USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Oberbank AG, se sídlem v Linzi, Untere Donaulände 28, A-4020,
Rakouská republika, jednající pobočkou Oberbank AG Česká republika, se
sídlem v Praze 2, náměstí I. P. Pavlova 1789/5, PSČ 120 00, identifikační
číslo osoby 26080222, zastoupeného JUDr. Petrem Neubauerem, advokátem, se
sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, PSČ 370 01, proti žalovaným
1) M. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA,
advokátem, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 656/2, PSČ 602 00, 2) T. K.,
narozenému XY, bytem XY, a 3) N. A. A. W., narozenému XY, bytem XY, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 40 Cm 44/2020, o dovolání
prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu
2020, č. j. 12 Cmo 262/2020-66, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích směnečným platebním rozkazem ze
dne 3. června 2020, č. j. 40 Cm 44/2020-36, ve znění usnesení ze dne 3. února
2021,č. j. 40 Cm 44/2020-82, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně
zaplatili žalobci částku 50.000 EUR s 6% úrokem od 26. listopadu 2019 do
zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 166,66 EUR a na náhradě nákladů řízení
částku 105.830,50 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal první žalovaný námitky, v
nichž (mimo jiné) vznesl námitku nedostatku místní příslušnosti Krajského
soudu v Českých Budějovicích, a to s odůvodněním, že přímo na směnce, o jejímž
zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, není sjednána volba
místní příslušnosti a ujednání o volbě místní příslušnosti obsažené v dohodě o
vyplnění blankosměnky nelze použít, neboť v projednávané věci jde o spor ze
směnky a nikoli o spor o obsah právních vztahů založených dohodou o vyplnění
blankosměnky. Práva a povinnosti z dohody o vyplnění blankosměnky již zanikly
vyplněním blankosměnky, tudíž nemohou být ani předmětem tohoto řízení.
3. Třetímu žalovanému se nepodařilo směnečný platební rozkaz doručit,
soud prvního stupně jej proto usnesením ze dne 23. července 2020, č. j. 40 Cm
44/2020-51, ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným zrušil. Druhý žalovaný
námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodal.
4. Usnesením ze dne 14. srpna 2020, č. j. 40 Cm 44/2020-56, Krajský soud
v Českých Budějovicích zamítl námitku místní nepříslušnosti podanou prvním
žalovaným.
5. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se v projednávané věci domáhá částečné úhrady směnky vlastní
vystavené společností F. C. dne 23. dubna 2018 v Praze nikoli na řad žalobce,
znějící na směnečný peníz ve výši 563.631,30 EUR, splatné dne 25. listopadu
2019, za jejíž zaplacení měli žalovaní převzít směnečné rukojemství (dále jen
„směnka“).
[2] Dne 23. dubna 2018 uzavřel výstavce směnky s žalobcem dohodu o
vyplnění blankosměnky, podle níž směnka byla vystavena bez údaje o datu
splatnosti a výši směnečné sumy. V dohodě o vyplnění blankosměnky si
smluvní strany (výstavce směnky, žalobce a všichni žalovaní) sjednali, že
„(p)rávní vztahy založené touto dohodou se řídí příslušnými ustanoveními
českých právních předpisů. Pro případné spory se sjednává podle § 89a zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění, místní příslušnost
soudu v Českých Budějovicích.“.
[3] Žalobce uzavřel s výstavcem směnky téhož dne smlouvu o
poskytnutí kontokorentního úvěru na financování pohledávek č. 1401/18/235
(dále jen „smlouva o úvěru“). Směnka představovala jeden ze způsobů zajištění
pohledávek žalobce za výstavcem směnky vzniklých na základě smlouvy o úvěru.
[4] První žalovaný má bydliště v jiném členském státě Evropské unie (ve
Slovenské republice).
6. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 556 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), článek 25 odst. 1
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince
2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí o občanských a
obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2626/2014, a ze dne
24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 1860/2015, uveřejněné pod číslem 28/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že v projednávané věci je dána
pravomoc i místní příslušnost Krajského soudu v Českých Budějovicích.
7. Podle soudu prvního stupně je doložku o určení místní příslušnosti,
obsaženou v dohodě o vyplnění blankosměnky, potřeba vykládat v souvislosti s
předcházející větou, z níž bez pochybností plyne, že smluvní strany si byly
vědomy mezinárodního prvku v zakládaném právním vztahu, a tudíž je logické
dovodit, že předmětnou doložkou chtěly upravit i příslušnost mezinárodní, byť
nesprávně odkázaly na ustanovení § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedenou dohodou tak smluvní strany
založily jak mezinárodní příslušnost českých soudů, tak místní příslušnost
Krajského soudu v Českých Budějovicích.
8. Přestože právo vyplnit blankosměnku zaniká jejím vyplněním,
pokračoval soud prvního stupně, nelze dovozovat, že dohoda o určení místní a
mezinárodní příslušnosti by se v daném případě měla vztahovat pouze na spory
vyplývající přímo z dohody o vyplnění blankosměnky. Ta představuje pouze
ujednání o tom, jaké údaje smí žalobce do blankosměnky doplnit, přičemž u soudu
lze rozumně očekávat až vedení sporu ze samotné (vyplněné) směnky. Ostatně
první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu sám namítá, že
žalobce porušil dohodu o vyplnění blankosměnky, neboť dluh výstavce (žalobcem
doplněná směnečná suma) měl být při dodržení pravidel ujednaných ve smlouvě o
úvěru nižší.
9. Soud prvního stupně z výše uvedených důvodů uzavřel, že slovní
spojení „pro případné spory“ obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky je nutné
vykládat tak, že se vztahuje též na spory ze směnky.
10. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením k odvolání prvního
žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
11. Odvolací soud – odkazuje na článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015,
uveřejněné pod číslem 111/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „R 111/2018“), a ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, jakož i
na (blíže specifikovanou) judikaturu Soudního dvora Evropské unie – ve shodě se
soudem prvního stupně neměl žádné pochybnosti o tom, že účastníky použitá
formulace v dohodě o vyplnění blankosměnky „pro případné spory se sjednává (…)
místní příslušnost soudu v Českých Budějovicích“ zahrnuje veškeré spory
plynoucí z této dohody či v souvislosti s ní, tedy i spory týkající se
zaplacení směnky, ke které se dohoda vztahuje.
12. Přitom zdůraznil, že realizace vyplňovacího práva má vždy svůj odraz
v textu směnečné listiny, bez ohledu na to, zda při doplnění chybějících údajů
na blankosměnce postupuje její majitel v souladu s uzavřenou dohodou, či
nikoli. Odvolací soud tak přisvědčil argumentaci žalobce, že prorogační doložka
dopadá i na spory ze směnky, neboť smluvní strany při jejím sjednání musely s
ohledem na obsah dohody o vyplnění blankosměnky a účel jejího uzavření rozumně
předpokládat možnost takového sporu. Pokud by měla prorogační doložka dopadat
pouze na spory plynoucí ze samotné dohody o vyplnění blankosměnky, byl by její
efekt prakticky nulový.
13. O účelovosti argumentace prvního žalovaného vypovídá podle
odvolacího soudu ostatně i obsah podaných námitek, v nichž se první žalovaný
brání proti zaplacení směnky mimo jiné tvrzením, že předmětem řízení není
závazek z dohody o vyplnění blankosměnky, ale ze směnky, současně však
argumentuje i tím, že jako avalista je oprávněn uplatnit námitku vyplnění
směnky v rozporu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném. Kdyby byl názor
prvního žalovaného správný a soud příslušný k řízení o zaplacení směnky by
nebyl příslušný posuzovat obsah dohody o vyplnění blankosměnky (a naopak),
nemohla by být shora uvedená obrana prvního žalovaného (spočívající na tvrzení
o vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím oprávněním) v žádném soudním řízení,
jehož předmětem by byl nárok plynoucí z jeho směnečného rukojemství,
zohledněna.
14. Podle odvolacího soudu neobstojí ani výhrada prvního žalovaného, že
místní příslušnost soudu nebyla sjednána přímo na směnce. Směnečné závazky
totiž nejsou smluvní závazky, ale jde o jednostranná prohlášení osob na směnce
podepsaných, současně však není vyloučeno uzavření dohody o místní příslušnosti
soudu k řešení sporů týkajících se směnek některým ze způsobů uvedených v
článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
15. Proti usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které
má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázky, jež dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
16. Dovolatel vytýká soudům nižších stupňů, že vykládaly prorogační
doložku dle ustanovení § 556 o. z., aniž by však skutečnou vůli účastníků
dohody o vyplnění blankosměnky jakkoli zjišťovaly.
17. Dovolatel namítá, že skutečná vůle účastníků dohody o vyplnění
blankosměnky nebyla odlišná od jejího písemného vyjádření; jejím cílem bylo,
aby se prorogační doložka vztahovala toliko na právní vztahy vyplývající z
dohody o vyplnění blankosměnky a nikoli na právní vztahy ze směnky. V
případě, že by účastníci dohody o vyplnění blankosměnky měli zájem vztáhnout
účinky prorogace i na právní vztahy ze směnky, mohli učinit prorogační doložku
součástí samotné směnky. Nic takového však neudělali.
18. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby
„rozhodl tak, že sám vysloví místní nepříslušnost soudu prvního stupně“.
19. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout pro absenci řádného
vymezení předpokladů jeho přípustnosti, případně zamítnout, shledávaje právní
posouzení věci soudy obou stupňů věcně správným.
20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
21. Nejvyšší soud dovolání prvního žalovaného, jež může být přípustné
jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti
vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
22. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno (týkající se
výkladu sporné doložky obsažené v dohodě o vyplnění blankosměnky), je v souladu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
[1] Výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů,
které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je
tato doložka uplatněna. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze
sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s
určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory
vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu
dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana
překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které
vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v
jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu
dohodnuta. Při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet zejména ze
znění prorogační doložky, úmyslu stran, předpokládaného výlučného efektu
prorogační doložky, ale i z jakéhokoliv relevantního ustanovení nařízení Brusel
I bis a judikatury Soudního dvora Evropské unie k němu. Pokud tato vodítka
nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla podle lex fori.
K tomu srov. R 111/2018, z nějž napadené rozhodnutí ostatně výslovně vychází, a
dále v této souvislosti např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3215/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 29 Cdo
330/2017, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2020, sp.
zn. 29 Cdo 416/2019.
[2] V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není
namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi,
které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci
uplatněného nároku (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května
2020, sp. zn. 29 Cdo 3306/2018, včetně v něm obsaženého odkazu na relevantní
judikaturu Soudního dvora Evropské unie).
[3] Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání
formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá
(zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění
všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl)
jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy
se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje
(a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní
jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel
být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží
toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými
slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých
slov) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo
61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
23. Promítnuto do poměrů projednávané věci, založil-li odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) svou argumentaci na tom, že s přihlédnutím k
účelu uzavření dohody o vyplnění blankosměnky (udělení vyplňovacího oprávnění k
doplnění směnečné listiny), v níž se posuzovaná prorogační doložka [ve znění
„pro případné spory se sjednává (…) místní příslušnost soudu v Českých
Budějovicích“] nacházela, muselo být účastníkům smlouvy (adresátům tohoto
právního jednání) zřejmé, že „případnými spory“ se rozumí i spory ze směnky
samotné (z uplatnění práva založeného realizací vyplňovacího oprávnění),
rozhodl zcela v souladu s výše uvedenými judikaturními závěry. Výklad
prorogační doložky učiněný odvolacím soudem přitom v poměrech dané věci
neshledává dovolací soud ani zjevně nepřiměřeným.
24. Důvod ke změně uvedených závěrů Nejvyšší soud nenachází ani v
argumentech obsažených v podaném dovolání.
25. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu
srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu