33 Cdo 2509/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka
ve věci žalobce s. m. F.-M., zastoupeného advokátem, proti žalované P. s. r.
o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 175.000,- Kč, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 78/2004, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2007, č. j. 8 Co
702/2006-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. ledna 2007, č. j. 8 Co
702/2006-199, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-
Místku ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 19 C 78/2004-147, tak, že žalované byla
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 175.000,- Kč, se zrušuje a v tomto
rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 175.133,- Kč s
příslušenstvím představující dlužné nájemné za roky 2002 a 2003 sjednané ve
smlouvě o nájmu částí pozemků uzavřené dne 5. 10. 1998.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. listopadu 2005, č. j.
19 C 78/2004-147, zamítl žalobu o zaplacení částky 175.133,- Kč s úroky z
prodlení
ve výši 6,5 % z částky 78.626,- Kč od 1. 4. 2002 do zaplacení a ve výši 3 % z
částky 96.507,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1751 -
ostatní plocha o výměře 26.947 m² a parc. č. 1831/4 - ostatní plocha o
výměře 6.939 m², zapsaných na LV č. 1 pro k. ú. F., obec F.-M. Účastníci
dne 5. 10. 1998 uzavřeli písemně nájemní smlouvu, v níž byly jako předmět nájmu
uvedeny části pozemků parc. č. 1831/4 - ostatní plocha a parc. č. 1751 -
ostatní plocha o celkové výměře 3.619 m² v k. ú. F. (dále jen „části
pozemků“) s tím, že jsou vyšrafovány v přiloženém snímku pozemkové mapy, který
tvoří nedílnou součást smlouvy. Při podpisu smlouvy nebyl účastníky předmět
nájmu dohodnutým způsobem specifikován, tj. vyšrafováním na snímku pozemkové
mapy; snímek připojený ke smlouvě v dispozici žalované nebyl vyšrafován vůbec a
na snímku připojeném ke smlouvě předložené žalobcem byly vyšrafovány části
pozemků, jež neodpovídaly situačnímu náčrtu, v němž žalovaná vyznačila, o které
konkrétní části pozemků má zájem. Nájemní vztah na dobu 5 let (počínaje dnem 1.
9. 1998) byl sjednán za účelem „dostavby objektu a rozšíření parkoviště“. V
nájemní smlouvě si účastníci sjednali pod sankcí neplatnosti písemnou formu.
Žalobce části pozemků přenechal do užívání žalované, která je oplotila.
Žalovaná po dobu nájmu platila žalobci ve smlouvě sjednané nájemné až na roky
2002 a 2003. Dne 1. 9. 2003 žalovaná předala protokolárně žalobci části pozemků
i s klíči od vstupu. V protokolu žalobce upozornil žalovanou, že ke dni 31. 8.
2003 dluží na nájemném částku 175.000,- Kč; žalovaná v protokolu potvrdila, že
tuto částku žalobci uhradí v nejbližším možném termínu. Na předávaných částech
pozemků nebyly provedeny žádné stavební úpravy. K žádosti žalované bylo vydáno
územní rozhodnutí o umístění staveb (čerpací stanice P. pro osobní dopravu,
halového objektu pro obchod a služby, přípojky na inženýrské sítě, zpevněné
plochy a komunikačního napojení na ul. S. a J. B.) na blíže specifikovaných
pozemcích v k. ú. F., které nabylo právní moci dne 16. 6. 1997. Ve stavebním
řízení bylo vydáno dne 8. 9. 1999 pod č. j. SÚ/2519/99-Mar-1201/113 stavební
povolení stavby čerpací stanice P. a halového objektu S. ve F.-M., které napadl
žalobce opravným prostředkem, a v rámci stavebního řízení jeho jednotlivé
odbory (nabádány místostarostou žalobce) opakovaně uplatňovaly nejrůznější
námitky proti stavbě čerpací stanice v dané lokalitě ve snaze oddálit konečné
rozhodnutí o povolení stavby. Žalobce původní souhlas se stavbou čerpací
stanice změnil a o stavbu přestal mít zájem. Tuto skutečnost dal žalované
najevo až během stavebního řízení, kdy již vynaložila náklady na zpracování
projektové dokumentace. Ke dni 1. 9. 2003, kdy žalovaná žalobci předala části
pozemků, nebylo stavební řízení ukončeno vydáním stavebního povolení.
Opakovaným žádostem žalované o poskytnutí slev z nájemného, které odůvodňovala
tím, že pozemky nemůže užívat ke sjednanému účelu, žalobce nevyhověl.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že
smlouva o nájmu části pozemků ze dne 5. 10. 1998 je absolutně neplatným právním
úkonem pro neurčitou specifikaci předmětu nájmu, kterou nebylo možno odstranit
ani výkladem právního úkonu podle § 35 odst. 2 obč. zák. Účastníci si pod
sankcí neplatnosti dohodli písemnou formu smlouvy o nájmu a v této formě zůstal
předmět nájmu nevyjádřen. Za nerozhodnou považoval okolnost, že předmět nájmu
byl účastníkům znám, neboť s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, vyslovil názor, že u právního úkonu, pro který
je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná smlouva, musí být určitost projevu
vůle dána obsahem listiny, na níž je tento úkon zaznamenán. Soud prvního stupně
nevyhověl žalobě ani podle § 457 obč. zák., jelikož z neplatného právního úkonu
žalovaná nezískala žádný majetkový prospěch; části pozemků nemohla užívat ke
sjednanému účelu. Nad rámec uvedeného vyslovil názor, že žalobce podáváním
různých námitek, vyjádření a opravných prostředků sice vykonával svá práva jako
účastník stavebního řízení, tato jednání však byla s ohledem na konkrétní
okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. ledna 2007, č. j. 8 Co 702/2006-199,
rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci částku 175.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak
rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež jako správná
zcela převzal, dospěl
k odlišným právním závěrům. Písemné prohlášení žalované, které učinila v rámci
předání předmětu nájmu, posoudil jako uznání závazku podle § 558 obč. zák.,
jelikož v něm byl dluh uznán co do důvodu i výše a byl v něm vyjádřen i příslib
dluh zaplatit. Již z toho důvodu shledal podmínky pro vyhovění žalobě ohledně
uznané částky 175.000,- Kč. Nájemní smlouvu ze dne 5. 10. 1998 současně
vyhodnotil jako platný právní úkon s tím, že splňoval nejen základní
náležitosti § 663 obč. zák., ale i kritérium určitosti. Účastníkům smlouvy byl
zcela zřejmý rozsah užívání specifikovaných pozemků, resp. jejich částí,
přičemž oproti soudu prvního stupně dovodil, že v posuzovaném případě by
neurčitost vymezení předmětu nájmu nemohla mít
za následek absolutní neplatnost tohoto právního úkonu. K otázce dobrých mravů
vyslovil, že žalobce, pokud se týká nájmu částí pozemků a nároku z něj
vyplývajících, vystupoval jednak jako subjekt práva soukromého a jednak jako
nositel státní moci, která mu byla svěřena zákonem. I když lze připustit, že
svým postupem ve správním řízení zmařil účelné využití pronajatých pozemků
žalovanou, tato okolnost však nemůže jít při vymáhání plnění ze závazkového
vztahu k jeho tíži.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytkla
nesprávnost právního závěru, že smlouva o nájmu části pozemků ze dne 5. 10.
1998 je platným právním úkonem. Ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že
uvedený právní úkon je pro neurčitost neplatný, a že z neplatné smlouvy nemohlo
žalobci vzniknout právo na plnění (její povinnost zaplatit mu nájemné
neexistovala). Je tudíž přesvědčena, že se jí podařilo vyvrátit právní domněnku
založenou uznáním dluhu podle § 558 obč. zák., že dluh v době uznání existoval.
Výhrady vyjádřila i k posouzení otázky dobrých mravů odvolacím soudem. Je
přesvědčena, že žalobce postupoval nemravně, jestliže jako vlastník pronajatých
pozemků využil, ne-li zneužil, svého postavení orgánu státní správy a znemožnil
jí jejich účelné využití. Navrhla proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném
rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem v
otázkách platnosti smlouvy o nájmu a uznání závazku žalovanou. Poukazuje na to,
že žalovaná v průběhu řízení nezpochybňovala existenci svého závazku zaplatit
mu nájemné z důvodů absolutní neplatnosti nájemní smlouvy; dokonce činila úkony
k započtení své pohledávky na jeho pohledávku z titulu nájemného. Protože
odvolací soud nepochybil ani v otázce výkladu aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.,
navrhl dovolání zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínky
advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení
otázky, zda je též důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li
dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé
o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Poněvadž žalovaná v dovolání žádnou z
uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval
se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaná závazně po
obsahové stránce vylíčila.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil
nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému
vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti
závěrů dovozujících, že smlouva o nájmu ze dne 5. 10. 1998 je platným právním
úkonem a že vzhledem k okolnostem případu není výkon práva žalobce na plnění z
této smlouvy (na zaplacení nájemného) v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná v dovolání nezpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že v
protokolu o předání částí pozemků ze dne 1. 9. 2003 uznala v souladu s § 558
občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále opět jen „obč. zák.“), svůj dluh
ve výši 175.000,- Kč na nájemném za roky 2002 a 2003, sjednaném ve smlouvě ze
dne
5. 10. 1998, a přislíbila jej zaplatit. Tím byla založena vyvratitelná právní
domněnka (§ 133 o. s. ř.), že dluh v době uznání existoval. Znamená to
současně, že na žalovanou přešlo důkazní břemeno, a jestliže se měla ubránit
žalobě, musela prokázat, že dluh v uznané výši nevznikl, že byl splněn nebo
zanikl jinak. Žalovaná v řízení (kromě jiného) namítala, že předmět nájmu nebyl
účastníky při uzavření smlouvy konkretizován způsobem, který si dohodli ve
smlouvě.
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem
projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li sice po jazykové stránce
srozumitelný, avšak nejednoznačný - a tím neurčitý - je jeho věcný obsah
(včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit
ani za použití výkladových pravidel podle § 35 odst. 2, 3 obč. zák. Jde-li o
právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí
určitost projevu vůle vyplývat z textu litiny, na níž je tento projev vůle
zaznamenán; není postačující, že smluvním stranám je jasné, co je předmětem
smlouvy. Požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu
vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně
(tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za
předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon
227/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, č. 7, rozsudek ze
dne 30. 1.2007, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný v tomtéž časopisu, ročník
2008, č. 18). Zákon sice pro smlouvu o nájmu uzavřenou podle § 663 obč. zák.
(tak jako v tomto případě) nevyžaduje písemnou formu, byla-li však taková
smlouva písemně sjednána, musí být dodržen požadavek určitosti předmětu nájmu
(musí v ní být dostatečně určitě konkretizována pronajatá věc). Přitom ani v
tomto případě není vyloučeno, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na
listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Není-li požadavek
určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma
nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle
§ 37 odst. 1 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007,
sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 5139).
Vzhledem ke shora uvedenému lze přisvědčit výhradě žalované k právnímu
závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu je z pohledu určitosti vymezení
jejího předmětu platným právním úkonem. Odvolací soud správně zjištěný skutkový
stav (účastníci si sjednali písemnou formu nájemní smlouvy, v níž pronajaté
části pozemků parc. č. 1831/4 a parc. č. 1751 o celkové výměře 3619 m2 v k. ú.
F. specifikovali s odkazem na vyšrafovanou část v přiloženém snímku pozemkové
mapy, která tvoří nedílnou součást této smlouvy, přičemž při podpisu smlouvy
nebyly části pozemků
na snímku pozemkové mapy dohodnutým způsobem vyznačeny) sice poměřoval
přiléhavě ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák., které však nesprávně (v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) vyložil, a dospěl tak k nesprávnému
právnímu posouzení věci. Jestliže účastníci projevili vůli uzavřít smlouvu o
nájmu písemně, a také tak učinili tím, že vyhotovili písemnost, kterou dne 5.
10. 1998 podepsali, pak určitost vymezení předmětu nájmu musí vyplývat z textu
písemné smlouvy a nestačí, aby předmět nájmu byl smluvním stranám znám, jak
mylně předpokládal odvolací soud. Protože neurčitost nájemní smlouvy s
připojeným snímkem pozemkové mapy nelze odstranit ani výkladem podle § 35 odst.
2 obč. zák. (výkladem není možno doplnit chybějící identifikaci pronajímaných
částí pozemků), je písemná smlouva o nájmu absolutně neplatným právním úkonem
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., z něhož žalobci nemohlo vzniknout právo na
plnění.
Lze tudíž uzavřít, že žalované se podařilo prostřednictvím jedné z dovolacích
námitek zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud jej proto
v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
část věty
za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Na odvolacím soudu bude, aby posoudil, zda v souvislosti s chováním smluvních
stran (žalobce konkrétní části pozemků předal žalované, která je oplotila,
žalobci za ně platila nájemné a po uplynutí doby pěti let je žalobci předala)
došlo k uzavřením nájemní smlouvy konkludentním způsobem (§ 35 odst. 1 obč.
zák.). Jestliže dospěje k závěru, že účastníci touto formou smlouvu uzavřeli,
posoudí, zda výkon práva žalobce na plnění z této smlouvy je či není v rozporu
s dobrými mravy. Bude mít přitom na paměti, že použití § 3 odst. 1 obč. zák.
nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy
v souladu s dobrými mravy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9.
1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C
479/5). Protože pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet, bude i v tomto případě vymezení hypotézy právní
normy záviset na úvaze soudu a jeho pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být
zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. nejen okolnosti na straně toho,
kdo se výkonu práva domáhá, ale i všechny okolnosti, které uplatňuje ten, kdo
se aplikace uvedeného ustanovení dožaduje.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2009
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu