29 Cdo 1693/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Autoklub Bohemia Assistance, a. s., se sídlem v Praze 4 - Krči, Na
Strži 1837/9, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 61859559, zastoupené Mgr.
Lukášem Tvrdíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, PSČ 110
00, proti žalované BPA sport marketing a. s., se sídlem v Praze 1, Těšnov
1/1059, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25069764, zastoupené Mgr.
Bohuslavem Hubálkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, PSČ 110 00,
o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod
sp. zn. 7 C 125/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 28 Co 481/2008-507, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č. j. 28 Co
481/2008-507, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 24. dubna 2008, č. j. 7 C
125/2006-352, zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 16. března 2005,
kterou žalobkyně prodala žalované pozemky v katastrálních územích Čestlice a
Průhonice (dále též jen „sporné pozemky“ a „kupní smlouva“), je neplatná. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008,
č. j. 28 Co 481/2008-507, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil
neplatnost kupní smlouvy (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů (výroky II. až IV.). Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
1) Sporné pozemky byly v roce 1995 pro účely jejich vložení jakožto
nepeněžitého vkladu do žalobkyně oceněny znalcem Miroslavem Riegrem na částku
89,237.000,- Kč. V roce 2000 ocenil sporné pozemky k žádosti žalobkyně znalecký
ústav YBN-CONSULT – Znalecký ústav, s. r. o. částkou 71,000.000,- Kč. 2) Smlouvou č. 1080-99-084/ZSI ze dne 22. července 1999, uzavřenou mezi
žalobkyní jakožto zástavkyní a Investiční a poštovní bankou, a. s. jakožto
zástavní věřitelkou, bylo zřízeno zástavní právo k části sporných pozemků k
zajištění pohledávky zástavní věřitelky za společností auto I. S. R., a. s.,
vyplývající ze smlouvy o převzetí směnečného rukojemství ze dne 22. července
1999 (dále jen „zajištěná pohledávka“). 3) Sporné pozemky žalobkyně pronajala společnosti auto I. S. R., a. s., a to
nejprve smlouvou ze dne 23. září 1999 za roční nájemné ve výši 7,600.000,- Kč
(bez DPH), a poté smlouvou ze dne 27. prosince 2001 za roční nájemné ve výši
3,500.000,- Kč (bez DPH). Smlouva obsahovala i ujednání o předkupním právu
nájemce. 4) Zajištěná pohledávka i zástavní právo k části sporných pozemků byly
převedeny na Českou konsolidační agenturu a posléze na společnost ACT
Investment B. V. se sídlem v Nizozemsku, založenou v roce 2003, jejímž
jednatelem byl J. R. S. a jediným společníkem společnost Yelda Corporation N. V. se sídlem v Nizozemských Antilách. 5) V době uzavření kupní smlouvy byla ACT Investment, B. V. akcionářkou
žalobkyně s podílem 20,9 % na základním kapitálu. Současně J. R. S. byl osobou
ovládající žalovanou a společnost auto I. S. R., a. s. byla ovládána stejnou
osobou jako žalovaná. 6) Další akcionářkou žalobkyně byla Česká konsolidační agentura, a to s podílem
69 % na základním kapitálu. Česká konsolidační agentura akcie žalobkyně
převedla smlouvou ze dne 3. listopadu 2004 společnosti ÚAMK, a. s. 7) Akcionářem žalobkyně byl i Ing. A. Ch., s podílem 0,1 % na základním
kapitálu. Ing. A. Ch. byl v letech 2002 a 2003 také jediným akcionářem
žalované. 8) Znalecký ústav NOVOTA, a. s. ocenil dne 13. prosince 2004 na žádost
žalobkyně sporné pozemky částkou 32,280.000,- Kč. 9) ACT Investment, B. V. v říjnu 2004 sdělila žalobkyni, že má v úmyslu
realizovat zástavní právo váznoucí na sporných pozemcích. 10) J. R. S. dopisem ze dne 24. ledna 2005 sdělil žalobkyni, že je osobou
ovládající žalovanou a navrhl, že žalovaná koupí sporné pozemky za cenu
stanovenou znaleckým ústavem NOVOTA, a. s. v roce 2004, tj. za cenu ve výši
32,280.000,- Kč, a současně „koupí“ i pohledávku žalobkyně za auto I. S.
R., a. s. z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem sporných pozemků. Neakceptuje-li žalobkyně tuto nabídku, bude ACT Investment, B. V. pokračovat v
realizaci zástavního práva. 11) Dozorčí rada žalobkyně dne 2. února 2005 schválila prodej sporných pozemků
za cenu ve výši 32,280.000,- Kč. 12) Městský soud v Praze jmenoval dne 4. února 2005 k návrhu žalobkyně postupem
podle ustanovení § 59 odst. 3 a § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) znalecký ústav NOVOTA, a. s. znalcem k ocenění sporných pozemků za účelem jejich převodu na žalovanou. Znalecký ústav NOVOTA, a. s. ve znaleckém posudku ze dne 17. února 2005
stanovil cenu sporných pozemků ve výši 32,280.000,- Kč. 13) Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. března 2005 kupní smlouvu, jíž
žalobkyně převedla vlastnické právo ke sporným pozemkům na žalovanou za kupní
cenu ve výši 32,280.000,- Kč. 14) Vlastnické právo žalované k části sporných pozemků (v katastrálním území
Průhonice) nebylo vloženo do katastru nemovitostí (návrh na vklad byl s ohledem
na předběžné opatření, zakazující žalobkyni dispozici s pozemky, katastrálním
úřadem zamítnut). 15) Podle znaleckého posudku zpracovaného Vysokou školou ekonomickou,
Institutem oceňování majetku, znaleckým ústavem ustanoveným soudem prvního
stupně, činila cena sporných pozemků v roce 2005 částku 48,900.000,- Kč. Posudku vypracovanému znaleckým ústavem NOVOTA, a. s. vytkl znalecký ústav
ustanovený soudem prvního stupně „nedostatečné šetření“ pro vypracování
znaleckého posudku, absenci dokumentace porovnávací hodnoty použitými zdroji,
nerozlišování a nesprávné užití některých koeficientů. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož s ohledem na
zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva žalované k části sporných pozemků
svědčí žalobkyni v souladu s ustanovením § 80 písmeno c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem na
požadovaném určení. Proto žalobu věcně posoudil a dospěl k následujícím závěrům:
1) Jelikož byl J. R. S. „vlastníkem“ a jednatelem společnosti ACT Investment B. V., akcionářky žalobkyně, a současně ovládal žalovanou, byly společnost ACT
Investment B. V. a žalovaná osobami jednající ve shodě ve smyslu ustanovení §
66b odst. 2 písm. c/ obch. zák. a převod sporných pozemků na žalovanou podléhal
omezením upraveným v ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Právní domněnka
jednání ve shodě pak svědčí i žalované a Ing. A. Ch., který byl akcionářem
žalobkyně a současně členem představenstva žalované. Odvolací soud konstatoval nesprávnost závěrů znaleckého posudku zpracovaného
podle označeného ustanovení, zdůraznil, že i při zohlednění desetiprocentní
korekce činila cena sporných pozemků v roce 2005 minimálně 44,010.000,- Kč a
poukázal na propojení mezi žalovanou (jakožto nabyvatelkou pozemků) a
společností ACT Investment, B. V. (které jsou ovládány stejnou osobou, a to J. R. S.). Cituje důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydaná po 1.
červnu 2000, na webových stránkách Nejvyššího
soudu), odvolací soud dovodil, že přes formální dodržení postupu podle
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je kupní smlouva neplatná, neboť znalecký
ústav NOVOTA, a. s. neměl od žalobkyně dostatek podkladů, jež mohly mít vliv na
stanovení ceny sporných pozemků, a to nájemní smlouvu z roku 1999 (v níž bylo
nájemné vyšší než v následné nájemní smlouvě) a předcházející znalecké posudky
z roku 1995 a 2000. 2) Odvolací soud dále spatřoval souvislost mezi prodejem sporných pozemků za
výrazně nižší než tržní cenu, prodejem 69 % akcií žalobkyně společnosti ÚAMK,
a. s. (tedy osobě „nespojené se skupinou J. R. S. a A. Ch.“), předcházející
„dohody o výši ceny, kterou by měl znalec stanovit“ a propojení žalované a
žalobkyně (prostřednictvím společnosti ACT Investment, B. V.) a uzavřel, že „to
vše nemůže vést k jinému závěru, než že kupní smlouva je pro rozpor se zákonem
absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku“ (tj. zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“). 3) Cituje ustanovení § 178 odst. 13 obch. zák., ve znění účinném ke dni
uzavření kupní smlouvy, odvolací soud vyložil, že zvýhodnění akcionáře ve
smyslu označeného ustanovení nemusí být přímé, ale může být pouze
zprostředkované. Zdůraznil, že kupní smlouvou, jíž byly převedeny sporné
pozemky za cenu nejméně o 11,730.000,- Kč nižší než činila cena tržní, byli
zvýhodněni akcionáři žalobkyně ACT Investment, B. V. a Ing. Ch., neboť ACT
Investment, B. V. je ovládána stejnou osobou jako žalovaná (nabyvatelka
pozemků) a Ing. Ch. byl členem představenstva žalované. I na takový převod
tudíž dopadá ustanovení § 178 odst. 13 obch. zák. a kupní smlouva je i z tohoto
důvodu neplatná. 4) Dalším důvodem neplatnosti kupní smlouvy je podle odvolacího soudu její
rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. Dlužnicí zajištěné
pohledávky byla společnost ze skupiny společností propojených osobami J. R. S. a Ing. Ch., a po převodu zajištěné pohledávky společnosti ACT Investment, B. V. „došlo vlastně ke splynutí osoby dlužníka a věřitele v jedné a téže
podnikatelské skupině“. Ačkoliv ACT Investment, B. V. měla k dispozici řadu
jiných zajišťovacích prostředků, obrátila se na žalobkyni. Ta „pod hrozbou
realizace zástavního práva formou veřejné a nedobrovolné dražby“ prodala sporné
pozemky (tedy jak pozemky zatížené zástavním právem, tak i další, nezatížené
pozemky) žalované, „ovládané majitelem ACT Investment, B. V.“ „Dochází tedy k
situaci, kdy podnikatelská skupina spojená osobami J. R. S. a Ing. Ch. nezaplatila své dluhy v řádu desítek milionů…, koupila je od České konsolidační
agentury a nyní je vymáhá od žalobkyně formou hrozby realizace zástavního
práva“. Ačkoliv „obecně lze souhlasit se žalovanou i soudem prvního stupně, že ACT
Investment B. V. má jako zástavní věřitel právo se rozhodnout, jakým způsobem
bude realizovat uspokojení své pohledávky, tedy i tak, jak využije svého
zástavního práva k pozemkům žalobkyně, s ohledem na souvislosti daného případu
lze takové jednání považovat za jednání odporující dobrým mravům.
To i s
přihlédnutím k tomu, že ostatní zajišťovací prostředky na ochranu pohledávky
koupené ACT Investment B. V., zajištěné zástavním právem k pozemkům žalobkyně,
byly ve vztahu k dalším subjektům … spojeným s touto podnikatelskou skupinou.“
Takové jednání, podle odvolacího soudu, „nezasluhuje soudní ochranu“. „Realizace zajištění přitom neproběhla formou plnění za dlužníka, ale
dobrovolným prodejem pozemků, takže žalobkyně jako poskytovatel zajištění nemá
regresní právo vůči osobnímu dlužníkovi (auto I.S.R. a.s.), tedy subjektu z
podnikatelské skupiny ovládané J. R. S. a A. Ch., domáhat se toho, co za něho
plnila. To všechno vede k závěru, že uvedená podnikatelská skupina nejen, že
získala úvěry, které nikdy nesplatila, ale navíc ještě získává prostředky ze
zajištění a nebude povinna je komukoli vracet“. 5) Konečně odvolací soud shledal kupní smlouvu neplatnou i pro obcházení zákona
podle § 39 obč. zák., a to konkrétně pro obcházení ustanovení § 169 písm. c/
obč. zák. „V projednávané věci ACT Investment B. V. jako zástavní věřitel
nerealizovala své zástavní právo k pozemkům žalobkyně v katastrálním území
Čestlice zákonem stanoveným způsobem, ale toto zákonné ustanovení (§ 169 písm. c/ obč. zák.) obešla nepřípustným způsobem. Tedy tím, že přiměla žalobkyni,
která nebyla osobním dlužníkem, aby realizace zástavního práva proběhla tím
způsobem, že žalobkyně předmětné pozemky spolu s dalšími pozemky v katastrálním
území Průhonice, které s pozemky v katastrálním území Čestlice tvoří jeden
funkční celek, převedla kupní smlouvou na žalovanou. Tedy na společnost, jež
měla stejnou ovládající osobu jako ACT Investment B. V., jíž byl J. R. S.. Cílem takového postupu obcházejícího zákon bylo dosáhnout toho, aby předmětné
pozemky byly vyvedeny z majetku žalobkyně, která již nebyla ovládána A. Ch.,
jehož většinový podíl na základním kapitálu měl v krátké době získat naprosto
odlišný subjekt (ÚAMK a. s.) na základě kupní smlouvy uzavřené s dosavadním
největším akcionářem Českou konsolidační agenturou, na společnost spřátelenou s
propojenými osobami J. R. S. a A. Ch..“
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., namítajíc, že napadený
rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování a zároveň spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvody vymezené v ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.). Navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Dovolatelka předně namítá, že skutkové závěry odvolacího soudu o výši tržní
ceny sporných pozemků v roce 2005 nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Zdůrazňuje, že veškeré znalecké posudky, které neberou v úvahu
zástavní právo váznoucí na části sporných pozemků, nejsou pro účely tohoto
řízení použitelné. Ani námitky, podle nichž měl mít znalecký ústav NOVOTA, a. s. k dispozici dřívější znalecké posudky, jakož i nájemní smlouvu z roku 1999,
nepovažuje za správné, a uzavírá, že ocenění sporných pozemků částkou
32,280.000,- Kč bylo adekvátní. Oporu v provedeném dokazování pak nemají ani závěry o propojení společnosti ACT
Investment B. V., žalované a dalších osob. Zejména poukazuje na nepodloženost
závěru, podle něhož byl J. R. S. „vlastníkem“ ACT Investment B. V. a jí
ovládající osobou. V rovině dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti
smlouvy, majíc jej za nesprávný a podrobně rozebírajíc jednotlivé důvody, jež
odvolací soud k tomuto závěru vedly. Dovolatelka zdůrazňuje, že k porušení ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. nedošlo, znalci jmenovanému soudem byl poskytnut dostatek podkladů a závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo
184/2005 nejsou aplikovatelné. Ani „okolnosti, za jakých byl jmenován znalec“,
nelze považovat za „podivné“, jak uvedl odvolací soud. Jednak byl znalec
jmenován výlučně na návrh žalobkyně a jednak na tom, že žalobkyně navrhla
znalce, s nímž měla zkušenosti a jenž dokonce již ocenění sporných pozemků
prováděl, nelze shledávat nic podivného. Souhlasit nelze podle dovolatelky ani se závěrem, že úmyslem stran při uzavření
kupní smlouvy bylo zkrátit ostatní akcionáře žalobkyně, a to již proto, že není
zřejmé, čí úmysl by to měl být. Navíc by se mohlo jednat pouze o rozpor s
ustanovením § 178 odst. 13 obch. zák., jenž odvolací soud (nesprávně) dovodil
na jiném místě svého odůvodnění. Ustanovení § 178 odst. 13 obch. zák. nemohlo být porušeno již proto, že
upravuje pouze zákaz zvýhodnění akcionáře, a nikoliv dalších osob. Tím
dovolatelka nebyla, nehledě k tomu, že k jejímu zvýhodnění ani nedošlo. Označené ustanovení pak na kupní smlouvu nedopadá i proto, že jejím účelem
zvýhodnění jednoho akcionáře na úkor ostatních nebylo. Její jediný nedostatek
je spatřován ve výši kupní ceny, ta však byla stanovena na základě znaleckého
posudku zpracovaného znaleckým ústavem, jenž byl jmenován soudem na návrh
žalobkyně. Dovolatelka na vypracování znaleckého posudku žádný vliv neměla.
V
tomto směru nelze akceptovat ani „můstek“ konstruovaný odvolacím soudem, podle
něhož ACT Investment B. V. „pod pohrůžkou veřejné dražby pozemků (….)
prosadila, aby předmětné pozemky (….) byly převedeny na žalovanou“. Je tomu tak
již proto, že oznámení zástavní věřitelky, že hodlá realizovat své zástavní
právo, nelze považovat za pohrůžku, tím méně bezprávnou. Kupní smlouva nemůže být neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy. Nesprávným
dovolatelka shledává již úvahy odvolacího soudu o „splynutí“ dlužníka a
věřitele v jednom podnikatelském seskupení, zdůrazňujíc, že ani příslušnost
věřitele a dlužníka k témuž podnikatelskému seskupení nezbavuje dlužníka jeho
závazku. Nehledě k tomu případnou realizaci zástavního práva k části sporných
pozemků zástavní věřitelkou nelze považovat za porušení dobrých mravů. Nebránilo-li nic realizaci zástavního práva, tím méně lze považovat za
odporující dobrým mravům ujednání, podle něhož žalobkyně své pozemky prodala a
získala za ně kupní cenu a navíc i částku 2,650.360,50 Kč za postoupení
pohledávky z titulu dlužného nájemného za auto I.S.R. a. s. Konečně poslední
důvod, jenž vylučuje neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy,
spatřuje dovolatelka v tom, že za rozporné s dobrými mravy odvolací soud
považuje faktické jednání společnosti ACT Investment B. V., tedy osoby odlišné
od smluvních stran kupní smlouvy. Důvodem je patrně skutkově i právně nesprávná
představa, že uvedená společnost byla osobou jednající ve shodě s dovolatelkou. Jednak tomu tak (v rovině skutkové) nebylo, jednak ze skutečnosti, že dvě osoby
jednají ve shodě, nelze dovozovat, že by chování jedné z nich mohlo mít vliv na
platnost právních úkonů druhé. A konečně nesprávným shledává dovolatelka i závěr odvolacího soudu, podle
kterého kupní smlouva obchází ustanovení § 169 písm. c/ obč. zák. Jednak postup
společnosti ACT Investment B. V. nebyl realizací zástavního práva a nebyla jím
ani samotná kupní smlouva, jednak i zde odvolací soud svůj závěr odůvodnil
jednáním osoby, která nebyla smluvní stranou kupní smlouvy. Žalobkyně snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, popř. zamítl. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009) se podává
z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a je i
důvodné. V rovině dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěrů o výši tržní ceny sporných pozemků a
o vztahu mezi J. R. S. a společností ACT Investment B. V. a o propojení
některých osob. Námitky, jež dovolatelka snáší proti skutkovému závěru o tržní ceně sporných
pozemků, majíc za správný znalecký posudek vypracovaný znaleckým ústavem
NOVOTA, a. s. (a brojíc proti správnosti ostatních posudků), jsou pouhou
polemikou s hodnocením důkazů učiněným odvolacím soudem. To však se zřetelem k
zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o. s. ř. nelze
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem vymezeným v §
241a odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, jež je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tyto námitky tudíž důvodné
nejsou. Odvolací soud ovšem dále vycházel z toho, že J. R. S. byl „vlastníkem“
společnosti ACT Investment B. V., čímž je zřejmě míněno, že byl, byť
zprostředkovaně, osobou disponující 100% obchodním podílem v této společnosti. Nicméně závěr, že J. R. S. označenou společnost „vlastnil“, postrádá oporu v
provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na
základě jakých důkazů odvolací soud tento závěr učinil. Jde přitom o
skutečnost, jež se promítá do právního posouzení učiněného odvolacím soudem,
neboť odvolací soud – vycházeje z této skutečnosti – dovodil, že J. R. S. společnost ACT Investment B. V. ovládal. V tomto směru je tudíž dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn právem. Oporu v provedeném dokazování nemá – a i potud je skutkový dovolací důvod
uplatněn právem – ani závěr, podle něhož Ing. A. Ch. byl ke dni uzavření kupní
smlouvy členem představenstva dovolatelky. Podle úplného výpisu dovolatelky z
obchodního rejstříku, z něhož odvolací soud vycházel, zanikla Ing. Ch. funkce
člena představenstva dovolatelky ke dni 3. ledna 2005, tedy dříve, než byla
uzavřena kupní smlouva. Přitom i tato skutečnost byla podle odvolacího soudu
důvodem pro závěr o tom, že dovolatelka je osobou jednající ve shodě s
akcionářem žalobkyně, jenž odůvodňoval aplikaci ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. posoudil správnost
dovolatelkou zpochybněných právních závěrů odvolacího soudu. 1) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
jestliže společnost nebo jí ovládaná
osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve
shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od
osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny
upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek
této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku
znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení §
59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je
schválit valná hromada. V této podobě platilo citované ustanovení ke dni uzavření kupní smlouvy a dosud
nedoznalo změn. Účelem citovaného ustanovení je prostřednictvím implementace článku 11 Druhé
směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která
jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech
od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání
akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za
účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (Úřední věstník Evropské Unie L
26, 31.1.1977, s. 1-13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01,
s. 8-20 – dále jen „směrnice“) zabezpečit cíle touto směrnicí sledované (tj. „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových
společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního
kapitálu, které představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného
rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“ –
srov. úvodní ustanovení směrnice). Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11
odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její
implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah
a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (srov. § 196a
odst. 3 a odst. 4 obch. zák.). Proto Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že účelem vykládaného ustanovení je také
ochrana společnosti před zneužitím postavení (členů) jejích orgánů, společníků
a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve
společnosti určitý vliv, a zprostředkovaně i ochrana třetích osob, zejména
věřitelů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2009, sp. zn. 29 Cdo 4315/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
11, ročník 2009, pod číslem 170, a v něm citovanou judikaturu). Příkazem, aby „hodnota majetku byla stanovena na základě posudku znalce“,
zákonodárce sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla závislá jen na „vůli“
smluvních stran (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou
společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž
v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě. Právě s poukazem na účel ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn.
29 Odo 184/2005, uzavřel, že samotná
skutečnost, že kupní smlouva vyhovuje požadavkům určeným ustanovením § 196a
odst. 3 obch. zák., neznamená, že by nemohla být neplatným právním úkonem podle
ustanovení § 39 obč. zák. Závěry posudku vypracovaného znalcem v intencích § 196a odst. 3 obch. zák. totiž mohou být – byť následně – shledány nesprávnými z důvodů, které je nutno
přičíst k tíži stran smlouvy (např. poskytly-li znalci nesprávné údaje pro
účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do
výše ceny). Bylo-li v takovém případě úmyslem smluvních stran provedení transakce na úkor
majetku společnosti (a potažmo i k tíži jejích společníků, popř. věřitelů), lze
nepochybně právní úkony učiněné s tímto záměrem (úmyslem) posoudit v závislosti
na konkrétních okolnostech jednotlivých případů (a intenzitě zásahu do práva
společnosti a společníků, popř. věřitelů) jako neplatné podle § 39 obč. zák.,
pro obcházení ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Samotné vypracování znaleckého posudku a sjednání ceny ve výši jím určené tudíž
pro závěr o dodržení požadavků kladených ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. na jím vymezené transakce postačovat nemusí. Avšak, jak Nejvyšší soud uzavřel v rozsudku ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29
Cdo 4356/2009 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu), dodrží-li
strany povinnosti ukládané jim ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák.,
poskytnou-li znalci potřebnou součinnost a ani jinak (nepřípustně) neovlivní
závěry znalce, nemůže následně zjištěná nesprávnost hodnoty převáděného majetku
určené znalcem ve znaleckém posudku vést k závěru o neplatnosti uzavřené
smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. (aniž je tím dotčena
případná odpovědnost znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem). Po smluvních stranách, které nemusí být (a obvykle ani nejsou) nadány
potřebnými odbornými znalostmi, totiž nelze požadovat, aby závěry učiněné
znalcem (jakožto profesionálem v oboru) podrobovaly dodatečnému zkoumání. Nejvyšší soud proto v posledně označeném rozhodnutí uzavřel, že nelze-li
nesprávnost závěrů učiněných znalcem ve znaleckém posudku, vypracovaném pro
účely převodu majetku podléhajícího ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.,
přičítat smluvním stranám (např. proto, že znalci poskytly nesprávné údaje pro
účely zpracování posudku nebo jinak /nepřípustně/ ovlivnily závěry znalce co do
výše ceny), nemá nesprávně určená výše hodnoty převáděného majetku ve znaleckém
posudku za následek neplatnost smlouvy o převodu tohoto majetku pro rozpor s
ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. Promítnuto do poměrů projednávané věci, kupní smlouva by mohla být shledána
neplatnou pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. tehdy, jestliže by
nesprávnost závěru znaleckého ústavu NOVOTA, a. s. o výši tržní ceny sporných
pozemků bylo možno přičítat k tíži smluvních stran. Odvolacím soudem vytýkané
neposkytnutí starších znaleckých posudků a starší nájemní smlouvy však takovou
skutečností, jež by odůvodňovala přičtení této nesprávnosti smluvním stranám,
být nemůže.
V obecné rovině podle přesvědčení Nejvyššího soudu platí, že znalec zásadně
musí být schopen stanovit tržní cenu pozemků bez ohledu na to, zda v minulosti
jejich cenu posuzovali jiní znalci a pokud ano, bez ohledu na to, k jakým
výsledkům dospěli. Stejně tak znalec zásadně musí být schopen posoudit –
aplikuje-li mezi jinými i výnosovou metodu ocenění – jaká je v určité době
tržní výše nájemného za pozemky, aniž má k dispozici nájemní smlouvu, na jejímž
základě byly pozemky pronajaty v období o několik let předcházejícím. Má-li pak znalec za to, že pro své posouzení potřebuje znát i obsah případných
nájemních smluv za předcházející období, popř. dříve vypracovaných posudků,
musí se pokusit – je-li to možné – je obstarat. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu se přitom nepodává, že by znalecký ústav
NOVOTA, a. s. dřívější znalecké posudky pro účely zpracování svého znaleckého
posudku po žalobkyni požadoval; přitom skutečnost, že cena sporných pozemků
byla v minulosti posuzována jiným znalcem, by znalci měla být známa proto, že
pozemky byly v roce 1995 vloženy do žalující společnosti jakožto nepeněžitý
vklad. Z obsahu spisu dále plyne, že znaleckému ústavu NOVOTA, a. s. bylo při
zpracování znaleckého posudku známo, že nájemce (společnost auto I. S. R. a. s.) sporné pozemky užíval již před 27. prosincem 2001 (uvedená skutečnost se
podává z obsahu nájemní smlouvy ze dne 27. prosince 2001, jíž měl znalecký
ústav k dispozici); přesto (bez dalšího, tj. aniž by si opatřoval další
podklady) považoval (při aplikaci výnosové metody) roční nájemné podle nájemní
smlouvy ze dne 27. prosince 2001 ve výši 3,500.000,- Kč (bez DPH) za
odpovídající tržnímu nájemnému. Za této situace lze stěží žalobkyni vytýkat, že znalci nepředložila starší
nájemní smlouvu (nebyla-li o to znaleckým ústavem požádána) a již vůbec nelze z
této okolnosti dovozovat úmysl stran ovlivnit výsledek znaleckého posudku tak,
aby převod sporných pozemků proběhl na úkor majetkové podstaty žalobkyně (a
potažmo jejích společníků, popř. věřitelů). Po smluvních stranách nelze (bez
dalšího) požadovat, aby věděly, zda bylo pro účely vypracování znaleckého
posudku nutné poskytnout znalci starší (dříve vypracované) znalecké posudky,
popř. starší (již zaniklou) nájemní smlouvu. I kdyby tudíž tržní cena sporných pozemků ke dni uzavření kupní smlouvy činila
minimálně 44,010.000,- Kč, jak uzavřel odvolací soud, nemá případně nesprávně
určená výše hodnoty sporných pozemků ve znaleckém posudku vypracovaném
společností NOVOTA, a. s. bez dalšího (s ohledem na dosavadní skutková
zjištění) za následek neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 196a
odst. 3 obch. zák. 2) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího rozporu se zákonem podle
ustanovení § 39 obč. zák. Odvolací soud v části odůvodnění, věnované rozporu kupní smlouvy s ustanovením
§ 196a odst. 3 obch. zák., dal taktéž „do souvislosti“ prodej sporných pozemků
za výrazně nižší než tržní cenu, prodej 69 % akcií žalobkyně společnosti ÚAMK,
a. s. (tedy – jak uvádí – osobě „nespojené se skupinou J. R. S. a A.
Ch.“),
předcházející „dohody o výši ceny, kterou by měl znalec stanovit“ a propojení
žalované a žalobkyně (prostřednictvím společnosti ACT Investment, B. V.) a
uzavřel, že „to vše nemůže vést k jinému závěru, než že kupní smlouva je pro
rozpor se zákonem absolutně neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák.“. Poté se odvolací soud opět věnoval posuzování souladu s ustanovením § 196a
odst. 3 obch. zák. Se závěrem, podle něhož je možné chybné stanovení ceny sporných pozemků v
posudku znaleckého ústavu NOVOTA, a. s. přičítat smluvním stranám (a v důsledku
toho shledat kupní smlouvu neplatnou pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3
obch. zák.), se Nejvyšší soud vypořádal výše. Jelikož odvolací soud neuvedl,
jaký význam mají ostatní jím zmiňované skutečnosti (jež dává „do souvislosti“)
pro posouzení, zda byl dodržen postup podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., popř. s jaký jiným zákonným ustanovením shledal kupní smlouvu rozpornou
(s následky postulovanými v § 39 obč. zák.), je jeho právní posouzení v tomto
směru neúplné a tudíž i nesprávné. 3) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího rozporu s ustanovením §
178 odst. 13 obch. zák., ve znění účinném ke dni jejího uzavření (tj. k 16. březnu 2005). Podle ustanovení § 178 odst. 13 obch. zák., v rozhodném znění, smlouvy, jejichž
účelem je zvýhodnění jakéhokoli akcionáře na úkor společnosti nebo jiných
akcionářů, jsou neplatné. Tím nejsou dotčena ustanovení § 66a, § 190a až 190d. Citované ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. ledna 2000 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. a jeho účelem bylo (jak
plyne z důvodové zprávy k návrhu označeného zákona) „zabránit skrytým převodům
zisku a skrytým výplatám podílu na zisku“. S účinností od 20. července 2009
bylo bez náhrady vypuštěno zákonem č. 215/2009 Sb. Odvolací soud spatřuje zvýhodnění akcionářů žalobkyně (společnosti ACT
Investment B. V. a Ing. Ch.) v tom, že dovolatelka jakožto společnost ovládaná
stejnou osobou jako ACT Investment B. V. získala sporné pozemky za cenu o
minimálně 11,730.000,- Kč nižší. Aby bylo možno určitou smlouvu shledat podle citovaného ustanovení neplatnou,
musí být prokázáno, že jejím účelem (k němuž směřoval úmysl stran) bylo
zvýhodnit akcionáře na úkor společnosti či jiných akcionářů. V projednávané
věci byly sporné pozemky převedeny společností (žalobkyní) za cenu určenou
znaleckým ústavem, jmenovaným za tímto účelem soudem v souladu s ustanovením §
196a odst. 3 a § 59 odst. 3 obch. zák. Není-li možné stranám smlouvy přičíst k
tíži případnou nesprávnost znaleckého posudku (viz výše), nelze ani dovozovat,
že jejich úmyslem bylo zvýhodnit (tím, že k převodu dojde za cenu nižší než
tržní) některé akcionáře na úkor společnosti (žalobkyně) či jiných akcionářů. Kupní smlouva již z tohoto důvodu nemůže být neplatným právním úkonem podle
ustanovení § 178 odst. 13 obch. zák. (v rozhodném znění), aniž by bylo nezbytné
podrobit dalšímu zkoumání, zda některý z akcionářů žalobkyně mohl být (s
ohledem na tvrzené vazby mezi ním a dovolatelkou jakožto nabyvatelkou pozemků)
pojmově kupní smlouvou zvýhodněn.
4) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu jejího souladu s dobrými mravy
podle ustanovení § 39 obč. zák. Odvolací soud při posuzování souladu kupní smlouvy s dobrými mravy dovodil, že
v důsledku postoupení zajištěné pohledávky společnosti ACT Investment, B. V. došlo „ke splynutí osoby dlužníka a věřitele v jedné a téže podnikatelské
skupině“, která podle odvolacího soudu „nezaplatila své dluhy v řádu desítek
milionů…, koupila je od České konsolidační agentury a nyní je vymáhá od
žalobkyně formou hrozby realizace zástavního práva“. Jednání věřitelky (ACT
Investment, B. V.), která oznámila žalobkyni, že hodlá realizovat zástavní
právo váznoucí na části sporných pozemků, považuje odvolací soud – přihlížeje k
tomu, že realizací ostatních zajišťovacích prostředků by byly postiženy osoby
„spojené s podnikatelskou skupinou J. R. S. a Ing. Ch.“ – za nemravné. Žalobkyně sporné pozemky (tedy jak pozemky zatížené zástavním právem, tak i
další, nezatížené pozemky) prodala „pod hrozbou realizace zástavního práva
formou veřejné a nedobrovolné dražby“, tedy v důsledku nemravného jednání
věřitelky, žalované, „ovládané majitelem ACT Investment, B. V.“ Ačkoliv tak
nečiní výslovně, přičítá odvolací soud tuto nemravnost (implicite, vycházeje z
toho, že žalovaná a věřitelka jsou „spojeny osobou J. R. S.“) žalované a
uzavírá, že kupní smlouva je pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Okolnosti, jež vedly odvolací soud k uvedenému závěru, však za důvod pro závěr
o rozporu kupní smlouvy s dobrými mravy považovat nelze. Skutečnost, že v důsledku postoupení zajištěné pohledávky se její věřitelkou
stala společnost, jež náleží do téhož podnikatelského seskupení jako osobní
dlužnice, nemá pro trvání závazku osobní dlužnice ani pro trvání zástavního
práva, včetně případné povinnosti zástavní dlužnice strpět realizaci zástavního
práva, žádný význam. Jak správně podotkl odvolací soud, je zásadně právem
věřitele se rozhodnout, který ze zajišťovacích prostředků se v případě neplnění
závazku osobním dlužníkem rozhodne realizovat; proto ani oznámení zástavní
věřitelky, že hodlá realizovat své zástavní právo, nelze považovat za
odporující dobrým mravům. Skutečnost, že se žalobkyně rozhodla namísto toho,
aby strpěla realizaci zástavního práva, sporné pozemky prodat za cenu
stanovenou znalcem, pak – za situace, kdy nelze dovodit, že by žalobkyně či
dovolatelka ovlivnily závěry znaleckého posudku v neprospěch žalobkyně – taktéž
nelze shledat jako odporující dobrým mravům. Konečně za nemravné nelze
považovat ani to, že pozemky koupila žalovaná, tj. společnost, jež je podle
závěrů odvolacího soudu ovládána stejnou osobou jako zástavní věřitelka. Ani
výtka odvolacího soudu, podle níž žalobkyně v důsledku prodeje pozemků „nemá
regresní právo vůči osobnímu dlužníkovi“, závěr o rozporu kupní smlouvy s
dobrými mravy – v situaci, kdy žalobkyni byla zaplacena kupní cena ve výši
stanovené znaleckým ústavem – neodůvodňuje. Nesprávné je taktéž tvrzení, že „podnikatelská skupina J. R. S. a Ing. Ch.
nejen, že získala úvěry, které nikdy nesplatila, ale navíc ještě získává
prostředky ze zajištění a nebude povinna je komukoli vracet“. Jednak prodejem
sporných pozemků nedošlo k zániku závazku osobní dlužnice a jednak není vůbec
zřejmé, co odvolací soud míní „získáním prostředků ze zajištění“; žalovaná za
sporné pozemky zaplatila kupní cenu ve výši stanovené znaleckým ústavem. 5) Posouzení platnosti kupní smlouvy z pohledu ustanovení § 169 písm. c/ obč. zák. Odvolací soud konečně shledal kupní smlouvu neplatnou pro obcházení ustanovení
§ 169 písm. c/ obč. zák., uzavíraje, že ACT Investment B. V. jako zástavní
věřitelka nerealizovala své zástavní právo k pozemkům žalobkyně v katastrálním
území Čestlice zákonem stanoveným způsobem, ale toto zákonné ustanovení (§ 169
písm. c/ obč. zák.) nepřípustně obešla tím, že přiměla žalobkyni zastavené
pozemky (spolu s dalšími pozemky) prodat dovolatelce. Ani s tímto závěrem nelze souhlasit. Odvolací soud především přehlíží, že
dovolatelka jako kupující za sporné nemovitosti zaplatila kupní cenu, aniž by
jejím zaplacením mělo dojít k uspokojení zajištěné pohledávky a zániku
zástavního práva; nelze proto vůbec uvažovat o uspokojení z prodeje zástavy. Skutečnost, že posléze došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí
(jak plyne ze závěrů odvolacího soudu) – v situaci, kdy není zjištěno, z jakého
právního důvodu se tak stalo – na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit. Stejně tak nelze dovozovat, že zástavní věřitel tím, že sdělí zástavnímu
dlužníku, že hodlá realizovat zástavní právo, nedojde-li k prodeji zastavených
pozemků zástavním věřitelem určené osobě (za cenu určenou posudkem znalce),
porušil (resp. obešel) ustanovení § 169 písm. c/ obč. zák. zakazující ujednání
o tom, že zástavní věřitel může uplatnit uspokojení z prodeje zástavy jinak,
než je stanoveno zákonem. Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že – vzhledem k tomu, že (jak plyne
z rozsudku odvolacího soudu) kupní smlouva byla uzavřena až po splatnosti
zajištěné pohledávky – nelze uvažovat ani o rozporu kupní smlouvy se zákazem
formulovaným v § 169 písm. e/ obč. zák. (k tomu srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002). Řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, tudíž není
správné a také dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. srpna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu