29 Cdo 1897/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce MP Consult, a. s., se sídlem v Praze 10, Litevská 1174, PSČ 100 00,
identifikační číslo osoby 25604732, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02,
proti žalovanému VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská
2887/101, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupenému Mgr.
Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října
219/438, PSČ 709 00, za účasti 1/ České republiky - Ministerstva financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem,
advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, 2/
EVRAZ VÍTKOVICE STEEL, a. s., se sídlem v Ostravě - Hulvákách, Štramberská
2871/47, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 27801454, zastoupeného Mgr. Ing.
Petrem Severou, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1197/23,
PSČ 150 00 a 3/ ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53,
identifikační číslo osoby 45274649, jako vedlejších účastníků řízení na straně
žalovaného, o určení neúčinnosti úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 40 Cm 130/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 223/2008-746, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 9 Cmo
223/2008-746, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. února 2007, č. j. 40 Cm 130/2004-519, zamítl Krajský soud
v Ostravě (bod I. výroku) žalobu, kterou se žalobce (MP Consult, a. s.) domáhal
vůči žalovanému (VÍTKOVICE, a. s.), podporovanému v řízení 1/ Českou republikou
- Ministerstvem financí a společnostmi 2/ OSINEK, a. s. (dále též jen
„společnost O“), 3/ VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „společnost VS“), 4/
Energetika Vítkovice, a. s. (dále též jen „společnost EV“), a společností
Severomoravská energetika, a. s. (dále též jen „společnost SE“), jako
vedlejšími účastníky řízení na straně žalovaného, určení, že:
1/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o vkladu části podniku ze dne 17. června 2001, kterou žalovaný vložil část svého podniku tvořící samostatnou
organizační složku „D ....“ do společnosti VS a kterými tak získali oproti
ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody ti věřitelé žalovaného, u kterých
závazky odpovídající jejich pohledávkám za žalovaným přešly na společnost VS,
přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že tito věřitelé získali možnost
úplného uspokojení svých pohledávek, oproti věřitelům, kteří byli uspokojeni
jen omezeně dle vyrovnání a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k
žalobci za neúčinné. 2/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva, kterou žalovaný s účinností k 1. dubnu 2002 převedl na společnost O 98,96 % akcií společnosti VS a kterou tak
získala oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika
prostřednictvím společnosti O, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že
Česká republika prostřednictvím společnosti O získala pod cenou, bez splnění
zákonem stanovených podmínek, velmi lukrativní majetek žalovaného a že tyto
zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné. 3/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o prodeji podniku ze dne 28. prosince 2000, kterou žalovaný převedl část svého podniku „D ....“ na
společnost EV a kterou tak získali oproti ostatním věřitelům žalovaného
zvláštní výhody ti věřitelé žalovaného, u kterých závazky odpovídající jejich
pohledávkám za žalovaným přešly na společnost EV, přičemž zvláštní výhody
spočívaly v tom, že tito věřitelé získali možnost úplného uspokojení svých
pohledávek, oproti věřitelům, kteří byli uspokojeni jen omezeně dle vyrovnání a
že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné. 4/ Ve vztahu k žalobci je neúčinný právní úkon, kterým společnost VÍTKOVICE -
Export, a. s., identifikační číslo osoby 00549070, poskytla finanční plnění z
titulu avalu blankosměnky vlastní, vystavené žalovaným na řad společnosti První
městská banka, a. s. (dnes PPF banka a. s.), identifikační číslo osoby
47116129, s termínem splatnosti 29. dubna 1999, splatné u První městské banky,
a. s., s doložkou bez protestu, přičemž tímto úkonem společnosti VÍTKOVICE -
Export, a. s. z titulu směnečného ručení a závazkem žalovaného poskytnout
společnosti VÍTKOVICE - Export, a. s. náhradu tohoto plnění, získali věřitelé
pohledávky zajištěné uvedenou blankosměnkou, posledně společnost BROKER &
PARTNER, a. s., identifikační číslo osoby 47676984 (správně 47676884) a zejména
GUTMANN PRAHA, a.
s., identifikační číslo osoby 25125869, zvláštní výhody
oproti ostatním věřitelům žalovaného a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve
vztahu k žalobci za neúčinné. 5/ Ve vztahu k žalobci jsou neúčinné právní úkony, kterými byl prostřednictvím
společnosti O realizován tzv. tolling a kterou tak získala oproti ostatním
věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika prostřednictvím
společnosti O a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za
neúčinné. Dále soud rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalovaný emitoval pod ISIN: .... dluhopisy v objemu 1 miliardy Kč, s pevnou
roční úrokovou sazbou 13,5 %, splatné v roce 2000, a to v listinné podobě jako
cenné papíry na doručitele. Nominální hodnota dluhopisů činila 10.000,- Kč a
emisní cena odpovídala 100 % nominální hodnoty. Podle emisních podmínek
dluhopisů docházelo k převodu práv z dluhopisů a kuponů jejich předáním. 2/ Žalovaný podal u soudu dne 20. června 2000 návrh na zahájení vyrovnacího
řízení, jímž se domáhal povolení navrženého vyrovnání. 3/ Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 2 Ko
294/2010, nabylo právní moci dne 11. listopadu 2000), povolil Krajský obchodní
soud v Ostravě (dále jen „vyrovnací soud“) vyrovnání, v němž se žalovaný
zavázal, že všem věřitelům, jejichž pohledávky nemají přednostní právo, zaplatí
30 % jejich pohledávek s příslušenstvím formou vlastních směnek vystavených
žalovaným s doložkou nikoli na řad, opatřených podpisem směnečného rukojmího
(Konsolidační banky Praha, s. p. ú. - dále jen „banka“) za výstavce a to za
podmínek a do výše směnečného rukojemství uvedených v ručitelském prohlášení
banky z 20. června 2000. Směnky měly být vystaveny najednou pro všechny
nepřednostní věřitele, jejichž pohledávka nebyla popřena ve vyrovnání, a to
nejpozději do 1. června 2002, na pevnou částku odpovídající 30 % pohledávek s
příslušenstvím jednotlivých věřitelů navýšenou o částku odpovídající úrokovému
výnosu (.... stanovených 5 pracovních dnů před datem vystavení směnky) za dobu
od 20. června 2002 do doby její splatnosti. Směnkami mělo být zaplaceno do 2
let od podání návrhu na vyrovnání, s tím, že budou splatné ke dni připadajícímu
na třetí rok od podání návrhu na vyrovnání a předání směnek zajistí žalovaný ve
svém sídle. Přednostní pohledávky měly být zaplaceny (nebo jejich zaplacení
zajištěno) k datu usnesení o potvrzení vyrovnání. 4/ Pohledávku věřitele č. ... AURIGA TANO, s. r. o. (dále jen „AT“) ve výši
1.135.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely
vyrovnacího řízení byla zjištěna. 5/ Pohledávku věřitele č. .. THT Ostrava CZ, a. s. (dále jen „TO“) ve výši
11.350.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely
vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel TO nabyl pohledávku smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2000. 6/ Pohledávku věřitele č. ... Ústav finančních služeb, a. s.
(dále jen „ÚFS“)
ve výši 25.548.850,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro
účely vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel ÚFS nabyl pohledávku smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2000. 7/ Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2002, sp. zn. 2 Ko
318/2001, nabylo právní moci dne 14. prosince 2001), potvrdil vyrovnací soud
vyrovnání, v němž měl žalovaný mimo jiné zaplatit věřiteli AT částku 356.137,50
Kč, věřiteli TO částku 3.561.375,- Kč a věřiteli ÚFS částku 8.016.655,13 Kč. 8/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel AT žalovanému dluhopis série A pořadového čísla ... a kupon série .. pořadového čísla ..., oproti předání směnky žalovaného na
směnečnou sumu 370.596,68 Kč. Věřitel AT potvrdil, že žalovaný splnil
povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání. 9/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel TO žalovanému dluhopisy série ... pořadového čísla
od ... do ... a od ... do ... a kupony série ... pořadového čísla od ... do ... a od ... do ..., oproti předání směnky žalovaného na směnečnou sumu
3.705.966,83 Kč. Věřitel TO potvrdil, že žalovaný splnil povinnosti vyplývající
z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání. 10/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel ÚFS žalovanému dluhopisy série ... pořadového čísla
od ... do ...., od ... do ..., od ... do ..., od ... do ...., od ... do ... a
od ... do .... a kupony série ... pořadového čísla od ... do ..., od ... do
..., od ... do ..., od ... do ..., od ... do ... a od ... do ..., oproti
předání směnky žalovaného na směnečnou sumu 8.342.131,33 Kč. Věřitel ÚFS
potvrdil, že žalovaný splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o
potvrzení vyrovnání. 11/ Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 KV 1/2000, které nabylo právní
moci téhož dne, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené. 12/ Společnost SONBERK, a. s. (dále jen „společnost S“), vznikla přeměnou
právní formy společnosti AT. 13/ Společnost S jako postupitel uzavřela se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné
postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou
794.500,- Kč na jistině a částkou 36.487,50 Kč na úrocích a představující tu
část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla
uhrazena ve vyrovnání žalovaného. 14/ Společnost S podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámila žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupila žalobci. 15/ Věřitel TO jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8.
prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné
postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou
7.945.000,- Kč na jistině a částkou 364.875,- Kč na úrocích a představující tu
část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla
uhrazena ve vyrovnání žalovaného. 16/ Věřitel TO podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci. 17/ Věřitel ÚFS jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné
postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou
17.884.195,- Kč na jistině a částkou 821.333,62 Kč na úrocích a představující
tu část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která
nebyla uhrazena ve vyrovnání žalovaného. 18/ Věřitel ÚFS podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci. 19/ Věřitelé dluhopisů v rámci vyrovnání žalovaného dluhopisy předložili a
předali žalovanému a žalovaný vyrovnání splnil vůči všem věřitelům. Na tomto základě dospěl soud k závěru, že:
1/ Žaloba je včasná, neboť byla podána 10. prosince 2004 a hmotněprávní
prekluzívní lhůta k jejímu podání by ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 věty
druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
uplynula až 14. prosince 2004. 2/ Žalobce uplatnil druhý z nároků uvedených v ustanovení § 65 odst. 1 větě
druhé ZKV, takže podaná žaloba je žalobou určovací ve smyslu ustanovení § 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Předpokladem úspěšnosti žaloby tak po procesní stránce je věcná
legitimace účastníků (tu má ten, kdo je účasten právního úkonu, o který v
řízení jde, nebo ten, jehož právní sféry se právní úkon týká) a naléhavý právní
zájem na požadovaném určení (jenž je dán zejména tam, kde by bez určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní
postavení nejistým). Určovací žaloba však zpravidla nemůže být opodstatněna
tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, jelikož má preventivní povahu. 3/ K podání žaloby o určení neúčinnosti podle § 65 odst. 1 ZKV, ve spojení s
ustanovením § 48 ZKV, je aktivně legitimován věřitel, který včas přihlásil své
pohledávky do vyrovnání a nebyl plně uspokojen. Takovým věřitelem není žalobce. Zákon ovšem nestanoví, že by právo uplatnit nároky z podvodných jednání při
vyrovnání přecházelo na právní nástupce legitimovaných věřitelů. 4/ Jelikož žalobce není vyrovnacím věřitelem žalovaného, bylo by možné dovodit
jeho aktivní legitimaci k podání žaloby, jen kdyby existence vyrovnání měla
vliv na jeho právní postavení. Sám žalobce odvozoval vliv vyrovnání z toho, že
je v současné době věřitelem žalovaného. Podle ustanovení § 63 odst.
1 ZKV, ve
znění účinném ke dni potvrzení vyrovnání, však povinnost žalovaného plnit
singulárním právním předchůdcům žalobce (vyrovnacím věřitelům) část závazku, k
jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, zanikla právní mocí
usnesení o potvrzení vyrovnání. Ustanovení § 65 odst. 1 ZKV nicméně umožňuje
(za situace předvídané jeho hypotézou) opětovný vznik nároku (práva) na úplné
uspokojení pohledávek věřitelů nebo na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou. K průkazu postavení věřitele žalovaného tak není nezbytné předložit dluhopisy
žalovaného, byť původní pohledávka vyrovnacích věřitelů byla do nich vtělena a
byť šlo o cenné papíry na doručitele. 5/ Postup, jímž byly dluhopisy s kupony předány v procesu vyrovnání dlužníku
(žalovanému) oproti předání směnky, kterou plnil na vyrovnací kvótu, pokládá
soud za standardní postup vydání dlužnického cenného papíru dlužníku oproti
zaplacení. Není významné, zda takový postup byl uskutečněn bezvýjimečně vůči
všem věřitelům nebo zda v odůvodněných případech bylo postupováno jinak. Právní
mocí usnesení o potvrzení vyrovnání zanikly pohledávky z dluhopisů. Eventuální
nároky vyrovnacího věřitele podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV již
nemohou být nároky z pohledávek z dluhopisů, ale může jít pouze o nároky
vzniklé z podvodných jednání v rámci vyrovnání. K jejich uplatnění proto není
třeba dokládat původní dluhopisy. Pro tento závěr lze příhodně argumentovat i a
contrario; kdyby vyrovnací věřitel byl povinen doložit své nároky dle § 65
odst. 1 ZKV originály dluhopisů, které v dobré víře předal žalovanému při
splnění vyrovnání, nemohl by v daném případě tyto nároky uplatnit, neboť svým
postupem při splnění vyrovnání možnost jejich úspěšného uplatnění předem
vyloučil. Takový závěr je neudržitelný. K uplatnění nároků dle § 65 odst. 1 ZKV
je však třeba doložit, že osoba, která je vznáší, byla vyrovnacím věřitelem. 6/ I kdyby se žalobce (jak tvrdí) stal věřitelem žalovaného na základě nabytí
neuspokojených částí pohledávek, nelze přehlédnout, že se jím stal dodatečně,
až po splnění, potvrzení a skončení vyrovnání. Dodatečná singulární sukcese
však sama o sobě nestačí k založení aktivní věcné legitimace žalobce. Rozhodující je, že ke dni splnění, potvrzení, i skončení vyrovnání nebyl
žalobce věřitelem žalovaného. I kdyby se žalobce stal po skončení vyrovnání
věřitelem žalovaného, nenabyl by automaticky oprávnění uplatnit nároky podle
ustanovení § 65 odst. 1 ZKV. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května
2003, sp. zn. 29 Odo 767/2002 (toto rozhodnutí je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 -
veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) je věcná legitimace
akcionáře k žalobě o určení neplatnosti smlouvy uzavřené společností dána pouze
tehdy, má-li uzavření smlouvy významný vliv na právní poměry společnosti a tak
zprostředkovaně i na právní poměry akcionáře. Byť rozhodnutí neřeší otázky
konkursního, nýbrž společenstevního práva, má soud za to, že jeho závěr je
přiměřeně uplatnitelný i v této věci.
Vyrovnání žalovaného má nepochybně
významný vliv na jeho právní postavení i na postavení osob, které byly jeho
věřiteli v době povolení vyrovnání. Jinak je tomu ale u žalobce, jenž se stal
věřitelem žalovaného až po skončení vyrovnání, v době, kdy objektivně musel být
(mohl a měl být) obeznámen s podmínkami, za kterých vyrovnání skončilo. Žalobce
se tak dobrovolně stal věřitelem žalovaného za již konstituovaného právního
stavu, který se od té doby nijak nezměnil. Z této (v řízení nesporné)
skutečnosti vyplývá, že proces vyrovnání nemohl mít významný vliv na právní
postavení žalobce. Riziko, jež na sebe žalobce nabytím pohledávek převzal, je
přirozeným a obvyklým důsledkem principu vigilantibus iura scripta sunt. 7/ Žalobce nebyl účastníkem vyrovnání a to nemá na jeho právní postavení jiný
vliv než ten, který předem sám akceptoval svým rozhodnutím o nabytí pohledávek
za žalovaným. Žalobcova legitimace k určení neúčinnosti právních úkonů, kterými
měly být poskytnuty zvláštní výhody jednotlivým věřitelům, tak není dána. 8/ I kdyby byl žalobce ve sporu aktivně legitimován, nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení. Odůvodňuje-li totiž tento zájem tím, že žalovaný bude na
základě požadovaného určení povinen zaplatit mu nabyté pohledávky, případně, že
tyto pohledávky bude moci uspokojit výkonem rozhodnutí, pak se mýlí, jelikož
určovací žaloba není titulem pro výkon rozhodnutí; přitom žalobce sám
potvrzuje, že v daném sporu je možné se domáhat přímo plnění. 9/ I kdyby naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplýval z právního
předpisu a nebylo by třeba jej prokazovat (což by bylo možné dovodit z toho, že
možnost domáhat se obou nároků podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV
plyne vyrovnacím věřitelům přímo ze zákona), nelze postupovat způsobem, který
zvolil žalobce. V případě „klasické“ odpůrčí žaloby musí být věřitelova
pohledávka za dlužníkem kryta exekučním titulem. Vymahatelnost pohledávky je
podmínkou důvodnosti odpůrčí žaloby. Teprve má-li věřitel vymahatelnou
pohledávku, může se domáhat neúčinnosti právního úkonu. Obdobně jsou upravena
oprávnění věřitele v § 65 odst. 1 ZKV. Primárně umožňuje zákon vyrovnacímu
věřiteli domáhat se úplného uspokojení svých pohledávek (první nárok). Je-li
pravděpodobné, že z dlužníkova majetku nebude plně uspokojen nárok vyrovnacího
věřitele, může zároveň uplatnit nárok na prohlášení zvláštní výhody za
neúčinnou. Tak dosáhne vyrovnací věřitel toho, že vůči dlužníku získá exekuční
titul na celou svou pohledávku a zároveň může tuto pohledávku uspokojit z
majetku těch věřitelů, jimž byly ve vyrovnání poskytnuty zvláštní výhody, což
je i deklarovaný cíl žalobce. Žaluje-li vyrovnací věřitel pouze na určení
neúčinnosti zvláštních výhod, pak se řízení musí účastnit především všichni
účastníci právních úkonů, jimiž byly poskytnuty zvláštním výhody. Jedině tak
může být soudní rozhodnutí vůči těmto osobám závazné a závěr o neúčinnosti
zvláštních výhod vyzní stejně pro všechny účastníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
Směřuje-li určovací žaloba pouze proti žalovanému, jenž byl pouze jedním z
účastníků (případně nebyl vůbec účastníkem) právního úkonu, pak nemůže být
důvodná. 10/ Protože žalobci chybí aktivní věcná legitimace, nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení a účastníky řízení nejsou všechny osoby, které v něm musí
vystupovat, je důvod žalobu zamítnout, aniž se soud zabýval „věcí samou“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Šlo o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu o odvolání žalobce, když
předchozí (rovněž potvrzující) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-600, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 460/2010 s argumentací, jejíž závěry tamtéž shrnul
tak, že:
1/ Tím, že po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a poté, co dlužník
úplně a včas splnil své povinnosti podle vyrovnání, zanikla povinnost dlužníka
splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu
vyrovnání, není vyrovnací věřitel vyloučen z možnosti dovolat se žalobou
podanou podle § 65 odst. 1 ZKV neúčinnosti vyrovnání. K podání takové žaloby je
oprávněn i právní nástupce vyrovnacího věřitele z titulu universální nebo
singulární sukcese. 2/ Také pohledávka, která ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 ZKV zanikla nad
rámec splacené vyrovnací kvóty splněním potvrzeného vyrovnání, může být ve
spojení s úpravou obsaženou v ustanovení § 65 odst. 1 ZKV způsobilým předmětem
postoupení. 3/ V řízení o žalobě podané podle § 65 odst. 1 ZKV právním nástupcem
vyrovnacího věřitele jde skutečnost, že vyrovnací věřitel se případně zúčastnil
podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody
neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání, k tíži jeho právního nástupce
(žalobce). 4/ Právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě vyrovnacího věřitele nebo
jeho právního nástupce podané podle § 65 odst. 1 ZKV, pozbývá potvrzené
vyrovnání vůči tomuto žalobci účinků. Odvolací soud přitom již o věci jednal a rozhodl jako s vedlejšími účastníky
řízení na straně žalované na místě společnosti VS se společností EVRAZ
VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „EVS“) a na místě společnosti EV a
společnosti SE se společností ČEZ, a. s. (dále též jen „společnost Č“), a to na
základě svých usnesení ze dne 20. května 2008, č. j. 2 Cmo 175/2007-564 a ze
dne 11. června 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-579. O věci odvolací soud rovněž
jednal a rozhodl již bez druhého vedlejšího účastníka (společnosti O), který
zanikl bez právního nástupce tím, že po provedené likvidaci byl vymazán z
obchodního rejstříku 8. března 2010, již v průběhu prvního dovolacího řízení
(což se projevilo ve vymezení okruhu osob, vůči kterým Nejvyšší soud rozhodl o
podaném dovolání, již v záhlaví zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. února 2012). Odvolací soud předznamenal, že je vázán právním názorem dovolacího soudu.
Dále
shrnul (jako správná) skutková východiska, na nichž založil své rozhodnutí soud
prvního stupně a vyšel z ustanovení § 60 odst. 1 a § 65 odst. 1 ZKV. Na tomto
základě pak formuloval následující závěry. 1/ Ustanovení § 65 odst. 1 ZKV poskytuje věřitelům ochranu pro případ, že po
skončení vyrovnání vyjde najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným
jednáním, lstí nebo tím, že v rozporu s ustanovením § 60 odst. 1 písm. c/ a d/
ZKV poskytl některému z věřitelů zvláštní výhody. Každý věřitel, který takovou
skutečnost zjistí, je oprávněn dovolávat se neúčinnosti vyrovnání u soudu. Neúčinnost vyrovnání (na rozdíl od neplatnosti vyrovnání podle ustanovení § 65
odst. 2 ZKV) nenastává ze zákona, ale ten z věřitelů, který takovou skutečnost
zjistí, se musí neúčinnosti úspěšně dovolat. 2/ Žalobou, podanou podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV může věřitel uplatnit u
soudu nárok buď na úplné uspokojení svých pohledávek (žaloba na plnění podle
ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř.), tedy na zaplacení částky představující
rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou vyrovnací kvótou, nebo nárok
na prohlášení zvláštní výhody poskytnuté některému z věřitelů za neúčinnou
(určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.). 3/ V přezkoumávané věci se žalobce jako věřitel domáhá určení neúčinnosti
právních úkonů, jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody ostatním věřitelům, a
prohlášení, že tyto zvláštní výhody jsou vůči němu neúčinné; uplatnil tedy
žalobu podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. 4/ Soud prvního stupně správně vyložil, že předpokladem úspěšnosti žaloby o
určení podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. je, že účastníci mají věcnou
legitimaci a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že žalobce nemá
naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem na
požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním
rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci,
a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován, a je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde
by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající
se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti. 5/ Žalobce se domáhá požadovaného určení s odkazem na tvrzení (co do naléhavého
právního zájmu žalobce na tomto určení), že bude-li jeho žaloba úspěšná, bude
žalovaný povinen zaplatit mu na základě rozhodnutí soudu „nabyté“ pohledávky,
případně že žalobce je bude moci uspokojit výkonem rozhodnutí. Žalobce se
(však) mýlí, dovozuje-li, že i „určovací“ rozhodnutí je exekučním titulem
proto, že je nutno je pojmout jako celek s usnesením o potvrzení vyrovnání
(když z ustanovení § 63 odst.
4 ZKV plyne, že již od právní moci usnesení o
potvrzení vyrovnání má žalobce exekuční titul a rozhodnutí soudu o prohlášení
zvláštních výhod poskytnutých některým z věřitelů za neúčinné jen stanoví, že
tento exekuční titul se vztahuje na pohledávku celou, nikoli pouze na tu část,
kterou dlužník splnil podle obsahu vyrovnání). 6/ S přihlédnutím k ustanovení § 63 odst. 1 a 4 ZKV, ve znění účinném do 24. října 2000 (pro věc rozhodném vzhledem k tomu, že usnesení o povolení vyrovnání
bylo vydáno 15. září 2000), lze souhlasit se žalobcem v tom, že podle
ustanovení § 63 odst. 4 ZKV je možno na základě pravomocného usnesení o
potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu přihlášek vést výkon
rozhodnutí, kromě případů, kdy pohledávka byla popřena správcem či dlužníkem. Podle názoru odvolacího soudu však věřitelé mohou po skončení vyrovnání vymáhat
celou pohledávku na základě tohoto exekučního titulu výkonem rozhodnutí, jen
jestliže dlužník závazky z vyrovnání řádně a včas nesplní a nenastane účinek
potvrzeného vyrovnání podle ustanovení § 63 odst. 1 ZKV. Vyjde-li po skončení
vyrovnání najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným jednáním nebo
poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, může věřitel (ve vztahu
mezi sebou a dlužníkem) prolomit účinky splněného vyrovnání dle § 63 odst. 1
ZKV (zánik povinnosti dlužníka hradit pohledávky nepřednostních věřitelů nad
rámec přijaté vyrovnací kvóty) pouze úspěšnou žalobou na úplné uspokojení svých
pohledávek. 7/ Ze zákona nelze dovodit, že by se pouze samotným prohlášením některé
zvláštní výhody za neúčinnou obnovila povinnost dlužníka plnit vyrovnacím
věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání. Rozsudek, jímž by soud vyhověl žalobě věřitele na prohlášení zvláštní výhody
poskytnuté některým z věřitelů za neúčinnou, by takovému věřiteli nezaložil
exekuční titul vůči „žalovanému“ pro tyto pohledávky nebo jejich část. 8/ Z ustanovení § 65 ZKV nevyplývá právo věřitele, který se žalobou úspěšně
domohl nároku na úplné uspokojení svých pohledávek a současně nároku na
prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou, požadovat uspokojení své pohledávky
(představující rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou vyrovnací
kvótou) z majetku věřitelů, jimž byly ve vyrovnání poskytnuty zvláštní výhody. Potud lze přisvědčit námitkám, jimiž žalobce ve svém důsledku zpochybňoval též
závěr soudu prvního stupně, že účastníky řízení nejsou všechny osoby, které
musí vystupovat v řízení. 9/ Bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo poskytnutím zvláštních
výhod jednotlivým věřitelům, dává ustanovení § 65 odst. 1 ZKV jednotlivým
věřitelům možnost uplatnit u soudu buď nárok na úplné uspokojení svých
pohledávek (žalobou na plnění se domáhat toho, aby mu byl zaplacen vzniklý
schodek), nebo nárok, aby zvláštní výhoda poskytnutá konkrétnímu věřiteli byla
prohlášena za neúčinnou.
V daném případě se (však) žalobce nedomáhal prohlášení
(konkrétní) zvláštní výhody poskytnuté konkrétnímu věřiteli za neúčinnou, nýbrž
se domáhal určení neúčinnosti konkrétních úkonů dlužníka, jimiž měly být
poskytnuty zvláštní výhody ostatním věřitelům a prohlášení těchto zvláštních
výhod za neúčinné. Jestliže tedy žalobce žaluje na určení neúčinnosti úkonů
(jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody), pak se musí řízení účastnit
účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů, jimiž byly (podle žalobních
tvrzení) poskytnuty zvláštní výhody. Za těchto okolnosti odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně uzavírá, že s žalobním požadavkem formulovaným
žalobou, nemůže žalobce uspět, neboť nemá naléhavý právní zájem na požadovaném
určení a řízení se neúčastnili (nebyli žalováni) účastníci (právní nástupci
účastníků) úkonů, jejichž neúčinnost požaduje žalobce určit.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel zodpovězení
následujících (dovolacím soudem podle jeho mínění neřešených) otázek:
1/ Zda možnost žalovat dle ustanovení § 65 ZKV na plnění, vylučuje
naléhavý právní zájem žalobce na určení, kterého se domáhá v tomto řízení? 2/ Jaký musí být okruh účastníků na straně žalované v případě, kdy se žalobce
domáhá dle ustanovení § 65 ZKV prohlášení zvláštních výhod za neúčinné? 3/ Jaký je „rozsah“ práva vyrovnacího věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do
seznamu pohledávek exekucí, a to zvláště ve vztahu k ustanovení § 65 ZKV? V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel především trvá na tom, že
má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož určení (prohlášení)
zvláštních výhod za neúčinné mu umožní vést exekuci k vymožení té části
pohledávky, která nebyla zaplacena ve vyrovnání. Dovolatel odkazuje na ustanovení § 63 odst. 4 a § 65 odst. 1 ZKV, uváděje, že z
textu § 65 odst. 1 ZKV je naprosto zřejmé, že jak žaloba na zaplacení
pohledávky, tak žaloba na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou má vést k
úplnému uspokojení nároku věřitele. Tyto žaloby (respektive způsoby, kterými se
věřitel domáhá úplného uspokojení svého nároku) jsou postavené na roveň; žádný
z těchto způsobů nemá mít přednost. Text zákona o konkursu a vyrovnání rovněž ani v nejmenším nesvědčí názoru
soudu, že by snad žaloba na plnění měla mít přednost před žalobou na určení. Taktéž není možné v daném ustanovení nalézt oporu pro tvrzení odvolacího soudu,
že věřitel může (ve vztahu mezi sebou a dlužníkem) prolomit účinky splněného
vyrovnání stanovené § 63 odst. 1 ZKV (zánik povinnosti dlužníka hradit
pohledávky nepřednostních věřitelů nad rámec přijaté vyrovnací kvóty) pouze
úspěšnou žalobou na úplné uspokojení svých pohledávek. Naopak ze zákona lze
dovodit, že by samotným prohlášením některé zvláštní výhody za neúčinnou byla
obnovena povinnost dlužníka plnit vyrovnacím věřitelům část závazku, k jejímuž
plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání. Obdobně se ostatně vyjádřil (pokračuje dovolatel) i Nejvyšší soud ve zrušujícím
rozhodnutí, když uvedl, že „právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě
vyrovnacího věřitele nebo jeho právního nástupce podané podle § 65 odst. 1 ZKV,
pozbývá potvrzené vyrovnání vůči tomuto žalobci účinků“. Nejvyšší soud
nerozlišuje, zda je žaloba dle ustanovení § 65 ZKV podána jako určovací či jako
žaloba na plnění; v obou případech vyhovění takové žalobě vede k tomu, že
potvrzené vyrovnání pozbývá vůči žalobci účinků, tedy že žalobce se může
(exekučně) domáhat celé své pohledávky.
Smyslem dovolatelovy žaloby je určit neúčinnost určitých zvláštních výhod
poskytnutých některým věřitelům, nikoliv určit neúčinnost jednotlivých právních
úkonů. Proto také žaloba odkazuje na ustanovení § 65 ZKV a ne na obecná
ustanovení občanského práva či konkursního práva týkající se neúčinnosti
právních úkonů. Tato skutečnost nebyla nikdy ani soudem ani jakýmkoliv z
účastníků zpochybňována. Naopak soudy všech stupňů ji akceptovaly a „pracovaly
s ní“. Je proto nesprávné i překvapivé, jestliže odvolací soud nyní staví
svoji argumentaci na tvrzení, že žalobce se domáhal „určení neúčinnosti
konkrétních úkonů dlužníka“. Takové tvrzení překrucuje fakta a dává realitě
jiný smysl, než měla. Dovolatel je přesvědčen, že v řízení o určení neúčinnosti zvláštních výhod dle
ustanovení § 65 ZKV nemusí být žalováni všichni účastníci právních úkonů, jimiž
byly zvláštní výhody poskytnuty, či všichni věřitelé, kterým byly zvláštní
výhody poskytnuty. Taková povinnost nevyplývá ze zákona, z judikatury ani z
doktrinálního výkladu práva. Je-li smyslem žaloby vymoci od dlužníka zbytek pohledávky, musí to být právě a
pouze dlužník, kdo bude žalován. Bude-li žalobce úspěšný, bude mu na základě
žaloby a pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání plnit dlužník, nikoliv
osoby, které nabyly majetek na základě poskytnutí zvláštních výhod. První vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako
nedůvodné, maje rozhodnutí obou soudů za správná. Dovozuje, že žalobce
neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Případné kladné
rozhodnutí v tomto sporu by nepředstavovalo exekuční titul, na jehož základě by
žalobce mohl úspěšně vést exekuci. Žaloba tak, jak byla podána, nemůže být
úspěšná. První vedlejší účastník také namítá jednoznačný nedostatek věcné
pasivní legitimace na straně žalované a dodává, že jakékoliv další nároky
žalobce jsou již prekludovány. Druhý vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, případně zamítnout
jako nedůvodné. Přitom míní, že dovolatelův názor, že v případě „určovacího“
rozhodnutí, kterým by byly prohlášeny některé údajné zvláštní výhody za
neúčinné, mu bude umožněno vést exekuci k vymožení té části pohledávky, která
nebyla zaplacena ve vyrovnání, nemá oporu v právním řádu. Odvolací soud správně
uvedl, že rozsudek, jímž by žalobě vyhověl, by žalobci nezaložil exekuční titul
vůči žalovanému pro žalobcovu pohledávku nebo její část, takže žalobce postrádá
naléhavý právní zájem na takovém určení. Dovolatelův názor, že nemuseli být
žalováni všichni účastníci právních úkonů, které napadl žalobou, má druhý
vedlejší účastník za chybný, přitakávaje odvolacímu soudu v úsudku, že žaluje-
li dovolatel na určení neúčinnosti úkonů (jimiž měly být poskytnuty zvláštní
výhody), musí se řízení účastnit účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů,
jimiž byly (podle žalobních tvrzení) poskytnuty zvláštní výhody.
Třetí vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že
napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, když prostřednictvím
odkazu na své vyjádření k předchozímu dovolání dovozuje, že ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. musí mít řešená právní otázka význam nejen pro rozhodnutí v
dané konkrétní věci, ale i pro jiné obdobné kauzy z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. I. K rozhodnému znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení a k
přípustnosti dovolání. Jak Nejvyšší soud ozřejmil již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku z 29. února 2012, spor o neúčinnost vyrovnání ve smyslu § 65 ZKV je sporem vyvolaným
vyrovnáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném
v době podání žaloby (10. prosince 2004), tj. naposledy ve znění zákona č. 555/2004 Sb. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pro toto dovolací řízení je tudíž rozhodný občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2007. Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolání opět směřuje proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí. K tomu, proč je takový postup bezcenný (a dovolání potud
objektivně nepřípustné) v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích o nákladech řízení a proti druhému a třetímu výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, odkazuje Nejvyšší soud
dovolatele na zrušující rozsudek z 29. února 2012. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v řešení otázek dovoláním
předestřených. U prvních dvou otázek jde o otázky dovolacím soudem
nezodpovězené a u třetí otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s (níže
označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Namítá-li třetí vedlejší účastník ve vyjádření, že řešená právní otázka musí
mít význam nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale i pro jiné obdobné
kauzy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, pak ohledně bezcennosti
takové námitky i jej Nejvyšší soud odkazuje na zrušující rozsudek z 29. února
2012.
II. K předpisům rozhodným pro právní posouzení věci. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 43 odst. 2 ZKV, jestliže nucené vyrovnání bylo dosaženo
podvodným jednáním nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým
konkursním věřitelům, může každý konkursní věřitel do tří let od potvrzení
nuceného vyrovnání uplatnit nárok, aby jeho pohledávky byly plně uspokojeny,
anebo aby byla jiná výhoda pokládána za neúčinnou; příslušným k projednání
nároku je soud, který prohlásil konkurs. Nárok však nepřísluší konkursním
věřitelům, kteří se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv,
anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení nuceného vyrovnání. Jak se dále podává z ustanovení § 63 ZKV, nabylo-li usnesení o potvrzení
vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil,
zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl
povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí
vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili (odstavec 1). Potvrzeným vyrovnáním
zůstávají nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka,
jestliže se těchto práv výslovně nevzdali (odstavec 2). Byl-li na dlužníkův
majetek prohlášen konkurs dříve, než byly úplně splněny povinnosti dlužníka
vyplývající z vyrovnání, pokládají se pohledávky věřitelů v konkursu za
uspokojené částkou, která jim byla podle vyrovnání skutečně zaplacena (odstavec
3). Na základě pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku
zapsanou do seznamu přihlášek lze vést výkon rozhodnutí s výjimkou případů
popření pohledávky dlužníkem nebo správcem. Výkonem rozhodnutí mohou být proti
dlužníkovi vymáhány i náklady řízení, jež byly určeny ve vyrovnání, nebyly-li
zaplaceny nebo zajištěny ve lhůtě k tomu stanovené (§ 61 odst. 1 písm. c/)
[odstavec 4]. Dle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV věřitelé jsou oprávněni požadovat úplné
uspokojení svých nároků, bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo
poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům. Ve lhůtě tří let od právní
moci usnesení o potvrzení vyrovnání může věřitel uplatnit u soudu nárok na
úplné uspokojení svých pohledávek nebo na prohlášení zvláštní výhody za
neúčinnou; nepozbývá tím práv nabytých z vyrovnání.
Tento nárok však věřitelům
nevzniká, jestliže se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv,
anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání. Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 43 odst. 2, §
63 a § 65 odst. 1 ZKV již v době povolení vyrovnání žalovanému; ustanovení § 63
odst. 1 ZKV takto platilo jen do 24. října 2000, ostatní ustanovení do 31. prosince 2007 nedoznala změn. K rozhodnému znění § 63 odst. 1 ZKV pak srov. argumentaci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 29. února 2012. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména (...) b/ o splnění povinnosti, která
vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c/ o určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. III. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení. Argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí vyústila v závěr odvolacího soudu
(srov. bod 9/ této argumentace, jak ji Nejvyšší soud shrnul výše), že s
žalobním požadavkem formulovaným žalobou, nemůže žalobce uspět, neboť:
1/ nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a
2/ řízení se neúčastnili (nebyli žalováni) účastníci (právní nástupci
účastníků) úkonů, jejichž neúčinnost požaduje žalobce určit. Nejvyšší soud uvádí, že žaloba, kterou se vyrovnací věřitel domáhá podle § 65
odst. 1 ZKV prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou, není žalobou o určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není (není žalobou ve smyslu § 80 písm. c/
o. s. ř.); je právním prostředkem sloužícím k uspokojení pohledávky vyrovnacího
věřitele z dlužníkova majetku nad rámec vyrovnací kvóty. Předpokladem
úspěšnosti takové žaloby tudíž není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce
na prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou a právní posouzení věci odvolacím
soudem již proto není správné. Na první z dovolatelem položených otázek (Zda možnost žalovat dle ustanovení §
65 ZKV na plnění, vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení,
kterého se domáhá v tomto řízení?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že
úspěšnost žaloby, kterou se vyrovnací věřitel domáhá podle § 65 odst. 1 ZKV
prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou, není podmíněna naléhavým právním
zájmem vyrovnacího věřitele na takovém určení. IV. K pasívní věcné legitimaci ve sporu o prohlášení „zvláštních výhod“ za
neúčinné dle § 65 odst. 1 ZKV. Dovolateli lze přisvědčit v závěru, že v řízení o žalobě, kterou se vyrovnací
věřitel domáhá podle § 65 odst. 1 ZKV prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou
(stejně jako by tomu bylo ve sporu o doplacení schodku mezi vyplacenou
vyrovnací kvótou a celkovou výší pohledávky vyrovnacího věřitele) je (má být)
osobou pasívně věcně legitimovanou pouze dlužník. Argumentace, jejímž
prostřednictvím dovolatel k tomuto závěru dospívá, však přiléhavá není. Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku z 29. února 2012 poukázal na to, že
úprava obsažená v § 65 odst. 1 ZKV navazuje na obdobné instituty známé v
minulosti v českém konkursním právu ze zákona č. 64/1931 Sb. z.
a n., kterým se
vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (účinného od 1. dubna 1931 a
platného na území Československé republiky do roku 1950) a (předtím) z
císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní,
vyrovnací a odpůrčí (dále též jen „císařské nařízení“), recipovaného
Československou republikou a platného na jejím území do 1. dubna 1931, kdy
nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. Bez pochopení podstaty obdobných institutů v těchto úpravách (jež byly
nezpochybnitelným inspiračním zdrojem úpravy vyrovnání a nuceného vyrovnání v
zákoně o konkursu a vyrovnání) logicky musel skončit nezdarem (a u obou soudů i
u dovolatele též nezdarem skončil) pokus o smysluplný výklad ustanovení § 65
odst. 1 ZKV. Jak Nejvyšší soud opět uvedl již ve zrušujícím rozsudku z 29. února 2012, v
císařském nařízení určovalo ustanovení § 58 vyrovnacího řádu, že bylo-li
vyrovnání docíleno podvodnými činy nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních
výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky § 57, může každý věřitel do
tří let po pravoplatném potvrzení vyrovnání žalobou uplatniti nárok, aby mu byl
zaplacen schodek neb aby byla prohlášena jinak poskytnutá výhoda za bezúčinnou,
aniž ztrácí práv, kterých mu vyrovnání poskytuje proti dlužníku nebo třetím
osobám (odstavec 1). Tento nárok přísluší toliko věřitelům, kteří se
nezúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv a bez své viny nebyli s
to, skutečnosti, které je opravňují k žalobě, uplatniti v řízení potvrzovacím
(odstavec 2). V zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. pak určovalo ustanovení § 68 vyrovnacího řádu,
že bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo nedovoleným poskytnutím
zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky stanovené v § 66,
mohou věřitelé do tří let po pravoplatném potvrzení domáhati se žalobou, aby
jim byl zaplacen schodek neb aby byla jinaká výhoda prohlášena za bezúčinnou;
tím nepozbývají práv nabytých z vyrovnání proti dlužníku nebo jiným osobám
(odstavec 1). Tento nárok nepřísluší věřitelům, kteří se zúčastnili podvodných
jednání nebo nedovolených úmluv, ani věřitelům, kteří mohli již v potvrzovacím
řízení uplatniti skutečnosti, opravňující je k žalobě (odstavec 2). K tomu je žádoucí poznamenat, že obdobná úprava jako pro vyrovnání platila v
dobových úpravách též pro nucené vyrovnání (v císařském nařízení srov. § 161
konkursního řádu a v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. srov. § 164 konkursního
řádu); komentářová literatura (jak citována dále) proto v daných souvislostech
pracovala i formou odkazů na výklad u nuceného vyrovnání. Z dobové literatury k císařskému nařízení lze poukázat např. na dílo Brock, M.:
Vyrovnací řád. Tiskem Pošumavské tiskárny v Strakonicích. Nákladem vlastním. Strakonice 1925, kde se uvádí (str. 82), že „bezúčinnost týká se pouze slev a
výhod dlužníku poskytnutých“. Co do dobové literatury k zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n. lze poukázat např. na dílo Hora, V.: Základy přednášek o konkursním a
vyrovnacím řízení.
Nakladatelství Všehrd, Praha 1932, kde se v souvislosti s
nuceným vyrovnáním uvádí (k § 164 konkursního řádu), že „věřitel (...) může
žalovati úpadce, aby mu zaplatil schodek, jejž vyrovnáním utrpěl, aneb aby byly
prohlášeny jinaké, úpadci vyrovnáním poskytnuté výhody za bezúčinné“ (str. 79),
přičemž u vyrovnání odkazuje na tyto pasáže výklad k § 68 vyrovnacího řádu
(str. 99). V díle Voska, J. - Ledrer, E.: Československé civilní řízení soudní,
řízení exekuční a právo konkursní a vyrovnací. Státní nakladatelství pro Spolek
posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Praha 1947, se na dané téma
poznamenává, že „bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním, třeba takové
jednání nebylo trestné, nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod některým
věřitelům, může každý věřitel do tří let od pravoplatného potvrzení vyrovnání u
vyrovnacího soudu žalovati o zaplacení schodku, který mu nebyl zaplacen nebo o
prohlášení jiné výhody dlužníku ve vyrovnání poskytnuté za bezúčinnou“ (str. 222). A konečně, v díle Štajgr, F.: Konkursní právo. Nakladatelství Všehrd,
Praha 1947, se (opět v souvislosti s výkladem § 164 konkursního řádu ohledně
nuceného vyrovnání) uvádí, že věřitel může „žalovat (...), aby mu byl zaplacen
schodek nebo aby byla jinaká (úpadcova) výhoda (nabytá vyrovnáním) prohlášena
za bezúčinnou“. Jinak řečeno, při výkladu císařského nařízení (§ 161 konkursního řádu a § 58
vyrovnacího řádu), stejně jako při výkladu zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. (§ 164
konkursního řádu a § 68 vyrovnacího řádu), nebylo pochyb o tom, že dlužníkem
nedovoleně poskytnuté „zvláštní výhody“ jednotlivým věřitelům nebyly těmi
„jinak poskytnutými“ (císařské nařízení), respektive „jinakými“ výhodami, jež
mohly být prohlášeny za bezúčinné žalobou vyrovnacího věřitele směřující proti
dlužníku. „Jinak poskytnutou“, respektive „jinakou“ výhodou ve smyslu
císařského nařízení a zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. se ustáleně rozuměla výhoda
poskytnutá vyrovnáním (nuceným vyrovnáním) dlužníku jako výhoda, která byla
„jiná“ než „výhoda“, podle které měl svým vyrovnacím (v nuceném vyrovnání
konkursním) věřitelům zaplatit na zapravení jejich pohledávek pouze vyrovnací
kvótu. Žaloba směřující v tomto pojetí vůči někomu jinému než vůči dlužníku
(při nuceném vyrovnání vůči úpadci) logicky smysl nedává. Výklad, jenž by pro „vyrovnání“ podle zákona o konkursu a vyrovnání bez dalšího
přitakal úsudku vzešlému z historického srovnání obdobných institutů v
císařském nařízení a v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n., do jisté míry
problematizuje skutečnost, že ustanovení § 43 odst. 2 ZKV o nuceném vyrovnání
sice rovněž terminologicky rozlišuje mezi nedovoleným poskytnutím „zvláštních
výhod“ (úpadcem) jednotlivým konkursním věřitelům, na straně jedné a „jinou
výhodou“ (poskytnutou dlužníku) na straně druhé, ustanovení § 65 odst. 1 ZKV
však tyto terminologické rozdíly stírá. Termín „zvláštní výhody“ totiž používá
jak ve větě první (v níž jde o poskytnutí „zvláštních výhod“ jednotlivým
věřitelům), tak ve větě druhé (v níž jde o prohlášení „zvláštní výhody“ za
neúčinnou).
Také při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání však vnímá komentářová
literatura úpravu (relativní) neúčinnosti vyrovnání dle § 65 odst. 1 ZKV na
straně jedné a úpravu (relativní) neúčinnosti nuceného vyrovnání dle § 43 odst. 2 ZKV na straně druhé jako významově stejnou. V díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen „Zoulík“), se k § 43 odst. 2 ZKV ozřejmuje, že
„podstata neúčinnosti nuceného vyrovnání spočívá v tom, že věřitel se může
opětovně domáhat splnění celé své pohledávky, popř. že zanikají všechny další
výhody, které úpadce měl podle nuceného vyrovnání“ (str. 199). Při výkladu § 65
ZKV se tamtéž (str. 248) hovoří o „obsahové shodnosti obou úprav“ (rozuměj
neúčinnosti nuceného vyrovnání dle § 43 odst. 2 ZKV a neúčinnosti vyrovnání dle
§ 65 odst. 1 ZKV). V díle Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“), se pak k § 43
odst. 2 ZKV uvádí, že „každý konkursní věřitel může do 3 let od potvrzení
nuceného vyrovnání uplatnit žalobou svůj nárok, aby jeho pohledávka byla plně
uspokojena, včetně té části, kterou mu nuceným vyrovnáním vznikla újma a aby
byly jiné výhody úpadci vyrovnáním poskytnuté prohlášeny za neúčinné“ (str. 239). Při výkladu § 65 ZKV se opět tamtéž (str. 299) uvádí, že každý z
vyrovnacích věřitelů může „do 3 let od právní moci usnesení o potvrzení
vyrovnání žalobou u vyrovnacího soudu požádat, aby mu byl zaplacen vzniklý
schodek (jde o žalobu na plnění), anebo aby byla jiná výhoda tím vzniklá
prohlášena za neúčinnou“. V díle Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem. 2. vydání. Praha, Prospektrum 2000 (dále jen „Pohl“), se při výkladu účinků vyrovnání
uvádí (str. 215), že „stejně jako v řízení o nuceném vyrovnání upravuje zákon
podobné důsledky, pokud jde o podvodné jednání dlužníka, i v řízení o
vyrovnání. To znamená, že po skončení vyrovnacího řízení vyjde najevo, že
dlužník dosáhl vyrovnání podvodným jednáním tím, že poskytl některému z
věřitelů zvláštní výhody. Každý dotčený věřitel, který takovéto jednání
dlužníka dodatečně zjistí, má právo podat žalobní návrh k soudu. V návrhu se
musí domáhat vyslovení neúčinnosti úkonů dlužníka. (...) Žaloba nezní pouze na
konstatování neúčinnosti úkonu dlužníka, ale musí jít o žalobu na plnění, tedy
na zaplacení částky či poskytnutí nepeněžitého plnění představujícího rozdíl
mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou kvótou z titulu vyrovnání nebo i o
zaplacení celé pohledávky, kdy plnění podle vyrovnání nebylo vůbec dlužníkem
poskytnuto“. Pro úplnost budiž řečeno, že v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o
konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde
2002 (dále jen „Zelenka“), se jako součást výkladu k § 65 odst. 1 ZKV tvrdí
(str. 980), že „žalobou je oprávněn věřitel domáhat se plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), tedy zaplacení částky představující rozdíl mezi výší pohledávky a
dlužníkem zaplacenou vyrovnací kvótou, či zaplacení celé pohledávky v případě,
že plnění podle vyrovnání nebylo dosud dlužníkem poskytnuto.
Dále se může
věřitel domáhat určovací žalobou (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) prohlášení zvláštní
výhody poskytnuté některému z věřitelů za neúčinnou“. I z výše podaného přehledu komentářové literatury k § 65 odst. 1 ZKV je zřejmé,
že dikce § 65 odst. 1 ZKV (opakované užití termínu „zvláštní výhody“ v různých
souvislostech) vyvolává konflikt mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a
účelem, přičemž doslovné znění zkoumaného ustanovení zjevně vede (jak doloženo
výše v literatuře k zákonu o konkursu a vyrovnání vedlo) k jeho rozdílným
interpretacím. Za této situace je zjevně namístě upřednostnit výklad e ratione
legis před výkladem jazykovým (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo
495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-
st.1/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu). Při zkoumání smyslu a účelu ustanovení § 65 odst. 1 ZKV by interpretace
„zvláštní výhody“ podle věty druhé jako té, kterou dlužník poskytl podle věty
první jednotlivým věřitelům, vedla k absurdnímu závěru, že zákon o konkursu a
vyrovnání neumožňuje prohlásit za neúčinnou „výhodu“, kterou věřitelé při
vyrovnání poskytli dlužníku (jinou, než tu, jež mu dovolovala zaplatit
věřitelům na zapravení jejich pohledávek pouze vyrovnací kvótu). Závěr, že
podle § 65 odst. 1 ZKV se lze žalobou domáhat toho, aby za neúčinnou byla
prohlášena „zvláštní výhoda“ poskytnutá dlužníkem jednotlivému věřiteli, by
logicky musel vést k úsudku, že žalovaným musí být takto zvýhodněný věřitel,
neboť „výhody“ lze takto (v podobě její neúčinnosti vůči žalobci) zbavit jen
toho, komu byla poskytnuta (ne toho, kdo ji poskytl). Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že ani odlišná terminologie ustanovení § 65 odst. 1 ZKV (jež tkví v opakování slovního spojení „zvláštní výhoda“ ve větě první a
ve větě druhé) není podkladem pro závěr, že by se žaloba o prohlášení „zvláštní
výhody“ za neúčinnou měla řídit jinými pravidly, než jsou ta, jež byla
promítnuta v úpravách, z nichž dikce zkoumaného ustanovení historicky vychází a
než jsou ta, jimiž se řídí úprava stejného institutu při nuceném vyrovnání (§
43 odst. 2 ZKV). Komentářový názor, jenž ponouká k představě, že má jít o
žalobu, jejímž prostřednictvím bude prohlášena za neúčinnou „zvláštní výhoda“
poskytnutá věřiteli (Zelenka, str. 980 a zčásti /co do tvrzení, že věřitel se v
návrhu musí domáhat „vyslovení neúčinnosti úkonů dlužníka“, i když „žaloba
nezní pouze na konstatování neúčinnosti úkonu dlužníka, ale musí jít o žalobu
na plnění“/ též Pohl, str. 215), přiléhavý není. Naopak se lze (v logické
návaznosti na výklad podaný v dobové literatuře k císařskému nařízení a k
zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n.) přihlásit k závěrům přijatým o povaze institutu
neúčinnosti nuceného vyrovnání a vyrovnání v Zoulíkovi (str. 199 a 248) a
Steinerovi (str. 239 a 299).
Na druhou z dovolatelem položených otázek (Jaký musí být okruh účastníků na
straně žalované v případě, kdy se žalobce domáhá dle ustanovení § 65 ZKV
prohlášení zvláštních výhod za neúčinné?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že
jelikož musí jít o zvláštní výhody poskytnuté ve vyrovnání dlužníku, nepřichází
v úvahu jiný žalovaný než dlužník. Na tomto místě lze rovněž předznamenat, že argumenty smyslem a účelem
ustanovení § 65 odst. 1 ZKV, vedoucí k odpovědi formulované v předchozím
odstavci, lze zčásti nalézt též v rámci výkladu podaného níže ke třetí z
dovolatelem položených otázek. V. K rozsahu práva vyrovnacího věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do seznamu
pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Jak odvolací soud, tak dovolatel, přehlédli, že odpověď na třetí z dovolatelem
položených otázek se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2011, sp. zn. 29 Cdo 5026/2009, uveřejněného pod číslem 69/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2012“), na který odkazuje (byť v jiných
souvislostech), již zrušující rozsudek Nejvyššího soudu z 29. února 2012. Také v tomto ohledu je na místě krátký historický exkurs. V zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. (císařské nařízení tuto úpravu nemělo) určovalo
ustanovení § 63 odst. 1 vyrovnacího řádu, že pro pohledávku přihlášenou ve
vyrovnacím řízení a zapsanou do seznamu přihlášek, nepopřel-li ji dlužník ani
vyrovnací správce, může býti vedena exekuce podle vyrovnání soudem potvrzeného
a podle výpisu ze seznamu přihlášek proti dlužníku i proti osobám, které se za
splnění vyrovnání zavázaly jako spoludlužníci nebo ručitelé (§ 2), jakmile
usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci; pro pohledávky, které nemají
přednostního práva, však vždy jen do výše kvoty věřiteli přijaté. Před
splatností pohledávky může soud povoliti exekuci k zajištění, osvědčí-li
věřitel nebezpečí, že by jinak dobytí jeho nároku bylo zmařeno nebo značně
ztíženo. Jinak řečeno, i u těch pohledávek věřitelů, které ve vyrovnání nepopřel dlužník
ani vyrovnací správce, mohli nepřednostní věřitelé, kteří neměli k dispozici
jiný exekuční titul, vést výkon rozhodnutí podle výpisu ze seznamu přihlášek,
ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání, jen do výše vyrovnací kvóty. Ustanovení § 68 vyrovnacího řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. dovolovalo
postihnout podvodné jednání dlužníka při vyrovnání nebo nedovolené poskytnutí
zvláštních výhod jednotlivým věřitelům při vyrovnání žalobou o zaplacení
schodku právě proto, že nepřednostní vyrovnací věřitel, jenž neměl jiný
exekuční titul, si jej v tomto řízení musel opatřit (exekuční titul ve smyslu §
63 vyrovnacího řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. dovoloval vést exekuci jen
do výše vyrovnací kvóty).
Naopak žaloba o prohlášení „jinaké výhody“ poskytnuté
ve vyrovnání dlužníku za bezúčinnou směřovala buď jen k tomu cíli, aby dlužník
ve vztahu k onomu žalujícímu věřiteli takové „jinaké výhody“ pozbyl, nebo též k
tomu, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví (a které tak osvědčilo existenci
podvodného jednání dlužníka při vyrovnání nebo nedovolené poskytnutí zvláštních
výhod jednotlivým věřitelům při vyrovnání), dovolilo vykonat v plném rozsahu
dříve pořízený exekuční titul o pohledávce věřitele vůči dlužníku. Tam, kde
věřitel, jenž se žalobou podle ustanovení § 68 vyrovnacího řádu zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. domohl prohlášení „jinaké výhody“ poskytnuté ve vyrovnání
dlužníku za bezúčinnou, aniž měl o své pohledávce k dispozici jiný exekuční
titul než výpis ze seznamu přihlášek, ve spojení s usnesením o potvrzení
vyrovnání, se nemohl ani poté v exekuci domáhat uspokojení své pohledávky nad
rámec vyrovnací kvóty. Ve stejném duchu (tedy tak, že „pro pohledávky přednostní, které byly
přihlášeny ve vyrovnacím řízení, lze vést exekuci v plné jejich výši, pro
pohledávky nepřednostní jen do výše kvóty věřiteli přijaté“) komentuje Steiner
ustanovení § 63 odst. 4 ZKV (str. 295). Nicméně, Nejvyšší soud již v R 69/2012
přihlédl k tomu, že dikce § 63 odst. 4 ZKV se liší od úpravy vtělené v zákoně
č. 64/1931 Sb. z. a n. (v § 63 vyrovnacího řádu), jelikož co do „síly“
exekučního titulu tvořeného pro pohledávky, které nepopřel dlužník ani
vyrovnací správce seznamem přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení
vyrovnání), nečiní rozdílu mezi přednostními a nepřednostními věřiteli (u
nepřednostních věřitelů neomezuje exekuční titul rozsahem vyrovnací kvóty). Proto Nejvyšší soud v R 69/2012 uzavřel, že „takový exekuční titul se ovšem
může prosadit nad rámec kvóty přiřčené věřitelům podle potvrzeného vyrovnání,
jen nebylo-li soudem potvrzené vyrovnání splněno (srov. § 63 odst. 3 a § 64
ZKV) nebo stalo-li se neúčinným či neplatným (srov. § 65 ZKV)“. Žaloba o zaplacení schodku zůstává i při tomto výkladu § 63 odst. 4 ZKV
nezbytným prostředkem pro zajištění exekučního titulu pro věřitele, který nemá
pro svou pohledávku jako exekuční titul k dispozici ani seznam přihlášek (ve
spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání), vzhledem k tomu, že pohledávku
popřel dlužník nebo vyrovnací správce. Na třetí z dovolatelem položených otázek (Jaký je „rozsah“ práva vyrovnacího
věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do seznamu pohledávek exekucí, a to
zvláště ve vztahu k ustanovení § 65 ZKV?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že u
věřitele, který má pro svou pohledávku jako exekuční titul k dispozici alespoň
seznam přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání), jelikož
pohledávku nepopřel dlužník ani vyrovnací správce, je rozhodnutí, jímž soud
vyhoví žalobě o prohlášení zvláštní výhody poskytnuté dlužníku (!) za
neúčinnou, rozhodnutím, jež dovoluje vykonat i v rozsahu převyšujícím vyrovnací
kvótu obnovený exekuční titul tvořený seznamem přihlášek (ve spojení s
usnesením o potvrzení vyrovnání).
Vzhledem k tomu, že „seznam přihlášek“ nemá
ani ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání povahu exekučního titulu, jenž
by vytvářel překážku věci pravomocně rozsouzené, je žaloba o zaplacení schodku
v takovém případě rovněž možným (leč nikoli nezbytným) způsobem uplatnění
nároku dle § 65 odst. 1 ZKV. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší
soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil,
včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V další fází řízení zaměří odvolací soud své rozhodování ve věci v následujícím
pořadí k zodpovězení těchto (pro výsledek řízení podstatných) otázek:
1/ Zda vyrovnací věřitel, jenž byl právním předchůdcem žalobce v této věci, se
případně zúčastnil podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo zda mohl
uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání (srov. v tomto
ohledu již závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 29. února
2012 a jejich shrnutí výše pod bodem 3/). Zjištění, že vyrovnací věřitel, jenž
byl právním předchůdcem žalobce v této věci, se zúčastnil podvodných jednání
nebo nedovolených úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody neúčinnosti již v řízení
o potvrzení vyrovnání, je samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby. 2/ Zda úkony, jejichž prohlášení za neúčinné se žalobce domáhá, jsou zvláštními
výhodami (§ 65 odst. 1 věta druhá ZKV) poskytnutými ve vyrovnání dlužníku (a v
čem taková zvláštní výhoda pro dlužníka spočívá). Závěr, že nejde o zvláštní
výhodu poskytnutou dlužníku, je opět samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby. 3/ Zda mezi zvláštními výhodami, které naopak dlužník měl poskytnout
jednotlivým věřitelům (§ 65 odst. 1 věta první ZKV) na straně jedné a mezi
vyrovnáním na straně druhé byla příčinná souvislost (závěr, že příčinná
souvislost potud dána není, je rovněž samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby). Vyjde-li zkoumání těchto otázek (pro věc rozhodných) s výsledkem příznivým pro
žalobce, pak nebude na překážku tomu, že soud žalobě vyhoví, skutečnost, že
žalobce se současně nedomáhá zaplacení schodku nad vyrovnací kvótu. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu