29 Cdo 1538/2023-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně R. K., proti žalovaným 1/ E. K. a 2/ E. Š., oběma zastoupeným JUDr. Janou Markovou, advokátkou, se sídlem v Českém Brodu, náměstí Husovo 64, PSČ 282 01, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 267/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022, č. j. 27 Co 161/2022-179,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 11. března 2022, č. j. 11 C 267/2020-120, Okresní soud v Kolíně zamítl žalobu, kterou se původní žalobce (Mgr. Milan Edelmann, jako insolvenční správce dlužnice R. K.) domáhal po žalovaných zrušení podílového spoluvlastnictví dlužnice, žalované 1/ a žalované 2/ k tam specifikovaným nemovitostem a jejich přikázání do spoluvlastnictví žalovaných
za náhradu (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně dovodil, že žaloba byla podána k újmě žalovaných a v nevhodnou dobu.
2. K odvolání původního žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se podílové spoluvlastnictví dlužnice, žalované 1/ a žalované 2/ k tam specifikovaným nemovitostem ruší, nařídil prodej nemovitých věcí ve veřejné dražbě a rozhodl, že výtěžek dražby bude rozdělen mezi účastníky řízení podle jejich spoluvlastnických podílů s tím, že na straně žalobce výtěžek připadá do majetkové podstaty dlužnice (první výrok). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalovaných k úhradě soudního poplatku (druhý a třetí výrok).
3. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že na danou věc nedopadá žádná ze zákonných výjimek z pravidla, že nikdo nemůže být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví. S odkazem na specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoli osobní poměry spoluvlastníků. Nevhodnost doby ani jinou zákonnou překážku pak nemůže představovat probíhající exekuce na majetek žalované 2/, která vydání rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nebrání.
4. Překážkou vyhovění žaloby pak podle odvolacího soudu není ani to, že by žaloba byla podána jen k újmě některého ze spoluvlastníků, neboť osobní poměry účastníka mohou hrát roli pouze tehdy, jsou-li přechodné a nikoli trvalé povahy. Okolnosti na straně žalované 1/, jako je vyšší věk či zdravotní stav, jsou však do budoucna neměnné či alespoň dlouhodobé, a proto je nelze zohlednit. Zároveň u probíhající exekuce na straně žalované 2/ nelze v dohledné době pozitivní změnu očekávat, neboť v exekuci vymáhaná pohledávka bude pravděpodobně splácena dalších osm let, a tak ani zde odvolací soud relevantní přechodnou okolnost neshledal. Odvolací soud současně uzavřel, že v postupu žalobce nespatřuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ani zjevné zneužití práva, jelikož žalobce pouze plní své zákonné povinnosti. K zájmům žalovaných pak uvedl, že rozdělením výtěžku získají finanční prostředky k zajištění náhradní možnosti bydlení.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu
výroku) podaly žalované dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Dovolatelky mají za to, že odvolací soud nesprávně hodnotil kritéria, která jsou významná pro zamítnutí žaloby o vypořádání spoluvlastnictví. Soud totiž musí vzít v úvahu i okolnosti, za kterých došlo k nabytí spoluvlastnického podílu, rozsah užívání předmětných nemovitostí, možnost pořídit si jiné bydlení, ale i špatný zdravotní stav či vyšší věk spoluvlastníků či nutnost zachovat bydlení rodinným příslušníkům. K tomu odkazují zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 101/2016“). Dovolatelky však poukázaly i na judikaturu vztahující se k právní úpravě spoluvlastnictví v občanském zákoníku z roku 1964, neboť mají za to, že i tyto závěry jsou obdobně uplatnitelné v dané věci (a to především ty vztahující se k právu bydlení). Dle dovolatelek se odvolací soud rovněž nedostatečně zabýval námitkou, že spoluvlastnice do rizik spojených se spoluvlastnictvím nevstoupily dobrovolně, ale na základě dědění. Současně namítají, že v daném případě jde o rozpor mezi užitkem oprávněného (neboť věřitelé dlužnice již byli uspokojeni plněním splátkového kalendáře) a toho, čeho má být dosaženo vypořádáním spoluvlastnictví (kdy dlužnici zůstane nemovitost bez přístupu a žalované přijdou o právo bydlení). V postupu žalobce proto spatřují zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť výsledkem je převládající újma žalovaných jakožto spoluvlastníků. I přestože výkon práva žalobce formálně odpovídá právu, měla by mu být odepřena ochrana, neboť takový výkon práva je za daných okolností případu nepřijatelný.
7. Závěrem dovolatelky navrhly odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 266 o. s. ř., neboť neodkladný výkon rozhodnutí může mít pro žalované a jejich rodinné příslušníky zvláště nepříznivé následky. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud v Kolíně (exekuční soud), a to usnesením ze dne 18. dubna 2023, č. j. 20 EXE 544/2023-103, kterým exekuci odložil na dobu jednoho měsíce.
8. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
9. Nejprve Nejvyšší soud podotýká, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční řízení na majetek dlužnice (žalobkyně) skončilo dne 11. července 2024, kdy nabyl právní moci bod I. výroku usnesení ze dne 10. července 2024, č. j. KSPH 68 INS 3426/2016-B-66, jímž Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice [§ 413 věta první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. Týmž rozhodnutím insolvenční soud rovněž zprostil insolvenčního správce, původního žalobce Mgr. Milana Edelmanna, funkce. Nejvyšší soud proto (bez dalšího) pokračoval v řízení s dlužnicí jako s žalobkyní namísto původního žalobce (jejího insolvenčního správce), přičemž tuto skutečnost Nejvyšší soud zohlednil při označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí.
10. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné.
11. Učinil tak proto, že dovolatelky mu (oproti svému mínění) nepředkládají k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Pro vypořádání dovolacích námitek jsou v poměrech projednávané věci přiléhavé následující judikaturní závěry:
13. V R 101/2016 Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z. jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda by některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Úprava obsažená v § 1140 odst. 2 o. z. nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Námitky některého ze spoluvlastníků proti oddělení ze spoluvlastnictví či proti jeho zrušení pro vznik újmy se musejí vztahovat ke skutečnostem, pro něž se momentálně (dočasně) jeví „pro tentokrát“ namístě nevyhovět oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví. Dojde-li však ke změně okolností, pro které by došlo k zamítnutí žaloby (například překážka zcela odpadne), nebude původní zamítavé rozhodnutí bránit novému projednání věci. Musí tak jít o skutečnosti, u kterých je dán objektivní předpoklad jejich možné změny, v důsledku které by nastalá změna poměrů umožnila opětovné projednání požadavku na zrušení spoluvlastnictví. Okolnosti jako vyšší věk, zdravotní stav či úzké citové vazby na dům nejsou obecně okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Tudíž nejde o okolnosti, za kterých by bylo možné zamítnout žalobu z důvodu § 1140 odst. 2 o. z.
14. Uvedené závěry pak byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu rozvinuty tak, že věk spoluvlastníka, skutečnost, že ve společných nemovitostech dlouhodobě bydlí, jeho nízký příjem zakládající neschopnost zaplatit přiměřenou náhradu druhému spoluvlastníku a způsob vzniku spoluvlastnického vztahu mezi účastníky řízení představují okolnosti, jejichž existence bez dalšího neznamená, že požadavek na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatněný druhým spoluvlastníkem představuje zjevné zneužití práva.
To, že žalovaný jako spoluvlastník nedisponuje finančními prostředky k zaplacení přiměřené náhrady, je okolností na jeho straně, kterou rovněž nelze přičítat k tíži žalobci a která má vliv na způsob vypořádání spoluvlastnictví, nemůže však vést k zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví; opačný přístup by znamenal nezrušitelnost spoluvlastnictví v případě, že druhý ze spoluvlastníků nemá dostatečný příjem. Podobně to platí i o vyšším (nikoliv však vysokém) věku žalobce, který sám o sobě – není-li spojen např. s těžkým onemocněním – zjevně rovněž nelze hodnotit v řešené věci jako relevantní ve smyslu úvah o zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví, neboť se zjevně jedná o okolnosti nikoliv přechodné, ale trvalé povahy.
K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016.
15. K námitce ohledně zneužití práva ze strany žalobce dovolací soud také vysvětlil, že za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. zejména R 101/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Na otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné maximy, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 1 o. z.), se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§ 1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou. Samotné posouzení toho, zda se jedná v konkrétně projednávané věci o zjevné zneužití práva, je věcí úvahy soudů nižších stupňů, neboť toto posouzení je odvislé od specifických, jedinečných skutkových zjištění v poměrech každé projednávané věci. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak vychází z toho, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu odvolacího soudu jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená či nebyla řádně odůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019, sp. zn. 22 Cdo 1483/2019, či usnesení ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 22 Cdo 824/2022).
16. Nadto k otázce týkající se práva na bydlení dovolací soud opakovaně uvádí, že potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž již prvorepubliková judikatura vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. února 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce)]. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že potřebu bydlení lze ostatně uspokojit i na základě nájemního vztahu (k tomu srov. opět usnesení sp. zn. 22 Cdo 824/2022, či R 101/2016).
17. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochyb, že výše uvedené okolnosti odvolací soud posoudil řádně a v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Z obsahu spisu vyplývá, že v daném případě nevyšly najevo žádné okolnosti dočasného charakteru, které by vedly k újmě žalovaných (infarkt postihl žalovanou 1/ až po vydání napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší soud tak k této skutečnosti nemůže přihlédnout; srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud se tak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Rovněž ani námitky dovolatelek týkající se okolnosti nabytí předmětných podílů v dědictví (a tedy „nedobrovolném vstoupení do rizik spoluvlastnictví“), jakož i skutečnost, že žalobu na vypořádání spoluvlastnictví podal insolvenční správce (v čemž spatřují zneužití práva), nemohou založit přípustnost dovolání.
19. Nabytí podílů v dědictví totiž není (i s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu) rozhodnou okolností, pro kterou by mohla být žaloba zamítnuta, a to ani s ohledem na posouzení dalších okolností.
20. Dále Nejvyšší soud ve své konstantní rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že podle § 412 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona je dlužník povinen použít ve své podstatě jakékoli mimořádné majetkové hodnoty legálně získané či „navrácené“ do majetkové podstaty po schválení oddlužení (nebo následně zjištěné a dříve dlužníkem neuvedené) nad rámec pravidelných splátek dle splátkového kalendáře k uspokojení nezajištěných věřitelů, a to prostřednictvím insolvenčního správce. Tyto mimořádné majetkové hodnoty pak mohou představovat jak přímo finanční prostředky, které lze použít na mimořádné splátky bez dalšího, tak mohou mít i podobu jiného majetku, který je třeba teprve „převést“ na finanční ekvivalent, tedy jej zpeněžit. Mezi takové hodnoty přitom patří i aktiva získaná v dědictví (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněné pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2019, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2021, pod číslem 4).
21. Jelikož má dlužnice, jak je výše uvedeno, povinnost vydat v insolvenčním řízení majetek nabytý v dědictví ke zpeněžení, insolvenční správce pak v souladu se zásadou co nejvyššího uspokojení věřitelů musí postupovat tak, aby vydaný majetek zpeněžil. V poměrech dané věci tak insolvenční správce měl prostor pouze k uvážení ohledně způsobu, jakým tak učiní. Nezdařilo-li se mu prodat podíl samostatně, neměl jinou možnost než podat žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. V jeho postupu tedy nelze spatřovat zneužití práva, neboť pouze vykonával povinnost mu uloženou zákonem, a to s ohledem na zájmy spoluvlastníků (když se nejprve pokusil zpeněžit spoluvlastnický podíl dlužnice samostatně).
22. Ani tyto námitky tak nečiní dovolání přípustným, neboť i v této části je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu