U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce
L. K., zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10,
PSČ 702 00, proti žalovaným 1) Mgr. Petru Poločkovi, advokátu, se sídlem ve
Frýdku-Místku, Novodvorská 667, PSČ 738 01, jako insolvenčnímu správci dlužnice
KUBDAT Software, s. r. o. “v likvidaci“, identifikační číslo osoby 25351036, a
2) Arnet Consulting, s. r. o., se sídlem v Hluku, Hlavní 735, PSČ 687 25,
identifikační číslo osoby 25818091, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38 Cm 2/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2014, č. j. 11 Cmo
3/2013-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2013, č. j. 38 Cm 2/2009-108,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti ve výroku
specifikovaných účetních dokladů a účetních závěrek společnosti KUBDAT
Software, s. r. o. “v likvidaci“ (dále jen „společnost“) a dále specifikovaných
právních úkonů (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce
zastavil odvolací řízení směřující proti výroku I. napadeného rozsudku v části,
v níž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení neplatnosti účetních dokladů a
účetních závěrek (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části
výroku I., v níž soud zamítl žalobu o určení neplatnosti přílohy č. 3 smlouvy o
sdružení uzavřené 25. července 2002 mezi společností a Arnet – účetnictví,
daně, s. r. o. (druhý výrok), zamítl změněnou žalobu žalobce o určení
neplatnosti smlouvy o sdružení ARNET – Kubdat ze dne 25. července 2002,
uzavřené mezi společností a Arnet – účetnictví, daně, s. r. o. (třetí výrok), a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podal
žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak
proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovoláním zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož je předpokladem
úspěšnosti žaloby o určení neplatnosti právního úkonu podle § 231 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
účinném do 31. prosince 2013, naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve
smyslu § 80 o. s. ř., je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29
Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jenž je veřejnosti přístupný – stejně jako ostatní dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu – na webových stránkách Nejvyššího soudu, a
judikaturu v něm citovanou). S účinností od 1. ledna 2014 plyne uvedený závěr z
ustanovení § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona. Závěr, podle něhož dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném
určení, taktéž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či
ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, anebo nález Ústavního soudu
ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách
Ústavního soudu). Dovolání nečiní přípustným ani námitka absence poučení podle § 118a o. s. ř. Byla-li žaloba zamítnuta (jako v projednávaném případě) nikoli proto, že by
žalobce neunesl důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného
skutkového stavu (umožňujícího posoudit naléhavý právní zájem na požadovaném
určení), nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21
Cdo 121/2003, ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1199/2012, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
Vytýkané vady řízení (zejména tvrzená nepřezkoumatelnost a překvapivost
rozhodnutí odvolacího soudu) nezahrnují žádnou otázku hmotného či procesního
práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí, a nejsou tak
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nehledě k tomu jimi ani řízení před odvolacím soudem netrpí. Napadené
rozhodnutí vyhovuje požadavkům § 157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Navíc z
obsahu dovolání je zjevné, že dovolatelem (obecně) tvrzené nedostatky
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nebyly na újmu uplatnění jeho práv; již z
tohoto důvodu tak nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné
(srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nedostatek naléhavého právního zájmu dovolatele na požadovaném určení namítl
již první žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 21. května 2009 (č. l. 22 a 23
spisu), otázku naléhavého právního zájmu posuzoval soud prvního stupně (s jehož
závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu polemizoval i dovolatel v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) i soud odvolací. Tím, že ani odvolací soud neshledal na straně dovolatele naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, může být dovolatel ve svých očekáváních zklamán, leč
nikoli překvapen. Za popsaného stavu by napadené rozhodnutí mohlo být
„překvapivé“ pouze pro účastníka svých práv nedbalého a na odvolací řízení
nepřipraveného (srov. obdobně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, uveřejněného pod číslem 32/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července
2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2015,
sp. zn. 29 ICdo 7/2015). Zbývá dodat, že Nejvyšší soud neshledává opodstatněným ani návrh na předložení
věci Ústavnímu soudu k posouzení rozporu nové právní úpravy § 231 odst. 2
insolvenčního zákona (ve znění zákona č. 294/2013 Sb.) s ústavním pořádkem,
maje označené ustanovení za ústavně konformní.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 234f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu