29 Cdo 1978/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v
právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech a. s., se sídlem v Pardubicích –
Starém Městě, Pernštýnské nám. č. p. 80, PSČ 530 02, identifikační číslo 61 86
00 69, zastoupené JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, se sídlem v
Pardubicích, nám. Republiky 53, PSČ 530 21, proti žalovaným 1) M. P.,
zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou, se sídlem v Pardubicích,
Pernerova 1490, PSČ 530 02 a 2) J. T., o zaplacení 110.352,- Kč s
příslušenstvím ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích, pod sp. zn. 44 Cm 197/2003, o dovolání první žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2006, č. j. 12 Cmo 135/2006 –
93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení 6.815,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do
rukou právního zástupce žalobkyně.
Napadeným rozsudkem „změnil“ odvolací soud výrok I. rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. ledna 2004, č. j. 44 Cm
197/2003 – 26, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz
vydaný dne 26. března 2003, č. j. 44 Sm 635/2003 – 5, tak, že tento směnečný
platební rozkaz ponechal v platnosti ve vztahu k první žalované a potvrdil
výrok II. rozsudku, týkající se povinnosti první žalované uhradit žalobkyni
náklady námitkového řízení (první výrok). Současně zavázal první žalovanou k
úhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že řízení před ním se
řídí principem neúplné apelace a na zásadu koncentrace řízení, podle které se
může zabývat výlučně námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu vznesenými v
zákonné třídenní lhůtě, nikoliv novými tvrzeními. Z obsahu první a třetí
námitky první žalované dovodil, že směnka měla zajišťovat splnění závazku ze
smlouvy o půjčce poskytnuté žalobkyní, a že obdržela od žalobkyně pouze půjčku
ve výši 54.000,- Kč, k prokázání čehož však první žalovaná nenavrhla žádné
důkazy. Vzhledem k tomu, že se nedostavila k jednání, nemohla být soudem
poučena dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) o
chybějících důkazech. Tuto námitku tak nevzal odvolací soud za prokázanou.
Ohledně druhé námitky odvolací soud přitakal skutkovému závěru soudu prvního
stupně, že dle bodu 3.1 smlouvy o revolvingové půjčce č. 41478/03048 ze dne 25.
února 2002 by žalované vznikl nárok na revolvingovou půjčku 21.504,- Kč pouze v
případě včasného zaplacení prvních šesti splátek. Jelikož však šestou splátku
zaplatila s prodlením 31 dní, nesplnila tak podmínky pro její poskytnutí.
Žalobkyně nebyla povinna poskytnout první žalované možnost splácet dluh ve
splátkách, neboť dluh se stal splatným dle bodu 11.3 smlouvy o půjčce najednou
z důvodu prodlení s placením tří a více splátek. Rovněž druhou námitku
neshledal odvolací soud oprávněnou.
Ke třetí námitce odvolací soud uvedl, že první žalovaná má způsobilost k
právním úkonům a proto, podepsala-li směnečné vyplňovací prohlášení k
blankosměnce a blankosměnku též podepsala, tato směnka ji zavazuje, i když nemá
znalosti z oblasti směnečného práva.
K žádosti první žalované podané prostřednictvím čtvrté námitky, o možnost
splácet peněžitý závazek ve splátkách, odvolací soud uvedl, že tomuto požadavku
nelze vyhovět.
Pátou námitku, spočívající v tvrzení, že dluh z půjčky je nižší, než výše
směnečného peníze 110.352,- Kč, odvolací soud shledal nepřezkoumatelnou, když v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu první žalovaná neuvedla, proč je
výše směnečného peníze nesprávná a z jakého konkrétního důvodu nemá žalobkyně
nárok ze smlouvy o půjčce, odpovídající výši směnečného peníze uvedeného ve
směnce. První žalovaná měla v námitkách uvést přesně rozsah směnečného peníze,
který považuje za neoprávněný a výši půjčky, která podle jejího názoru odpovídá
skutečné výši dluhu z půjčky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do
jeho důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka uvádí, že si je vědoma mezí dovolacího řízení a zejména mezí
směnečného řízení, ale i za těchto okolností se domnívá, že nárok postavený
zcela mimo dobré mravy by neměl mít oporu ani ve směnečném řízení, a že „právní
úkon žalobkyně provedený vyplněním směnky, ale i uzavřením smlouvy, oboje za
podmínek odporujících dobrým mravům, jsou absolutně neplatné,“ k čemuž by měl
soud přihlédnout i „bez námitek žalovaného směnečného dlužníka“
Dále pak dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala, že
obdržela od žalobce půjčku v námitkách uvedené výši. Tvrdí, že z důkazů
uvedených ve spisu (karta klienta na č. l. 26) plyne, že si půjčila částku
56.578,- Kč.
Uzavřenou smlouvu, která je podkladem pro vyplnění směnky, považuje dovolatelka
za absolutně neplatnou z toho důvodu, že věřitelka v ní uvedla úmyslně
nepravdivý údaj týkající se výše zapůjčené částky, že uvedla smluvní pokutu
procentem z (nesprávně zvýšené) celkové ceny půjčky a nikoliv z dlužné částky,
což judikatura nepřipouští, navíc procento pokuty shledává nepřiměřeně vysokým.
Smlouvu shledává pro běžného dlužníka nesrozumitelnou a svádějící k omylům.
Nepopírá, že smlouvu podepsala, její obsah však není schopna vůbec posoudit.
Dovolává se ochrany spotřebitele v souladu s ustanovením § 52 a násl.
občanského zákoníku. Dovolatelka zastává názor, že žalobkyně má nárok pouze z
bezdůvodného obohacení, a to na doplatek z poskytnuté jistiny, tj. na částku
35.074,- Kč a zákonný úrok z prodlení, tj. ode dne 19. září 2002 ve výši 4 % z
částky 35.074,- Kč do zaplacení. Ve zbytku 75.278,- Kč a ve zbytku úroků má za
to, že žaloba by měla být zamítnuta.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně
jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti
napadeného rozhodnutí, přičemž poukazuje na specifika směnečného řízení.
Dovolání navrhuje jako zjevně bezdůvodné odmítnout.
V průběhu řízení došlo ke změně obchodní firmy žalobkyně z Profireal, a. s. na
PROFI CREDIT Czech a. s., ke které Nejvyšší soud přihlédl při označení
žalobkyně v záhlaví tohoto rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu
nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, je-li v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností
uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení,
zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2004, pod číslem 132).
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných
dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.) zásadně právně významným neshledává.
Odvolací soud založil rozhodnutí na závěru, podle něhož dovolatelka neprokázala
svoje námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu anebo shledal námitku
nepřezkoumatelnou.
Přezkum shora uvedeného závěru především postrádá potřebný judikatorní přesah,
když jde o posouzení konkrétní námitky, které je významné právě a jen pro
projednávanou věc.
K námitce dovolatelky, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy měl soud
přihlédnout přesto, že ji neuplatnila v námitkách, dovolací soud konstatuje,
že ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že v
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti
němu namítá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
31. října 2006, sp. zn. 5 Cmo 342/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy,
číslo 7, ročník 2007).
Pokud pak dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala,
že obdržela od žalobce půjčku ve výši 54.000,- Kč, nemá takový důvod u
dovolání, jenž může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. k dispozici.
Rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným
právem. Dovolatelka nadto ani neuvádí, v čem konkrétně rozpor spatřuje.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s. ř. proto dovolání přípustné není.
Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku a přiznal
žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst.
3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., činí 6.515,- Kč a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., celkem tedy 6.815,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 30. března 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu