29 Cdo 1374/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce Ing. M. M., zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v
Plzni – Jižním Předměstí, Husova 722/13, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) Ing. E.
U., 2) JUDr. J. K., 3) L. U., 4) Mgr. D. U. a 5) V. Ch., o zaplacení částky
520.000 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 83/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011,
č. j. 8 Cmo 143/2011-201, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8 Cmo
143/2011-201, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2010, č.
j. 42 Cm 83/2004-177, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. prosince 2010, č. j. 42 Cm
83/2004-177, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Ing. M. M. – dále též jen „úpadce“)
domáhal zaplacení částky 260.000 Kč po první, třetím, čtvrté a pátém žalovaných
(jako dědicích zemřelého Ing. J. U., správce konkursní podstaty úpadce) a
stejné částky po druhém žalovaném (JUDr. J. K., bývalému zvláštnímu správci
konkursní podstaty úpadce) z titulu náhrady škody, kterou mu měli bývalý
správce konkursní podstaty a zvláštní správce (stejným dílem) způsobit tím, že
při vymáhání pohledávky úpadce za jeho dlužníkem DŘEVOKOV, výrobní družstvo
(dále jen „družstvo“) v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 nepostupovali s odbornou péčí. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Krajský soud v Plzni prohlásil dne 14. září 2001 na majetek úpadce konkurs,
který odvolací soud dne 17. ledna 2002 zrušil. Konkursní soud dne 15. dubna
2002 prohlásil na majetek úpadce znovu konkurs, který trvá dosud. Správcem
konkursní podstaty byl ustaven Ing. J. U., zvláštním správcem pro obor vymáhání
pohledávek úpadce a pro vedení sporů před soudy a správními orgány byl ustaven
druhý žalovaný. 2/ Žalobce uzavřel s družstvem dne 28. května 1997 „dohodu o provedení
přístavby STK“ (dále též jen „dohoda o provedení přístavby“), v níž se družstvo
zavázalo ukončit stavební činnost, jež byla předmětem dohody o provedení
přístavby, ve lhůtě do 31. července 1997. V článku J) dohody byla „pro případ
porušení této smlouvy kteroukoliv ze smluvních stran“ sjednána smluvní pokuta
ve výši 1.000.000 Kč. 3/ Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích domáhal
vůči družstvu zaplacení částky 1.000.000 Kč z titulu smluvní pokuty za porušení
povinnosti ukončit ve sjednané lhůtě stavební činnost podle dohody o provedení
přístavby (dále též jen „sporná pohledávka“). Ve věci zaplatil soudní poplatek
za návrh na zahájení řízení ve výši 40.000 Kč. Krajský soud rozsudkem ze dne
26. června 2001, č. j. 12 Cm 543/99-62, žalobě vyhověl co do částky 200.000 Kč,
ve zbývajícím rozsahu ji zamítl jako nedůvodnou s tím, že využil moderační
právo dané mu ustanovením § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“), a nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil na
uvedenou částku. 4/ Žalobce (podáním ze dne 23. října 2001) i družstvo podali proti rozsudku
krajského soudu odvolání. Podáním ze dne 24. ledna 2003 vzal zvláštní správce
žalobcem podané odvolání zpět s odůvodněním, že po prověření dokladové evidence
dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 5/ Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 4 Cmo
249/2002-108, (jednající na straně žalobce již se správcem konkursní podstaty)
zastavil řízení o odvolání žalobce a změnil ve vyhovující části rozsudek
krajského soudu tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl.
Vrchní soud přitom
dospěl k závěru, že družstvo nemohlo splnit svůj závazek dokončit ve stanovené
lhůtě přístavbu „STK“ v důsledku prodlení žalobce se splněním jeho smluvních
povinností, žalobci proto nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. 6/ Konkursní soud zamítl návrh žalobce a konkursní věřitelky Ing. J. M. (úpadcovy manželky), aby správce konkursní podstaty, jakož i zvláštní správce
byli zproštěni svých funkcí (usnesením ze dne 17. prosince 2004, č. j. 20 K
24/2001-278, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března
2005, č. j. 1 Ko 30/2005-298), neshledávaje takový návrh důvodným. 7/ Zástupce věřitelů souhlasil s vyloučením pohledávek za družstvem ze soupisu
majetku konkursní podstaty z důvodu jejich „nedobytnosti, nedostatečného
zdokumentování, pochybností o jejich existenci a pochybnosti o možnosti unést
důkazní břemeno“. 8/ Usnesením ze dne 11. února 2004, sp. zn. 20 K 24/2001, konkursní soud (mimo
jiné) schválil vyloučení úpadcových pohledávek vůči družstvu v celkové výši
15.882.588 Kč (zahrnujících také pohledávku z titulu smluvní pokuty) ze soupisu
majetku konkursní podstaty, a to z důvodu jejich nedobytnosti. Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně – odkazuje na
ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“) – uzavřel, že správce konkursní podstaty ani zvláštní správce jednáním,
které jim žalobce klade za vinu, neporušili povinnost postupovat při výkonu své
funkce s odbornou péčí a nezpůsobili žalobci tvrzenou škodu. Přitom zdůraznil, že zpětvzetím žalobcem podaného odvolání, ani případným
nepodáním dovolání ve výše označené věci nemohla být žalobci způsobena žádná
škoda již proto, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty vůbec nesvědčil. Ujednání o smluvní pokutě je podle názoru soudu prvního stupně totiž absolutně
neplatné pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), když z článku J) dohody o provedení
přístavby nelze dovodit, které konkrétní povinnosti mají být smluvní pokutou
zajištěny. Odvolání žalobce podané proti zamítavé části rozsudku krajského
soudu (ve kterém brojil pouze proti použití moderačního práva soudem) by navíc
„těžko něco změnilo“ na právním posouzení věci vrchním soudem, který k odvolání
družstva (proti vyhovující části označeného rozhodnutí) rovněž dospěl (byť z
jiných důvodů) k závěru, že žalobce nemá právo na zaplacení požadované smluvní
pokuty. Soud prvního stupně dále nesdílel ani názor žalobce, podle kterého správce
konkursní podstaty (zvláštní správce) mohl (a měl) v dovolání namítat procesní
pochybení vrchního soudu, který s ohledem na učiněné zpětvzetí odvolání rozhodl
o zastavení odvolacího řízení, přestože řízení bylo v důsledku (opětovně)
prohlášeného konkursu na majetek žalobce přerušeno. Potud zdůraznil, že
zpětvzetí „žaloby“ (správně odvolání) učiněné zvláštním správcem „v sobě bez
dalšího zahrnovalo návrh na pokračování jinak ze zákona přerušeného odvolacího
řízení“.
Přehlédnout podle soudu prvního stupně konečně nelze ani to, že zvláštní
správce vzal zpět odvolání podané žalobcem proti zamítavé části rozsudku
krajského soudu z důvodu pochybností o existenci žalované pohledávky a její
vymahatelnosti, přičemž ze stejných důvodů byla tato pohledávka také vyloučena
(se souhlasem zástupce věřitelů) ze soupisu majetku konkursní podstaty. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 8
Cmo 143/2011-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a ve
shodě s ním uzavřel, že porušení povinnosti správce konkursní podstaty a
zvláštního správce postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí ve smyslu
ustanovení § 8 odst. 2 ZKV nebylo v řízení prokázáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového
zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (uplatňuje tak dovolací důvody vymezené v ustanovení § 241a odst. 2
a 3 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel má především za nesprávný závěr soudů nižších stupňů o absolutní
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. V této souvislosti zdůrazňuje, že již v
řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích dospěly soudy při
projednávání předmětné žaloby k závěru, že dohoda o provedení přístavby (včetně
v ní obsaženého ujednání o smluvní pokutě) je platná. Takto vyřešená předběžná
otázka tedy již „nabyla právní moci“ a soudy by ji proto měly „akceptovat“. Z
textu dohody přitom podle přesvědčení dovolatele jednoznačně vyplývá, že
povinností družstva, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, byl závazek
přestavět „STK“ do 31. července 1997 tak, aby „stavebně“ vyhovovala „zákonu o
provozování STK“. Ujednání o smluvní pokutě proto nemohlo být, i se zřetelem k
autonomii vůle smluvních stran, neplatné.
Podle dovolatele neobstojí ani závěr soudů nižších stupňů, podle kterého
správce konkursní podstaty a zvláštní správce nepochybili, jestliže
nepovažovali za procesní pochybení postup vrchního soudu, který rozhodl o
zastavení řízení o odvolání žalobce v době, kdy bylo odvolací řízení (v
důsledku prohlášení konkursu na majetek úpadce) přerušeno. Návrh na pokračování
v řízení přitom žádný z účastníků neučinil a nelze jej bez dalšího dovodit ani
ze samotného úkonu zpětvzetí. Potud dovolatel odkázal též na závěry formulované
Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 17. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1828/2000 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročníku 2001, pod číslem 27).
Soudům obou stupňů dále vytýká, že neprovedly žalobcem navrhované důkazy
(výslechem účastníků), náležitě neodůvodnily svůj závěr o nevymahatelnosti
sporné pohledávky, nesprávně zjistily skutkový stav věci a nezohlednily, že
sporná pohledávka byla součástí (dosud nevypořádaného) společného jmění
manželů.
První a druhý žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání zamítnout, majíce závěry
napadeného rozhodnutí za správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí je (v posouzení otázky platnosti ujednání o
smluvní pokutě) v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se nejprve věcí zabýval v rovině právního posouzení věci
(dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Jinak řečeno, při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud
vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto
skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem
19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce
postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností,
které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná
obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem
funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce. Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v rozsudku ze dne
12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (uveřejněném pod číslem 88/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž uzavřel, že za takto vzniklou
škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se
dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
2225/2008 (uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou
účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti
uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem
této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné
občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/
porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a
4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní
břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho
existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn.
29 Odo 379/2001, uveřejněný
pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku,
konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův. Povinností
správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8
odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a
spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně
právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby
nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností
vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného
hospodáře“ (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009, ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1043/2012, ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012 nebo ze dne 22. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012). Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí (v intencích ustanovení § 8 odst. 2 ZKV) se nepochybně rozumí i jeho
povinnost zásadně uplatnit a vymáhat ve prospěch podstaty pohledávky, které má
úpadce za svými dlužníky nebo osobami, které takové pohledávky zajišťují (k
tomu srov. § 14 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV a § 27 odst. 4 ZKV). Nosným důvodem, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně, byl (se soudem prvního stupně sdílený) závěr, podle něhož
správce konkursní podstaty a zvláštní správce svým postupem v řízení vedeném
před Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn.
12 Cm 543/99
(zpětvzetím žalobcem podaného odvolání proti zamítavé části rozhodnutí
krajského soudu a nepodáním dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu)
neporušili povinnost postupovat při výkonu jejich funkcí s odbornou péčí, když
pohledávka z titulu smluvní pokuty, kterou žalobce v daném řízení (před
prohlášením konkursu na jeho majetek) uplatňoval, nevznikla pro neplatnost
ujednání o smluvní pokutě a na majetku úpadce proto ani nemohla být tímto
postupem způsobena žádná škoda. Odvolacímu soudu lze nepochybně v obecné rovině přisvědčit v závěru, že v
situaci, kdy by úpadce nemohl uspět s žalobou o zaplacení sporné pohledávky již
z toho důvodu, že taková pohledávka ve skutečnosti nevznikla, pak ani vytýkaným
postupem v řízení o úpadcově žalobě by správce konkursní podstaty či zvláštní
správce nemohli žalobci (konkursní podstatě) způsobit žádnou škodu (kdyby
žalobcem tvrzené právo na zaplacení smluvní pokuty neexistovalo, nemohly by ani
žalobcem požadované procesní úkony správce konkursní podstaty, resp. zvláštního
správce na konečném výsledku sporu nic změnit). Za daného stavu tak pro výsledek dovolacího řízení bylo určující prověření
správnosti závěru odvolacího soudu o neexistenci sporné pohledávky (z důvodu
neplatnosti ujednání o smluvní pokutě). Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a
vážně, určitě a nesrozumitelně; jinak je neplatný. Podle ustanovení § 544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí
být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2). Sankce neplatnosti právního úkonu se podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho
obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu
nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti
právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému
poznání, co chtěl účastník projevit. Pro případy, kdy o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, ukládá
zákon (jde-li o občanskoprávní vztahy v ustanovení § 35 obč. zák. a jde-li o
obchodní závazkové vztahy, především v ustanovení § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku) soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem, přičemž
současně stanoví též návod, jak to má učinit (jaká hlediska jsou pro tento
výklad rozhodná). Podle ustáleného výkladu podávaného Nejvyšším soudem je vůle, vtělená do
smlouvy, svým projevem určitá, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná,
tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu
adekvátně vnímat (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna
1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1998, pod číslem 1 přílohy nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. března 2000, sp. zn.
20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce určitosti vymezení povinnosti, v důsledku jejíhož porušení je dlužník
povinen smluvní pokutu zaplatit, jako jedné z podmínek platnosti ujednání o
smluvní pokutě, se Nejvyšší soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 22. června
2012, sp. zn. 32 Cdo 493/2011. V něm vysvětlil, že požadavek určitosti vymezení
povinností, zajištěných smluvní pokutou, je naplněn nejen v případě, jsou-li
zajišťované povinnosti výslovně jednotlivě individualizovány, nýbrž i v
situaci, je-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinností,
tvořících ucelený a identifikovatelný soubor, aniž by bylo případné porušení
jednotlivých povinností ve smlouvě konkretizováno (potud Nejvyšší soud odkázal
také na důvody rozsudku ze dne 20. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006,
uveřejněného pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
rozsudku ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003). Za ujednání
odpovídající uvedeným kritériím pak měl i dohodu účastníků (učiněnou ve smlouvě
o výhradním zprostředkování), podle které se smluvní pokuta bude vztahovat na
„porušení jakéhokoliv závazku zájemce vyplývajícího mu ze smlouvy“, když takto
vyjádřený smluvní projev vůle nezanechává žádné nejasnosti o tom, splnění
kterých povinností bude smluvní pokuta zajišťovat. Podle Nejvyššího soudu bylo
zcela nepochybné, že účastnice v posuzovaném případě vymezily (ohraničily)
smluvní povinnosti, jejichž splnění má smluvní pokuta zajišťovat, tak, že jde o
všechny povinnosti, které vyplývají žalované z konkrétní smlouvy. Z pohledu výše uvedených závěrů a s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu
věci je zřejmé, že názor odvolacího soudu o neurčitosti ujednání o smluvní
pokutě (zakládající právo na její zaplacení v případě porušení kterékoliv
povinnosti založené uzavřenou dohodou o provedení přístavby) nemůže obstát. Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovolací
argumentací, rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude třeba především zodpovědět (jako předběžnou) otázku,
zda konečný výsledek řízení vedeného před Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 543/99 by byl pro úpadce příznivější, nevzal-li
by zvláštní správce konkursní podstaty zpět úpadcem podané odvolání proti
zamítavé části rozhodnutí krajského soudu, případně podal-li by správce
konkursní podstaty (zvláštní správce) proti rozhodnutí vrchního soudu v dané
věci dovolání (jinak řečeno, zda by při „řádném“ postupu správce konkursní
podstaty a zvláštního správce byl žalobce s uplatněním sporné pohledávky v
označeném řízení úspěšný). K tomu srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku
bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. června 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84,
publikovaného pod číslem 13/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004, ze
dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, nebo ze dne 16. října 2008, sp.
zn. 25 Cdo 4495/2007.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu