29 Cdo 149/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci
žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická
333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1)
DORMITION s. r. o., se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 194, PSČ 290 01,
identifikační číslo osoby 27 11 03 71 a 2) Ing. L. B., zastoupenému JUDr. Jiřím
Gajdarusem, advokátem, se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Synkovská 1327/6, PSČ
160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 96/2008, o dovolání druhého žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 5 Cmo
276/2010-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek ze dne 8. září 2009, č. j. 49 Cm 96/2008-50, jímž Krajský
soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. května
2008, č. j. 61 Sm 136/2008-19, kterým žalovaným uložil zaplatit společně a
nerozdílně žalobkyni částku 7.498.089,14 Kč s 6% úrokem od 19. března 2008 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 24.993,60 Kč a náhradu nákladů řízení
(první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud především přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého
námitka nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy (založená na
tvrzení, podle kterého „vyplněná výše směnečné sumy neodpovídá podmínkám
stanoveným v dohodě o vyplňovacím právu směnečném“, neboť žalobkyně měla na
směnku doplnit jako směnečnou sumu částku odpovídající „hodnotě“ směnkou
zajištěné pohledávky, nikoli její „výši“) není určitá. Přitom zdůraznil, že z
podaných námitek musí být vždy zřejmé, v jakém konkrétním rozsahu je směnečný
platební rozkaz „danou námitkou“ napadán, jinak řečeno, v jakém rozsahu se
žalovaný směnečný dlužník povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem
brání. Bylo tedy na žalovaných, aby uvedli, jaká konkrétní suma měla být v
posuzovaném případě do blankosměnky správně vyplněna. Za použití
interpretačních pravidel a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla dohoda o
vyplnění blankosměnky uzavřena a jaký cíl sledovala, nelze navíc podle
přesvědčení odvolacího soudu dospět k jinému závěru, než že „smyslem směnky
bylo zajistit splacení pohledávky v celé její výši, v její nominální hodnotě“.
K výhradě druhého žalovaného, podle níž je „právní úkon spočívající v převzetí
směnečného rukojemství“ absolutně neplatný „pro nedostatek vážnosti projevu
vůle převzít ručení“, odvolací soud při rozhodování o důvodnosti včas podaných
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nepřihlížel, neboť byla uplatněna
opožděně, tj. až po uplynutí zákonné třídenní lhůty k podání námitek.
Neshledávaje důvodnými ani další námitky žalovaných, odvolací soud – ve shodě
se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovaným se prostřednictvím včas
uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit
nepodařilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě
(shledá-li jej Nejvyšší soud přípustným) zamítnout jako nedůvodné. Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech
odvolacího řízení, tak Nejvyšší soud učinil bez dalšího, jelikož potud není
dovolání objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je – stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách
Nejvyššího soudu). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak
může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel
však (oproti svému mínění) Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Jde-li o posouzení otázky (ne)určitosti námitek dovolatele co do výše směnečné
sumy, ve spojení s výhradou, že směnečná suma byla do blankosměnky doplněna v
rozporu s uděleným vyplňovacím právem, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu
se závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009,
sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008,
uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007. Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách
„správná“ výše směnečné sumy uvedena není, námitka vadného vyplnění
blankosměnky je proto, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, neurčitá
(dostatečně neodůvodněná) a správnost směnečného platebního rozkazu jejím
prostřednictvím prověřit nelze.
V této souvislosti – nad rámec výše uvedeného a bez jakéhokoliv vlivu na
výsledek dovolacího řízení – Nejvyšší soud dále poznamenává, že ostatně nemá
(ve shodě s odvolacím soudem) žádné pochybnosti o tom, že ujednali-li si v
posuzovaném případě účastníci v dohodě o vyplňovacím právu směnečném, že
žalobkyně bude oprávněna doplnit do blankosměnky (při splnění sjednaných
podmínek) jako směnečnou sumu částku odpovídající „hodnotě“ směnkou zajištěné
pohledávky, je třeba „hodnotou“ pohledávky rozumět její výši (hodnotu)
nominální. Dovolatelem předestřený závěr, podle kterého měla být s ohledem na
uvedené ujednání účastníků doplněna do směnky částka odpovídající „tržní
hodnotě zajištěné pohledávky“ (určené na základě znaleckého posudku, který byla
žalobkyně povinna pro tento účel nechat zpracovat), přitom zjevně oporu v
samotném textu účastníky uzavřené smlouvy nemá a nelze k němu – oproti mínění
dovolatele - dospět ani za použití výkladových pravidel určených ustanovením §
35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (popř. § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Zásadně právně významným pak neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu ani v řešení otázky včasnosti námitky absolutní neplatnosti směnečného
rukojemství. Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí
žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení
§ 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo
2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo
2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud k
otázce odůvodnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu dále vysvětlil,
že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za
odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé,
v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých
skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu
zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách
proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek
uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. V poměrech projednávané věci přitom nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti o
tom, že druhý žalovaný ve včas podaných námitkách výhradu, podle níž je „právní
úkon spočívající v převzetí směnečného rukojemství“ absolutně neplatný „pro
nedostatek vážnosti projevu vůle převzít ručení“, neuplatnil a soudy nižších
stupňů tak k ní – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda
směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s.
ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a
žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu