29 Cdo 19/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně DAROS, a. s. v likvidaci, se sídlem v Brně, Lidická 57, PSČ 602 00,
identifikační číslo osoby 25 52 04 07, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA,
advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 710/57, PSČ 602 00, proti žalovaným 1)
SANOJ CZ s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Orlové – Lutyni, Masarykova třída
1054, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 25 55 33 81 a 2) L. C.,
zastoupenému JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Škroupova
1114/4, PSČ 702 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 214/2010, o dovolání druhého
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2012, č.
j. 4 Cmo 177/2012-230, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání druhého žalovaného rozsudkem ze dne 7. června
2012, č. j. 4 Cmo 177/2012-230, potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 3 Cm 214/2010-177, jímž Krajský soud v Ostravě ponechal (ve vztahu ke
druhému žalovanému) v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne
24. září 2010, č. j. 3 Cm 214/2010-82, kterým uložil žalovaným, aby společně a
nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 5,738.947,- Kč s 6% úrokem od 30. června
2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 18.938,- Kč a náklady řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
odkazuje na ustanovení čl. I. § 7, § 10, § 16 odst. 1 a § 17 zákona č. 191/1950
Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na ustanovení § 175 odst. 4 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, podle něhož se druhému žalovanému prostřednictvím včas
uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit
nepodařilo. Přitom ohledně kauzálních námitek druhého žalovaného ? směřujících do jeho
vlastních vztahů k prvnímu majiteli směnky (společnosti C - LEASING Turnov, a. s.), podle nichž pohledávka zajištěná směnkou byla uhrazena – uzavřel, že „aby
mohl druhý žalovaný takovéto námitky vznášet i vůči žalobkyni, která nabyla
směnku rubopisem, musel by tvrdit a prokázat, že žalobkyně při nabývání směnky
jednala vědomě na škodu dlužníka. Přes poučení, které se mu dostalo od soudu
prvního stupně, „to druhý žalovaný netvrdil, natož aby prokázal“. „Stejně tak
námitka nesprávného vyplnění původní blankosměnky v rozporu s ujednáním, může
být vůči majiteli směnky vznesena jen v případě, že se při nabývání směnky
provinil hrubou nedbalostí nebo jednal ve zlé víře. Rovněž o této podmínce
přípustnosti námitky byl poučen; přesto netvrdil, že tato podmínka byla
naplněna“. K námitce nedostatku aktivní legitimace žalobkyně pak odvolací soud nepřihlédl,
maje ji za „vznesenou“ po uplynutí zákonné lhůty k podání námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelem vytýkaná vada řízení
(jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem
navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu
nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je ostatně zřejmé, z
jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny). Obecně přitom platí (srov. ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které
z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěly-li
soudy nižších stupňů k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění
skutkového stavu nutné a své rozhodnutí řádně odůvodnily, využily svého práva
určeného ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o
tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu
nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne
13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998). Přitom polemika se závěry odvolacího soudu, podle níž dovolatel v řízení
„tvrdil nabytí směnky ve zlé víře a provinění se hrubou nedbalostí, když
předložil soudu dokumenty týkající se zajišťovaného leasingového vztahu a
tvrdil, že zajišťovaný závazek byl uhrazen a žalovaná směnka kryje nedluh“, je
z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. bezvýznamná již proto, že nic nevypovídá o tom, za jakých
podmínek směnku nabyla žalobkyně. Navíc argumentací vymezující se proti závěru odvolacího soudu, podle něhož
dovolatel neprokázal, že žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě na škodu
dlužníka, a tudíž mu nepřísluší kauzální námitky, které by jinak mohl uplatnit
vůči remitentovi, dovolatel uplatňuje (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z
hlediska (opožděné) námitky nedostatku aktivní legitimace žalobkyně a promlčení
směnkou zajištěné pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. března 2009, sp. zn.
29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 1181/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 11, ročník 2010, pod číslem 169, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
22. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 459/2005 a ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo
3045/2010). Konečně přípustnost dovolání nelze dovodit ani na základě výhrady nesprávně
vyplněného data splatnosti směnky; dílem proto, že zmíněná výtka má základ v
kauzálním vztahu mezi remitentem a dovolatelem, dílem proto, že dovolatel sám
uvedl, že „směnku doplňoval první vlastník“, z čehož je zjevné, že žalobkyně
směnku nabyla již s vyplněným datem splatnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo
odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu