29 Cdo 4180/2016-528
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Pipelife Czech s. r. o., se sídlem v Otrokovicích, Kučovaniny 1778,
PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 60 70 93 91, zastoupené JUDr. Václavem
Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, proti
žalovaným 1) M. B., zastoupenému Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, se sídlem v
Rokycanech, Míru 17, PSČ 337 01, 2) P. B., a 3) E. B., oběma zastoupeným
zmocněncem V. S., o zaplacení částky 2.803.462,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 222/2009, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j.
12 Cmo 176/2015-441, takto:
I. V rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům rozsudku ze dne 13. dubna
2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, kterými Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek
ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 44 Cm 222/2009-313, ve výrocích, jimiž Krajský
soud v Plzni rozhodl ve vztahu mezi žalobkyní a druhým a třetí žalovanými, se
dovolání odmítá.
II. V rozsahu, v němž směřovalo proti výroku rozsudku ze dne 13. dubna
2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze
dne 20. listopadu 2014, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky
2.573.241,33 Kč, se dovolání zamítá.
III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo
176/2015-441, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2014, č.
j. 44 Cm 222/2009-313, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti
prvního žalovaného zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky
2.573.241,33 Kč od 1. července 2009 do zaplacení a o náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným, zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 44 Cm
222/2009-313, zastavil řízení ohledně částky 230.220,67 Kč „s přísl., tj. s
úrokem z prodlení“ (výrok I.), prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni
částku 2.573.241,33 Kč „s příslušenstvím, tj. zákonným úrokem z prodlení ode
dne podání žaloby, tj. 10. července 2009 do zaplacení“ (výrok II.), žalobu o
zaplacení částky 2.573.241,33 Kč „s příslušenstvím tj. zákonným úrokem z
prodlení“ proti druhému žalovanému a třetí žalované zamítl (výroky III. a IV.),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků řízení (výroky V., VI. a
VIII.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok VII.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně (Pipelife Czech s. r. o.) a prvního
žalovaného (M. B.) rozsudkem ze dne 13. dubna 2016, č. j. 12 Cmo 176/2015-441,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroků o částečném zastavení
řízení a o vrácení soudního poplatku) [první výrok] a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 8. října 2001 byla do obchodního rejstříku zapsána společnost INVEL
stav s. r. o. (dále jen „společnost“). Jejím jednatelem byl od 8. října 2001 do
17. dubna 2008 první žalovaný, od 17. dubna 2008 do 17. července 2008 druhý
žalovaný (P. B.) a od 17. července 2008 třetí žalovaná (E. B.). Dne 31. března
2004 byla do obchodního rejstříku zapsána změna obchodní firmy na STAV M.BET s. r. o. 2) Mezi žalobkyní a společností probíhala obchodní spolupráce, přičemž
společnost byla opakovaně v prodlení s úhradou svých závazků. 3) Krajský soud v Plzni oznámil vyhláškou ze dne 3. prosince 2008, č. j. KSPL
20 INS 4908/2008-A-2, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka
(společnosti). Usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. KSPL 20 INS
4908/2008-A-14, zjistil úpadek společnosti a usnesením ze dne 5. května 2009,
č. j. KSPL 20 INS 4908/2008-B-10, prohlásil konkurs na její majetek. 4) Dne 3. dubna 2008 uzavřeli první žalovaný (jako převodce) a druhý žalovaný
(jako nabyvatel) smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti. Smluvní
strany se dohodly na převodu obchodního podílu za částku 10 miliónů Kč;
převodce ve smlouvě potvrdil, že společnost vede řádně účetnictví, není v
úpadku nebo v hrozícím úpadku a že obchodní podíl není „zatížen“. Nabyvatel
prohlásil, že si provedl kontrolu společnosti související s předmětem podnikání
a seznámil se s veškerými doklady, které si v souvislosti s převodem vyžádal, i
když „šlo pouze o namátkou a orientační kontrolu dokumentů“. 5) Druhý žalovaný podal dne 12. prosince 2008 trestní oznámení ve věci
podezření ze spáchání trestného činu; usnesením ze dne 30. července 2010
Policie České republiky věc vedenou pod č. j. KRPP-614-31/TČ-2010-030581
odložila. 6) Na základě zadání Policie České republiky vypracoval znalec (Plzeňská
znalecká s. r. o., prostřednictvím Ing. Vladimíra Bečky) znalecký posudek,
podle něhož účetnictví vedené společností do 3. dubna 2008 je nesprávné,
neúplné a neprůkazné. Společnost vykazovala existenci závazků po splatnosti již
v roce 2007 ve výši 33.552.715,30 Kč vůči více věřitelům (z toho závazky „nad
365 dní“ jsou ve výši dalšího přibližně ? milionu Kč). Společnost neměla
dostatek vlastních finančních prostředků pro úhradu závazků, pročež již k datu
31. prosince 2007 byla v insolvenci. 7) Ze znaleckého posudku č. 87/2008, zpracovaného dne 3. prosince 2008 znalcem
Ing.
Michaelem Ledvinou (na základě zadání druhého žalovaného), měla společnost
„peněžité závazky více jak 30 dní ve výši 16.320.000,- Kč“ a „dále byly
zastaveny platby podstatné části závazků společnosti, takže po splatnosti měla
společnost závazky ve výši 20.404.000,- Kč“; společnost zároveň neplní závazky
ve výši 8.324.000,- Kč po dobu než tři měsíce po splatnosti. Ke dni podpisu
smlouvy o převodu obchodního podílu tak společnost „splňovala podmínky
definované v § 3 insolvenčního zákona“. 8) Podle znaleckého posudku č. 073-012/13, vypracovaného soudem ustanoveným
znalcem Ing. Davidem Šofferem dne 11. listopadu 2013, společnost již k 31. prosinci 2006 „přenášela“ do dalšího účetního období neuhrazené závazky, které
dosáhly výše 776.000,- Kč, přičemž tyto závazky „narostly“ v období roku 2007
na částku 21.695.000,- Kč (ke konci tohoto období). Statutární orgán
společnosti musel o finančních problémech a množství neuhrazených závazků po
datu splatnosti vědět a tím mohl předpokládat naplnění podmínek nutných k
posouzení úpadku společnosti. Podle znalce „ke splnění podmínek úpadku“ podle
ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“), „došlo v průběhu roku 2007 a den úpadku nastal ke dni 20. listopadu
2007“. 9) Žalobkyně dodávala společnosti v době od 7. ledna 2008 do 30. července 2008
zboží, které společnost nezaplatila. 10) Druhý žalovaný poskytl dne 9. dubna 2008 společnosti půjčku ve výši 10
miliónů Kč; z těchto peněz společnost uhradila „částku ve výši 1,053.724,- Kč a
další ve prospěch žalobkyně“. Dalšími zdroji finančních prostředků společnosti
byla platba od „společnosti METROSTAV“ ve výši 118.997,39 Kč a od obce Zbůch v
částkách 291.084,15 Kč a 517.769,- Kč. Znalec ve své výpovědi doplnil, že
účetnictví společnosti bylo ve velmi špatném stavu, neboť nebyly dodrženy
základní zásady účetnictví dané právními předpisy; „za období od 1. ledna 2008
do 31. března 2008 nebylo možné zjistit, jak probíhaly dodávky od žalobkyně,
neboť nebyly k dispozici dodací listy, popř. zjistit přímou souvislost mezi
dodaným zbožím a úhradou za něj“. Přitom znalec setrval na závěru, podle něhož
„úpadek společnosti nastal již v roce 2007“. 11) Společnost neuhradila žalobkyni dodávky zboží v hodnotě 2.803.462,- Kč
[dle faktur (a připojených dodacích listů) šlo o plnění uskutečněné v průběhu
měsíců ledna až července 2008, vyúčtované fakturami splatnými v průběhu dubna
až července 2008; z toho dodávky zboží za 2.081.107,- Kč byly uskutečněny od 2. ledna 2008 do 2. dubna 2008]. 12) Žalobkyni byla z majetkové podstaty v insolvenčním řízení vedeném na
majetek společnosti vyplacena dne 18. dubna 2012 částka 230.220,67 Kč, a to z
titulu přihlášených pohledávek za dodávky zboží [viz bod 11)]; v tomto rozsahu
vzala žalobkyně žalobu zpět (podáním ze dne 23. dubna 2012). Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) ?
shodně
se soudem prvního stupně uzavřel, že první žalovaný porušil svou povinnost,
když majetek společnosti nepodal insolvenční návrh; je tak odpovědný za škodu,
kterou žalobkyni způsobil porušením této povinnosti. Přitom první žalovaný
netvrdil ani neprokázal existenci okolností, které by měly vliv na nesplnění
jeho povinnosti, ani to, že by takové okolnosti nastaly nezávisle na jeho vůli,
respektive že by vyvinul jakékoliv úsilí k odvrácení špatné ekonomické situace
společnosti před prodejem obchodního podílu druhému žalovanému. V situaci, kdy první žalovaný byl povinen podat insolvenční návrh již v roce
2007, respektive na začátku roku 2008, je odpovědný za vznik škody, jejíž
náhrada je žalobou uplatněna. V této souvislosti odvolací soud shledal nevýznamnou výhradu prvního
žalovaného, podle níž ekonomická situace společnosti „nesvědčila pro podání
insolvenčního návrhu“ proto, že „tržní hodnota souboru vozidel a strojů
společnosti ke dni 30. června 2008 činila 9 miliónů Kč“, kterážto skutečnost
plyne ze znaleckého posudku (a jeho dodatku) zpracovaného Ing. Jindřichem
Kandlerem, CSc. Hodnota vozidel a strojů společnosti mohla být relevantní –
pokračoval odvolací soud – z hlediska případné likvidace a prodeje společnosti
a ceny likvidované či prodávané společnosti; navíc šlo o nové tvrzení a nový
důkaz, které nebyly ve smyslu ustanovení § 119a a § 205a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v odvolacím řízení přípustné. Neopodstatněnou odvolací soud shledal i námitku prvního žalovaného ohledně
porušení poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a o. s. ř., když rozsah
soudem prvního stupně provedeného dokazování vyplývá z protokolů o jednáních, k
průběhu dokazování neměl první žalovaný žádné námitky a u jednání soudu prvního
stupně dne 29. září 2014 nebyl první žalovaný (ani jeho zástupce) přítomen,
čímž se „zbavil“ možnosti vyjadřovat se k provedeným důkazům. Poučení podle
ustanovení § 119a o. s. ř. bylo účastníkům řízení poskytnuto u jednání dne 7. listopadu 2014, účastníci žádné důkazní návrhy neměli a první žalovaný se ani v
závěrečném návrhu k důkazům konkrétně nevyjádřil. Pro úplnost odvolací soud
dodal, že „tvrzení a důkazy, předkládané prvním žalovaným v průběhu odvolacího
řízení, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně dříve, než soud
prvního stupně ve věci rozhodl, jsou ve smyslu ustanovení § 119a a § 205a o. s. ř. tvrzeními a důkazy v odvolacím řízení nepřípustnými“; proto se jimi
nezabýval. Konečně k výhradě prvního žalovaného, podle níž měla být jeho odpovědnost za
škodu posuzována podle ustanovení § 3 ZKV a nikoli podle ustanovení
insolvenčního zákona, odvolací soud doplnil, že v poměrech posuzované věci
podmínky úpadku společnosti sice nastaly v listopadu, popř. v prosinci 2007,
ale trvaly i po 1. lednu 2008; porušení povinnosti prvního žalovaného, který
vůbec nepodal insolvenční návrh, tak soud prvního stupně správně posuzoval
podle ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona.
Jelikož žalobkyni vzniklo vůči prvnímu žalovanému právo na náhradu škody ve
výši rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výši pohledávky přihlášené
žalobkyní k uspokojení a částkou, kterou žalobkyně v insolvenčním řízení na
uspokojení své pohledávky obdržela, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil jakožto věcně správné. Ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované odvolací soud uzavřel, že tito
za škodu vzniklou žalobkyni neodpovídají, když v řízení nebylo prokázáno, že by
porušili v příčinné souvislosti se vznikem vymáhané škody povinnost podle
ustanovení § 98 insolvenčního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když odvolací soud podle jeho názoru
nepostupoval v souladu s ustanoveními § 118a odst. 1 až 3 a § 119a odst. 1 o. s. ř., nevyvodil ze zmatečného důkazního řízení žádné důsledky, přesunul
odpovědnost soudu na účastníky, uložil znalci řešit i otázky právní, když mu
zadal určit moment, kdy se jednatel měl a mohl dozvědět o úpadku, neřešil
otázku vlivu neuznané pohledávky (vrácené faktury) na posouzení úpadku
společnosti, nesprávně označil za liberační důvod zadání znaleckého posudku a
chybně označil zákon, podle kterého se měl posuzovat stav úpadku společnosti. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož poučení podle
ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. musí předcházet poučení podle
ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř., dále soudům nižších stupňů vytýká
neprovedení navržených důkazů a „absenci usnesení o zamítnutí návrhu na
dokazování“, včetně vlivu opomenutých důkazů na posouzení řádnosti poučení
podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř.; Nejvyššímu soudu předkládá k řešení
otázku, zda tzv. opomenuté důkazy jsou pouze jinou vadou v řízení, nebo zda
mají dopad na posouzení řádnosti poučení podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. K tvrzení o „zmatečném důkazním řízení“ příkladmo popisuje postup soudu prvního
stupně při dokazování a upozorňuje na vady posudku zpracovaného Ing. Ledvinou,
jakož i na nejasnosti ohledně provedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Bečky. Připomíná, že ve znaleckých posudcích zpracovaných Ing. Bečkou a Ing. Šofferem
oba jmenovaní znalci zahrnuli do závazků společnosti „pokutu ve výši 21.000.000
Kč, kterou vystavila společnost STAVMONTA s. r. o. za údajné opožděné plnění
zakázky“. Společnost zmíněnou fakturu neuznala a vrátila ji zpět; faktura
„nebyla v účetnictví společnosti zanesena“. Poté, co byl znalec Ing. Bečka s
těmito skutečnostmi seznámen, „změnil při slyšení závěry svého posudku tak, že
společnost nebyla v úpadku, ale pouze ve stavu, který se úpadku blížil (stav
před převodem obchodního podílu – konec března 2008) a spornou pokutu do
závazků společnosti nepočítal“. Navíc posouzení „sporné faktury není z hlediska úpadku prioritní otázkou
odbornou, ale právní“; znalci nepřísluší hodnocení charakteru sporné neuznané
pohledávky ve smyslu jejího zařazení do závazků společnosti v souvislosti s
posuzováním stavu úpadku společnosti. Dále odvolací soud nesprávně spojil
vědomí prvního žalovaného o úpadku společnosti se dnem, který znalec určil jako
den úpadku společnosti, aniž se zabýval posouzením, kdy se první žalovaný
dozvěděl nebo měl dozvědět o úpadku společnosti. Ani k této otázce pak
nepříslušelo se vyjadřovat znalci. V neposlední řadě dovolatel zpochybňuje možnost užití insolvenčního zákona v
poměrech dané věci, maje za to, že měl-li soud za prokázané, že úpadek
společnosti nastal již v listopadu 2007, měl postupovat podle příslušných
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání a nikoli podle insolvenčního zákona.
Konečně dovolatel nesouhlasí ani s argumentací, na základě níž odvolací soud
shledal žalobu nedůvodnou ve vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované,
když povinnost podat insolvenční návrh nemůže být vázána na zadání a
vypracování znaleckého posudku a takový posudek nemůže být kvalifikovaným
liberačním důvodem. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů (s
výjimkou výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že dovolání „vzbuzuje polemiku skutkovou,
nikoli polemiku ohledně právního hodnocení“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů ve vztahu k
prvnímu žalovanému považuje za správná. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinném od
1. ledna 2013 do 31. prosince 2013) se podává z bodu 7., článku II, zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a z bodu 2., článku II, části
první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti
výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vztahu ke druhému žalovanému a třetí žalované a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a těmito žalovanými; v tomto rozsahu
dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné [§ 243c odst. 3 a § 218 písm. b)
o. s. ř.]. K tomu srov. např. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné pod číslem 3/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky užití a výkladu
ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona, dosud v daných souvislostech
Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězené. K (ne)správnosti užití ustanovení insolvenčního zákona soudy nižších stupňů. V poměrech projednávané věci je nepochybné, že žalobkyně vznik škody dovozuje
(srov. tvrzení obsažená v žalobě) z toho, že jí společnost nezaplatila cenu
dodaného zboží. Jakkoli soudy nižších stupňů dospěly k závěru, podle něhož byla
společnost v úpadku již v roce 2007, nelze přehlédnout, že povinnost podat
návrh na prohlášení konkursu, tj. za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání
(do 31. prosince 2007) [viz ustanovení § 3 ZKV], respektive povinnost podat
insolvenční návrh (od 1. ledna 2008) [viz ustanovení § 98 insolvenčního zákona]
je povinností trvající (nikoli jednorázovou). Nesplnil-li člen statutárního
orgánu právnické osoby povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek
této právnické osoby v době do 31. prosince 2007 (tj. podle zákona o konkursu a
vyrovnání), potom počínaje dnem 1. ledna 2008 (tj. dnem účinnosti insolvenčního
zákona) porušoval povinnost určenou ustanovením § 98 insolvenčního zákona. Přitom škoda měla žalobkyni vzniknout nezaplacením dodávek zboží uskutečněných
po 31. prosinci 2007. Poměřoval-li odvolací soud předpoklady pro vznik odpovědnosti prvního
žalovaného za škodu vzniklou žalobkyni podle ustanovení § 98 a § 99
insolvenčního zákona (ve znění účinném do 19. července 2009), je takové právní
posouzení věci správné. Ke splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti dovolatele za škodu. Podle ustanovení § 3 insolvenčního zákona (dlužník je v úpadku, jestliže má a)
více věřitelů a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a
c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“) [odstavec
1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže
a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní
po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout
uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem
rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v
§ 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).
Dlužník, který
je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy,
je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn
jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova
majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu
provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně
předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku
pokračovat (odstavec 3). O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem
okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit
podstatnou část svých peněžitých závazků (odstavec 4). Podle ustanovení § 98 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou
nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je povinen podat insolvenční návrh bez
zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl
dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost má i tehdy, byl-li pravomocně zastaven
výkon rozhodnutí prodejem jeho podniku nebo exekuce podle zvláštního právního
předpisu4) proto, že cena majetku náležejícího k podniku nepřevyšuje výši
závazků náležejících k podniku; to neplatí, má-li dlužník ještě jiný podnik
(odstavec 1). Povinnost podle odstavce 1 mají i zákonní zástupci dlužníka a
jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v
likvidaci. Je-li těchto osob více a jsou-li oprávněny jednat jménem dlužníka
samostatně, má tuto povinnost každá z nich. Insolvenční návrh podávají jménem
dlužníka (odstavec 2). Povinnost podat insolvenční návrh podle odstavců 1 a 2
není splněna, bylo-li řízení o insolvenčním návrhu vinou navrhovatele zastaveno
nebo byl-li jeho insolvenční návrh odmítnut (odstavec 3). Podle ustanovení § 99 insolvenčního zákona osoba, která v rozporu s ustanovením
§ 98 nepodala insolvenční návrh, odpovídá věřiteli za škodu nebo jinou újmu,
kterou způsobí porušením této povinnosti (odstavec 1). Škoda nebo jiná újma
podle odstavce 1 spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší
pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v
insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel (odstavec 2). Osoba
uvedená v odstavci 1 se odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu podle odstavce 2
zprostí, jen prokáže-li, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo
vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v
insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem,
které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (odstavec 3). Nejvyšší soud dále předesílá, že jeho judikatura je jednotná v závěrech, podle
nichž:
1) Přestože institut odpovědnosti dlužníka (resp. jeho statutárního orgánu či
dalších osob stanovených zákonem) za škodu (či jinou újmu) způsobenou porušením
povinnosti podat insolvenční návrh doznal oproti předcházející úpravě v zákoně
o konkursu a vyrovnání četných změn, insolvenční zákon na jeho občanskoprávní
povaze ničeho nezměnil.
Insolvenční poměry se od poměrů upravených zákonem o konkursu a vyrovnání liší
(a možnost automatického převzetí závěrů plynoucích z rozsudku ze dne 27. září
2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vylučují) především tím, že ustanovení § 99 odst. 2
insolvenčního zákona definuje předpoklad odpovědnosti za škodu (nebo jinou
újmu) způsobenou porušením povinnosti podat insolvenční návrh spočívající ve
vzniku škody (nebo jiné újmy) tak, že škoda (nebo jiná újma) může spočívat
pouze v rozdílu mezi výší pohledávky, kterou věřitel přihlásil u insolvenčního
soudu a která byla v insolvenčním řízení zjištěna, a částkou, kterou věřitel v
insolvenčním řízení obdržel na uspokojení této pohledávky (viz důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014,
uveřejněného pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2) Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení
povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za
škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této
odpovědnosti zprostit. Má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého
plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení
zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou
věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem,
kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán
insolvenční návrh. Od tohoto dne totiž již případný pokles míry uspokojení
věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka nelze odvozovat od porušení povinnosti
podat insolvenční návrh. K tomu srov. dále i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016,
sp. zn. 29 Cdo 2356/2016. 3/ Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k
úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební
neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek [viz usnesení ze dne 2. prosince
2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, a ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR
113/2013, uveřejněná pod čísly 80/2011 a 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 80/2011“ a „R 45/2014“)]. Takto formulovaný závěr má
zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl
či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů [viz usnesení ze
dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 39/2009, usnesení ze dne 30. listopadu
2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 43/2012“) a R 45/2014]. 4/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se posuzuje nejen podle výše
částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním
účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých
věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot).
Teprve tehdy, není-li dlužník
schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani
tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro
jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o
tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a
2 insolvenčního zákona (srov. R 80/2011, R 43/2012 a R 45/2014). 5) Předlužen je dlužník, který má a) více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b)
souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho
majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v
době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota
majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem
předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního
závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí)
správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy). Srov. např. usnesení ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015 a ze dne
29. března 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2017. Promítnuto do poměrů ustanovení § 98 a § 99 insolvenčního zákona je zjevné, že
žalobkyni tížila (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že:
1) Společnost byla v úpadku (v kterékoli z jeho forem) [§ 3 insolvenčního
zákona]. 2) Dovolatel porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek společnosti
bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl
dozvědět o úpadku společnosti (§ 98 insolvenčního zákona). 3) Žalobkyni vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda. O splnění všech shora vymezených předpokladů vzniku odpovědnosti dovolatele za
škodu nemá pochybnosti ani Nejvyšší soud. Jakkoli je nutno přisvědčit dovolateli, že závěr, podle něhož byla společnost v
listopadu 2007 v úpadku, je závěrem právním (a nikoli skutkovým), z provedeného
dokazování (zejména ze znaleckých posudků) po skutkové stránce vyplývá jak
rozsah (peněžitých) závazků společnosti více než 30 dní po splatnosti
(respektive více než tři měsíce po splatnosti), tak i pluralita věřitelů. Společnost tak byla v listopadu 2007 v úpadku, když měla více věřitelů a
peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti přičemž tyto závazky
neplnila po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti; zákonnou domněnku
neschopnosti společnosti plnit své peněžité závazky [§ 3 odst. 2 písm. b)
insolvenčního zákona] první žalovaný nevyvrátil. Shora uvedené závěry se
prosadí i tehdy, nebude-li přihlíženo ke spornému závazku společnosti ve výši
21 miliónů Kč. Rovněž posouzení, zda a kdy se dovolatel dozvěděl nebo při náležité péči měl
dozvědět o úpadku společnosti, není posouzením skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), pročež nemohlo být předmětem
znaleckého posudku. Nicméně, za stavu, kdy byl dovolatel v době od 3. července 2002 do 14. dubna
2008 jediným společníkem a jednatelem společnosti, byl povinen (mimo jiné)
zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§ 135 odst. 1 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“) a vykonávat svou
působnost s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 obch. zák.). Dostál-li by dovolatel zmíněným povinnostem, nepochybně by se měl při náležité
pečlivosti dozvědět o úpadku společnosti již koncem listopadu 2007. Lhůta „bez
zbytečného odkladu“ ke splnění povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu (v
době do 31. prosince 2007) určená ustanovením § 3 odst. 1 ZKV, respektive
lhůta k podání insolvenčního návrhu (v době po výše uvedeném datu) určená
ustanovením § 98 odst. 1 insolvenčního zákona, je lhůtou velmi krátkou, jíž je
míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke
splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž
doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu (srov. např. obecně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo
2484/2012, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech). Vzhledem k významu a
důsledkům podání takových návrhů (jak v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání,
tak v poměrech insolvenčního zákona), nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že
lhůta k podání návrhu na konkurs, respektive lhůta k podání insolvenčního
návrhu marně uplynula prvnímu žalovanému již před (společností nezaplacenými)
dodávkami zboží. Konečně z provedeného dokazování (ani z obsahu spisu) neplynou žádné
skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na (byť jen částečné) zproštění
se odpovědnosti dovolatele za škodu podle ustanovení § 99 odst. 3 insolvenčního
zákona. K dovolatelem tvrzenému porušení „poučovací povinnosti“ podle ustanovení § 118a
odst. 1 o. s. ř. a k tzv. opomenutým důkazům. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud ve věci rozhodl,
maje za to, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně splnění (všech)
předpokladů pro vznik odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu; pro
poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. tak nebyl důvod. Navíc (a bez vazby na výše uvedené) z obsahu spisu plyne, že dovolatel byl
řádně poučen o koncentraci řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. Přitom v
průběhu jednání, které se konalo dne 8. listopadu 2012, dovolatel i jeho
zástupkyně „opustili jednací místnost“ (viz protokol o jednání č. l. 75 až 77);
tím se dovolatel sám „zbavil“ práva na poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., které soud (při splnění zákonem určených podmínek) poskytuje (je povinen
poskytnout) jen účastníkům přítomným u jednání. Následně dovolatel nevznesl
žádné výhrady k provedeným důkazům, u posledního jednání po poučení podle
ustanovení § 119a o. s. ř. prohlásil, že nemá další tvrzení ani důkazní návrhy;
požadavek na provedení dalších důkazů neuplatnil ani v závěrečném návrhu ze dne
14. listopadu 2014 (č. l. 300 až 302). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 5, ročník 2003, pod číslem 76.
Obecný závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení
navržené důkazy, jednoznačně plyne z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník
2010, pod číslem 183, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září
2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010 a ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo
4622/2010). O tom, že odvolací soud řádně odůvodnil, proč žalovaným navrhované
důkazy neprovedl, nemá Nejvyšší soud pochyby. K tomu srov. dále též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018,
sen. zn. 29 ICdo 53/2016. Jelikož Nejvyšší soud neshledal, jde-li o věcnou správnost potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně částky 2.573.241,33 Kč, ani jiné
vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Vadou, která má za následek neurčitost vymezení „rozsahu a obsahu“ povinnosti
žalované, však trpí rozhodnutí soudů nižších stupňů ve výrocích, jimiž bylo
dovolateli uloženo zaplatit žalobkyni příslušenství z částky 2.573.241,33 Kč ? „zákonný úrok z prodlení ode dne podání žaloby, tj. 10. července 2009 do
zaplacení“. Nejvyšší soud již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněného pod číslem 39/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 39/2006“), formuloval a
odůvodnil závěry, podle nichž:
„Úroky z prodlení splatné za dobu do vyhlášení (vydání) rozhodnutí soud přizná
ve výroku svého rozhodnutí tak, že buď jejich výši přesně vyčíslí, nebo že
uvede jejich výši (sazbu) v procentech a dobu, za kterou musí být v této výši
zaplaceny.Úroky z prodlení určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., které se stanou
splatnými teprve v budoucnu, soud přizná ve výroku svého rozhodnutí tak, že
počínaje dnem následujícím po vyhlášení (vydání) rozhodnutí až do zaplacení
uloží jejich zaplacení ve výši, která odpovídá v každém jednotlivém kalendářním
pololetí trvání prodlení v procentech součtu čísla 7 a repo sazby (limitní
sazby pro dvoutýdenní repo operace) vyhlášené ve Věstníku České národní banky
ve výši platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí“. Za stavu, kdy výroky rozsudků soudů obou stupňů v daných částech požadavku
plynoucímu z R 39/2006 nevyhovují a jsou (posuzováno z hlediska jejich
případné vykonatelnosti) neurčité, Nejvyšší soud je zrušil, včetně závislých
výroků o náhradě nákladů řízení (ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným),
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř).