29 Odo 1549/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně G. R., k. s., zastoupené JUDr. F. H. Ph.D., advokátem, , proti žalovaným 1) J. H., a 2) E.H., , oběma zastoupeným JUDr. P. Š., advokátem, , o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 128/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 9 Cmo 437/2003-134,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. února 2003, č.j. 39 Cm 128/2002-87, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 25. července 2002, č.j. 39 Sm 389/2002-36, jímž žalovaným uložil zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 4,382.332,01 Kč s 6% úrokem od 20. dubna 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 14.607,- Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně - odkazuje na výsledky provedeného dokazování - vyšel z toho, že:
1) dne 21. prosince 1995 byla mezi „I. a P. b., a. s.“ (dále jen „banka“) a T. ., s. r. o. (dále jen „společnost“) uzavřena smlouva o úvěru, na základě které banka společnosti poskytla úvěr ve výši 3,000.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“);
2) pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna cizí směnkou vystavenou 21. prosince 1995 nikoli na řad banky, akceptovanou společností a avalovanou žalovanými;
3) dne 21. prosince 1995 vystavila společnost jednající prvním žalovaným vyplňovací prohlášení směnečné, podle něhož společnost odevzdala bance „krycí“ blankosměnku bez uvedení směnečné sumy a data splatnosti, s tím, že blankosměnka slouží k zajišťování všech splatných pohledávek včetně příslušenství ze smlouvy o úvěru, přičemž věřitel (rozuměj banka) není oprávněn blankosměnku převést, postoupit nebo zastavit třetí osobě;
4) dne 19. června 2000 byla mezi bankou a Č. o. b., a. s. uzavřena smlouva o prodeji podniku;
5) postupními smlouvami datovanými 15. dubna 2002 byla směnka převedena z Č. o. b., a. s. na CZ R., a. s. a z CZ R., a. s. na žalobkyni (v obou případech došlo k převodu směnky poté, co na nabyvatele směnky byla převedena i směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru).
Odkazuje na ustanovení čl. I § 1, § 11 odst. 2, § 31, § 48 odst. 1, § 70 odst. 1 a § 73 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“), shledal soud prvního stupně námitky žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu nedůvodnými. Přitom uzavřel, že:
1) směnka obsahuje veškeré náležitosti cizí směnky;
2) směnka byla splatná 19. dubna 1999 a žaloba byla podána dne 18. dubna 2002, pročež je - vzhledem k tříleté promlčecí lhůtě - nedůvodná námitka promlčení;
3) směnka na přívěsku obsahuje doložku „jako aval“ za směnečníka, jsou uvedena jména a příjmení avalů, rodná čísla a jejich bydliště včetně jejich vlastnoručních podpisů; aval byl sjednán platně a žalovaní jsou pasivně věcně legitimováni;
4) směnka byla vystavena nikoli na řad banky, do jejíchž práv vstoupila podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 Č. o. b., a. s., která směnku v souladu se směnečným zákonem převedla na CZ R., a. s., jež dále směnku převedla na žalobkyni; přitom shledal nedůvodnou námitku smluvního zákazu převodu blankosměnky, argumentuje, že „směnka je převoditelná neomezeně a oběhu směnky nelze žádným způsobem zabránit“, pročež k převodu směnky došlo platně a žalobkyně je ve věci aktivně legitimována;
5) žalobou uplatněný „nárok“ vyhovuje ustanovení čl. I § 48 odst. 1 směnečného zákona a není tudíž „neurčitý“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 9 Cmo 437/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným, akcentuje, že „podstatou odvolání žalovaných“ je námitka nedostatku legitimace žalobkyně a žalovaných „z důvodu nedodržení ujednání o zákazu převodu blankosměnky“. Předmětem zmíněného zákazu - pokračoval odvolací soud - je blankosměnka jako „neúplný cenný papír“ vystavěný na zajištění „závazku“ ze smlouvy o úvěru (srov. čl. I § 10 směnečného zákona). Jelikož předmětem „převodu“ směnky v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku ze dne 19. června 2000 nebyla blankosměnka, nýbrž „listina vzniklá po jejím doplnění, tedy směnka jako perfektní cenný papír“, což platí i o následných převodech dle smluv o postoupení pohledávek uzavřených podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uzavřel, že „nedostatek legitimace byť jedné ze stran sporu nebyl dohledán“.
Současně shledal nedůvodným poukaz žalovaných na zákaz „převodu pohledávky“ obsažený v ustanovení § 525 odst. 2 obč. zák., s tím, že se vztahuje „k pohledávce ve smyslu obecně občanskoprávním“, a nelze jej aplikovat na převod směnky, jenž upravuje „jako lex specialis“ ustanovení § 11 odst. 2 směnečného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovozujíce, že má po právní stránce zásadní význam, když řeší „otázku aktivní a pasivní legitimace sporných stran a otázku promlčení směnečného nároku v rozporu s hmotným právem“.
Dovolatelé zdůrazňují, že z jejich výpovědí jednoznačně vyplynulo, že zákaz převodu blankosměnky byl sjednán „pro cenný papír vystavený na zajištění úvěru, a že by bez tohoto ujednání k avalu nepřistoupili“.
Dále namítají, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s uplatněnou „relativní“ námitkou spočívající v nedostatku aktivní a pasivní legitimace sporných stran, akcentujíce, že ani postupitelem ani postupníkem nebyla „do současné doby cese žalovaným oznámena resp. prokázána“. „Z důvodu nesplnění této notifikační povinnosti došlo k výkonu směnečného práva v rozporu s právními předpisy“, přičemž „následně nato lze mít oprávněnou námitku promlčení směnečného nároku s ohledem na právní neúčinnost postoupení směnečné pohledávky vůči žalovaným“.
Proto dovolatelé požadují, aby dovolací soud rozhodnutí soudu nižších stupňů zrušil.
Žalobkyně se s odůvodněním rozhodnutí soudu nižších stupňů ztotožňuje a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledává.
Je tomu tak již proto, že vyplňovací prohlášení obsahuje zákaz převodu blankosměnky, přičemž v projednávané věci došlo k přechodu (z banky na Československou obchodní banku, a. s.) a následně k převodu směnky (po jejím vyplnění bankou o údaje směnečné sumy a data splatnosti). Soudní praxe je pak jednotná závěru, že dohody zakazující převod směnky jsou sice možné, nicméně nezakládají u směnky (bez ohledu na to zda jde o směnku na řad či o rektasměnku) neplatnost převodu směnky, je-li tento proveden v souladu s předpisy směnečného práva (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod číslem 118, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2004, sp. zn. 5 Cmo 242/2004).
Na po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady žalovaných o „nesplnění notifikační povinnosti“ (srov. § 526 obč. zák.), když splnění oznamovací povinnosti postupitele nemá na vliv na platnost postupní smlouvy a vznik aktivní legitimace postupníka.
Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o nedůvodnosti námitky promlčení, když - jak je zřejmé z obsahu dovolání - správnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelé zpochybnili právě „s ohledem na právní neúčinnost postoupení směnečné pohledávky“.
Jelikož dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243 b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243 b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovaným vznikla povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu