ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce GANES, s. r. o., se sídlem v Ledči nad Sázavou, Marie Majerové 1152,
PSČ 584 01, identifikační číslo osoby 48171981, zastoupeného JUDr. Janou
Flégrovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 14, PSČ
584 01, proti žalované Ing. E. H., zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL. M.,
advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, PSČ 360 01, za
účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze
8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, jako
vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, o zaplacení částky 18.535,21
EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.
41 C 17/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
30. května 2012, č. j. 25 Co 47/2012-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 13.794 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
zástupce žalované.
III. Žalobce a vedlejší účastník řízení na straně žalované vůči sobě
nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 41 C 17/2011-89, zamítl Okresní soud v
Karlových Varech žalobu, kterou se žalobce (GANES, s. r. o.) domáhal vůči
žalované (Ing. E. H.), za účasti Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna
Insurance Group, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalované, zaplacení
částky 18.535,21 EUR s příslušenstvím (tvořeným ročním úrokem z prodlení ve
výši 9 % za dobu od 14. září 2006 do 31. prosince 2006, ve výši 9,5 % za dobu
od 1. ledna 2007 do 30. června 2007, ve výši 9,75 % za dobu od 1. července 2007
do 31. prosince 2007, ve výši 10,5 % za dobu od 1. ledna 2008 do 30. června
2008, ve výši 10,75 % za dobu od 1. července 2008 do 31. prosince 2008 a za
dobu od 1. ledna 2008 do zaplacení ve výši zákonného úroku z prodlení) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalobce obchodoval s německou společností EPV GmbH & Co (dále jen „úpadce
E“ nebo „společnost E“), na jejíž majetek prohlásil konkurs Obvodní soud
Pforzheim (dále jen „německý insolvenční soud“) v roce 2000. 2/ Dne 9. března 2000 zmocnil žalobce advokátní kancelář Kubal a Kollegen
(dále jen „advokátní kancelář K“), aby jej zastupovala v konkursu vedeném na
majetek úpadce E, včetně přihlášení pohledávky. 3/ Pohledávka žalobce byla uznána v konkursu vedeném na majetek úpadce E ve
výši 297.993,69 EUR. 4/ Dopisem ze dne 15. srpna 2000 sdělil německý insolvenční správce z
advokátní kanceláře GRUB BRUGGER a PARTNER (dále jen „advokátní kancelář G“)
žalobci, že v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce E je nutno počítat
pouze s minimálním podílem uspokojení přihlášených pohledávek (pod hranicí 1 %). 5/ Usnesením ze dne 28. května 2003, sp. zn. 54 K 23/2003, prohlásil Krajský
soud v Plzni (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce
Strojsmalt Karlovy Vary, akciová společnost (dále jen „úpadce S“). 6/ Mezi majetek úpadce S byla zařazena i pohledávka vůči úpadci E ve výši
113.303,71 EUR a žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce S) ji v
této výši přihlásila (prostřednictvím advokátní kanceláře K) do konkursu
vedeného na majetek úpadce E. 7/ Žalovaná požádala 20. listopadu 2004 konkursní soud o prodloužení lhůty k
podání konečné zprávy, s tím, že jediným majetkem sepsaným do konkursní
podstaty (úpadce S) je pohledávka za úpadcem E (toho času v konkursu). O
prodloužení této lhůty požádala žalovaná znovu 6. ledna 2006 a 20. června 2006. 8/ Dopisem ze dne 13. září 2006 požádala advokátní kancelář K úpadce S o
sdělení čísla účtu, aby mu mohla převést částku 18.436,44 EUR, kterou převedl
na účet advokátní kanceláře K insolvenční správce (úpadce E) Dr. Bilgery (dále
jen „německý insolvenční správce“). 9/ Usnesením ze dne 24. listopadu 2006 zrušil německý insolvenční soud konkurs
na majetek úpadce E, s tím, že proběhlo konečné rozdělení a německý insolvenční
správce zařídil 29. srpna 2006 vyplacení insolvenční kvóty ve výši 6,05 %
(18.028,62 EUR) na pohledávku žalobce ve výši 297.993,69 Kč procesnímu
zmocněnci - advokátní kanceláři K.
10/ Správkyně konkursní podstaty úpadce S požádala dne 13. července 2007
e-mailem advokátní kancelář K o sdělení, zda je již ukončeno konkursní řízení
úpadce E a jak vysoká je částka, kterou úpadce S ještě dostane a kdy. 11/ Dopisem ze dne 17. září 2007 sdělila advokátní kancelář K správkyni
konkursní podstaty úpadce S, že jí není známo, zda bylo ukončeno konkursní
řízení úpadce E a že částka vyplacená úpadci S činí 18.436,44 EUR, s tím, že
závěrečný účet nemá advokátní kancelář K k dispozici. 12/ Dopisem ze dne 12. prosince 2007 sdělila advokátní kancelář G správkyni
konkursní podstaty úpadce S (v odpověď na její e-mail), že pro úpadce S jí byla
ze zjištěné částky 113.303,71 EUR vyplacena následující kvóta: dne 11. září
2006 6,05 % (6.854,87 EUR), dne 15. června 2007 0,17 % (192,62 EUR), celkem
6,22 % (7.047,49 EUR). K dopisu bylo připojeno usnesení ze dne 24. listopadu
2006, jímž německý insolvenční soud zrušil konkurs na majetek úpadce E. 13/ Podle rozvrhového usnesení konkursního soudu ze dne 17. září 2007, č. j. 54 K 23/2003-118, které nabylo právní moci 18. října 2007, rozdělila správkyně
konkursní podstaty úpadce S mezi konkursní věřitele první a druhé třídy částku
628.476,75 Kč. 14/ Podle dopisu advokátní kanceláře K z 18. února 2008 tato advokátní
kancelář obdržela v září 2007 od německého insolvenčního správce částku
18.535,21 EUR, kterou převedla úpadci S; učinila tak proto, že německý
insolvenční správce uskutečnil platbu bez jakéhokoli dopisu a nezaslal ani
seznam příslušných věřitelů a jejich výplat. K telefonickému dotazu na
německého insolvenčního správce bylo advokátní kanceláři K vysvětleno, že jde o
platbu pro úpadce S. Další platby advokátní kancelář K neobdržela. 15/ Usnesením ze dne 3. března 2008, č. j. 54 K 23/2003-133, zrušil konkursní
soud konkurs na majetek úpadce S po splnění rozvrhového usnesení a správkyni
konkursní podstaty úpadce S uložil, aby mu do 30 dnů od právní moci usnesení
písemně oznámila, zda uzavřela účetní knihy a sestavila účetní závěrku úpadce S. 16/ Dopisem ze dne 5. března 2008 žádal žalobce společnost Rödl + Partner
(dále jen „společnost R“) o poskytnutí informací ohledně neoprávněně vyplacené
částky 18.535,21 EUR úpadci S a požádal o zaslání usnesení německého
insolvenčního soudu o zrušení konkursu na majetek úpadce E. 17/ Dopisem ze dne 22. dubna 2008 sdělila společnost R žalobci, že úpadci S
byla poukázána na účet z majetkové podstaty úpadce E (prostřednictvím advokátní
kanceláře K) částka 18.535,21 EUR, ačkoliv jde o částku, která měla být
poukázána žalobci. 18/ Dopisem ze dne 9. května 2008 žádal žalobce o pomoc ve věci částky
18.535,21 EUR neoprávněně vyplacené úpadci S a dopisem ze dne 21. května 2008
požádal žalovanou o rozvrhové usnesení z konkursu vedeného na majetek úpadce E. 19/ Dopisem ze dne 7. července 2008 odmítla advokátní kancelář K poskytnout
žalobci jakoukoli platbu pro neexistenci zavinění na její straně. 20/ Dopisem ze dne 29.
července 2008 advokátní kancelář K opět popřela
zaviněné porušení smlouvy, s tím, že byla žalobcem pouze pověřena přihlásit
jeho pohledávku a další korespondenci již žalobce vedl s německým insolvenčním
správcem. Na tomto základě - vycházeje z ustanovení § 420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl soud k
závěru, že žalovaná není ve sporu pasívně legitimována. Soud přitakal žalobci v
tom, že byl poškozen v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce E, uzavřel
nicméně, že toto poškození nezavinila žalovaná, ale německý insolvenční
správce, popřípadě německá advokátní kancelář (advokátní kancelář K), která si
ověřila výplatu předmětné částky u německého insolvenčního správce pouze
telefonicky. Žalovaná postupovala (dle soudu) s odbornou péčí a v souladu se
zákonem o konkursu a vyrovnání. Žalovaná předložila konkursnímu soudu konečnou
zprávu, kterou konkursní soud schválil 20. června 2007. Peněžité plnění za
úpadce E zařadila žalovaná řádně do konkursní podstaty (úpadce S) a vyplatila
je na základě rozvrhového usnesení věřitelům úpadce S. O tom, že plnění náleží
žalobci (a nemělo být rozděleno mezi věřitele úpadce S), se žalovaná
prokazatelně dozvěděla až v prosinci 2007. Soud proto přitakal žalované v tom,
že plnění přijala v dobré víře, když žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by
se tak stát nemělo. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 25 Co 47/2012-131, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to, že mezi účastníky řízení v zásadě není sporu o
skutkových okolnostech případu. Vycházeje (stejně jako okresní soud) z
ustanovení § 420 obč. zák. a § 8 odst. 2 ZKV pak odvolací soud uzavřel, že:
1/ Žalovaná neporušila povinnost uloženou soudem (což žalobce ani netvrdí),
takže je zapotřebí zkoumat, zda případně porušila povinnost uloženou zákonem;
tedy povinnost postupovat s odbornou péčí, která zahrnuje i obecnou povinnost
počínat si tak, aby nedocházelo ke škodě, vyjádřenou ustanovením § 415 obč. zák. Poté by bylo třeba zkoumat i další předpoklady náhrady škody (jak
vyplývají z obecných právních předpisů), a to nejen existenci škody a porušení
právní povinnosti, ale také příčinnou souvislost mezi nimi. Vzhledem k
ustanovení § 8 odst. 2 ZKV (povinnost odborné péče) není třeba dalšího
předpokladu, a to případného zavinění. 2/ Žalovaná by porušila povinnost jednat při výkonu funkce s odbornou péčí,
jen kdyby při odborném výkonu funkce správce konkursní podstaty v daném případě
měla či mohla předpokládat, že dojde k pochybení německého insolvenčního
správce nebo německé advokátní kanceláře. Takový předpoklad však po ní nebylo
možné požadovat. 3/ Povinnost výkonu funkce s odbornou péčí žalovanou je limitována povinností
výkonu odborné péče (předpokladem takového výkonu) u partnerů, kteří jsou
profesionálními osobami ve svém oboru (u německého insolvenčního správce a u
německé advokátní kanceláře).
Ani při zvýšené míře opatrnosti nelze požadovat,
aby český správce konkursní podstaty a priori předpokládal chybný postup u
„německých partnerů - profesionálů“. 4/ Žalovaná přihlásila do německého konkursu pohledávku ve výši mnohonásobně
převyšující částky, jež jí byly postupně zaslány německou stranou. Podle výpisů
z účtu vedeného žalovanou jako správkyní konkursní podstaty úpadce S u banky je
zřejmé, že vždy šlo o platby označené „Strojsmalt“ od subjektu označeného
„Raffael Kubal“ a „Dr. Wolfang Bilgery“. Odtud je (rovněž) zřejmé, že má jít o
plnění na pohledávku přihlášenou do německého konkursu. Nebylo lze požadovat po
žalované, aby pochybovala o správnosti vyplacených plnění (v tom smyslu, že by
skutečné plnění mělo být nižší) a aby předpokládala, že bylo posláno více, než
(úpadci S) přísluší. Jestliže žalovaná ona plnění zahrnula do konkursní
podstaty úpadce S, uvedla je v závěrečné zprávě a navrhla je rozvrhnout mezi
věřitele úpadce S, pak postupovala „zcela standardně a správně“. 5/ Žádný předpis výslovně nestanoví, že by žalovaná v takovém případě musela
vyčkat rozvrhového usnesení v německém konkursním řízení. Ani skutečnost, že se
žalovaná posléze dotazovala na výsledek německého konkursu, nesvědčí o
pochybnostech žalované (potud, že by měla obdržet méně), nýbrž o záměru ověřit
si, zda úpadci S nebude případně poskytnuta ještě další částka. Žalobcova
námitka, že žalovaná měla z účetních důvodů čekat na rozvrhové usnesení, tak
nemůže obstát. 6/ Po posouzení všech okolností věci nemá odvolací soud za prokázáno, že by
žalovaná porušila právní povinnost, především povinnost postupovat při výkonu
funkce správce konkursní podstaty s odbornou péčí. 7/ I kdyby však žalovaná tuto povinnost porušila, chyběla by příčinná
souvislost se škodou způsobenou žalobci; škoda byla způsobena v první řadě
pochybením německého insolvenčního správce a německé advokátní kanceláře.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti oběma jeho výrokům) podal
žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že jde o
věc dovolacím soudem neřešenou. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že nesprávně posoudil povinnost
žalované, coby správkyně konkursní podstaty, postupovat při výkonu své funkce s
odbornou péčí a nesprávně vyhodnotil odpovědnost žalované podle § 8 odst. 2
ZKV. Při určení, zda žalovaná porušila povinnost jednat při výkonu funkce s
odbornou péčí, omezil odvolací soud své úvahy pouze na předvídatelnost
pochybení německého insolvenčního správce nebo německé advokátní kanceláře
žalovanou, což je (dle dovolatele) úvaha „zcela zavádějící a nedostatečná“. Povinnosti žalované jako správce konkursní podstaty nejsou v zákoně taxativně
vymezeny a v rámci její povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí
(§ 8 odst. 2 ZKV) bylo nezbytné, aby vyčkala rozhodnutí německého insolvenčního
soudu ze dne 24. listopadu 2006, o zrušení konkursu na majetek (úpadce E) a
rozvrhového usnesení s uvedením přesné částky, která má být zahrnuta do
konkursní podstaty úpadce S. Tyto listiny byly jedinými doklady, na jejichž
základě měla žalovaná (kdyby postupovala s odbornou péčí), zahrnout plnění
přijatá od německých odesílatelů „bez jakýchkoliv pochybností“ do konkursní
podstaty. Soud nemůže žalovanou zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci poukazem
na pochybení německých partnerů - profesionálů. Bylo zákonnou povinností
žalované postupovat odborně a profesionálně (před zápisem do seznamu správců
konkursní podstaty musela žalovaná svou odbornost soudu prokázat). Ze své
dlouholeté činnosti správce konkursní podstaty musela žalovaná vědět, že jako
správce konkursní podstaty úpadce S je účastna řízení vedeného před soudem a že
výsledkem každého soudního řízení je určité rozhodnutí soudu ve věci samé,
které je od právní moci závazné pro účastníky řízení i pro třetí osoby. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná takového „konečného“ rozhodnutí ve věci
nevyčkala, připravila rozvrhové usnesení a finanční prostředky vyplatila. Žádné
kroky k nápravě neučinila žalovaná poté, co dozvěděla o svém pochybení. Nekontaktovala ani pojišťovnu, ani poškozené (s ohledem na výši plnění
přijatého žalovanou musela být poškozeným i další osoba, nejen žalobce).
Zahrnula-li žalovaná finanční prostředky z německého konkursu do konkursní
podstaty úpadce S a vyplatila-li je následně jednotlivým věřitelům, aniž měla k
dispozici pravomocné rozhodnutí německého soudu nebo německého správce
konkursní podstaty o výši plnění na přihlášenou pohledávku, pak svou funkci
nevykonávala s odbornou péčí (když jí bylo známo, že proti rozvrhovému usnesení
lze podat opravný prostředek a že soud ukládá správci konkursní podstaty
vyplatit výtěžek zpeněžení konkursní podstaty ve lhůtě, jejíž počátek je vázán
na právní moc rozvrhového usnesení). Je pravdou (pokračuje dovolatel), že žádný právní předpis neukládal žalované
vyčkat rozvrhového usnesení v německém konkursním řízení, což (ale) nevylučuje
její povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí. Zde je na místě
poukázat na předpokládanou odbornost žalované; i laická veřejnost je srozuměna
s tím, že u každého rozhodnutí soudu je třeba vyčkat jeho právní moci. „Není
myslitelné, aby správce konkursní podstaty, který po prohlášení konkursu na
majetek úpadce plní práva a povinnosti statutárního orgánu, zodpovídá za
majetek úpadce, za vedení účetnictví, atd., musel mít taxativně stanovené
povinnosti, které má při výkonu funkce plnit“. Jestliže však žalovaná nakládala
s „cizími“ finančními prostředky bez konečného rozhodnutí německého soudu o
výši poměrné části uplatněného nároku dále, musela si být vědoma toho, že nemá
k dispozici žádný objektivní a nezpochybnitelný titul, kterým by doložila a
obhájila svůj postup při rozvrhu konkursní podstaty úpadce S. Velký důraz na odbornou péči při postupu žalované (při nakládání s finančními
prostředky zahrnutými do konkursní podstaty) musí být požadován i vzhledem k
nemožnosti nápravy nesprávného rozhodnutí a postupu žalované po vyplacení
finančních prostředků. Žalovaná nemohla být v době sepisu rozvrhového usnesení a výplaty plnění z
konkursní podstaty jednotlivým věřitelům v dobré víře, že rozděluje peníze
skutečně patřící do konkursní podstaty úpadce S. Dobrou víru měli pouze
věřitelé úpadce S, kteří obdrželi „poměrnou část přihlášených pohledávek“ po
právní moci rozvrhového usnesení úpadce S. Věřitelé museli být v „Jiříkově
vidění“ nad částkou získanou z konkursní podstaty (22,9 % z přihlášené
pohledávky), neboť původně avizovaná částka neměla překročit 1 % z přihlášené
(respektive zjištěné), pohledávky. Existence pohledávky vůči úpadci E „byla
tedy důvodně“ i příčinou vlastního vyhlášení konkursu úpadce S. Kdyby každý účastník soudního řízení nebo každý občan byl nucen bezmezně věřit
v odbornost pracovníků soudu, advokátů, notářů či jiných profesí, ztratil by na
významu celý institut opravných prostředků a kárných řízení. Na druhou stranu,
jako účastník soudního řízení, který se cítí být (je) poškozen jednáním
žalované i dosavadními výroky soudů, věří dovolatel v spravedlivé a nestranné
vyústění této pře. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout s tím, že není dán zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí. Přitom s poukazem na závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn.
29 Cdo 2316/2009 [jde
o rozsudek uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 149/2011“), který je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu], dovozuje, že otázka odpovědnosti za škodu způsobenou správcem konkursní
podstaty při výkonu funkce je řešena konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího
soudu tak, že správce konkursní podstaty za škodu odpovídá podle ustanovení §
420 odst. 1 obč. zák. Pro případ, že dovolání bude shledáno přípustným, je žalovaná navrhuje
zamítnout s tím, že napadené rozhodnutí je věcně správné. Zdůrazňuje, že oba
soudy dospěly k závěru, že žalovaná neporušila žádné povinnosti. Pohledávka
úpadce přihlášená do německého konkursu převyšovala mnohonásobně peněžitou
částku vyplacenou německou stranou do konkursní podstaty úpadce S. Jednotlivá
peněžitá plnění byla navíc vždy označena tak, že žalovaná neměla (ani nemohla
mít při vynaložení odborné péče) důvodné pochybnosti o tom, že vyplacené
prostředky náleží po právu do konkursní podstaty úpadce S. Odvolací soud pak
správně uzavřel, že i kdyby se žalovaná dopustila protiprávního jednání (což
nebylo prokázáno), nebyla by dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a
škodou, kterou způsobil německý správce konkursní podstaty a německý advokát. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje
řešení otázky (dovoláním předestřené) odpovědnosti správce konkursní podstaty
za škodu způsobenou tím, že k uspokojení úpadcových věřitelů použil peněžní
prostředky, jež úpadci nenáležely; v konkursních souvislostech jde o otázku
dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 8 odst. 2 ZKV správce je povinen při výkonu funkce
postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností,
které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná
obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem
funkce správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce. Dle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce S (28. května
2003) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
nedoznalo změn. Přitom úprava obsažená v zákoně o konkursu a vyrovnání platila
pro konkurs vedený na majetek úpadce S až do skončení konkursního řízení (srov. § 432 odst. 1 insolvenčního zákona i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září
2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Podle ustanovení § 420 obč. zák. (jež od prohlášení konkursu na majetek úpadce
S do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanským zákoníkem, též nedoznalo změn), každý odpovídá za škodu, kterou
způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena
právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich
činnosti těmi, které k této činnosti použili.
Tyto osoby samy za škodu takto
způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle
pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování odpovědnosti správce
konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím
osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, je ustálena následovně:
1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v
důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo
soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty
podle § 420 odst. 1 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března
2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněný pod číslem 96/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011,
uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„R 22/2014“)]. 2/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněný pod
číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 63/2009“),
R 96/2013, R 22/2014]. 3/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího
majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných
osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R
22/2014). 4/ Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s
odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu
řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména
činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k
tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku
2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník
2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn.
29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, R 22/2014). 5/ Povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností
vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce „s péčí řádného
hospodáře“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo
5194/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo
1043/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo
2631/2012). 6/ Mezi činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen, patří i
povinnost vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich
vystupovat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2631/2012) a
vymáhat tak ve prospěch konkursní podstaty (i) peněžité pohledávky, které má
úpadce za svými dlužníky (§ 27 odst. 4 ZKV). Z hlediska posuzování předpokladů obecné občanskoprávní odpovědnosti za škodu
ve smyslu § 420 obč. zák. je dále literatura i rozhodovací praxe soudů ustálena
v těchto závěrech:
K základním předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědností za škodu
patří: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální
nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a
důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy
a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce
prokazuje, že škodu nezavinil. Srov. v literatuře např. Švestka, J. - Spáčil,
J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání,
Praha, C. H. Beck 2008, str. 1063 a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný pod číslem
56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“) nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný
pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K jednotlivým předpokladům odpovědnosti za škodu Nejvyšší soud pro poměry dané
věci uvádí:
1/ K porušení právní povinnosti. Odvolací soud založil závěr, že byl důvod zamítnout žalobu o náhradu škody, na
tom, že žalovaná svým jednáním nenaplnila již první z předpokladů odpovědnosti
za škodu (nekonala protiprávně, neporušila právní povinnost). Oproti tomu
dovolatel dovozuje u žalované porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce
„s odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV) z toho, že:
a/ Poté, co od advokátní kanceláře K obdržela (jako plnění od úpadce E) i
částku 18.535,21 EUR, připravila její rozvrh a v jeho rámci ji vyplatila
věřitelům úpadce S, aniž vyčkala (pravomocného) rozvrhového usnesení úpadce E a
(pravomocného) usnesení o zrušení konkursu vedeného na majetek úpadce E.
b/ Poté, co se dozvěděla o svém pochybení, neučinila žádné kroky ke zjednání
nápravy a nekontaktovala pojišťovnu ani poškozené (dovolatel míní, že s ohledem
na výši plnění, které žalovaná přijala, musí být poškozeným nejen on). Oba soudy vyšly ve skutkové rovině též z obsahu rozvrhového usnesení
konkursního soudu v konkursní věci úpadce S ze 17. září 2007, které nabylo
právní moci 18. října 2007 a bylo vydáno (podle svého obsahu) na základě toho,
že usnesení ze dne 20. června 2007, č. j. 54 K 23/2003-113, jímž konkursní soud
schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o
vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty úpadce S (dále jen
„konečná zpráva“), nabylo právní moci 10. července 2007. Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že podle ustáleného výkladu podávaného
soudní praxí konečná zpráva neřeší otázku způsobu a rozsahu uspokojení
pohledávek konkursních věřitelů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2002, sp. zn. 1 Ko 552/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 11, ročník 2002, pod číslem 224, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 1111/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 11, ročník 2007, pod číslem 170), má (však) obsahovat výsledky
přezkumných jednání a incidenčních sporů [srov. literatuře Zoulík, F.: Zákon o
konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen
„Zoulík“), str. 167 a v judikatuře usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna
2012, sp. zn. 29 Cdo 2106/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
4, ročník 2013, pod číslem 49], i údaj o tom, jak vysoký výtěžek zpeněžení má
být rozdělen mezi konkursní věřitele, jakož i přehled pohledávek (včetně
označení tříd), jež z tohoto výtěžku mají být hrazeny, včetně údaje o
pohledávkách předurčených k uspokojení před rozvrhem (nikoli však údaj o tom,
jaká výše uspokojení v procentech či podílu náleží konkursním věřitelům pro
jejich pohledávky první nebo druhé třídy) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3905/2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 10, ročník 2013, pod číslem 141, Zoulík, str. 168, Steiner, V.: Zákon o
konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 191]. Zoulík k tomu dodává (str. 167), že jakmile je skončeno zpeněžení
podstaty, sestaví správce konečnou zprávu, která se netýká jen postupu
zpeněžení, ale je celkovou bilancí jeho činnosti. Musí vlastně podat celkový
přehled o tom, čeho bylo v rámci konkursu dosaženo. V intencích řečeného se předpokládá, že součástí konečné zprávy bude i údaj o
dosažených výsledcích zpeněžení majetku konkursní podstaty, včetně údaje o
dosažených výsledcích uplatňování nároků úpadce vůči jeho dlužníkům (§ 27 odst. 4 ZKV). Je-li výše nároku vymoženého od úpadcova dlužníka nižší než nominální
výše úpadcovy pohledávky, musí být správce konkursní podstaty připraven doložit
(v rámci projednání konečné zprávy) důvod tohoto rozdílu.
Jde-li o pohledávku
uspokojenou, na kterou bylo zčásti plněno z konkursní podstaty úpadcova
dlužníka, je listinou dokládající (nižší) míru uspokojení pohledávky zpravidla
pravomocné rozvrhové usnesení vydané v konkursu vedeném na majetek úpadcova
dlužníka. Žalovaná (jako správkyně konkursní podstaty úpadce S) měla být
připravena doložit nižší (a konečnou) míru uspokojení pohledávky úpadce S vůči
úpadci E pravomocným rozvrhovým usnesením německého insolvenčního soudu [srov. § 196 a násl. německého insolvenčního řádu o závěrečném (konečném) rozvrhu]. V
situaci, kdy německý insolvenční soud zrušil (v intencích § 200 německého
insolvenčního řádu) konkurs na majetek úpadce E (pro splnění konečného rozvrhu)
již usnesením z 24. listopadu 2006, je zjevné, že v konkursu vedeném na majetek
úpadce S mohlo (a mělo) být doloženo pravomocné rozvrhové usnesení německého
insolvenčního soudu již v době schválení konečné zprávy (20. června 2007). Jestliže žalovaná (coby správkyně konkursní podstaty úpadce S) neměla
pravomocné rozvrhové usnesení německého insolvenčního soudu k dispozici ani v
době, kdy konkursní soud vydal (konečné) rozvrhové usnesení (17. září 2007),
jímž byl mezi (konkursní) věřitele úpadce S rozdělen výtěžek zpeněžení majetku
konkursní podstaty (včetně částky získané z konkursní podstaty úpadce E
částečným plněním na pohledávku přihlášenou do konkursu vedeného na majetek
úpadce E), pak Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že zanedbala povinnost
postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV). V době
schválení konečné zprávy (20. června 2007) ani v době přípravy a vydání
rozvrhového usnesení (17. září 2007) přitom neexistovala žádná překážka, pro
kterou by takové rozhodnutí nemělo sloužit jako doklad o výsledku vymáhání
pohledávky úpadce S. 2/ Ke vzniku škody. O existenci (skutečné) škody na majetku dovolatele (ve výši 18.535,21 EUR),
představované částkou, která se nedostala k dovolateli, ač mu podle rozvrhového
usnesení německého insolvenčního soudu měla být vyplacena na částečnou
(poměrnou) úhradu jeho pohledávky vůči úpadci E, soudy nižších stupňů ani
účastníci pochyb neměli. 3/ K příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Odvolací soud dále uzavřel, že i kdyby žalovaná porušila povinnost postupovat s
odbornou péčí způsobem popsaným dovolatelem, chyběla by příčinná souvislost se
škodou způsobenou dovolateli, neboť škoda byla způsobena v první řadě
pochybením německého insolvenčního správce a německé advokátní kanceláře. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že mezi nesprávným úředním postupem a škodou musí
existovat vztah příčiny a následku (kauzální nexus). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se
zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října
2010, sp. zn.
25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011,
sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod číslem 26/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li
příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává;
příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž
by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba
zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody
existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (R 33/2008)
Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované vyžádat si (pro účely
doložení výsledku vymáhání pohledávky úpadce S vůči úpadci E) a být připravena
doložit ke konečné zprávě (a nejpozději pak při přípravě rozvrhu) rozvrhové
usnesení německého insolvenčního soudu a škodou vzniklou žalobci tak není
(nebude) dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik
škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která
nemá věcný vztah k porušení výše popsané povinnosti žalované. V dané věci nebylo mezi stranami sporu o tom, že při vymáhání jejich pohledávek
vůči úpadci E je v konkursu vedeném na majetek úpadce E v Německu zastupovala
stejná advokátní kancelář (advokátní kancelář K). Na základě zjištěného
skutkového stavu pak lze k příčinné souvislosti mezi vznikem škody dovolateli a
porušením povinnosti žalované uvést, že:
1/ O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby
tvrzená škoda vznikla následkem onoho jednání žalované, tedy kdyby bylo
doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti žalovanou (nebýt toho, že si
žalovaná neopatřila rozvrhové usnesení německého insolvenčního soudu), ke škodě
na majetku dovolatele by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze
dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a v něm označené odkazy na literaturu
k teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012,
sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. 2/ Jestliže advokátní kancelář K obdržela na výplatu předepsané kvóty od
německého insolvenčního správce tu částku, kterou jako zástupce dovolatele i
žalované při vymáhání pohledávek v konkursu vedeném na majetek úpadce pro
zastoupené podle rozvrhového usnesení německého insolvenčního soudu obdržet
měla, pak platí, že rozvrhové usnesení vydané v konkursu vedené na majetek
úpadce E bylo (německým insolvenčním správcem) splněno jak vůči dovolateli, tak
vůči úpadci S.
Námitky (advokátní kanceláře K) že plnění, jež takto (pro
dovolatele a pro úpadce S) obdržela z konkursní podstaty úpadce E, nebylo
poskytnuto řádně (neboť německý insolvenční správce uskutečnil platbu bez
jakéhokoli dopisu a nezaslal ani seznam příslušných věřitelů a jejich výplat),
jsou právně bezcenné (nemohou vést k závěru, že tím, kdo nesplnil vůči
dovolateli nebo úpadci S povinnost plynoucí z rozvrhového usnesení, je německý
insolvenční správce), jestliže nebyl podán (advokátní kanceláří K coby
zástupcem dovolatele nebo coby zástupcem správkyně konkursní podstaty úpadce S)
opravný prostředek proti usnesení, jímž německý insolvenční soud zrušil konkurs
na majetek úpadce E proto, že rozvrhové usnesení bylo (řádně a včas) splněno. 3/ Zástupce věřitele (advokátní kancelář K), jenž pro zastoupeného (pro
dovolatele a pro žalovanou) vymohl plnění od věřitelova dlužníka (od úpadce E),
je v případě, že v rámci zastoupení nebylo ujednáno něco jiného, povinen vydat
(předat) toto plnění zastoupenému (dovolateli, správkyni konkursní podstaty
úpadce S). Tím, že toto plnění poukáže někomu jinému (zde tím, že plnění, jež
měl vydat dovolateli, poukázal správkyni konkursní podstaty úpadce S) zástupce
(advokátní kancelář K), povinnost vydat zastoupenému (dovolateli) pro něj
vymožené plnění nesplnil. Tím, že zástupce poukáže plnění určené zastoupenému
nesprávně někomu jinému [lhostejno, zda proto, že konal nedbale při
identifikaci plnění, jež pro zastoupeného převzal a že se předepsaným způsobem
(opravným prostředkem proti usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového
usnesení) neohradil proti způsobu, jímž mu dlužník zastoupeného plnění
poskytl], nezakládá (jde-li o plnění peněžité) žádný právní vztah mezi
zastoupeným a tím, kdo (nesprávně) obdržel plnění určené zastoupenému. Právě
proto, že poukázáním peněžitého plnění nesprávné osobě není zástupce zbaven své
povinnosti plnit zastoupenému (vydat zastoupenému pro něj vymožené plnění), je
majetková újma způsobená tím, že osoba, která plnění od zástupce nesprávně
obdržela, je nevrátila, újmou způsobenou zástupci, neboť on je (stále) povinen
plnit zastoupenému (vydat mu vymožené plnění) a je zjevné, že nemůže-li
zastoupenému vydat peněžité plnění, které pro něj vymohl (proto, že je
nesprávně poukázal jinam), musí mu toto plnění uhradit ze svého. 4/ Jinak řečeno, majetková újma vzniklá žalobci tím, že neobdržel peněžité
plnění vymožené pro něj na úhradu jeho pohledávky vůči úpadci E v rámci
konkursu vedeného na majetek úpadce E, není následkem jednání žalované, nýbrž
následkem porušení povinnosti dovolatelova zástupce (advokátní kanceláře K)
vydat dovolateli plnění, jež pro něj přijal z konkursní podstaty úpadce E. V
mezích teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti též nelze usuzovat, že kdyby
si opatřila rozvrhové usnesení německého insolvenčního soudu, ke škodě na
majetku dovolatele by podle obvyklého chodu věcí nedošlo.
Na povaze
odpovědnostního nároku založeného tím, že advokátní kancelář K nesplnila
povinnost vydat dovolateli pro něj vymožené plnění, se totiž v důsledku
popsaného porušení povinnosti žalovanou ničeho nezměnilo (obsah právního vztahu
mezi dovolatelem a advokátní kanceláří K, majícího původ v tom, že advokátní
kancelář K nesplnila povinnost vydat dovolateli pro něj vymožené plnění, by se
nezměnil, ani kdyby si žalovaná rozvrhové usnesení německého insolvenčního
soudu včas opatřila). Napadené rozhodnutí je tudíž správné v závěru, že není dána příčinná souvislost
mezi případným porušením povinnosti žalovanou a škodou vzniklou dovolateli tím,
že (dosud) neobdržel plnění, jež pro něj jeho zástupce (advokátní kancelář K)
převzal (na základě rozvrhu) z konkursní podstaty úpadce E (dovolatelova
dlužníka). Tento závěr sám o sobě postačuje pro zamítnutí žaloby směřující vůči
žalované a dovolání proto ve výsledku není důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž
žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty v dané
věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání ze dne 17. září 2012). S přihlédnutím k době započetí úkonu právní
služby přísluší advokátu žalované odměna podle vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince
2012 (dále jen „advokátní tarif“); srov. § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/
advokátního tarifu a přechodné ustanovení obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Tarifní hodnota předmětu právní služby se stanoví (v souladu s § 8 odst. 1
advokátního tarifu) ze součtu jistiny a příslušenství (požadovaného úroku z
prodlení z jistiny za dobu od 14. září 2006 do 17. září 2012). Jelikož jistina
je požadována v cizí měně (v eurech) jde (podle kurzovního lístku České národní
banky k 17. září 2012) při kurzu 24,50 Kč/1 EUR o částku 454.112,65 Kč
(jistina). Požadovaný úrok z prodlení z této částky za uvedenou dobu činí
240.261,69 Kč, takže celkem jde o částku 694.374,34 Kč. Této částce odpovídá
podle § 7 bodu 6. advokátního tarifu částka 11.100 Kč. Spolu s režijním
paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) jde o částku 11.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané
hodnoty ve výši 2.394 Kč jde celkem o částku 13.794 Kč, k jejíž úhradě Nejvyšší
soud dovolatele zavázal. Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem
řízení na straně žalované je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. prosince 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu