KSOS 40 INS XY
38 ICm XY
29 ICdo 53/2016-275
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně S. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Richardem
Pustějovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti
žalovanému Mgr. Lukáši Stočkovi, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, PSČ
741 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka VVM plus s. r. o., za účasti
Krajského státního zastupitelství v Ostravě, o vyloučení nemovitosti z
majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 38
ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka VVM plus s. r. o., se
sídlem ve Fulneku, Masarykova 428, PSČ 742 45, identifikační číslo osoby 25 86
04 29, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 40 INS XY, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června
2015, č. j. 38 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2015, č. j. 38 ICm XY, 13
VSOL XY (KSOS 38 INS XY), a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.
června 2014, č. j. 38 ICm XY, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem 30. června 2015, č. j. 38
ICm XY, 13 VSOL XY (KSOS 38 INS XY), potvrdil (mimo jiné) ve výroku ve věci
samé rozsudek ze dne 16. června 2014, č. j. 38 ICm XY, jímž Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (S. S.), domáhala vůči žalovanému (Mgr. Lukáši Stočkovi, insolvenčnímu správci
dlužníka VVM plus s. r. o.), aby z majetkové podstaty dlužníka byla vyloučena
„budova č. p. XY – průmyslový objekt, na pozemku parc. č. XY, zapsaná u
Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, na
listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, obec XY, okres XY“ (dále jen
„sporná nemovitost“). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 11. května 2001 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a R. M. (jako
kupující) kupní smlouvu, podle které kupující nabyl spornou nemovitost, včetně
pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha, o výměře 451 m? (dále jen „pozemek“), a
to za dohodnutou kupní cenu 1.600.000,- Kč. Vklad vlastnického práva kupujícího
byl zapsán v katastru nemovitostí dne 15. května 2001, s účinky ke dni 14. května 2001. K datu vzniku smlouvy byl R. M. společníkem dlužníka; základní
jmění dlužníka činilo k tomuto datu 200.000,- Kč. Kupní cena nebyla stanovena
znalcem ustanoveným soudem. 2) Notářským zápisem ze dne 27. listopadu 2008 uzavřeli manželé I. M. a
R. M. smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů, podle které sporná
nemovitost náleží do výlučného vlastnictví R. M.. Vklad vlastnického práva
jmenovaného byl zapsán do katastru nemovitostí dne 9. prosince 2008, s účinky
ke dni 1. prosince 2008. 3) Smlouvou ze dne 21. srpna 2009 R. M. daroval spornou nemovitost T. N. M.; vklad vlastnického práva obdarované byl zapsán do katastru nemovitostí dne
28. srpna 2009, s účinky ke dni 21. srpna 2009. 4) Kupní smlouvou ze dne 12. března 2010 prodala T. N. M. spornou
nemovitost žalobkyni; vklad vlastnického práva žalobkyně byl zapsán do katastru
nemovitostí dne 6. dubna 2010 a právní účinky vkladu nastaly ke dni 26. března
2010. 5) Znaleckým posudkem ze dne 27. června 2001, č. 182-2001, o ceně
průmyslového objektu, určil (pro účely platby daně z převodu nemovitosti)
znalec Milan Toman administrativní cenu sporné nemovitosti, včetně pozemku
částkou 3.579.610,- Kč. 6) Dne 22. března 2001 vyhotovil (pro účely „ručení majetkem“) týž
znalec tržní ocenění nemovitosti č. 66/2001, které se týkalo sporné
nemovitosti, včetně pozemku, jakož i pozemků parc. č. 1407/1 a parc. č. 1696;
cenu určil částkou 8.777.000,- Kč. 7) Znaleckým posudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 647/72/12, určil
soudem ustanovený znalec (Ostravská znalecká a. s.) tržní cenu sporné
nemovitosti a pozemku (ke dni 11. května 2001) částkou 2.500.000,- Kč. Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem insolvenčním) uzavřel, že
kupní smlouva ze dne 11. května 2001 „podléhá“ ustanovení § 196a odst. 3 zákona
č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném
ke dni uzavření smlouvy.
Při posuzování otázky (ne)platnosti této smlouvy vycházel ze závěru
formulovaného v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného
pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož byla-li
ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost
výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na
základě posudku znalce jmenovaného soudem. Dále odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování znaleckým posudkem ze
dne 4. prosince 2012 (vypracovaným znalcem ? Ostravská znalecká a. s.),
dovodil, že znalec dodržel soudem uložené zadání, tj. stanovil tržní cenu
sporné nemovitosti, jeho závěr je určitý a má oporu v podkladových materiálech. Námitky, jimiž žalobkyně (v podaném odvolání) zpochybnila věcnou správnost
znaleckého posudku, byly uplatněny již v řízení před insolvenčním soudem a
znalec se k těmto námitkám podrobně písemně vyjádřil (viz podání ze dne 26. března 2013 na č. l. 146). Neměl tak za opodstatněnou ani výhradu žalobkyně,
podle níž insolvenční soud neprovedl výslech znalce. Současně odvolací soud podrobně popisuje, proč „nesdílí“ přesvědčení žalobkyně,
podle něhož znalec vycházel z neúplných podkladů; dodává, že znalec měl k
dispozici vyjádření žalobkyně ke stavu rekonstrukce i vyjádření
„zainteresovaných“ osob, tj. osob, jež měly mít informace o rozsahu
rekonstrukčních prací v období, k němuž bylo ocenění sporné nemovitosti
stanoveno. Proto shledal nadbytečným i výslech svědků J. D., P. M., P. S. a V. K. v rozsahu prací prováděných po 11. květnu 2001, jakož i výslech dalších
označených svědků (J. K. a F. M.). Vzhledem k rozdílům mezi znalcem určenou obvyklou cenou (2.500.000,- Kč) a
cenou sjednanou (1.600.000,- Kč) odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne
11. května 2001 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3
obch. zák. Z absolutně neplatné kupní smlouvy tak nevznikla smluvním stranám
žádná práva a povinnosti a R. M. na jejím základě nenabyl vlastnické právo ke
sporné nemovitosti; proto „nelze ani dovodit, že žalobkyni svědčí vlastnické
právo ke sporné nemovitosti, které vylučuje její zařazení do soupisu majetkové
podstaty dlužníka“. Konečně odvolací soud doplnil, že insolvenční soud po právu odmítl provést
důkaz znaleckým posudkem, který na základě zadání žalobkyně vypracoval dne 30. listopadu 2013 znalec Ing. Jan Kurovec. Uvedeným důkazem totiž nemohla být
zpochybněná věrohodnost znaleckého posudku zpracovaného Ostravskou znaleckou a. s., ale měl být (nepřípustně) zjištěn skutkový stav věci jinak, než jak byl
zjištěn insolvenčním soudem. Přitom žalobkyně označila zmíněný důkaz až po
koncentraci řízení podle ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když první jednání ve věci se konalo již
24. května 2012 a v závěru tohoto jednání bylo účastníkům dáno poučení podle
zmíněného ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 o. s. ř. a majíc za to, že při řešení otázek
procesního práva, vztahujících se k posouzení otázek přípustnosti důkazů a k
dokazování znaleckým posudkem, se soudy nižších stupňů odchýlily od v dovolání
specifikované judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož důkaz svědeckými
výpověďmi označených osob navrhla již v době před koncem prvního jednání (před
poučením podle ustanovení § 118b o. s. ř.), jakož i ve prospěch závěru, podle
něhož soudy nižších stupňů nesprávně odmítly provést důkaz posudkem
vypracovaným Ing. Janem Kurovcem. Konečně soudům nižších stupňů vytýká, že v
rozporu s ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř. neprovedly výslech znalce
(Ostravské znalecké a. s.), ačkoli dovolatelka uplatnila ke zpracovanému
posudku námitky.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc
vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázek dovolatelkou otevřených, týkajících se dokazování, dosud v daných
souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení
rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září
2017. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo
33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném k datu konání
prvního jednání ve věci ? 24. května 2012) ve věcech, v nichž byla provedena
příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o
věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného
jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění
tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů
nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla
provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné
skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení
prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta
k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na
provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později
uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených
důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník
nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které
účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících
skutečností podle § 118a odst. 2.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k
prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném pod číslem 98/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěry, podle
nichž:
„Poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s.
ř., účastníci (nejde-li o výjimky stanovené zákonem) nemohou uvádět jen takové
rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva
povinnost tvrzení, a označovat jen takové důkazy, jimiž plní svou důkazní
povinnost; účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost
tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo
se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu.
K projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k
němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za
řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo
jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne,
i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení
podle ustanovení § 118b o. s. ř.
Účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. nenastanou,
jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni
jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání,
jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li
v této době nastat tzv. koncentrace řízení.
První jednání lze pokládat ve smyslu ustanovení § 118b odst. 1 věty druhé o.
s. ř. za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony
uvedené v ustanoveních § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.“
V rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod
číslem 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel,
že i v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není
soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže
potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo. Zákonná koncentrace řízení
omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové
důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání,
které se ve věci konalo.
V poměrech projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně navrhla k
prokázání tvrzení ohledně skutečnosti, že cena sporné nemovitosti, jak byla
sjednána v kupní smlouvě ze dne 15. května 2001, je cenou obvyklou a ohledně
rozsahu rekonstrukce sporné nemovitosti R. M. (v době po nabytí vlastnického
práva) důkazy (výslech svědků J. K., F. M., J. Č., P. M., P. S. a V. K.) již v
podání ze dne 14. května 2012 (č. l. 69 až 72). Následně tento důkazní návrh
zopakovala u jednání dne 24. května 2012, s tím, že jím hodlá prokazovat
„dezolátní stav nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy“; přitom výslovně
požádala, aby výslech svědka K. „byl proveden“ před vypracováním znaleckého
posudku (srov. protokol o jednání na č. l. 85 až 88).
Insolvenční soud, aniž provedl kterýkoli z žalobkyní navržených důkazů, jednání
odročil za účelem ustanovení znalce a následně usnesením ze dne 4. června 2012,
č. j. 38 ICm 686/2010-92, ustanovil znalcem Ostravskou znaleckou a. s. a zadal
mu znalecký úkol.
Jakkoli obecně platí, že soud není povinen provést všechny účastníkem řízení
navržené důkazy (viz ustanovení § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř., jakož i
nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, a důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 183,
popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo
254/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29
Cdo 4622/2010), za výše popsaného stavu, kdy žalobkyně označila důkazy, jimiž
hodlala prokázat stav sporné nemovitosti ke dni 15. května 2001, do skončení
prvního jednání, které se ve věci konalo, a kdy insolvenční soud zmíněné
důkazní návrhy (nesprávně) pominul, ačkoli směřovaly k prokázání skutečností
významných pro (následné) znalecké posouzení – stanovení obvyklé ceny sporné
nemovitosti, je zjevné, že závěry soudů nižších stupňů o nadbytečnosti takového
dokazování (založený na poukazu o přesvědčivosti znaleckého posudku) nemůžou
obstát.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu a insolvenčního soudu již z tohoto důvodu
nejsou správná, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v další fázi řízení insolvenční soud
nepřehlédne, že žalobkyně důvodnost uplatněného požadavku podpořila i
argumentem o dobré víře ohledně skutečnosti, že „nabývá“ spornou nemovitost od
vlastníka [viz např. závěrečný návrh žalobkyně (č. l. 178 až 185) a odvolání
proti rozsudku insolvenčního soudu (č. l. 208 až 215), ve spojení se závěry
obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, včetně
judikatury Ústavního soudu zmíněné v jeho důvodech].
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu