. H. na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a obviněného podle § 226 písm. b) tr. řádu
zprostil obžaloby za současného odmítnutí dovolání nejvyššího státního
zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro navrhované
rozhodnutí, obviněný alternativně navrhl zrušit rozsudek vrchního soudu a věc
mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný také vyslovil souhlas s
projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm.
c) tr. řádu [zjevně omylem citoval § 265 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
c) Dovolání obviněného P. D.
20. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal prostřednictvím svého
obhájce dovolání i obviněný P. D. Opřel je o dovolací důvody, jež jsou uvedeny
v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, s tím, že „rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení; přičemž tento důvod se vztahuje dílem k řízení před soudem prvního
stupně, dílem před soudem odvolacím“.
21. Po obsáhlé rekapitulaci předchozího průběhu trestního řízení
obviněný odkázal na obsah své výpovědi v přípravném řízení i v hlavním líčení a
na zdůvodnění svého řádného opravného prostředku, jakož i na soudem prvního
stupně zamítnuté návrhy na doplnění dokazování. Nesouhlasil se skutkovými
závěry, k nimž dospěly soudy, a upozornil, že ani jimi zjištěný skutkový stav
nemůže být posouzen jako trestné jednání. Zpochybnil, že by byl osobou
zodpovědnou za přípravu podkladů pro žádost o dotaci nebo pro smlouvu o
podmínkách o poskytnutí dotace, jak soudy uvedly v tzv. skutkové větě výroku o
vině. Takové činnosti byly svěřeny obchodní společnosti G-PROJEKT, s. r. o., on
neměl vůči úřadu jakékoli povinnosti včetně povinnosti hlášení změn, technické
podklady předával investorovi, objektivně tedy ani nemohl poskytovateli dotace
nic zatajit. Stavba byla od počátku stavěna podle projektové dokumentace pro
stavební povolení, nový rozpočet byl odsouhlasen až v srpnu 2009. Změny v
pilotovém založení stavby byly v souladu s projektovou dokumentací pro stavební
povolení, protože ta sama návrh pilotového založení považuje za orientační,
neboť pilotové založení bylo věcí subdodavatele. Sám otevřeně říká, že pro něj
byla závazná pouze projektová dokumentace pro stavební povolení a smlouva o
dílo 2, podle nichž odsouhlasoval rozsah provedených prací. Doslova v dovolání
tvrdí: „Pro mne byly v 1. etapě závazné pouze platné podklady DSP a SOD 2 a dle
nich jsem odsouhlasoval rozsah prováděných prací…“, nebo: „Pokud bych
odsouhlasoval jiné údaje než smluvní – subdodavatelské, pak by byly v rozporu s
dotací.“. Uvedl dále, že práce nad rámec smlouvy o dílo 2 nebyly za 1. etapu
fakturovány, byly fakturovány „pouze“ práce dohodnuté smluvně a v souladu s
dotací. Nastínil myšlenku, že pokud je protiprávní rozdílná fakturace investora
a subdodavatele, pak všechny stavby jsou podvodné. Opakovaně zdůraznil, že
nezodpovídal za podklady předkládané poskytovateli dotace, jeho náplní bylo
zajišťování stavby po technické stránce jako technický dozor investora (ve
zkratce „TDI“).
22. Svůj nesouhlas s přístupem soudů, které za reálně provedené práce
považovaly ty, jež byly fakturovány subdodavatelem (a nikoli ty, jež byly
uvedeny ve zjišťovacích protokolech), obviněný promítl také do námitek proti
znaleckému posudku. Zpochybnil posudek vypracovaný znaleckým ústavem ČVUT,
který porovnával fakturaci subdodavatele a investora. Podle obviněného takovým
způsobem nemůže být vyjádřen skutečný objem provedených prací na stavbě,
protože fakturace od subdodavatele byla záležitostí investora a obviněný ji
neznal. Odsouhlasoval pouze ty práce, které byly v souladu s dotační smlouvou,
práce navíc neodsouhlasil a ani nebyly fakturovány, v jejich rozsahu se tedy
nemohlo jednat o nepravdivé údaje v podkladech předkládaných poskytovateli
dotace. K tomu zdůraznil, že nebyl osobou zodpovědnou za přípravu podkladů pro
žádost o dotaci a ani nebyl součástí realizačního týmu pro podání žádosti o
poskytnutí dotace.
23. Velmi stroze obviněný napadl výši škody s argumentem, že objekt „bez
problému funguje již 10 let“.
24. Vzhledem k uvedeným námitkám obviněný P. D. Nejvyššímu soudu navrhl
vrátit věc soudu prvního stupně (aniž by současně navrhl zrušit rozsudky soudů
obou stupňů) k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby bylo doplněno
dokazování se zaměřením na prokázání skutečnosti, že obviněný byl v takovém
postavení, že se žalované trestné činnosti nemohl dopustit.
d) Vyjádření k dovoláním obviněných
25. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce
prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve
podrobně shrnul dovolací námitky jednotlivých obviněných a poté se k nim
postupně vyjádřil. Výhrady podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, který uplatnili shodně obvinění M. S. a V. H., považoval za
neopodstatněné. Oba obvinění tvrdili, že z rozsudku vrchního soudu, resp. z
výroku jeho rozsudku, není patrno, jak bylo naloženo s jejich odvoláními.
Státní zástupce se však domníval, že tomu tak není, protože ohledně těchto dvou
obviněných, také ohledně obviněného P. D., byl napadený rozsudek krajského
soudu zrušen ve výroku o vině (pouze v jeho odsuzující části, pozn. Nejvyššího
soudu), tudíž také ve všech dalších výrocích, jež mají svůj podklad ve výroku o
vině, proti němuž podali odvolání pouze tito tři obvinění. Státní zástupce
podal odvolání v jejich neprospěch pouze v rozsahu výroku o trestu a poškozený
zase proti výroku o náhradě škody. Z toho jednoznačně vyplývá, že ke zrušení
rozsudku soudu prvního stupně došlo z podnětu odvolání obviněných. Pokud s
některými pasážemi odvolání obviněných vrchní soud nesouhlasil, nebylo možné
částečně zamítnout jejich odvolání, protože řádný opravný prostředek tvoří
jeden celek a takto se o něm také rozhoduje. Připustil však, že nebylo patřičné
zařadit do výrokové části rozsudku větu „Jinak zůstal napadený rozsudek
nedotčen.“. Takové vyjádření totiž nemá žádnou zákonnou oporu a odkázal k tomu
na ustanovení § 254 a násl. tr. řádu. Za neopodstatněné považoval státní
zástupce také uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu obviněným P. D.. Nedošlo ke splnění základní podmínky pro jeho uplatnění,
nebyl učiněn výrok, jímž by bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněného.
26. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
obvinění vznesli více námitek, státní zástupce věnoval část svého výkladu
obecnému významu tohoto dovolacího důvodu a popisu skutkových podstat podle §
212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, jež byly aplikovány na
jednání obviněných. Mimo jiné upozornil na to, že vrchní soud na rozdíl od
soudu prvního stupně pohlížel na jednání popsané ve výroku o vině jako na
jediný skutek, který se neskládal z dílčích útoků, nešlo tedy o pokračující
trestnou činnost. To mělo podle státního zástupce význam ve vztahu k námitce
obviněného M. S. proti právnímu posouzení jeho jednání jako trestného činu
poškození finančních zájmů Evropské unie, když tato skutková podstata se stala
součástí českého trestního práva hmotného až 1. 7. 2008, avšak k podání žádosti
o poskytnutí dotace došlo již 14. 3. 2008. K tomu státní zástupce uvedl, že
trestnost zákona se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán,
podle pozdějšího jen tehdy, je-li pro pachatele příznivější, a jestliže se
zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení
jednání, kterým je trestný čin spáchán. Současně připomněl, že tu část jednání
pachatele, které se dopustil před změnou trestního zákona, lze posoudit spolu s
částí jednání spáchaného po takové změně zákona jako jediný trestný čin jen za
předpokladu, že jednání před změnou zákona bylo trestné i za účinnosti
dřívějšího zákona. Taková podmínka byla podle státního zástupce naplněna
vzhledem k tomu, že v době podání žádosti o poskytnutí dotace (dne 14. 3. 2008)
bylo předmětné jednání trestné podle § 250b odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), které
upravovalo skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, přičemž jednání
vykazující znaky tohoto trestného činu je od účinnosti nového trestního
zákoníku posuzováno podle § 212 tr. zákoníku, jímž byli obvinění také uznáni
vinnými.
27. S námitkou obviněného V. H., kterou zpochybnil své pachatelství
oběma trestnými činy s odkazem na to, že se stal jednatelem K. až dne 2. 7.
2008, státní zástupce nesouhlasil. Jednak poznamenal, že funkce jednatele u
obviněného vznikla již dne 16. 6. 2008, především však zdůraznil, že ani jedna
z užitých skutkových podstat trestných činů nevyžaduje, aby jejich pachatel byl
nositelem nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu §
114 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc již krajský soud v bodě 50. odůvodnění svého
rozsudku vyložil, že spoluúčast obviněného V. H. nezávisela na jeho postavení
statutárního orgánu subjektu, který žádal o dotaci. Zároveň státní zástupce
vysvětlil podstatu spolupachatelství, u něhož se nevyžaduje, aby se každý ze
spolupachatelů podílel na páchání činu od počátku a byl účasten na všech
složkách společné trestné činnosti, jak bylo vyloženo již v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 3558/29 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních
Republiky československé, tzv. Vážného sbírky. Z tohoto výkladu státní zástupce
dovodil, že i kdyby se obviněný skutečně, jak tvrdí, nepodílel na přípravě a
podání žádosti o poskytnutí dotace (což ale státní zástupce považoval za
nepravděpodobné, pokud byl obviněný V. H. členem výběrové komise vyhodnocující
nabídky dodavatelů stavby), nemělo by to s ohledem na další úmyslné jednání
popsané ve skutkové větě vliv na jeho trestní odpovědnost oběma trestnými činy,
za něž byl odsouzen. Tyto úvahy bylo možné vztáhnout i na námitky obviněného P.
D., který se hájil tím, že vůči poskytovateli dotace neměl jakékoli povinnosti
a ty, k nimž byl skutečně povinen, si plnil.
28. Pokud obviněný M. S. tvrdil, že za „doklad“ ve smyslu skutkové
podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat smlouvu o poskytnutí
dotace, státní zástupce se s tím neztotožnil. Nejprve předeslal, že nic
takového ani soudy netvrdily, nikde v textu rozsudků obou stupňů není uvedeno,
že by soudy považovaly smlouvu o poskytnutí dotace nebo její dodatky za doklad
ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Poté připomněl, že takovým dokladem může
být jakákoliv listina, smlouvu o poskytnutí dotace a její dodatky nevyjímaje,
protože poskytovatel dotace ji může naformulovat nesprávně, resp. nepravdivě,
pokud dostane nepravdivé informace od žadatele. Zcela vedlejší tudíž bude, zda
formulář smlouvy pochází od poskytovatele dotace, naopak zásadní je obsah
takové smlouvy nebo jiné listiny.
29. Státní zástupce nepovažoval za důvodné ani výhrady proti výši škody.
Souhlasil se soudy obou stupňů, že způsobená škoda odpovídá celé částce
vyplacené dotace, protože investorovi K. byly přiznány prostředky, na něž by
tomuto žadateli nevznikl nárok, kdyby poskytovatel dotace znal skutečný stav
věci. Podotkl, že obvinění od počátku (již v okamžiku podání žádosti o
poskytnutí dotace) věděli, že jimi uváděné údaje obsahují hrubě nesprávné a
nepravdivé informace, že celý projekt bude realizován podstatně jinak. V
příčinné souvislosti s tím došlo k neoprávněnému vyplacení více než 50 mil. Kč
a neoprávněné proplacení dalších více než 90 mil. Kč hrozilo. Státní zástupce
také vyjádřil přesvědčení, že u jednání posouzeného podle první základní
skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku vznikla škoda okamžikem
neoprávněného vylákání prostředků bez ohledu na to, k jakému účelu byly poté
použity. Vynakládání získaných prostředků na jiný než stanovený účel naplňuje
za splnění dalších podmínek znaky druhé základní skutkové podstaty uvedené v §
260 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení vzniku a výše škodlivého
následku, resp. účinku u obou trestných činů považoval státní zástupce za zcela
irelevantní poznámku obviněného P. D. o tom, že škoda nemohla vzniknout,
jestliže objekt již řadu let funguje.
30. Také námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky podle
státního zástupce postrádaly opodstatnění, částečně byly skutkové povahy.
Obvinění od počátku aktivně vytvářeli dokumenty, jimiž v rozporu se skutečností
utvrzovali poskytovatele dotace v přesvědčení, že stavba probíhá podle původní
projektové dokumentace, změny přitom nebyly vyvolány nepředvídatelnými
okolnostmi. Pokud krajský soud popisoval ve skutkové větě úmysl zjednodušit a
urychlit přiznání dotace, nejedná se ve své podstatě o vyjádření zavinění, ale
záměru či motivu obviněných, což odpovídá i odůvodnění rozsudku pod bodem 127.
Takového záměru však obvinění hodlali dosáhnout prostřednictvím uvádění
nepravdivých a hrubě zkreslených údajů poskytovateli dotace. Ohledně úmyslu k
naplnění znaku škody velkého rozsahu by podle státního zástupce postačovalo,
aby se přímý úmysl pachatelů vztahoval pouze k základní skutkové podstatě. Za
daných okolností měl však za to, že obvinění si od počátku uvědomovali, že
poskytovatel by jim dotační prostředky neměl vůbec vyplatit, a proto
nepochyboval o jejich přímém úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu.
31. S tvrzením obviněných o veřejnoprávní povaze dotační smlouvy se
státní zástupce plně ztotožnil, nikoli však již s tím, že by taková okolnost v
adhezním řízení tvořila překážku pro uplatnění nároku poškozených na náhradu
škody z porušení smlouvy. Obě strany veřejnoprávní smlouvy mají rovnocenné
postavení, ve správním řízení podle § 169 ve spojení s § 141 správního řádu je
jim oběma poskytována stejná ochrana, aniž by byl důvod vyloučit hmotněprávní
úpravu odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Nicméně v dané trestní
věci je podstatné, že pachateli trestných činů byly fyzické osoby odlišné od
příjemce dotace K., který byl žalovanou stranou ve správním řízení. Ohledně
adhezního výroku tedy nemohlo dojít k porušení zásady ne bis in idem. Pokud
obvinění svým jednáním naplňujícím znaky některého trestného činu způsobili
poskytovateli dotace škodu, měli povinnost takto zaviněnou škodu nahradit podle
§ 2910 občanského zákoníku.
32. Státní zástupce neměl pochyby o aktivní legitimaci Ministerstva
financí České republiky k uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení.
Přestože má tato výhrada procesní povahu, vyjádřil se k ní. Ačkoli písemné
uplatnění nároku na náhradu škody obsahovalo pouze označení této organizační
složky státu, nešlo podle státního zástupce o vadu podání (§ 43 o. s. ř.) ani o
nedostatek podmínky řízení (§ 104 o. s. ř.). Procesní úkony osob uvedených v §
21 až 21b o. s. ř. se přičítají přímo právnické osobě (stát), proto pokud
Ministerstvo financí České republiky jako organizační složka státu příslušná
podle zvláštního právního předpisu k řízení před soudem činilo procení úkony
včetně uplatnění nároku na náhradu škody, vystupovalo před soudem ze zákona
jako stát (§ 21a o. s. ř.).
33. Skutkové námitky, které nelze v dovolacím řízení uplatnit pod
deklarovaným ale ani jiným dovolacím důvodem, představovaly výhrady obviněného
V. H. o extrémním rozporu mezi skutkovými závěry a provedeným dokazováním, a
výlučně skutkovou povahu má celé dovolání obviněného P. D. Oba tito obvinění v
podstatě setrvali na své obhajobě uplatněné již v předcházejících stadiích
trestního řízení a polemizovali jak se zjištěnými skutečnostmi, tak se způsobem
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Odkaz obviněného M. S. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, nebyl podle
státního zástupce použitelný na danou trestní věc. Skutkově se jednalo o
přiznání nároku na náhradu škody u daňové trestné činnosti, u níž není škoda
znakem skutkové podstaty.
34. Z výše uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podané dovolání obviněného P. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.
řádu a dovolání obviněných M. S. a V. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
jako zjevně neopodstatněná. Současně státní zástupce připojil souhlas, aby
takto Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném
zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného způsobu rozhodnutí.
35. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
zasláno k případné replice obviněným M. S., V. H. a P. D. (resp. jejich
obhájcům), z nichž tohoto práva do konání neveřejného zasedání využil pouze
obviněný M. S. Ten připustil důvodnost tvrzení nejvyššího státního zástupce, že
odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen ve prospěch
obviněných (k čemuž si postěžoval, že se příznivější právní kvalifikace
nepromítla do výroku o trestu), i přesto však trval na svém názoru o neúplnosti
výroků rozsudku vrchního soudu, na nichž založil uplatnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Popřel i nejvyšším státním zástupcem
přednesený právní názor o přímém úmyslu obviněného způsobit škodlivý následek.
Oponoval, že změny projektu mohly být oznámeny poskytovateli dotace dodatečně,
a to nejpozději ke dni ukončení projektu, proto byli obvinění přesvědčeni o
správnosti svého postupu. Ani jeden ze soudů obou stupňů současně nevyloučily,
že by příjemce dotace K. na prostředky vůbec nedosáhla, byť stavební změny byly
oznámeny pozdě. Podle soudů obou stupňů jednali obvinění v úmyslu zjednodušit a
urychlit přiznání a čerpání dotace. Zároveň obviněný setrval na svém stanovisku
o veřejnoprávní povaze smlouvy o poskytnutí dotace, což nezpochybnil ani
nejvyšší státní zástupce, který však nesprávně považoval nároky poškozených za
soukromoprávní, ačkoli se podle obviněného ve skutečnosti jednalo o nároky
veřejnoprávní a tak byly také poškozenými v jejich podáních formulovány. Dále
se obviněný zabýval svou námitkou nedostatku aktivní legitimace Ministerstva
financí České republiky k uplatnění nároku poškozeného v adhezním řízení. Pokud
se nejvyšší státní zástupce domníval, že podmínky řízení podle § 104 o. s. ř.
byly splněny, obviněný s tím nesouhlasil a odkázal na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněné pod č. 41/1997 Sb. rozh. civ.,
jehož právní názor byl později korigován usnesením velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 2847/2011, z něhož vyplývá, že nesprávné označení žalovaného, který
nemá právní subjektivitu, představuje vadu žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
Ministerstvo financí České republiky, které nemá právní subjektivitu tak
nemohlo řádně uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení.
III. Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných a vyjádření
k němu
36. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020,
sp. zn. 5 To 78/2019, podal i nejvyšší státní zástupce (dále též jen
„dovolatel“), a to v neprospěch obviněných M. S., V. H., P. D., F. Š. a M. V..
Ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. bylo dovolání podáno v rozsahu zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu ve vztahu k těmto obviněným a v rozsahu, v
jakém bylo nově rozhodnuto o jejich vině a trestech. Ohledně obviněných F. Š. a
M. V. nejvyšší státní zástupce v dovolání vytkl napadenému rozsudku vrchního
soudu chybějící výrok, který se týkal odvolání státního zástupce Krajského
státního zastupitelství v Hradci Králové podaného v neprospěch obviněných F. Š.
a M. V. Nejvyšší státní zástupce dále napadl výrok rozsudku soudu prvního
stupně, jímž byli oba tito obvinění podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni
obžaloby.
37. V dovolání ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. nejvyšší státní
zástupce uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
Nesprávné právní posouzení skutku vrchním soudem spočívalo podle nejvyššího
státního zástupce v tom, že tento soud posoudil zjištěný skutek jako dva
dokonané trestné činy, ačkoli každý z nich byl spáchán jako dílem dokonaný
trestný čin a dílem nedokonaný, neboť zůstal ve stadiu pokusu. K vyplacení
dotačních prostředků došlo totiž jen po dokončení I. etapy stavby, avšak ještě
následně obvinění žádali, byť neúspěšně, poskytovatele dotace o proplacení
dalších investičních nákladů za II. a III. etapu projektu. Právě v rozsahu
nárokovaných částek za další dvě etapy výstavby, resp. rekonstrukce objektu
zůstaly oba trestné činy nedokonány, neboť poskytovatel dotačních prostředků
již pro zjištěné nesrovnalosti odmítl požadované částky uhradit.
38. Co se týká důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu,
nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že u odsouzených obviněných nebyly
splněny zákonné podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to
ani mimořádné okolnosti případu, nebo poměry těchto pachatelů, aby trest odnětí
svobody uložený v rámci stanovené trestní sazby byl považován za nepřiměřeně
přísný a nápravy obviněných lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Nejvyšší
státní zástupce obecně k tomuto ustanovení uvedl, že všechny tři zákonné
podmínky vyjmenované v § 58 odst. 1 musí být splněny kumulativně: a) okolnosti
případu nebo poměry pachatele (v posuzované věci soudy o poměrech obviněných
vůbec neuvažovaly a věnovaly se pouze okolnostem případu), b) použití trestní
sazby stanovené zákonem by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a c) lze
dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Následně dovolatel
shrnul úvahy soudů a dospěl k přesvědčení, že soudy v podstatě poukázaly na
okolnosti případu, jež jsou ale obecnými polehčujícími okolnostmi ve smyslu §
41 tr. zákoníku. V tomto smyslu lze označit okolnosti posuzovaného jednání za
zcela obvyklé, nikoli výjimečné či výrazně atypické, jak vyžaduje ustanovení §
58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že výjimečné by
mohly být obecné polehčující okolnosti za předpokladu jejich značné intenzity a
závažnosti, což však v případě obviněných nenastalo. Ke své argumentaci citoval
bohatou judikaturu přijatou k výkladu této první podmínky mimořádného snížení
trestu odnětí svobody. K soudy tvrzené a zohledněné skutečnosti, podle níž se
obvinění nechtěli obohatit, nejvyšší státní zástupce poukázal na to, že o
dotační podporu žádala právnická osoba jako příjemce, tudíž pokud měli obvinění
majetkovou účast v takové obchodní společnosti, působili v jejích statutárních
orgánech či na vysokých manažerských pozicích, došlo k jejich obohacení
nepřímo. Příjem v řádech milionů korun se musí kladně projevit v hospodářském
výsledku obchodní společnosti, z něhož mají běžně prospěch všechny vyjmenované
osoby, a to různými formami finančních odměn či zhodnocení obchodního podílu,
resp. hodnoty akcie. Proto poznatek o absenci obohacení nikterak nesnižuje
vysokou intenzitu naplnění zákonných znaků obou trestných činů v jejich
nejvyšších kvalifikovaných podstatách. A co je ještě podstatné, na „obohacení“
obviněných ani nebylo zaměřeno dokazování, nejedná se o znak skutkové podstaty
ani jednoho ze spáchaných trestných činů. Naopak nejvyšší státní zástupce
zdůraznil další skutečnosti, a to že obvinění se k protiprávnímu jednání
nedoznali, mají ke svému obvinění naopak nekritický přístup, neuhradili
způsobenou škodu a také poukázal na to, že v rozporu se skutečností bylo
vyfakturováno přes 40 milionů Kč, ohledně nichž se nepodařilo zjistit, jak s
nimi bylo naloženo.
Ani délka trestního řízení nemůže být podle dovolatele
důvodem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, protože trestní stíhání
bylo zahájeno v roce 2018 a pravomocně skončeno v roce 2020, tudíž jde o zcela
standardní lhůtu, přičemž delší doba od spáchání trestné činnosti v posuzovaném
případě stojí osamoceně a není doplněna žádnou další okolností, jež by měla být
vnímána jako mimořádná a mohla by sama o sobě, případně spolu s dalšími
okolnostmi odůvodnit mimořádné snížení trestu odnětí svobody. V této části
svého dovolání nejvyšší státní zástupce shrnul, že tresty odnětí svobody
uložené M. S., V. H. a P. D. jsou nepřiměřeně mírné i z toho důvodu, že jim
nebyly současně uloženy další druhy trestů, zejména peněžité tresty, popřípadě
tresty propadnutí náhradní hodnoty, ani tresty zákazu činnosti. Proto nejvyšší
státní zástupce shledal naplněným dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu u všech tří odsouzených obviněných, neboť při ukládání trestů
odnětí svobody nebyly splněny podmínky pro použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno také v neprospěch
obviněných F. Š. a M. V., a to z důvodů § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.
Druhý z citovaných důvodů byl podle dovolatele naplněn tím, že státní zástupce
Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podal odvolání ohledně všech
pěti spoluobviněných, ohledně M. S., V. H. a P. D. byl z jeho podnětu napadený
rozsudek soudu prvního stupně zrušen, byť to vrchní soud nevyjádřil explicitně
ve výroku svého rozsudku, avšak ohledně té části odvolání státního zástupce,
která se týkala obviněných F. Š. a M. V., není vůbec jasné, jak s ním bylo
naloženo. Výrok rozsudku vrchního soudu je sice zakončen tak, že „jinak zůstal
napadený rozsudek nedotčen“, z čeho by bylo možné dovodit, že této části
odvolání státního zástupce nebylo vyhověno, přesto měl být soudem vysloven
výsledek této části odvolacího přezkumu, která se týkala obou jmenovaných
obviněných. Na podporu svého názoru dovolatel citoval rozhodnutí č. 34/2000 Sb.
rozh. tr., podle něhož v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným odvolání
jen u některé z osob, které je podaly, pak odvolání ohledně dalších podle § 256
tr. řádu zamítne. Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že v rozhodnutí
odvolacího soudu některý výrok chybí, a je tudíž naplněn dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.
40. Obviněných F. Š. a M. V. se týkají i další námitky nejvyššího
státního zástupce, které směřovaly proti zprošťujícímu výroku, čímž došlo k
nesprávnému právnímu posouzení věci a je dán dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu. Vrchní soud v Praze se v tomto ohledu ztotožnil s názorem
soudu prvního stupně, který také oba obviněné zprostil obžaloby a svůj výrok
opřel o závěr, podle něhož ani u jednoho z obviněných nebyla naplněna
subjektivní stránka jako znak skutkových podstat obou žalovaných trestných
činů. V této souvislosti dovolatel shrnul skutková zjištění soudů obou stupňů
týkající se zapojení obou obviněných do společné trestné činnosti. Zdůraznil,
že oba věděli, že podepisují, resp. dokonce vyhotovují fiktivní doklady, a to
soupisy provedených prací a zjišťovací protokoly a rovněž byli informováni o
tom, že stavba je alespoň zčásti financována z dotačních prostředků státu i
Evropské unie. Muselo jim být tudíž zřejmé, že poskytovatel bude proplácet
něco, co na stavbě nebylo provedeno, o čemž měli jako zaměstnanci zhotovitele
detailní přehled. Rozhodně se tak nedá úloha obou obviněných označit jako
nevýznamná, nešlo o „pouhé pěšáky“, kteří by plnili jen příkazy nadřízených.
Bez vědomé součinnosti obviněných F. Š. a M. V. by nemohlo dojít k
neoprávněnému vyplacení dotačních prostředků, na což nemělo žádný vliv to,
pokud oba obvinění neznali podmínky dotační smlouvy a osobně se nepodíleli na
uzavírání smluv o dílo. Jednání obviněných proto je třeba posoudit jako
zaviněné formou nepřímého úmyslu spáchané ve spolupachatelství s dalšími
spoluobviněnými. Současně nejvyšší státní zástupce navrhl posoudit jednání
obviněných F. Š. a M. V. jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke
spáchání trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku.
41. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a částečně také
jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v
rozsahu výroku o trestu obviněných M. S., V. H. a P. D., dále ve výroku o
zproštění obžaloby obviněných F. Š. a M. V., jakož i všechna další rozhodnutí
na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázat
krajskému soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout a připojil
souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného než
navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
42. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno obviněným M. S.,
V. H., P. D., F. Š. a M. V., aby se k němu mohli vyjádřit, čehož využil pouze
obviněný M. S. Ten považoval námitku nejvyššího státního zástupce proti
právnímu posouzení skutku odvolacím soudem jako dva dokonané trestné činy za
otázku, která nemá po právní stránce zásadní význam. Případná změna v posouzení
obou trestných činů jako dílem dokonaných dílem ukončených ve stadiu pokusu by
neměla žádný vliv na postavení obviněného, neboť by nedošlo ke změně obou
skutkových podstat, a to i ohledně použití stejné trestní sazby. Pokud se týká
výhrad nejvyššího státního zástupce proti naplnění podmínek aplikace ustanovení
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný se s nimi neztotožnil. Nejvyšší státní
zástupce pominul rozsáhlou argumentaci soudu prvního stupně k této otázce,
vyjádřil se pouze k odůvodnění užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku vrchním soudem,
který se však v podstatě pouze vypořádal s odvolacími námitkami státního
zástupce. Těžiště argumentů pro ukládání trestu obviněnému je totiž obsaženo v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vrchní soud se s nimi ztotožnil. Obviněný také vytkl dovolateli nesprávnou interpretaci důvodů pro aplikaci
ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to že jedním z nich měla být
bezúhonnost obviněných před spácháním trestné činnosti. Ve skutečnosti totiž
soudy přihlédly i k tomu, že obvinění vedli řádný život také po spáchání
žalované trestné činnosti. Dále obviněný nesouhlasil ani s tvrzením dovolatele,
podle něhož je splněna pouze jedna okolnost relevantní pro užití § 58 odst. 1
tr. zákoníku, a to delší doba uplynuvší od spáchání trestného činu, přičemž ta
musí být doplněna ještě dalšími okolnostmi. Takový názor je podle obviněného v
rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., podle něhož
i jen jedna okolnost může natolik výrazně snížit společenskou škodlivost
případu, že bude namístě mimořádně snížit trest pod dolní hranici zákonné
trestní sazby. K tomu obviněný doplnil, že v dané věci se kumulovala celá řada
okolností snižujících společenskou škodlivost obou trestných činů. Zopakoval,
že obvinění vedli po spáchání trestné činnosti řádný život, dále neměli v
úmyslu obohatit sebe nebo jiného, což nelze považovat za pouhé polehčující
okolnosti, jak učinil dovolatel. K tomu obviněný znovu připomněl srovnatelnou
situaci řešenou v citovaném rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr., v níž byl
projednáván případ obviněného, který sice požádal o úplatek, ale nečinil kroky
k jeho získání, skutek se stal před delší dobou a obviněný poté vedl řádný
život. Uložený trest odnětí svobody označil nejvyšší státní zástupce za
nepřiměřeně mírný také proto, že obviněným nebyly současně uloženy další druhy
trestů. Takový požadavek ale nelze uplatnit v dovolacím řízení.
Navíc soudy
přesvědčivě zdůvodnily, proč neuložily obviněnému peněžitý trest ani trest
zákazu činnosti, a samotné vyslovení viny a uložení trestu již vyvolalo řadu
citelných negativních důsledků pro obviněného, který nemůže jako podnikatel
přijímat dotace, být členem statutárních orgánů obchodních korporací, nemůže
být držitelem zbrojního průkazu a ani nemůže vykonávat působnost odpovědného
zástupce podle živnostenského zákona a zmínil také újmu na reputaci v profesní
rovině. Obviněnému byla soudy uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se
spoluobviněnými nahradil škodu ve výši cca 50 mil. Kč, kterou již splnil za
cenu výrazného zadlužení. Obviněný tedy na rozdíl od nejvyššího státního
zástupce nepovažoval jemu uložený trest za nepřiměřeně mírný a ze všech důvodů
uvedených ve svém vyjádření je navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. řádu, eventuálně podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
43. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že u všech dovolatelů jsou splněny
všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou
povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím
důvodům.
44. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Současně je třeba, aby zákonný dovolací důvod, o který
dovolatel opře své dovolání, nebyl jen formálně tvrzen, ale konkrétní námitky
uplatněné dovolatelem musí takovému důvodu svým obsahem odpovídat.
45. Dovolání všech obviněných byla shodně podána z důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný M. S. a V. H. uplatnili také důvod podle §
265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a obviněný P. D. důvod podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání v neprospěch
obviněných o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. řádu. Obecně
lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu je možno podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V těchto
případech spočívá vada rozhodnutí nebo řízení jemu předcházejícího v nesprávném
výkladu a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících
hmotněprávních norem jiných právních odvětví významných pro vyvození trestní
odpovědnosti. Zásadně je nutné tvrdit takovou vadu ve vazbě na skutkový stav
zjištěný soudy prvního a druhého stupně. Proto může dojít k naplnění tohoto
důvodu dovolání zejména tehdy, jestliže skutek, pro který je obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku pak může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho
zákonné znaky. Na druhou stranu nelze tomuto dovolacímu důvodu podřadit
výhrady, které dovolatel směřuje proti nesprávnému procesnímu postupu soudů
nižších stupňů, zejména pokud zpochybňuje správnost průběhu a rozsah
dokazování, napadá způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a v podstatě
se tak domáhá použití norem hmotného práva na jiný skutek, než jaký se stal
podkladem rozhodnutí soudů. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný
prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
46. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolatel může tedy z tohoto důvodu namítat
2 alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu,
který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo
trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (např. rozhodnutí č.
22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7
Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo
4/2006). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze
výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele
nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v § 38 a 39 tr. zákoníku.
Stejně tak není možné, aby se dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu domáhal použití ustanovení trestního zákona,
které upravuje možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy § 58
odst. 1 (mimořádné okolnosti případu nebo poměry pachatele), či odst. 2 téhož
ustanovení (při odsouzení za přípravu či pokus trestného činu). Při opačné
situaci, tedy pokud nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody podle § 40 tr. zákona (resp. v současnosti podle § 58 tr. zákoníku), a
přesto byl obviněnému uložen trest pod dolní hranicí příslušné zákonné trestní
sazby s poukazem na citované ustanovení, je nutné takto uložený trest posoudit
jako trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně a je tak
naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003,
uveřejněné pod T 617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který
vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Přestože jde o speciální dovolací
důvod, který směřuje k nápravě vady výroku o trestu, nelze vyloučit ani
uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho
prostřednictvím lze úspěšně namítat vady nesprávného hmotněprávního posouzení
ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při
ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování
v trestném činu podle § 35 odst. 1, 2 a § 37a tr. zákona, resp. § 43 odst. 1, 2
a § 45 tr. zákoníku (viz citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze uplatnit
tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za
chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí
obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným
je potom takový výrok, u něhož schází některá z podstatných náležitostí
stanovených zákonem, přičemž náležitosti výrokové části rozsudku jsou
vyjmenovány v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. řádu, § 121 až § 124 tr. řádu
a náležitosti výrokové části usnesení v ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) tr.
řádu.
48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu spočívá v tom,
že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.
řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Předpokladem řádného uplatnění tohoto dovolacího důvodu je
tedy rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku dovolatele, avšak taková procesní situace v posuzovaném
případě nenastala. Uvedený dovolací důvod uplatnil pouze obviněný P. D., avšak
základní procesní podmínka pro uplatnění tohoto důvodu dovolání ohledně tohoto
obviněného nebyla splněna. Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení nejprve
zrušil rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné též ohledně obviněného P. D.,
poté sám učinil nové rozhodnutí o vině a trestu tohoto obviněného. Proto se
Nejvyšší soud již nebude podrobněji k tomuto dovolacímu důvodu vyjadřovat.
b) K dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce
1. Neúplný výrok odvolacího soudu ve vtahu k dovolání státního zástupce
ohledně obviněných F. Š. a M. V.
49. Nejvyšší soud se nejprve stručně vyjádří k námitce, kterou nejvyšší
státní zástupce podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Předně je třeba uvést, že ji Nejvyšší soud považuje za naprosto
oprávněnou, neboť napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je zatížen vadou
chybějícího výroku ohledně odvolání státního zástupce Krajského státního
zastupitelství v Hradci Králové podaného proti rozsudku soudu prvního stupně v
neprospěch obviněných F. Š. a M. V., a to proti výroku, jímž byli oba jmenovaní
obvinění zproštěni obžaloby tohoto státního zástupce. Nejvyšší státní zástupce
důvodně namítl, že Vrchní soud v Praze ve výroku svého rozsudku nevyjádřil,
jakým způsobem naložil s tou částí odvolání státního zástupce, která se týkala
obviněných F. Š. a M. V. Jak je zřejmé z výroku rozsudku napadeného dovoláním,
Vrchní soud nejprve zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu, přičemž tak učinil „jen“ ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. a
nově rozhodl o vině těchto tří obviněných, také o jejich trestech a o
povinnosti uhradit poškozeným škodu. Dále vrchní soud výslovně podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání obviněných F. Š. a M. V. a také poškozené Regionální rady
regionu soudržnosti Jihozápad. Za situace, kdy státní zástupce podal odvolání
nejen ohledně obviněných F. Š. a M. V., ale také ohledně dalších obviněných (M. S., V. H. a P. D.), o nichž však bylo výslovně rozhodnuto ve výroku rozhodnutí
soudu druhého stupně, je nepřípustné, aby ve vztahu ke zbývajícím obviněným, v
posuzované věci tedy jde o odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných
F. Š. a M. V., nebylo soudem rozhodnuto. Ve shodě s nejvyšším státním zástupcem
je třeba označit za zcela nedostatečný výrok ve znění: „jinak zůstal napadený
rozsudek nedotčen“. Jím totiž zůstala nevyčerpána ta část odvolání státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jímž napadl
zprošťující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně obviněných F. Š. a M. V. Jak bylo konstatováno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 8 Tz 129/99, uveřejněného pod. č. 34/2000 Sb. rozh. tr., v
případech, v nichž státní zástupce podá odvolání ohledně více obviněných, je z
hlediska vymezení přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 2 tr. řádu nezbytné,
aby odvolací soud vyslovil konkrétní výrok, z něhož bude zřejmé, jak posoudil
takové odvolání ve vztahu ke každému z obviněných, jichž se tento řádný opravný
prostředek týká. Nejvyšší státní zástupce v dovolání přiléhavě konstatoval, že
z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze lze rozumět, že neshledal důvodným
odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové
směřující proti zprošťujícímu výroku F. Š. i M. V. V takovém případě však
vrchní soud měl o něm rozhodnout výrokem podle § 256 tr. řádu a výslovně
zamítnout odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci
Králové podané v neprospěch obou těchto zproštěných obviněných.
Nad rámec
dovolacích výhrad nejvyššího státního zástupce týkajících se chybějícího výroku
v napadeném rozsudku považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě upozornit i na
zřejmý chybějící výrok o odvolání státního zástupce ohledně obviněných M. S.,
V. H. a P. D. Jak bude vysvětleno níže (srov. body 74. a 75. tohoto usnesení),
Vrchní soud výslovně neoznačil, z podnětu kterého řádného opravného prostředku
rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu o zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém
rozsahu. Podle výsledku nového výroku o vině, trestu i adhezního výroku, který
vrchní soud učinil, je zjevné, že se celková situace pro uvedené tři obviněné
zlepšila oproti rozsudku soudu prvního stupně, z čeho lze usoudit na to, že
vrchní soud takto postupoval z podnětu odvolání, která podali tito obvinění, a
nikoli z podnětu odvolání státního zástupce, které směřovalo v jejich
neprospěch. V souladu se zásadami přezkumné povinnosti vrchního soudu jako
soudu druhého stupně, jak byly připomenuty shora, mělo být odvolání státního
zástupce vrchním soudem zamítnuto také ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D.
50. Soud prvního stupně podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby
státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové obviněné
F. Š. a M. V. Vrchní soud v Praze byl stejně jako Krajský soud v Českých
Budějovicích přesvědčen o nedostatku subjektivní stránky skutkových podstat
obou trestných činů podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr.
zákoníku u těchto dvou obviněných. Ačkoli bylo odvolání státního zástupce
podáno též proti tomuto zprošťujícímu výroku ohledně obou obviněných, vrchní
soud v rámci své přezkumné činnosti velmi stručně vyjádřil souhlas s postupem
soudu prvního stupně i s jeho závěrem o chybějícímu úmyslnému zavinění, jak je
patrné z odůvodnění rozsudku vrchního soudu v bodech 189. až 194. O tom, že
současně nevyslovil výrok o posouzení odvolání státního zástupce, již bylo
pojednáno v předcházející části tohoto usnesení. Soudy obou stupňů však v
zásadě akceptovaly prokázání skutkových okolností charakterizujících jednání
obviněných F. Š. a M. V., jak je popisovala obžaloba. Obviněným bylo
zjednodušeně uvedeno kladeno za vinu, že jako zaměstnanci zhotovitele stavby
obchodní společnosti H., s vědomím, že stavba je spolufinancována z prostředků
Evropské unie a jimi vyhotovené doklady jsou podkladem pro jejich čerpání, z
podnětu P. D. a s vědomím obviněných M. S. a V. H. se společným cílem zatajit
před poskytovatelem dotace, že je při zhotovení díla postupováno v rozporu se
smlouvou o podmínkách poskytnutí dotace a souvisejícími dokumenty, a tím
zastřít skutečný rozsah realizovaného díla, vyhotovili v rámci fakturace
jednotlivých etap stavby v rozporu se skutečností doklady obsahující nepravdivé
a hrubě zkreslené údaje, zejména zjišťovací a předávací protokoly, jež následně
odsouhlasil P. D. a na jejichž základě byly zhotovitelem díla vystaveny faktury
v jiném rozsahu a finančním objemu, než který byl skutečně realizovaný, a to s
úmyslem vzniklý rozdíl finančních prostředků využít k jinému účelu, než k
jakému byly určené a poskytovatelem dotace schválené. Tyto faktury pak nechali
M. S. a V. H. proplatit zhotoviteli díla a s vědomím P. D., F. Š. a M. V.
vědomě nechali tyto nepravdivé a hrubě zkreslené doklady předložit
poskytovateli dotace v rámci tří etapových monitorovacích zpráv spojených se
žádostí o platbu, v důsledku čehož byla příjemci dotace vyplacena za I. etapu
částka 50 429 654,26 Kč a další požadované částky za II. a III. etapu v celkové
výši 91 372 826,74 Kč již vyplaceny nebyly.
51. Podle soudů obou stupňů se tedy žalovaný skutek stal, avšak není
trestným činem pro chybějící znak zavinění ve vztahu k oběma skutkovým
podstatám, podle nichž byl skutek právně posouzen v obžalobě. S tímto skutkovým
i právním závěrem soudů obou stupňů však nejvyšší státní zástupce nesouhlasil,
a to ve shodě se státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Hradci
Králové, který podal odvolání proti zprošťujícímu výroku rozsudku krajského
soudu. Proto v dovolání namítl nesprávné právní posouzení jednání obviněných F.
Š. a M. V., a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu. Přestože podstata vytýkané vady rozsudku soudu druhého
stupně a též rozsudku soudu prvního stupně spočívá v nesprávném způsobu
hodnocení důkazů provedených před soudy a bez dalšího ji proto nelze úspěšně
uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, může
Nejvyšší soud na tomto místě avizovat, že shledal jiné důvody pro zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze i Krajského soudu v Českých Budějovicích, tudíž
se poté mohl zabývat i dalšími námitkami uplatněnými dovolateli, a v tomto
ohledu se Nejvyšší soud přiklonil k argumentaci této části dovolání týkající se
výroku o zproštění obviněných F. Š. a M. V. Je na místě si připomenout skutek,
pro který byla na oba obviněné podána obžaloba, přičemž je důležité mít na
zřeteli i skutek, jehož spáchání bylo přičteno obviněným M. S., V. H. a P. D.,
o jejichž vině soudy obou stupňů nepochybovaly, v němž bylo ohledně posledně
jmenovaných obviněných popsáno, že se dopustili jim vytýkaného jednání „…za
přispění zaměstnanců generálního dodavatele stavby – společnosti H., … F. Š.,
nar. XY, a M. V., nar. XY…“. Podstatné skutkové okolnosti, které soudy po
provedeném dokazování považovaly za zjištěné, svědčí o minimálním srozumění
obviněných F. Š. a M. V. s tím, že jimi vyhotovené nepravdivé a hrubě zkreslené
doklady budou jedním z podkladů pro čerpání dotačních prostředků, a tudíž
umožní dalším osobám neoprávněné vyplacení této veřejné podpory, resp. její
nesprávné použití. K tomu je vhodné dodat, že skutková podstata dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku ani takový důsledek nevyžaduje,
postačí uvádění nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či jejich zamlčení v
žádosti o dotaci.
52. Nejvyšší soud se v zásadě ztotožnil se všemi argumenty nejvyššího
státního zástupce, pro které neshledal rozhodnutí o zproštění obviněných F. Š. a M. V. za správné, tudíž i ponechání tohoto výroku bez změny po provedeném
odvolacím řízení vytkl jako vadu rozsudku Vrchního soudu v Praze. Úvodem
Nejvyšší soud předesílá, že upřednostňuje názor nejvyššího státního zástupce o
vhodnosti právního posouzení jednání jmenovaných obviněných jako účastenství na
trestném jednání hlavních pachatelů ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku. Právě dosud zjištěné skutkové okolnosti důvodně nasvědčují
jednání pomocníka, kterého obecně zákon v citovaném ustanovení označuje za
osobu, která úmyslně umožnila nebo usnadnila jinému spáchání trestného činu,
zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na
místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem
přispět po trestném činu. Z níže uvedených důvodů rozhodně nemůže za daných
skutkových okolností obstát názor krajského soudu, že obvinění nanejvýš mohli
neurčitě tušit, že se podílejí „na čemsi nelegálním“ (srov. bod 108. odůvodnění
rozsudku krajského soudu), s čímž souhlasil i vrchní soud. Nejvyšší státní
zástupce v rámci svých dovolacích námitek v zásadě shrnul důvody nesprávného
výroku o zproštění obou obviněných obžaloby a učinil tak adekvátně k výsledkům
současného stavu dokazování. Nejvyšší soud proto připomene nejzávažnější z
nich, mezi něž je v první řadě možné zařadit samotné výpovědi obviněných o své
činnosti na předmětné stavbě. Oba nepopírali, že věděli o částečném financování
stavby z prostředků Evropské unie, jak je zřejmé z výpovědi F. Š. u hlavního
líčení na č. l. 10353 verte tr. spisu, a výpovědi M. V. zadokumentované v
protokole o konání hlavního líčení na č. l. 10355 tr. spisu. Oba si byli velmi
dobře vědomi, že jimi vyhotovené doklady neodpovídají realitě, že svými podpisy
stvrzují protokoly o provedení prací v rozporu s realitou, že podepisují
dokumenty, které jsou nepravdivé či hrubě zkreslené, a že takové doklady budu
předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace. Jak příhodně
upozornil nejvyšší státní zástupce, je obecně známo, že dotace neslouží k
proplacení neexistujících věcí, a také že u dotačního orgánu by měly být
uplatňovány pouze pravdivé doklady, nikoli nepravdivé nebo hrubě zkreslené. Vzhledem k postavení obou obviněných u svého zaměstnavatele, který byl
zhotovitelem díla, i jejich zkušenosti v oboru neumožňují jiný výklad
skutkových zjištění, než že oba poskytli spoluobviněným poměrně významnou
součinnost tím, že se podíleli na zdokumentování průběhu rekonstrukčních prací
a vynaložených nákladů, které neodrážely reálný stav věcí a jejichž proplacení
tito spoluobvinění následně požadovali z veřejné podpory. Také Nejvyšší soud
sdílí přesvědčení dovolatele o nepodstatnosti otázky, zda obvinění F. Š. a M. V. znali přesně individuální podmínky poskytování dotace u tohoto konkrétního
projektu. O to výrazněji tato skutečnost nachází odraz právě v posouzení činu
obviněných F. Š. a M. V.
jako pomocníků k oběma trestným činům hlavních
pachatelů. Již historické chápání účastenství vycházelo ze zásady, podle níž
trestná pomoc po subjektivní stránce předpokládá, že spoluviník ví o zlém
úmyslu hlavního pachatele a jedná v úmyslu, aby známý mu úmysl hlavního
pachatele byl uskutečněn; není třeba, aby pomocník měl přesnou představu o
zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde
o jeho předmět, rozsah, místo a čas, stačí, že si představuje skutek chystaný
hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní
skutkovou podstatu, že ví, že osobou, které jest nápomocen, bude poškozen
(ohrožen) statek, který je z druhů právních statků trestním zákoníkem
chráněných, jednáním (konáním nebo opomenutím), které je z druhů jednání
trestním zákoníkem stíhaných (srov. rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.). Respektování tohoto výkladu účastenství ve formě pomoci je mimo jiné rovněž
patrné z názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 485/2006, uveřejněném pod T 914 v sešitě 28 Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Praha, 2006. Pro trestní odpovědnost pomocníka v posuzované trestní věci tudíž postačovalo
zjištění, podle něhož oba obvinění věděli o dotační podpoře nákladů na
přestavbu, o spojitosti mezi zjišťovacími protokoly, jejichž obsah neodpovídal
skutečnosti zcela nebo zčásti, a vystavovanými fakturami zhotovitele, o
předkládání těchto listin dotačnímu orgánu jako podkladu pro vyplacení dotace. Oba obvinění si za daného zjištěného skutkového stavu nepochybně museli být
vědomi, nejméně v podobě srozumění, že dotační prostředky budou v důsledku
nepravdivé či hrubě zkreslené fakturace (zároveň i protokolů) poskytnuty na
práce a materiály, které provedeny (dodány) nebyly či byly provedeny (dodány) v
jiném rozsahu, než bylo předstíráno. Ačkoli evidentně opakovaně vystavovali
doklady potvrzující stav prací a dodávek na stavbě neodpovídající realitě, čímž
zároveň hrubě porušovali své profesní povinnosti, nebylo zjištěno, že by se nad
tím nějak pozastavovali a žádali u nadřízených nějaké bližší vysvětlení,
neověřovali si, jestli skutečně mají podle zadaných pokynů postupovat apod. Jejich podpora trestného jednání hlavních pachatelů současně nebyla ojedinělým
jevem, trvala od září 2008 do konce června 2009 (co se týká I. etapy, poté
pokračovali ve vyhotovování či podepisování nepravdivých dokladů až do května
2010 v rámci II. a III. etapy). Navíc z hlediska škodlivého následku
protiprávního jednání pachatelů nebyla činnost obviněných F. Š. a M. V. vůbec
zanedbatelná. Bez zjišťovacích a předávacích protokolů by nebyl podklad pro
vystavení dalších nepravdivých dokladů v podobě faktur, které byly následně
uplatněny u poskytovatele dotace. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemá pochyb
o tom, že obvinění F. Š. a M. V.
jednáním vyplývajícím z výsledků dosud
provedeného dokazování umožnili spáchání posuzované trestné činnosti, popřípadě
z pohledu jejich nahraditelnosti jinými osobami svolnými k participaci na
protiprávním jednání pachatelů, pokud by ji sami odmítli, tedy páchání trestné
činnosti hlavním pachatelům přinejmenším usnadnili, protože jinak by na stavbu
musely být dosazeny místo nich jiné osoby, což by zamýšlenou trestnou činnost
minimálně z časového hlediska zkomplikovalo. Jestliže tedy soudy obviněné F. Š. a M. V. zprostily obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, dopustily se
nesprávného právního posouzení skutku, který se podle soudů obou stupňů stal,
protože za daných skutkových okolností charakterizujících podstatu skutku není
u obviněných F. Š. a M. V. pochyb o naplnění znaků pomoci podle § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku ke spáchání žalovaných trestných činů spoluobviněných M. S., V. H. a P. D. při naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
53. K doplnění uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné
připustit určitou váhu tvrzení soudů obou stupňů o evidentní podřízené roli
obviněných F. Š. a M. V. v rámci jejich pracovního zařazení u zhotovitele díla,
neboť lze důvodně předpokládat, že oba postupovali ve shodě či dokonce na pokyn
svých nadřízených v obchodní společnosti H. Obecně platí, že zaměstnanec
zařazený na nižší pracovní pozici má spíše tendenci plnit pokyny jemu
nadřízených osob, než se jejich příkazům vzepřít. To však nelze akceptovat jako
okolnost vylučující protiprávnost, ostatně zákon žádnou takovou ani nezná
(srov. hlava III. tr. zákoníku), ostatně by nebyla akceptovatelná, pokud by jí
mělo dojít ke spáchání trestného činu. Zaměstnanec v podřízeném postavení má
vždy nejen možnost řídit se pokynem vedoucího, ale také má naopak možnost
nesplnit pokyn, který se, podobně jako pokyn vykazovat nepravdu, zjevně příčí
zákonnému jednání. Pokud se však rozhodne jinak, musí si být vědom možné účasti
na trestné činnosti a nést tak rizika případného trestního postihu. Role,
kterou obvinění F. Š. a M. V. plnili v rámci páchání trestné činnosti, je
odpovídajícím způsobem vyjádřena užitím právní kvalifikace jejich jednání jako
pomoci k oběma trestným činům hlavních pachatelů a měla by (v případě
nezměněných skutkových zjištění soudů) najít odraz zejména při ukládání druhu a
výměry trestu oběma obviněným. Okolnost, že obvinění F. Š. a M. V. s velkou
mírou pravděpodobnosti nebyli jedinými osobami, které byly svým jednáním
nápomocni k trestné činnosti obviněných M. S., V. H. a P. D., zejména pak sami
o takové pomoci nerozhodli, jak naznačovaly soudy, také nemůže vést ke zbavení
trestní odpovědnosti obviněných F. Š. a M. V.. Je otázkou, z jakého důvodu
tyto osoby zařazené hierarchicky na vyšších postech zhotovitele díla nebyly
vystaveny trestnímu stíhání ze strany orgánů činných v trestním řízení, může to
být z více různých příčin, nicméně soudy se musí řídit zásadou obžalovací (§ 2
odst. 8 tr. řádu), jež je součástí principu „rovnosti zbraní“ (principu
rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, tvořícího jeden z komponentů základního práva na
spravedlivý proces. V trestním řízení je zásada rovnosti zbraní chápána jako
procesní rovnost strany obhajoby a strany obžaloby v trestním řízení. Jinými
slovy, každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a žádná
z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, a nález Ústavního soudu ze dne
17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04). Své uplatnění tato zásada naopak
nenalezne mezi spoluobviněnými navzájem, případně ve vztahu k jiným osobám. V
souladu s obžalovací zásadou je možné osoby před soudy trestně stíhat jen na
základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o
prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce.
54. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatnil
nejvyšší státní zástupce v dovolání také ve vztahu k odsuzujícímu výroku
ohledně obviněných M. S., V. H. a P. D. Vadu v použití hmotného práva spatřoval
v posouzení zjištěného skutku jako dvou dokonaných zločinů dotačního podvodu
podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a poškození finančních zájmů
Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního
zástupce vrchní soud pochybil, naopak správně skutek posoudil soud prvního
stupně, který obviněné uznal vinnými stejnými zločiny avšak dílem dokonanými a
dílem ve stadiu pokusu, čímž bylo správně vyjádřeno, že obvinění se pokusili
vylákat ještě další významnou část dotace. Nejvyšší soud však považuje uvedenou
námitku za neopodstatněnou.
55. Krajský soud v Českých Budějovicích se v rámci svých úvah o právním
posouzení nijak, resp. podrobněji, nezabýval splněním podmínek pokračování ve
smyslu § 116 tr. zákoníku u obou zločinů, jimiž obviněné uznal vinnými. Pouze v
rámci zdůvodnění použití nové právní úpravy podle trestního zákoníku
konstatoval, že jednání obviněných M. S., V. H. a P. D. musí být posouzeno
podle aktuálně účinného tr. zákoníku, byť větší části projednávaných skutků se
dopustili před nabytím jeho účinnosti dne 1. 1. 2010, neboť v daném případě
bylo jednání obviněných dokončeno až v roce 2010 a oba zločiny podle § 212
odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku byly spáchány v
pokračování (srov. bod 123. rozsudku krajského soudu). Odlišný názor měl však
soud druhého stupně, který v bodě 200. svého velmi stručného odůvodnění celého
rozsudku také ohledně právního posouzení nejprve citoval ustanovení § 116 tr.
zákoníku o pokračování v trestném činu, aby následně poukázal na to, že „v
posuzovaném případě se jednalo o jeden dotovaný projekt, který probíhal ve
třech fázích“, proto není na místě ho členit do třech dílčích útoků, jak učinil
soud prvního stupně. V následujícím bodu 121. rozsudku vrchní soud vyjádřil
okolnosti, které měly charakterizovat znaky skutkových podstat zločinů
dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku (tedy jen základní skutkové
podstaty) a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku
(bez uvedení odstavce). Prvního ze zločinu se obvinění měli dopustit podáním
nepravdivé žádosti o poskytnutí dotace a druhého „prostřednictvím jednotlivých
dokladů postupně až do podání posledního“. Podle vrchního soudu proto jde o
jednočinný souběh dvou trestných činů, tedy o jeden skutek naplňující znaky
skutkové podstaty dvou dokonaných trestných činů.
56. Nejvyšší státní zástupce odmítl úvahu vrchního soudu s tím, že jím
přijaté právní posouzení vyjadřuje pouze tu část skutku z hlediska výše škody,
která byla skutečně způsobena a odpovídala části vyplacené dotace za I. etapu
projektu. Podle státního zástupce ponechal vrchní soud stranou další nárokované
výplaty dotace, k jejichž přijetí již nedošlo proto, že poskytovatel zastavil
příjemci možnost čerpat podporu pro zjištěné nesrovnalosti. Pokud by k dotační
orgán nepřistoupil k tomuto přerušení výplat, reálně hrozilo způsobení vyšší
škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněných. Podle státního zástupce u
poruchových deliktů, jakými jsou oba posuzované zločiny, je kvalifikační
okolností zakládající trestní odpovědnost za (nej)přísnější skutkové podstaty
způsobení škody velkého rozsahu. Jestliže tedy úmysl pachatelů takové
kvalifikované skutkové podstaty směřuje k dosažení určité částky dotace,
přičemž částka odpovídající hledisku stanovení škody velkého rozsahu bude
příjemcem podpory přijata, avšak nezávisle na vůli pachatelů v další části
zůstane neproplacena z vůle poskytovatele, je trestný čin dílem dokonán podle
nejpřísnější trestní sazby, dílem nedokonán, neboť škodlivý následek v této
nečerpané částce dotace nenastane. V situaci, o niž jde i v právě řešené
trestní věci, v níž způsobená škoda sama o sobě dosáhla výše škody nutné pro
užití nejpřísnější skutkové podstaty a přitom pachatel zamýšlel způsobit ještě
vyšší škodu, jde o trestný čin spáchaný v příslušné kvalifikované skutkové
podstatě (nejpřísnější), a to trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na znění tzv. skutkové
věty výroku o vině je podle nejvyššího státního zástupce zcela zřejmé, že se
vrchní soud neřídil výše uvedeným pravidlem, neboť jinak by musel oba zločiny
právně kvalifikovat shodně jako soud prvního stupně, tedy jako dílem dokonané a
dílem nedokonané ve stadiu pokusu.
57. Ze stručně shrnuté dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce
plyne, že svůj nesouhlas s právním posouzením zjištěného skutku spojil výlučně
s výší škodlivého následku podle toho, zda reálně nastal, či zda se obvinění o
jeho způsobení pouze pokusili. Nejvyšší státní zástupce vytvořil konstrukci,
podle které došlo k dokonání obou zločinů v nejpřísnějších skutkových
podstatách vyplacením dotačních prostředků po dokončení I. etapy projektu,
neboť výše škody odpovídá znaku škody velkého rozsahu. V té části finanční
podpory, o jejíž způsobení obvinění sice usilovali, avšak neúspěšně, neboť ze
strany poskytovatele nedošlo k proplacení zbývající předem schválené celkové
částky dotační podpory (žádosti o vyplacení nákladů na realizaci II. a III.
etapy výstavby), zůstaly oba zločiny nedokonané. Nejvyšší státní zástupce
přitom v rámci své argumentace zcela pominul změnu právního posouzení
zjištěného skutku, na které zjevně Vrchní soud v Praze založil své právní úvahy
odlišné od soudu prvního stupně. Vrchní soud totiž neposoudil skutek jako dva
pokračující zločiny podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a § 260 odst.
1, 5 tr. zákoníku. Podle vrchního soudu totiž skutek, jímž byli obvinění uznáni
vinnými, nevykazuje znaky pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, nýbrž jde o
skutek jediný z pohledu trestního práva hmotného i procesního ve smyslu
novelizované právní úpravy provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1.
1. 2002. V rámci svých výhrad nejvyšší státní zástupce vůbec nezmínil tuto
významnou skutečnost, z níž vychází princip posuzování pokračujícího trestného
činu jako dílem dokonaného tam, kde došlo k naplnění všech znaků určité
skutkové podstaty daného trestného činu, dílem pak nedokonaného v dílčím útoku
či útocích, v nichž pachatel sice naplnil znaky základní skutkové podstaty a
směřoval k naplnění okolnosti, která je znakem přísnější, kvalifikované
skutkové podstaty téhož trestného činu, avšak jeho jednání zůstalo ve stadiu
pokusu. O takový případ však v posuzované trestní věci nejde, Nejvyšší soud
považuje právní názor vrchního soudu za přiléhavý a námitky nejvyššího státního
zástupce v uvedeném směru za nedůvodné. Nejvyšší státní zástupce sice vycházel
z poměrně dlouhodobě zastávaného výkladu, který se váže na právní posouzení
pokračujícího trestného činu v případech, v nichž pachatel zčásti dosáhne svého
cíle, tedy dokoná předpokládané znaky ať již základní či kvalifikované skutkové
podstaty určitého trestného činu, a zčásti se mu jeho záměr nezdaří a naplní
pouze znaky pokusu téhož trestného činu, ať již jeho stejné nebo přísnější
skutkové podstaty.
58. Skutek, pro který je proti všem obviněným vedeno trestní řízení, se
týká jednoho dotačního projektu s názvem Relaxační a regenerační centrum XY,
jehož naplnění za využití dotační podpory primárně podléhalo pravidlům
stanoveným ve smlouvě o podmínkách poskytnutí dotace z ROP NUTS II Jihozápad ze
dne 4. 9. 2008. O poskytnutí veřejné podpory tohoto projektu bylo požádáno
jedinou žádostí, k níž byl mimo jiné přiložen rozpočet a čerpání dotace mělo
probíhat ve třech etapách v souvislosti s dokončením jednotlivých částí
výstavby a rekonstrukce. Již na samém počátku, resp. před samotným započetím
naplňování projektu bylo tudíž zcela zřejmé, že čerpání přidělené podpory a
její výplata proběhne v čase postupně a tomu budou odpovídat také úkony
příjemce, zejména průběžné předkládání příslušných listin či zpráv
dokumentujících již vynaložené finanční prostředky investora. Vybudování či
rekonstrukce objektu mělo být realizováno podle projektové dokumentace z roku
2004, kterou žadatel o dotaci mimo jiné předložil poskytovateli společně s
dalšími podklady jako přílohy žádosti, v níž tedy obvinění deklarovali, že
stavební práce budou prováděny podle tohoto projektu. Oproti tomu však bylo od
samého počátku stavěno podle jiné, pozměněné projektové dokumentace, doplněné
také o zcela nový rozpočet. Základní znaky podvodného jednání obviněných vůči
poskytovateli dotační podpory byly proto naplněny předložením nepravdivých či
pozměněných dokumentů ohledně realizace stavební činnosti všech tří etap
výstavby a záměrem obviněných bylo vyčerpat přidělenou částku na realizaci
celého projektu. Poskytovatel pak samozřejmě vycházel v rámci svého rozhodování
o vyhovění žádosti o dotaci z těch projektových podkladů, které mu byly
předloženy a poté je také zahrnul do podmínek, jejichž splnění bylo nezbytné
pro vyplacení finanční podpory po dokončení jednotlivých etap. Za této skutkové
situace nemělo jednání obviněných týkající se předkládání jednotlivých dokladů
o provedení prací a vybudování části stavebního díla povahu dílčích útoků ve
smyslu § 116 tr. zákoníku, jak to učinil soud prvního stupně. Mimochodem ani
tento soud nevysvětlil ve svém rozsudku důvody, pro které považoval oba zločiny
za spáchané v pokračování, tudíž není prostor pro konkrétní vyvracení jeho
úvah, pokud tyto chybí. Obecně lze připomenout, že pokračováním v trestném činu
se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem
naplňují, byť v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou
spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou
a souvislostí v předmětu útoku. Dílčím útokem je pak nejen samotné jednání –
projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní
stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování
ostatních znaků jeho skutkové podstaty; každý dílčí útok totiž musí mít všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.).
Splněn nemusí být pouze znak rozsahu,
prospěchu nebo výše škody, který může být naplněn až v souhrnu s ostatními
útoky (srov. rozhodnutí č. 22/1991 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1527/2018).
59. Takovýto výklad přijala soudní praxe vždy jen v rámci hodnocení
skutkových okolností, které byly právně posouzeny jako trestný čin spáchaný v
pokračování (srov. § 89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona
účinného do 31. 12. 2009, nyní již citovaný § 116 tr. zákoníku). V posuzovaném
případě však v protiprávním jednání obviněných v podstatě chybí dílčí útok,
který by naplňoval znaky alespoň základních skutkových podstat trestných činů
podle § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku a jímž by bylo možné skutek ve
smyslu hmotného i procesního práva rozdělit na jeho dokonanou část a část
nedokonanou. Na tom nic nemění skutečnost, že následek obou trestných činů,
resp. zločinů v podobě způsobené škody velkého rozsahu nebyl reálně naplněn v
celém rozsahu dotační podpory, nýbrž jen v té části, v níž byla dotace
proplacena za I. etapu projektu. Vzhledem k tomu, že i podpora vyplacená
poskytovatelem a přijatá příjemcem dotace naplnila znak nejpřísněji trestných
skutkových podstat u obou zločinů, potom Vrchní soud v Praze nepochybil, pokud
protiprávní jednání obviněných právně posoudil jako dokonané zločiny dotačního
podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a poškození finančních zájmů Evropské
unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu.
Obvinění se sice pokusili dosáhnout proplacení nákladů projektu z dotačních
prostředků i za jeho další etapy, což bylo správně vyjádřeno i v popisu
skutkových zjištění ve výroku o vině, avšak již nebylo možné tento jejich záměr
samostatně právně posoudit jako nedokonané „části“ týchž zločinů spáchaných ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jak se domáhal nejvyšší státní
zástupce. Záměr obviněných dosáhnout přijetí celé výše poskytnuté dotace na
projekt byl naprosto zřejmý od samotného počátku, byť jej objektivně mohli
obvinění naplňovat v čase vzhledem k nastavení dotačních podmínek
poskytovatelem a způsobu postupného vyplácení podpory. Zjevně pouze díky
kontrolní činnosti však bylo odhaleno flagrantní porušení závazných pravidel
poskytování náhrady nákladů příjemcem dotace, a to ještě před vyplacením
požadovaných částek za II. a III. etapu projektu, čímž již způsobená škoda
velkého rozsahu nevzrostla o další téměř stomilionovou částku. Uvedené zjištění
je pak významné pro hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti
obviněných, což by se mělo projevit v úvahách soudu o její celkové škodlivosti
a konkrétně je soud musí mít na zřeteli při hodnocení hledisek významných pro
ukládání druhu a výměry trestu v souladu s § 39 a § 42 tr. zákoníku. V této
části proto Nejvyšší soud neshledal dovolání nejvyššího státního zástupce
opodstatněným a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu
k právnímu posouzení skutku Vrchním soudem v Praze jako dokonaných zločinů
podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, nebyl naplněn.
4. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu ohledně obviněných M.
S., V. H. a P. D.
60. Nejvyšší státní zástupce uplatnil ohledně obviněných M. S., V. H. a
P. D. také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože byl
přesvědčen, že těmto obviněným byl napadeným rozsudkem vrchního soudu uložen
trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin
resp. zločin, za který zákon stanoví přísnější trest než u druhého ze dvou
zločinů, jimiž byli jmenovaní obvinění uznáni vinnými a jichž se dopustili v
jednočinném souběhu. Podle nejvyššího státního zástupce bylo v posuzované věci
nesprávně použito ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a obviněným byly vadně
uloženy tresty pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v § 212 odst. 6 tr.
zákoníku. V této souvislosti poukázal nejvyšší státní zástupce na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné pod T
617 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha. V něm byl vysloven právní názor, podle něhož
v případech, v nichž soud bez splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu
odnětí svobody podle § 40 tr. zákona, nyní § 58 tr. zákoníku, uložil trest pod
dolní hranicí příslušné zákonné trestní sazby s poukazem na citované
ustanovení, je takový trest možné považovat za trest uložený mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně, jak předpokládá dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud posoudil výhrady nejvyššího státního
zástupce jako opodstatněné.
61. Je třeba připomenout, že již soud prvního stupně shledal za naplněné
obecné podmínky pro zmírnění trestu odnětí svobody s využitím ustanovení § 58
odst. 1 tr. zákoníku a uložil obviněným M. S., V. H. a P. D. úhrnné tresty
odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby stanovené zákonem za zločin
dotačního podvodu podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, který je přísnější z obou
zločinů. Krajský soud přitom stručně odkázal jak na mimořádné okolnosti
případu, tak i na poměry obviněných, aniž by následně konkrétní okolnosti
týkající se osobních, rodinných či jiných poměrů u jednotlivých obviněných
jakkoli označil. Krajský soud se v podstatě omezil na obecnou podmínku
charakterizující využití mimořádného snížení trestu odnětí svobody, tedy že by
použití trestní sazby stanovené zákonem bylo pro obviněné nepřiměřeně přísné a
jejich nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Každému z obviněných
krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem
na zkušební dobu 5 let, což sám krajský soud označil za „skutečně jen velmi
mírné potrestání“ (srov. bod 143. rozsudku krajského soudu). Ke stejnému závěru
dospěl poté i vrchní soud, který po zrušení rozsudku krajského soudu ohledně
obviněných M. S., V. H. a P. D. v celém rozsahu nově rozhodl o jejich vině a
uložil jim rovněž podmíněné tresty odnětí svobody ve stejné výměře jako soud
prvního stupně, tj. za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
62. Soudy obou stupňů tedy při ukládání trestů obviněným M. S., V. H. a
P. D. aplikovaly ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož, má-li soud
vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by
použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro
pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem
kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody i pod dolní hranici trestní
sazby tímto zákonem stanovené. Citované ustanovení je prostředkem soudcovské
individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jak vyplývá
z názvu tohoto ustanovení (mimořádné snížení trestu odnětí svobody), nepůjde o
pravidelný postup soudu, a nemohou jej proto odůvodnit jen běžně se vyskytující
skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody v mezích zákonné
trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. rozhodnutí č.
24/1996-III. Sb. rozh. tr.). Použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku také nemůže
odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho
spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod., jeho použití
je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. Šámal,
P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2012, str. 789 až 791). Rozhodně platí, že možnost mimořádného snížení
trestu odnětí svobody je třeba vždy důsledně zvažovat přísně individuálně ve
vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného
ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být
i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při
porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými
okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu)
odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve
souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní
sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho
nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr.
zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě
přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich
je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost
významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za
kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak
i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez
ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty –
byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila
společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik,
že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá.
Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu
(§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel (srov. rozhodnutí
č. 28/2020 Sb. rozh. tr.).