29 Cdo 1806/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci
žalobkyně Č. r. – Ú. p. z.s. v. v. m., proti žalovanému Z. d. V., zastoupenému
JUDr. V. H., CSc., advokátem, o zaplacení 684.808,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 53/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25.
února 2009, č. j. 54 Co 500/2008-48, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. února 2009, č.
j. 54 Co 500/2008-48, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne
20. října 2008, č. j. 9 C 53/2008-32, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. října 2008,
č. j. 9 C 53/2008-32, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (jako
právní nástupkyně zemřelého M. Ch.) proti žalovanému družstvu domáhala
zaplacení částky 684.808,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 1. srpna 2006 do 31.
prosince 2006 a dále „s úroky z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši
repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného
kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm
procentních bodů od 1. ledna 2007 do zaplacení“.
Vycházeje ze skutkového zjištění, podle něhož původní vlastník
transformačního majetkového podílu M.Ch. zůstal po transformaci žalovaného jeho
členem, odvolací soud dovodil, že jeho majetkový podíl z transformace se
„jednoznačně přeměnil“ na členský podíl v družstvu, neboť právo na vyplacení
majetkového podílu měly jen osoby, které se po transformaci nestaly členy
družstva. Ztotožnil se i se zjištěním soudu prvního stupně, že majetkový podíl
členů družstva se po transformaci stal dalším vkladem těchto členů do majetku
družstva, pročež tito členové a jejich právní nástupci (tedy i žalobkyně) mají
nárok pouze na vypořádací podíl.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řád (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka uvádí, že na základě usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou
ze dne 24. února 2006, sp. zn. D 1274/2005 (jež nabylo dne 18. března 2006
právní moci), jí připadlo celé dědictví po zemřelém M. Ch., zahrnující mimo
jiné pohledávku zůstavitele za žalovaným ve výši 684.808,- Kč, specifikovanou
jako „majetkový podíl v Z. V. V.“. Tuto pohledávku oznámilo do dědického řízení
žalované, její hodnotu určil v rámci dědického řízení soud (§ 175o o. s. ř.).
Aktiva dědictví nebyla sporná, výrok pravomocného usnesení v rozsahu, v jakém
je závazný pro účastníky řízení, je závazný též pro všechny orgány, tedy i pro
stát a všechny jeho organizační složky.
Dovolatelka zdůrazňuje, že její postavení je odlišné od postavení dědice, neboť
dědictví jí připadlo jako odúmrť podle ustanovení § 462 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku. Nešlo tedy o nabytí z titulu dědění, ale o realizaci
zvláštního subjektivního práva státu. Odkazujíc na ustanovení § 30 zák. č.
219/2000 Sb., o majetku Č. a jejím vystupování v právních vztazích, dovolatelka
tvrdí, že Č. r. se nemůže stát členem družstva podle § 232 zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), protože „stát nemůže nabýt
účast v družstvu na základě své svobodné vůle. Stát nemůže do družstva
vstoupit.“
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
neboť rozsudek odvolacího soudu řeší otázku povahy žalobou uplatněného nároku v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Argumentace žalobkyně, podle níž jí žalobou uplatněná pohledávka
svědčí, neboť jí byla pravomocně přiznána usnesením, kterým soud potvrdil, že
celé dědictví po zemřelém M.Ch.připadlo jako odúmrť Č. r. – Ú. p. z. s.ve
věcech majetkových, je chybná. Závěr, podle něhož zařazení pohledávky mezi
aktiva dědictví bez dalšího neimplikuje její existenci, je vyjádřen v řadě
rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna
2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005
či ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007).
Nadto je třeba předeslat, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se
k existenci žalobou uplatněné pohledávky přímo nevyslovily, když uzavřely, že
M. Ch., který se stal členem transformovaného družstva, nemá nárok na vyplacení
majetkového podílu z transformace (§ 13 odst. 2 a 3 zák. č. 42/1992 Sb., o
úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech; dále
jen „transformační zákon“), ale jedině na vyplacení vypořádacího podílu (§ 233
odst. 1 obch. zák.). Řešily tedy toliko povahu žalobou uplatněného nároku.
Dovolání je přesto důvodné.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož zůstal-li M. Ch.členem žalovaného
družstva i po jeho transformaci, „přeměnil se“ jeho majetkový podíl na členský
vklad v družstvu, v důsledku čehož nesplňoval podmínky pro vydání majetkového
podílu ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 transformačního zákona, a žalobkyně tedy
takový nárok nemohla jako odúmrť po zemřelém M.Ch. nabýt, platí totiž pouze v
případech, nevyplývá-li ze stanov družstva něco jiného.
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 74/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud odlišil situaci, kdy stanovy
(transformovaného družstva) určují, že vkladová povinnost členů se týká celého
jejich majetkového podílu z transformace, od situace, kdy stanovy neupravují
ohledně majetkového podílu z transformace vkladovou povinnost člena v rozsahu
celého vkladu (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1998, sp. zn. I.
ÚS 107/97). V posledně uvedeném případě má i osoba, která zůstala členem
družstva po transformaci – ale další členský vklad do družstva nevložila –
zachován nárok na vydání odpovídající části majetkového podílu z transformace.
Protože odvolací soud uzavřel, že žalobkyně může mít nárok jedině na vypořádací
podíl, aniž by se zabýval tím, zda a jakým způsobem se k otázce vkladové
povinnosti členů družstva po jeho transformaci vyjadřují stanovy žalovaného, je
jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn
právem, pročež Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém
rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu