29 Cdo 1699/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobce JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou, se sídlem
v Praze 2, Slavíkova 19, PSČ 120 00, proti žalovaným 1/ JUDr. V. V., advokátu,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně E U D O X I A, spol. s r. o., v
likvidaci, identifikační číslo osoby 47546956, zastoupeného JUDr. Janou
Marečkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 16, PSČ 130 00, a 2/
„CIHELNA ŠLIK s. r. o.“, se sídlem v Praze, Horních Počernicích, Šplechnerova
899, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 63072751, zastoupené JUDr.
Miloslavem Vaňhou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, PSČ 120 00,
o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55
CmI 17/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
11. listopadu 2009, č. j. 13 Cmo 108/2009-107, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 5.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupkyně prvního žalovaného; jinak žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. ledna 2009, č. j. 55 CmI 17/2008-73, kterým Krajský soud v Praze zamítl žalobu
o určení, že pohledávka druhé žalované za úpadkyní E U D O X I A, spol. s r. o., v likvidaci ve výši 113,037.178,10 Kč není po právu jako vykonatelná
pohledávka s právem na oddělené uspokojení, a změnil rozsudek prvního stupně ve
výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (výroky II. a III.). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Poštovní banka, a. s. (resp. její právní nástupkyně Investiční a Poštovní
banka, a. s.) na základě úvěrové smlouvy č. 1423-93-0017, ze dne 20. září 1993,
ve znění dodatků (dále jen „úvěrová smlouva“), poskytla pozdější úpadkyni úvěr
ve výši 60 milionů Kč, splatný jednorázově k 30. červnu 1995. Úvěr byl na
základě zástavní smlouvy č. 1423-93-0018, ze dne 20. září 1993, ve znění
dodatků, zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví pozdější
úpadkyně. 2/ Investiční a Poštovní banka, a. s. pohledávku z úvěrové smlouvy (dále jen
„pohledávka“) postoupila smlouvou ze dne 28. prosince 1999 společnosti CZ REAL,
a. s., která ji dále postoupila smlouvou ze dne 15. května 2000 společnosti
ARTA REAL, k. s. (dále jen „společnost AR“). 3/ K žalobě společnosti AR Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 11 C 538/2003-32, který nabyl právní moci dne 20. března
2004, zavázal pozdější úpadkyni zaplatit žalobkyni částku 79.888.255,91 Kč s
příslušenstvím, představující dluh z úvěrové smlouvy. Podáním ze dne 3. února
2004 společnost AR přisouzenou pohledávku přihlásila do exekuce prodejem
nemovitostí pozdější úpadkyně, vedené soudním exekutorem JUDr. J. P., Ph. D.,
pod sp. zn. Ex 923/03 (nařízené k návrhu Českého Telecomu, a. s.). 4/ Smlouvou ze dne 30. června 2004 postoupila společnost AR vykonatelnou
pohledávku druhé žalované. Druhá žalovaná podáním ze dne 15. června 2006
„vstoupila“ do výše uvedeného exekučního řízení na místo dosavadní oprávněné
společnosti AR. 5/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. března 2008, č. j. 38 K 47/2007-87,
prohlásil na majetek úpadkyně konkurs a správcem konkursní podstaty ustanovil
prvního žalovaného. Přihláškou ze dne 7. dubna 2008 přihlásila druhá žalovaná
pohledávku do konkursu úpadkyně jako vykonatelnou ve výši 113,037.178,10 Kč s
právem na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení specifikovaných nemovitostí. 6/ Při přezkumném jednání konaném dne 27. července 2008 popřel žalobce pravost
vykonatelné pohledávky druhé žalované; první žalovaný pohledávku uznal. První
žalovaný vyzval druhou žalovanou k podání žaloby o určení pravosti pohledávky
dopisem, který jí byl doručen 8. září 2008. Druhá žalovaná žalobu podala 8. října 2008. Pro určení, zda pohledávka je po právu, bylo v projednávané věci stěžejní
posouzení jejího promlčení. Soud prvního stupně uvedl, že pohledávka byla splatná 30. června 1995 a
promlčecí doba by podle ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uplynula nejpozději 30. června 2005. Právní předchůdkyně druhé žalované, společnost AR, však 3.
února 2004 - před
uplynutím promlčecí doby podle uvedeného ustanovení - pohledávku v souladu s
ustanovením § 336f zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), přihlásila do exekuce prodejem nemovitostí pozdější úpadkyně. Poté, co pohledávku nabyla postoupením, druhá žalovaná postoupení pohledávky
soudnímu exekutorovi oznámila a doložila je příslušnými listinami. Podle soudu prvního stupně nemohla právní předchůdkyně druhé žalované
pohledávku uplatnit jinak, než formou přihlášky do (již zahájeného) exekučního
řízení. Druhá žalovaná v zahájené exekuci řádně pokračovala až do doby, než byl
na majetek úpadkyně prohlášen konkurs. Poté již nebylo možné exekuci provést a
druhá žalovaná (správně) přihlásila pohledávku do konkursního řízení. Vycházeje z toho, že druhá žalovaná i její právní předchůdkyně učinily veškeré
kroky nutné k vymožení pohledávky před uplynutím absolutní promlčecí doby, i z
toho, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže mít za následek
zhoršení postavení věřitelů, kteří svou pohledávku dříve uplatnili v exekučním
řízení, neboť „vymáhání pohledávky pokračuje jejím řádným přihlášením do
konkursu“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že pohledávka ani zástavní
právo ji zajišťující promlčeny nejsou. Odvolací soud (vycházeje ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června
2009, sp. zn. 20 Cdo 2613/2007) naproti tomu uvedl, že podání přihlášky do
exekučního řízení společností AR nestavělo běh promlčecí doby přihlášené
pohledávky podle § 408 obch. zák., pročež promlčecí doba k 30. červnu 2005
uběhla; námitku promlčení však nebylo možno v exekučním řízení vznést. Do
konkursního řízení vedeného na majetek úpadkyně tak druhá žalovaná pohledávku
přihlásila po uplynutí desetileté promlčecí doby. Druhá žalovaná, která se stala právní nástupkyní společnosti AR v exekučním
řízení (neboť jí nelze přičítat k tíži, že společnost AR nepodala návrh podle §
107a o. s. ř. a že soudní exekutor se neřídil bodem X. stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006,
sp. zn. Cpjn 200/2005 /uveřejněného pod číslem 31/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále jen „R 31/2006“/, podle něhož o procesním
nástupnictví se i v exekučním řízení rozhoduje usnesením), však podle názoru
odvolacího soudu „nemohla pro vynucení své vykonatelné pohledávky učinit více,
než učinila“, a proto „přihlížet k námitce promlčení by ve svých důsledcích
znamenalo (...) v rozporu s dobrými mravy odepřít (druhé žalované) soudní
ochranu“. S poukazem na ustanovení § 23 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále jen „ZKV“), odvolací soud dodal, že první žalovaný (správce
konkursní podstaty), který přihlášenou vykonatelnou pohledávku nepopřel, není
ve sporu o určení její „neexistence“ pasivně věcně legitimován. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňuje přitom
dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Navrhuje, aby
rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Dovolatel akcentuje, že v době od nabytí pohledávky postoupením (od 30. června
2004) do uplynutí absolutní desetileté promlčecí doby podle § 408 obch. zák. (30. června 2005) druhá žalovaná neučinila ničeho k jejímu vymožení či k
realizaci zástavního práva, které pohledávku zajišťovalo. Až téměř po dvou
letech od postoupení pohledávky oznámila druhá žalovaná přípisem ze dne 15. května 2006 (doručeným 17. května 2006) nabytí pohledávky exekutorovi. Posléze
podáním návrhu na konkurs sama „zmařila“ uspokojení pohledávky v exekučním
řízení a do konkursu na majetek úpadkyně se přihlásila až 22. dubna 2008, tedy
po uplynutí absolutní promlčecí doby. Dovolatel podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, podle něhož k námitce
promlčení nebylo možné přihlédnout pro rozpor s dobrými mravy. Má za to, že
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bylo v projednávané věci aplikováno v rozporu
s judikaturou Nejvyššího soudu. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2651/2008, namítá, že nezapříčinil promlčení
pohledávky druhé žalované a nezneužil práva na úkor druhého účastníka. Nesouhlasí ani se závěrem, podle něhož první žalovaný není ve věci pasivně
legitimován. Domnívá se, že pokud by neuplatnil své popření vykonatelné
pohledávky druhé žalované u soudu i vůči prvnímu žalovanému, „považoval by se
vykonatelný nárok za přiznaný, a to právě správcem konkursní podstaty“. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o
situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy
tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá posouzení okruhu osob,
které jsou pasivně věcně legitimovány v žalobě o určení pravosti vykonatelné
pohledávky. Vymezením okruhu účastníků řízení o určení pravosti vykonatelné
pohledávky se totiž Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia ze 17. června 1998, sp. zn.
Cpjn 19/98, uveřejněném pod
číslem 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm (pod bodem XXXI.)
vysvětlil, že byla-li popřena pravost nebo výše vykonatelné pohledávky, podává
žalobu ten, kdo ji popřel (správce konkursní podstaty nebo popírající konkursní
věřitel), proti přihlašovateli. Závěr odvolacího soudu, podle něhož správce konkursní podstaty, který
vykonatelnou pohledávku nepopřel, není (vedle přihlašovatele) v řízení o určení
její pravosti pasivně věcně legitimován, je s tímto judikatorním závěrem v
souladu. Nejvyšší soud ovšem shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř. a zásadní význam spatřuje v posouzení dovoláním otevřené otázky
promlčení. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší
soud se zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tj.
správností právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.).
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 405 obch. zák., jestliže právo bylo uplatněno před promlčením podle §
402 až 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, že
promlčecí doba nepřestala běžet (odstavec první). Jestliže v době skončení
soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba již
uplynula nebo jestliže do jejího skončení zbývá méně než rok, prodlužuje se
promlčecí doba tak, že neskončí dříve než jeden rok ode dne, kdy skončilo
soudní nebo rozhodčí řízení (odstavec druhý).
Podle § 408 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí
promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty (odstavec první). Bylo-li právo pravomocně
přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím
promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže
řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být
zahájeno (odstavec druhý).
Podle § 20 odst. 8 ZKV přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a
zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož společnost AR přihlásila pohledávku do
exekučního řízení ještě před uběhnutím promlčecí doby podle § 408 obch. zák.,
nebyl dovoláním zpochybněn a i Nejvyšší soud z něj vychází.
Taktéž i závěr odvolacího soudu, podle něhož druhá žalovaná se stala právní
nástupkyní společnosti AR v exekučním řízení, považuje Nejvyšší soud - s
ohledem na okolnosti případu - za správný.
Skutečnost, že společnost AR nenavrhla vstup druhé žalované do řízení a že
soudní exekutor, který jinak s druhou žalovanou jako s účastnicí řízení
(vedeného
pod sp. zn. Ex 923/03) jednal, nerozhodl (v rozporu se závěry R 31/2006) o
jejím vstupu do řízení ve smyslu § 107a o. s. ř., nemůže být přičítána k tíži
druhé žalované i proto, že závěr, podle něhož je soudní exekutor povinen o
právním nástupnictví v exekučním řízení rozhodnout, Nejvyšší soud poprvé
formuloval v únoru 2006 právě v R 31/2006, přičemž odpovídající odpověď
nenabízela před tímto datem ani judikatura ani literatura.
Jelikož se druhá žalovaná stala nástupkyní společnosti AR v exekučním řízení,
platí následky úkonů učiněných v exekučním řízení společností AR i pro ni. I ve
vztahu ke druhé žalované tedy námitku uplynutí absolutní promlčecí doby (§ 408
obch. zák.) nelze v exekučním řízení uplatnit.
Názor odvolacího soudu, podle něhož je pohledávka promlčena, neboť do konkursu
vedeného na majetek úpadkyně ji druhá žalovaná přihlásila až po uplynutí
promlčecí doby, však Nejvyšší soud nesdílí.
Obecně lze předeslat, že ačkoli je konkursní řízení relativně samostatným
řízením, nelze v něm pomíjet účinky úkonů, které věřitelé učinili k zachování
svých práv v řízeních, jež v důsledku prohlášení konkursu na majetek dlužníka
nemohla doběhnout.
Účinky prohlášení konkursu na probíhající řízení o výkon rozhodnutí (exekuční
řízení) upravuje § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV. Prohlášení konkursu nemá za
následek přerušení ani ukončení probíhajících vykonávacích řízení; po
prohlášení konkursu výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do
podstaty toliko nelze provést - přednost má zpeněžení majetku v konkursním
řízení.
Za situace, kdy prohlášením konkursu na majetek úpadkyně nedojde k ukončení
exekučního řízení, jehož účastníkem (s vykonatelnou pohledávkou) byla i druhá
žalovaná, je vyloučeno, aby ohledně jí uplatněné pohledávky nastaly účinky
popsané v § 405 obch. zák.
Posouzení otázky, zda přihláška pohledávky druhé žalované do konkursu
prohlášeného na majetek úpadkyně stavěla promlčecí dobu přihlášené pohledávky
ve smyslu § 20 odst. 8 ZKV, či nikoli, není pro rozhodnutí věci významné, neboť
ani v konkursním řízení vedeném na majetek úpadkyně nebylo možno námitku
uplynutí absolutní promlčecí doby uplatnit.
Přihláškou pohledávky do exekučního řízení učiněnou před uplynutím promlčecí
doby druhá žalovaná (její právní předchůdkyně) zabránila uplatnění námitky
promlčení pohledávky po dobu trvání exekučního řízení. Skutečnost, že v průběhu
exekučního řízení bylo zahájeno (ohledně téhož dlužníka) konkursní řízení,
neznamená, že by se dlužníku nebo - byť i jen „pro účely“ konkursního řízení -
správci konkursní podstaty či konkursním věřitelům otvírala možnost tuto
námitku „nově“ vznést.
Je tomu tak i proto, že postavení konkursních věřitelů či správce konkursní
podstaty v konkursním řízení je, co do možnosti zpochybnit (popřít) nárok
jiného věřitele, obdobné postavení dlužníka - povinného v exekučním řízení.
Nemůže-li dlužník - povinný uplatnit námitku promlčení v exekučním řízení,
nemůže ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani konkursní věřitel či
správce konkursní podstaty v konkursním řízení probíhajícím v době, kdy
exekuční řízení není skončeno.
Jelikož pohledávka druhé žalované není promlčena, nejsou výhrady dovolatele
směřující ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o rozporu vznesené námitky
promlčení s dobrými mravy pro posouzení věci právně významné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy - byť zčásti z jiných důvodů, než které
uváděl odvolací soud - ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly prvnímu žalovanému náklady, které sestávají z odměny
za zastupování advokátkou ve výši 4.500,- Kč (srov. § 8, § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem ve výši 4.800,-
Kč. S připočtením náhrady za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč činí
náklady prvního žalovaného 5.760,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto,
dovolací soud žalobci podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby prvnímu žalovanému tyto náklady nahradil k
rukám advokátky, která prvního žalovaného v řízení zastupovala (§ 149 odst. 1
o. s. ř.).
Ve vztahu mezi ostatními účastníky bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a druhé žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. listopadu 2011
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu