29 Cdo 460/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce MP Consult, a. s., se sídlem v Praze 10, Litevská 1174, identifikační
číslo osoby 25604732, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se
sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, PSČ 500 02, proti žalovanému
VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, PSČ 706
02, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem,
advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, PSČ 709
00, za účasti 1/ České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 15, PSČ 118 01, zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem, se
sídlem v Praze 5 - Smíchově, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, 2/ EVRAZ VÍTKOVICE
STEEL, a. s., se sídlem v Ostravě - Hulvákách, Štramberská 2871/47, PSČ 709 00,
identifikační číslo osoby 27801454, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Severou, LL.
M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 23, PSČ 150 00 a 3/ ČEZ, a.
s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby
45274649, jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného, o určení
neúčinnosti úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm
130/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-600, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo
223/2008-600, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. února 2007, č. j. 40 Cm 130/2004-519, zamítl Krajský soud
v Ostravě (bod I. výroku) žalobu, kterou se žalobce (MP Consult, a. s.) domáhal
vůči žalovanému (VÍTKOVICE, a. s.), podporovanému v řízení 1/ Českou republikou
- Ministerstvem financí a společnostmi 2/ OSINEK, a. s. (dále též jen
„společnost O“), 3/ VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „společnost VS“), 4/
Energetika Vítkovice, a. s. (dále též jen „společnost EV“), a společností
Severomoravská energetika, a. s. (dále též jen „společnost SE“), jako
vedlejšími účastníky řízení na straně žalovaného, určení, že:
1/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o vkladu části podniku ze dne 17. června 2001, kterou žalovaný vložil část svého podniku tvořící samostatnou
organizační složku „Divize 200 – Ploché výrobky“ do společnosti VS a kterými
tak získali oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody ti věřitelé
žalovaného, u kterých závazky odpovídající jejich pohledávkám za žalovaným
přešly na společnost VS, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že tito
věřitelé získali možnost úplného uspokojení svých pohledávek, oproti věřitelům,
kteří byli uspokojeni jen omezeně dle vyrovnání a že tyto zvláštní výhody se
prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné. 2/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva, kterou žalovaný s účinností k 1. dubnu 2002 převedl na společnost O 98,96 % akcií společnosti VS a kterou tak
získala oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika
prostřednictvím společnosti O, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že
Česká republika prostřednictvím společnosti O získala pod cenou, bez splnění
zákonem stanovených podmínek, velmi lukrativní majetek žalovaného a že tyto
zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné. 3/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o prodeji podniku ze dne 28. prosince 2000, kterou žalovaný převedl část svého podniku „Divize 108 –
Energetika“ na společnost EV a kterou tak získali oproti ostatním věřitelům
žalovaného zvláštní výhody ti věřitelé žalovaného, u kterých závazky
odpovídající jejich pohledávkám za žalovaným přešly na společnost EV, přičemž
zvláštní výhody spočívaly v tom, že tito věřitelé získali možnost úplného
uspokojení svých pohledávek, oproti věřitelům, kteří byli uspokojeni jen
omezeně dle vyrovnání a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k
žalobci za neúčinné. 4/ Ve vztahu k žalobci je neúčinný právní úkon, kterým společnost VÍTKOVICE -
Export, a. s., identifikační číslo osoby 00549070, poskytla finanční plnění z
titulu avalu blankosměnky vlastní, vystavené žalovaným na řad společnosti První
městská banka, a. s. (dnes PPF banka a. s.), identifikační číslo osoby
47116129, s termínem splatnosti 29. dubna 1999, splatné u První městské banky,
a. s., s doložkou bez protestu, přičemž tímto úkonem společnosti VÍTKOVICE -
Export, a. s. z titulu směnečného ručení a závazkem žalovaného poskytnout
společnosti VÍTKOVICE - Export, a. s. náhradu tohoto plnění, získali věřitelé
pohledávky zajištěné uvedenou blankosměnkou, posledně společnost BROKER &
PARTNER, a.
s., identifikační číslo osoby 47676984 (správně 47676884) a zejména
GUTMANN PRAHA, a. s., identifikační číslo osoby 25125869, zvláštní výhody
oproti ostatním věřitelům žalovaného a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve
vztahu k žalobci za neúčinné. 5/ Ve vztahu k žalobci jsou neúčinné právní úkony, kterými byl prostřednictvím
společnosti O realizován tzv. tolling a kterou tak získala oproti ostatním
věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika prostřednictvím
společnosti O a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za
neúčinné. Dále soud rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalovaný emitoval pod ISIN: CZ0003500431 dluhopisy v objemu 1 miliardy Kč,
s pevnou roční úrokovou sazbou 13,5 %, splatné v roce 2000, a to v listinné
podobě jako cenné papíry na doručitele. Nominální hodnota dluhopisů činila
10.000,- Kč a emisní cena odpovídala 100 % nominální hodnoty. Podle emisních
podmínek dluhopisů docházelo k převodu práv z dluhopisů a kuponů jejich
předáním. 2/ Žalovaný podal u soudu dne 20. června 2000 návrh na zahájení vyrovnacího
řízení, jímž se domáhal povolení navrženého vyrovnání. 3/ Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 2 Ko
294/2010, nabylo právní moci dne 11. listopadu 2000), povolil Krajský obchodní
soud v Ostravě (dále jen „vyrovnací soud“) vyrovnání, v němž se žalovaný
zavázal, že všem věřitelům, jejichž pohledávky nemají přednostní právo, zaplatí
30 % jejich pohledávek s příslušenstvím formou vlastních směnek vystavených
žalovaným s doložkou nikoli na řad, opatřených podpisem směnečného rukojmího
(Konsolidační banky Praha, s. p. ú. - dále jen „banka“) za výstavce a to za
podmínek a do výše směnečného rukojemství uvedených v ručitelském prohlášení
banky z 20. června 2000. Směnky měly být vystaveny najednou pro všechny
nepřednostní věřitele, jejichž pohledávka nebyla popřena ve vyrovnání, a to
nejpozději do 1. června 2002, na pevnou částku odpovídající 30 % pohledávek s
příslušenstvím jednotlivých věřitelů navýšenou o částku odpovídající úrokovému
výnosu (PRIBOR 12 M stanovených 5 pracovních dnů před datem vystavení směnky)
za dobu od 20. června 2002 do doby její splatnosti. Směnkami mělo být zaplaceno
do 2 let od podání návrhu na vyrovnání, s tím, že budou splatné ke dni
připadajícímu na třetí rok od podání návrhu na vyrovnání a předání směnek
zajistí žalovaný ve svém sídle. Přednostní pohledávky měly být zaplaceny (nebo
jejich zaplacení zajištěno) k datu usnesení o potvrzení vyrovnání. 4/ Pohledávku věřitele č. 462 AURIGA TANO, s. r. o. (dále jen „AT“) ve výši
1.135.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely
vyrovnacího řízení byla zjištěna. 5/ Pohledávku věřitele č. 465 THT Ostrava CZ, a. s. (dále jen „TO“) ve výši
11.350.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely
vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel TO nabyl pohledávku smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 20.
prosince 2000. 6/ Pohledávku věřitele č. 466 Ústav finančních služeb, a. s. (dále jen „ÚFS“)
ve výši 25.548.850,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro
účely vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel ÚFS nabyl pohledávku smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2000. 7/ Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s
usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2001, sp. zn. 2 Ko
318/2001, nabylo právní moci dne 14. prosince 2001), potvrdil vyrovnací soud
vyrovnání, v němž měl žalovaný mimo jiné zaplatit věřiteli AT částku 356.137,50
Kč, věřiteli TO částku 3.561.375,- Kč a věřiteli ÚFS částku 8.016.655,13 Kč. 8/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel AT žalovanému dluhopis série A pořadového čísla
059000 a kupon série A pořadového čísla 059000, oproti předání směnky
žalovaného na směnečnou sumu 370.596,68 Kč. Věřitel AT potvrdil, že žalovaný
splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání. 9/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel TO žalovanému dluhopisy série A pořadového čísla od
002001 do 002500 a od 007501 do 008000 a kupony série A pořadového čísla od
002001 do 002500 a od 007501 do 008000, oproti předání směnky žalovaného na
směnečnou sumu 3.705.966,83 Kč. Věřitel TO potvrdil, že žalovaný splnil
povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání. 10/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel ÚFS žalovanému dluhopisy série A pořadového čísla od
001401 do 001500, od 006001 do 006500, od 009001 do 009500, od 012001 do
012500, od 015850 do 016000 a od 016501 do 017000 a kupony série A pořadového
čísla od 001401 do 001500, od 006001 do 006500, od 009001 do 009500, od 012001
do 012500, od 015850 do 016000 a od 016501 do 017000, oproti předání směnky
žalovaného na směnečnou sumu 8.342.131,33 Kč. Věřitel ÚFS potvrdil, že žalovaný
splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání. 11/ Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 KV 1/2000, které nabylo právní
moci téhož dne, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené. 12/ Společnost SONBERK, a. s. (dále jen „společnost S“), vznikla přeměnou
právní formy společnosti AT. 13/ Společnost S jako postupitel uzavřela se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 1“), jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek
postupitele za žalovaným, tvořené částkou 794.500,- Kč na jistině a částkou
36.487,50 Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů
žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání
žalovaného. 14/ Společnost S podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámila žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupila žalobci. 15/ Věřitel TO jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č.
2“), jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek
postupitele za žalovaným, tvořené částkou 7.945.000,- Kč na jistině a částkou
364.875,- Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů
žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání
žalovaného. 16/ Věřitel TO podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci. 17/ Věřitel ÚFS jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva č. 3“), jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek
postupitele za žalovaným, tvořené částkou 17.884.195,- Kč na jistině a částkou
821.333,62 Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů
žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání
žalovaného. 18/ Věřitel ÚFS podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci. 19/ Věřitelé dluhopisů v rámci vyrovnání žalovaného dluhopisy předložili a
předali žalovanému a žalovaný vyrovnání splnil vůči všem věřitelům. Na tomto základě dospěl soud k závěru, že:
1/ Žaloba je včasná, neboť byla podána 10. prosince 2004 a hmotněprávní
prekluzívní lhůta k jejímu podání by ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 věty
druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
uplynula až 14. prosince 2004. 2/ Žalobce uplatnil druhý z nároků uvedených v ustanovení § 65 odst. 1 větě
druhé ZKV, takže podaná žaloba je žalobou určovací ve smyslu ustanovení § 80
písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Předpokladem úspěšnosti žaloby tak po procesní stránce je věcná
legitimace účastníků (tu má ten, kdo je účasten právního úkonu, o který v
řízení jde nebo ten, jehož právní sféry se právní úkon týká) a naléhavý právní
zájem na požadovaném určení (jenž je dán zejména tam, kde by bez určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní
postavení nejistým). Určovací žaloba však zpravidla nemůže být opodstatněna
tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, jelikož má preventivní povahu. 3/ K podání žaloby o určení neúčinnosti podle § 65 odst. 1 ZKV, ve spojení s
ustanovením § 48 ZKV, je aktivně legitimován věřitel, který včas přihlásil své
pohledávky do vyrovnání a nebyl plně uspokojen. Takovým věřitelem není žalobce. Zákon ovšem nestanoví, že by právo uplatnit nároky z podvodných jednání při
vyrovnání přecházelo na právní nástupce legitimovaných věřitelů. 4/ Jelikož žalobce není vyrovnacím věřitelem žalovaného, bylo by možné dovodit
jeho aktivní legitimaci k podání žaloby, jen kdyby existence vyrovnání měla
vliv na jeho právní postavení. Sám žalobce odvozoval vliv vyrovnání z toho, že
je v současné době věřitelem žalovaného. Podle ustanovení § 63 odst.
1 ZKV, ve
znění účinném ke dni potvrzení vyrovnání, však povinnost žalovaného plnit
singulárním právním předchůdcům žalobce (vyrovnacím věřitelům) část závazku, k
jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, zanikla právní mocí
usnesení o potvrzení vyrovnání. Ustanovení § 65 odst. 1 ZKV nicméně umožňuje
(za situace předvídané jeho hypotézou) opětovný vznik nároku (práva) na úplné
uspokojení pohledávek věřitelů nebo na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou. K průkazu postavení věřitele žalovaného tak není nezbytné předložit dluhopisy
žalovaného, byť původní pohledávka vyrovnacích věřitelů byla do nich vtělena a
byť šlo o cenné papíry na doručitele. 5/ Postup, jímž byly dluhopisy s kupony předány v procesu vyrovnání dlužníku
(žalovanému) oproti předání směnky, kterou plnil na vyrovnací kvótu, pokládá
soud za standardní postup vydání dlužnického cenného papíru dlužníku oproti
zaplacení. Není významné, zda takový postup byl uskutečněn bezvýjimečně vůči
všem věřitelům nebo zda v odůvodněných případech bylo postupováno jinak. Právní
mocí usnesení o potvrzení vyrovnání zanikly pohledávky z dluhopisů. Eventuální
nároky vyrovnacího věřitele podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV již
nemohou být nároky z pohledávek z dluhopisů, ale může jít pouze o nároky
vzniklé z podvodných jednání v rámci vyrovnání. K jejich uplatnění proto není
třeba dokládat původní dluhopisy. Pro tento závěr lze příhodně argumentovat i a
contrario; kdyby vyrovnací věřitel byl povinen doložit své nároky dle § 65
odst. 1 ZKV originály dluhopisů, které v dobré víře předal žalovanému při
splnění vyrovnání, nemohl by v daném případě tyto nároky uplatnit, neboť svým
postupem při splnění vyrovnání možnost jejich úspěšného uplatnění předem
vyloučil. Takový závěr je neudržitelný. K uplatnění nároků dle § 65 odst. 1 ZKV
je však třeba doložit, že osoba, která je vznáší, byla vyrovnacím věřitelem. 6/ I kdyby se žalobce (jak tvrdí) stal věřitelem žalovaného na základě nabytí
neuspokojených částí pohledávek, nelze přehlédnout, že se jím stal dodatečně,
až po splnění, potvrzení a skončení vyrovnání. Dodatečná singulární sukcese
však sama o sobě nestačí k založení aktivní věcné legitimace žalobce. Rozhodující je, že ke dni splnění, potvrzení, i skončení vyrovnání nebyl
žalobce věřitelem žalovaného. I kdyby se žalobce stal po skončení vyrovnání
věřitelem žalovaného, nenabyl by automaticky oprávnění uplatnit nároky podle
ustanovení § 65 odst. 1 ZKV. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května
2003, sp. zn. 29 Odo 767/2002 (toto rozhodnutí je - stejně jako další
rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových
stránkách Nejvyššího soudu) je věcná legitimace akcionáře k žalobě o určení
neplatnosti smlouvy uzavřené společností dána pouze tehdy, má-li uzavření
smlouvy významný vliv na právní poměry společnosti a tak zprostředkovaně i na
právní poměry akcionáře. Byť rozhodnutí neřeší otázky konkursního nýbrž
společenstevního práva, má soud za to, že jeho závěr je přiměřeně uplatnitelný
i v této věci.
Vyrovnání žalovaného má nepochybně významný vliv na jeho právní
postavení i na postavení osob, které byly jeho věřiteli v době povolení
vyrovnání. Jinak je tomu ale u žalobce, jenž se stal věřitelem žalovaného až po
skončení vyrovnání, v době, kdy objektivně musel být (mohl a měl být) obeznámen
s podmínkami, za kterých vyrovnání skončilo. Žalobce se tak dobrovolně stal
věřitelem žalovaného za již konstituovaného právního stavu, který se od té doby
nijak nezměnil. Z této (v řízení nesporné) skutečnosti vyplývá, že proces
vyrovnání nemohl mít významný vliv na právní postavení žalobce. Riziko, jež na
sebe žalobce nabytím pohledávek převzal, je přirozeným a obvyklým důsledkem
principu vigilantibus iura scripta sunt. 7/ Žalobce nebyl účastníkem vyrovnání a to nemá na jeho právní postavení jiný
vliv než ten, který předem sám akceptoval svým rozhodnutím o nabytí pohledávek
za žalovaným. Žalobcova legitimace k určení neúčinnosti právních úkonů, kterými
měly být poskytnuty zvláštní výhody jednotlivým věřitelům, tak není dána. 8/ I kdyby byl žalobce ve sporu aktivně legitimován, nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení. Odůvodňuje-li totiž tento zájem tím, že žalovaný bude na
základě požadovaného určení povinen zaplatit mu nabyté pohledávky případně, že
tyto pohledávky bude moci uspokojit výkonem rozhodnutí, pak se mýlí, jelikož
určovací žaloba není titulem pro výkon rozhodnutí; přitom žalobce sám
potvrzuje, že v daném sporu je možné se domáhat přímo plnění. 9/ I kdyby naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplýval z právního
předpisu a nebylo by třeba jej prokazovat (což by bylo možné dovodit z toho, že
možnost domáhat se obou nároků podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV
plyne vyrovnacím věřitelům přímo ze zákona), nelze postupovat způsobem, který
zvolil žalobce. V případě „klasické“ odpůrčí žaloby musí být věřitelova
pohledávka za dlužníkem kryta exekučním titulem. Vymahatelnost pohledávky je
podmínkou důvodnosti odpůrčí žaloby. Teprve má-li věřitel vymahatelnou
pohledávku, může se domáhat neúčinnosti právního úkonu. Obdobně jsou upravena
oprávnění věřitele v § 65 odst. 1 ZKV. Primárně umožňuje zákon vyrovnacímu
věřiteli domáhat se úplného uspokojení svých pohledávek (první nárok). Je-li
pravděpodobné, že z dlužníkova majetku nebude plně uspokojen nárok vyrovnacího
věřitele, může zároveň uplatnit nárok na prohlášení zvláštní výhody za
neúčinnou. Tak dosáhne vyrovnací věřitel toho, že vůči dlužníku získá exekuční
titul na celou svou pohledávku a zároveň může tuto pohledávku uspokojit z
majetku těch věřitelů, jimž byly ve vyrovnání poskytnuty zvláštní výhody, což
je i deklarovaný cíl žalobce. Žaluje-li vyrovnací věřitel pouze na určení
neúčinnosti zvláštních výhod, pak se řízení musí účastnit především všichni
účastníci právních úkonů, jimiž byly poskytnuty zvláštním výhody. Jedině tak
může být soudní rozhodnutí vůči těmto osobám závazné a závěr o neúčinnosti
zvláštních výhod vyzní stejně pro všechny účastníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).
Směřuje-li určovací žaloba pouze proti žalovanému, jenž byl pouze jedním z
účastníků (případně nebyl vůbec účastníkem) právního úkonu, pak nemůže být
důvodná. 10/ Protože žalobci chybí aktivní věcná legitimace, nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení a účastníky řízení nejsou všechny osoby, které v něm musí
vystupovat, je důvod žalobu zamítnout, aniž se soud zabýval „věcí samou“. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud přitom již o věci jednal
a rozhodl jako s vedlejšími účastníky řízení na straně žalované na místě
společnosti VS se společností EVRAZ VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „EVS“)
a na místě společnosti EV a společnosti SE se společností ČEZ, a. s. (dále též
jen „společnost Č“), a to na základě svých usnesení ze dne 20. května 2008, č. j. 2 Cmo 175/2007-564 a ze dne 11. června 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-579. Odvolací soud především předznamenal, že právním důvodem podané žaloby je
„uplatnění neúčinnosti vyrovnání“ podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV, ve znění
účinném do 31. prosince 2007. Dále odvolací soud poukázal na znění § 63 odst. 1 a § 65 odst. 1 ZKV, s tím,
že posledně označené ustanovení poskytuje věřitelům ochranu pro případ, že po
skončení vyrovnání vyjde najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným
jednáním, lstí nebo tím, že v rozporu s ustanovením § 60 odst. 1 písm. c/ a d/
ZKV poskytl některému z věřitelů zvláštní výhody. Každý věřitel, který takovou
skutečnost zjistí, je oprávněn dovolávat se neúčinnosti vyrovnání u soudu. Uplatnění neúčinnosti však nemá dopad na všechny věřitele, ale týká se jen těch
věřitelů, kteří se jí žalobou úspěšně dovolali. Odtud je podle odvolacího soudu
zřejmé, že neúčinnost vyrovnání (na rozdíl od neplatnosti vyrovnání podle
ustanovení § 65 odst. 2 ZKV) nenastává ze zákona, ale ten z věřitelů, který
takovou skutečnost zjistí, se musí neúčinnosti úspěšně dovolat. Teprve poté (v
důsledku pravomocného soudního rozhodnutí) se jeho (a pouze jeho) pohledávka (a
tomu korespondující závazek dlužníka) obnoví v plném rozsahu. V daném případě je mezi účastníky nesporné - pokračoval odvolací soud - že
žalobce nebyl původním vyrovnacím věřitelem, ale dovozoval věcnou legitimaci k
podání žaloby podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV z toho, že je na základě
postupních smluv singulárním nástupcem vyrovnacích věřitelů žalovaného (AT, TO,
ÚFS), s tím, že předmětem postupních smluv měly být zbývající části pohledávek
těchto věřitelů, přihlášených do vyrovnání, které nebyly uspokojeny podle
obsahu potvrzeného vyrovnání. V době uzavření postupních smluv (8. prosince
2004) ovšem již neexistovala povinnost žalovaného splnit věřitelům část těch
závazků, k jejímuž plnění podle vyrovnání nebyl povinen; zanikla totiž v
souladu s ustanovením § 63 odst. 1 ZKV, když není sporu o tom, že žalovaný včas
a úplně splnil povinnosti podle usnesení o potvrzení vyrovnání.
Neexistovala-li povinnost žalovaného splnit věřitelům tu část závazků, k
jejímuž plnění podle vyrovnání nebyl povinen, je samozřejmě zcela logické, že
neexistovalo i tomu odpovídající právo těchto věřitelů na uvedené plnění
(pohledávka). Jako již neexistující tudíž pohledávky věřitelů AT, TO a ÚFS
nemohly být předmětem cesse. Za této situace je správný závěr soudu prvního
stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby podle § 65
odst. 1 ZKV. Jelikož žaloba nemůže být úspěšná již z tohoto důvodu, odvolací
soud - aniž přezkoumával správnost dalších závěrů soudu prvního stupně -
potvrdil odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „proti všem jeho
výrokům“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky
existence té části pohledávky, která ve shodě s ustanovením § 63 odst. 1 ZKV
nebyla uspokojena ve vyrovnání a s tím související možností právních dispozic s
takovou částí pohledávky ve spojení se situací, kdy věřitel uplatní nárok na
určení neúčinnosti právních úkonů ve smyslu ustanovení § 65 ZKV, maje za to, že
jde o otázku soudy vyšších stupňů nezodpovězenou. Dovolatel především uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na jediném argumentu
totiž, že pohledávky, které mu postoupili původní vyrovnací věřitelé,
neexistovaly v době postoupení, neboť zanikly v souladu s ustanovením § 63
odst. 1 ZKV a obnovit se mohly jen původním věřitelům pouze na základě žaloby
podané původními věřiteli podle § 65 ZKV, přičemž žalobce není původním
vyrovnacím věřitelem, takže na něj pohledávky nebyly ani nemohly být postoupeny
a není nadán pravomocí podat žalobu podle § 65 ZKV. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí z následujících důvodů:
1/ Dovolatel je přesvědčen, že po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a
po splnění povinností dlužníka podle tohoto usnesení, ty části pohledávek,
které ve vyrovnání neměly být splněny, nezanikají. Říká-li ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, že zaniká povinnost dlužníka plnit, je tím
podle dovolatele myšleno, že dlužník „podmíněně“ není povinen „plnit“ ve
vyrovnání neuspokojenou část pohledávky, a to právě ve vazbě na ustanovení § 65
ZKV. Tato neuspokojená část pohledávky, respektive jí odpovídající závazek,
však „existuje dál“. Svědčí o tom např. i ustanovení § 63 odst. 2 ZKV, podle
kterého může věřitel vymáhat svoji pohledávku bez jakéhokoliv omezení (tj. i ve
vyrovnání neuspokojenou část pohledávky, respektive právě ji) proti
spoludlužníkům. Ve vztahu k dlužníku, tedy - jak to chápe žalobce -
neuspokojená část pohledávky „usíná“ (existuje, ale dlužník ji momentálně
nemusí plnit). Bude-li podána žaloba dle ustanovení § 65 ZKV, neuspokojená část
pohledávky se i ve vztahu k dlužníku „probouzí“ a znovu vzniká povinnost
dlužníka plnit na pohledávku. Existuje-li tedy pohledávka ve své vyrovnáním neuspokojené části i po splnění
povinností dlužníka dle rozhodnutí o potvrzení vyrovnání (jen „spí“, a to pouze
ve vztahu k dlužníku, když ve vztahu k ručitelům a spoludlužníkům dokonce ani
„neusnula“), pak může být samozřejmě postoupena na další osobu. Nejde totiž o
pohledávku neexistující. Případný postupník pak nabývá všechna práva s
pohledávkou spojená, tj. i právo uplatnit nároky dle ustanovení § 65 ZKV (v
posuzovaném případě byly ostatně tyto nároky z původních vyrovnacích věřitelů
na žalobce převedeny výslovně postupními smlouvami).
2/ Dovolatel je rovněž přesvědčen, že k řádnému postoupení pohledávky by mohlo
dojít, i kdyby soud dospěl k závěru, že neuspokojená část pohledávky zaniká
splněním povinností dlužníka dle rozhodnutí o potvrzení vyrovnání. Neuspokojená část pohledávky by sice zanikla, avšak znovu by obživla za
„podmínky“, že její věřitel po právu uplatní nároky dle ustanovení § 65 ZKV. Neuspokojená část pohledávky by přitom byla v kterémkoliv momentu (a to i v
době své neexistence) „jasně definovatelná“ jak osobami věřitele a dlužníka,
tak výší a právním důvodem. Zjevně by tedy šlo o „pohledávku podmíněnou“, jejíž
vznik je vázán na uplatnění nároku dle ustanovení § 65 ZKV. V právní teorii i
praxi není pochyb o tom, že podmíněná pohledávka může být předmětem postoupení. Zcela zjevně pak může být předmětem postoupení i právo na uplatnění nároku dle
ustanovení § 65 ZKV, když toto právo (ani teoreticky) nikdy nezaniká, trvá i v
době „případné neexistence“ neuspokojené části pohledávky. Odtud podle dovolatele jednoznačně plyne, že kdyby neuspokojená část pohledávky
neexistovala v době postoupení, přesto by mohla být postoupena jako pohledávka
podmíněná. S podmíněnou pohledávkou byly zároveň postupními smlouvami výslovně
postoupeny i nároky dle § 65 ZKV, takže dovolatel je aktivně legitimován k
podání žaloby v této věci, je nositelem pohledávky i nároku a je to právě on,
kdo podáním žaloby podle § 65 ZKV může učinit z podmíněné pohledávky
nepodmíněnou pohledávku. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné nebo
zamítnout. K tomu žalovaný především namítá, že žalobce nebyl oprávněn se domáhat
požadovaného určení, jelikož z ustanovení § 65 odst. 1 poslední věty ZKV plyne,
že právo na úplné uspokojení nároků věřitele v důsledku podvodných jednání nebo
poskytnutím zvláštních výhod nevznikne, mohl-li je věřitel uplatnit v řízení o
potvrzení vyrovnání. S poukazem na dobu, kdy mu bylo doručeno usnesení o
potvrzení vyrovnání, žalovaný uvádí, že lhůta pro podání odvolání mohla
uplynout nejdříve 27. srpna 2001, takže i údajní právní předchůdci dovolatele
mohli v rámci řízení o potvrzení vyrovnání namítat neúčinnost smlouvy o vkladu
části podniku ze 17. července 2001, smlouvy o prodeji části podniku z 28. prosince 2000 a tzv. tollingového financování založeného usnesením vlády ČR z
9. února 2000. Dovolatel své právní postavení následně odvozuje od nabytí pohledávky, kterou
měl získat postoupením od původních věřitelů žalovaného, přičemž ovšem
tendenčně pomíjí skutečnost, že tzv. právní předchůdci žalovaného odvozovali
své nároky z cenných papírů - dluhopisů emitovaných žalovaným. Dovolatel se tak
nemůže úspěšně dovolávat práv odvozených od vlastnictví cenného papíru,
jestliže uvedený cenný papír nedoložil a současně neprokázal vlastnické nebo
jiné právo k tomuto papíru. Podle žalovaného je obecně známou skutečností, že
dluhopisy se řadí mezi tzv. dluhové obligační cenné papíry.
Pro cenné papíry
obecně platí, že cenný papír je listinou o právu, toto právo patří do oboru
soukromého práva majetkového, právo musí být s listinou těsně spjato a bez
listiny nelze toto právo vykonat, nestanoví-li zvláštní právní úprava jinak. Dluhopis je pak cenným papírem, do něhož je inkorporována povinnost emitenta
platit za poskytnutou jistinu úroky a ke stanovenému datu (tzv. splatnosti
dluhopisu) vrátit listinu jeho majiteli. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel
v řízení ani netvrdil, že by kdy nabyl jakékoli dluhopisy emitované žalovaným,
nemůže ani úspěšně tvrdit, že by ke dni podání žaloby měl vůči žalovanému
pohledávku na splacení jistiny dluhopisů a úrokových výnosů, respektive jejich
částí. Dovolatel tak nikdy neměl a nemohl mít postavení věřitele žalovaného, a
proto nebyl ani aktivně legitimován k podání žaloby. Dovolatel zjevně účelově opomenul - pokračuje žalovaný - tzv. legitimační
účinky, které jsou spojeny s vlastnictvím cenného papíru. Aniž by cenný papír
byl ve vlastnictví osoby, která se dovolává práv z něj vyplývajících, nelze
úspěšně uplatnit jakýkoli nárok z tohoto papíru vyplývající nebo z něj
odvozený. Jestliže tedy žalobce nikdy nevlastnil dluhopisy, je liché jeho
tvrzení o postavení věřitele. Nadto nelze ani pominout, že dovolatel nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dovolatel totiž skutečně nedisponuje
žádným vykonatelným rozhodnutím, jež by mu ve spojení s úspěšným rozhodnutím v
této věci reálně (tedy např. i bez uplatnění námitky promlčení) umožňovala
domoci se svých případných nároků v celém rozsahu. Žalovaný uzavírá, že správný je i závěr soudu (který žalobce napadá), že
účastníkem řízení o vyslovení neúčinnosti právního úkonu (respektive jeho
neplatnosti) musí být všichni účastníci takového úkonu. První vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje
rozhodnutí soudů nižších stupňů co do závěru o nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobce za správná. První vedlejší účastník pokládá postupní smlouvy za neplatné, s tím, že
pohledávky nebyly postoupení způsobilé. K tomu odkazuje na svá předchozí
vyjádření, podle nichž shrnuje, že:
1/ Povinnost dlužníka splnit věřitelům část závazku, k jejímuž splnění nebyl
povinen podle obsahu vyrovnání, zaniká, takže postupované pohledávky v době
postoupení neexistovaly. 2/ Dovolatel není konkursním věřitelem a pouze ten může dle § 43 ZKV uplatnit
nárok, aby jeho pohledávky byly plně uspokojeny nebo aby byla jiná výhoda
pokládána za neúčinnou. 3/ Jestliže konkursní věřitelé sami nezahájili řízení o žalobě dle § 65 ZKV a
jestliže soud pravomocně nerozhodl v jejich prospěch, zůstává v platnosti
jejich dohoda s dlužníkem o zániku části pohledávek neuspokojených v rámci
vyrovnání. 4/ Pro platné postoupení pohledávky je důležité, že před postoupením nedošlo
mezi oprávněnou a povinnou osobou k jiné dohodě, jež by se vztahovala k
vypořádání pohledávky, než k dohodě uzavřené v rámci vyrovnání. Splněním
vyrovnání pohledávka zanikla a podle § 525 odst. 2 obč. zák.
nelze postoupit
pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem; postoupení
tedy odporovalo dohodě uzavřené v rámci vyrovnání. Důsledkem skutečnosti, že
úplatně postupovaná pohledávka neexistovala v době uzavření smlouvy o jejím
postoupení, je pak pouze zákonná odpovědnost postupitele vůči postupníku dle §
527 odst. 1 písm. a/ obč. zák. 5/ Žalobcova konstrukce o podmíněné pohledávce je nesprávná. Zanikne-li ze zákona povinnost dlužníka splnit věřitelům část závazku, k
jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, která je současně
oprávněním věřitele plnění požadovat (pohledávkou), pak logicky zaniká i toto
oprávnění, tj. „pohledávka věřitele od dlužníka něco požadovat“. Věřitel nemůže
dovozovat existenci pohledávky (dluhu) užitím termínu „spí“, který zákon
nepřipouští. Pohledávka tedy neexistovala v době postoupení. Druhý vedlejší účastník (společnost O) a třetí vedlejší účastník (společnost
EVS) ve společném vyjádření navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné,
případně zamítnout jako nedůvodné. Vedlejší účastníci především pokládají za nesprávný dovolatelův názor, že
neuspokojené části pohledávek splněním vyrovnání nezanikají. K tomu uvádějí, že
opačný závěr odvolacího soudu je v souladu s odbornou literaturou (potud
odkazují na dílo Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání,
Praha, C. H. Beck 1998, str. 246) a s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu;
potud příkladmo odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009,
sp. zn. 20 Cdo 2107/2007, ze dne 29. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2108/2007, ze
dne 30. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 979/2007 (jde o usnesení) a ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 1756/2006 (jde o rozsudek uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročník 2007, pod číslem 94). Neexistující část (zbytek) pohledávky pak nelze postoupit. Vedlejší účastníci nesouhlasí ani s názorem, že existence domnělých pohledávek
je podmíněna jejich uplatněním dle § 65 odst. 1 ZKV, dodávajíce, že žalobce se
ostatně nedomáhal ani nedomáhá úplného uspokojení svých pohledávek, ale pouze
prohlášení údajných „zvláštních výhod“ za neúčinné. Žalobce tedy své údajně
podmíněné pohledávky vůbec neuplatnil u soudu (respektive neuplatnil nárok na
úplné uspokojení svých pohledávek). Z ustanovení § 65 odst. 1 poslední věty ZKV pak lze a contrario dovodit, že
věřitelé, kterým by mohl vzniknout nárok na úplné uspokojení jejich pohledávek
nebo na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou, jsou jen takoví „původní“
věřitelé, kteří se účastnili, respektive mohli účastnit, vyrovnacího řízení
(jen takoví „původní“ věřitelé se totiž mohli zúčastnit podvodných jednání nebo
nedovolených úmluv, anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o
potvrzení vyrovnání). Kdyby tomu tak nebylo, postrádalo by označené ustanovení
z velké části smyslu. Původní věřitelé by totiž zákaz obsažený v tomto
ustanovení mohli jednoduše obejít tím, že by své údajné pohledávky z vyrovnání“
postoupili na nové věřitele. Vedlejší účastníci uzavírají, že žalobce postrádá aktivní věcnou legitimaci k
podání žaloby, jelikož nároky dle § 65 odst.
1 ZKV jsou zvláštním právem
vyrovnacích věřitelů, s nímž není možné volně disponovat a postupovat je. Pohledávky přihlášené do vyrovnání a splněné dle usnesení o potvrzení vyrovnání
dle § 63 odst. 1 ZKV navíc zanikají v části, ve které nemají být plněny dle
obsahu vyrovnání, takže ani z toho důvodu nemohou být jakkoliv postupovány. Nad rámec výše uvedeného vedlejší účastníci dovozují, že napadené rozhodnutí je
věcně správné, i kdyby měly být výše uvedené právní otázky posouzeny odlišně,
když namítají, že:
1/ Pohledávky, od nichž žalobce odvozuje aktivní věcnou legitimaci, byly
pohledávkami z dluhopisů, které původní vyrovnací věřitelé v červnu 2002
dobrovolně předali žalovanému, takže vzhledem k povaze dluhopisů se žalobce ani
teoreticky nemohl stát osobou z nich oprávněnou. 2/ Postupní smlouvy jsou absolutně neplatné nejen proto, že jimi byly
postupovány neexistující pohledávky či nárok dle § 65 odst. 1 ZKV, nýbrž i
proto, že jsou zjevně antedatované a vnitřně rozporné s původním textem žaloby
a s textem oznámení o postoupení pohledávek. 3/ Dovolatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Úspěšné
rozhodnutí v této věci totiž nemůže nijak využít ve svůj prospěch (takové
rozhodnutí nemůže být exekučním titulem) a jde tak pouze o akademický právní
spor. 4/ Žalovaný není ve sporu pasívně legitimován; domáhá-li se totiž žalobce
prohlášení určitých dvoustranných úkonů za neúčinné, nemůže žaloba směřovat
pouze vůči jedné ze stran tohoto úkonu (potud vedlejší účastníci odkazují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. února 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87 /jde o
rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněný v Bulletinu bývalého
Nejvyššího soudu ČSR, číslo 2, ročníku 1988, pod číslem 36/), přičemž jde o
vadu, kterou již žalobce nemůže zhojit pro prekluzi dle § 65 odst. 1 věty druhé
ZKV. Čtvrtý vedlejší účastník (společnost Č) ve vyjádření navrhuje dovolání
odmítnout, s tím, že ve sporu řešená právní otázka nemá zásadní právní význam,
když ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. musí mít význam nejen pro rozhodnutí v
dané konkrétní věci, ale i pro jiné obdobné kauzy z hlediska rozhodovací
činnosti soudů vůbec. Zákon o konkursu a vyrovnání je účinný od 1. října 1991 a
s účinností od 1. ledna 2008 byl nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem). Jestliže po dobu více než 17 let
účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání neřešily „vyšší soudy“ problematiku
související s ne/možností přechodu práv věřitele podle § 65 odst. 1 ZKV
postoupením pohledávky ve spojení s § 63 odst. 1 ZKV, natož aby soudy tuto
problematiku řešily rozdílně, nemůže mít tato otázka zásadní právní význam,
neboť postrádá jakýkoliv obecný dosah pro soudní praxi. V závěru, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován, se čtvrtý
vedlejší účastník ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů, dodávaje, že
jsou zde i další důvody pro zamítnutí žaloby a to nedostatek naléhavého
právního zájmu na požadovaném určení, když lze žalovat na plnění a dále
ustanovení § 65 odst. 1 poslední věty ZKV. Zákonem č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle jeho přesvědčení je spor o neúčinnost
vyrovnání ve smyslu § 65 ZKV sporem vyvolaným vyrovnáním ve smyslu ustanovení §
9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. ve znění účinném v době podání žaloby (10. prosince
2004), tj. naposledy ve znění zákona č. 555/2004 Sb., takže i pro toto dovolací
řízení je rozhodný občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že v průběhu dovolacího řízení zanikl druhý
vedlejší účastník (společnost O) bez právního nástupce tím, že po provedené
likvidaci byl vymazán z obchodního rejstříku 8. března 2010, což se projevilo i
ve vymezení okruhu osob (srov. záhlaví tohoto rozhodnutí), vůči kterým Nejvyšší
soud rozhodl o podaném dovolání. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným dle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když mu přisuzuje zásadní právní
význam v řešení otázky, zda, případně za jakých podmínek, může být předmětem
postoupení nárok vyrovnacího věřitele na úplné uspokojení svých pohledávek nebo
na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou ve smyslu ustanovení § 65 ZKV. Potud jde o otázku dovolacím soudem dosud nezodpovězenou. K námitce čtvrtého vedlejšího účastníka (společnosti Č), že ve sporu řešená
právní otázka nemá zásadní právní význam, když ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. musí mít význam nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale i pro jiné
obdobné kauzy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (a tento předpoklad
není splněn), odkazuje Nejvyšší soud např. na nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2007, sp. zn. II. ÚS 2339/07, uveřejněný pod číslem 184/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 66/2011, uveřejněné pod číslem 34/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; uveřejněním tohoto usnesení ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud sjednotil i svou vlastní praxi
při výkladu přípustnosti dovolání v tom ohledu, že má-li právní otázka řešená v
rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani
nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. K výkladu ustanovení § 63 odst. 1 ZKV Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního
stupně toto ustanovení uplatnil na danou věc ve znění účinném ke dni potvrzení
vyrovnání žalovaného (k 3. srpnu 2001), přičemž ve vztahu k odvolacímu soudu
vzbuzuje stejný dojem (co do rozhodného znění) i parafráze textu téhož
ustanovení v napadeném rozhodnutí. V dotčeném ohledu Nejvyšší soud připomíná, že výkladem příslušných ustanovení
zákona o konkursu a vyrovnání co do účinků splnění potvrzeného vyrovnání na
pohledávky věřitelů, se zabýval v rozsudku velkého senátu svého
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. 31 Cdo
1693/2008, uveřejněném pod číslem 34/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 34/2011“), a to shodou okolností právě ve vztahu k
vyrovnání žalovaného. V R 34/2011 vysvětlil, že pro posouzení, v jakém znění má
být na vyrovnací řízení použito ustanovení § 63 odst. 1 ZKV (zda ve znění
účinném před 25. říjnem 2000 nebo od tohoto data) je (ve shodě s argumentací
obsaženou v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1756/2006, přiléhavě zmíněném ve vyjádření
druhého a třetího vedlejšího účastníka) určující, kdy bylo vydáno usnesení o
povolení vyrovnání. Usnesení o povolení vyrovnání žalovanému vydal vyrovnací
soud 15. září 2000, takže pro vyrovnací řízení žalovaného se uplatní ustanovení
§ 63 odst. 1 ZKV, ve znění účinném do 24. října 2000. Podle ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění účinném do 24. října 2000,
nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své
povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část
závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy,
jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili. V R 34/2011 Nejvyšší soud rovněž uzavřel, že splněním potvrzeného vyrovnání
zanikla dlužníku povinnost plnit neuspokojený závazek ohledně věřitele, který
se do vyrovnání nepřihlásil, i u vyrovnání povolených v době do 24. října 2000
(tedy i u vyrovnání žalovaného). V rozsudku ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 5026/2009, dále Nejvyšší soud pojmenoval některé rozdíly mezi vyrovnací
úpravou obsaženou v zákoně o konkursu a vyrovnání na straně jedné a vyrovnací
úpravou obsaženou v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády
konkursní, vyrovnací a odpůrčí (účinném od 1. dubna 1931 a platném na území
České republiky do roku 1950) a v císařském nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým
se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále též jen „císařské
nařízení“), recipovaném Československou republikou a platném na jejím území do
1. dubna 1931, kdy nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb.
z. a n. Přitom
vysvětlil, že právní úprava vyrovnání podle císařského nařízení i zákona
64/1931 Sb. z. a n. se od právní úpravy vyrovnání obsažené v zákoně o konkursu
a vyrovnání lišila (i) v tom, že v rozsahu převyšujícím splněnou vyrovnací
kvótu měla osobní pohledávka věřitele povahu naturální obligace (nezanikala,
ale došlo jen k jejímu oslabení). Jinak řečeno, jak z dikce § 63 odst. 1 ZKV (v rozhodném znění) tak z výše
rozebraných rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává nesprávnost dovolatelova
názoru, podle kterého po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a po
splnění povinností dlužníka podle tohoto usnesení, ty části pohledávek, které
ve vyrovnání neměly být splněny, nezanikají. Na tomto místě je třeba dále poznamenat, že ačkoli soud prvního stupně založil
zamítnutí žaloby na několika důvodech, odvolací soud pokládal za dostačující
pro vydání potvrzujícího rozsudku, jestliže přitakal coby správnému názoru
soudu prvního stupně, že žalobce není věcně legitimován k podání žaloby dle §
65 odst. 1 ZKV proto, že neexistující (zaniklé v intencích § 63 odst. 1 ZKV, v
rozhodném znění) pohledávky věřitelů AT, TO a ÚFS nemohly být předmětem cesse. Ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS
560/08, uveřejněným pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nemůže Nejvyšší soud v mezích dovolacího přezkumu přikročit k řešení
jiných otázek (na nichž napadené rozhodnutí nespočívá, byť na nich spočívá
rozhodnutí soudu prvního stupně). Podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV věřitelé jsou oprávněni požadovat úplné
uspokojení svých nároků, bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo
poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům. Ve lhůtě tří let od právní
moci usnesení o potvrzení vyrovnání může věřitel uplatnit u soudu nárok na
úplné uspokojení svých pohledávek nebo na prohlášení zvláštní výhody za
neúčinnou; nepozbývá tím práv nabytých z vyrovnání. Tento nárok však věřitelům
nevzniká, jestliže se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv,
anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání. V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení již v době
povolení vyrovnání žalovanému a do 31. prosince 2007 nedoznalo změn. Podstata nároků obsažených v ustanovení § 65 odst. 1 větě druhé ZKV tkví v tom,
že právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě dotčeného (vyrovnacího)
věřitele, jejímž prostřednictvím je takový nárok prosazován, pozbývá potvrzené
vyrovnání účinků vůči věřiteli (žalobci) a jen vůči němu (srov. v literatuře
shodně např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 299), takže se mu (při zachování práv, jež
sám vyrovnáním nabyl) otevírá možnost uspokojení té části pohledávky, k jejíž
úhradě (nad rámec vyrovnací kvóty) nebyl vyrovnací dlužník povinen podle obsahu
potvrzeného vyrovnání. V tomto ohledu úprava obsažená v § 65 odst. 1 ZKV navazuje na obdobné instituty
známé v minulosti v českém konkursním právu již z císařského nařízení a ze
zákona č. 64/1931 Sb. z. a n.
V císařském nařízení určovalo ustanovení § 58 vyrovnacího řádu, že bylo-li
vyrovnání docíleno podvodnými činy nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních
výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky § 57, může každý věřitel do
tří let po pravoplatném potvrzení vyrovnání žalobou uplatniti nárok, aby mu byl
zaplacen schodek neb aby byla prohlášena jinak poskytnutá výhoda za bezúčinnou,
aniž ztrácí práv, kterých mu vyrovnání poskytuje proti dlužníku nebo třetím
osobám (odstavec 1). Tento nárok přísluší toliko věřitelům, kteří se
nezúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv a bez své viny nebyli s
to, skutečnosti, které je opravňují k žalobě, uplatniti v řízení potvrzovacím
(odstavec 2). V zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. pak určovalo ustanovení § 68 vyrovnacího řádu,
že bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo nedovoleným poskytnutím
zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky stanovené v § 66,
mohou věřitelé do tří let po pravoplatném potvrzení domáhati se žalobou, aby
jim byl zaplacen schodek neb aby byla jinaká výhoda prohlášena za bezúčinnou;
tím nepozbývají práv nabytých z vyrovnání proti dlužníku nebo jiným osobám
(odstavec 1). Tento nárok nepřísluší věřitelům, kteří se zúčastnili podvodných
jednání nebo nedovolených úmluv, ani věřitelům, kteří mohli již v potvrzovacím
řízení uplatniti skutečnosti, opravňující je k žalobě (odstavec 2). Tím, že po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a poté, co dlužník úplně
a včas splnil své povinnosti podle vyrovnání, zanikla (jak popsáno výše)
povinnost dlužníka splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl
povinen podle obsahu vyrovnání (splnit více, než určovala vyrovnací kvóta),
není dotčený (vyrovnací) věřitel vyloučen z možnosti dovolat se postupem podle
§ 65 odst. 1 ZKV neúčinnosti vyrovnání. To ostatně potvrzují ve svých
rozhodnutích soudy obou stupňů. Soud prvního stupně k tomu přiléhavě podotýká, že uplatnění nároku ve smyslu §
65 ZKV vyrovnacím věřitelem nebrání, že pohledávka uplatněná ve vyrovnání byla
pohledávkou z dluhopisů vydaných vyrovnacímu dlužníku oproti uhrazení vyrovnací
kvóty, dodávaje, že nároky vyrovnacího věřitele podle ustanovení § 65 odst. 1
věty druhé ZKV již (v takovém případě) nejsou nároky z pohledávek z dluhopisů,
nýbrž nároky vzniklými z podvodných jednání v rámci vyrovnání. K tomu lze
doplnit, že již prvorepubliková judikatura (byť za stavu, kdy neuspokojená část
pohledávky přesahující vyrovnací kvótu byla naturální obligací) v obdobné
situaci (při výkladu § 58 vyrovnacího řádu v císařském nařízení) dospěla k
závěru, že na závěru, že jde o žalobu ve smyslu ustanovení § 58 vyrovnacího
řádu (v císařském nařízení), nemění ničeho okolnost, že v takové žalobě byl
udán prvotní (původní) právní důvod pohledávky (jelikož ten se nezměnil
uzavřeným vyrovnáním). Srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 3374 ve Sbírce
rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný“). Je-li možné, aby nárok ve smyslu ustanovení § 65 odst.
1 věty druhé ZKV
uplatnil vyrovnací věřitel, což nelze vyloučit ani jde-li o neuspokojenou (nad
rámec vyrovnací kvóty) část nároku z dluhopisů předaných podle vyrovnání
vyrovnacímu dlužníku, zbývá určit, zda je vskutku vyloučeno, aby se takového
nároku domáhal právní nástupce vyrovnacího věřitele z titulu singulární
sukcese. Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2). Dle ustanovení § 525 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká
nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí
(odstavec 1). Nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo
dohodě s dlužníkem (odstavec 2). V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení občanského
zákoníku již v době uzavření postupních smluv č. 1 až 3 a později nedoznala
změn. Nejvyšší soud především uvádí, že již v rozsudku ze dne 27. dubna 2006,
sp. zn. 29 Odo 1148/2003, vysvětlil, že věřitel, který přihlásil pohledávku za
dlužníkem do vyrovnání, může i v době po povolení vyrovnání a před potvrzením
vyrovnání postoupit pohledávku na jiného způsobem předjímaným v ustanoveních §
524 a násl. obč. zák. (a prosadit změnu v osobě vyrovnacího věřitele za
přiměřené aplikace ustanovení § 107a o. s. ř.). V situaci, kdy je nabyvatel
postoupené pohledávky (coby právní nástupce) povinen respektovat dosažené
výsledky vyrovnacího řízení (úkony vyrovnacího věřitele z vyrovnacího řízení
jej zavazují), neodporuje postoupení pohledávky ani dohodě s dlužníkem (obsahu
vyrovnání). Jakkoli splněním potvrzeného vyrovnání zanikne povinnost dlužníka
splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu
vyrovnání, je-li zde domnělý (tvrzený) nárok ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1
věty druhé ZKV, je zde vzhledem k možnosti, že žalobce prosadí žalobou dle § 65
odst. 1 ZKV neúčinnost vyrovnání vůči své osobě, i převoditelné právo, byť má
vzniknout teprve v budoucnu (právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě
podle § 65 odst. 1 ZKV). Možnost učinit způsobilým předmětem postoupení
pohledávku, která ještě nevznikla (a má vzniknout teprve v budoucnu) pak
připouští jak literatura (srov. např. Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha
2008, str. 1497 nebo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol:
Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1413),
tak judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005 uveřejněný pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ani v tomto ohledu nelze postoupení pohledávky opírající se o existenci
nároku ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 ZKV mít za odporující dohodě s
dlužníkem (obsahu již splněného vyrovnání), když úprava obsažená v § 65 odst.
1
ZKV postihuje právě ta podvodná jednání nebo nedovolené zvláštní výhody,
jejichž prostřednictvím dlužník dohody (vyrovnání) docílil (srov. opět v
obdobných souvislostech k ustanovení § 58 vyrovnacího řádu /v císařském
nařízení/ Vážný 6947); námitka prvního vedlejšího účastníka vznesená v tomto
směru ve vyjádření k dovolání, není opodstatněná. Neobstojí ani výhrada uplatněná ve vyjádření společnosti O a společnosti EVS
vycházející z dikce § 65 odst. 1 poslední věty ZKV. Skutečnost, že vyrovnací
věřitel (postupitel) se případně zúčastnil podvodných jednání nebo nedovolených
úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení
vyrovnání, jde k tíži jeho právního nástupce (postupníka) a zákaz formulovaný v
označeném ustanovení tedy postoupením takové pohledávky obejít nelze. Na
posouzení, zda označené ustanovení vylučuje věcnou legitimaci žalobce k podání
žaloby, pak odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Závěrem lze tedy shrnout, že:
1/ Tím, že po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a poté, co dlužník
úplně a včas splnil své povinnosti podle vyrovnání, zanikla povinnost dlužníka
splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu
vyrovnání, není vyrovnací věřitel vyloučen z možnosti dovolat se žalobou
podanou podle § 65 odst. 1 ZKV neúčinnosti vyrovnání. K podání takové žaloby je
oprávněn i právní nástupce vyrovnacího věřitele z titulu universální nebo
singulární sukcese. 2/ Také pohledávka, která ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 ZKV zanikla nad
rámec splacené vyrovnací kvóty splněním potvrzeného vyrovnání, může být ve
spojení s úpravou obsaženou v ustanovení § 65 odst. 1 ZKV způsobilým předmětem
postoupení. 3/ V řízení o žalobě podané podle § 65 odst. 1 ZKV právním nástupcem
vyrovnacího věřitele jde skutečnost, že vyrovnací věřitel se případně zúčastnil
podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody
neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání, k tíži jeho právního nástupce
(žalobce). 4/ Právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě vyrovnacího věřitele nebo
jeho právního nástupce podané podle § 65 odst. 1 ZKV, pozbývá potvrzené
vyrovnání vůči tomuto žalobci účinků. Nárok, od kterého se odvíjí aktivní věcná legitimace žalobce v tomto sporu, byl
tudíž způsobilým předmětem postoupení a opačný závěr odvolacího soudu není
správný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§
242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Přitom Nejvyšší soud podotýká, že v rozsahu, v němž dovolání výslovně směřovalo
i proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a proti druhému a
třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, důvod
je připustit (a obsah dotčených částí napadeného usnesení samostatně věcně
přezkoumat) neměl. Potud totiž bylo dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001,
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výhradami žalovaného a vedlejších účastníků k otázkám, na nichž odvolací soud
své rozhodnutí nezaložil, se bude v další fázi řízení v mezích odvolacího
přezkumu zabývat odvolací soud. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu