29 Cdo 330/2017-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně JUDr. Kateřiny Martínkové, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 22,
PSČ 702 00, jako insolvenční správkyně dlužníka UNIBON - spořitelní a úvěrní
družstvo „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, PSČ 702 00,
identifikační číslo osoby 25 05 38 92, zastoupené Mgr. Ladislavem Popkem,
advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, PSČ 702 00, proti
žalovaným 1) LINEMA SK, s. r. o., se sídlem v Dubnici nad Váhom, Lieskovec
593/70, PSČ 018 41, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36 78 37 81,
2) J. B., a 3) M. K., všem zastoupeným Mgr. Jiřím Urbanem, advokátem, se sídlem
v Holasicích, J. Fučíka 154, PSČ 664 61, o zaplacení částky 544.087,- EUR s
postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17
Cm 45/2015, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo 162/2016-83, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2016, č. j. 7 Cmo
162/2016-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 21. července 2015,
č. j. 17 Cm 45/2015-22, uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalobkyni částku 544.087,- EUR s 6% úrokem od 26. května 2014 do zaplacení,
směnečnou odměnu 1.813,62 EUR a náhradu nákladů řízení.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali žalovaní námitky, v nichž (mimo
jiné) uplatnili výhradu nedostatku pravomoci soudů České republiky, a to s
ohledem na skutečnost, že z obsahu uplatněné směnky lze zjistit, že jde o tzv.
zajišťovací směnku ke smlouvě o úvěru reg. č. 0021400207 ze dne 7. října 2010
(dále jen „smlouva o úvěru“). Ve smlouvě o úvěru si (pozdější) dlužník a první
žalovaná (výstavce směnky) sjednali tzv. prorogační doložku ohledně výlučné
pravomoci soudů Slovenské republiky.
Usnesením ze dne 14. března 2016, č. j. 17 Cm 45/2015-63, Krajský soud v
Ostravě směnečný platební rozkaz zrušil a řízení zastavil (výrok I.); dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Předmětem sporu je zaplacení směnky vlastní vystavené první žalovanou dne 7. října 2010 v Ostravě na částku 544.087,- EUR, splatné dne 25. května 2014, na
řad dlužníka (UNIBON - spořitelní a úvěrní družstvo), avalované druhým a třetím
žalovanými; směnka byla vystavena „ke smlouvě o úvěru“. Žaloba byla soudu
prvního stupně doručena 19. února 2015. 2) Ve smlouvě o úvěru si smluvní strany (dlužník a první žalovaná) mimo jiné
sjednaly, že závazky vyplývající z této smlouvy jsou zajištěny dvěma vlastními
blankosměnkami, vystavenými první žalovanou na řad dlužníka, avalovanými J. P. a druhým a třetím žalovanými, které budou použity v případě, že první žalovaná
nesplní závazky ze smlouvy o úvěru řádně a včas. V bodě VII.10. smlouvy o úvěru
je uvedeno, že „smlouva se řídí slovenským právním řádem“ a že k řešení sporů
z tohoto smluvního vztahu smluvní strany podpisem smlouvy zakládají pravomoc
slovenského soudu. 3) Dlužník a žalovaní „uzavřeli“ dne 7. října 2010 směnečné prohlášení ke
(dvěma) blankosměnkám, vystaveným k zajištění závazku první žalované vrátit
peněžní prostředky a zaplatit úroky podle smlouvy o úvěru; avalisté prohlásili,
že jim je znám obsah smlouvy o úvěru. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 103 a § 104 odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a
vycházeje z článku 5 odst. 1 a článku 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí o občanských a obchodních věcech (přepracované
znění) [dále jen „nařízení Brusel I bis“] – uzavřel, že v dané věci není dána
pravomoc českých soudů, když „prorogační dohoda“ je součástí smlouvy o úvěru,
jejíž obsah byl znám (i) druhému a třetímu žalovaným (jako směnečným rukojmím);
vztahuje se tak i na projednávanou věc, tj. na spor o zaplacení směnky, která
sloužila „k zajištění smlouvy o úvěru“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. července 2016,
č. j. 7 Cmo 162/2016-83, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že „se
směnečný platební rozkaz nezrušuje a řízení se nezastavuje“. Odvolací soud především konstatoval, že „pravomocí je třeba rozumět oprávnění
toho kterého státního orgánu řešit věci a otázky, které zákon svěřuje do jeho
kompetence. Zákon vymezuje civilní pravomoc soudu věcně tak, že v občanském
soudním řízení se projednávají a rozhodují před soudem věci vyplývající z
občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních a obchodních vztahů. Občanský soudní řád především zdůrazňuje, že nedostatek pravomoci je takovým
nedostatkem podmínky řízení, které nelze odstranit, tudíž soud v takové situaci
nemůže zvolit jiný postup, než řízení zastavit“. V posuzované věci dlužník a první žalovaná ve smlouvě o úvěru sjednali, že
„případné spory z této smlouvy rozhodne věcně a místně příslušný slovenský
soud“. Za tohoto stavu odvolací soud – odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 29
Odo 1141/2006“ (správně jde o rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn.
29 Odo
1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 77/2009“) ? zdůraznil, že prorogační doložka sjednaná
ve smlouvě o úvěru „se automaticky nevztahuje i na spor směnečný, byť předmětná
směnka slouží k jejímu zajištění, přičemž stran sporu směnečného nebyla žádná
prorogační doložka tvrzena, natož pak prokázána“. „Pravomoc soudu Slovenské republiky nebyla v tomto případě dohodou stran
sjednána, naopak je dána pravomoc soudu České republiky“. Pro úplnost odvolací soud dodal, že na směnce „absentuje“ údaj místa
platebního, proto nastupuje tzv. zákonné platební místo, jímž je místo, kde
byla směnka vystavena (čl. I. § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona
směnečného a šekového), a protože, dle údaje na směnce napsaného, byla směnka
vystavena v Ostravě, je zákonným platebním místem Ostrava, tudíž místně (i
věcně) příslušným soudem je Krajský soud v Ostravě [§ 9 odst. 2 písm. j), § 85a
, § 87 písm. e) o. s. ř].
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. namítajíce, že při řešení právní
otázky pravomoci soudů České republiky k projednání věci se odvolací soud
odchýlil od (v dovolání specifikované) ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Dovolatelé nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, podle něhož
se prorogační doložka obsažená ve smlouvě o úvěru nevztahuje na spor směnečný,
přičemž poukazují na vztah mezi smlouvou o úvěru a směnečným prohlášením a
současně akcentují, že ujednání v nich obsažená je nutno vykládat ve vzájemné
souvislosti.
Dovolatelé nepolemizují se závěry obsaženými v R 77/2009 ohledně povahy
zajišťovací směnky, nýbrž akcentují, že „nevidí žádnou souvislost mezi
abstraktním, neakcesorickým charakterem směnečného závazku“ a odvolacím soudem
„tvrzenou nemožností sjednat si prorogační dohodu prostřednictvím smlouvy o
úvěru a vyplňovacího směnečného prohlášení, jsou-li ustanovení těchto dvou
listin spolu v logickém souladu a vzájemně na sebe navazují“. K formě směnečné
dohody přitom poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2008, sp.
zn. 29 Odo 896/2002.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda
jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci
soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci
usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním
žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení čl. 25 odst. 1 a 2 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na
bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím
sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého
členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda
není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu
neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato
dohoda o příslušnosti musí být uzavřena: a) písemně nebo ústně s písemným
potvrzením; b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito
stranami, nebo c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním
zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto
druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí. Písemné
formě jsou rovnocenná veškerá sdělení elektronickými prostředky, která umožňují
trvalý záznam dohody.
Nejvyšší soud v důvodech usnesení ze dne 28. února 2018, sp. zn. 30 Cdo
3215/2016, shrnul, že:
1) Již v usnesení ze dne 29. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015 (schváleném
následně dne 17. ledna 2018 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího
soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud
dovodil, že výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů,
které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je
tato doložka uplatněna [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10.
3. 1992, ve věci C-214/89, P. proti W. P., body 33 a 35-37; ze dne 3. 7. 1997,
ve věci C-269/95, F. B. proti D.., bod 31; a ze dne 21. 5. 2015, ve věci
C-352/13, C. (CDC) proti E. D. a dalším, bod 67]. Doložka o mezinárodní
příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v
budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah
dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti
se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit
tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny
všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a
které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla
příslušnost soudu dohodnuta [srov. výše citované rozsudky Soudního dvora
Evropské unie ve věci C-214/89, P. proti W. P., bod 31, a ve věci C-352/13, C.
(CDC) proti E. a dalším, bod 68].
2) Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační
doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky.
Vodítkem pro interpretaci jsou zejména znění prorogační doložky, úmysl stran,
předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní
ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatura Soudního dvora Evropské unie k
němu. Pokud tato vodítka nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla
podle lex fori (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation.
Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s.
501-502, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5260/2015).
Sporná prorogační doložka (viz bod VII.10. smlouvy o úvěru) zní:
„Ostatné práva a povinnosti zmluvných strán sa riadia príslušnými ustanoveniami
Obchodného zákonníka (zákon č. 513/119 Zb. v znení neskorších predpisov). Táto
zmluva sa spravuje slovenským právnym poriadkom. Na riešenie sporov z tohoto
zmluvného vzťahu zmluvné strany podpisom tejto zmluvy zakladajú právomoc
slovenského súdu. Prípadné spory z tejto zmluvy zakladajú právomoc slovenského
súdu. Prípadné spory z tejto zmluvy rozhodne vecne a miestne príslušný
slovenský súd“.
Jelikož z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zjevně neplyne, že by se
odvolací soud vypořádal se všemi kritérii, významnými pro přijetí závěru, zda
sporná prorogační doložka vskutku nevylučuje pravomoc soudů České republiky (a
naopak zakládá pravomoc soudů Slovenské republiky) k projednání a rozhodnutí
dané věci (odvolací soud se především nijak nevyjádřil k vazbě mezi smlouvou o
úvěru a směnečným prohlášením, k úmyslu stran a k dalším shora konkretizovaným
pravidlům výkladu prorogační doložky), Nejvyšší soud shledává jeho právní
posouzení věci neúplným a tudíž i nesprávným.
Proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 o.
s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu