29 Cdo 1779/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobce Ing. P. T., zastoupeného JUDr. Josefem Cupkou, advokátem, se sídlem v
Praze 2, Trojanova 342/18, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) HEXIN International
s. r. o., se sídlem v Praze 1, Thunovská 179, PSČ 118 00, identifikační číslo
osoby 28167953 a 2) R. L., oběma zastoupeným Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem,
se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55
Cm 162/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
3. října 2011, č. j. 9 Cmo 174/2011-162, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2011, č. j. 9 Cmo 174/2011-162,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem dne 14. února 2011, č. j. 55 Cm 162/2010-103,
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 10. června 2010, č. j. 55 Cm
162/2010-14, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci
částku 109.210 Kč s 6% úrokem od 1. října 2008 do zaplacení a náhradu nákladů
řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku
zejména z toho, že:
1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění
ze směnky vlastní vystavené dne 5. srpna 2008 prvním žalovaným na řad JUDr. T. K. znějící na směnečný peníz 109.210 Kč, se splatností dne 30. září 2008, za
jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný (dále též jen
„sporná směnka“). 2/ Remitent (jako pronajímatel) uzavřel s prvním žalovaným (jako nájemcem) dne
7. července 2008 nájemní smlouvu (dále též jen „nájemní smlouva“), jejímž
předmětem byla (ve smlouvě blíže označená) nemovitost. Nájem byl sjednán na
dobu určitou, a to od 1. srpna 2008 do 31. července 2013, s tím, že nájemce se
zavázal hradit (vždy do 10. dne daného měsíce) měsíční nájemné ve výši 35.105
Kč (včetně daně z přidané hodnoty). Nájemce se ve smlouvě dále zavázal zaplatit
do 20. srpna 2008 na účet pronajímatele kauci ve výši 59.000 Kč. 3/ V dohodě o úhradě nájemného ze dne 5. srpna 2008 (dále též jen „dohoda o
úhradě nájemného“) se remitent s prvním žalovaným dohodli, že nájemné za první
dva měsíce trvání nájmu zaplatí nájemce tak, že do 6. srpna 2008 uhradí
pronajímateli částku 20.000 Kč, do 31. srpna 2008 částku 15.105 Kč a do 10. září 2008 částku 35.105 Kč. V nájemní smlouvě sjednanou kauci ve výši 59.000 Kč
se pak nájemce zavázal zaplatit pronajímateli nejpozději do 30. září 2008. Splnění těchto povinností bylo zajištěno spornou směnkou s tím, že nezaplatí-li
první žalovaný uvedené nájemné a kauci, nájemní smlouva zaniká. 4/ Nedatovaným rubopisem remitent převedl spornou směnku na žalobce. K
indosaci směnky přitom došlo „někdy koncem září“ 2008. 5/ První žalovaný zaplatil remitentovi JUDr. T. K. (v hotovosti) dne 5. srpna
2008 částku 20.000 Kč a dále (na jeho bankovní účet uvedený v nájemní smlouvě)
dne 15. září 2008 částku 15.105 Kč, dne 6. října 2008 částku 59.000 Kč a dne
15. října 2008 částku 35.105 Kč. 6/ Žalobci byl v době, kdy mu remitent spornou směnku předal, znám účel směnky
(že jde o směnku zajišťovací) a byl mu znám rovněž obsah smlouvy o nájmu a
dohody o úhradě nájemného. Na tomto základě – odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – soud
prvního stupně uzavřel, že žalovaní se včas uplatněnou kauzální námitkou
(zániku směnkou zajištěné pohledávky splněním) povinnosti uložené jim směnečným
platebním rozkazem ubránili.
Přitom zdůraznil, že žalobce „nejednal při nabývání sporné směnky nezáludně“,
jestliže spornou směnku, zajišťující pohledávky z nájemní smlouvy a dohody o
úhradě nájemného, nabyl (vědom si účelu vystavené směnky a znaje též obsah
smluv, na jejichž základě směnkou zajištěné pohledávky vznikly) v době, kdy
„žádná jiná platba mimo 20.000 Kč sjednaná dohodou o úhradě nájemného ještě
nebyla po splatnosti“. Kauzální námitku, podle níž směnkou zajištěné pohledávky
plněním poskytnutým původnímu majiteli směnky zanikly, měl proto soud prvního
stupně ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona v poměrech dané věci
za přípustnou a (se zřetelem k tomu, že tvrzená úhrada směnkou zajištěných
pohledávek byla v řízení prokázána) rovněž za důvodnou. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v
platnosti (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý výrok). Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz nájemní smlouvou a dohodou o úhradě
nájemného a opětovně vyslechl žalobce, dospěl při posouzení otázky, zda
žalovaní mohou vůči žalobci se zřetelem k ustanovení čl. I. § 17 směnečného
zákona namítat zánik směnkou zajištěných pohledávek (jinak řečeno, zda je
uvedená kauzální námitka vůči žalobci jako nabyvateli směnky přípustná), k
závěrům od soudu prvního stupně odlišným. Předesílaje, že žalovaní se mohli – v situaci, kdy v řízení nebylo prokázáno,
že sporná směnka byla na žalobce převedena indosamentem učiněným až po protestu
pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu (čl. I. § 20 odst. 1 směnečného
zákona) – ubránit povinnosti uložené jim směnečným platebním rozkazem
prostřednictvím vznesené kauzální námitky jen tehdy, podařilo-li by se jim
prokázat, že žalobce nabyl spornou směnku k jejich škodě (čl. I. § 17
směnečného zákona), odvolací soud především uzavřel, že:
1/ Sporná směnka sice zajišťovala splnění všech závazků prvního žalovaného z
dohody o úhradě nájemného (tj. jak zaplacení nájemného za měsíce srpen a září
2008, tak úhradu dohodnuté kauce), s ohledem na výši směnečného peníze však
bylo takto poskytnuté zajištění omezeno částkou 109.210 Kč. 2/ Z hlediska možných kauzálních námitek vůči žalobci mohly mít význam pouze
platby, které byly provedeny před indosací sporné směnky, a to jen v rozsahu
převyšujícím směnkou nezajištěné pohledávky. Na povinnost žalovaných zaplatit
spornou směnku proto nemohla mít jakýkoliv vliv namítaná hotovostní platba ve
výši 20.000 Kč, neboť i kdyby byla tato částka před převodem směnky skutečně
remitentovi zaplacena, činila by zbývající (dosud neuhrazená) část směnkou
zajištěných pohledávek částku 109.210 Kč, tj. přesně by svou výší odpovídala
směnečné sumě sporné směnky.
3/ Jelikož v okamžiku předání sporné směnky jejímu nabyvateli (žalobci) byla
podle dohody o úhradě nájemného zaplacena (remitentovi) pouze jediná další
platba ve výši 15.105 Kč, nemohl žalobce ve vztahu k ostatním platbám podle
dohody o úhradě nájemného (ve výši 35.105 Kč a 59.000 Kč) nabýt spornou směnku
ke škodě dlužníka, neboť „dluh směnkou zajištěný v této části v okamžiku
převodu nezanikl“. Jakkoli remitent převodem směnky na jiného před splatností
zajištěného dluhu porušuje směnečnou dohodu uzavřenou se směnečným dlužníkem,
nelze jen z této skutečnosti dovozovat, že šlo také o jednání poškozující
směnečného dlužníka. Tomu by totiž (v souvislosti s převodem směnky) vznikla
škoda teprve tehdy, zaplatil-li by (poté, co uhradil kauzální dluh kauzálnímu
věřiteli) také směnku novému majiteli. Přitom ani samotná skutečnost, že novému
majiteli je při nabývání směnky známo, že směnka zajišťuje dosud nesplatný
dluh, vědomé jednání na škodu dlužníka nepředstavuje. 4/ O tom, že by již před převodem směnky měla být zaplacena část směnkou
zajištěného dluhu ve výši 15.105 Kč, žalobce (jak vyplynulo z jeho výpovědi
před odvolacím soudem a ze svědecké výpovědi JUDr. T. K., provedené před soudem
prvního stupně) nevěděl. Ani ve vztahu k této částce proto žalobce při nabývání
směnky na škodu žalovaných jako směnečných dlužníků nejednal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelé snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce
nejednal při nabývání sporné směnky na škodu žalovaných směnečných dlužníků,
zdůrazňujíce, že žalobci – jak vyplynulo z provedeného dokazování – byl před
převodem sporné směnky znám obsah nájemní smlouvy (včetně obsahu dohody o
úhradě nájemného, jež byla součástí nájemní smlouvy) a v okamžiku indosace
směnky proto také musel vědět, že převáděná směnka je směnkou zajišťovací a že
zajištěný dluh dosud není splatný, když poslední částka dle dohody o úhradě
nájemného měla být zaplacena až 30. září 2008.
Odvolací soud se podle dovolatelů rovněž nedostatečně vypořádal s otázkou
platby ve výši 15.105 Kč, kterou první žalovaný provedl ještě před indosací
sporné směnky. Odvolací soud v této souvislosti podle dovolatelů především
nevysvětlil, proč by měli být žalovaní povinni zaplatit směnečný peníz v plné
výši, přestože část kauzálního dluhu již byla v okamžiku převodu sporné směnky
uhrazena.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaných proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže
činit majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. např. rozsudky ze
dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn.
29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako
dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních
náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité
osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou
částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu),
vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter
tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky
nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného
závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje
jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro
soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv.
směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k
závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek).
Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého
závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze
zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.
V právní teorii ani v soudní praxi rovněž není pochyb o tom, že byla-li směnka
převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou
případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po
uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá
práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce
(jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny,
není jeho právním nástupcem). K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného
pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, v právní
teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a
šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 137 a násl.
Jak je zřejmé z ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona, výše popsané převodní
účinky rubopisu (indosamentu) se projeví především v okruhu námitek, jež bude
moci dlužník vůči novému majiteli směnky (na svou obranu proti povinnosti
směnku zaplatit) použít. Námitky vycházející z jeho vlastních vztahů k
předchozímu majiteli směnky (tedy také kauzální námitky) totiž zůstanou
dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při
nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka.
Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán
již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání
ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké
kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být
zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy
vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na
jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým
právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí
znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu (k tomu srov. např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo
799/2011, v literatuře pak např. Kotásek, J. Směnka a její kauza, Právní
rozhledy č. 12/1997, str. 618 a násl.).
Z výše řečeného pro poměry dané věci (se zřetelem ke skutkovému stavu věci, jak
se podává ze spisového materiálu) především plyne, že pro posouzení otázky, zda
žalobce při nabývání sporné směnky jednal na škodu žalovaných směnečných
dlužníků, není – oproti mínění odvolacího soudu – rozhodná okolnost, zda
směnkou zajištěná pohledávka byla (zcela či zčásti) zaplacena (zanikla
splněním) již ke dni převodu směnky. Jestliže žalobce již v okamžiku, kdy
spornou směnku nabýval, věděl, že směnka plní zajišťovací funkci ve vztahu k
pohledávkám remitenta z nájemní smlouvy a dohody o úhradě nájemného (v níž byla
nově dohodnuta splatnost směnkou zajištěných pohledávek) a byl mu znám také
obsah těchto smluv, včetně obsahu ujednání o zajištění pohledávek remitenta
spornou směnkou, musel si být nutně také vědom možných námitek, jež směnečným
dlužníkům z kauzálního vztahu mohou vzniknout.
V této souvislosti rovněž nelze pominout, že žalobce nabyl spornou směnku v
době, kdy ještě nebyly splněny dohodnuté předpoklady pro její použití jakožto
zajišťovacího prostředku (tedy jako zdroje možného náhradního uspokojení
zajištěné pohledávky pro případ, že dlužník svůj závazek včas a řádně nesplní),
když splatnost poslední zajištěné pohledávky měla nastat až 30. září 2008. Se
zřetelem k tomu, že žalobce se nestal současně věřitelem směnkou zajištěných
pohledávek, tak nepochybně při převodu směnky věděl, že svým jednáním (nabytím
zajišťovací směnky) může zapříčinit stav, kdy směneční dlužníci (uspokojí-li v
souladu s nájemní smlouvou a dohodou o úhradě nájemného směnkou zajištěné
pohledávky) budou v důsledku účinků spojených s převodem směnky zbaveni
možnosti uplatnit proti žalobci kauzální námitku zániku směnkou zajištěných
pohledávek. Takové „nekorektní“ jednání nabyvatele směnky, mající ve svém
důsledku za cíl eliminovat v úvahu přicházející námitky z vlastních vztahů
směnečného dlužníka k předchozímu majiteli směnky, však nemůže požívat právní
ochrany, jinak řečeno vést k tomu, že nabyvatel směnky bude v daných skutkových
poměrech těžit z výhod, jež ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona poskytuje
jen poctivému nabyvateli směnky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že žalobce při nabývání sporné
směnky jednal vědomě na škodu žalovaných směnečných dlužníků a žalovaným proto
vůči žalobci uplatněná kauzální námitka zániku směnkou zajištěných pohledávek
přísluší.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není co do závěru o (ne)přípustnosti
vznesené kauzální námitky správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. odst. 2 část věty za středníkem
a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu