USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce M. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou,
advokátem, se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, PSČ 326 00, proti žalovaným 1) E.
U., narozené XY, bytem XY, 2) J. K., narozenému XY, bytem XY, 3) L. U.,
narozenému XY, bytem XY, 4) D. U., narozené XY, bytem XY, a 5) V. Ch.,
narozenému XY, bytem XY, o zaplacení částky 1.125.483 Kč, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 83/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017, č. j. 8 Cmo 211/2016-407, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. května 2016, č. j. 42 Cm 83/2004-371,
zamítl žalobu, jíž se žalobce (M. M. – dále též jen „úpadce“) domáhal zaplacení
částky 1.125.483 Kč po druhém žalovaném jako po bývalém zvláštním správci
konkursní podstaty úpadce a ostatních žalovaných jako dědicích zemřelého Ing. Jana Ungera, bývalého správce konkursní podstaty úpadce, z titulu náhrady
škody, kterou mu měli bývalý správce konkursní podstaty a bývalý zvláštní
správce konkursní podstaty (dále jen „bývalí správci“) způsobit tím, že při
vymáhání pohledávky úpadce za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo (dále
jen „družstvo“), v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepostupovali s odbornou péčí. Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho
předchozí rozsudek ze dne 17. prosince 2010, č. j. 42 Cm 83/2004-177 (jímž byla
žaloba rovněž zamítnuta), potvrzený k odvolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8 Cmo 143/2011-201, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem
ze dne 30. června 2015, č. j. 29 Cdo 1374/2012-263, (spolu s uvedeným rozsudkem
odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně – odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29
Cdo 1374/2012-263 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – zamítl žalobu s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno vztahující
se k tvrzení, že (i) bývalí správci porušili své právní povinnosti správce
konkursní podstaty, (ii) žalobci vznikla škoda a (iii) tato škoda má příčinu
právě v onom pochybení na straně bývalých správců. Dále se soud prvního stupně ztotožnil (vycházeje též z obsahu spisu ve věci
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99) se
závěry vyslovenými v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo 249/2002-108, (jímž bylo rozhodnuto o odvolání družstva proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2001, č. j. 12 Cm
543/99-62), podle kterých družstvo (zhotovitel) nebylo v prodlení s dokončením
a předáním díla (přístavby) pro prodlení žalobce (objednatele) [§ 365 in fine
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku], a tudíž žalobci nevznikl nárok na
(v řízení vedeném pod sp. zn. 12 Cm 543/99) žalovanou smluvní pokutu vůči
družstvu. S ohledem na tyto závěry soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalobce
spatřuje pochybení bývalých správců způsobující mu škodu právě v onom
nevymáhání smluvní pokuty bývalými správci v řízení vedeném pod sp. zn.
12 Cm
543/99 (za trvání konkursního řízení) tím, že bývalí správci vzali zpět
žalobcem podané odvolání, nepodali dovolání proti uvedenému rozsudku Vrchního
soudu v Praze, nebo se jinak nebránili (tvrzenému) procesnímu pochybení, jehož
se Vrchní soud v Praze v uvedeném řízení (dle žalobce) dopustil (tím, že řízení
o odvolání žalobce zastavil pro jeho zpětvzetí), nemohli bývalí správci
způsobit žalobci škodu, neboť žalobci na zaplacení smluvní pokuty (bývalými
správci nevymáhané) nikdy právo nevzniklo. Soud prvního stupně tedy dovodil, že kdyby bylo odvolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze meritorně projednáno (tj. kdyby ho druhý žalovaný nevzal
zpět), nebylo by s to na právním posouzení věci Vrchním soudem v Praze
způsobilé ničeho změnit, naopak uplatněním uvedené obrany bývalými správci
(proti v očích žalobce nesprávnému rozsudku Vrchního soudu v Praze) by došlo
pouze k navýšení nákladů řízení. Po posouzení předběžné otázky (k jejímuž zkoumání zavázal soud prvního stupně
Nejvyšší soud), zda by na rozhodnutí o věci vedené pod sp. zn. 12 Cm 543/99
něčeho změnilo odvolání, či případné dovolání bývalých správců, došel soud
prvního stupně k závěru, že nedošlo k pochybení na straně bývalých správců, jež
by bylo způsobilé zapříčinit neúspěch žalobce v řízení vedeném pod sp. zn. 12
Cm 543/99. Soud prvního stupně přihlédl rovněž ke skutečnosti, že návrh žalobce a jeho
manželky na zproštění bývalých správců jejich funkcí správců konkursní podstaty
byl v minulosti projednán a zamítnut, a to i odvolacím soudem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a dodal, že i
kdyby k nějakému pochybení na straně bývalých správců došlo (což jak uvedeno
výše, nebylo prokázáno), „rozhodně by nebylo prokázáno, že by na straně žalobce
došlo ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s takovým pochybením“,
neboť „ze všech (odvolacím) soudem zjištěných a popsaných skutkových okolností,
a rovněž popsaných a rozebraných soudy v předchozích (v rozsudku odvolacího
soudu uvedených) řízeních, se lze naopak domnívat, že by i v případě, že by
(bývalí správci) postupovali jiným způsobem, bylo řízení o nároku žalobce na
zaplacení smluvní pokuty družstvem (…) pro žalobce neúspěšné“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 2560/2012, vysvětlil, že návrhem na pokračování v řízení (tam
přerušeném podle § 110 o. s. ř.) je též podání účastníka s návrhem na úkon,
který může soud učinit pouze v (pokračujícím) řízení. Pro řízení přerušená
prohlášením konkursu se k tomuto výkladu Nejvyšší soud přihlásil usnesením ze
dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 993/2012. Dovoláním napadaný rozsudek je
s uvedeným závěrem v souladu. Přípustnost dovolání nezakládají ani ty námitky dovolatele, jež jsou z
obsahového hlediska polemikou se skutkovými závěry, na nichž spočívá rozsudek
Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 249/2002-108, s nimiž se ztotožnily oba
soudy. Výhrady dovolatele v tomto směru nevystihují způsobilý dovolací důvod (§
241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být
nemůže. K té části dovolací argumentace, jež je z obsahového hlediska kritikou
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné
hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K
tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu
ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Jinou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., dovolatel (oproti svému mínění) Nejvyššímu
soudu k řešení nepředkládá. K dovolatelem namítaným vadám předcházejícího řízení (zejména
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí) poukazuje Nejvyšší soud na
ustanovení § 237 o. s. ř., z něhož vyplývá, že dovolací přezkum se zásadně
předpokládá pro posouzení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu
hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S
přihlédnutím k § 241a o. s. ř., který jako jediný způsobilý dovolací důvod
vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s.
ř.),
nejsou způsobilým dovolacím důvodem tvrzené vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední
povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové
(tvrzené) vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem
100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na řešení zbývajících námitek dovolatele pak napadené rozhodnutí nespočívá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a
žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu