29 Cdo 1779/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška právní věci žalobce
Ing. M. J., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v
Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, PSČ 571 01, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně – Veveří,
Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 114/2007, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 Cmo
148/2010-215, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2011, č. j. 7 Cmo
148/2010-215, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Šlo
přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
předchozí rozsudek ze dne 3. července 2008, č. j. 3 Cm 114/2007-69 (jímž zrušil
směnečný platební rozkaz), odvolací soud usnesením ze dne 8. září 2009, č. j. 7
Cmo 326/2008-115, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – především
neshledal opodstatněnými námitky nepravosti podpisu a nepředložení směnky k
placení. V této souvislosti uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný
směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní,
vystavenou dne 6. května 2007 na řad J. D., znějící na směnečný peníz
600.000,-Kč, s doložkou „bez protestu“, splatnou v Modřicích dne 27. července
2007, jež byla nedatovaným indosamentem převedena na žalobce – dále též jen
„sporná směnka“), podepsal. Co se týče namítaného nepředložení směnky k
placení, žalovaný „nijak neprokázal, že v platební den a následující dva
pracovní dny byl připraven v Modřicích jako platebním místě po předložení
směnku proplatit“. Navíc v posuzovaném případě byla žalovanému řádně doručena
žaloba spolu se směnečným platebním rozkazem a žalovaný tak „měl možnost ve
lhůtě tří dnů od doručení (…) směnečný peníz žalobci zaplatit“. Za důvodnou měl soud prvního stupně naopak námitku nedostatku kauzy. Potud
především zdůraznil, že provedeným dokazováním nebyl zjištěn žádný důvod, pro
který by měl žalovaný spornou směnku ve prospěch remitenta vystavit, „zástupce
žalobce tento důvod soudu odmítl sdělit“ a z výpovědí slyšených svědků M. H.,
D. H. a Ing. J. Š. vyplynulo, že „žalovaný se s nikým nestýká, neuzavírá žádné
obchody a veškeré záležitosti i podstatně menšího významu, než je směnka na
částku 600.000,- Kč, vždy konzultuje a probírá se svědkyní M. H.“ (což v
případě sporné směnky, jak bylo zjištěno, neučinil). Za tohoto stavu nelze
podle přesvědčení soudu prvního stupně než „potvrdit důvodnost námitky
žalovaného o tom, že směnka nemá žádnou kauzu“. Uvedená námitka přitom podle soudu prvního stupně žalovanému v poměrech dané
věci příslušela, neboť k indosaci směnky na žalobce došlo „až po splatnosti
směnky“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok),
změnil jej ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ve
shodě s ním uzavřel, že žalovaný se námitkou neexistence kauzy povinnosti plnit
ze sporné směnky ubránil. Předesílaje, že námitka neexistence kauzy je – za situace, kdy žalovaný popírá
existenci směnečné dohody – obecně přípustná (potud též odkázal na závěry
formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 14. června 2006, sp. zn.
29 Odo
347/2005, který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže
– veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), přisvědčil
soudu prvního stupně v závěru, podle kterého z provedených důkazů vyplývá, že
sporná směnka vskutku žádnou kauzu nemá. Svědkové shodně vyloučili existenci
jakéhokoliv právního vztahu, k němuž by se mohla vztahovat sporná směnka,
přičemž tento závěr podle odvolacího soudu koresponduje rovněž „s postojem
remitenta před orgány Policie České republiky“, kde původní majitel směnky
odmítl „podat jakékoli vysvětlení a uvést důvod existence směnky“. Za opodstatněné pak neměl odvolací soud ani výhrady žalobce ke správnosti
závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovanému uvedená námitka přísluší i
proti žalobci, na kterého byla sporná směnka indosována. Potud odkázal na
závěry, k nimž v této souvislosti dospěl již v předchozím kasačním rozhodnutí v
dané věci, podle kterých je sice námitka neexistence kauzy svou povahou
námitkou vyplývající z vlastních vztahů směnečného dlužníka k majiteli směnky
ve smyslu ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný
zákon“), v posuzovaném případě však bylo v řízení prokázáno (úředním záznamem o
podaném vysvětlení ze dne 9. dubna 2008, při kterém žalobce před orgány Policie
České republiky uvedl, že s remitentem jednal o převodu sporné směnky již po
termínu její splatnosti), že žalobce nabyl směnku od remitenta tzv. podindosamentem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele „ve věci došlo k nesprávné aplikaci pravidel procesních i
nesprávné aplikaci norem hmotného práva při rozhodování odvolacího soudu v
otázkách existence a prokazování kauzy směnky a vůbec směnky jako abstraktního
cenného papíru, podindosamentů i neadekvátní aplikace procesních předpisů o
plnění poučovací povinnosti a provádění důkazů, zejména svědeckých výpovědí“. Konkrétně pak odvolacímu především vytýká, že soudem vyslechnutí svědci
vypovídali „v rozporu s procesním postavením svědka“ o otázkách, které svými
smysly nemohli vnímat (svědci tak předestírali soudu podle dovolatele spíše své
názory a dojmy než fakta, navíc zcela irelevantní pro projednávaný případ) a
soudy proto na základě těchto důkazů nemohly vzít tvrzení žalovaného o
neexistenci kauzy směnky za prokázané. Nesprávným shledává dovolatel rovněž postup odvolacího soudu, který (stejně
jako soud prvního stupně) odmítl provést dokazování žalobcem navrhovaným
výslechem remitenta a ještě „naprosto nepřípustně“ v odůvodnění svého
rozhodnutí poukázal (na podporu argumentace o prokázání neexistence kauzy
směnky) na skutečnost, že remitent využil svého ústavního práva a odepřel před
orgány Policie České republiky výpověď. Žalobce také nebyl soudy nižších stupňů
– v situaci, kdy dospěly k závěru o tom, že žalovaný unesl důkazní břemeno
ohledně namítané neexistence kauzy směnky – o této skutečnosti poučen podle §
118a o. s. ř. Za „právně nepřijatelný“ dovolatel považuje závěr odvolacího soudu, podle
kterého má v posuzovaném případě indosament umístěný na směnce jen účinky
pouhého postoupení pohledávky. Přestože šlo o z hlediska posouzení přípustnosti
uplatněné kauzální námitky o otázku zásadní, odvolací soud se s ní prakticky
nevypořádal, navíc „příslušná zákonná ustanovení“ aplikoval nesprávně. Jediným důkazem, o který soudy nižších stupňů opřely svůj závěr o přípustnosti
vznesené námitky, je úřední záznam o podaném vysvětlení (jehož obsah dovolatel
zásadně nepopírá), při kterém žalobce na dotaz vyšetřovatele uvedl, že směnka
byla indosována „po splatnosti“. Z uvedeného však ještě bez dalšího neplyne (a
žalobce ani při podaném vysvětlení nic takového neuvedl), že k indosaci došlo
až po prezentačních dnech, resp. až po uplynutí lhůty k protestu. V posuzované
věci přitom připadla splatnost směnky na pátek 27. července 2007, ještě v
následujících dvou pracovních dnech (30. a 31. července 2007) tak mohla být (a
také byla) směnka indosována „s plnými účinky takového úkonu“. Samotný pojem
splatnosti směnky tak nic nevypovídá o „právním režimu“ indosamentu a jeho
účincích.
Dovolatel dále polemizuje s názorem odvolacího soudu o obecné přípustnosti
námitky nedostatku kauzy, poukazuje v tomto směru na „právněteoretické základy
směnečného práva“, jimž posouzení této otázky odvolacím soudem odporuje. Námitku nedostatku kauzy nelze podle přesvědčení dovolatele uplatnit jako
samostatnou námitku, ale jen „skrze další skutečnosti, které mají vliv na
existenci směnečného vztahu“, jakými jsou např. nesvoboda podpisu, omyl při
podpisu směnky apod. Žádné takové skutečnosti však žalovaný v podaných
námitkách netvrdil. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popřípadě
zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za věcně správné. Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku účinků rubopisu učiněného po
splatnosti směnky v rozporu s ustanovením čl. I. § 20 směnečného zákona a níže
označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I § 11 směnečného zákona každou směnku, i když nebyla
vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem) [odstavec 1]. Pojal-li
výstavce do směnky slova „nikoli na řad“ nebo jinou doložku stejného významu,
lze převést směnku jen ve formě a s účinky obyčejného postupu (cesse) [odstavec
2].
Dle ustanovení čl. I. § 14 odst. 1 směnečného zákona se indosamentem převádějí
všechna práva ze směnky.
Podle ustanovení čl. I § 20 směnečného zákona indosament po splatnosti směnky
má stejné účinky jako indosament před splatností. Byla-li však směnka
indosována teprve po protestu pro neplacení nebo uplynutí lhůty k protestu, má
indosament jen účinky obyčejného postupu (odstavec 1). Dokud není prokázán
opak, má se za to, že nedatovaný indosament byl na směnku napsán před uplynutím
lhůty k protestu (odstavec 2).
Ustanovení § 44 odst. 3 pak určuje, že protest pro neplacení musí být učiněn,
jde-li o směnku splatnou v určitý den nebo v určitý čas po datu vystavení nebo
po viděné, v některý ze dvou pracovních dní následujících po dni splatnosti.
Při směnce na viděnou musí být učiněn protest pro neplacení ve stejných
lhůtách, jaké jsou stanoveny v předchozím odstavci k protestu pro nepřijetí.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že nesdílí výhrady, jimiž dovolatel
zpochybňoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru o
obecné přípustnosti námitky neexistence kauzy směnky. Nejvyšší soud se
opakovaně k uvedenému závěru ve své rozhodovací praxi přihlásil (k tomu srov.
rozsudky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března
2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo
818/2006, popřípadě usnesení ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010),
shledávaje naopak nesprávným postup soudů, které se odmítly při posuzování
důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu
námitkou neexistence kauzy zabývat. Soudy nižších stupňů tedy nemohly v
posuzované věci – oproti mínění dovolatele – pochybit již tím, že včas
uplatněnou námitku, podle níž mezi směnečným dlužníkem a prvním majitelem
směnky neexistoval nikdy žádný vlastní mimosměnečný vztah, nepovažovaly bez
dalšího za nepřípustnou.
Úvahy odvolacího soudu, jimiž odůvodnil závěr, podle kterého úspěšnému
uplatnění námitky neexistence kauzy v poměrech dané věci nebrání ani
skutečnost, že žalobce nabyl spornou směnku indosamentem (tedy, jinak řečeno,
že i přes indosaci směnky žalovanému přísluší proti žalobci jako nabyvateli
směnky námitky z vlastních vztahů k předchozímu majiteli směnky), však
neobstojí (a závěr o přípustnosti uvedené námitky je přinejmenším předčasný).
Odvolací soud považoval (ve shodě se soudem prvního stupně) pro posouzení
otázky přípustnosti žalovaným uplatněné kauzální námitky za rozhodnou
skutečnost, že k indosaci směnky v daném případě došlo až po splatnosti směnky.
Uvedená skutečnost však – oproti mínění odvolacího soudu – pro závěr o tom, že
dlužníkovi i po indosaci směnky zůstaly zachovány všechny námitky, které mohl
uplatnit vůči předchozímu majiteli směnky, určující není.
Z dikce ustanovení čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona se jednoznačně podává,
že indosament po splatnosti směnky má stejné účinky jako indosament před
splatností (k účinkům indosamentu před splatností srov. zejména ustanovení čl.
I. § 14 odst. 1 směnečného zákona, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účinky obyčejného postoupení
pohledávky, projevující se mimo jiné v tom, že nabyvatel směnky (její nový
majitel) vstupuje do práv a povinností předchozího majitele a že dlužníku
zůstávají zachovány i všechny námitky, které měl proti poslednímu majiteli
směnky, pak zákon spojuje až s indosací směnky provedenou po protestu pro
neplacení nebo (nebude-li směnka protestována) po uplynutí lhůty k protestu (k
tomu srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008, sp. zn.
29 Odo 1446/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku
2009, pod číslem 42).
Uvedený závěr se přitom nepochybně prosadí také tehdy, je-li směnka (jako v
posuzovaném případě) opatřena doložkou „bez protestu“ (shodně srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1636/2005, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2007, pod číslem 151).
Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že byla-li
splatnost sporné směnky stanovena na den 27. července 2007 (jímž byl pátek),
připadl konec lhůty určené ustanovením čl. I. § 44 odst. 3 směnečného zákona k
protestu pro neplacení na úterý 31. července 2007. Teprve s převodem směnky
(indosamentem) učiněným po uplynutí této lhůty by tak bylo možné v souladu čl.
§ 20 odst. 1 směnečného zákona spojovat účinky obyčejného postupu (včetně
závěru o přípustnosti námitek vycházejících z vlastních vztahů k předchozímu
majiteli směnky). Oproti tomu, jak správně namítá dovolatel, indosace směnky, k
níž by došlo sice po splatnosti směnky, ovšem dříve než uplynula lhůta k
protestu pro neplacení (tj. nejpozději do 31. července 2007), by měla účinky
běžného rubopisu.
Jelikož odvolací soud, vycházeje z nesprávného úsudku o účincích indosamentu
učiněného po splatnosti směnky (tj. aniž by se zřetelem k ustanovení čl. I. §
20 odst. 1 směnečného zákona rozlišoval mezi indosací směnky po její splatnosti
a indosací provedenou až po protestaci směnky pro neplacení, popřípadě po
uplynutí lhůty k ní), se již nezabýval tím, kdy konkrétně k převodu směnky
došlo, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.
s. ř.). Zabývat se další dovolací argumentací přitom pokládal Nejvyšší soud v
dané situaci za zbytečné (vypořádat se s těmito argumenty bude v další fázi
řízení úkolem odvolacího soudu).
V dalším řízení odvolací soud (při opětovném posuzování otázky přípustnosti
žalovaným uplatněné námitky neexistence kauzy směnky) nepřehlédne, že
ustanovení čl. I. § 20 odst. 2 směnečného zákona zakládá (pro případy
nedatovaného indosamentu) vyvratitelnou právní domněnku, že indosament byl na
směnku napsán před uplynutím lhůty k protestu (jinak řečeno, že jde o běžný
rubopis s obvyklými účinky). Bude tedy na žalovaném, aby případně prokázal
opak. Výše řečené přitom nikterak nevylučuje posoudit přípustnost žalovaným
uplatněné námitky též se zřetelem k ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona (k
tomu, že tvrzení, podle kterého žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na
škodu dlužníka, nepředstavuje samostatnou námitku proti směnečnému platebnímu
rozkazu a zásadě koncentrace směnečného řízení vyjádřené v ustanovení § 175
odst. 1, 4 o. s. ř. proto nepodléhá, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2014
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu