29 Cdo 1623/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně Avesolvent, s. r. o., se sídlem v Praze, Novém Městě, Opletalova
1284/37, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26 80 31 27, zastoupené Mgr.
Danielem Tomíčkem, advokátem, se sídlem v Slezské Ostravě, Občanská 16, PSČ
710 00, proti žalovaným 1) P. S., 2) E. S., zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem,
advokátem, se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, PSČ 792 01 a 3) J. Š.,
zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická
40, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 236/2003, o dovolání druhého a třetího
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. září 2008, č. j.
7 Cmo 302/2007-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. září 2008, č. j. 7 Cmo
302/2007-204, k odvolání druhého a třetího žalovaných potvrdil rozsudek ze dne
19. dubna 2007, č. j. 3 Cm 236/2003-152, jímž Krajský soud v Brně v plném
rozsahu ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. července 2003,
č. j. 3 Sm 265/2003-13, jímž uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni částku 1,066.918,90 Kč s 6% úrokem od 5. dubna 2003 do zaplacení,
směnečnou odměnu 3.556,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shodně se soudem prvního
stupně uzavřel, že při hodnocení důkazů soud aplikuje zásadu volného hodnocení
důkazů, jejíž podstatou je, že všechny důkazy hodnotí podle své úvahy, a to
každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Zdůraznil, že formuloval-li znalec z oboru písmoznalectví závěr, podle něhož
podpisy druhého a třetího žalovaných na směnečné listině jsou pravděpodobně
jejich pravými podpisy, nemohou tvrzení žalovaných o tom, že den, kdy byly
podpisy na směnce ověřeny, nebyl dnem úředním, respektive, že třetí žalovaný se
nemohl v určenou dobu „do obce Rýmařov“ dostavit, zmíněný závěr zvrátit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali druhý a třetí žalovaní
dovolání. Druhý žalovaný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Akcentuje, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá
ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., když na jedné straně požaduje, aby šlo o
platný podpis fyzické osoby a na straně druhé se ztotožňuje s
pravděpodobnostním závěrem o podpisu dovolatele na směnce. Dále namítá, že
důkazní břemeno ohledně platnosti podpisu dovolatele na směnce spočívá na
žalobkyni a soudy nižších stupňů tak nesprávně přenesly důkazní břemeno ze
žalobkyně na dovolatele. Třetí žalovaný namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Soudům nižších stupňů vytýká, že
nesprávně vyhodnotily důkazy ohledně „ověření podpisu dovolatele na směnce“ a
neprovedly důkazy, jejichž prostřednictvím hodlal prokázat, že v době podpisu
směnky se nacházel mimo Rýmařov, kde k podpisu směnky mělo dojít. Dovolání druhého a třetího žalovaných proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) a písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací
přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež
způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z
pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník
2006, pod číslem 130). Jakkoli Nejvyšší soud nadále setrvává na závěrech formulovaných v
rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn.
29 Cdo 3478/2007, podle nichž popře-
li žalovaný ve sporu o zaplacení směnky její pravost, leží důkazní břemeno
ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, v
poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zcela nepochybné, že směnka, o
jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, je, jde-li o
podpisy dovolatelů (směnečných rukojmích), opatřena ověřovacími doložkami,
jimiž Městský úřad v Rýmařově legalizoval, že E. S. a J. Š. směnku před ním
vlastnoručně podepsali. V situaci, kdy Městským úřadem v Rýmařově provedená
legalizační doložka obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 4 odst. 3
zákona č. 41/1993 Sb., o ověřování shody opisů nebo kopie s listinou a o
ověřování pravosti podpisu obecními úřady a o vydávání potvrzení orgány obcí a
okresními úřady (dále jen „zákon“), tj. obsahuje jméno, příjmení, rodné číslo
žadatelů (rozuměj dovolatelů), údaj, jak byla zjištěna totožnost žadatelů, a
údaje o místě jejich trvalého pobytu, konstatování, že fyzická osoba listinu
vlastnoručně před pověřeným pracovníkem podepsala, pořadové číslo, pod kterým
je legalizace zapsána v ověřovací knize, místo a datum legalizace, podpis
pověřeného pracovníka a otisk razítka se státním znakem, není pochyb o tom, že
důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu dovolatelů na směnce vskutku tížilo (§
134 o. s. ř.) dovolatele (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
18. ledna 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004 a ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29
Odo 1178/2005, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2005, pod
číslem 43 a č. 4, ročník 2007, pod číslem 51)
Právní posouzení věci soudy obou stupňů, založené na závěru, podle něhož
důkazní břemeno ohledně (ne)pravosti podpisů směnečných rukojmí tížilo druhého
a třetího žalované, je tak s výše uvedenými judikatorními závěry v souladu.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z pohledu dovolacích námitek, podle kterých soudy nižších stupňů nesprávně
hodnotily provedené důkazy; je tomu tak již proto, že dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelé u dovolání, které může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici
nemají, jednak proto, že tyto námitky jsou nedostatečné z hlediska vymezení
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož např. i důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 17. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1621/2006).
Konečně přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani
výhrady, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy, když soud
prvního stupně se s důvody, pro které tyto důkazy neprovedl, v odůvodnění svého
rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádal a odvolací soud se s jeho závěry
ztotožnil; argumenty snášené v tomto směru dovolateli přitom žádnou otázku
zásadního právního významu neotevírají.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu