29 Cdo 2070/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Jiřího
Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Avesolvent, s. r. o., se
sídlem v Praze, Novém Městě, Opletalova 1284/37, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 26 80 31 27, proti žalované K. K.,
zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem, se sídlem v Olomouci,
Ostružnická 6, PSČ 779 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 25/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2008, č.
j. 7 Cmo 335/2007-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 9. listopadu 2006, č. j. 42 Cm 25/2003-62, kterým Krajský soud v
Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. prosince 2002, č. j. 42 Sm 452/2002-8, jímž uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2,000.000,-
Kč s 6% úrokem od 21. června 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu
ve výši 6.666,- Kč a náhradu nákladů řízení. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci
samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž
by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož
i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné výhrady
dovolatelky, jimiž polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, podle kterého
dovolatelka neprokázala, že směnkou zajištěná pohledávka nevznikla. Tím
totiž – posuzováno podle obsahu – dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jež může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici
nemá. Přitom závěr, podle kterého důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek
proti směnečnému platebnímu rozkazu (tedy i námitky, že směnkou zajištěná
pohledávka nevznikla, uplatněné žalovanou v dané věci) nese žalovaný, Nejvyšší
soud učinil již v rozsudku ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32
Cdo 2383/98 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č.
8, ročník 1999, pod
číslem 84) a následně se k němu opakovaně přihlásil v celé řadě svých
rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna
2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, dne 28. května 2008, sp. zn. 29 Odo
808/2006 a ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2327/2007, jež jsou veřejnosti
k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, popř. důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani posouzení
otázky, zda lze na právní vztahy z tzv. zajišťovacích směnek aplikovat obecnou
úpravu ručení obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle
dovolatelky zejména ustanovení § 548 odst. 1 tohoto zákona). Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie
vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami
zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že
nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek
zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků
je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu
tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit
povinnosti ze směnky plnit. Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky vyplývá, že argumentace dovolatelky,
zjevně vycházející z nesprávné představy o akcesorické a subsidiární povaze
zajišťovací směnky (vedoucí ve svých důsledcích k závěru, že zajišťovací směnka
je jen jakousi zvláštní formou ručení a je na ní tudíž nutné aplikovat obecnou
úpravu tohoto zajišťovacího institutu), nemůže obstát. Dovolatelkou zpochybněné právní závěry, které soudy nižších stupňů
učinily při výkladu konkrétního právního úkonu (čl. IV. smlouvy o
úvěru č. IÚ 0017/99 ze dne 21. června 1999), pak žádnou otázku
zásadního právního významu neotevírají. Ostatně závěr, na kterém spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu (podle kterého žalovaná nebyla účastnicí shora
uvedené smlouvy, pročež nelze dovodit, že by právě její obsah měl představovat
ujednání, jež by jakýmkoliv způsobem omezovalo majitele při uplatňování práv ze
směnky vůči žalované) dovolatelka ani nenapadá.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle
obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 30. června
2009) se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu