U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele J. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem, se
sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, PSČ 170 00, za účasti Bytového družstva
RADOST, se sídlem v Praze 7, Šimáčkova 9/1450, PSČ 170 00, identifikační číslo
osoby 61861278, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Slezská 36, PSČ 120 00, o určení členství v družstvu, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 149/2007, o dovolání družstva proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2013, č. j. 14 Cmo
505/2008-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Bytové družstvo RADOST je povinno zaplatit navrhovateli na náhradu
nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26.
června 2008, č. j. 76 Cm 149/2007-64, ve znění usnesení ze dne 21. července
2008, č. j. 76 Cm 149/2007-69, kterým Městský soud v Praze určil, že
navrhovatel je členem Bytového družstva RADOST (dále jen „družstvo“) [výrok
první], a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Družstvo napadlo rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky
přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jenž je
veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, dovolací soud
uzavřel, že sankce neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce
srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah
(včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit
ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. Jde-li o
právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí
určitost projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle
zaznamenán; není postačující, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem
smlouvy. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu
vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně
(tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za
předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1996, sp. zn. 3 Cdon
227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, číslo 7, nebo ze
dne 30. ledna 2007, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v tomtéž časopisu,
ročník 2008, číslo 18).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dopis ze dne 30.
prosince 2003 není svým obsahem dostatečně určitý a jednoznačný právní úkon,
který by měl vést ke skončení členství J. B. v družstvu.
Námitka zpochybňující uvedený závěr odvolacího soudu přípustnost dovolání
nezakládá, neboť napadený závěr plně respektuje zásady výkladu právních úkonů
určené ustanovením § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a
formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jakož i v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
Důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, přitom dovolací soud
neshledal, a dovolání družstva proto podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto,
navrhovateli tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval Nejvyšší soud podle
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rovněž důvody
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, dostupného veřejnosti na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Náklady navrhovatele v dovolacím řízení sestávají z odměny za zastupování
advokátem, jež podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. c/, § 7 bod 5 a § 11 odst.
1 písm. k/ advokátního tarifu, ve znění účinném od 8. května 2013, činí
3.100,- Kč, a náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. celkem
3.400,- Kč. S náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč tak
dovolací soud přiznal navrhovateli k tíži družstva celkem částku 4.114,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. srpna 2013
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu