29 Cdo 1484/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Tomáše Brauna v právní věci žalobců a/ V. S., a b/ B. S., obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovanému FINWAY a. s., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, K Brance 1171/11, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 28420098, zastoupenému Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, PSČ 779 00, o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 91/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2016, č. j. 13 Co 183/2016-141, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 6 534 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám právního zástupce žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. října 2015, č. j. 28 C 91/2015-87, zamítl žalobu, jíž se žalobci (V. S. a B. S.) domáhali vůči žalovanému (FINWAY a. s.) určení, že smlouva o úvěru č. 2510000013 ze dne 27. září 2010 uzavřená mezi žalobci a společností SMART Financial s. r. o. je neplatná (bod I. výroku) a určení, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 27. září 2010 uzavřená mezi žalobci a společností SMART Financial s. r. o. je neplatná (bod II. výroku). Současně rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“)].
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Dovolatelé připínají přípustnost dovolání k otázkám procesního práva, které podle jejich mínění nebyly v judikatuře dovolacího soudu dosud vyřešeny a mají ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Konkrétně předestírají otázku, zda je jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podané podle § 231 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), existence naléhavého právního zájmu na takovém určení, a dále otázku, zda je k projednání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podle § 231 insolvenčního zákona věcně a místně příslušný v prvním stupni insolvenční soud, který vede insolvenční řízení, k němuž se má posuzovaný úkon vztahovat.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami dle § 238 o.
s. ř.) přípustné bez dalšího. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V posouzení první z dovolateli formulovaných otázek je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatelů) v souladu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (přiléhavě citovaném odvolacím soudem), Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že také přípustnost určovací žaloby podané ve smyslu § 231 odst. 1 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu je poměřována § 80 písm. c/ o.
s. ř. (od 1. ledna 2014 obsahuje srovnatelnou úpravu § 80 o. s. ř.). K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4249/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 1421/15). S účinností od 1. ledna 2014 (po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů) byl navíc požadavek naléhavého právního zájmu výslovně zakotven v § 159 odst. 1 písm. g/ insolvenčního zákona.
Namítají-li dovolatelé dále, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud, neboť měl rozhodovat příslušný insolvenční soud, pak přehlížejí, že o věcné příslušnosti obvodního (okresního) soudu jako soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30.
ledna 2015, č. j. 29 ICm
1466/2014, 13 VSOL 5/2015-15 (KSBR 29 INS 29958/2013). Přitom platí, že rozhodne-li vrchní soud postupem podle § 104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena [srov. § 104a odst. 7 o. s. ř. a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2014“) nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1088/2012]. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné. Navíc platí, že právní kvalifikací nároku pro účely určení věcně příslušného soudu soud rozhodující o věci samé není vázán (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1171/2014, či R 69/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalovaného advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 19. prosince 2016) určené podle § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). S ohledem na to, že šlo o určení neplatnosti dvou právních jednání – smlouvy o úvěru a smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti, činila dle § 12 odst. 3 této vyhlášky tarifní hodnota 100 000 Kč (2x 50 000 Kč), čemuž podle § 7 bodu 5. vyhlášky odpovídá odměna ve výši 5 100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 134 Kč jde o částku 6 534 Kč, kterou jsou žalobci povinni zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. června 2017 Mgr. Milan P o l á š e k předseda senátu