29 Cdo 1793/2023-338
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Janem Kubečkem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, PSČ 547 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 400/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2023, č. j. 5 Cmo 17/2022-274, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2023, č. j. 5 Cmo 17/2022-274, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. března 2022, č. j. 55 Cm 400/2019-233, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) se žalobou ze dne 25. listopadu 2019 domáhal po žalovaném (J. K.) plnění ze směnky vlastní, kterou měl vystavit žalovaný dne 18. února 2015 na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 310.438 Kč, se splatností 29. října 2019 (dále též jen „sporná směnka“).
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích návrhu vyhověl a směnečným platebním rozkazem ze dne 17. února 2020, č. j. 55 Cm 400/2019-13, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 310.438 Kč s 6% úrokem od 30. října 2019 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 39.260 Kč.
3. Proti směnečnému platebními rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž uvedl následující: [1] Dne 18. února 2015 žalovaný jednal se zástupkyní žalobce o poskytnutí úvěru. Jednání probíhalo neférově, nebyl zástupkyní poučen, co mu vlastně předkládá k podpisu a jaké z toho pro něj plynou práva a povinnosti. Žádné podepsané listiny mu nebyly vydány. Později pojal podezření, že jeho podpisy na příslušných listech byly zfalšovány a že se stal obětí podvodu. Proto se obrátil též na policii. [2] Následně bylo žalovanému sděleno, že mu byla schválena půjčka a na jeho účet mu byla poukázána částka 110.000 Kč. Vzhledem k tomu, že nesouhlasil s podmínkami uvedenými ve splátkovém kalendáři, neboť neodpovídaly obsahu jednání se zástupkyní žalobce, „vyslovil svůj nesouhlas“ a obdrženou částku v plné výši „coby bezdůvodné obohacení neodpovídající jejich jednání“ žalobci vrátil a věc ohlásil na policii. [3] Dne 27. listopadu 2016 mu žalobce oznámil, že porušením smlouvy (nesplácením půjčky) automaticky došlo k zesplatnění celého dluhu – dle přiloženého splátkového kalendáře byla splatnost příslušné neuhrazené splátky dne 25. listopadu 2016. I kdyby byla smlouva platná (což podle žalovaného není), byl by celý dluh promlčen k 26. listopadu 2019. [4] V rozhodčím řízení, v němž žalobce uplatnil proti žalovanému nárok ve stejné výši, soudní znalec z oboru písmoznalectví Mgr. Jan Zimmer uzavřel, že (zkoumané) podpisy nacházející se na poslední straně rozhodčí smlouvy a úvěrové smlouvy (přičemž podpisy se jinak nacházely na každé stránce uvedených smluv) jsou s vysokou pravděpodobností podpisy žalovaného; vyšší míru přesnosti nešlo podat. Z důvodu pochybností, zda byla rozhodčí smlouva platně uzavřena, rozhodce (JUDr. Kolařík) řízení 8. února 2018 zastavil. [5] Podstatou námitek žalovaného je to, že nedošlo k platnému uzavření rozhodčí ani úvěrové smlouvy dne 18. února 2015. Takto se žalovaný bránil na policii, v rozhodčím řízení a nyní i v tomto soudním řízení. S ohledem na výše uvedené namítá rovněž nepravost podpisu na sporné směnce. [6] Podle pravidel uvedených v neplatně uzavřené úvěrové smlouvě nelze následně vyplnit blankosměnku. [7] Z médií je navíc známa velmi špatná pověst a praktiky žalobce, a to i ve spojení s rozhodcem JUDr. Kolaříkem, které odporují dobrým mravům a kterým by proto neměla být přiznána soudní ochrana.
4. Rozsudkem ze dne 2. března 2022, č. j. 55 Cm 400/2019-233, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (bod II. a III. výroku).
5. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k následujícím skutkovým a právním závěrům:
[1] Pro hmotněprávní charakter směnečných závazků je příznačná jejich abstraktnost, nespornost a přísnost. Abstraktnost a nespornost se projevuje v tom, že je to žalovaný, který musí vznést včasné námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu a prokázat i vliv těchto námitek na platnost, respektive neplatnost přijatého směnečného závazku.
[2] Žalovaný v dané věci zpochybnil zejména pravost svého podpisu na sporné směnce. Dle judikatury Nejvyššího soudu leží důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisu na směnce na žalobci jako předkladateli soukromoprávní listiny. Žalobce důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce „udržel“. Pravost podpisu byla prokázána znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zpracovaným znalcem Mgr. Alešem Vaníčkem.
[3] Dne 18. února 2015 uzavřel žalovaný s žalobcem smlouvu o revolvingové zápůjčce č. 9200062105 (dále též jen „smlouva o zápůjčce“), přičemž z ní plynoucí závazky žalovaného byly zajištěny spornou směnkou. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta zápůjčka v celkové výši „279.168 Kč“ (správně šlo o částku 110.000 Kč).
[4] Žalovaný neprokázal, že smlouvu o zápůjčce – tak jak ji žalobce předložil – na všech stranách nepodepsal, resp. že podpis na její první, čtvrté a sedmé (poslední) straně není jeho. Soud prvního stupně přitom vycházel ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, zpracovaného v rozhodčím řízení znalcem Mgr. Janem Zimmerem, který uzavřel, že podpis na sedmé straně smlouvy o zápůjčce je s vysokou mírou pravděpodobnosti pravým podpisem žalovaného, a dále ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví zpracovaného znalcem Mgr.
Alešem Vaníčkem, podle jehož závěrů sice podpis na první straně smlouvy o zápůjčce není běžně užívaným spontánním podpisem žalovaného, podpis na čtvrté straně smlouvy, na které se nachází i ujednání o vystavení blankosměnky a dohoda o jejím vyplnění, však je bez pochybností pravým podpisem žalovaného. Soud v této souvislosti přihlédl též k důvodům, pro které znalec dospěl ve vztahu k oběma podpisům k různým závěrům, jakož i k výpovědi samotného žalovaného, který popsal průběh jednání se zástupkyní žalobce dne 18.
února 2015 (žalovaný podepisoval „jednotlivé stránky“, které mu byly předkládány k podpisu, avšak nevěděl, co podepisuje a listiny si nepřečetl), na jehož základě nelze vyloučit, že žalovaný podepsal i první stranu smlouvy.
[5] Jelikož včas podané námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu neobsahují řádně uplatněnou námitku nesprávného vyplnění blankosměnky co do výše směnečné sumy, popř. v ní zahrnuté smluvní pokuty a její výše (žalovaný neuvedl správnou výši směnečné sumy), nezabýval se soud prvního stupně touto (později uplatněnou) námitkou.
[6] Konečně za důvodnou neshledal soud prvního stupně ani námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť tříletá lhůta ode dne splatnosti sporné směnky (29. října 2019) do dne podání žaloby v této věci (dne 29. listopadu 2019) dosud neuplynula [potud soud odkázal na ustanovení čl. I § 70 odst. 1 zákona č.
6. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku, v bodě III. výroku jej změnil co do výše přiznané náhrady nákladů řízení (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil následující:
[1] Žalovaný spornou směnku podepsal, což bylo prokázáno znalecký posudkem Mgr. Aleše Vaníčka. Nadto žalovaný na čtvrté straně smlouvy o zápůjčce potvrdil, že vystavil ve prospěch žalobce blankosměnku.
[2] Žalovaný uzavřel smlouvu o zápůjčce jako podnikatel, což plyne jednak z uvedení identifikačního čísla žalovaného jak ve smlouvě o zápůjčce, tak na sporné směnce, a jednak z jeho prohlášení ve vyjádření ze dne 22. dubna 2020 (č. l. 72 spisu); nejde proto o smlouvu spotřebitelskou.
[3] Žalovaný nepochybně podepsal sedmou (poslední) stranu smlouvy o zápůjčce (jak je zřejmé ze závěrů znaleckého posudku Mgr. Jana Zimmera) a není tak dán žádný důvod zpochybňovat obsah ostatních stran smlouvy o zápůjčce; sporný byl ostatně pouze podpis žalovaného na první straně smlouvy o zápůjčce. Pravost podpisu žalovaného na čtvrté straně smlouvy o zápůjčce navíc byla prokázána znaleckým posudkem Mgr. Aleše Vaníčka. Podepisovat všechny strany smlouvy smluvními partnery nebývá zvykem; pro vázanost textem smlouvy postačuje jeden podpis, který „kryje“ celý text smlouvy. Podpis žalovaného na první straně smlouvy o zápůjčce nemá žádný právní význam, protože se zde nachází pouze identifikace smluvních partnerů, a žalovaný by nepochybně nepodepsal poslední stranu smlouvy o zápůjčce, pokud by neměl v úmyslu smlouvu uzavřít.
[4] Závěr znaleckého posudku Mgr. Jana Zimmera, že podpis žalovaného na sedmé straně smlouvy o zápůjčce je s vyšší mírou pravděpodobnosti jeho pravým podpisem, svědčí v neprospěch žalovaného. Jde totiž o závěr dostatečně kategorický. Z tvorby znalecký posudků hodnotících sporné podpisy je známo, že závěry posudků nejsou nikdy absolutní (tedy nikdy nezní tak, že zkoumaný podpis je stoprocentně pravý), nýbrž se pohybují v určité škále a „neexistuje přesně vyjádřená hranice mezi pravděpodobností a jistotou“ (viz článek ‚Interpretace pravděpodobnostních závěrů písmoznaleckého zkoumání? autorů Jiří Straka, Jan Zimmer a Jan Chmelík v Bulletinu advokacie č. 3/2010, s. 37-41).“
[5] Lze tedy uzavřít, že žalovaný byl vázán smlouvou o zápůjčce, a proto byl povinen plnit podle smlouvy. Poskytnutá zápůjčka ve výši 110.000 Kč tudíž nebyla bezdůvodným obohacením. Názor žalovaného, že mu nevznikl dluh ze smlouvy o zápůjčce, tak není správný.
[6] Ze stejného důvodu (vázanosti smluvních stran smlouvou o zápůjčce) je platná i dohoda o vyplnění blankosměnky.
[7] Směnka, která zajišťuje splnění dluhu, není akcesorickým a subsidiárním zajišťovacím institutem, jako je tomu např. u ručení nebo zástavního práva. Směnečný závazek je zcela samostatným závazkem, a proto se směnečné právo promlčuje též samostatně (v souladu s čl. I. § 70 odst. 1 směnečného zákona), není-li mezi směnečným dlužníkem a směnečným věřitelem dohodnuto něco odlišného.
Jinak řečeno, skutečnost, že došlo k promlčení kauzálního závazku (ze smlouvy o zápůjčce), jehož splnění je zajišťováno (spornou) směnkou, nemá žádný vliv na platební povinnost směnečně zavázané osoby (žalovaného) a nijak se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného nároku. Odlišné ujednání smluvních stran smlouvy o zápůjčce od uvedeného pravidla nebylo v dané věci žalovaným (ani) tvrzeno.
[8] Ostatně podle článku 4. (na čtvrté straně) smlouvy o zápůjčce bylo mezi účastníky řízení dohodnuto, že žalobce může do blankosměnky doplnit jakékoli datum následující po splatnosti dluhu, a zároveň nebylo (v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) tvrzeno, že by mezi účastníky smlouvy (v dohodě o vyplnění blankosměnky) byl ujednán nějaký nejzazší termín splatnosti, který může být do blankosměnky doplněn. Žalobce tak byl oprávněn doplnit do blankosměnky jakékoli datum časově následující po datu splatnosti zajišťovaného závazku. Takové ujednání je v případě dohod o vyplnění blankosměnky obvyklé a není žádného důvodu, proč by tato praxe měla být nesprávná či dokonce v rozporu s dobrými mravy.
[9] Pro úplnost lze dodat, že samotné právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje, neboť nejde o směnečný nárok (neaplikuje se čl. I. § 70 odst. 1 směnečného zákona) ani o právo vymahatelné u soudu (neaplikuje se § 609 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; dále též jen „o. z.“). Jeho trvání je závislé jen na existenci blankosměnky.
[10] Pověst žalobce (ať už dobrá nebo špatná) nemá (nemůže mít) vliv na hmotné právo, tj. v daném případě na povinnost žalovaného zaplatit směnku.
[11] Námitkou žalovaného ohledně moderace smluvních pokut se nebylo možné věcně zabývat, neboť byla podána po lhůtě pro uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; dále též jen „o. s. ř.“).
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (kterým napadá – poměřováno obsahem dovolání – pouze potvrzující výrok rozsudku ve věci samé), namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela vyřešeny, případně na řešení „vyřešené právní otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká způsob, jakým hodnotil zpracované znalecké posudky. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že podepsal-li poslední stranu smlouvy o zápůjčce, není dán žádný důvod zpochybňovat obsah ostatních stran smlouvy. V této souvislosti odvolací soud pominul tvrzení dovolatele, že strany smlouvy o zápůjčce podepisoval postupně, jak mu byly předkládány (rozpojené), tj. nikoli nutně ve vzestupném pořadí. Zdůrazňuje, že stačí-li pro závaznost smlouvy jeden podpis, který „kryje“ celý text smlouvy, „je prapodivné, jak došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce a proč zrovna takovou pochybnou a nestandardní praxi žalobce využívá“. Má za to, že jeho podpis na první straně smlouvy o zápůjčce má právní význam, neboť „zpochybňuje, co bylo mezi ním a žalobcem ujednáno, zdali se smlouva o zápůjčce v jakémkoli znění měla vůbec uzavřít a zda byla platně uzavřena“. Jestliže jeho podpis na první straně smlouvy o zápůjčce neoznačil znalec za pravý, „je tím pravost celé smlouvy o zápůjčce stále dostatečně zásadně zpochybněna“. Nadto nebylo prokázáno znaleckými posudky, že by podepsal všechny strany smlouvy o zápůjčce.
10. Dále dovolatel připomíná, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně popsal nestandardní okolnosti, za nichž měla být smlouva o zápůjčce uzavřena. Zástupkyně žalobce na něj spěchala, nepředala mu žádné listiny, které podepsal, chybělo doložit daňové přiznání, které měl dovolatel zaslat zástupkyni mailem; ta navíc dovolatele ujišťovala, že stejně bude muset přijet ještě jednou. Za tohoto stavu nepovažoval dovolatel jednání o zápůjčce za ukončené. Podle dovolatele bylo jednání žalobce neférové, přičemž smlouva o zápůjčce buď nebyla uzavřena, nebo byla sjednána neplatně. Vzhledem k tomu pak nemohlo dojít ani „k platnému vyplnění blankosměnky“.
11. Podle dovolatele by soudy neměly poskytovat ochranu ani takovým praktikám žalobce, podle kterých k vyplnění blankosměnky a uplatnění směnečných práv u soudu došlo až poté, co se nároky ze smlouvy o zápůjčce promlčely. Takový postup dovolatel považuje za rozporný s dobrými mravy.
12. V souvislosti s posuzováním souladu jednání žalobce s dobrými mravy dále zdůrazňuje, že byť je podnikatelem, je jen „právní laik a drobný živnostník“, proto měla by být i jemu poskytnuta „do jisté míry“ srovnatelná ochrana jako spotřebitelům. Postup při uzavírání smlouvy o zápůjčce, mediálně známá špatná pověst žalobce (při uzavírání obdobných smluv se spotřebiteli), skutečnost, že dovolatel od počátku o zaslané peníze nestál a vrátil je obratem zpět žalobci (kterému tak ani nevznikla žádná škoda), vše oznámil policii, bránil se nárokům ze smlouvy o zápůjčce v rozhodčím řízení obdobnou argumentací jako v této věci a „nejméně tři jeho podpisy na rozhodčí smlouvě a smlouvě o zápůjčce – listinách přímo relevantních pro pozdější vyplnění blankosměnky – nemohli znalci označit za (kategoricky) pravé podpisy“, nasvědčuje dle dovolatele tomu, že byl v dané věci porušen korektiv dobrých mravů, což má za následek neplatnost právního jednání (smlouvy o zápůjčce) podle § 580 odst. 1 o. z.
13. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud se „nezabýval materiálně obsahem jeho námitky ohledně rozsahu zrušení směnečného platebního rozkazu či moderace smluvní pokuty“, když ve včasných námitkách výslovně uvedl, že navrhuje směnečný platební rozkaz „zcela“ zrušit. Žádnou správnou výši směnečné sumy (jinou než nulovou) totiž dovolatel neuznává.
14. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že dovolatel řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. K uplatněné dovolací argumentaci uvádí, že jejím prostřednictvím dovolatel pouze napadá skutkové závěry soudů nižších stupňů a hodnocení provedených důkazů.
15. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
16. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
17. Žalobci lze nepochybně přisvědčit v tom, že část uplatněné dovolací argumentace není ničím jiným než pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů obou stupňů, případně jejím prostřednictvím dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedeném soudy nižších stupňů. Dovolatel tedy (v této části) nepřípustně uplatňuje jednak „skutkový“ dovolací důvod, který ovšem (již s účinností od 1. ledna 2013) nemá k dispozici (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), jednak zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
18. K výhradě dovolatele, že odvolací soud při svých úvahách (zda došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce) nevzal v potaz tvrzení dovolatele, že jednotlivé strany smlouvy o zápůjčce podepisoval postupně, jak mu byly předkládány, tj. nikoli nutně ve vzestupném pořadí, Nejvyšší soud dodává, že z ustanovení § 157 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost odvolacího soudu vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. K tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V projednávané věci přitom odvolací soud dostatečně vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o nedůvodnosti námitky, podle níž k uzavření smlouvy o zápůjčce ve skutečnosti nedošlo, příp. byla tato smlouva uzavřena v jiném znění, než odpovídá předložené listině.
19. Dovolání nečiní přípustným ani argumentace dovolatele, že odvolací soud se nezabýval námitkou moderace smluvní pokuty. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Promítnuto do poměrů projednávané věci, neuvedl-li dovolatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ve vztahu ke smluvní pokutě (jejíž zaplacení by mělo být případně zajištěno spornou směnkou) ničeho, postupovaly soudy obou stupňů v souladu s ustálenou judikaturou, jestliže se později vzneseným návrhem na moderaci smluvní pokuty nezabývaly.
20. Konečně není dovolání přípustné ani pro řešení otázky, zda postup spočívající ve vyplnění zajišťovací blankosměnky a uplatnění směnečných práv u soudu až poté, co dojde k promlčení kauzálního závazku (zajištěného blankosměnkou), je v rozporu s dobrými mravy a neměl by tak požívat právní ochrany. Potud jsou závěry odvolacího soudu rovněž souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. např. rozsudek ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, v němž dovolací soud – vycházeje z povahy zajišťovací směnky, jak ji vyložil např. v rozsudku ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněném pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – vysvětlil, že nemá-li promlčení směnkou zajištěné pohledávky vliv na její existenci, nelze (při absenci jiného ujednání) považovat námitku promlčení směnkou zajištěné pohledávky za účinnou obranu proti povinnosti směnku zaplatit. Shodně srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
21. Se zřetelem ke skutkovým poměrům projednávané věci pak nejde ani o situaci srovnatelnou s tou, kterou Nejvyšší soud popsal v rozsudku ze dne 29. února 2024, sp. zn. 29 Cdo 1292/2023. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že samotný výkon vyplňovacího práva ve spojení s následným uplatněním práva ze směnky nepožívá – s ohledem na zjištěné skutečnosti – právní ochrany. Takové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit obdobný závěr i v nyní posuzované věci, však v průběhu řízení nevyšly najevo.
22. Dovolání pak Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o zápůjčce a ochrany slabší smluvní strany, když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
23. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
24. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku: § 433 o. z. (1) Kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. (…) § 580 o. z. (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. (…) § 1798 o. z. (1) Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. (2) Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem. § 1800 o. z. (…) (2) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.
26. Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 16. března 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněném pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2021“), zabýval otázkou ochrany podnikatele jako slabší smluvní strany a dospěl přitom zejména k následujícím závěrům: [1] Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. [2] Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). [3] Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. [4] Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.).
27. Tyto závěry se do poměrů projednávané věci promítají následovně.
28. Žalovaný se ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu bránil (mimo jiné) námitkou, že smlouva o zápůjčce je neplatná. Svůj závěr přitom zakládal na skutkovém vylíčení okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce („jednání o úvěru dne 18. února 2015 v Českých Budějovicích probíhalo neférově, nebyl jsem zástupkyní žalobce poučen, co mi předkládá k podpisu, jaké z toho pro mne plynou práva a povinnosti a žádné mnou podepsané listiny mi nebyly vydány“), poukázal ale též na okolnosti, jež následovaly po uzavření smlouvy o zápůjčce [„vyslovil jsem svůj nesouhlas s podmínkami uvedenými ve splátkovém kalendáři a poskytnuté peněžní prostředky (110.000 Kč) jsem v plné výši obratem vrátil žalobci zpět“].
29. V podání ze dne 22. dubna 2020 (č. l. 72 spisu) dovolatel svou argumentaci dále doplnil tak, že zástupkyně žalobce mu na jednání dne 18. února 2015 nepředala žádné listiny, které jí podepsal, a smlouva o zápůjčce mu byla až následně doručena poštou. V dalším podání ze dne 22. ledna 2021 (č. l. 126 spisu) pak dovolatel uvedl, že zástupkyně žalobce mu sdělila, že musí smlouvu ještě předělat a že se ještě bude muset opět dostavit a teprve dokončit jednání a uzavřít smlouvy dalšími podpisy; shodně se vyjádřil též při svém účastnickém výslechu (srov. protokol z jednání na č. l. 143 verte spisu).
30. Z takto formulovaných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a jejich pozdějšího doplnění podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze mít žádné pochybnosti o tom, že žalovaný v nich uplatnil (také) námitku neplatnosti právního jednání, jež mělo být podkladem pro vystavení sporné (blanko)směnky. Soud prvního stupně se přitom s touto námitkou nijak nevypořádal a odvolací soud se k uvedené námitce vyjádřil při jednání konaném dne 9. března 2023 pouze tak, že „jelikož dovolatel uzavřel smlouvu o zápůjčce jako podnikatel, nejde o smlouvu spotřebitelskou, tudíž se zde neuplatní zvýšená ochrana spotřebitele ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie; kauza sporné směnky proto není neplatná pro rozpor s dobrými mravy (judikatura Nejvyššího soudu, na níž dovolatel odkazoval, se v projednávané věci neuplatní) [srov. záznam z jednání před odvolacím soudem]. Takový postup nemůže s ohledem na výše uvedené závěry R 80/2021 obstát.
31. Jelikož se soudy nižších stupňů uvedenou námitkou dovolatele doposud nezabývaly (neposuzovaly, zda v poměrech projednávané věci vzhledem k uplatněné procesní obraně žalovaného nepřipadá v úvahu aplikace ustanovení o právní ochraně slabší strany, případně zdali ujednání smluvních stran vyhoví hodnotovému korektivu dobrých mravů), zůstalo jejich právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné; Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta druhá o. s. ř.).
32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu