29 Cdo 1608/2015

29 Cdo 1608/2015-188

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně VALERIA spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, Vinohrady 3472/47, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 65416198, zastoupené Mgr. Jiřím Horáčkem, advokátem, se sídlem v Praze, Jánský vršek 323/13, PSČ 118 00, proti žalované UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 92, identifikační číslo osoby 64948242, o zaplacení částky 1.530.702 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 104/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 247/2014-153, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 247/2014-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2013, č. j. 40 C 104/2010-117, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 40 C 104/2010-117, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (VALERIA spol. s r. o.) domáhala po žalované (UniCredit Bank Czech Republic, a. s., po změně obchodní firmy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s.) zaplacení částky 1.530.702 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně za dobu od 1. prosince 2010 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Dne 25. října 2006 žalobkyně uzavřela se společností Finance international, a. s. (dále jen „společnost FI“) rámcovou smlouvu o obchodování (dále též jen „rámcová smlouva“), na jejímž základě měly být mezi smluvními stranami telefonicky uzavírány devizové obchody s cizí měnou (tzv. forwardové, spotové a swapové obchody). Spotový obchod smluvní strany definovaly v článku I. rámcové smlouvy jako pevně sjednaný nákup nebo prodej peněžních prostředků v jedné měně za určité množství peněžních prostředků v jiné měně za kurz aktuální na finančním trhu v okamžiku uzavření obchodu, přičemž vypořádání obchodu se uskuteční za dva pracovní dny.

2/ Žalovaná vedla pro společnost FI běžný účet č. 2102091977/2700 v české měně (dále jen „korunový účet“) a běžný účet č. 2102091993/2700 v eurech (dále jen „eurový účet“). 3/ Dne 7. října 2009 byla na eurový účet společnosti FI připsána platba ve výši 25.000 EUR. Šlo o zálohovou platbu za dodávku zboží, kterou (dle pokynu žalobkyně) poukázal na účet společnosti FI obchodní partner žalobkyně, společnost Kenadia Holdings LTD (dále jen „společnost K“). Téhož dne žalovaná na takto vzniklou pohledávku společnosti FI z eurového účtu započetla svou pohledávku, kterou vůči společnosti FI evidovala na korunovém účtu (s odkazem na všeobecné obchodní podmínky, které byly součástí smluv, na jejichž základě vedla pro společnost FI oba účty, použila připsané peněžní prostředky k částečnému uspokojení své pohledávky vůči společnosti FI z korunového účtu).

4/ Dopisem ze dne 19. října 2009 vyzvala společnost FI žalovanou, aby peněžní prostředky připsané na eurový účet vrátila příkazci platby, neboť nejde o prostředky společnosti FI, a dále aby přestala přijímat platby ze zahraničí na všechny běžné účty společnosti FI. 5/ Dne 2. března 2010 byla na eurový účet společnosti FI připsána další platba ve výši 36.400 EUR. Šlo o zálohovou platbu za dodávku zboží, kterou (dle pokynu žalobkyně) na účet společnosti FI poukázal obchodní partner žalobkyně, společnost RECARO GROUP LIMITED (dále jen „společnost R“).

Dne 21. dubna 2010 žalovaná rovněž oproti této pohledávce společnosti FI z eurového účtu započetla svou vzájemnou pohledávku, kterou vůči společnosti FI evidovala na korunovém účtu. 6/ K 1. říjnu 2009 byla společnost FI evidována Českou národní bankou jako „směnárna, dříve nebankovní devizové místo, osoba s koncesí ke směnárenské činnosti a devizovou licencí“. Koncese jí byla udělena k 10. květnu 2000. 7/ Dne 7. června 2013 (tj.

v průběhu řízení před soudem prvního stupně) uzavřely společnost FI (jako postupitel) a žalobkyně (jako postupník) smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem mělo být postoupení pohledávek společnosti FI vůči žalované ve výši 25.000 EUR a 36.400 EUR, vzniklých neoprávněným převedením těchto částek žalovanou z eurového účtu společnosti FI na její korunový účet. Dle bodu II. postupní smlouvy byly pohledávky postoupeny „bezúplatně“, přičemž smluvní strany současně prohlásily, že „úplata byla postupníkem postupiteli uhrazena při podpisu této smlouvy“.

Společnost FI postoupení pohledávek oznámila žalované dopisem ze dne 7. června 2013. 8/ Žalobkyně se podanou žalobou – odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení § 3f odst. 2 písm. h) a i) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, a v ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku – domáhá po žalované vrácení peněžních prostředků, jež byly připsány na eurový účet vedený žalovanou pro společnost FI a které žalovaná použila k částečné úhradě své pohledávky vůči této společnosti, přestože ve skutečnosti nešlo o peněžní prostředky majitele účtu (devizového místa), ale žalobkyně.

Na takto ustaveném základě dospěl soud prvního stupně k následujícím závěrům: 1/ Devizovým spotovým obchodem je nutno obecně rozumět obchod, při kterém je mezi obchodníkem a klientem pevně sjednaný nákup nebo prodej peněžních prostředků v jedné měně za určité množství peněžních prostředků v jiné měně za kurz stanovený v okamžiku sjednání obchodu s tím, že vzájemné vypořádání se uskuteční nejpozději do dvou pracovních dnů po datu sjednání obchodu. 2/ K bezhotovostnímu obchodu s cizí měnou zahrnujícímu spotové obchody byla v rozhodné době oprávněna pouze právnická osoba s povolením k činnosti platební instituce dle zákona o platebním styku, osoba uvedená v § 5 tohoto zákona, nebo osoba s devizovou licencí k poskytování těchto obchodů vydanou podle devizového zákona k 24.

prosinci 2007, která však tyto obchody mohla provádět na základě dosavadního oprávnění nejpozději do 30. dubna 2011. Společnost FI mezi uvedené subjekty nepatřila, když byla oprávněna provádět pouze směnárenskou činnost podle devizového zákona. 3/ Peněžní transakce prováděné na základě uzavřené rámcové smlouvy mezi žalobkyní a společností FI nelze považovat za bezhotovostní obchod s cizí měnou spočívající v provedení konverze bezhotovostním způsobem a následným převodem peněžních prostředků ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o platebním styku, ani kdyby společnost FI měla oprávnění k takové činnosti.

V daném případě totiž nešlo o nákup či prodej měny mezi žalobkyní a společností FI, při němž by došlo k přijetí (či poukázání) peněžních prostředků od žalobkyně jako uživatele společností FI. Peněžní prostředky neodevzdala společnosti FI jako devizovému místu za účelem jejich směny bezhotovostní formou žalobkyně, ale přímo obchodní partneři žalobkyně. 4/ Kdyby předmětné transakce bylo možné považovat za bezhotovostní obchod s cizí měnou ve smyslu ustanovení § 2 odst.

1 zákona o platebním styku, stíhala by povinnost zaplatit požadované částky žalobkyni z titulu závazku z dohodnutého devizového spotového obchodu společnost FI, nikoli žalovanou banku. 5/ Smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu uzavřené mezi žalovanou a společností FI jsou smlouvami o běžném účtu dle § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přičemž z ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (potud soud prvního stupně odkázal např. na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10.

listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 50/2006“) se podává, že peněžní prostředky na běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, pak představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Ani tuto pohledávku však žalobkyně od společnosti FI nenabyla, když k jejímu započtení došlo ještě před uzavřením postupní smlouvy.

Pro rozporné ujednání o úplatě za postoupení je navíc postupní smlouva neurčitá a tudíž neplatná. Městský soud v Praze rozsudkem dne 16. září 2014, č. j. 15 Co 247/2014-153, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Podle odvolacího soudu provedl soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu, na jeho základě učinil správný skutkový závěr a věc také správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud zdůraznil, že plněním na žalobkyní označený eurový účet společnosti FI sice zanikly závazky společnosti K a společnosti R vůči žalobkyni, to však neznamená, že tyto finanční prostředky se staly vlastnictvím žalobkyně.

Jak správně dovodil soud prvního stupně, jejich připsáním na běžný účet jeho majitel pouze získal pohledávku vůči bance na výplatu vkladu. Jestliže banka měla vůči společnosti FI na korunovém účtu, který pro ni vedla, pohledávku, nic jí nebránilo v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami vzájemné pohledávky započíst. Podle odvolacího soudu si žalovaná rovněž mylně vyložila pojem „devizového místa“, jímž podle ustanovení § 1 písm. k) bodu 2. devizového zákona není bankovní účet, ale osoba, které byla udělena devizová licence.

Pro výsledek sporu bylo nicméně (bez zřetele k výše uvedenému) podstatné, že společnost FI uzavřela se žalovanou smlouvu o běžném účtu neobsahující ujednání o tom, že prostředky vložené na tento účet představují pohledávku z vkladu se zvláštním režimem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení (níže uvedených) právních otázek, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly řešeny.

Podle dovolatelky jde o tyto právní otázky:

1/ Vztahuje se ochrana klientských prostředků podle § 3f devizového zákona a § 19 zákona o platebním styku i na klientské prostředky uložené na běžném účtu vedeném u bankovního ústavu na jméno devizového místa, tzn. je tato ochrana poskytnuta i v případě, že devizové místo porušilo povinnost držet klientské prostředky odděleně od svých vlastních prostředků (respektive upozornit bankovní ústav, že na tomto běžném účtu jsou umístěny klientské prostředky)? 2/ Vztahuje se výše zmíněná ochrana dle devizového zákona a zákona o platebním styku na klientské prostředky v případě, kdy devizové místo sice porušilo povinnost držet své prostředky odděleně od prostředků klientů, ale zároveň banka musela vědět, že na účtu devizového místa „leží“ kromě prostředků devizového místa i klientské prostředky?

3/ Může klient devizového místa uplatnit nárok vyplývající z ochrany prostředků klientů devizového místa přímo proti bankovnímu ústavu, který prostředky klienta devizového místa použil na úhradu vlastních pohledávek za devizovým místem?

Dovolatelka rekapituluje skutkový stav věci, akcentujíc, že v rámci zavedené praxe mezi žalobkyní a společností FI byly spotové obchody realizovány tak, že žalobkyně instruovala své dlužníky, aby platby svých dluhů (pro urychlení) poukazovali přímo na účet společnosti FI. Jakmile byla platba přijata, společnost FI vyrozuměla o této skutečnosti žalobkyni a nabídla jí směnný kurz pro příslušný spot. Po telefonickém sjednání kurzu provedla společnost FI platbu příslušného obnosu v cílové měně, tzv. vypořádání spotu, na účet žalobkyně. Takto zavedená spolupráce probíhala až do října 2009, kdy žalovaná poprvé použila platbu došlou na účet společnosti FI k částečnému uspokojení své pohledávky vůči společnosti FI (z titulu nepovoleného debetu na běžném účtu).

Právní posouzení věci je podle dovolatelky nesprávné proto, že oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná měla právo uložené prostředky na eurovém účtu společnosti FI postihnout k uspokojení svých pohledávek vůči společnosti FI. Dovolatelka je přesvědčena, že v situaci, kdy žalované muselo být zřejmé, že eurový účet je společností FI (jež byla v rozhodné době devizovým místem na základě licence udělené Českou národní bankou) používán k vypořádání devizových obchodů, podléhaly peněžní prostředky na tomto účtu ochraně dle devizového zákona a zákona o platebním styku.

Takové prostředky nelze postihnout za účelem úhrady závazků devizového místa vůči třetím osobám, a to dokonce ani v exekuci či insolvenci. V této souvislosti má dovolatelka za nesprávný především závěr soudů nižších stupňů, podle kterého transakce prováděné mezi žalobkyní a společností FI nejsou bezhotovostními obchody s cizí měnou ve smyslu zákona o platebním styku. Právní úprava obsažená v devizovém zákoně a v zákoně o platebním styku neskýtá oporu pro závěr, že o bezhotovostní obchod jde pouze tehdy, dodá-li klient prostředky ke směně výhradně ze svého účtu.

Soudy ostatně svůj názor ani nijak neodůvodňují. Dovolatelka dále obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož peněžní prostředky, které klienti svěřovali devizovým místům za účelem směny, byly chráněny jak v režimu devizového zákona (jímž byla regulována činnost devizových míst do 31. října 2009, tedy v době, kdy byla na eurový účet společnosti FI připsána první sporná platba ve výši 25.000 EUR), tak v režimu zákona o platebním styku (jenž nabyl účinnosti 1. listopadu 2009 a platil tedy v době provedení druhé sporné platby ve výši 36.400 EUR), jímž byla do českého právního řádu implementována směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 13.

listopadu 2007, č. 2007/64/ES, o platebních službách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice o platebních službách“). V obou případech právní úprava vycházela ze zásady, že peněžní prostředky svěřené klienty devizovým místům za účelem směny musí být chráněny proti nárokům třetích osob. Devizový zákon za tímto účelem stanovil povinnost vést peněžní prostředky klientů na samostatném účtu, odděleně od ostatních účtů devizového místa, a dále povinnost evidovat stav a pohyb peněžních prostředků jednotlivých klientů odděleně od majetku devizového místa [viz § 3f odst. 2 písm. h) a písm. i) devizového zákona].

Tato úprava sice výslovně nevylučuje prostředky klientů z postihů třetích stran, podle dovolatelky je ale zřejmé, že kdyby zákonodárce nezamýšlel poskytnout ochranu před těmito postihy, postrádala by citovaná ustanovení smysl. V zákoně o platebním styku pak již byla ochrana klientských peněžních prostředků svěřených platebním institucím zakotvena výslovně v ustanovení § 19 a násl. a promítla se také v nové úpravě obsažené v ustanovení § 267b o. s. ř. a v ustanovení § 207 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

Podle dovolatelky nelze v daných souvislostech pominout ani znění samotné směrnice o platebních službách, která v článku 9 odst.

1 bodu b) stanoví, že klientské prostředky musí být chráněny před veškerými nároky jiných věřitelů. S ohledem na členství České republiky v Evropské unii je přitom nutné vykládat ustanovení zákona o platebním styku eurokonformně, tedy se zřetelem k účelu sledovanému danou směrnicí. Dovolatelka soudí, že k závěru, podle kterého ochrana klientských prostředků zakotvená v § 19 a násl. zákona o platebním styku se prosadí i v případě předmětných transakcí prováděných společností FI na základě rámcové smlouvy, lze dospět i bez ohledu na „komunitární“ právo jen prostým použitím argumentu a maiori ad minus.

Jestliže totiž zákonodárce brání klientské prostředky před zásahem exekutora a insolvenčního správce, pak je nepochybné, že je zamýšlel bránit i před postihem „prostých“ věřitelů platebních institucí (věřitelů nevybavených na rozdíl od exekutorů a insolvenčních správců veřejnoprávními pravomocemi). Tato ochrana přitom náleží klientům platebních institucí bez zřetele k tomu, zda platební instituce případně porušila povinnost vést peněžní prostředky klientů na zvláštních účtech odděleně od vlastního majetku.

Ochrana poskytovaná klientským prostředkům je absolutní a poškozenému zakládá právo domáhat se svého nároku přímo vůči tomu, kdo povinnost porušil. Z výše řečeného podle dovolatelky plyne, že žalovaná v rozporu se zákonným zákazem a navíc vědomě uspokojila své pohledávky vůči společnosti FI z prostředků jejich klientů (mimo jiné dovolatelky). Ujednání všeobecných obchodních podmínek, jež takový postup žalované připouští, je zjevně rozporné s dobrými mravy a představuje „de facto přípravu krádeže“.

Soudům nižších stupňů dovolatelka rovněž vytýká, že odmítly provést důkazy, jimiž mělo být prokázáno, že žalovaná věděla, respektive musela vědět, že FI používá běžné účty k realizaci bezhotovostních devizových obchodů. Dovolatelka konečně s ohledem na „komunitární“ rozměr dané věci v dovolání požádala Nejvyšší soud o položení (v dovolání blíže formulovaných) předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie k výkladu směrnice o platebních službách. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek dovolatelkou otevřených, dosud v daných souvislostech dovolacím soudem nezodpovězených. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k době, kdy sporné platby byly připsány na účet společnosti FI, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad devizového zákona ve znění účinném do 31. října 2009 (ve vztahu k první platbě ve výši 25.000 EUR) a zákona o platebním styku ve znění účinném do 4. června 2010 (ve vztahu k druhé platbě ve výši 36.400 EUR). Podle ustanovení § 1 devizového zákona se pro účely tohoto zákona rozumí devizovým místem (mimo jiné) osoba, které byla udělena podle tohoto zákona devizová licence [písmeno k)].

Bezhotovostním obchodem s cizí měnou se pak rozumí poskytování služeb třetím osobám, jejichž předmětem je nákup nebo prodej české nebo cizí měny za jinou měnu, při němž klient devizovému místu a devizové místo klientovi platí převodem peněžních prostředků z účtu; bezhotovostním obchodem s cizí měnou se rozumí rovněž zprostředkování nebo jiné obstarání takového nákupu nebo prodeje, včetně přijímání a předávání pokynů k jeho provedení nebo zajištění; bezhotovostním obchodem s cizí měnou není činnost, která odpovídá poskytování investičních služeb podle zákona upravujícího podnikání na kapitálovém trhu [písmeno n)].

Z ustanovení § 3f odst. 2 devizového zákona se podává, že devizové místo, jemuž byla udělena devizová licence k bezhotovostním obchodům s cizí měnou, je při výkonu této činnosti povinno (mimo jiné) vést peněžní prostředky klientů na samostatném účtu, odděleném od ostatních účtů devizového místa [písmeno h)] a evidovat stav a pohyb peněžních prostředků jednotlivých klientů odděleně od majetku devizového místa [písmeno i)]. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. e) zákona o platebním styku pro účely tohoto zákona se rozumí bezhotovostním obchodem s cizí měnou nákup nebo prodej peněžních prostředků v české nebo cizí měně za peněžní prostředky v jiné měně, který se uskutečňuje bezhotovostním převodem peněžních prostředků z platebního účtu nebo na platební účet.

Dle ustanovení § 19 zákona o platebním styku peněžní prostředky, které byly platební instituci svěřeny k provedení platební transakce, nejsou vkladem podle zákona upravujícího činnost bank (odstavec 1). Peněžní prostředky, které byly platební instituci svěřeny k provedení platební transakce, nejsou vlastnictvím platební instituce. To platí i pro aktiva uvedená v 20 odst. 1 písm. b) a peněžní prostředky v rozsahu určeném v § 21 (odstavec 2). Z ustanovení § 20 odst.

1 zákona o platebním styku se podává, že peněžní prostředky, které byly platební instituci svěřeny k provedení platební transakce, musí být drženy odděleně od vlastních peněžních prostředků platební instituce a od peněžních prostředků jiných osob s výjimkou ostatních peněžních prostředků, které byly platební instituci svěřeny za účelem provedení platební transakce [písmeno a)], do konce pracovního dne následujícího po dni, kdy je platební instituce obdržela, vloženy nebo převedeny na samostatný účet platební instituce u banky, spořitelního a úvěrního družstva, zahraniční banky se sídlem v členském státě nebo zahraniční banky se sídlem v jiném než členském státě, která podléhá dohledu srovnatelnému s dohledem České národní banky, nebo musí být investovány do likvidních aktiv s nízkým rizikem, pokud je platební instituce v této lhůtě nepředá příjemci nebo jinému poskytovateli [písmeno b)].

Podle ustanovení § 21 zákona o platebním styku platí, že jestliže nelze určit, jaká část peněžních prostředků předaných uživatelem platební instituci je určena pro platební transakce, je platební instituce povinna chránit podle § 20 takovou část těchto peněžních prostředků, která odpovídá odhadu na základě údajů z předchozích období. Podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona o platebním styku bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku platební instituce, je zvláštní insolvenční správce povinen vydat peněžní prostředky, které byly platební instituci svěřeny za účelem provedení platební transakce, uživatelům.

Jestliže nelze spolehlivě určit, jaká část peněžních prostředků předaných uživatelem platební instituci je určena pro platební transakce, je zvláštní insolvenční správce povinen vydat peněžní prostředky, které byly platební instituci svěřeny a mohly být použity k provedení platební transakce. Z článku 9 směrnice o platebních službách se pak podává, že členské státy nebo příslušné orgány vyžadují, aby platební instituce, která provádí kterékoli platební služby uvedené v příloze a současně se zabývá jinými obchodními činnostmi uvedenými v článku 16 odst. 1 písm. c), chránila peněžní prostředky, které obdržela od uživatelů platebních služeb nebo prostřednictvím jiného poskytovatele platebních služeb za účelem provedení platebních transakcí [nejde-li o peněžní prostředky kryté pojištěním nebo jinou srovnatelnou zárukou podle písm.

c) tohoto článku směrnice], tím způsobem, že a) tyto peněžní prostředky nesmějí být nikdy směšovány s peněžními prostředky jakékoli fyzické nebo právnické osoby jiné, než jsou uživatelé platebních služeb, jejichž jménem jsou peněžní prostředky drženy, a pokud tyto peněžní prostředky platební instituce stále drží a na konci pracovního dne následujícího po dni, kdy byly tyto prostředky přijaty, dosud nebyly doručeny příjemci nebo převedeny jinému poskytovateli platebních služeb, uloží se tyto peněžní prostředky na samostatný účet vedený u úvěrové instituce nebo se investují do bezpečných, likvidních aktiv s nízkým rizikem určených příslušnými orgány domovského členského státu, a b) tyto peněžní prostředky musí být v souladu s vnitrostátním právem a v zájmu daných uživatelů platebních služeb chráněny před nároky jiných věřitelů platební instituce, zejména v případě platební neschopnosti,

I. K otázce, zda peněžní transakce prováděné na základě rámcové smlouvy mezi žalobkyní a společností FI lze považovat za bezhotovostní obchody s cizí měnou, na které se v rozhodné době vztahovala právní úprava obsažená v devizovém zákoně a zákoně o platebním styku. Soudy nižších stupňů nepovažovaly předmětné peněžní transakce prováděné na základě rámcové smlouvy za bezhotovostní obchod s cizí měnou, neboť podle nich nešlo o nákup či prodej cizí měny mezi žalobkyní a společností FI, při němž by peněžní prostředky poukázala společnosti FI přímo žalobkyně (peněžní prostředky poukázali na platební účet společnosti FI dle pokynů žalobkyně její obchodní partneři).

Takový závěr zjevně nemůže obstát. Definičním znakem bezhotovostního obchodu s cizí měnou, tak jak je vymezen citovanou úpravou obsaženou jak v devizovém zákoně, tak v zákoně o platebním styku, není okolnost, že peněžní prostředky, k jejichž směně má dojít, poukázala na účet určený k realizaci takového obchodu bezprostředně (přímo) osoba, pro kterou má být platební transakce provedena. Podmínce „bezhotovostního převodu peněžních prostředků“ jistě vyhoví také to, budou-li tyto prostředky poukázány na předmětný účet na základě pokynu klienta (uživatele) třetí osobou.

II. K oprávnění společnosti FI provádět bezhotovostní obchody s cizí měnou. Závěry, jež soud prvního stupně v tomto směru činí a k nimž se odvolací soud přihlašuje jako k věcně správným (aniž by je jakkoli korigoval), jsou vnitřně rozporné. Soudy obou stupňů – vycházejíce z informací přístupných na stránkách České národní banky – na jedné straně konstatují, že společnost FI byla k 1. říjnu 2009 držitelem koncese ke směnárenské činnosti a byla jí udělena rovněž devizová licence, na druhou stranu uzavírají, že společnost FI nebyla oprávněna k provádění bezhotovostních obchodů s cizí měnou, neboť nebyla devizovým místem (osobou), jemuž by byla udělena devizová licence k takovým obchodům. Přitom, kdyby společnosti FI byla podle ustanovení § 3a odst. 1 písm.

a) a § 3b devizového zákona udělena licence k bezhotovostním obchodům s cizí měnou (jak dovolatelka tvrdí od počátku řízení a jak se naznačuje též z informací veřejně přístupných na stránkách České národní banky), byla by oprávněna tuto činnost (platební službu) vykonávat (poskytovat) nejen v době, kdy na její eurový účet vedený žalovanou byla připsána první sporná platba ve výši 25.000 EUR (tj. k 7. říjnu 2009), ale rovněž v době připsání druhé sporné platby ve výši 36.400 EUR (tj. k 2. březnu 2010). K této platební transakci sice došlo až poté, co nabyl účinnosti zákon o platebním styku (1. listopadu 2009), z jeho ustanovení § 143 odst. 1 se však podává, že po přechodnou dobu (do 30. dubna 2011) bylo možné poskytovat platební služby podle tohoto zákona (tedy i bezhotovostní obchod s cizí měnou) na základě dosavadního oprávnění.

III. Ke způsobu ochrany peněžních prostředků určených pro platební transakce. Oba soudy považovaly pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku za významné, jakou povahu mají finanční prostředky uložené na běžném účtu u banky. Potud se soudy nepochybně nemýlí v tom, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěru, podle něhož peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v R 50/2006 nebo v rozsudku ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Výše uvedené závěry však nejsou (oproti mínění soudů nižších stupňů) pro výsledek daného sporu určující. V situaci, kdy dovolatelka v průběhu řízení opakovaně argumentovala tím, že v posuzovaném případě byly peněžní prostředky svěřeny společnosti FI k provedení předmětné platební transakce (k bezhotovostnímu obchodu s cizí měnou), která podléhala režimu devizového zákona (jde-li o první spornou platbu) a režimu zákona o platebním styku (jde-li o druhou spornou platbu), měly se soudy nižších stupňů především zabývat otázkou, zda takto poskytnuté peněžní prostředky byly chráněny před nároky jiných věřitelů společnosti FI dovolatelkou popsaným způsobem.

Na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS- st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona.

V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona.

Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Vzhledem k tomu, že první sporná platební transakce byla realizována v době, kdy již vstoupila v platnost směrnice o platebních službách (tj. po 25.

prosinci 2007 – viz článek 95 směrnice), a druhá platební transakce byla provedena v době, kdy již nabyl účinnosti zákon o platebním styku, jímž byla do českého právního řádu tato směrnice transponována (tj. po 1. listopadu 2009), Nejvyšší soud – vědom si své povinnosti aplikovat vnitrostátní právo eurokonformním způsobem – dále připomíná, že z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, respektive Evropského soudního dvora (dále jen „Soudní dvůr“), se podávají následující závěry. 1) Směrnice zásadně nemůže sama o sobě zakládat povinnosti pro jednotlivce, a nelze se jí tedy jako takové vůči němu dovolávat (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 26.

února 1986, Marshall, C-152/84, bod 48, ze dne 14. července 1994, Faccini Dori, C-91/92, bod 20, jakož i ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, bod 108) [dál jen „rozsudek Faccini Dori“ a „rozsudek Pfeiffer a další“]. Rozšíření možnosti dovolávat se ustanovení neprovedené nebo nesprávně provedené směrnice na oblast vztahů mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Evropské unii pravomoc s okamžitým účinkem stanovovat povinnosti k tíži jednotlivců, ačkoli má tuto možnost pouze tam, kde má pravomoc přijímat nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Faccini Dori, bod 24).

2) I jasné, přesné a bezpodmínečné ustanovení směrnice, která má přiznat práva nebo uložit povinnosti jednotlivcům, zásadně nemůže být jako takové uplatňováno v rámci sporu probíhajícího výlučně mezi jednotlivci (viz rozsudek Pfeiffer a další, bod 109, rozsudek Soudního dvora ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, bod 42, jakož i ze dne 15. ledna 2014, Association de médiation sociale, C-176/12, bod 36).

3) Vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby tak dosáhly výsledku jí zamýšleného (viz zejména rozsudek Pfeiffer a další, bod 113). Tato povinnost výkladu se týká všech předpisů vnitrostátního práva, přijatých jak před směrnicí, o niž se jedná, tak po ní (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing, C-106/89, bod 8, a rozsudek Pfeiffer a další, bod 115).

4) Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu směrnice, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, body 44 a 47). Zásada konformního výkladu nicméně vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (viz rozsudek Pfeiffer a další, body 115, 116, 118 a 119).

5) V době běhu lhůty pro provedení směrnice se členské státy, jimž je směrnice určena, musejí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí (rozsudek Inter-Environnement Wallonie, bod 45, a rozsudky Soudního dvora ze dne 8. května 2003, ATRAL, C-14/02, bod 58, ze dne 22. listopadu 2005, Mangold, C-144/04, bod 67) [dále jen „rozsudek ATRAL“ a „rozsudek Mangold“]. V tomto ohledu je nepodstatné, zda dotčené pravidlo vnitrostátního práva přijaté po vstupu dotyčné směrnice v platnost směřuje k provedení této směrnice, či nikoli (viz rozsudek ATRAL, bod 59, a rozsudek Mangold, bod 68).

6) Vzhledem k tomu, že všechny vnitrostátní orgány členských států podléhají povinnosti zajistit úplný účinek ustanovení práva Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C-6/90 a C-9/90, bod 32, rozsudek ze dne 13. ledna 2004, Kühne & Heitz, C-453/00, bod 20, jakož i rozsudek Pfeiffer a další, bod 111), vztahuje se povinnost zdržet se jednání, která by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený směrnicí, i na vnitrostátní soudy. 7) Od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení (viz rozsudek Adeneler a další, bod 123, a rozsudek VTB-VAB, bod 39).

Srov. v této souvislosti též důvody usnesení ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. 29 Cdo 293/2017, v němž Nejvyšší soud shrnul relevantní judikaturu Soudního dvora týkající se možnosti přímého i nepřímého účinku směrnice. Podrobněji se k otázce možnosti nepřímého účinku směrnice Nejvyšší soud vyslovil rovněž v důvodech stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp.

zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm na dané téma především uzavřel, že:

1) Nepřímým účinkem směrnice se obecně rozumí povinnost vykládat vnitrostátní právo souladně s jejím zněním a účelem (požadavek eurokonformního výkladu); potud srov. v literatuře Bobek, M., Bříza, P., Komárek, J.: Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 147-188. V judikatuře Soudního dvora se na dané téma uvádí např. v rozsudku Pfeiffer a další, že: „Ačkoliv zásada výkladu vnitrostátního práva v souladu s právem Společenství (…) se v první řadě týká vnitrostátních ustanovení přijatých k provedení příslušné směrnice, neomezuje se (…) na pouhý výklad znění těchto ustanovení, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem směrnicí zamýšleným“.

2) Povinnost souladného výkladu nachází své meze ve výkladových metodách. Vnitrostátní orgány nejsou nuceny jít nad rámec výkladových metod, které jsou v jejich právu uznávány. Srov. v literatuře opět dílo výše citované, str. 188 a v judikatuře Soudního dvora rozsudek Adeneler a další, kde se pod bodem 111 uvádí, že: „zásada konformního výkladu (…) vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, tím že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, tak aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí“.

3) Další mezí nepřímého účinku směrnice je respekt k obecným právním zásadám, které souladný (eurokonformní) výklad nemůže porušovat. Vnitrostátní orgán aplikace práva není rovněž povinován k souladnému (eurokonformnímu) výkladu, který by byl contra legem. Ve světle výše uvedených výkladových kritérií je Nejvyšší soud ve vazbě na poměry projednávané věci přesvědčen, že výklad předestíraný dovolatelkou, podle kterého peněžní prostředky, které byly svěřeny společnosti FI k provedení bezhotovostního obchodu s cizí měnou, se nestaly vlastnictvím této společnosti (ani žalované) a měly být chráněny i před nároky jiných věřitelů této společnosti (včetně nároků žalované), je správný.

Dovolatelce lze především přisvědčit v tom, že ochrana klientských prostředků, zakotvená v obou (pro věc rozhodných) právních úpravách [srov. ustanovení § 3f odst. 2 písm. h) a i) devizového zákona a ustanovení § 19 a násl. zákona o platebním styku], vychází v zásadě z obdobných principů. Smyslem a účelem této právní úpravy je bezpochyby snaha zajistit ochranu peněžních prostředků klienta před možnými riziky, jež jsou spojeny se svěřením peněžních prostředků osobě provádějící dohodnutou platební transakci.

K prosazení sledovaného cíle přitom slouží také v obou citovaných předpisech shodně uložená povinnost poskytovateli platební služby (devizovému místu, platební instituci) oddělit peněžní prostředky svěřené mu klientem od ostatních prostředků poskytovatele či jiných osob (vést je na samostatném účtu, odděleně od ostatních finančních prostředků). Přestože devizový zákon neobsahuje výslovnou úpravu, jež by – jako tomu je v poměrech založených transakcemi provedenými podle zákona o platebním styku – vylučovala prostředky klientů svěřené poskytovateli platební služby z možného postihu třetími osobami (srov. v této souvislosti např. ustanovení § 22 zákona o platebním styku vylučující postih klientských prostředků v insolvenčním řízení platební instituce, nebo ustanovení § 267b o.

s. ř. promítající principy ochrany těchto peněžních prostředků do řízení o výkonu rozhodnutí), je nutné dovodit, že stejným způsobem chrání peněžní prostředky klienta také devizový zákon. Opačný výklad by činil ničím neodůvodněné rozdíly v ochraně zájmů klientů devizového místa a platební instituce (jen v závislosti na tom, kdy byla platební transakce provedena) a ve svých důsledcích by mohl vážně ohrozit dosažení zcela zřejmého cíle sledovaného směrnicí o platebních službách, tj. zajistit ochranu před nároky jiných věřitelů platební instituce (zejména v případě platební neschopnosti).

Nejvyšší soud souhlasí i s právním názorem dovolatelky, podle kterého se ochrany svěřených platebních prostředků, založené dotčenými právními předpisy, může dovolat přímo klient, o jehož peněžní prostředky ve skutečnosti šlo (jemuž tyto prostředky skutečně „náleží“), a to vůči osobě, která v rozporu se stanoveným zákazem peněžní prostředky klienta postihla. Takovou (pasivně legitimovanou) osobou může být i banka, která vedla pro poskytovatele platební služby (platební instituci, devizové místo) běžný účet, na kterém měly být předmětné platební transakce realizovány, jestliže peněžní prostředky uložené na takovém účtu neoprávněně použila k úhradě vlastních pohledávek vůči majiteli účtu, přestože věděla (či vědět měla), že jde o peněžní prostředky, jež byly majiteli účtu pouze svěřeny k provedení dohodnuté platební transakce (bezhotovostního obchodu s cizí měnou).

V takovém případě totiž byla banka povinna chránit peněžní prostředky klienta bez zřetele k tomu, zda šlo o běžný účet určený výlučně k provádění označených obchodů, nebo o účet, který poskytovatel platební služby používal také k jiným účelům.

Jinak řečeno, jestliže společnost FI nedostála v souvislosti s nakládáním se svěřenými peněžními prostředky svým zákonným povinnostem a v rozporu s devizovým zákonem i zákonem o platebním styku nedržela svěřené prostředky odděleně od vlastních peněžních prostředků (v době provedení obou transakcí protiprávně mísila na běžném účtu vedeném žalovanou své prostředky s prostředky svých klientů určenými k předmětným platebním transakcím), mohla banka takovým peněžním prostředkům klienta majitele účtu poskytnout ochranu jen tehdy, jestliže věděla nebo vědět měla, že právě takové peněžní prostředky jsou na běžném účtu uloženy.

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém

rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). V další fázi řízení (při opětovném posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku) bude úkolem soudu prvního stupně především jednoznačně zodpovědět otázku, zda společnost FI v rozhodné době byla oprávněna provádět bezhotovostní obchody s cizí měnou (jaká licence byla společnosti FI udělena) a dále posoudit, zda žalovaná věděla (případně při řádném chodu věcí alespoň mohla vědět) o tom, že na běžných účtech vedených pro společnost FI jsou uloženy rovněž peněžní prostředky klientů této společnosti, jež byly určeny (společnosti svěřeny) jen k provedení předmětných platebních transakcí. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2019

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu