ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce KLADRUBSKÁ a. s., se sídlem v Kladrubech, Vojenice 80, PSČ 338 08,
identifikační číslo osoby 25215671, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem,
advokátem, se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, PSČ 301 00, proti
žalované V. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem,
advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o zaplacení 301
485 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C
207/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.
září 2016, č. j. 21 Co 366/2016-535, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 906,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupce žalobce.
Žalobou ze dne 5. prosince 2012 se žalobce (KLADRUBSKÁ a. s.) domáhal po
žalované (V. S.) zaplacení částky 401 980 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby
částky 301 485 Kč), představující škodu způsobenou porušením povinnosti
žalované jako členky statutárního orgánu podat včas insolvenční návrh na
majetek společnosti Plzeňská mouka a. s. (dále jen „společnost P“). Rozsudkem ze dne 31. března 2016, č. j. 11 C 207/2012-466, Okresní soud v
Příbrami uložil žalované zaplatit žalobci částku 301 485 Kč se zákonným úrokem
z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 1. května 2011 do zaplacení (bod I. výroku),
uložil žalované zaplatit státu náhradu nákladů svědečného ve výši 720 Kč (bod
II. výroku) a žalobci na náhradě nákladů řízení 179 943,93 Kč (bod III. výroku). Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když první rozhodnutí –
rozsudek ze dne 18. prosince 2014, č. j. 11 C 207/2012-222, kterým byla žaloba
o zaplacení částky 301 485 Kč s příslušenstvím zamítnuta, zrušil k odvolání
žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. června 2015, č. j. 29 Co
247/2015-257, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1/ Žalovaná jako zájemce o koupi akcií společnosti P pověřila společnost „PKM
audit“ prověřit finanční situaci společnosti P a obdržela o stavu společnosti P
informace včetně písemných seznamů. 2/ V roce 2007 se žalovaná stala akcionářkou společnosti P. Spolu s dalšími
akcionáři se marně domáhala po tehdejším předsedovi představenstva společnosti
P V. K. (dále jen „V. K.“) předložení účetnictví, účetních závěrek a dalších
podkladů k tomu, aby měli náležité informace o stavu společnosti P. 3/ V listopadu 2007 se žalovaná stala jedinou akcionářkou společnosti P. 4/ V letech 2007 až 2009 se nekonala valná hromada společnosti P. 5/ Společnost P vykazovala k 31. prosinci 2008 závazky ve výši 32 678 921,62 Kč
a pohledávky ve výši 18 279 273,34 Kč. 6/ Dne 22. října 2009 byl na mimořádné valné hromadě společnosti P žalovanou
jako jedinou akcionářkou odvolán z funkce předsedy představenstva V. K. a
členkou a zároveň předsedkyní představenstva společnosti P se stala žalovaná. 7/ Žalovaná věděla, že společnost P neplní své zákonné povinnosti o schvalování
a ukládání účetních závěrek do sbírky listin obchodního rejstříku, přesto
nečinila žádné právní kroky k získání účetnictví, nepodala proti V. K. žalobu
na vydání věci a neobrátila se ani na příslušný finanční úřad s žádostí o
předložení přiznání k dani z příjmů právnických osob za předchozí daňové
období, jehož součástí jsou účetní závěrky, přehled majetku, aktiv a pasiv, z
nichž mohla získat potřebný obraz o ekonomických výsledcích a stavu
společnosti. Ponechala V. K., který neplnil své povinnosti, v pracovním poměru
s přístupem k bankovnímu účtu společnosti P a nezajistila dostatečné zpracování
účetnictví od zaměstnanců společnosti zpracovávajících účetní podklady, aby
získala věrný obraz o hospodaření společnosti. 8/ Společnost P převedla na účet J. V. (dědečka žalované) [dále jen „J. V.“]
dne 7. ledna 2010 částku 3 300 000 Kč jako půjčku. V té době již činily splatné
závazky J. V.
vůči společnosti P částku 3 883 162 Kč a nesplatné závazky 4 028
149 Kč. 9/ J. V. dne 21. ledna 2010 zemřel. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne
25. září 2012, č. j. 20 D 135/2010-201, schválil dohodu závětních dědiček Š. V. a žalované s věřitelem (insolvenční správkyní společnosti P) o přenechání
dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Z dědického řízení bylo „vytěženo“ 2 162
247,25 Kč. 10/ Dne 23. února 2010 podala žalovaná jako předsedkyně představenstva
společnosti P trestní oznámení na V. K. z důvodu, že porušoval povinnosti při
správě cizího majetku, způsobil společnosti P škodu a uzavíráním nevýhodných
smluv přivedl společnost P do vážných ekonomických problémů. 11/ V únoru a březnu 2010 dodal žalobce společnosti P zboží za kupní cenu 401
980 Kč. 12/ Žalovaná dala dne 18. května 2010 účetní společnosti P pokyn, aby
zaúčtovala vklad akcionáře J. V. ve společnosti P ve výši 13 000 000 Kč. 13/ V období od 16. března 2010 do listopadu 2010 vložila žalovaná do
společnosti P částku 688 000 Kč (některé platby byly označeny jako půjčka) a
společnost M. V. jednající žalovanou částku 2 098 550 Kč. 14/ Dne 1. prosince 2010 (správně 7. prosince 2010) podala žalovaná jménem
společnosti P insolvenční návrh na majetek této společnosti pro platební
neschopnost. 15/ Usnesením ze dne 24. února 2011, č. j. KSPL 29 INS 14919/2010-A-11, Krajský
soud v Plzni zjistil úpadek společnosti P a usnesením ze dne 2. května 2011, č. j. KSPL 29 INS 14919/2010-B-12, prohlásil na její majetek konkurs. 16/ Usnesením ze dne 26. května 2011 Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie Plzeňského kraje, odložila trestní oznámení podané na V. K. z důvodu důkazní nouze ohledně stavu hospodaření a vedení účetnictví s ohledem
na chybějící podklady. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že byl zpracováván
znalecký posudek k posouzení účetnictví společnosti P. Podle znalce nebylo toto
účetnictví úplné, bylo vedeno v rozporu se zákonem, chybí doložení dokladů o
vedení skladové evidence, předmětná evidence skladová, nejsou doložena smluvní
jednání, schválení účetních závěrek, chybí vnitropodnikové směrnice, nejsou
prokázány některé účetní případy, chybí některé doklady. Společnost se od roku
2008 nachází v úpadku, který se dále prohlubuje. 17/ Podle soupisu majetku společnosti P z 12. října 2011 činí hodnota
dlouhodobého movitého majetku 76 700 Kč, zůstatky na účtu částku 151 626 Kč a
pohledávky za třetími osobami 9 698 694 Kč, z toho v částce 7 911 311 Kč jde o
pohledávky za J. V. 18/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení společnosti P pohledávku ve výši
401 980 Kč, která byla při přezkumném jednání zcela zjištěna. V rámci plnění
rozvrhového usnesení byla pohledávka žalobce uspokojena v částce 30 161,37 Kč
(správně 30 191,58 Kč). Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že společnost P byla již
od roku 2008 v úpadku. Žalobce své pohledávky řádně přihlásil do insolvenčního
řízení a v částce, v níž je uplatnil v tomto řízení, mu nebyly v insolvenčním
řízení zaplaceny.
Rozdíl mezi v insolvenčním řízení přihlášenou a zjištěnou
pohledávkou a částkou, která byla žalobci na tyto pohledávky v insolvenčním
řízení vyplacena, tvoří majetkovou újmu. Zavinění osob uvedených v § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), je presumováno, proto bylo na žalované,
chtěla-li se „vyvinit“, aby prokázala, že učinila vše, co po ní lze spravedlivě
požadovat, aby se, poté, co se stala předsedkyní představenstva společnosti P,
dozvěděla, že společnost je v úpadku. „Liberace žalované“ je však vyloučena, neboť žalovaná lehkovážně a nezodpovědně
pokračovala v hospodaření společnosti po převzetí funkce předsedkyně
představenstva s vědomím neznalosti konkrétních ekonomických výsledků, účetních
podkladů a výstupů hospodaření společnosti, neučinila žádné právní kroky k
jejich získání, když trestní oznámení na V. K. směřovala k odlišným okolnostem,
a sice ke způsobení škody jiným jednáním. Žalovaná si byla vědoma „napjatosti
hospodaření společnosti“, kterou se snažila zachránit. Nedostatečným přístupem
k plnění povinností statutárního zástupce umožnila prohloubení úpadku
společnosti, minimálně umožněním odčerpat částku 3 300 000 Kč „bez právního
titulu“ ve prospěch J. V., kdy tuto situaci adekvátně neřešila a nároky po
nikom nevymáhala. Sama pak ekonomickou situaci společnosti zkreslila pokynem k
zaúčtování fiktivního vkladu J. V. ve výši 13 000 000 Kč. Správné není ani tvrzení žalované, že v případě podání insolvenčního návrhu na
přelomu let 2008/2009 by výše neuhrazených pohledávek žalobce byla obdobná. Dlužná pohledávka žalobce v uvedené době činila pouze 316 732 Kč, nikoliv 401
980 Kč a majetek společnosti P by se v takovém případě nesnížil o částku 3 300
000 Kč nezákonně odčerpanou ve prospěch J. V. dne 7. ledna 2010. K odvolání žalobce a žalované Krajský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobce proti bodu III. výroku rozsudku
soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(druhý výrok) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 26 063 Kč (třetí výrok). První výrok rozsudku odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce vzal odvolání
proti bodu III. výroku rozsudku soudu prvního stupně zpět. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního
stupně. Dále uvedl, že o stavu úpadku by se měl podnikající subjekt dozvědět
nejpozději při sestavení „účetní závěrky nebo uzávěrky“. Povinnost plynoucí z §
98 insolvenčního zákona má u akciové společnosti každý člen představenstva. Jde
o odpovědnost objektivní, což plyne nejen z § 98 odst. 3 insolvenčního zákona,
ale také z § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném
do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Důvody k vyvinění pak obsahuje §
99 odst. 3 insolvenčního zákona, kdy důkazní břemeno o naplnění některého
důvodu nese vždy odpovědná osoba.
Podle odvolacího soudu žalovaná při vynaložení náležité pečlivosti musela
poznat a vědět, že společnost P je v úpadku již v době, kdy do funkce
nastoupila, nebo bezprostředně poté, a to tím spíše, že předtím byla
akcionářkou (jedinou) této společnosti a navíc šlo o rodinný podnik. Žalovaná
jako předsedkyně představenstva společnosti P měla postupovat s náležitou
obezřetností a pečlivostí a využít veškerých dostupných možností ke zjištění, v
jaké finanční situaci se společnost P nachází (například i ve spolupráci s
finančním úřadem). Insolvenční návrh však podala až v prosinci 2010, tedy
opožděně, proto odpovídá věřiteli (žalobci) za škodu nebo jinou újmu, kterou
způsobila porušením této povinnosti. Důvody ke zproštění odpovědnosti, jež plynou z § 99 odst. 3 insolvenčního
zákona, nenaplnila. Pokud jde o první z těchto důvodů (porušení povinnosti
nemělo vliv na rozsah uspokojení věřitelů), pak tento nenastal, neboť kdyby
žalovaná podala insolvenční návrh včas, nedocházelo by k dalšímu zadlužování
společnosti a nedošlo by k poskytnutí půjčky „3 000 000 Kč“ dědečkovi žalované
(J. V.); z těchto peněz mohly být uspokojeny pohledávky přihlášené v
insolvenčním řízení. Že by nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh
způsobily skutečnosti, které nastaly nezávisle na vůli žalované a které nemohla
odvrátit, žalovaná rovněž neprokázala; neúplnost účetnictví takovou skutečností
není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle obsahu
směřuje vůči druhému výroku, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, a
navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, eventuálně,
aby rozsudek Krajského soudu v Praze změnil tak, že „žalovaná není povinnou k
náhradě škody a žalobu proti žalované zamítl“. Dovolatelka tvrdí, že není ve sporu pasivně věcně legitimována, když znalecký
posudek Ing. Bečky (vypracovaný v rámci šetření Policie České republiky)
prokázal, že úpadek společnosti P způsobil V. K., a to již roku 2008. V. K. nevedl řádně účetnictví, nepředal je dovolatelce, torzo účetnictví bylo
rekonstruováno až znalcem Ing. Bečkou, od něhož se dovolatelka dozvěděla, že
společnost P je v úpadku a následně podala insolvenční návrh. Povinnost podle §
99 insolvenčního zákona tak porušil V. K., jakožto předseda představenstva. Dovolatelka se snažila s vynaložením veškeré péče, kterou po ní lze spravedlivě
požadovat, činit veškerá opatření k tomu, aby udržela společnost v chodu,
obdržela od předchozího statutárního orgánu řádné účetnictví a seznámila se s
hospodářskou situací společnosti. Příčinná souvislost mezi údajným vznikem
škody na straně žalobce a jednáním dovolatelky není zřejmá. Dovolatelka má za to, že se jí podařilo prokázat, že splnila veškeré
povinnosti, které od ní jako od statutárního orgánu bylo možné spravedlivě
požadovat a naplnila liberační důvody uvedené v § 99 odst. 3 insolvenčního
zákona. K tomu, že povinnost podat insolvenční návrh nesplnila vzhledem ke
skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani
při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat,
dovolatelka odkazuje na § 103 odst. 2 insolvenčního zákona a dále na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné
pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nichž plyne, že v
insolvenčním návrhu musí být tvrzeny rozhodující skutečnosti, které osvědčují
úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek. Pouhé konstatování úpadku ke splnění
této povinnosti nepostačuje. Rovněž je dlužník povinen seznam majetku, závazků
a seznam zaměstnanců podepsat a prohlásit, že je správný a úplný, jinak svou
povinnost předložit seznam spolu s insolvenčním návrhem řádně nesplnil. Dovolatelka se od chvíle, kdy se stala předsedkyní představenstva společnosti
P, snažila všemi možnými prostředky získat účetnictví, veškerou smluvní
dokumentaci, razítka a přístupy k účtům urgováním bývalého statutárního orgánu
(V. K.) a účetní společnosti. Nechtěla postupovat razantní cestou, jak
naznačoval soud prvního stupně, protože by se ocitla ve stejné situaci jako
nyní. Z toho důvodu se pokoušela o postupné a nenásilné převzetí společnosti,
kdy tyto pokusy ukončila po zjištění, že takový postup je proti bývalému vedení
společnosti neefektivní. Poté co získala pochybnosti o některých obchodních
záležitostech a o hospodaření V.
K., podala trestní oznámení. Již soud prvního
stupně uvedl, že bez odborné pomoci a pomoci třetích stran (Policie České
republiky) neměla sebemenší možnost získat objektivní poznatky a podklady o
účetnictví společnosti. Možnost využít profesionální účetní společnost či
právní audit, by mělo smysl pouze tehdy, kdyby měla k dispozici účetní
podklady. Jak totiž uvedl i znalec, z podkladů, které měla dovolatelka k
dispozici, nebylo možné ani za využití odbornosti třetích osob účetnictví
zrekonstruovat a nevedlo by to k získání přehledu o stavu společnosti. Insolvenční návrh pak podala neprodleně po získání informací o úpadku
společnosti od znalce Ing. Bečky (ještě v průběhu vypracovávání znaleckého
posudku) a dostála tak svým zákonným povinnostem. Postupovala s péčí řádného
hospodáře, nelze však po ní požadovat, aby „byla odborníkem ve všech oblastech,
které je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jejím jménem
uplatňovat“. Naplněn byl podle dovolatelky i druhý liberační důvod, tj. že porušení
povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k
uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení. Dovolatelka
tvrdí, že svým přičiněním naopak finanční situaci společnosti P zlepšila, když
na její účet vložila nejdříve částku 688 000 Kč a následně částku 2 098 550 Kč. Od března 2010 přestal žalobce se společností P dále obchodovat a docházelo již
pouze k hrazení závazků vůči žalobci. Dovolatelka tak má za to, že okamžik
podání insolvenčního návrhu neměl vliv na míru uspokojení pohledávky žalobce,
neboť pohledávky od počátku roku 2010 snižovala, a to až na zmíněnou částku ve
výši 401 980 Kč, když k okamžiku, k němuž dovolatelka převzala společnost od V. K., byla pohledávka žalobce v obdobné výši. Kdyby dovolatelka podala
insolvenční návrh hned po převzetí společnosti od V. K., byla by pohledávka
žalobce prakticky identická. Půjčku dědovi dovolatelky (J. V.) poskytl bez vědomí dovolatelky neoprávněně V. K., což podtrhuje jeho odpovědnost za negativní stav společnosti. Společnost P
touto částkou nemohla disponovat, proto musel tyto peněžní prostředky do
společnosti poskytnout V. K. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí;
navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání. K pasivní věcné legitimaci
dovolatelky poukazuje na § 98 odst. 2 insolvenčního zákona s tím, že
dovolatelka byla předsedkyní představenstva společnosti P. Má za to, že ze
strany dovolatelky „nebyly naplněny liberační důvody“. Kdyby byl včas podán
insolvenční návrh, ke vzniku předmětných pohledávek by vůbec nedošlo, neboť
žalobce by neuzavíral obchody se subjektem, u něhož je zahájeno insolvenční
řízení. Dále by nedošlo k převodu částky 3 mil. Kč z účtu společnosti P na účet
J. V. Podle žalobce nebyly dány objektivní okolnosti bránící dovolatelce v
podání insolvenčního návrhu. Strpěla-li dovolatelka v pozici předsedkyně
představenstva společnosti, že jí zaměstnankyně (účetní) odpírá vydání
účetnictví, stejně jako to, že účetní a V. K.
(s nímž byly problémy již v
minulosti) měli dispoziční práva k účtu společnosti, již to samo o sobě
vylučuje liberaci. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony, a bodu 2., článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání je přípustné pro řešení otázek formulovaných dovolatelkou (výkladu §
98 a § 99 insolvenčního zákona), které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly beze zbytku zodpovězeny. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou,
tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 98 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2011 (tj. v
období od nástupu dovolatelky do funkce předsedkyně představenstva do doby
podání insolvenčního návrhu), dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou
osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez zbytečného
odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém
úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník, který je právnickou osobou v
likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh také bez zbytečného odkladu poté,
co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě
předlužení. Povinnost podat insolvenční návrh má dlužník i tehdy, byl-li
pravomocně zastaven výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle
zvláštního právního předpisu proto, že cena majetku náležejícího k podniku
nepřevyšuje výši závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník
ještě jiný podnik (odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní
zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je
právnickou osobou v likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny
jednat jménem dlužníka samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční
návrh podávají jménem dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh
podle odstavců 1 a 2 není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou
navrhovatele zastaveno nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3). Podle § 99 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením § 98
nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou
způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma podle
odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší
pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v
insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2).
Osoba
uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2
zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo
vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v
insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem,
které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3). Podle § 192 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do
31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), představenstvo zabezpečuje obchodní
vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě
ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní
závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami
společnosti. Tato závěrka nebo vybrané údaje z ní s uvedením doby a místa, v
němž je účetní závěrka k nahlédnutí pro akcionáře, se zasílají akcionářům
majícím akcie na jméno nejméně 30 dnů před valnou hromadou. Vydala-li
společnost akcie na majitele, hlavní údaje této účetní závěrky se v téže lhůtě
uveřejní způsobem určeným zákonem a stanovami pro svolání valné hromady s
uvedením doby a místa, v němž je účetní závěrka k nahlédnutí pro akcionáře
společnosti (odstavec 1). Ve lhůtách určených stanovami, nejméně však jednou za
účetní období, předkládá představenstvo valné hromadě zprávu o podnikatelské
činnosti společnosti a o stavu jejího majetku. Tato zpráva je vždy součástí
výroční zprávy zpracovávané podle zvláštního právního předpisu (odstavec 2). Podle § 194 odst. 5 věty první obch. zák. členové představenstva jsou povinni
vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o
důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by
mohlo společnosti způsobit škodu. Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle nichž:
1/ Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či
dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením
povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně
o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní
povaze ničeho nezměnil. Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší
(a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že § 99 odst. 2 insolvenčního
zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou újmu) způsobenou
porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve vzniku škody (nebo
jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat pouze v rozdílu mezi
výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního soudu a která byla v
insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení
obdržel na uspokojení této pohledávky [viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 2015, sp. zn.
29 Cdo 4269/2014, uveřejněného pod číslem
11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2017“)]. 2/ Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení
povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za
škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této
odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016,
sp. zn. 29 Cdo 1212/2016). 3/ Povinnost podat insolvenční návrh (§ 98 insolvenčního zákona) je povinností
trvající (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo
4180/2016). 4/ Právním prostředkem k dosažení náhrady škody, která věřiteli vznikne tím, že
člen statutárního orgánu dopustí, aby na sebe společnost vzala nový závazek v
situaci, kdy již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh, popřípadě
že tato povinnost (vznikla-li až poté, kdy společnost převzala takový závazek)
nebyla řádně splněna a věřitel tak dosáhl nižšího uspokojení v rámci
insolvenčního řízení, je (přímá, deliktní) odpovědnost členů statutárního
orgánu věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční
návrh upravená v § 99 insolvenčního zákona (srov. důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněného pod číslem
153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takto ustaveném legislativním a judikatorním rámci činí Nejvyšší soud k
jednotlivým dovoláním předestřeným otázkám tyto závěry. Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů
– porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač
požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu
způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech
insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány. Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní
odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez
zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité
pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku ve formě platební neschopnosti (§ 98
odst. 1 věta první insolvenčního zákona). Dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že měla povinnost podat insolvenční
návrh, když tato povinnost stíhala podle dovolatelky V. K., který úpadek
společnosti P způsobil. Povinnost podat insolvenční návrh se u právnických osob, které nejsou v
likvidaci, vztahuje na jejich statutární orgán. Je-li statutární orgán
vícečlenný a jsou-li jeho jednotliví členové oprávněni jednat jménem dlužníka
samostatně, má tuto povinnost každý z nich. Jiné osoby tuto povinnost nemají. Tato povinnost se vztahuje na každý statutární orgán či člena statutárního
orgánu oprávněného jednat samostatně, bez ohledu na to, zda úpadek nastal již
dříve (za fungování předchozích statutárních orgánů) a bez ohledu na to, kdo
tento úpadek způsobil. K tomu srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v
rozsudku sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, podle nichž je povinnost podat insolvenční
návrh povinností trvající.
Pokud jde o dobu, kdy je nutné insolvenční návrh podat, pak insolvenční zákon
požaduje, aby byl podán bez zbytečného odkladu poté, kdy se o úpadku právnické
osoby povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti dozvědět měla. Jakékoliv pozdější podání insolvenčního návrhu je pozdním podáním insolvenčního
návrhu, tedy porušením povinnosti, které může založit (jsou-li dány i další
složky odpovědnosti) odpovědnost za škodu. Dovolatelce lze sice dát za pravdu, že povinnost podat včasný insolvenční návrh
měl v době, kdy byl členem statutárního orgánu, již V. K. (stejně jako ostatní
členové představenstva, kteří byli oprávněni jednat samostatně). To však ničeho
nemění na tom, že povinnost podat insolvenční návrh měla také dovolatelka, a to
bezodkladně poté, co se jako členka statutárního orgánu oprávněná jednat
samostatně o úpadku dlužníka dozvěděla nebo při náležité pečlivosti dozvědět
měla. Přitom odvolací soud vyšel z toho, že dovolatelka musela při vynaložení
náležité pečlivosti poznat a vědět, že společnost P je v úpadku již v době, kdy
do funkce předsedkyně představenstva nastoupila nebo bezprostředně poté, a to
tím spíše, že předtím byla akcionářkou (jedinou) této společnosti a navíc šlo o
rodinný podnik. Z tohoto skutkového závěru, jenž dovolatelka nenapadla (a
vzhledem k přípustným dovolacím důvodům podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ani
napadnout účinně nemohla), Nejvyšší soud při svém posouzení vycházel. Dovolatelka tak měla povinnost podat insolvenční návrh ve velmi krátké době po
svém nástupu do funkce předsedkyně představenstva společnosti P, a pokud tak
neučinila (a tuto povinnost splnila až zhruba rok poté), porušila svou právní
povinnost. Druhým předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody. Insolvenční poměry se
od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší především tím, že § 99
odst. 2 insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo
jinou újmu) způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh
spočívající ve vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma)
spočívá v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u
insolvenčního soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou,
kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky
(srov. R 11/2017). Jednáním dovolatelky tak vznikla škoda ve výši rozdílu mezi zjištěnou
pohledávkou v insolvenčním řízení dlužníka (401 980 Kč) a částkou, kterou
žalobce v insolvenčním řízení obdržel (30 191,58 Kč), celkově tak vznikla škoda
ve výši 371 788,42 Kč, kterou žalobce mohl v tomto řízení uplatňovat. Žalobce
přitom v řízení (po částečném zpětvzetí žaloby) požadoval pouze 301 485 Kč. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že dovolatelka porušila povinnost podat
včasný insolvenční návrh a žalobci vznikla škoda způsobená neuspokojením
zjištěné pohledávky v insolvenčním řízení, je jeho závěr správný. Dovolatelka dále tvrdí, že mezi porušením povinnosti a vznikem škody není
příčinná souvislost. Ta je přitom třetím předpokladem vzniku odpovědnosti za
škodu.
Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a
vzniklou škodou je dána tehdy, pokud pozdní podání insolvenčního návrhu
ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o
případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost
podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu,
změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Naopak, pokud porušení
povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k
uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost dána není a
není zde ani odpovědnost za škodu. Jak je z výše uvedeného patrné, je příčinná souvislost koncipována jako jeden z
důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, pro který se osoba
odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod – nedostatek příčinné
souvislosti – však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Insolvenční zákon
tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním
insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením
povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost
mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci. Dovolatelka tvrdí, že porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh nemělo
vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v
insolvenčním řízení, neboť svým přičiněním finanční situaci společnosti P
zlepšila, když na účet společnosti P vložila nejdříve částku 688 000 Kč a
následně částku 2 098 550 Kč. Jak přitom dovodily soudy nižších stupňů, u finančních prostředků poskytnutých
společnosti P není patrné, co bylo jejich titulem, když některé byly poskytnuty
společnosti P bez uvedení důvodu, jiné byly poskytnuty jako půjčky. Poskytnutí
půjček pak finanční stav společnosti P nezlepšuje, když tímto způsobem dochází
pouze k jejímu dalšímu zadlužování a prohlubování stavu úpadku. Navíc nelze ani
opomenout, že finanční prostředky neposkytla (sama) dovolatelka, ale v případě
částky 2 098 550 Kč šlo o finanční prostředky převedené ze společnosti M. V. Konečně nelze ani opomenout, že celková výše poukázaných finančních prostředků
činila 2 786 550 Kč, zatímco částka, která byla odčerpána v době, kdy byla
společnost v úpadku a dovolatelka byla předsedkyní představenstva,
představovala minimálně 3,3 mil. Kč (půjčka J. V.). Rozsah uspokojení věřitelů
se tak v době mezi vznikem povinnosti podat insolvenční návrh a podáním
insolvenčního návrhu snížil minimálně o částku 513 450 Kč. V tomto směru je pak irelevantní tvrzení dovolatelky, že půjčka J. V. byla
společností P poskytnuta V. K. bez jejího vědomí. Dovolatelka se stala v říjnu
2009 předsedkyní představenstva společnosti, byla za společnost P oprávněna
jednat samostatně, proto měla při vynaložení péče řádného hospodáře nakládat s
majetkem společnosti P tak, aby k této půjčce nikdy dojít nemohlo, a to
zajištěním finanční hotovosti společnosti P, případně změnou dispozičních
oprávnění k účtům společnosti P tak, aby k nim neměla jiná osoba přístup.
Pokud
tuto povinnost porušila (a žádným způsobem se o zajištění finančních prostředků
společnosti P ani nepokusila), pak odpovědnost za odčerpání těchto peněz nese
žalovaná, která s péčí řádného hospodáře nepostupovala. Rovněž námitka, že okamžik podání insolvenčního návrhu neměl vliv na míru
uspokojení žalobce, neboť jeho pohledávky byly v době nástupu dovolatelky do
funkce i v době podání insolvenčního návrhu obdobné, nemá na odpovědnost
dovolatelky žádný vliv. Pro posouzení příčinné souvislosti totiž není rozhodné
srovnání výše pohledávek žalobce v době vzniku povinnosti dovolatelky podat
insolvenční návrh a (jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale
změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Jinak
řečeno, podstatné je to, že žalobce v tomto řízení uplatňuje nárok na náhradu
škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky, přihlášené do insolvenčního
řízení, která by nevznikla (žalobce by se společností P dále neobchodoval),
kdyby dovolatelka včas jménem společnosti P podala insolvenční návrh. Dovolatelce se tak v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru
odvolacího soudu, že v jí uplatněných tvrzeních nelze spatřovat důvod pro
zproštění odpovědnosti za škodu spočívající v tom, že nedošlo ke změně rozsahu
uspokojení věřitelů insolvenčního řízení. Posledním předpokladem pro odpovědnost za škodu způsobenou nepodáním
insolvenčního návrhu je zavinění, které se v tomto případě (rovněž) presumuje. Škůdce pak musí prokázat, že vynaložil veškeré úsilí, které lze po něm
spravedlivě požadovat k odvrácení skutečnosti nastalé nezávisle na vůli škůdce
a bránící splnění povinnosti podat insolvenční návrh. V rámci tohoto předpokladu dovolatelka tvrdí, že po ní nelze požadovat, aby
byla odborníkem ve všech oblastech, jež potřebuje k vedení společnosti a
vystupování jejím jménem. Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že člen statutárního orgánu
nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi,
potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního
orgánu. Nicméně, nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho
funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou,
která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost
rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a
dovednosti nemá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu
1999, sp. zn. 29 Cdo 1162/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9,
ročník 2000, pod číslem 103, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července
2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročník 2009, pod číslem 83, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října
2008, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008). Dovolatelka tak sice jako předsedkyně představenstva nemusela disponovat „všemi
odbornými znalostmi“, bylo však její povinností v rámci postupu s péčí řádného
hospodáře zajistit činnosti, k nimž odborné znalosti nemá, jinými osobami.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy v tomto řízení vyplývá, že žalovaná
toliko podala trestní oznámení a jiné kroky ke zjištění stavu společnosti
takřka nečinila. Takové jednání nenaplňuje kritéria § 99 odst. 3 insolvenčního
zákona, které pro zproštění odpovědnosti za škodu požaduje vynaložení veškerého
úsilí, které lze po škůdci spravedlivě požadovat. Soudy nižších stupňů výstižně popsaly činnosti, jež mohla dovolatelka učinit,
aby stav účetnictví i stav společnosti zjistila. Nejvyšší soud má rovněž za to,
že dovolatelka mohla kontaktovat finanční úřad, jednotlivé dodavatele i
odběratele společnosti P za účelem zjištění závazků a pohledávek, mohla pověřit
účetní společnost, aby se pokusila o rekonstrukci účetnictví, rovněž mohla
podat žalobu na osoby, o nichž byla přesvědčena, že zadržují účetnictví. Dovolatelka však žádný z výše uvedených kroků neučinila, podala pouze trestní
oznámení a po konzultaci s policií ustanoveným znalcem teprve následně podala
insolvenční návrh. Takové jednání rozhodně nelze považovat za vynaložení
veškerého úsilí, které bylo možné po dovolatelce požadovat. Závěr odvolacího soudu, že nebyly naplněny důvody pro zproštění odpovědnosti za
škodu upravené v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, tak obstojí. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost
rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d
písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolání žalované bylo zamítnuto
a žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané
věci, vzhledem k zastoupení žalobce advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny,
jež za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze 13. března 2017) z
tarifní hodnoty 301 485 Kč podle § 7 bodu 6. vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí 9 540 Kč.
Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13
odst. 4 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty
ve výši 2 066,40 Kč jde o částku 11 906,40 Kč, kterou je žalovaná povinna
zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 3. 2019
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu