29 Cdo 1954/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 1675/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27487768, proti žalované H. K., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 167/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2013, č. j. 12 Cmo 196/2013-92,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.040 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. ledna 2013, č. j. 39 Cm 167/2012-54, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 31. července 2012, č. j. 39 Cm 167/2012-11, kterým uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 65.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 216,66 Kč a na nákladech řízení částku 22.210 Kč, (výrok I.) a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 4.124 Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
v části, v níž byl ponechán směnečný platební rozkaz v platnosti co do částky 65.000 Kč s 6% úrokem od 16. dubna 2012 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 216,66 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 11.340 Kč; ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. jej změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 7.864 Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaná v řízení neprokázala, že směnku, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhala (dále jen „sporná směnka“), jakož i smlouvu o rezervaci a poskytnutí součinnosti uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 28. března 2012, z níž měla vzejít směnkou zajištěná pohledávka (dále jen „rezervační smlouva“), podepsala v důsledku omylu vyvolaného poskytnutím nesprávných informací pracovníkem žalobkyně o tom, že pozemek, o jehož koupi měla zájem, má charakter stavebního pozemku.
Za této situace pak nebylo možné dospět ani k závěru, že byly splněny podmínky pro odstoupení od rezervační smlouvy. K námitkám uplatněným až v průběhu odvolacího řízení (zejména k námitce neplatnosti rezervační smlouvy z důvodu klamavé reklamy) odvolací soud „z důvodu koncentrace řízení“ podle ustanovení § 175 odst. 4 a § 205a písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud především opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení § 175 o. s. ř.
(k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn.
29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013). Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaná (přes poučení, jež jí ve směnečném platebním rozkazu v intencích výše řečeného poskytl soud prvního stupně) výhradu, podle které je rezervační smlouva neplatným právním úkonem, neboť žalobkyně se dopustila při inzerování předmětného pozemku klamavé reklamy, neuplatnila a při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, k takové námitce proto (jak správně uzavřel odvolací soud) nebylo možné přihlížet.
Totéž ostatně platí rovněž o (až v dovolání) uplatněné námitce neplatnosti rezervační smlouvy, odůvodněné tvrzením, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou „měla zavázat k uzavření kupní smlouvy osobu třetí, tedy budoucího prodávajícího“. Výhrady dovolatelky k závěru odvolacího soudu, podle kterého ani včas uplatněné námitky nesplňují „kritéria úplného vylíčení skutků“, jsou pak z hlediska úvah o přípustnosti dovolání právně bezvýznamné již proto, že odvolací soud se (ve shodě se soudem prvního stupně) včas uplatněnými námitkami (i přes vyjádřenou pochybnost o jejich projednatelnosti) věcně zabýval.
Zjevně nepřiléhavým je v této souvislosti rovněž odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (uveřejněný pod číslem 124/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), ve kterém dovoláním předestírané otázky nebyly (oproti mínění dovolatelky) nijak řešeny (Ústavní soud se v odkazované věci zabýval výkladem ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, a to ve vazbě na posouzení otázky přípustnosti kauzálních námitek uplatněných v poměrech dané věci vůči konkrétnímu nabyvateli indosované směnky).
Polemikou s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a s výsledkem tohoto hodnocení, projevivším se ve skutkovém závěru, že žalovaná neprokázala uzavření rezervační smlouvy a vystavení sporné směnky v omylu vyvolaném žalobkyní, dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a neotevírá tak jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva, která by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Ani tyto námitky tak dovolání žalované přípustným nečiní.
dovolací argumentaci (právní posouzení věci, na kterém napadené rozhodnutí v této části spočívá, dovolání nezpochybňuje). Nadto jde o výroky, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (§ 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). Ani v tomto rozsahu proto dovolání přípustné není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem (v době předcházející vydání tohoto rozhodnutí) za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 8. dubna 2014), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí částku 3.740 Kč, a dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.040 Kč. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. dubna 2016 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu