29 Cdo 1507/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobkyně obce Brodek u Přerova, se sídlem Masarykovo nám. 13, PSČ 751 03,
identifikační číslo osoby 00 30 10 78, zastoupené JUDr. Jiřím Taláškem,
advokátem, se sídlem v Chropyni, Ječmínkova 494, PSČ 768 11, proti žalovaným 1)
Ing. L. N. a 2) Y. N., oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Krutákem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Palladium, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
27 Cm 19/2006, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 19. října 2010, č. j. 7 Cmo 466/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. října 2010, č. j. 7 Cmo
466/2007-158, odkazuje na ustanovení § 222a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podání ze dne 12. října 2010,
jímž vzala žalobkyně žalobu v celém rozsahu zpět, zrušil rozsudek ze dne 13.
září 2007, č. j. 27 Cm 19/2006-69, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2005, č. j. 27 Sm
252/2005-14, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalobkyni částku 154.265,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2005 do zaplacení,
směnečnou odměnu 514,- Kč a náklady řízení, dále zrušil i shora označený
směnečný platební rozkaz a řízení zastavil a uložil žalovaným společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 84.402,- Kč.
Výše zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu přitom bylo vydáno poté, co rozsudkem
ze dne 30. června 2010, č. j. 29 Cdo 368/2009-134, Nejvyšší soud k dovolání
žalovaných zrušil potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.
března 2008, č. j. 7 Cmo 466/2007-97 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud zdůraznil, že „důvody vedoucí žalované k vyjádření nesouhlasu se
zpětvzetím žaloby a návrhem žalobkyně na zastavení řízení nelze označit za
závažné“, když „tvrzení žalovaných, že do směnečného textu bylo bez jejich
vědomí zasahováno, za situace, kdy žalovaní zaplatili doplatek kupní ceny, k
jejímuž zajištění předmětná směnka sloužila, ztrácí své opodstatnění“. „Pokud
žalované k vyslovení nesouhlasu vedla úvaha, že za daného stavu věci by jim
měly být vráceny všechny náklady, které v řízení vynaložili, pak tuto okolnost
nelze kvalifikovat jako závažný důvod, neboť tímto je právní či jiný zájem na
meritorním rozhodnutí, ovšem současně za předpokladu, že nedošlo k platnému
mimosoudnímu vyřešení věci, jak se v daném případě stalo“.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, tj. uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3
o. s. ř. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „směnečná žaloba
byla podána důvodně a vyjádřené důvody nesouhlasu žalovaných se zpětvzetím
žaloby nelze považovat za závažné důvody ve smyslu ustanovení § 222a odst. 2 o. s. ř. Vyjadřujíce přesvědčení, že předpokladem pro důvodnost podané směnečné
žaloby je v první řadě existence platné směnky, akcentují, že „otázka, zda
změněná směnka po jejím podpisu je způsobilá přivodit negativní následky pro
žalované spočívající v pravomocném přiznání nároku na plnění z této neplatné
směnky včetně příslušenství, je otázkou zásadního právního významu“. „Byla-li
podána žaloba na plnění z neplatné směnky jako abstraktního závazku, lze učinit
jediný závěr, že se jednalo o žalobu nedůvodnou od samého počátku, a to bez
ohledu na skutečnost, že došlo k úhradě kauzální pohledávky, která nebyla
předmětem řízení“. „Rovněž soud učinil předčasný závěr, že byla uhrazena
kauzální pohledávka, když uzavírá, že zaplacením dluhu zanikla směnka. O
skutečnosti, že dlužníci platili a priori na směnku po právní moci a
vykonatelnosti rozsudku ve věci a nikoli na kauzální pohledávku, svědčí fakt,
že současně se směnečnou sumou byly hrazeny i náklady řízení. Vzhledem ke
skutečnosti, že bylo placeno po právní moci a vykonatelnosti rozsudku ve věci,
nelze učinit skutkové zjištění odůvodňující přiznání nákladů řízení, a to že
dlužná částka byla uhrazena po zahájení a tedy v průběhu řízení, jak je
předvídáno ustanovením § 146 odst. 2, čímž by účastníci zavinili skončení
řízení, když řízení bylo v době placení skončeno nabytím právní moci a
vykonatelnosti rozsudku ve věci“. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání žalovaných proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení
Nejvyšší soud bez dalšího jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2003“). Dovolání žalovaných proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž byla
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena a řízení zastaveno, je – bez dalšího –
přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož podmínku,
aby šlo o usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k
závěru, že má po právní stránce zásadní význam, má Nejvyšší soud za obsolentní
z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní
řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1903-1904; není však důvodné. Podle ustanovení § 222a o. s. ř.
vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího
řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu
zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví; to
neplatí, bylo-li odvolání podáno opožděně nebo někým, kdo k odvolání nebyl
oprávněn, anebo proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné (odstavec 1). Jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí,
odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po
právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení (odstavec 2). Ustanovení
odstavce 2 neplatí, jde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství
nebo určení, zda tu manželství je či není, anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení,
neplatnost nebo neexistenci partnerství (odstavec 3). Vážné důvody, které opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla
spočívají v tom, že žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný
(morální, procesně ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně
rozhodnuto. Vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím návrhu má žalovaný (jiný
účastník) v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.) nebo
které mohlo být zahájeno i na jeho návrh (např. v řízení o vypořádání
společného jmění manželů), nebo také tehdy, jestliže dokazování ve věci
postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu a navrhovatel (žalobce)
se zpětvzetím návrhu snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého
rozsudku, vše za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci
dohodou účastníků. To, že má vážné důvody, tvrdí a prokazuje ten, kdo se
zpětvzetím návrhu nesouhlasí. Tato osoba také nese pro ni nepříznivé následky
vyplývajícího z toho, že vážné důvody přes výzvu soudu netvrdila nebo
neprokázala (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 425). Otázkou, co lze považovat za vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby,
se v rozhodovací praxi Nejvyšší soud zabýval např. v usneseních ze dne 16. září
1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99 a ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo
2854/2000, uveřejněných v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod
číslem 54 a č. 1, ročník 2002, pod číslem 17. V prvním z těchto rozhodnutí formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož zákon
blíže nestanoví, co lze za vážné důvody na straně druhého účastníka považovat. S přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu a k povaze uplatňovaného nároku
je proto třeba vždy zvážit, zda nesouhlas se zpětvzetím žaloby je založen na
právním či jiném (např. morálním, procesně ekonomickém apod.) zájmu žalované
strany, odůvodňujícím požadavek, aby o žalobě bylo meritorně rozhodnuto i přes
nedostatek vůle žalobce (osoby oprávněné jinak disponovat návrhem na zahájení
řízení) a pokračovat ve sporu. V tzv. sporném řízení je tento zájem zpravidla
dán, jde-li o řízení, jež mohlo být zahájeno i na návrh žalovaného a jehož
výsledkem je rozhodnutí mající povahu tzv. iudicium duplex (např.
řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nebo tehdy, má-li meritorní
rozhodnutí význam pro právní postavení žalované strany. To však platí pouze za
předpokladu, že dosud nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci dohodou
účastníků či k dobrovolnému splnění uplatněného nároku žalovaným. Ve druhém z výše citovaných rozhodnutí dále doplnil, že za vážný důvod
nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae), která by nastala předpokládaným meritorním
rozhodnutím soudu, podpořenou argumentem, že v opačném případě nebude mít
strana žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podaná znovu. Jestliže by totiž žalovaný mohl vyloučit účinky zpětvzetí žaloby, k němuž došlo
po vydání meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně, pouze na základě
tvrzení, že meritorní rozhodnutí bude do budoucna zakládat překážku věci
rozsouzené, pak by úprava obsažená v ustanovení § 208 o. s. ř. (ve znění
účinném do 31. prosince 2000) pozbyla smyslu. Skutečnost, že zde nebude
překážky věci rozsouzené, je totiž pojmovou vlastností pravomocného rozhodnutí
odvolacího soudu podle výše zmíněného ustanovení
V poměrech projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – žalobce vzal
žalobu zpět u odvolacího jednání dne 12. října 2010 (srov. protokol o jednání
č. l. 152, jakož i podání žalobce č. l. 148) s odůvodněním, že dne 30. května
2008 (tj. v době předcházející vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. 29 Cdo 368/2009, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2008, č. j. 7 Cmo 466/2007-97,
kterým byl potvrzen rozsudek ze dne 13. září 2007, č. j. 27 Cm 19/2006-69, jímž
Krajský soud v Ostravě ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2005, č. j. 27 Sm 252/2005-14) byla uhrazena směnkou zajištěná pohledávka
i „směnečná odměna a v žalobě požadovaný úrok z prodlení“. Žalovaní sice
potvrdili, že „kupní cenu z kupní smlouvy, k níž se směnka vztahovala,
zaplatili“, nicméně se zpětvzetím žaloby nesouhlasili, jelikož podle jejich
názoru „bylo do směnky zasahováno“. Dovolací argumentace žalovaných, podle níž plnili na směnku a nikoli na směnkou
zajištěnou pohledávku, tak obsahu spisu zjevně neodpovídá. Byla-li směnkou zajištěná pohledávka vskutku žalovanými zaplacena a žalobce
vzal za této situace žalobu spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního
rozkazu zpět, odvolací soud po právu neshledal vážné důvody pro nesouhlas
žalovaných se zpětvzetím žaloby (§ 222a odst. 1 a 2 o. s. ř.). Skutečnost, že žalovaní ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu
rozkazu uplatnili (vedle námitek kauzálních) i výhradu „nepřípustného zásahu
do směnky, spočívající v dodatečném dopsání slova tisíc v části směnky, ve
které je směnečná suma vepsána slovy“, přitom nemá na shora uvedený závěr vliv.
Tato procesní obrana žalovaných totiž mohla mít význam pouze pro rozhodování o
náhradě nákladů řízení, tj. pro přijetí závěru, zda byly dány předpoklady pro
aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 věty první nebo věty druhé o. s. ř. Nejvyšší
soud potud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož „by bylo v
rozporu se zásadou procesní ekonomie vést dokazování v tom směru, zda bylo do
textu směnky neoprávněně zasahováno“, když nezbytnost takového dokazování, byť
jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je dána právě obsahem
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, kdy vedle námitky kauzální byla
uplatněna i námitka ryze „směnečná“. Jinými slovy, byla-li by důvodná např.
námitka neplatnosti směnky, potom by ani v situaci, kdy by byla směnkou
zajištěná pohledávka zaplacena a žaloba z tohoto důvodu vzata zpět a řízení
bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, nebyl důvod rozhodovat o náhradě nákladů
řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; nelze totiž
odhlédnout od toho, že by nebylo plněno na směnečnou pohledávku, nýbrž na
pohledávku směnkou zajištěnou, která předmětem řízení nebyla (k tomu, že
plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací
směnky, srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 77/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zmíněné pochybení odvolacího soudu, projevivší se (jen) ve výroku o náhradě
nákladů řízení, ovšem Nejvyšší soud „napravit“ nemohl (viz opět R 4/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo zamítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu