29 Cdo 161/2023

29 Cdo 161/2023-490

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce ROJANA s. r. o., se sídlem v Rýmařově, třída Hrdinů 1288/55, PSČ 795 01, identifikační číslo osoby 63 46 99 36, zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, Plaská 614/10, PSČ 150 00, proti žalovanému JUDr. Vilému Urbišovi, advokátu, se sídlem v Bruntálu, Nová 1404/22, PSČ 792 01, jako správci pozůstalosti L. Z., za účasti České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63 99 85 30, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o zaplacení částek 2.107.083,67 Kč a 17.252,30 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 208 C 6/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2022, č. j. 71 Co 180/2022-452, takto:

I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntálu dne 8. března 2019 se žalobce [ROJANA s. r. o. (dále též jen „žalobce“ nebo „dlužník“)] domáhal vůči (původnímu) žalovanému (L. Z.) zaplacení částek 2.107.083,67 Kč a 17.252,30 EUR s (konkretizovaným) úrokem z prodlení od 7. prosince 2018 do zaplacení z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout porušením povinnosti (původního) žalovaného při výkonu funkce správce konkursní podstaty dlužníka, které spočívalo (podle žalobce) v tom, že mu zadržoval (poté, kdy pozbyl oprávnění nakládat s jeho majetkem) nezpeněžený majetek a finanční prostředky na (označeném) účtu vedeném u „UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a.

s.“ (dále jen „banka U“) až do 1. května 2017. Žalobce tak nemohl uhradit (konkretizované) pohledávky věřitelů (ITALCOMMA, spol. s r. o. v likvidaci, innogy Energie, s. r. o., a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky), v důsledku čehož se dostal do prodlení s jejich plněním; škodu tak představují částky, které musel (následně) vynaložit na úhradu nákladů nalézacích a exekučních řízení, v nichž věřitelé uplatňovali a vymáhali své pohledávky, včetně odměn exekutorů, jakož i úroků z prodlení a penále.

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 3. února 2022, č. j. 208 C 6/2019-419,

žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Přitom vyšel z toho, že: 1) Krajský soud v Ostravě (dále též jen „konkursní soud“ nebo „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. srpna 2005, č. j. 13 K 51/2004-203, ustavil předběžným správcem dlužníka (původního) žalovaného; předběžnému správci uložil, aby plnil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud, zejména aby zjistil a zajistil dlužníkův majetek a přezkoumal jeho účetnictví. Usnesením ze dne 28. listopadu 2005, č. j.

13 K 51/2004-416, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka a správcem konkursní podstaty ustavil (původního) žalovaného. 2) Usnesením ze dne 20. dubna 2006 udělil konkursní soud (původnímu) žalovanému souhlas k prodeji podniku dlužníka mimo dražbu; smlouvou o prodeji podniku ze dne 31. července 2006 prodal (původní) žalovaný podnik žalobce. Finanční prostředky z prodeje podniku se nacházely na účtu u banky U“; šlo o „technický účet“ s doplňujícím názvem „konkurzní podstata/ROJANA, s.

r. o.“ 3) Usnesením ze dne 17. května 2007, č. j. 1 Ko 8/2006-1314, Vrchní soud v Olomouci k odvolání úpadce zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 28. listopadu 2005 o prohlášení konkursu na majetek žalobce a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. 4) Usnesením ze dne 21. května 2007, č. j. 13 K 51/2004-1356, konkursní soud (opětovně) ustavil předběžným správcem (původního) žalovaného; Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. června 2008, č. j. 1 Ko 81/2007-1495, změnil usnesení konkursního soudu tak, že předběžným správcem ustavil Mgr.

Renátu Jančovou (dále jen „R. J.“). V důvodech usnesení odvolací soud uvedl, že předběžný správce má povinnost zejména zjistit a zajistit majetek dlužníka a přezkoumat jeho účetnictví. Současně neshledal důvodnou výtku dlužníka, podle níž mu po zrušení konkursu (původní) žalovaný odmítl předat zůstatek zpeněžení jeho podniku, když zrušením konkursu zanikly (mimo jiné) účinky prohlášení konkursu uvedené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), a dlužník znovu nabyl oprávnění nakládat se svým majetkem [(původní) žalovaný toto oprávnění ztratil].

Byl-li (nově) ustaven předběžný správce, bylo dispoziční právo dlužníka omezeno (§ 9c ZKV). Takovému režimu odpovídá též stav, kdy jsou peníze dlužníka uloženy na účtu u banky, k němuž má dispoziční právo toliko předběžný správce. Z toho plyne povinnost předběžného správce posuzovat žádosti dlužníka o převod nebo výběr těchto prostředků; bez žádosti dlužníka není předběžný správce oprávněn k dispozicím s prostředky na účtu. 5) Usnesením ze dne 30. října 2008, č. j. 13 K 51/2004-1525, konkursní soud zprostil R.

J. funkce a předběžným správcem ustavil JUDr. Viliama Vidoviče (dále jen „předběžný správce V“). Jmenovaný věděl, že se finanční prostředky z prodeje podniku dlužníka nacházely na účtu u banky U; přípisem ze dne 19. března 2014 informoval konkursní soud, že jsou jediným majetkem dlužníka (ve výši 2.161.180,91 Kč). Zůstatek na účtu činil k 28. dubnu 2017 2.057.174,91 Kč, k 30. červnu 2017 2.170.546,01 Kč a 21.

června 2017 „byla uhrazena 2x vratka ve prospěch žalobce“ ve výši 2x 4.680,- Kč. 6) K 31. prosinci 2004 činily závazky dlužníka 20.154.793,- Kč; i podle zprávy předběžného správce V ke stavu konkursního řízení byly „přihlášky“ (pohledávky) v takové výši, že je nutno „dovodit“ úpadek dlužníka. 7) Jednatel žalobce Ing. Miroslav Slováček vyzval (původního) žalovaného (dopisem ze dne 24. března 2009), aby na něj neprodleně převedl dispoziční právo k účtu u banky U. (Původní) žalovaný v reakci (ze dne 30.

března 2009) na výzvu uvedl, že zmíněný účet „speciálně“ zřídil pro potřeby konkursního řízení na majetek žalobce a osobou oprávněnou nakládat s prostředky na účtu je předběžný správce V; přípisem odeslaným zástupci žalobce dne 28. listopadu 2013 dále uvedl, že již od roku 2009 požaduje po žalobci souhlas předběžného správce V k převodu peněz z účtu u banky U. 8) Dopisem ze dne 14. prosince 2017 vyzval žalobce (jeho právní zástupce) (původního) žalovaného k vydání částky 2.443.984,86 Kč (bezdůvodné obohacení ve výši 2.295.179,06 Kč a náhrada škody ve výši 148.805,80 Kč).

Přitom (původnímu) žalovanému vytýkal, že účet u banky U „nepředal“ předběžnému správci V; proto musel být zůstatek tohoto účtu ve spolupráci s bankou převeden na (předběžným správcem V) nově zřízený účet žalobce. 9) Podpisová oprávnění k účtu u banky U měl do 8. června 2017 (původní) žalovaný, od 12. června 2017 předběžný správce V a J. S.; v době od 1. ledna 2010 do 1. října 2019 se na účtu „nacházela“ částka 2.153.242,37 Kč. 10) Usnesením ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 13 K 51/2004-2041, konkursní soud rozhodl o návrhu věřitelů na prohlášení konkursu na majetek dlužníka tak, že vůči některým navrhujícím věřitelům řízení zastavil a jinak tento návrh zamítl.

11) (Původní) žalovaný zemřel dne XY. Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 6. července 2021, č. j. 22 D 1120/2020-235, jmenoval správcem pozůstalosti JUDr. Viléma Urbiše, advokáta; současně svolil k tomu, aby jmenovaný za zůstavitele vystupoval ve sporu vedeném pod „č. j.“ (správně sp. zn.) 208 C 6/2019. Usnesením ze dne 14. října 2021, č. j. 208 C 6/2019-406, soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jmenovaným jako se správcem pozůstalosti (původního) žalovaného (§ 107 odst. 1, 2 a 4 o.

s. ř.) Na tomto základě soud prvního stupně ? cituje ustanovení § 9a odst. 1, § 9b odst. 1, § 9c, § 14 odst. 1 písm. a) a § 45 odst. 1 ZKV a ustanovení § 420 a § 522 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ? dospěl k následujícím závěrům: a) Důsledkem usnesení ze dne 17. května 2007, jímž Vrchní soud v Olomouci zrušil usnesení konkursního soudu o konkursu na majetek dlužníka, bylo „faktické“ zrušení funkce (původního) žalovaného jako správce konkursní podstaty dlužníka, včetně jeho oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty; (původní) žalovaný tak byl oprávněn (jen) uzavřít účetnictví, sestavit účetní závěrku a předložit ji (konkursnímu) soudu spolu s návrhem na schválení jeho odměny.

b) Deponoval-li (původní) žalovaný finanční prostředky dlužníka na „správcovském účtu“, nelze jeho jednání posoudit jako protiprávní; šlo o běžný postup při správě a nakládání s majetkem patřícím do podstaty a směřujícím k zajištění tohoto majetku. c) Zrušením konkursu (k 17. květnu 2007) pozbyl (původní) žalovaný právo nakládat s majetkem konkursní podstaty; neměl tak oprávnění převést finanční prostředky na jakýkoli jiný účet bez souhlasu předběžného správce V. Jelikož takový souhlas nebyl (původnímu) žalovanému dán, nelze jeho nečinnost považovat za protiprávní; (původní) žalovaný se tak nemohl dostat do prodlení, když mu žalobce a předběžný správce V neposkytli potřebnou součinnost.

d) Žalobce rovněž neprokázal příčinnou souvislost mezi (jím tvrzeným) jednáním (původního) žalovaného a vznikem škody, když všechny exekuce byly zahájeny až po datu, kdy byl předběžný správce V ustaven do funkce. Neobdržel-li (původní) žalovaný souhlas předběžného správce V a konkursního soudu k dispozici s (finančními) prostředky dlužníka, nedopustil se ani (tvrzeného) protiprávního jednání. Rovněž není zřejmé (vzhledem k výši závazků), zda by dlužník hradil právě závazky v žalobě uvedených věřitelů.

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. září 2022, č. j. 71 Co 180/2022-452, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud ? vycházeje ze skutkového stavu (řádně a dostatečně) zjištěného soudem prvního stupně ? především zdůraznil, že po zrušení konkursu na majetek dlužníka (17. května 2007) byl (původní) žalovaný ustaven předběžným správcem (i) z důvodu „obavy o zachování majetkové podstaty“ (tvořené výtěžkem zpeněžení majetku dlužníka ve výši 10 miliónů Kč při pohledávkách za dlužníkem ve výši 37 miliónů Kč) pro věřitele.

Dne 26. června 2008 byl „vyměněn“ za R. J. a následně byl do funkce ustaven předběžný správce V. Ve shodě se soudem prvního stupně dále uzavřel, že (původní) žalovaný byl oprávněn nakládat s majetkovou podstatou z titulu funkce správce konkursní podstaty dlužníka (§ 14 odst. 1 ZKV). Toto oprávnění mu sice zaniklo 17. května 2007, ale již 21. května 2007 byl ustaven předběžným správcem a vzniklo mu oprávnění zajistit majetek dlužníka (§ 9b ZKV). Dospěl-li (původní) žalovaný k závěru, že peněžní prostředky ponechá na účtu u banky U, neporušil žádnou povinnost (postupoval v rámci svých pravomocí předběžného správce).

Ostatně, tento postup zajištění finančních prostředků „posvětil“ i odvolací soud, když shledal důvodnými a oprávněnými jak ustavení předběžného správce, tak i způsob zajištění finančních prostředků (a změnil jen osobu předběžného správce). Jakkoli zákon o konkursu a vyrovnání ? pokračoval odvolací soud ? neřeší „předání agendy v případě změny osoby předběžného správce“, i po takové změně trvá (případné) zajištění majetku; je na novém předběžném správci, zda stávající zajištění zruší či nikoli.

V poměrech konkursního řízení dlužníka nedošlo „k formálnímu předání agendy, včetně dispozičního oprávnění k účtu (vedeného bankou U) dalším předběžným správcům, ale konkursní soud, žalobce i předběžný správce V nejpozději v říjnu 2009 o tomto účtu (a peněžních prostředcích na něm) věděli. (Původní) žalovaný tak respektoval existující zajištění majetku žalobce a konkludentně je „předával“ do dispozice předběžnému správci V, jehož souhlas k vrácení peněz vyžadoval. Přitom žalobce „nikdy nežádal“ konkursní soud, (původního) žalovaného ani předběžného správce V, aby mohl uhradit „konkrétní dluhy“, nýbrž chtěl jen vyplatit peníze, tj. fakticky zrušit zajištění, aniž by k tomu dal souhlas předběžný správce V. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož (původní) žalovaný neporušil právní povinnost, nezabýval se již otázkou příčinné souvislosti, když k zamítnutí žaloby postačovalo „nenaplnění protiprávnosti“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení právních otázek Nejvyšším soudem (podle jeho názoru) nezodpovězených, a to, zda:

1) Je správce konkursní podstaty oprávněn uložit peněžní prostředky z konkursní podstaty na účet vedený na své jméno, případně zadržovat takto uložené peněžní prostředky i po zrušení konkursu na majetek dlužníka? 2) Zahrnuje oprávnění předběžného správce zajistit majetek dlužníka (§ 9b ZKV) též právo převést finanční prostředky na takový účet?

3) Vztahuje se omezení spočívající v nutnosti souhlasu předběžného správce k nakládání s majetkem (§ 9c ZKV) i na jiné osoby (odlišné od dlužníka)? Dovolatel popisuje průběh konkursního řízení a zdůrazňuje, že (původní) žalovaný (jako správce konkursní podstaty) uložil finanční prostředky (zůstatek výtěžku zpeněžení podniku dlužníka) na účet u banky U (tj. na účet zřízený na své jméno). Na tomto účtu se finanční prostředky „nacházely“ nejméně od 4. prosince 2006; až do 8. června 2017 měl dispoziční právo k účtu jen (původní) žalovaný.

Za stavu, kdy (původní) žalovaný jako správce konkursní podstaty „reprezentoval v konkursním řízení státní moc“, kterou mohl uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky),

měl dovolatel právní posouzení věci soudy obou stupňů za nesprávné; nešlo totiž o to, zda (původnímu) žalovanému zákon konkrétní jednání nezakazoval, nýbrž o to, že mu takové jednání nedovoloval. Zřídil-li (původní) žalovaný účet u banky U a následně na tento účet převedl finanční prostředky získané zpeněžením majetku dlužníka, jednal v rozporu se zákonem. Skutečnost, že (původní) žalovaný byl (poté, kdy odvolací soud zrušil usnesení, jímž konkursní soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení) ustaven předběžným správcem, na výše uvedeném nic nemění.

Bylo-li porušením zákona již samotné uložení peněžních prostředků dlužníka na účet u banky U, bylo protiprávní i jejich zadržování na tomto účtu, a to až do půlky roku 2017, kdy „byl účet převeden“ (ve spolupráci s předběžným správcem V a bankou) na žalobce. Dále dovolatel nesouhlasí s výkladem § 9b odst. 1 ZKV, jak jej provedly soudy nižších stupňů, když zajištění majetku dlužníka předběžným správcem nemůže spočívat „ve faktickém odnětí vlastnického práva dlužníka k jeho majetku“, kterého se (původní) žalovaný dopustil právě tím, že založil účet u banky U, na tento účet převedl (a následně na něm zadržel) peněžní prostředky dlužníka.

Konečně s poukazem na „rozporné“ odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o „nutnost“ souhlasu předběžného správce V k tomu, aby (původní) žalovaný „vrátil“ (mohl vrátit) peněžní prostředky z účtu u banky U dlužníku, akcentuje, že § 9c ZKV omezuje (v možnosti nakládat s majetkem konkursní podstaty) jen dlužníka; na (původního) žalovaného se tak nevztahuje. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (případně i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, když dovolatelem „položené“ právní otázky neřeší podstatu sporu a (oproti názoru soudů obou stupňů) má za důvodnou i (uplatněnou) námitku promlčení. Dovolatel v replice k vyjádření žalovaného zcela setrvává na argumentaci obsažené k dovolání. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (v aktuálním znění), a to k řešení právních otázek dovoláním otevřených, týkajících se (dovolatelem konkretizovaných) oprávnění předběžného správce a správce konkursní podstaty.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 9a ZKV, nasvědčují-li okolnosti, že je dlužník v úpadku, a je-li to potřebné pro zjištění nebo zajištění dlužníkova majetku, může soud po zahájení konkursního řízení ustavit předběžného správce. Návrh na ustavení předběžného správce může podat úřad práce, v jehož obvodu je sídlo nebo bydliště dlužníka (odstavec 1).

Usnesení o ustavení předběžného správce se doručí a zveřejní obdobně jako usnesení o prohlášení konkursu (§ 13 odst. 4 a 5).

Předběžnému správci se usnesení doručí do vlastních rukou; usnesení je vykonatelné doručením předběžnému správci (odstavec 2). Podle § 9b ZKV předběžný správce plní povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Povinností předběžného správce je zejména zjištění a zajištění dlužníkova majetku a přezkoumání dlužníkova účetnictví. Předběžný správce je oprávněn požádat příslušný daňový orgán o provedení daňové kontroly u dlužníka (odstavec 1). Zjistí-li soud, že pominuly důvody, které vedly k ustavení předběžného správce, zprostí i bez návrhu předběžného správce funkce; jinak vykonává předběžný správce svoji funkci až do dne, kdy nastanou účinky prohlášení konkursu, nebo do vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu nebo do vydání rozhodnutí o zastavení řízení.

Soud zároveň v těchto rozhodnutích rozhodne o úhradě hotových výdajů a odměně předběžného správce, kterou mu vyplatí ze zálohy na náklady konkursu; nevyplacený zbytek zálohy soud vrátí navrhovatelům v poměru, v jakém ji zaplatili. Pokud soud konkurs prohlásí, mají navrhovatelé, kteří zaplatili zálohu na náklady konkursu, právo na vrácení části zálohy, která byla vyplacená předběžnému správci, z dlužníkova majetku; tyto nároky jsou pohledávkami za podstatou podle § 31 odst. 2 (odstavec 2). Ustanovení § 8 odst. 8, § 9d, 9e, 9f, § 17 odst. 1 a § 18 odst. 1 se vztahují i na předběžného správce; ostatní ustanovení o správci se vztahují na předběžného správce přiměřeně, nestanoví-li tento zákon jinak (odstavec 3).

Podle § 9c ZKV dlužník může nakládat s majetkem jen se souhlasem předběžného správce, jinak je jeho právní úkon neúčinný. Podle § 14a odst. 1 ZKV prohlášením konkursu přechází na správce oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do podstaty. Správce je zejména oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty, rozhodovat o obchodním tajemství a jiné povinnosti mlčenlivosti, vykonávat práva a plnit povinnosti zaměstnavatele, rozhodovat o obchodních záležitostech podniku, činit za úpadce právní úkony potřebné k provozování podniku včetně uzavírání smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po předchozím souhlasu věřitelského výboru, zajistit vedení účetnictví a plnění povinností podle předpisů o daních.

Povinnosti uložené úpadci tímto zákonem tím nejsou dotčeny. Podle § 27a ZKV se souhlasem soudu a po vyjádření věřitelského výboru může správce zpeněžit věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží provozování podniku, jednou smlouvou; jinak se pro tuto smlouvu přiměřeně použijí ustanovení obchodního zákoníku; z úpadce na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů s výjimkou nároků vzniklých do účinnosti smlouvy. Výtěžek tohoto prodeje je součástí celkového výtěžku zpeněžení konkursní podstaty a nemůže sloužit pouze ke krytí závazků souvisejících s prodávaným podnikem.

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době, kdy konkursní soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka (28. listopadu 2005), a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) [srov. § 433 a § 434 insolvenčního zákona], nedoznala změn. S přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní řízení zahájená (a neskončená) před 1.

lednem 2008 uplatnila ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince 2007 i v době od 1. ledna 2008; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že dovolatel (původnímu) žalovanému vytýká porušení povinností při výkonu funkce správce konkursní podstaty i funkce předběžného správce. Jakkoli se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává, kdy (původní) žalovaný zřídil účet u banky U (a převedl na tento účet peněžní prostředky z prodeje podniku dlužníka), vzhledem k době prohlášení konkursu na majetek dlužníka (28.

listopadu 2005), uzavření smlouvy o prodeji podniku dlužníka (31. července 2006) a zrušení usnesení o prohlášení konkursu odvolacím soudem (17. května 2007) se tak (zjevně) stalo v době po ustavení (původního) žalovaného správcem konkursní podstaty dlužníka. Přesto se Nejvyšší soud s námitkami dovolatele vypořádá pro obě skutkové situace. K povinnostem a oprávněním (původního) žalovaného jako správce konkursní podstaty. Nejvyšší soud v tomto směru konstatuje, že jeho judikatura je ustálena v těchto závěrech:

1) Předpoklady vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu jsou: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 2) Porušením právní povinnosti, jako jedním z předpokladů vzniků obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu, je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak právnická (či fyzická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.

března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1754/2001, uveřejněný pod číslem 78/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

května

2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, uveřejněný pod číslem 106/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 3) Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne

29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 1598/2015. Na tomto základě Nejvyšší soud v poměrech dané věci zdůrazňuje, že jednání (původního) žalovaného spočívající ve zřízení účtu u banky U [rozuměj účtu zřízeného na jméno (původního) žalovaného s doplňkem „konkurzní podstata/ROJANA, s. r. o.“] a (případný) převod výtěžku zpeněžení podniku dlužníka na tento účet, nelze hodnotit jako protiprávní (a takové jednání bez dalšího nemohlo být ani v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou). Za stavu, kdy dlužník pozbyl okamžikem prohlášení konkursu na jeho majetek (též) oprávnění nakládat s peněžními prostředky na (svém) bankovním účtu a toto právo nabyl (původní) žalovaný jako správce konkursní podstaty (k povaze pohledávky z běžného účtu obecně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.

srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 193/2016, uveřejněný pod číslem 80/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně další judikatury Nejvyššího soudu zmíněné v jeho důvodech), mohl (původní) žalovaný s „účtem“ disponovat i potud, že byl oprávněn zmíněný účet zrušit a peněžní prostředky převést na jiný účet, jakož i založit účet zcela nový [k tomu shodně v právní teorii (dovolatelem označený) článek Lisse, Luděk. Oprávnění správce konkursní podstaty ukládat peněžní prostředky z konkursní podstaty na účet vedený na jméno správce konkursní podstaty.

Právník, 2003, č. 11, str. 1076-1096]. Jakkoli zmíněný zdroj dále uvádí, že správce konkursní podstaty je oprávněn ukládat peněžní prostředky náležející do konkursní podstaty (jen) na účet dlužníka (s tím, že osobou oprávněnou nakládat s těmito prostředky je správce konkursní podstaty), tj.

nikoli na účet vedený (jen) na jeho jméno, nelze přehlédnout, že rozlišuje mezi soukromým účtem osoby ustavené do funkce správce konkursní podstaty a účtem zřízeným na jeho jméno s údajem, že jde o účet správce konkursní podstaty konkrétního dlužníka. Nejvyšší soud shledává nepatřičnou (i) argumentaci dovolatele, podle níž nebyl (původní) žalovaný oprávněn při výkonu povinností správce konkursní podstaty zřídit účet u banky U a převést na tento účet finanční prostředky získané prodejem podniku dlužníka.

Ustanovení § 14a odst. 1 ZKV totiž zjevně obsahuje (jen) demonstrativní výčet oprávnění souvisejících s nakládáním s majetkem dlužníka patřícím do konkursní podstaty. Současně Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že tímto jednáním neodňal dlužníku jeho „majetek“ [nešlo o osobní (soukromý) účet (původního) žalovaného, nýbrž o účet zřízený „na jméno“ (původního) žalovaného, jako správce konkursní podstaty dlužníka]; stále šlo o „majetek“ (pohledávku) dlužníka, který (původní) žalovaný jen „oddělil“ od jiného majetku dlužníka, a to právě proto, že šlo o výtěžek zpeněžení podniku dlužníka [smlouvou ze dne 31.

července 2006 uzavřenou (původním) žalovaným jako správcem konkursní podstaty dlužníka]. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že zřízení účtu u banky U a převod výtěžku zpeněžení podniku dlužníka na tento účet (samy o sobě) nemohly vést (nevedly) ke vzniku (žalobcem tvrzené) škody. Ve vztahu k dovolatelem tvrzenému (ne)oprávněnému zadržování peněžních prostředků na účtu u banky U (původním) žalovaným (jako správcem konkursní podstaty) Nejvyšší soud dodává, že funkce správce konkursní podstaty (původnímu) žalovanému sice zanikla (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17.

května 2007), ovšem již dne 21. května 2007 byl (původní) žalovaný ustaven předběžným správcem (s povinností zajistit majetek dlužníka, která se vztahovala i na peněžní prostředky na účtu u banky U). K povinnostem (původního) žalovaného jako předběžného správce. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost, přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl.

ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 294/1996 Sb. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona.

Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8.

září 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008, uveřejněný pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Institut předběžného správce byl začleněn do zákona o konkursu a vyrovnání (jako jeho § 9a, § 9b a § 9c) zákonem č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1.

května 2000. Tento zákon byl přijat na základě poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a vyrovnání projednávaného Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky v jejím třetím volebním období 1998 – 2002 jako sněmovní tisk č.

219. Ze zvláštní části důvodové zprávy k tomuto zákonu plyne, že navrhovaná úprava „umožní ve složitých případech, kde by osvědčování úpadku dlužníka působilo značné obtíže nebo průtahy řízení, rychlé a efektivní zjištění skutečností rozhodnutých pro objektivní posouzení návrhu na prohlášení konkursu. Předběžný správce by měl zejména dlužníku zabránit v pokračujícím nekontrolovaném ‚tunelování‘ jeho majetku před prohlášením konkursu a zajistit dlužníkův majetek do doby rozhodnutí o návrhu na prohlášení konkursu.

Ustavení předběžného správce bude přicházet v úvahu zejména tam, kde konkurs navrhuje věřitel, který zaplatil zálohu na náklady konkursu, a kde se dlužník snaží bezdůvodnými procesními kličkami zdržovat a oddalovat prohlášení konkursu na svůj majetek, dále v tzv. „velkých konkursech“ (České dráhy, banky, pojišťovny, penzijní, investiční a jiné fondy, průmyslové podniky, nemocnice, obchodní řetězce apod.), nebo i tam, kde lze očekávat povolení ochranné lhůty. V řízeních zahájených na návrh dlužníka se ustavení předběžného správce nepředpokládá, i když je nelze zcela vyloučit.

Usnesení o ustavení předběžného správce je vykonatelné doručením předběžnému správci. Předběžný správce bude plnit zejména úkoly, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Předběžný správce též bude navíc oprávněn požádat správce daně o provedení daňové kontroly u dlužníka. Výkon funkce předběžného správce zaniká ze zákona prohlášením konkursu. V případech zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu nebo při zastavení řízení je ponecháno na soudu, zda vykonatelnost zániku funkce předběžného správce odloží až na právní moc rozhodnutí či ne.

Je zřejmé, že i předběžného správce může soud kdykoliv zprostit funkce, pominou-li důvody, které vedly k jeho ustavení.

Ustavením předběžného správce se ze zákona omezuje dlužníkovo právo nakládat se svým majetkem bez souhlasu předběžného správce pod sankcí relativní neplatnosti právního úkonu dlužníka učiněného bez souhlasu správce. Tím se na dlužníka vytvoří dostatečný tlak potřebný k tomu, aby dlužník měl sám zájem v konkursním řízení poskytnout předběžnému správci i soudu řádně a včas nezbytnou součinnost nutnou pro ověření jeho možného úpadku stejně jako při zajištění jeho majetku“. Ustanovení § 9b ZKV především upravuje (obecně) rozsah povinností předběžného správce [jde o povinnosti, které mu ukládá zákon nebo uloží (konkursní) soud] a (výslovně) určuje, že jde zejména o zjištění a zajištění majetku dlužníka a přezkoumání jeho účetnictví.

Přitom nijak blíže nekonkretizuje (ať pozitivně či negativně), jakým způsobem by měl předběžný správce plnit povinnost zajistit majetek dlužníka. Vzhledem ke shora uvedenému tak Nejvyšší soud shledává neopodstatněnými výhrady dovolatele, podle nichž nebyl (původní) žalovaný oprávněn při výkonu povinností předběžného správce (rozuměj povinností zajistit majetek dlužníka) zřídit účet u banky U a převést na tento účet finanční prostředky získané prodejem podniku dlužníka. Akceptace takového právního názoru by totiž nedovolovala předběžnému správci (při absenci pozitivního výčtu konkrétních pravomocí) činit žádná opatření za účelem plnění povinnosti zajistit majetek dlužníka (§ 9a odst. 1 věty první a § 9b odst. 1 ZKV).

Za stavu, kdy Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. května 2007 zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 28. listopadu 2005 o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení, zanikla (původnímu) žalovanému funkce správce konkursní podstaty, včetně oprávnění nakládat s majetkem podstaty (v poměrech dané věci s peněžními prostředky na účtu u banky U). Jelikož byl (původní) žalovaný (opětovně) ustaven předběžným správcem dne 21. května 2017 (s povinností zajistit majetek dlužníka), ani po tomto datu (vzhledem k rozsahu pohledávek za dlužníkem v porovnání s výtěžkem zpeněžení podniku dlužníka) nepřicházelo v úvahu vydání peněžních prostředků dlužníku, když stále trvaly důvody, které vedly konkursní soud k ustavení předběžného správce.

Navíc ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by dlužník požadoval po (původním) žalovaném, aby tyto prostředky použil k úhradě jakýkoli pohledávek za dlužníkem. Tento stav doznal změny až v důsledku usnesení ze dne 26. června 2008, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení konkursního soudu ze dne 21. května 2007 tak, že předběžným správcem (s povinností zajistit majetek dlužníka) ustavil R. J. Důsledkem posledně zmíněného rozhodnutí tak byl (mimo jiné) zánik povinností a oprávnění (původního) žalovaného vázaných na výkon funkce předběžného správce a vztahujících se k zajištění majetku dlužníka, jakož i (současný) vznik těchto povinností a oprávnění jmenované a následně (vzhledem k tomu, že R.

J. zproštěna funkce) předběžnému správci V.

(Původní) žalovaný tak již nebyl oprávněn „nakládat“ s peněžními prostředky na účtu u banky U (jako účtu zřízeném pro „konkursní podstatu dlužníka“); nemohl tak ani vyhovět žádostem dlužníka vydání peněžních prostředků (jinými slovy, nemohl tyto prostředky neoprávněně zadržovat). V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že existence účtu u banky U (peněžních prostředků na něm) byla známa konkursnímu soudu, dlužníku, (původnímu) žalovanému i předběžnému správci V, přičemž nikdo z nich nemohl mít (opodstatněné) pochybnosti o zániku funkce předběžného správce (původnímu) žalovanému na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.

června 2008. Nejvyšší soud tak uzavírá, že: a) (Původní) žalovaný neporušil právní povinnost pro něj plynoucí z titulu výkonu funkcí správce konkursní podstaty a předběžného správce (tím, že zřídil účet u banky U a převedl na tento účet výtěžek zpeněžení podniku dlužníka), když nešlo o jeho soukromý účet, nýbrž o účet zřízený (původním) žalovaným jako správcem konkursní podstaty dlužníka (tj. při správě majetku dlužníka pro účely konkursního řízení, včetně následného zajištění majetku dlužníka).

b) (Původní) žalovaný neporušil (nemohl porušit) povinnosti při výkonu těchto funkcí ani tím, že by neoprávněně zadržoval peněžní prostředky dlužníka na účtu u banky U, když vzhledem k povaze tohoto účtu neměl (vzhledem k rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2007 a ze dne 26. června 2008) oprávnění s těmito prostředky nakládat, popřípadě je zajistit. c) S ohledem na shora uvedené je pro rozhodnutí právně nevýznamná odpověď na otázku, zda se omezení určené § 9c ZKV vztahuje i na jinou osobu než dlužníka.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ? § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl jako nedůvodné [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud zamítl, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty sestávají z paušální náhrady ve výši 300,- Kč (§ 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu), za vyjádření k dovolání (ze dne 27. prosince 2022). Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem řízení je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn tím, že vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 4. 2024 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu