5 Tdo 1527/2018

5 Tdo 1527/2018-45

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, s adresou pro doručování XY, XY, okr. České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 4 To 170/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 129/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Ch. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 6 T 129/2017, uznán vinným pod bodem 1) přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) - 4) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pod bodem 5) - 10) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pod bodem 11) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 12) přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byly uloženy dva tresty. Jednak za trestné činy uvedené pod body 2) - 4) a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 113/2013, mu byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 1 T 113/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jednak byl obviněnému za trestné činy uvedené pod body 1) a 5) - 12) uložen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s nákupem a prodejem nemovitostí včetně zprostředkování v trvání 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti uvedenému rozsudku podala státní zástupkyně a obviněný J. Ch. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 4 To 170/2018, ve veřejném zasedání konaném dne 3. 5. 2018 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině pod body 2) - 11), ve výrocích o trestu, jakož i ve výrocích o náhradě škody s výjimkou výroku o náhradě škody ve vztahu k obchodní společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY, nyní XY (dále jen „M.“), který měl podklad v bodě 12) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Sám pak podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pod body 2) - 10) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 11) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedený zločin a přečin a dále za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku a přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku soudu prvního stupně obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku a § 35 odst. 1 tr. zákoníku (správně § 43 odst. 1 tr. zákoníku) úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s nákupem a prodejem nemovitostí včetně zprostředkování v trvání 5 let. Postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu též rozhodl o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody. Odvolání obviněného J. Ch. podle § 256 tr. řádu zamítl.

3. Uvedené trestné činnosti se podle rozsudku soudu druhého stupně obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Pod bodem 1) v období nejméně od 1. 6. 2013 do 17. 6. 2014 v XY či jinde, jako nezávislý dodavatel v poskytování služeb zastupující obchodní společnost R., C., soustavně vykonával zprostředkovatelskou činnost na uzavírání smluv o poskytování realitních služeb s třetími osobami, ačkoliv tak činil bez příslušného živnostenského oprávnění. Za to mu byly vyplaceny provize ve výši nejméně 365 065 Kč sloužící jako převážný zdroj jeho příjmů. Tento bod byl ovšem zřejmě do skutkové věty výroku rozsudku soudu druhého stupně zařazen omylem, neboť jednak v tomto rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, jednak tato část popisu skutku nemá odraz v právní větě ani v právní kvalifikaci výroku o vině ani ve výroku o trestu, v němž se naopak odkazuje na nedotčený výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně.

4. Pod bodem 2) dne 21. 8. 2013 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozenou Š. H. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, rodinného domu a parcel v obci XY specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozené vylákal rezervační zálohu ve výši 90 000 Kč, když ji záměrně mylně informoval o kupní ceně ve výši 1 550 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající T. F. za nemovitost požaduje cenu nejméně o 200 000 Kč vyšší. Pronájem nemovitosti také dojednal bez jeho souhlasu. Poškozená Š. H. dne 10. 10. 2013 odstoupila od této smlouvy z důvodu exekutorských zástavních práv váznoucích na nemovitosti, avšak obviněný jí rezervační zálohu nevrátil a způsobil jí škodu ve výši 90 000 Kč.

5. Pod bodem 3) dne 30. 10. 2013 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozeným J. K. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi stejné nemovitosti, rodinného domu a parcel jako v předchozím bodě v obci XY specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozeného vylákal rezervační zálohu ve výši 100 000 Kč, kterou uhradil poškozený ve dvou splátkách převodem ze svého bankovního účtu. Obviněný přitom poškozeného záměrně mylně informoval o kupní ceně ve výši 1 550 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající T. F. za nemovitost požaduje cenu nejméně o 200 000 Kč vyšší. Pronájem nemovitosti také dojednal bez jeho souhlasu. Poškozený J. K. dne 16. 1. 2014 odstoupil od této smlouvy z důvodu exekutorských zástavních práv váznoucích na nemovitosti, avšak obviněný mu rezervační zálohu nevrátil a způsobil mu škodu ve výši 100 000 Kč.

6. Pod bodem 4) dne 12. 12. 2013 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozeným R. P. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, pozemku a stavby bez č. p. v obci XY specifikovaných ve výroku rozsudku. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozeného vylákal rezervační zálohu ve výši 180 000 Kč, když ho záměrně mylně informoval o kupní ceně ve výši 1 750 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající D. O. za nemovitost požaduje cenu minimálně 1 800 000 Kč. Poškozený poté odstoupil od této smlouvy z důvodu exekutorských zástavních práv váznoucích na nemovitosti, avšak obviněný mu rezervační zálohu nevrátil a způsobil mu škodu ve výši 180 000 Kč.

7. Pod bodem 5) dne 5. 5. 2014 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozenými manželi R. a L. Š. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, parcel a stavby bez č. p., v XY, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozených vylákal rezervační zálohu ve výši 80 000 Kč. Jednal tak bez souhlasu majitelek M. a A. L., od nichž předtím jako soukromý zájemce o koupi nemovitosti pod falešnou záminkou získal dokumenty k nemovitosti, což manželům Š. zamlčel. Poškozeným manželům Š. způsobil škodu ve výši 80 000 Kč.

8. Pod bodem 6) dne 6. 5. 2014 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozenými manželi I. a V. L. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, rodinného domu a parcel v obci XY, XY, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozených vylákal rezervační zálohu ve výši 70 000 Kč. Před manželi L. zamlčel požadavek prodávajících manželů P. a M. F. po sepsání kupní smlouvy a převodu nemovitosti zůstat v prodávané nemovitosti po dobu 1 roku jako nájemci. Záměrně také manžele L. mylně informoval o konečné kupní ceně ve výši 2 400 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající za nemovitost požadují cenu vyšší a způsobil manželům L. škodu ve výši 70 000 Kč.

9. Pod bodem 7) dne 13. 5. 2014 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozenou H. V. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, parcel a stavby bez čp., v obci XY, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozené vylákal rezervační zálohu ve výši 70 000 Kč. Jednal tak bez souhlasu majitelek M. a A. L., od nichž předtím jako soukromý zájemce o koupi nemovitosti pod falešnou záminkou získal dokumenty k nemovitosti, což poškozené zamlčel. Navíc uvedenou nemovitost rezervoval již dne 5. 5. 2014 manželům R. a L. Š., od nichž předtím vylákal zálohu ve výši 80 000 Kč. Poškozené H. V. způsobil škodu ve výši 70 000 Kč.

10. Pod bodem 8) dne 14. 5. 2014 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozenou I. D. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, chalupy v obci XY č. p. XY, a parcel specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozené vylákal rezervační zálohu ve výši 100 000 Kč. Záměrně poškozenou informoval o konečné kupní ceně ve výši 4 500 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající V. Š. za nemovitost požaduje cenu nejméně o 200 000 Kč vyšší. Poškozené I. D. tím způsobil škodu ve výši 100 000 Kč.

11. Pod bodem 9) dne 30. 5. 2014 v XY jako realitní makléř uzavřel s poškozeným J. Ř. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, rodinného domu, včetně stavební parcely v obci XY specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat výplatu provize od poškozeného vylákal rezervační zálohu ve výši 60 000 Kč, když ho záměrně mylně informoval o kupní ceně ve výši 360 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající J. N. za nemovitost požaduje cenu vyšší. Záměrně také zamlčel, že na prodávané nemovitosti vázne zástavní exekutorské právo, a navrhl poškozenému kupní cenu splácet formou 36 měsíčních splátek přímo prodávající, což vzhledem k váznoucím exekutorským právům nebylo možné. Věděl, že takto smlouva uzavřena být nemůže a že poškozený by při znalosti všech skutečností rezervační zálohu nezaplatil. Poškozenému tak způsobil škodu ve výši 60 000 Kč.

12. Pod bodem 10) dne 13. 5. 2014 v obci XY, okr. Písek, jako realitní makléř uzavřel s poškozenou G. Z. smlouvu o rezervaci nemovitosti a o poskytnutí součinnosti při koupi nemovitosti, chalupy a parcel v obci XY, specifikovaných ve výroku rozhodnutí. Obviněný v úmyslu získat neoprávněně výplatu provize od poškozené vylákal rezervační zálohu ve výši 60 000 Kč, kterou dne 3. 6. 2014 poškozená uhradila převodem ze svého bankovního účtu na účet manželky J. Ch. Obviněný poškozenou záměrně mylně informoval o kupní ceně ve výši 750 000 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prodávající M. P. za nemovitost požaduje cenu vyšší minimálně o 240 000 Kč. Poškozená by při znalosti požadované ceny rezervační zálohu nezaplatila. Obviněný pak předal obchodní společnosti R., C. část zálohy ve výši 45 000 Kč, z níž mu byla vyplacena provize ve výši 11 157 Kč a zbývající částku ve výši 15 000 Kč si bez vědomí jednatelů uvedené obchodní společnosti ponechal pro vlastní potřebu. Poškozené G. Z. tak způsobil škodu ve výši 60 000 Kč.

13. Pod bodem 11) písm. a) v období od 20. 5. 2016 do 14. 9. 2016 v XY, případně jinde, jako zaměstnanec obchodní společnosti M. zařazený na pozici obchodního zástupce jednal se zištným záměrem získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch tím, že opakovaně vystupoval před zákazníky jako osoba oprávněná jménem svého zaměstnavatele přijímat finanční částky jako platby za dodané zboží a poskytnuté služby, ač se to nezakládalo na pravdě, v několika případech uvedených ve výroku rozsudku vystavil daňové doklady – faktury, znějící na jméno jeho zaměstnavatele, na základě nichž si následně od odběratele jeho zaměstnavatele převzal finanční prostředky, které si pak ponechal pro svou potřebu. Tímto jednáním způsobil obchodní společnosti M. škodu ve výši 37 269 Kč.

14. Pod bodem 11) písm. b) dne 14. 9. 2016 v XY vylákal se zištným záměrem od M. Ž. (IČ: XY) finanční hotovost ve výši 10 890 Kč jako úhradu kupní ceny za dodání a montáž 2 kusů pneumatik a převzaté finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu. Svému zaměstnavateli sdělil nepravdivou informaci o e-mailové adrese, na kterou údajně odběratel žádal vystavenou fakturu doručit. Poškozený M. Ž. nebyl schopen doložit dodavateli již dříve provedenou úhradu, proto částku 10 890 Kč opětovně uhradil a způsobil mu tak škodu v celkové výši 10 890 Kč.

II. Dovolání obviněného

15. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

16. V úvodu obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vytkl odvolacímu soudu, že nebyly naplněny zákonné znaky přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl naplněn úmysl porušit podmínky provozování živnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný byl objektivně přesvědčen, že jeho pracovní poměr trval až do 17. 6. 2014 a nebyl si vědom, že by podepisoval smlouvu o spolupráci. Pokud jde o podvodné jednání pod body 2. až 10., obviněný uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu, že se na úkor klientů měl obohatit tím, že je měl uvést v omyl. Obviněný totiž vykonával veškerou činnost pod vedením jednatele realitní kanceláře J.

V. Vytkl také soudu, že neprovedl důkaz záznamy v počítačovém systému Realman, který realitní kancelář při své činnosti využívala, neboť tyto záznamy mohly mít zásadní vliv na vysvětlení celé věci. Nebylo proto možné ho vinit z toho, že zájemci o koupi nemovitostí nebyli dostatečně informováni o právním stavu nabízených nemovitostí, neboť obviněný je vždy informoval a předložil list vlastnictví. Obviněný také poukázal na to, že nejednal za účelem získat za zprostředkování takového obchodu provizi.

17. Poté obviněný uvedl jednotlivé argumenty, které jeho vinu podle jeho přesvědčení ke skutkům pod body 2. až 10. rozsudku jednoznačně vyvracejí. V případě nemovitosti v XY důvodem neuskutečnění obchodu se svědkyní Š. H. byla skutečnost, že se jí dům přestal líbit a koupi si po složení rezervační zálohy rozmyslela. Záloha však za této situace byla nevratná. Tyto nemovitosti byly následně nabídnuty znovu k prodeji a zarezervovány pro svědka J. K. Obviněný dále označil výpověď svědka T. F. za nevěrohodnou, neboť ve své výpovědi uvedl v hlavním líčení jinou požadovanou kupní cenu, než byla uvedena v obžalobě, stejně tak mu nelze věřit, že byl po celou dobu realizace prodeje dostupný, protože i sám soud musel svědka nechat k jednání předvést.

V případě nemovitosti v XY svědek R. P. podle obviněného věděl o exekucích na nemovitostech. Také zprostředkování pozemku v XY obviněný pouze dokončoval po předchozím makléři. Obchod se svědkyní H. V. se neuskutečnil pouze z toho důvodu, že realitní kancelář ukončila ze dne na den svoji činnost, nešlo o pochybení obviněného. Ve věci prodeje rodinného domu XY, XY o snížení kupní ceny jednali s prodejci manželé V. jako jednatelé realitní kanceláře, prodávající manželé F. nikomu svůj požadavek bydlet v domě po dobu jednoho roku po jeho prodeji nesdělili.

Svědek Š. si požadovanou kupní cenu za svou nemovitost přesně nepamatoval, nakonec ji reálně prodal právě za 4 500 000 Kč. V souvislosti s prodejem rodinného domu v XY svědkovi J. Ř. sdělil předem, že na nemovitosti vázne exekutorské zástavní právo, tato skutečnost navíc vyplývala i z veřejně přístupného katastru nemovitostí. V případě prodeje chalupy v XY nebylo prokázáno, že by prodávající M. P. požadovala jinou než realitní kanceláří inzerovanou kupní cenu, naopak mu umožnila nabízet uvedenou nemovitost za nižší kupní cenu.

Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením, že klienty uváděl v omyl za situace, kdy realitní kancelář ukončila svou činnost, on se snažil pouze klientům pomoci. Při své realitní činnosti nejednal proto s úmyslem někoho poškodit nebo uvést v omyl. Obviněný je dále přesvědčen, že tyto otázky a nároky neměly být řešeny cestou trestní represe, ale v rámci občanskoprávního řízení z titulu odpovědnosti za škodu, popř. jiného právního titulu.

18. V další části svého dovolání obviněný uvedl, že odvolací soud nesprávně právně kvalifikoval a posoudil skutky, za které byl odsouzen, neboť kvalifikoval jednání týkající se činnosti v oblasti realit za jeden pokračující trestný čin, který byl ukončen posledním dílčím útokem ze dne 2. 6. 2014. Avšak v roce 2013 měl být poslední útok obviněným spáchán dne 12. 12. 2013, dalším pak byl útok ze dne 5. 5. 2014. Nebylo tedy možno dovozovat, že by jednotlivé dílčí útoky pod body 2. až 10. mohly být posouzeny jako pokračování v trestné činnosti, protože podmínkou je mimo jiné i blízká časová souvislost jednotlivých dílčích útoků. Nemohla tak být podle obviněného již z tohoto důvodu naplněna skutková podstata zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu mu byl také nesprávně uložen pouze jeden trest, a to úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 3 roky a 6 měsíců, který navíc obviněný považoval za nepřiměřeně vysoký.

19. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu druhého stupně a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

20. Dovolání obviněného bylo k vyjádření zasláno nejvyššímu státnímu zástupci, který svého oprávnění nevyužil, pouze vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

23. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného

činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

24. Obviněný svým dovoláním napadl rozsudek soudu druhého stupně, neboť měl podle obviněného vycházet z nesprávně zjištěného skutkového stavu na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Především podle obviněného soud druhého stupně vycházel z chybného závěru, že obviněný uváděl poškozené v omyl ohledně podmínek prodeje nemovitostí, aby od nich vylákal peníze na rezervační zálohy, které pak nevrátí, dále vycházel z toho, že si byl vědom neoprávněnosti svého podnikání, resp. že jedná jako podnikatel a nikoli jako zaměstnanec. S těmito tvrzeními, z nichž soudy nižších stupňů vycházely, s další podrobnější argumentací obviněný nesouhlasil.

25. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně (zejména str. 18 až 20 odůvodnění jeho rozsudku), tak i odvolací soud (zejména str. 19 až 21 odůvodnění jeho rozsudku), neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

26. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

27. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

28. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění.

29. Pokud jde o námitku týkající se přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, vycházel obviněný z toho, že nevěděl, že jde z jeho strany o podnikání, měl za to, že jedná jako zaměstnanec obchodní společnosti R., C. Vycházel přitom ze zcela jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Jak správně uvedl soud prvního stupně na str. 17 odůvodnění svého rozsudku, dokladem vzniku pracovního poměru na dobu určitou s datem do 31. 5. 2013 byla pracovní smlouva mezi obviněným a uvedenou obchodní společností, k prodloužení pracovněprávního vztahu nedošlo, naopak obviněný uzavřel s uvedenou obchodní společností dne 1.

6. 2013 smlouvu o partnerské spolupráci, která dokládala vznik obchodněprávního vztahu mezi oběma subjekty. Obviněný tak nadále pro uvedenou obchodní společnosti pracoval na základě obchodního závazku v postavení podnikatele. Tato spolupráce byla ukončena jednostranně ze strany uvedené obchodní společnosti oznámením o ukončení spolupráce ze dne 17. 6. 2014 z důvodu okamžitého ukončení vlastní činnosti ke dni 18. 6. 2014. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že živnostenské oprávnění obviněnému zaniklo dne 12.

12. 2012 z důvodu zjištění úpadku jeho osoby. Vědomost obviněného o neexistenci pracovněprávního vztahu a naopak vědomí o tom, že jedná v postavení podnikatele, podle soudů nižších stupňů dokládá i to, že nepobíral žádnou mzdu od uvedené obchodní společnosti jako tvrzeného zaměstnavatele, nebyly za něj touto obchodní společností odváděny ani povinné platby státu, resp. dalším subjektům, naopak jediným příjmem obviněného od zmíněné obchodní společnosti byly odměny v podobě provizí za sjednané obchodní případy, a to po celou uvedenou dobu, kdy pro tuto obchodní společnost vykonával svou činnost.

Obviněný zároveň věděl, že jeho živnostenské oprávnění zaniklo z důvodu zjištění jeho úpadku, věděl, že k podnikatelské činnosti je zapotřebí živnostenské oprávnění, přesto nadále soustavně vykonával makléřskou činnost bez příslušného živnostenského oprávnění za účelem získání provizí od uvedené obchodní společnosti. Soudy nižších stupňů tak vycházely ze zcela jiné verze, než jakou uplatňoval ve svém dovolání obviněný a jakou žádal právně kvalifikovat. Jeho námitky, že chybí znak zavinění, proto ve skutečnosti nejsou námitkami nesprávné právní kvalifikace, ale námitkami chybných skutkových zjištění soudy nižších stupňů, které ale nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.

30. Stejně tak ovšem mají skutkový základ až na jedinou výjimku (viz níže) veškeré námitky obviněného, které se týkají skutků, v nichž soudy nižších stupňů spatřovaly podvodné jednání obviněného. Obviněný rozporoval veskrze skutková zjištění soudů nižších stupňů, opakovaně uplatňoval vlastní verzi skutkového děje, na kterou žádal aplikovat ustanovení trestního zákoníku, ač soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování dospěly k jiným závěrům. Obviněný trval na tom, že klientům poskytoval veškeré potřebné informace, nic jim nezamlčoval, správně je informoval o kupní ceně nabízených nemovitostí, avšak buď se pletou či dokonce lžou kupující, případně prodávající, kteří uváděli jiné kupní ceny, než se kterými obviněný pracoval.

Soudy nižších stupňů však v tomto směru důvodně vycházely zejména ze svědeckých výpovědí svědků Š. H., J. K., T. F., R. P., R. Š., H. V., A. L., P. F., I. D. a G. Z. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy nikoli izolovaně jako obviněný, ale ve vzájemných souvislostech, modus operandi jednání obviněného se opakoval ve všech nastíněných případech, obviněný ve snaze získat za každou cenu rezervační zálohu, z níž mu bude uhrazena provize, zájemce o koupi záměrně klamal, sděloval jim nepravdivé informace, které významně ovlivnily jejich ochotu složit rezervační zálohy v různé výši.

V důsledku sdělení těchto nepravdivých informací obviněný získal provize za zprostředkování obchodů, i když k nim následně nedošlo.

31. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný též uplatňoval. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl.

ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.

32. Obviněný v dovolání dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřený trest, neboť soudem uložený trest považoval za nepřiměřeně vysoký. Nepřiměřenost trestu odnětí svobody však není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), ani jiným důvodem dovolání upraveným v § 265b odst. 1 tr. řádu. Výhrady vůči výroku o trestu lze zásadně uplatňovat jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, podle nějž lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Brojit dovoláním ryze proti výměře správně vybraného druhu trestu, byl-li uložen ve výměře předpokládané zákonem, uplatňovat nelze.

c) K námitce chybného posouzení podvodu jako jednoho pokračujícího trestného činu

33. Vlastně jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bylo zpochybnění právní kvalifikace jednání popsaných pod body 2. až 10. rozsudku soudu druhého stupně jako jediného trestného činu podvodu spáchaného v pokračování podle § 116 tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že není dána blízká časová souvislost zejména mezi útoky pod body 4. a 5. Ani tuto námitku však Nejvyšší soud nepovažoval za důvodnou, jak bude vysvětleno níže.

34. Nejvyšší soud v této spojitosti v obecné rovině připomíná, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. V daném případě bylo obviněnému kladeno za vinu, že se v pokračování (celkem devíti útoky) dopustil trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu značnou.

35. Pokračování v trestném činu je vlastně vymezeno čtyřmi základními

znaky: a) dílčí útoky musí naplňovat (byť i v souhrnu) stejnou skutkovou podstatu trestného činu, b) musejí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost), c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislost). Každý dílčí útok musí splňovat zásadně všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99), pouze nemusí být splněna podmínka rozsahu činu, výše škody či prospěchu, takový znak může být naplněn až v souhrnu s dalšími útoky (srov. k tomu např. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh.

tr.). Podmínka subjektivní souvislosti spočívá v postupné realizaci jednotného (společného) záměru pachatele, který zde musí být již od počátku páchání pokračujícího trestného činu, tj. v době spáchání prvního dílčího útoku. Z hlediska objektivní stránky se pak další útoky jeví jako postupné naplňování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972 Sb. rozh. tr.), přičemž zákon nevyžaduje naprosto shodný způsob spáchání všech dílčích útoků naplňujících skutkovou podstatu téhož trestného činu.

Nicméně zde musí být určitá podobnost v provedení jednotlivých útoků, která vyplývá i z toho, že jde o postupnou realizaci jediného záměru pachatele. Pokud jde o objektivní souvislost, zákon vyžaduje jak blízkou časovou souvislost, tak i souvislost v předmětu útoku, přičemž při posuzování podmínky blízké časové souvislosti je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu, přičemž je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (srov. rozhodnutí č. 15/1996 Sb. rozh.

tr.). Zpravidla se bude jednat o dobu v řádech dnů či týdnů, připouští se však i doba delší (několik měsíců), a to např. za situace, kdy je delší celková doba páchání pokračující trestné činnosti, je větší počet dílčích útoků během ní spáchaných, vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a vyšší je i obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Souvislost v předmětu útoku je oproti blízké časové souvislosti požadavkem volnějším. Vždy je nutno hodnotit všechny okolnosti případu, aby bylo možno učinit závěr, zda mezi jednotlivými útoky jsou dány potřebné objektivní i subjektivní souvislosti, či nikoliv, a podle toho posoudit, zda jde o pokračování v trestném činu (srov. stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh.

tr.).

36. Podle výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně byl obviněný J. Ch. uznán vinným mimo jiné pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to pro jednání popsaná pod body 2. až 10. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí (na str. 20) tím, že obviněný uvedenými dílčími útoky uskutečňoval jednotný záměr, který zde existoval již při prvním dílčím útoku a jednotlivé dílčí útoky naplňovaly skutkovou podstatu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Poslední útok v roce 2013 obviněný spáchal dne 12. 12. 2013 a dalšího útoku v roce 2014 se dopustil dne 5. 5. 2014. Tento časový odstup podle odvolacího soudu nebyl tak výrazný, aby tyto jednotlivé dílčí útoky nenaplňovaly skutkovou podstatu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

37. S ohledem na výše uvedenou judikaturu lze s takovým posouzením soudem druhého stupně souhlasit. Mezi útoky č. 4. a 5. byl časový odstup necelých 5 měsíců. Jakkoliv jde o případ spíše hraniční, nedošlo ani zde k přetržení blízké časové souvislosti. Je totiž třeba přihlížet ke všem specifikům daného případu. Obviněný se v tomto případě dopouštěl trestné činnosti, která nebyla závislá ryze na jeho rozhodnutí, kdy se trestné činnosti dopustí, ale bylo třeba zohlednit i vnější na něm nezávislé faktory, a sice zda budou k dispozici vhodné objekty, které by mohl nabízet klientům, zda nalezne možného uchazeče o koupi, který bude ochoten za jím stanovených podmínek u vhodného objektu složit rezervační poplatek, s tím dále souvisí i jistý pravidelný útlum v realitní činnosti během zimních měsíců etc. Musí též nutně docházet ke komunikaci jak s prodávajícími, tak i s kupujícími, jednotlivé dílčí útoky tedy musejí být náležitě připravovány (během jednoho měsíce od 5. 5. 2014 do 2. 6. 2014 se obviněný dopustil všech zbývajících 6 útoků – č. 5. až č. 10). Nadto hned v případě prvně po pauze následujícího útoku č. 5., jehož se dopustil dne 5. 5. 2014, jakož i v případě útoku č. 7 ze dne 13. 5. 2014, je zřejmé, že mu předcházela významná příprava. Obviněný totiž nejprve vyhledal prodávající M. a A. L., vystupoval jako soukromý zájemce o koupi jejich nemovitosti, ač M. a A. L. o prodej neusilovali, pořídil dokumentaci k jejich nemovitostem, dále pak jejich nemovitosti (bez vědomí vlastníků) nabízel k prodeji prostřednictvím realitní kanceláře a komunikoval se zájemci, manželi Š. a H. V., kterým nemovitost in natura ukazoval (ovšem neměl k ní klíče, ukázal jen zahradu, na niž vstupoval bočním vchodem), aby následně z poškozených v uvedené dny vylákal příslušný finanční obnos. Nelze proto říci, že by obviněný na delší dobu několika měsíců ustal v páchání trestné činnosti, spíše je to vyvoláno objektivní situací na trhu s nemovitostmi, přípravou dalších dílčích útoků apod. Ostatně i mezi útoky č. 2. a č. 3 je časový odstup přesahující jeden měsíc, přesto ani v tomto případě obviněný sám nezpochybňuje, že jsou tyto útoky spáchány v pokračování.

38. Neobstojí ani povšechně uplatněná námitka obviněného, že byl chybně užit princip subsidiarity trestní represe, resp. že měly postačovat prostředky civilního práva k dosažení nápravy. S ohledem na její nekonkrétnost lze akceptovat tuto námitku jen s velkou mírou tolerance, avšak ani jí nelze přiznat důvodnost. K tomu je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Se zřetelem na výše uvedené nelze v případě obviněného J. Ch. dovozovat, že by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a činil by jej tak bagatelním, což by opravňovalo aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

Vždyť obviněnému bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu celkem 9 útoky, přičemž při každém dílčím útoku byla způsobena poškozeným škoda v řádu desítek až stovek tisíc Kč, takže v celkovém souhrnu obviněný způsobil poškozeným škodu značnou. Promyšlenost, četnost útoků, míra zavinění, osoba pachatele a především výše škody rozhodně vedou k závěru, že je namístě uplatňovat trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené.

39. Z uvedeného vyplývá, že soud druhého stupně nepochybil, pokud jednání obviněného právně kvalifikoval jako jediný pokračující trestný čin, a sice zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

IV. Závěrečné shrnutí

40. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného J. Ch., které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 30. 1. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D. předseda senátu