29 Cdo 1471/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
dlužníka B. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí
nad Labem, Hrnčířská 55/14, PSČ 400 01, o návrhu věřitele AVERSEN ENTERPRISES
LIMITED, identifikační číslo HE 107986, se sídlem Simis 12, Kiti, P. C. 7550,
Larnaca, Kyperská republika, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph. D., LL.
M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, na prohlášení
konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.
zn. 18 K 1027/99, o dovolání navrhujícího věřitele proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 2 Ko 49/2011-292, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 2 Ko
49/2011-292, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. srpna 2011,
č. j. 18 K 1027/99-265, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 16. srpna 2011, č. j. 18 K 1027/99-265, prohlásil Krajský soud
v Ústí nad Labem (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitele AVERSEN
ENTERPRISES LIMITED konkurs na majetek dlužníka B. H. (bod I. výroku) a ustavil
správce jeho konkursní podstaty (bod II. výroku). Šlo o v pořadí třetí usnesení konkursního soudu o návrhu na prohlášení konkursu
na majetek dlužníka. První usnesení (ze dne 11. dubna 2001, č. j. 18 K
1027/99-24), jímž konkursní soud k návrhu EKOAGROBANKY, a. s. v likvidaci (dále
jen „banka“) prohlásil konkurs na majetek dlužníka, zrušil Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 26. září 2001, č. j. 2 Ko 79/2001-50 a věc vrátil konkursnímu
soudu k dalšímu řízení. Druhé usnesení (ze dne 31. května 2007, č. j. 18 K
1027/99-133), jímž konkursní soud návrh na prohlášení konkursu na majetek
dlužníka zamítl (a to již stávajícímu navrhujícímu věřiteli, coby procesnímu
nástupci banky z titulu singulární sukcese), zrušil Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 7. prosince 2007, č. j. 1 Ko 371/2007-154 a věc opět vrátil
konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Konkursní soud - vycházeje z ustanovení § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 1 a 2 a §
12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen
„ZKV“) - v usnesení ze dne 16. srpna 2011 uzavřel, že dlužník je v úpadku ve
formě platební neschopnosti, neboť navrhující věřitel a 3 další věřitelé
osvědčili, že vůči němu mají splatné pohledávky a dlužník není schopen platit
své splatné závazky. Dlužníkovu námitku, že pohledávka navrhujícího věřitele je
promlčena, neměl konkursní soud za důvodnou, s tím, že kdyby taková námitka
byla uplatněna, zabýval by se jí (ve výše označené věci) okresní soud. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. prosince 2011, č. j. 2 Ko 49/2011-292, změnil usnesení konkursního soudu tak, že návrh na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Při posuzování důvodnosti návrhu na prohlášení konkursu vyšel odvolací soud
(stejně jako před ním konkursní soud) zejména z toho, že:
1/ Banka uzavřela dne 4. srpna 1992 s dlužníkem smlouvu o úvěru (dále jen
„úvěrová smlouva“), na základě které poskytla dlužníku úvěr ve výši 1.500.000,-
Kč, jenž měl být splacen (v určených splátkách) do 25. července 1996. 2/ Pohledávka z úvěrové smlouvy je zajištěna zástavním právem váznoucím na
označených nemovitostech v katastrálním území D. V. 3/ Podle listiny ze dne 21. srpna 1996, označené „Hodnocení smlouvy o
úvěru“ (dále jen „uznání závazku z 21. srpna 1996“), uznal dlužník vůči bance
dluh z úvěrové smlouvy co do důvodu i výše a zavázal se splatit jej v
pravidelných měsíčních splátkách po 15.000,- Kč měsíčně, počínaje 1. září 1996
(tj. do 1. července 2015). 4/ Navrhující věřitel nabyl pohledávku z úvěrové smlouvy jako postupník na
základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou uzavřel (18. května 2006) s
bankou (jako postupitelem) - dále jen „postupní smlouva“. 5/ Rozsudkem ze dne 11. června 2008, č. j.
7 C 137/2008-76, uložil Okresní soud
v Litoměřicích (dále jen „okresní soud“) dlužníku zaplatit navrhujícímu
věřiteli částku 500.000,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. 6/ Dalšími věřiteli dlužníka s pohledávkami po lhůtě splatnosti jsou:
- Česká správa sociálního zabezpečení, jejíž pohledávka činí k únoru 2011
částku 76.772,- Kč,
- Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, jejíž pohledávka činí k únoru
2011 částku 251.810,- Kč,
- Finanční úřad v Litoměřicích, jehož pohledávka činí k únoru 2011 částku
3.715,- Kč,
- Finanční úřad v Ústí nad Labem, jehož pohledávka činí k únoru 2011 částku
686.279,48 Kč. Odvolací soud (odkazuje na táž ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, jako
konkursní soud), úvodem zdůraznil význam doložení pohledávky navrhujícím
věřitelem pro účely rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka. Poté
se podrobně zabýval dlužníkem vznesenou námitkou promlčení pohledávky
navrhujícího věřitele, přičemž vyšel dále z toho, že:
1/ Konečná splatnost úvěrové pohledávky ve výši 1.500.000,- Kč byla určena v
úvěrové smlouvě k 25. červenci 1996. 2/ Podle uznání závazku z 21. srpna 1996 činila k uvedenému datu pohledávka z
úvěrové smlouvy 3.394.546,65 Kč. Dlužník tento závazek uznal co do důvodu i
výše a zavázal se splácet dluh měsíční splátkou ve výši 15.000,- Kč. Odtud odvolací soud - cituje ustanovení § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - dovodil, že desetiletá
promlčecí doba ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. skončila 26. července 2006,
přičemž navrhující věřitel neprokázal, že by v jejím průběhu uplatnil
pohledávku u soudu nebo že by ji přihlásil do konkursního řízení vedeného na
majetek dlužníka (respektive tak učinil v konkursu, prohlášeném konkursním
soudem 11. dubna 2011, který odvolací soud zrušil usnesením ze dne 26. září
2011). Zaplacení části této pohledávky (ve výši 500.000,- Kč) u okresního soudu (jenž
o věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání) se navrhující věřitel domáhal až po
uplynutí této lhůty. Z uznání závazku z 21. srpna 1996 nelze dovodit, že by šlo
o dodatek k úvěrové smlouvě ve smyslu § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) [nejde o dohodu, jíž by byl původní závazek
nahrazen novým]. Pohledávka navrhujícího věřitele se tudíž promlčela k 26. červenci 2006, a jelikož dlužník proti ní vznesl námitku promlčení, není
způsobilou osvědčit oprávnění navrhujícího věřitele k podání návrhu na
prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
navrhující věřitel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích ohlášeného dovolacího důvodu dovolatel vytýká odvolacímu soudu
nesprávný výklad hmotného práva, konkrétně nesprávný výklad § 516 obč. zák.,
respektive § 570 obč. zák. a nesprávný výklad příslušných ustanovení právního
řádu týkajících se institutu promlčení. Tvrdí rovněž, že napadeným usnesením
byla porušena základní práva a svobody garantovaná ústavním pořádkem, zejména
pak právo vlastnit majetek garantované mu článkem 11 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“). Dovolatel cituje ustanovení § 1 odst. 2 a § 4 odst. 2 ZKV, následně
rekapituluje způsob, jakým se stal majitelem pohledávky a v návaznosti na
rozsudek okresního soudu doplňuje, že podle tohoto rozsudku nařídil okresní
soud (usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 18 Nc 7654/2008-21, ve spojení s
usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2010, č. j. 10 Co
276/2009-68) exekuci na majetek dlužníka. Uznání závazku z 21. srpna 1996 je pak ve smyslu § 516 obč. zák. typickou
kumulativní novací závazku z úvěrové smlouvy. Pro posouzení věci je podle dovolatele rozhodné, zda počátek promlčecí doby
podle § 401 obch. zák. se odvíjí od lhůt stanovených v úvěrové smlouvě nebo od
lhůt stanovených v uznání závazku z 21. srpna 1996. Závěr odvolacího soudu, že
pouze privativní novace, (nikoli novace kumulativní) je schopna zabránit
promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době podle ustanovení § 408 odst. 1
obch. zák., je dle dovolatele zcela v rozporu se zásadami soukromého práva. Dovolatel cituje ustanovení § 516 obč. zák., uváděje, že platí, že nevyplývá-li
z dohody o změně závazku (z uznání závazku z 21. srpna 1996) nepochybně, že jde
o privativní novaci, pak jde o novaci kumulativní. Občanský zákoník (pokračuje
dovolatel) zde dává jasné vodítko, jak postupovat při posouzení právního úkonu
(dohody o změně závazku), není-li v něm jednoznačně uvedeno, že jde o
privativní novaci. Důvodem změněného závazku je společně s původní právní skutečností nová právní
skutečnost. Při kumulativní novaci tedy jde o změnu závazku za trvání
existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních
vzájemných práv a povinností a jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve
vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. K tomu dovolatel
cituje z díla Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol:
Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1389,
pasáž, podle které:
„Při uzavírání dohody nejsou strany nijak omezeny v rozsahu, v jakém mohou
změnit dosavadní práva a povinnosti, které jsou obsahem jejich závazkového
vztahu.
Zpravidla se změna týká místa, způsobu plnění, splatnosti apod. Nové
ujednání smluvních stran o jiném místu či termínu splatnosti znamená sice zánik
povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nejde však o
zánik jeho povinnosti plnit ani o zánik závazkového právního vztahu (jenž
vznikl např. z kupní smlouvy, z půjčky apod.), nýbrž jde jen o změnu
jednotlivých práv a povinností v existujícím právním vztahu.“
Napadené usnesení v rozporu s Ústavou a Listinou omezuje strany v rozsahu, v
jakém mohou změnit dosavadní vzájemná práva a povinnosti. Připustit, že
kumulativní novace nemá vliv na objektivní promlčecí dobu (podle ustanovení §
408 odst. 1 obch. zák.), by znamenalo zásadně omezit smluvní volnost
soukromoprávního vztahu stran. Dlužník (jenž je v prodlení se splněním
závazku), který by se dohodl s věřitelem na změně splatnosti závazku tak, že
bude splatný za dobu delší než 10 let poté, co se stal splatným poprvé, by pak
úspěšně mohl uplatnit námitku promlčení. To by znamenalo (v rozporu se zásadou smluvní autonomie a rovnosti stran), že
jakmile se stane závazek dlužníka vůči věřiteli jednou splatným, nelze
prodloužit splatnost závazku o více než 10 let (dohodou věřitele a dlužníka)
bez hrozby úspěšné námitky promlčení. Je zcela v rozporu se zásadou smluvní
volnosti stran, aby si smluvní strany nemohly bez jakékoli potenciální sankce
dohodnout splatnost závazku dle jejich svobodné vůle a jejich hospodářských či
jiných potřeb. Dovolatel míní, že kumulativní novace musí mít vliv na objektivní promlčecí
dobu podle ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. Dochází-li ke změně splatnosti
závazku poté, co se stal již dříve splatným, musí ve vztahu ke změněnému
závazku (splatnému v budoucnu na základě dohody o změně závazku /respektive
uznání závazku z 21. srpna 1996/) platit, že v jeho případě začne běžet (ve
smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák.) objektivní desetiletá promlčecí
doba poprvé v den bezprostředně následující po jeho splatnosti (sjednané v
dohodě o změně závazku /respektive v uznání závazku z 21. srpna 1996/). Opačný
názor by byl zcela v rozporu nejen se smyslem a účelem tohoto institutu, ale
též v rozporu se smyslem a účelem institutu promlčení. Odporoval by i
judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 399/2005 /rozsudek je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu/). Institut promlčení slouží k právní jistotě tam, kde se dlužník a zejména
věřitel nestarají řádně o svá práva. Jestliže se dlužník a věřitel o svá práva
řádně starají a dohodnou se na kumulativní novaci závazku, nelze sankcionovat
věřitele tím, že dlužník uspěje s námitkou promlčení (teoreticky již v okamžiku
splatnosti změněného závazku), ačkoliv se předtím s věřitelem svobodně dohodl
na kumulativní novaci. Existence a obsah závazku mezi věřitelem a dlužníkem
nejsou pochybné, nepředstavují zdroj nejistoty, a tudíž neohrožují veřejný
zájem.
Věřitel naopak v takovém případě legitimně očekává, že dlužník jeho
pohledávku dobrovolně splní v nově sjednané lhůtě a nestane-li se tak, že bude
moci své právo uplatnit u příslušného orgánu veřejné moci. Interpretace jednoduchého práva však nemůže vést k takovému řešení, které by
(teoreticky) umožňovalo promlčení pohledávky věřitele dříve, než mu vůbec
vznikne právo domáhat se jejího zaplacení před orgánem veřejné moci. Je
vyloučeno, aby závazek, který není dosud splatný, byl již promlčen. Tento
přístup by dále vedl k absurdnímu závěru, že věřitel je nucen podat žalobu v
době, kdy závazek ještě není splatný (což by vedlo k zamítnutí žaloby). Při hodnocení problematiky promlčení nelze dle dovolatele odhlížet od
skutečnosti, že v praxi v drtivé většině případů vychází iniciativa k uzavření
dohod obdobných uznání závazku z 21. srpna 1996 od dlužníka (většinou proto, že
dlužník porušil závazek hradit řádně a včas své splatné závazky dle původních
smluv). Podle napadeného rozhodnutí je věřitel v podstatě sankcionován za to,
že dlužníku vyšel vstříc a sjednal novou splatnost závazku. I kdyby Nejvyšší soud dospěl k jinému právnímu názoru (než dovolatelovu), má
dovolatel za to, že dlužník uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými
mravy. K tomu zdůrazňuje, že dlužník pouze využil vstřícnosti věřitele, neplnil
závazek ani podle uznání závazku z 21. srpna 1996, plnění závazku se úmyslně
vyhýbal a následně úmyslně prodlužoval konkursní řízení (popíral pravost
podpisu na uznání závazku z 21. srpna 1996, opakovaně žádal o odročení jednání,
opakovaně nereagoval na výzvy konkursního soudu a opakovaně nepravdivě
konkursnímu soudu tvrdil, že bydlí v Ú.). Z okolností případu je podle dovolatele zřejmé, že uplatnění námitky promlčení
dlužníkem je zjevným výrazem zneužití práva na úkor dovolatele, který tvrzené
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zánik nároku v posuzovaném případě (v
důsledku uplynutí promlčecí doby) by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem dovolatelem uplatňovaného práva a s důvody,
pro které své právo včas neuplatnil. Závěrem dovolatel dodává, že k jeho tíži nelze přičítat nečinnost konkursního
soudu, když návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, o němž bylo
pravomocně rozhodnuto až v lednu 2012, podala banka již 2. července 1999, čímž
byly zcela popřeny (v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny) zásada rychlosti a
zásada hospodárnosti řízení. Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Ke kumulativní novaci
poukazuje na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročník 2010, pod číslem 117). K namítanému rozporu s
dobrými mravy dlužník podotýká, že dovolatel je osobou zabývající se podnikáním
v oblasti obchodu s pohledávkami a po celou dobu byl zastoupen advokátem. Na
dovolateli tudíž bylo, aby se v různých fázích řízení orientoval a aby věděl,
jaké právní kroky má podniknout, aby předešel námitce promlčení.
Údajné
obstrukční jednání dlužníka by stejně nemohlo zabránit právním krokům, jimiž by
věřitel zamezil promlčení nároku. Ze spisu se pak podává, že na délce řízení se
nejvíce podepsalo opakované rušení rozhodnutí konkursního soudu, takže jakékoli
obstrukční jednání (bylo-li vůbec jaké), mělo zanedbatelný vliv. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod
číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání v této věci je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány, Nejvyšší soud
se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval
především tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 408 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro
věc rozhodném, bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí
doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Do lhůty
podle věty první se nezapočítává doba, po kterou se vede mediace podle zákona o
mediaci. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení,
jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec 1). Bylo-li právo
pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před
uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat,
jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo
být zahájeno (odstavec 2). V daném případě nebylo mezi dovolatelem a dlužníkem pochyb o tom, že
pohledávkou, kterou dovolatel (coby právní a procesní nástupce banky z titulu
singulární sukcese) dokládá ve smyslu § 4 odst. 2 ZKV svou aktivní věcnou
legitimaci k podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je
pohledávkou z úvěrové smlouvy ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák.,
takže závazkový vztah z této smlouvy vzešlý se řídí obchodním zákoníkem (včetně
jeho ustanovení o promlčení) bez ohledu na povahu účastníků (§ 261 odst. 3
písm. d/ obch. zák.). V usnesení ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004, uveřejněném pod
číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
(vycházeje ze závěrů obsažených již ve svém usnesení ze dne 9. prosince 1998,
sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník
1999, pod číslem 43), vysvětlil, že samotné podání návrhu na prohlášení
konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně
pohledávky, kterou věřitel, který návrh podal, „doložil”. Tamtéž dodal, že
proti návrhu na prohlášení konkursu se dlužník může ubránit i prostřednictvím v
konkursním řízení důvodně uplatněné námitky, že pohledávka, kterou navrhující
věřitel dokládá svou věcnou legitimaci, je promlčena. Z toho, že právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu se promlčuje ve
smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí
doba počala poprvé běžet, pak ustáleně vychází judikatura Nejvyššího soudu. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo
1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo
488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
4091/2010, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8.
ledna 2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek (poslední dvě označená rozhodnutí jsou přitom
rozhodnutími velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu, což činí bezpředmětným poukaz na případně odlišný názor některého z
tříčlenných senátů Nejvyššího soudu na dané téma). K tomu, zda kumulativní novace obchodního závazku ve smyslu § 516 obč. zák. je
schopna zabránit promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době podle
ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
již vyjádřil. Tak již v dlužníkem zmíněném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5536/2007
uzavřel, že kumulativní novace týkající se smlouvy o úvěru nemá vliv na běh
desetileté objektivní promlčecí doby (§ 408 obch. zák.) počítané ode dne
původní splatnosti závazku dlužníka. K tomuto závěru se Nejvyšší soud dále
přihlásil např. v usnesení soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. 32 Cdo
3098/2010 nebo v rozsudku ze dne 29. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 2531/2012. V
obou těchto rozhodnutích Nejvyšší soud též poukázal na to, že ústavní stížnost
podanou proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5536/2007 odmítl Ústavní
soud usnesením ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 389/10 (dostupným - stejně
jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněné níže - na webových stránkách
Ústavního soudu). Již v rozsudku 32 Cdo 2531/2012 pak měl Nejvyšší soud v
daných souvislostech za nepřiléhavý odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 399/2005, s tím, že v něm se dovolací soud nezabýval vztahem kumulativní
novace a počátku běhu objektivní promlčecí doby. V usnesení ze dne 7. října 2013, sp. zn. I. ÚS 3594/12, jímž odmítl ústavní
stížnost podanou proti (výše označenému) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32
Cdo 3098/2010, pak Ústavní soud (v bodě 12. odůvodnění) uvedl (byť jen formou
obiter dicta), že interpretace ustanovení § 408 odst. 1 věty první obch. zák. je v rozhodovací praxi sice skrovně obsažena, ale je relativně ustálena, s tím,
že neshledává vhodným do ní zasahovat. Dovolání proto potud (co do výkladu § 408 odst. 1 obch. zák.) není
opodstatněné. K výhradě, podle níž je vznesení námitky promlčení zjevným výrazem zneužití
práva na úkor dovolatele, pak Nejvyšší soud odkazuje na důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněného
pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R
59/2004“). Tam Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že dobrým mravům zásadně
neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť
institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem
zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle
zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v
těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení. V daném případě nemá Nejvyšší soud žádných pochyb o tom, že uplatnění námitky
promlčení dlužníkem nebylo výrazem zneužití práva a důvod odepřít vznesené
námitce promlčení zákonem předvídané účinky tak dán není. Přiléhavý je v této souvislosti i dlužníkův poukaz na to, že dovolatel je
osobou zabývající se podnikáním v oblasti obchodu s pohledávkami a po celou
dobu byl zastoupen advokátem. Na dovolateli tudíž bylo, aby se v různých fázích
řízení orientoval a aby věděl, jaké právní kroky má podniknout, aby předešel
námitce promlčení. Ostatně, jak patrno ze spisu, dlužník vznesl námitku
promlčení podáním datovaným 27. dubna 2006, došlým konkursnímu soudu téhož dne
(č. l. 73), přičemž dovolatel nabyl pohledávku (až) postupní smlouvou z 18. května 2006. Dovolání je přesto důvodné. Odvolací soud v napadeném usnesení nezohlednil (zjevně chybně neměl za
podstatnou) skutečnost, že dlužník sice namítl promlčení pohledávky v
konkursním řízení podáním 27. dubna 2006, avšak procesní obranu v dotčeném
ohledu neuplatnil (účinně neprosadil) v nalézacím řízení ve sporu vedeném mezi
dovolatelem a dlužníkem o části pohledávky (500.000,- Kč s příslušenstvím) u
okresního soudu. Rozsudek okresního soudu ze dne 11. června 2008, č. j. 7 C 137/2008-76, jenž
dlužníka zavazuje k úhradě částky 500.000,- Kč s příslušenstvím a náhrady
nákladů řízení dovolateli do 3 dnů od právní moci rozsudku, četl konkursní soud
k důkazu u jednání konaného 13. ledna 2010 (č. l. 184) a ve fotokopii je toto
rozhodnutí založeno (s doložkou o tom, že nabylo právní moci dne 19. července
2008) v konkursním spisu (č. l. 178-180). Při jednání konaném 26. ledna 2011
četl konkursní soud k důkazu (č. l. 203) též usnesení okresního soudu ze dne
10. října 2008, č. j. 18 Nc 7654/2008-21, ve spojení s potvrzujícím usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. března 2010, č. j. 10 Co
276/2009-68), jímž byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozsudku okresního
soudu č. j. 7 C 137/2008-76, k uspokojení pohledávky tímto rozsudkem přiznané. Také tato rozhodnutí jsou ve fotokopii založena (s doložkou o tom, že nabyla
právní moci dne 19. července 2010) v konkursním spisu (č. l. 218-225). To ovšem znamená, že dovolatel zahájil exekuční řízení ohledně částky
přisouzené rozsudkem okresního soudu do tří měsíců ode dne, kdy se rozsudek
stal vykonatelným, čímž ve shodě s ustanovením § 408 obch. zák. zabránil tomu,
aby dlužník mohl účinně vznést námitku promlčení v exekučním řízení. V rozsudku ze dne 29. listopadu 2011, sp.
zn. 29 Cdo 1699/2010, Nejvyšší soud
dále vysvětlil, že nemůže-li dlužník - povinný uplatnit námitku promlčení v
exekučním řízení, nelze ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani v
konkursním řízení probíhajícím v době, kdy exekuční řízení není skončeno. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž uvedené nevzal v potaz a námitku
promlčení pokládal za účinně uplatněnou též ohledně částky přiznané dovolateli
rozsudkem okresního soudu, a na tomto základě upřel dovolateli legitimaci k
podání návrhu na konkurs, tudíž správné není. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Ačkoliv důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
nedopadají (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) bez dalšího do poměrů rozhodnutí
konkursního soudu, je stav vyvolaný měnícím rozhodnutím odvolacího soudu na
úrovni odvolacího soudu (kam by za jiných okolností byla věc vrácena)
nereparovatelný. Je tomu tak např. proto, že v mezidobí mohly marně uběhnout
lhůty k uplatnění práv věřitelů spojovaných s přihlašováním pohledávek a s
popěrnými úkony. Nejvyšší soud proto zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu