29 Cdo 630/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně C.-C. P. a. s., zastoupené JUDr. A. D., advokátem, proti žalovanému
Ing. A. W., zastoupenému Mgr. MUDr. Z. K., advokátem, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 13 Cm 788/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 14. června 2006, č. j. 9 Cmo 52/2006-313, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 9 Cmo 52/2006-313,
k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 24. října 2005, č. j. 13 Cm
788/2002-280, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích ponechal v platnosti
směnečný platební rozkaz ze dne 18. června 2002, č. j. Sm 160/2001-129, ve
spojení s rozsudkem ze dne 19. ledna 2004, č. j. 13 Cm 788/2002-208, kterým byl
pravomocně zrušen shora uvedený směnečný platební rozkaz v rozsahu směnečného
peníze 10,000.000,- Kč s 6% úrokem od 14. března 2000 do zaplacení, směnečné
odměny 33.333,- Kč a nákladů řízení 742.900,- Kč, a ve spojení s opravným
usnesením ze dne 23. února 2005, č. j. 13 Cm 788/2002-239, tj. v části, kterou
bylo směnečným platebním rozkazem žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni
8,510.722,31 Kč s 6% úrokem z částky 18,510.702,31 Kč od 4. listopadu 1998 do
13. března 2000 a z částky 8,510.722,31 Kč od 14. března 2000 do zaplacení,
směnečnou odměnu 28.369,- Kč a náklady řízení do vydání směnečného platebního
rozkazu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že:
1) dne 31. ledna 1996 uzavřely I. A. P. B. akciová společnost (dále jen
„banka“), a V., spol. s r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o úvěru, podle
níž banka poskytla společnosti úvěr ve výši 23,500.000,- Kč (dále jen „smlouva
o úvěru“);
2) směnka, o jejímž zaplacení bylo směnečným platebním rozkazem rozhodnuto
(dále jen „sporná směnka“), vystavená žalovaným, nikoli na řad banky,
obsahující údaj směnečné sumy 18,510.722,31 Kč, splatná 3. listopadu 1998, plní
funkci zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru;
3) dne 19. června 2000 byla mezi bankou a Č. o. b., a. s., uzavřena smlouva o
prodeji podniku, na základě které se majitelem směnky stala Č. o. b., a. s., a
následně byla sporná směnka postupně převáděna smlouvami o postoupení
pohledávky, posledně na žalobkyni;
4) dne 14. března 2000 zaplatila S. M. s. r. o., z titulu ručení na pohledávku
ze smlouvy o úvěru částku 10,000.000,- Kč a v rozsahu této částky s 6% úrokem
od 14. března 2000 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 33.333,- Kč a nákladů
řízení ve výši 742.900,- Kč soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. ledna
2004, č. j. 13 Cm 788/2002-208, směnečný platební rozkaz zrušil.
Posuzuje důvodnost námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu (v
rozsahu nedotčeném shora uvedeným rozhodnutím), přitakal odvolací soud závěrům,
jež s poukazem na ustanovení čl. I § 10 a § 11 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen
„směnečný zákon“) a § 266 a § 267 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
učinil soud prvního stupně.
Přitom zdůraznil, že byť se banka ve vyplňovacím prohlášení zavázala, že směnku
nepřevede třetí osobě, není takový převod neplatný, když „dohoda ve vyplňovacím
prohlášení váže jen účastníky dohody o vyplnění“. Výhradu nesprávného vyplnění
údaje směnečné sumy do blankosměnky shledal neurčitou, když žalovaný neuvedl, o
kolik konkrétně by měl být směnečný peníz nižší v souvislosti s „tvrzeným
nesprávným uplatněním i úroku z úroků“. Ve vztahu k žalovaným akcentované
neúčinnosti smlouvy o úvěru z důvodu, že bance nebyla nikdy předložena smlouva
o výstavbě, a z této dovozované neexistenci „závazků“ ze smlouvy o úvěru,
odvolací soud dovodil, že „ujednání, podle něhož peněžní prostředky bylo možno
čerpat až po předložení dohodnutých dokladů (i smlouvy o výstavbě), chrání
věřitele (banku) a nikoli dlužníka (společnost). Poskytla-li tak banka
společnosti i bez splnění „této podmínky“ úvěr, šlo o smluvní plnění a „směnka
zajišťuje platné závazky“.
Konečně odvolací soud uzavřel, že „důvodnost včasných námitek se posuzuje k
okamžiku jejich podání a na závěr o jejich případné důvodnosti nemá vliv ani
to, že např. v průběhu řízení došlo k vývoji ve smyslu zaplacení směnečné či
kauzální pohledávky“; „uplatnění dalších argumentů proti povinnosti platit
přichází v úvahu až v průběhu případného řízení o výkon rozhodnutí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“).
Dovolatel zdůrazňuje, že směnka „vznikla vyplněním blankosměnky“ a sloužila k
zajištění všech splatných pohledávek, včetně příslušenství, případných sankcí a
náhrad škod z úvěru poskytnutého smlouvou o úvěru „na výši 23.500.000,- Kč“
společnosti. Jelikož smlouva o úvěru nenabyla účinnosti (z důvodu, že nebyla
předložena smlouva o výstavbě), „nevznikla z ní nikdy žádná pohledávka“. Šlo
totiž o „podmíněný právní úkon“ (§ 36 občanského zákoníku - dále jen „obč.
zák.“), přičemž soud nebyl oprávněn při posuzování námitek od sjednané podmínky
odhlédnout.
Dále dovolatel zdůrazňuje, že po vydání směnečného platebního rozkazu a
uplynutí lhůty ke směnečným námitkám byl „kauzální“ úvěrový závazek uhrazen
společností S. M., s. r. o., a to „realizací jiného směnečného zajištění“.
Protestuje proti závěru odvolacího soudu, podle něhož taková skutečnost není
při posuzování správnosti směnečného platebního rozkazu významná a lze ji
zohlednit až v případném řízení o výkon rozhodnutí.
S poukazem na zákaz převodu blankosměnky obsažený ve vyplňovacím prohlášení
dovolatel - vycházeje z ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák. - setrvává rovněž na
námitce neplatnosti převodu směnky.
Konečně dovolatel uplatňuje výhrady vůči závěru o neurčitosti námitky
nesprávného vyplnění směnečné sumy do blankosměnky, maje za to, že tvrzení, že
nesprávné vyplnění blankosměnky spočívající v nesprávném výpočtu příslušenství
úvěrové pohledávky, když byl počítán rovněž úrok z úroku, jsou dostatečně
určitá, a tudíž v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu
projednatelná.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl a pro
případ, že dospěje k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku
soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě není splněna
podmínka diformity rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož
na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní
stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov.
k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelem uplatněných
dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek totiž formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvod se odchýlit
ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), že správnost
směnečného platebního rozkazu je nutno posuzovat podle stavu, který zde byl v
okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době,
důvodem k jeho zrušení být nemohou. Byť byl výše uvedený závěr učiněn ve vztahu
k námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu, plně se
uplatní i pro případ zaplacení směnky či směnkou zajištěné pohledávky.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani v řešení
otázky (ne)platnosti převodu směnky. Závěr, podle něhož dohoda zakazující
převod směnky je sice možná, nezakládá však neplatnost převodu směnky, je-li
proveden v souladu s předpisy směnečného práva, je totiž judikaturou obecně
zastáván (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března
2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 8,
ročník 2006, pod číslem 118, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
července a 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1484/2008 a sp. zn. 29 Odo
1549/2006).
Po právní stránce zásadně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani
závěr o existenci směnkou zajištěné pohledávky (z pohledu námitky dovolatele,
že účinnost smlouvy o úvěru byla vázána na splnění podmínky - předložení
smlouvy o výstavbě). Je tomu již tak proto, že takové posouzení postrádá
potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad právního úkonu, mající význam
právě a jen pro projednávanou věc. Přitom právní posouzení věci odvolacím
soudem co do závěru, že banka plnila na základě účinné smlouvy, Nejvyšší soud
neshledává ani rozporným s hmotným právem - ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák.
a § 266 obch. zák. co do výkladu ujednání obsaženého v čl. 16 smlouvy o úvěru.
Zmíněné ujednání (jak správně zdůraznily i soudy nižších stupňů) totiž mělo
sloužit k ochraně banky potud, že před doložením smlouvy o výstavbě nemohla
společnost nárokovat vyplacení peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru, což
ovšem nic nemění na skutečnosti, že plnění poskytnuté bankou za této situace je
plněním smluvním (k tomu srov. např. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005 a ze dne 24. září 2008, sp. zn.
29 Odo 997/2006).
Konečně na zásadní právní význam na rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat
ani z pohledu řešení otázky, zda námitka nesprávného doplnění údaje směnečné
sumy do blankosměnky je určitá a projednatelná.
Závěr, podle něhož lze správnost směnečného platebního rozkazu prověřit jen z
pohledu včasných a odůvodněných námitek, totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení
§ 175 odst. 1 a 3 o. s. ř. (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku
zásadního právního významu viz např. důvody usnesení ze dne 31. října 2007, sp.
zn. 29 Odo 6/2006, jež obstálo i v ústavní rovině, když ústavní stížnost proti
tomuto podanou Ústavní soud usnesením ze dne 17. března 2008, sp. zn. IV. ÚS
146/08, odmítl). V této souvislosti nelze přehlédnout, že akceptace názoru
dovolatele, podle něhož je dostatečně určitá námitka nesprávné výše směnečné
sumy i bez konkretizace částky, o kterou by měla být nižší (resp. částky, jež
dle názoru směnečného dlužníka odpovídající), by vedla k neřešitelné situaci,
když by nebylo seznatelné, v jakém rozsahu je takovou námitkou směnečný
platební rozkaz napadán, nicméně by o důvodnosti takové námitky muselo být
věcně rozhodováno.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za
řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000
Sb. (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s
připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. ledna 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu