29 Cdo 1292/2023-119
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce IFIS investiční fond, a. s., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ
602 00, identifikační číslo osoby 24 31 67 17, zastoupeného Mgr. Markem Indrou,
advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému R.
P., zastoupenému JUDr. Evou Winklerovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Zelený
pruh 1294/52, PSČ 147 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 40/2021, o dovolání žalobce
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 5 Cmo
79/2022-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4.760,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
jeho zástupkyně.
Žalobou (spojenou s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) došlou
Městskému soudu v Praze dne 31. března 2021 se žalobce (IFIS investiční fond,
a. s.) domáhal vůči žalovanému (R. P.) zaplacení směnky vlastní vystavené Ing.
Romanem Palatou (identifikační číslo osoby 67 80 52 21) 26. srpna 2005 v Praze
na směnečný peníz 82.979,- Kč splatné 19. listopadu 2020 v Praze (dále jen
„směnka“); žalovaný podepsal směnku jako směnečný rukojmí; směnka byla původně
vystavena na řad společnosti VIVA leasing, a. s. (dále jen „společnost V“) a
následně byla převedena nedatovaným rubopisem na žalobce;
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 21. dubna 2021, č. j.
49 Cm 40/2021-24, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci směnečný peníz
82.979,- Kč s 6% úrokem od 20. listopadu 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu
276,60 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 18.622,50 Kč.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky, s tím, že
směnka byla vystavena jako zajišťovací „bianco“ směnka v souvislosti s
uzavřením kupní a leasingové smlouvy ze dne 26. srpna 2005, kterými žalovaný
(jako spotřebitel) prodal společnosti V (označený) osobní automobil za částku
90.000,- Kč a „zpětně ho odkoupil formou leasingu“. Směnka měla být vrácena
žalovanému při doplacení leasingových splátek. Podle splátkového kalendáře ze
dne 26. srpna 2005 doplatil žalovaný na leasingových splátkách do července 2006
podstatnou částku dluhu a zbylých 20 splátek bylo „nastaveno“ po 100,- Kč
měsíčně, tj. od 1. srpna 2006 do 1. července 2008. V roce 2007 obdržel od
společnosti V technický průkaz a automobil prodal. V únoru 2008 ho společnost V
informovala o tom, že nemá doplacené splátky za období od listopadu 2007 do
února 2008 ve výši 400,- Kč; tuto částku doplatil 23. dubna 2008, a to včetně
dalších 500,- Kč na splátky za období březen až červenec 2008. Těmito splátkami
„byla leasingová smlouva zcela doplacena“ (k 23. dubnu 2008) a se společností V
se žalovaný dohodl, že „již nebude nic platit“; považoval věc za vyřízenou, ale
směnka mu nebyla vrácena. Žalovanému není známo, kdo do „bianco“ směnky doplnil
údaj směnečné sumy, ani jak k této směnečné sumě dospěl. Popřel, že by
společnosti V cokoli dlužil, a současně zdůraznil, že žaloba podaná s odstupem
13 let je zneužitím směnečného práva; potud odkázal na (označené) nálezy
Ústavního soudu a navrhl, aby soud prvního stupně směnečný platební rozkaz
zrušil.
Rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 40/2021-68, Městský soud v Praze
ponechal směnečný rozkaz v plném rozsahu v platnosti (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení čl. I. §
1, § 10, § 11 odst. 1, § 17 a § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a
šekového (dále jen „směnečný zákon“), zdůraznil, že:
1) Žalovaný, který je uveden na směnce jako výstavce i směnečný rukojmí
je přímým dlužníkem ze směnky. 2) Žalobce, který nabyl směnku nedatovaným rubopisem, má jako majitel
směnky právo na její zaplacení a jeho povinností při vymáhání směnečného nároku
není tvrdit a prokazovat důvod vystavení směnky a obsah směnečné dohody;
důkazní břemeno v tomto směru tíží žalovaného. 3) Směnka zajišťovala leasingový vztah, když mezi společností V a
žalovaným byla dne 26. srpna 2005 uzavřena leasingová smlouva, kupní smlouva a
„vyplňovací dohoda“; tyto dohody žalovaný uzavřel jako podnikající fyzická
osoba (nevystupoval v těchto vztazích jako spotřebitel); leasingová smlouva
byla pro prodlení dlužníka (s placením leasingových splátek) předčasně ukončena
výpovědí a „bylo řešeno vrácení předmětu leasingu“. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že všechny námitky žalovaného
proti směnečnému platebnímu rozkazu „směřují vůči společnosti V“. Jelikož
směnka byla řádně indosována na žalobce a nebylo tvrzeno, že by žalobce při
nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka, vyhodnotil námitky žalovaného
jako nepřípustné. Současně uzavřel, že tyto námitky „byly přesto dokazováním
vyvráceny“, pročež „nemohly vyvolat důvod ke zrušení směnečného platebního
rozkazu“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. listopadu 2022,
č. j. 5 Cmo 79/2022-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný
platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud v prvé řadě předeslal, že vyšel ze skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně, přičemž poté, co zopakoval dokazování listinami
(leasingovou smlouvou, včetně splátkového kalendáře a dohodou o předání a
vyplnění směnky), dospěl k následujícím závěrům:
a) Žalobce uplatnil nárok z platné směnky vlastní, která obsahuje
všechny náležitosti určené ustanovením čl. I. § 78 směnečného zákona; směnku
vystavil žalovaný na řad společnosti V, která ji následně nedatovaným rubopisem
převedla na žalobce; žalovaný tak vůči žalobci nemohl činit námitky, které se
zakládají na jeho vlastních vztazích mezi ním a společností V, ledaže žalobce
při nabývání směnky jednal vědomě ke škodě dlužníka (čl. I. § 17 směnečného
zákona). b) Žalobci byly známy „základní parametry“ leasingové smlouvy (a
splátkového kalendáře), dohody o předání a vystavení směnky (ze dne 26. srpna
2005) a výpovědi leasingové smlouvy ze dne 11. září 2009. Proto není
nerozhodné, zda a kdy žalobce blankosměnku nabyl a tuto vyplnil, popřípadě zda
nabyl již vyplněnou směnku.
Jelikož mu byl znám obsah kauzálního vztahu, musel
vědět, v jakém časovém období měl žalovaný porušit leasingovou smlouvu a kdy
byly naplněny podmínky pro vyplnění blankosměnky (v období let 2008 až 2010). Nabyl-li žalobce směnku až v listopadu 2020 (nebo ji v tomto období „učinil
splatnou“), zneužil (svých) práv, když si musel být vědom značného časového
odstupu (minimálně 10 let) „od období, kdy účastníci směnečného vztahu mohli
reálně předpokládat vyplnění blankosměnky, a splatnosti směnečného závazku (za
předpokladu porušení povinnosti žalovaného)“. c) Žalobce měl být při nabývání takové směnky (nebo blankosměnky)
obezřetný a vědom si i toho, že směnečný věřitel musí být bdělý při výkonu nebo
nabytí svých práv, neboť nelze „nekonečně dlouho“ (např. desítky let) vyčkávat
s vyplněním blankosměnky, vycházeje z toho, že právo na vyplnění blankosměnky
se nepromlčuje. „Nepromlčení práva na vyplnění blankosměnky je zcela na místě k
zajištění plnění závazku např. v obchodně závazkových vztazích, ve kterých jsou
práva dlouhodobě a řádně plněna a nedochází k jejich porušení (např. ve
smlouvách z kontokorentního úvěru). Teprve v okamžiku porušení práv věřitele
(např. po 15letém trvání smluvního vztahu) je věřitel oprávněn přistoupit k
vyplnění zajišťovací blankosměnky, a to nikoli se značným časovým odstupem od
porušení závazku. Ostatně na obdobném principu (v zájmu právní jistoty) je
založen i institut promlčení práva, kdy po jeho uplynutí zákon opravňuje
dlužníka uplatnit námitku promlčení, neboť věřiteli byl dán „dostatečný časový
prostor“ k uplatnění nároku“. Přitom smyslem institutu promlčení práva je
zamezit existenci trvalé právní nejistoty, která by „nutila účastníky smluvních
vztahů ponechávat si doslova po celý život (i déle s ohledem na dědění práv a
povinností, která nejsou spojena výlučně s osobou zůstavitele) veškeré doklady
prokazující splnění jejich dluhů“. d) Jakkoli se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje [a poukaz žalovaného,
že se žalobce domáhá zaplacení směnky až po 13 letech, neznamená, že šlo o
promlčené právo, které nelze věřiteli přiznat (§ 100 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“)], žalobce svým postupem
(nabytím směnky, která zajišťovala splnění dluhu splatného v roce 2008,
nejpozději v roce 2009, za stavu, kdy mu byla známa kauza směnky i obsah
vyplňovací dohody k blankosměnce) „silně znevýhodnil“ žalovaného a vystavil ho
právní nejistotě, která je v jiných právních vztazích eliminována institutem
promlčení. Nepromlčitelnost práva vyplnit blankosměnku neznamená, že by se
majitel takové směnky (směnky, která byla původně blankosměnkou) mohl chovat
„libovolně a kalkulovat s tím, že při pozdějším uplatnění směnky vůči
směnečnému dlužníku, který logicky považoval všechny své dluhy z původního
smluvního vztahu za splněné, tomuto silně znesnadní a v podstatě znemožní
prokázat kauzální námitky týkající se směnky s ohledem na časový odstup“. „Takový výkon práva, a to zejména ze strany podnikatele, nemůže požívat právní
ochrany“; jde o zjevné zneužití práva, které je v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst.
1 obč. zák.). Nabytím směnky žalobce zneužil práva vůči žalovanému a
takovému jednání nemůže soud poskytnout právní ochranu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný rozkaz
zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek, které (podle
jeho názoru) nebyly doposud ve všech souvislostech dovolacím soudem zodpovězeny
a které odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, konkrétně, zda:
1) Je zneužitím práva vyplnění blankosměnky, kterou vystavil podnikatel (nikoli
jako spotřebitel), až po uplynutí 10 let od okamžiku, kdy mohla být
blankosměnka vyplněna? 2) Má jednání ručitele či jiné osoby (nepodnikatele) poskytující zajištění
závazku ze smlouvy mezi podnikateli „spotřebitelský charakter“? Dovolatel akcentuje, že žalovaný směnku nepodepsal jako spotřebitel; odvolací
soud tak nesprávně vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10, který
se týká právě vztahů mezi podnikatelem a spotřebitelem. Dále připomíná, že dle (neoznačené) judikatury Nejvyššího soudu nemá jednání
ručitele či jiné osoby poskytující zajištění závazku ze smlouvy mezi
podnikateli spotřebitelský charakter. Žalovaný si v poměrech dané věci jako
podnikatel „pořizoval“ automobil pro podnikání; ve vztahu založeném kupní a
leasingovou smlouvou ho tak nelze považovat za slabší smluvní stranu; současně
nelze ani dovodit, že by sjednání těchto smluv (a jejich zajištění
blankosměnkou) byla zcela mimo rámec jeho podnikatelské činnosti. Jakkoli je
možno i ve vztahu mezi podnikateli uplatnit korektiv dobrých mravů, v daném
případě dobré mravy porušeny nebyly, případně nebyly porušeny v takové
intenzitě (vyplnění blankosměnky po 13 letech), aby odůvodňovaly závěr o
zneužití práva žalobcem. Přitom žalovaný ani nemohl být v dobré víře o tom, že jsou zcela vypořádána
práva a povinnosti ze smluv uzavřených se společností V, když opakovaně
neuhradil měsíční leasingové splátky (porušoval smluvní podmínky), předmět
leasingu neoprávněně užíval a společnosti V jej neodevzdal; muselo mu být
zřejmé, že společnost V je oprávněna požadovat např. smluvní pokutu. Domníval-
li se, že vše řádně uhradil, mohl po právu požadovat od společnosti V vydání
blankosměnky, což neučinil. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a souladné se závěry
plynoucími z „nálezů Ústavního soudu č. j. 49 Cm 40/2021-24, a sp. zn./č. j. I. 290/15-1“. Dovolatel (v reakci na vyjádření žalovaného) setrval na argumentaci uvedené v
dovolání a dále poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem „v rozhodnutí
č. j. 29 ICdo 129/2018-241“. Námitky ohledně pozdního vyplnění blankosměnky
hodnotí jako námitky „kvazikauzální“, s tím, že jako nový majitel směnky neměl
možnost ovlivnit vyplnění blankosměnky před indosací, pročež mu „nelze klást za
vinu“ ani pozdní vyplnění blankosměnky.
Jinými slovy, mělo být posuzováno pouze
období, kdy současný majitel mohl blankosměnku vyplnit (nikoli stav předcházejí
nabytí blankosměnky dovolatelem); to učinil bez zbytečného odkladu poté, co ji
nabyl, a to v souladu s dohodou o vyplňovacím právu, v čemž lze jen těžko
spatřovat nemorální jednání či zneužití práva. Konečně připomíná, že žalovaný své závazky neuhradil a předmět leasingu
nevrátil. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
právní otázky dovoláním otevřené, týkající se možného zneužití práva
(opožděným) vyplněním blankosměnky, dosud Nejvyšším soudem nezodpovězené. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v
následujících (pro věc právně významných) závěrech:
1) Blankosměnka se stává skutečnou směnkou (za předpokladu, že listina po
vyplnění bílých míst má kvalitu směnky) až vyplněním, a odtud teprve vznikají
skutečná práva směnečná; děje se tak se zpětnými účinky (ex tunc). Vyplňovací
právo (jehož podstata tkví v oprávnění doplnit do blankosměnky chybějící
náležitosti a dovršit tak přeměnu pouhého zárodku směnky na směnku úplnou)
vzniká dohodou (smlouvou), uzavřenou mezi osobou podepsanou na blankosměnce a
osobou, které byla blankosměnka vydána (tj. majitelem směnky). Tímto ujednáním
je vymezen obsah vyplňovacího práva (tj. určeno, kdy a jakým způsobem může jeho
nositel chybějící údaje do blankosměnky doplnit). Dohoda nemusí mít písemnou
formu (postačí, je-li uzavřena ústně, případně jen konkludentně) a její obsah
může být zachycen i jen v jednostranném prohlášení, které pak slouží jako
doklad o udělení vyplňovacího práva a jeho rozsahu. Podepíše-li výstavce (vlastní) blankosměnku, popřípadě podepíše-li takovou
blankosměnku (vedle výstavce) směnečný rukojmí (a blankosměnka je předána
remitentovi), zásadně mají oba směneční dlužníci uzavřenu s remitentem smlouvu
o podmínkách a způsobu vyplnění blankosměnky. V případě, že blankosměnka byla
vystavena jako prostředek zajištění jiné (kauzální) pohledávky, musí být již k
datu jejího vystavení výstavci (i rukojmímu) zcela jasné (a to právě ve vazbě
na charakter a výši zajištěné pohledávky) podmínky pro vyplnění údajů výše
směnečné sumy a data splatnosti. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29
Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 4087/2013, uveřejněný
pod číslem 103/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům
se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. července 2020, sp. zn. 29 Cdo 1143/2019. 2) Právo na vyplnění blankosměnky se nepromlčuje. Je-li v dohodě o vyplnění
blankosměnky smluveno právo majitele bez dalšího vyplnit datum splatnosti, má
majitel blankosměnky právo doplnit do blankosměnky jakékoliv datum splatnosti. Jde-li o zajišťovací směnku, nesmí vyplněné datum předcházet datu splatnosti
zajišťovaného dluhu. Námitka promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá sama o
sobě vliv na povinnost zaplatit směnku.
Srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9
Cmo 274/2004, uveřejněný pod číslem 71/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudcích ze
dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, a ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 357/2012. Z uvedených závěrů odvolací soud dílem výslovně, dílem „mlčky“ vycházel. V poměrech dané věci tak zbývá posoudit, zda výkon práva, spočívající ve
vyplnění blankosměnky (byť) v souladu s dohodou o předání a vyplnění směnky,
odporuje dobrým mravům. Vzhledem k datu vystavení blankosměnky a sjednání dohody o předání a vyplnění
směnky (26. srpna 2005) je pro takové posouzení rozhodný výklad níže citovaných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“). Podle ustanovení § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů,
obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související
(odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto
zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle
předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí
se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá
tento zákon (odstavec 2). Podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové
vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany. Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že právní vztah založený kupní
smlouvou a leasingovou smlouvou (ze dne 26. srpna 2005) je vztahem mezi
podnikateli vzniklým při jejich podnikatelské činnosti; to platí i ve vztahu k
dohodě o předání a vyplnění blankosměnky; okolnost, že tuto dohodu (i směnku)
podepsal žalovaný jednak jako výstavce směnky vlastní (s uvedením údaje
identifikačního čísla osoby a místa podnikání), jednak jako směnečný rukojmí (s
uvedením údaje rodného čísla a místa bydliště), na shora uvedeném nic nemění. Judikatura Nejvyššího soudu je při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a §
265 obch. zák, (jakožto speciálního ustanovení pro obchodní závazkové vztahy),
ustálena v (obecných) závěrech shrnutých např. v důvodech rozsudků velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31
Cdo 717/2010, ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, a ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněných pod čísly 104/2012, 15/2015
a 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž:
1) Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
(o tom, že výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy)
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro posouzení, zda je jednání účastníka v souladu či v rozporu s
dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet;
vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze
soudu. 2) Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem,
jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné
historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu
norem základních. 3) Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové
jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou,
nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem
způsobit jinému účastníku újmu. 4) Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují
(v konkrétním případě) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu. 5) Ustanovení § 265 obch. zák. předpokládá, že účastník obchodněprávního
vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze
zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle
zákona, respektive na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého
účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná;
soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. 6) Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat ve vazbě na
okolnosti jednotlivého případu; korektiv zásadami poctivého obchodního styku má
být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit
či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání
uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým. Při posuzování, zda je právo
vykonáváno v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, je třeba
přihlédnout ke všem okolnostem konkrétní věci. Vzhledem k poměrům projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že
žalovanému příslušela ve vztahu k žalobci kauzální námitka vztahující se k
vyplnění blankosměnky, a to bez ohledu na (v řízení nezjištěnou) skutečnost,
kdo blankosměnku (v údajích směnečné sumy a data splatnosti) doplnil. Žalobci
totiž byl při nabytí směnky (blankosměnky) znám obsah kauzálního vztahu
(založeného leasingovou smlouvou a dohodou o odevzdání a vyplnění
blankosměnky); musel si být vědom (a to i při akceptaci jeho skutkové verze o
zániku směnkou zajištěného právního vztahu výpovědí ze dne 11.
září 2009), zda
a kdy (případně) žalovaný porušil povinnosti z daného vztahu, včetně toho, kdy
a jakým způsobem bylo možno doplnit blankosměnku. Jakkoli dohoda o odevzdání a vyplnění blankosměnky umožňovala (v případě, že
výstavce nebude včas a řádně splácet závazky z leasingové smlouvy) doplnit údaj
data splatnosti bez určení bližších podmínek, nelze ji (jen proto) hodnotit
jako (byť jen zčásti) rozpornou s dobrými mravy (příčící se dobrým mravům), a
tudíž absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.). Oproti tomu samotný výkon
vyplňovacího práva ? doplnění údaje data splatnosti (lhostejno, zda žalobcem
nebo společností V) až dnem 19. listopadu 2020 (více než 11 let po žalobcem
tvrzeném zániku kauzálního vztahu), ve spojení s následným uplatněním práva ze
směnky ? hodnotí Nejvyšší soud (s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem
dané věci) jako rozporný se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívající
právní ochrany (§ 265 obch. zák.), a to z týchž důvodů, pro které shledal výkon
vyplňovacího práva soud odvolací rozporným s dobrými mravy. Skutečnost, že odvolací soud poukázal při formulaci svého závěru na nález
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10, který se týkal (na rozdíl od
projednávané věci) blankosměnky vystavené spotřebitelem, na shora uvedeném nic
nemění. Jelikož se dovolateli nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (při absenci vad
řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
? § 242 odst. 3 o. s. ř) dovolání zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3 a § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání
žalobce zamítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení
advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 16. března
2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu
podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 83.255,60 Kč) částku 4.460,- Kč, a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu); celkem činí 4.760,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).