29 Cdo 2631/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Jaroslavy Klímové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Celetná
602/3, PSČ 110 00, jako správkyně konkursní podstaty úpadce První hybernská, a.
s., identifikační číslo osoby 25093819, proti žalovanému Mgr. J. H., o
zaplacení částky 581.094 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 79/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, č. j. 39 Co 284/2010-206, ve
znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2011, č. j. 39 Co
284/2010-215, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, č. j. 39 Co
284/2010-206, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2011,
č. j. 39 Co 284/2010-215, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 23. července 2009, č. j. 30 C 79/2007-169 uložil Obvodní soud
pro Prahu 1 (dále též jen „obvodní soud“) žalovanému Mgr. J. H. zaplatit
žalobkyni JUDr. Jaroslavě Klímové (dále jen „J. K.“), jako správkyni konkursní
podstaty úpadce První hybernská, a. s. (dále jen „úpadce P“), na označený účet
do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 581.094 Kč s příslušenstvím tvořeným
dvouprocentním úrokem z prodlení za dobu od 17. března 2004 do zaplacení (bod
I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a o soudním poplatku
(bod III. výroku). Usnesením ze dne 8. července 2011, č. j. 30 C 79/2007-217, které nabylo právní
moci dne 4. srpna 2011, doplnil obvodní soud svůj rozsudek ze dne 23. července
2009 o výrok o nákladech státu (bod IV. výroku). Obvodní soud o věci rozhodoval poté, co první (rovněž vyhovující) rozsudek ve
věci ze dne 23. října 2006, č. j. 3 Cm 71/2004-95, vydaný Městským soudem v
Praze, k odvolání žalovaného zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2007, č. j. 13 Cmo 119/2007-122, a věc postoupil „jako věcně a místně
příslušnému“ obvodnímu soudu. Obvodní soud - vycházeje z ustanovení § 8 odst. 3, § 11, § 17a a § 18 odst. 1 a
6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl
po provedeném dokazování k následujícím závěrům o věci samé:
1/ Žalovaný jako (tehdejší) správce konkursní podstaty úpadce P vyplatil
advokátu Mgr. M. B. (dále jen „M. B.“) z konkursní podstaty úpadce P částku ve
výši žalované jistiny. 2/ Pro výsledek řízení není podstatný charakter činností proplacených M. B. z
konkursní podstaty úpadce P. Kdyby šlo - v intencích ustanovení § 8 odst. 3 ZKV
- o činnosti, k nimž správce konkursní podstaty není povinen podle zákona,
představovala by žalovaná částka „zálohu k úhradě hotových výdajů“ žalovaného
(jako správce konkursní podstaty), kterou ale mohou věřitelé poskytnout správci
konkursní podstaty na základě rozhodnutí věřitelského výboru pouze se souhlasem
soudu (a žalovaný netvrdil, že se tak stalo, takže již za této situace by
žaloba byla důvodná). 3/ Tvrzení žalovaného, že šlo o činnosti, k nimž nebyl povinen podle zákona, má
soud navíc za účelové. Dopisy, jež žalovaný adresoval správcům konkursní
podstaty úpadce Moravia banky, a. s. (dále jen „banka M“) JUDr. K. K. - dále
jen „K. K.“ (12. března 2001) a doc. Ing. J. V. - dále jen „J. V.“ (2. června
2001 a 14. září 2001) totiž bylo prokázáno, že žalovaný žádal o souhlas
věřitelského orgánu s výdaji na účet konkursní podstaty ve smyslu § 8 odst. 3
ZKV. Přitom v dopisech žalovaný mimo jiné uvedl, že jde o zjišťování
vlastnictví nemovitostí, o kompletaci pohledávek způsobilých k vymáhání, o
přebírání účetních dokladů úpadce P, o studium a o přebírání dokladů od banky M
a že veškeré tyto úkony je nutno vynaložit pro stanovení rozsahu konkursní
podstaty. 4/ Žalovaný tvrdil, že mu úpadce P neposkytoval součinnost a z (výše
označených) dopisů žalovaného vyplývá, že uvedené činnosti prováděl za pomoci
třetí osoby za účelem revize účetnictví a zjišťování rozsahu konkursní
podstaty.
Soud má za to, že vždy záleží na úvaze správce konkursní podstaty,
jaké činnosti a úkony bude v závislosti na konkrétních okolnostech (věci)
„realizovat“ v rámci správy konkursní podstaty. Nevyužil-li žalovaný možností
uvedených v § 17a ZKV, popřípadě v § 18 odst. 6 ZKV a nepožádal-li o potřebnou
součinnost soud, pak lze uzavřít, že uvedené činnosti byly činnostmi, k nimž
byl žalovaný (jako správce konkursní podstaty) povinen. Takové činnosti však
mohl zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru. 5/ V řízení bylo prokázáno, že k proplacení žalované částky M. B. neměl
žalovaný souhlas celého věřitelského výboru úpadce P, ani souhlas většiny jeho
členů, a že předseda ani místopředseda věřitelského výboru nebyli zvoleni. Předsedou věřitelského výboru tak nemohl být správce konkursní podstaty banky
M, na něhož se žalovaný obracel (jako na předsedu věřitelského výboru) se svými
žádostmi. 6/ Čerpání sporných finančních prostředků z konkursní podstaty úpadce P tak
žalovanému schválil pouze jediný člen věřitelského výboru (správce konkursní
podstaty banky M), když v řízení nebylo prokázáno, že by o tento souhlas
žalovaný žádal i ostatní členy věřitelského výboru či jejich náhradníky, stejně
jako nebylo prokázáno, že by mu tito souhlas udělili. Žalovaný tak ve smyslu §
8 odst. 2 ZKV porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon, neboť činnosti, k nimž
byl povinen, zadal třetí osobě na účet konkursní podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru, v důsledku čehož odpovídá za škodu tím vzniklou. Proto soud žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 39 Co 284/2010-206 (ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 23. dubna 2011, č. j. 39 Co 284/2010-215), potvrdil rozsudek obvodního
soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a o
nákladech státu (třetí výrok). Odvolací soud poté, co znovu provedl důkaz výpovědí svědka Mgr. F. V. (dále jen
„F. V.“), odkázal jako na správná na skutková zjištění obvodního soudu a
následně dospěl k těmto závěrům:
1/ Námitka, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, není důvodná vzhledem k
usnesení ze dne 12. března 2007, č. j. 13 Cmo 119/2007-122, jímž Vrchní soud v
Praze založil věcnou příslušnost obvodních soudů k rozhodnutí této věci (v
prvním stupni). 2/ Námitku, že byla porušena zásada přímosti, vypořádal odvolací soud tím, že
svědka F. V. vyslechl sám. Provedení důkazu výpověďmi svědků K. K. a J. V. pokládá odvolací soud za nadbytečné, jelikož ti se nezúčastnili schůze věřitelů
úpadce P konané 1. března 2001, takže nemohli mít přímé poznatky o tom, co bylo
ujednáno ohledně komunikace mezi žalovaným a věřitelským výborem. Nadbytečným
shledává odvolací soud též provedení důkazu výpovědí svědka M. B., s tím, že
jsou k dispozici faktury, jejichž přílohy obsahují údaje o výkonech, k nimž měl
být slyšen. Předávacím protokolem nebylo zapotřebí provádět důkaz proto, že
nebylo zpochybněno, jaké práce byly vykonány, nýbrž šlo o to, že žalovaný je
nemohl zaplatit (z konkursní podstaty) bez souhlasu věřitelského výboru.
3/ Správce konkursní podstaty banky M se k žádostem žalovaného vyjadřoval jen
za sebe (jako člen věřitelského výboru úpadce P), nikoli za celý věřitelský
výbor úpadce P. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalovaný měl
souhlas jen od jednoho člena věřitelského výboru. Jelikož věřitelský výbor byl
tříčlenný a dle ustanovení § 11 odst. 6 ZKV rozhoduje většinou hlasů, žalovaný
neměl souhlas věřitelského výboru k vyplacení žalovaných částek. 4/ Co do námitky žalovaného, že M. B. účtoval služby, k nimž žalovaný nebyl
(jako správce konkursní podstaty úpadce P) povinen, se odvolací soud ztotožňuje
se závěrem soudu prvního stupně, který dovodil opak (že šlo o činnosti, k nimž
byl žalovaný povinen jako správce konkursní podstaty úpadce P). Povinností
správce konkursní podstaty je mimo jiné zjistit majetek úpadce a provést jeho
soupis (byť úpadce má povinnost sepsat seznam tohoto majetku). Právě takovou
činnost M. B. vykonával [jak plyne ze žádostí o souhlas i z příslušných faktur
(jejich příloh)]. Šlo tak o činnosti, k nimž byl jinak povinen správce
konkursní podstaty; proto podle ustanovení § 8 odst. 3 ZKV byl nutný souhlas
věřitelského výboru. 5/ Neměl-li žalovaný souhlas věřitelského výboru a vyplatil-li i tak žalovanou
částku M. B., pak jednal v rozporu s ustanovením § 8 odst. 3 ZKV, čímž porušil
svou povinnost a odpovídá tak za škodu tím vzniklou (§ 8 odst. 2 ZKV). Tato
odpovědnost se posuzuje dle ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek - dále jen „R 88/2003“, které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti
dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). 6/ Škodu představuje částka vyplacená žalovaným bez souhlasu věřitelského
výboru, neboť o ni se snížil majetek úpadce P. Ke škodě přitom došlo v důsledku
porušení povinnosti žalovaným. Žalovaný totiž vyplacením žalované částky bez
souhlasu věřitelského výboru porušil také povinnost postupovat s odbornou péčí
(§ 8 odst. 2 ZKV). 7/ Zavinění ve formě vědomé nedbalosti zákon předpokládá. Všechny předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu tak byly naplněny. 8/ K námitce, že přiznání náhrady škody by odporovalo dobrým mravům, poukazuje
odvolací soud na ustanovení § 450 obč. zák. s tím, že důvody pro jeho aplikaci
nejsou dány. Žalovaný si totiž byl vědom svých povinností a jen vlastní
nedůsledností a pochybeními způsobil škodu. Přitom mu nic nebránilo svolat
věřitelský výbor a vyžádat si případně i souhlas od ostatních členů
věřitelského výboru (když z odpovědi správce konkursní podstaty banky M bylo
zřejmé, že nejedná za ostatní členy věřitelského výboru). Z týchž příčin nelze
dovodit ani namítaný rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), in eventum ve spojení s §
238a odst. písm. a/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v
§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a
že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil „soudu prvního stupně“ k
dalšímu řízení. V mezích ohlášených dovolacích důvodů argumentuje dovolatel následovně:
K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. 1/ Věcná a místní příslušnost soudu. Dovolatel poukazuje na § 11 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době vydání
usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 119/2007-122 (12. března 2007), s
tím, že poukaz odvolacího soudu na toto usnesení má z hlediska vypořádání
námitky místní a věcné nepříslušnosti soudu za nedostatečný. Nadále tvrdí, že
šlo o spor vyvolaný konkursem ve smyslu § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř. (v
rozhodném znění). 2/ Porušení zásady přímosti. Tuto zásadu [zakotvenou v ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“)] porušily soudy tím, že činily závěry pouze z
písemných prohlášení Mgr. P. Mi. (dále jen „P. Mi.“), JUDr. P. Ma. (dále jen
„P. Ma.“), JUDr. P. A. (dále jen „P. A.“), Ing. V. S. (dále jen „V. S.“) a F. V. 3/ Opomenuté důkazy. Dovolatel namítá, že soud nesprávně opomenul (neprovedl) jím navržené důkazy
výpověďmi svědků K. K., J. V. a M. B. Dovolatel jednal s J. V. o činnosti, která je předmětem sporu, a výslechem
svědka M. B. měl být prokázán též způsob a rozsah jednání, kterých se svědek
zúčastnil se zástupci věřitelů. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. 1/ K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel zadal na účet konkursní podstaty
činnosti spočívající ve své podstatě v provádění soupisu konkursní podstaty, je
mylný. Daný konkurs byl netypický v tom, že v době prohlášení konkursu na majetek
úpadce P zde nebylo osoby oprávněné jednat za úpadce P, neexistovalo místo, kde
by měl úpadce P skutečné sídlo a neexistoval jediný doklad vztahující se k jeho
činnosti. Dovolateli tak nezbylo, než aby začal „detektivním způsobem“
shromažďovat (s vědomím věřitelského orgánu i soudu) potřebné doklady týkající
se úpadce P, který byl naprosto nečinný. O tom byli informováni všichni
věřitelé (i konkursní soud) na jednání konaném dne 1. března 2001 (byli s tím
tedy plně srozuměni, stejně jako s návrhy žalovaného na další postup ve věci s
pomocí třetích osob).
Rozsah prací prováděných dovolatelem osobně (v malé míře i za
pomoci třetí osoby) byl svým charakterem velmi široký a v řízení by muselo být
prokázáno a řádně odůvodněno, zda předmětné činnosti spadají pod ustanovení § 8
odst. 3 ZKV, respektive pod ustanovení § 14a ZKV a správce konkursní podstaty
je k nim osobně povinen, a pokud ano, v jakém rozsahu. Dovolatel míní, že veškeré činnosti provedené a poskytnuté
advokátní kanceláří M. B. nespadají pod výčet činností uvedených v zákonu o
konkursu a vyrovnání (respektive v § 14a ZKV). Obsahem činnosti správce konkursní podstaty není nahrazovat činnost úpadce ve
smyslu ustanovení § 17 ZKV, zejména pak pracným a detektivním způsobem
dohledávat doklady, ze kterých by bylo možno sestavit seznam majetku
náležejícího do konkursní podstaty a v rámci této činnosti jednat se státními
orgány, zejména Policií ČR za tím účelem, aby shromáždil doklady týkající se
činnosti a majetku úpadce, studovat vyšetřovací spisy a činit z nich kopie za
účelem zdokumentování možného pohybu majetku úpadce, který by bylo možno
zahrnout do soupisu konkursní podstaty, ani jednat s fyzickými a právnickými
osobami, zejména s několika bývalými právními zástupci úpadce, za účelem
shromáždění dokladů týkající se činnosti, majetku a osob jednajících jménem
úpadce, studovat vyšetřovací spisy, ostatní soudní spisy či jiné dokumenty za
účelem osvětlení mnoha neprůhledných majetkových transakcí úpadce či osob
jednajících jeho jménem či osob majetkově či personálně propojených s úpadcem. Obsahem činnosti správce konkursní podstaty též není provádět šetření a
kontrolu dokladů v prostorech banky M a zjišťovat, zda z mnoha materiálů, které
mají v držení, se některé z nich nevztahují k činnosti a bývalým či současným
majetkům úpadce P, sledovat možné zajištění takových majetků atd. 2/ K povinnostem věřitelského výboru. Dovolatel poukazuje na dopisy z 12. března, 23. března, 2. června, 19. června,
14. září a 17. září 2001, uváděje, že z této korespondence plyne, že o udělení
souhlasu vždy žádal celý věřitelský výbor a že odpověď zástupce banky M byla
formulována za celý věřitelský výbor. Obsah dopisů z 19. června a 17. září 2001
nelze při nejlepší vůli vykládat pouze jako souhlas jednoho člena věřitelského
výboru, což odvolací soud pominul (v napadeném rozhodnutí se s těmito
skutečnostmi nevypořádal). Zákon ani jiný právní předpis neupravuje závazným způsobem, jak konkrétně je
správce (konkursní podstaty) povinen komunikovat s věřitelským výborem,
respektive neukládá správci (konkursní podstaty) žádný konkrétní způsob, jakým
má kontaktovat členy věřitelského výboru. Je (tedy) plně v souladu se zákonem
„požádat o souhlas celý věřitelský výbor dopisem adresovaným jednomu členovi s
tím, že je otázkou vnitřní komunikace věřitelského výboru a plnění jeho
povinností podle § 11 odst. 6 a odst. 7 ZKV, aby takovou žádost správce řádně
projednal a poté mu sdělil k takové žádosti potřebné stanovisko“. Neučinil-li tak věřitelský výbor v daném případě, nenese za tento postup
odpovědnost dovolatel.
Není povinností správce (konkursní podstaty)
kontrolovat, zda věřitelský výbor řádně projednal jeho žádost a už v žádném
případě nemůže správce nést odpovědnost za postup členů věřitelského výboru při
projednávání jeho žádosti a předvídat způsob komunikace, respektive
„nekomunikace“, mezi jednotlivými členy věřitelského výboru. Obdržel-li tedy žádost dovolatele adresovanou celému věřitelskému výboru jeden
z členů věřitelského výboru, bylo jeho povinností projednat žádost s ostatními
členy věřitelského výboru a teprve po takovém projednání na žádost dovolatele
odpovědět jménem celého věřitelského výboru. Ani s touto argumentací se
odvolací soud nevypořádal (míní dovolatel). 3/ K rozporu s dobrými mravy. Dovolatel klade otázku, zda pojem dobrých mravů ve smyslu § 3 obč. zák. lze
podřadit ustanovení § 450 obč. zák. (jak učinil odvolací soud) a zda je tedy v
souladu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. nebo s principy spravedlnosti dle §
450 obč. zák., jestliže správce (konkursní podstaty) za svou odbornou a
náročnou činnost v řádu několika stovek hodin po dobu cca 2 let neobdržel vůbec
žádnou odměnu (a navíc mu napadeným rozhodnutím bylo uloženo zaplatit cca 580
tisíc Kč z důvodu spočívajícího zejména v chybném nebo alespoň matoucím postupu
a jednání věřitelského výboru). Dovolatel je přesvědčen, že takový postup není
v souladu s dobrými mravy ani s principy spravedlnosti. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Potud dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí vychází z nevěrohodné výpovědi
svědka F. V., pomíjí dovolatelem předložené listinné důkazy a ignoruje
skutečnost, že žalovaná částka sestává z několika různých nároků (217.572,72
Kč, 341.250 Kč a 22.271,56 Kč), přičemž k částce 22.271,56 Kč nebylo co do
„neoprávněnosti“ jejího proplacení ničeho prokázáno a také další 2 částky se
člení na dílčí práce, které mají samostatný charakter a jejichž vztah k § 8
odst. 3 ZKV je nutno zkoumat samostatně. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání v této věci přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení
otázek dovoláním předestřených v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. Ve vztahu k pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3
poslední větě ZKV a k povinnostem věřitelského výboru jde zčásti o otázky
dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené a zčásti o otázky, které odvolací
soud vyřešil v rozporu s (již) ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (níže
rozebranou). Ve vztahu k tvrzenému rozporu s dobrými mravy, jde o věc dovolacím
soudem v daných konkursních souvislostech neřešenou. K dovolacím důvodům uplatněným dovolatelem činí Nejvyšší soud - v hranicích
právních otázek vymezených dovoláním - následující závěry. Úvodem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími
důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.
neplatí vztah
příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého);
srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 19/2006“) a rozsudku velkého senátu občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 10/2014“). K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. 1/ Věcná a místní příslušnost soudu. Pro posouzení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci v prvním
stupni je zásadně rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném v době podání
žaloby, v daném případě tedy ve znění účinném k 26. březnu 2004 (srov. § 11
odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Bez zřetele k tomu, zda k projednání a
rozhodnutí věci byl v prvním stupni věcně příslušný krajský soud (srov. ustanovení § 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř., v rozhodném znění), pak skutečnost,
že věc v prvním stupni projednal a rozhodl obvodní soud, nezpůsobuje žádnou
vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a
dovolatel se zjevně mýlí, usuzuje-li jinak). Otázku, který soud věc projedná a rozhodne v prvním stupni, totiž konečným (pro
všechny soudy i pro účastníky řízení závazným) způsobem rozhodl (lhostejno, zda
správně) Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. března 2007, č. j. 13 Cmo
119/2007-122 (§ 221 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a § 226 odst. 2 věty první o. s. ř.). Srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 29 Cdo
1934/2009, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod
číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem
69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řečené platí tím více, že
ústavní stížnost podanou dovolatelem proti označenému usnesení Vrchního soudu v
Praze odmítl Ústavní soud (jako opožděnou) usnesením ze dne 2. listopadu 2007,
sp. zn. III. ÚS 2698/07 (které je - stejně jako další rozhodnutí Ústavního
soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu). 2/ Porušení zásady přímosti. Zásadu přímosti měly soudy porušit tím, že činily závěry pouze z písemných
prohlášení P. Mi., P. Ma., P. A., V. S. a F. V. (že tyto osoby nevyslechly). K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že ve vztahu k F. V. je toto dovolací
tvrzení nepravdivé (jmenovaného vyslechl odvolací soud při odvolacím jednání
konaném 11. dubna 2011; srov. č. l. 203 a 204). Podle ustanovení § 125 o. s. ř. dále platí, že za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (tedy i listiny obsahující prohlášení
fyzických osob).
Tím, že soud provede důkaz takovou listinou, tedy nepostupuje
v rozporu se zákonem; v této souvislosti lze pouze vážit (s přihlédnutím k
procesnímu postoji účastníků řízení) průkaznost provedeného důkazu. Srov. mutatis mutandis např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 1998,
pod číslem 64 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32
Odo 964/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2004, pod
číslem 154. V daném případě provedl obvodní soud důkaz prohlášeními P. Mi., P. Ma., P. A.,
V. S. při jednání, jež se konalo 14. dubna 2008 (srov. č. l. 146), přičemž
osobně přítomný dovolatel k těmto listinám neuplatnil žádné výhrady
(nezpochybnil jejich pravost, správnost ani pravdivost). Důkaz výslechem osob,
jež tato prohlášení učinily, nenavrhoval dovolatel ani v průběhu odvolacího
řízení (srov. jeho důkazní návrhy č. l. 200 p. v. a prohlášení ohledně
důkazních návrhů č. l. 204). V tom, že soudy ve skutkové rovině vyšly též z
těchto listin, tedy Nejvyšší soud za daného procesního stavu neshledal žádnou
vadu řízení. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. Námitky, jež dovolatel pojí s tímto dovolacím důvodem, jsou právně bezcenné. Přímo z dikce § 241a odst. 3 o. s. ř. se totiž podává, že tento dovolací důvod
lze uplatnit, jen je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 o. s. ř. a 238a
o. s. ř.). Dovolatel potud uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry
jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím dalších dovolacích důvodů (R 19/2006, R
10/2014). Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn (jak popsáno výše) a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1/ Žalovaný vykonával od 14. listopadu 2000 funkci správce konkursní
podstaty úpadce P. 2/ Schůze věřitelů úpadce P, konaná 1. března 2001, zvolila tříčlenný
věřitelský výbor ve složení Československá obchodní banka, a. s. (dále jen
„banka Č“), Třebovická finanční s. r. o. (dále jen „společnost T“) a K. K.,
jako správce konkursní podstaty banky M a náhradníky členů věřitelského výboru
Konpo, s. r. o. (dále jen „společnost K“), P. Ma., jako správce konkursní
podstaty úpadce Ingstav Opava, a. s.“ a P. Mi., jako správce konkursní podstaty
úpadce První Klimentské, a. s. Konkursní soud (Městský soud v Praze) volbu
věřitelského výboru usnesením potvrdil. 3/ Schůze věřitelů úpadce P konané 1. března 2001 se zúčastnili Ing. J. Z. (dále jen „J. Z.“) za banku Č, P. A. za společnost K, V. S. za společnost T,
P. Ma, P. Mi a F. V. za K. K. (na základě pověření z 24. ledna 2001). 4/ Fakturou z 30. května 2001 (na částku 217.572,72 Kč) a fakturou z 20. září
2001 (na částku 341.250 Kč), vyúčtoval M. B. žalovanému (jako správci konkursní
podstaty úpadce P) poskytnuté právní služby. Žalovaný (jako správce konkursní
podstaty úpadce P) vyplatil M. B. z konkursní podstaty úpadce P za poskytnuté
právní služby částku ve výši žalované jistiny. 5/ Dopisem z 12. března 2001 (adresovaným K. K.) a dopisy z 2. června 2001 a
14. září 2001 (adresovanými J. V.) žádal žalovaný o souhlas věřitelského orgánu
s výdaji na účet konkursní podstaty ve smyslu § 8 odst. 3 ZKV. V dopise z 12. března 2001 žalovaný mimo jiné uvedl, že jde o zjišťování vlastnictví
nemovitostí, kompletaci pohledávek způsobilých k vymáhání, o rozbory smluv a o
účetní služby. V dopise ze 14. září 2001 pak žalovaný uvedl, že mimo jiné šlo o
přebírání účetních dokladů úpadce a o studium a přebírání dokladů od banky M a
že veškeré tyto úkony bylo nutno vynaložit pro stanovení rozsahu konkursní
podstaty. Na tyto žádosti obdržel žalovaný odpověď z 23. března 2001
(podepsanou K. K.) a odpovědi z 19. června 2001 a 17. září 2001 (podepsané J. V). 6/ Podle sdělení banky Č z 2. února 2006 již J. Z. není jejím zaměstnancem; v
dokumentaci týkající se konkursu úpadce P však nebyl dohledán žádný dokument,
jenž by prokazoval, že by J. Z.
jako zástupce banky Č jednal se žalovaným jako
správcem konkursní podstaty úpadce P o čerpání prostředků za externí právní
služby a že by žalovanému byl dán souhlas k zaplacení těchto prostředků M. B. 7/ Podle sdělení V. S., jednajícího za společnost T, z 25. ledna 2006 a 15. května 2006, se věřitelský výbor sice sešel po skončení schůze, na které byl
zvolen, jmenovaný si však již přesně nevzpomínal, co bylo dohodnuto ohledně
komunikace žalovaného jako správce konkursní podstaty a členů věřitelského
výboru. O čerpání prostředků z konkursní podstaty za externí právní služby V. S. nejednal, ani osobně nedal žalovanému souhlas k jejich zaplacení M. B. Neproběhla též volba předsedy a místopředsedy věřitelského výboru. 8/ Podle sdělení společnosti K a P. A. z 19. ledna 2006 a 23. května
2006 se P. A. dne 1. března 2001 nezúčastnil schůze věřitelského výboru a není
mu známo, že by žalovaný někdy požadoval řešení problematiky týkající se
čerpání prostředků z konkursní podstaty za externí právní služby s věřitelským
výborem. Žalovaný v požadované záležitosti věřitelský výbor nesvolal, první
zasedání věřitelského výboru se uskutečnilo až za účasti nové správkyně
konkursní podstaty úpadce P (J. K.). 9/ Podle sdělení P. Ma. z 23. února 2006 a 9. května 2006 se jmenovaný (jako
náhradník) neúčastnil jednání věřitelského výboru a nebyl informován o jednání
ve věci externích právních služeb, ani o volbě předsedy a místopředsedy
věřitelského výboru. 10/ Podle sdělení P. Mi. z 6. února 2006 a 15. května 2006 si jmenovaný nebyl
vědom toho, že by došlo k volbě předsedy věřitelského výboru, jako s předsedou
věřitelského výboru však bylo jednáno s K. K. Žalovaný informoval členy a
náhradníky věřitelského výboru o potřebě externích právních služeb, které není
schopen zajistit sám. P. Mi. jako náhradník věřitelského nebyl žádán o udělení
souhlasu s vyplacením odměn za externí právní služby. 11/ Podle sdělení K. K. z 30. prosince 2005 a 23. května 2006, jmenovaný s
odstupem času neví, zda banka M byla zvolena do věřitelského výboru úpadce P. Jednání věřitelského výboru se K. K. neúčastnil; tuto činnost vykonával F. V.,
jehož k tomu K. K. zmocnil. 12/ Podle sdělení J. V. z 27. února 2006, jmenovaný v době, kdy vykonával
funkci správce konkursní podstaty banky M, nevykonával osobně funkci člena nebo
předsedy věřitelského výboru úpadce P; k jednání ve věřitelských výborech
pověřoval pracovníky banky M. 13/ Svědek F. V. se (jako zaměstnanec banky M) účastnil jednání věřitelského
výboru úpadce P za správce konkursní podstaty banky M v době, kdy byl ustaven
věřitelský výbor a jmenováni jeho náhradníci. Po skončení schůze věřitelů 1. března 2001 diskutovali se žalovaným o tom, jak budou komunikovat, a bylo
domluveno, že pro nedostatek materiálů úpadce P se žalovaný dostaví v Ostravě
ke správci konkursní podstaty banky M. Takto se uskutečnily 2 až 3 schůzky, na
které se žalovaný dostavil s kolegou (zřejmě M. B.), a shromažďovali podklady. Je možné, že žalovaný navrhl, že se bude obracet na správce konkursní podstaty
banky M jako na celý věřitelský výbor.
Věřitelský výbor úpadce P nebyl svolán a
nebyly ustaveny funkce předsedy a místopředsedy věřitelského výboru. F. V. zpracovával odpovědi na žádosti žalovaného ohledně čerpání prostředků z
podstaty, pod nimiž je podepsán K. K. a J. V. 14/ Podle zápisů z jednání věřitelského výboru úpadce P se věřitelský výbor
poprvé sešel 24. dubna 2003, po ustavení nové správkyně konkursní podstaty
úpadce P (J. K.). Na svém jednání 24. února 2004 neudělil věřitelský výbor
dodatečný souhlas s výdaji z konkursní podstaty uskutečněnými žalovaným bez
souhlasu celého věřitelského výboru; současně uložil správkyni konkursní
podstaty úpadce P vymáhat zpět do konkursní podstaty částku 581.094 Kč
zaplacenou za právní služby. 15/ Dopisem z 8. března 2004 vyzvala J. K. žalovaného k úhradě částky 581.094
Kč do 7 dnů, což žalovaný odmítl dopisem z 10. března 2004. K dílčím otázkám právního posouzení věci uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV. Podle ustanovení § 8 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s
odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu
ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní
společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce
správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít
smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce (odstavec 2). Správce má nárok na odměnu a
na náhradu hotových výdajů. Nároky správce se uspokojují z konkursní podstaty,
a pokud k tomu nestačí, ze zálohy na náklady konkursu složené navrhovatelem. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné odměně nebo náhradě jsou
neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce v konečné zprávě, a není-
li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může povolit zálohy. Soud může
podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou podle zvláštního předpisu
přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se souhlasem soudu oprávněni na
základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout správci zálohu k úhradě jeho
výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy může být určen účel, na nějž má
být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce
povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru (odstavec 3). Z důležitých důvodů může soud na návrh
některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce jeho funkce, ustaví nového správce. Zproštěním funkce
nezaniká správcova odpovědnost podle odstavce 2 za dobu výkonu funkce. Správce,
který byl funkce zproštěn, je povinen řádně informovat nového správce a dát mu
k dispozici všechny doklady (odstavec 6). Z ustanovení § 10 ZKV plyne, že soud svolává schůzi konkursních věřitelů, je-li
toho třeba pro zjištění jejich stanovisek potřebných pro další vedení konkursu,
a řídí její jednání; na návrh správce nebo věřitelského výboru ji svolává vždy.
Schůze konkursních věřitelů musí být oznámena vhodným způsobem s uvedením dne a
předmětu jednání (odstavec 1). K platnosti usnesení a k volbám věřitelského
výboru je třeba prosté většiny hlasů na schůzi přítomných nebo řádně
zastoupených konkursních věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek
(odstavec 2). Dle ustanovení § 11 ZKV, pokud počet konkursních věřitelů přesahuje 50, jsou
povinni ustavit věřitelský výbor. Při nižším počtu konkursních věřitelů mohou
konkursní věřitelé zvolit namísto věřitelského výboru svého zástupce;
ustanovení o oprávněních a povinnostech věřitelského výboru platí pro tohoto
zástupce obdobně (odstavec 1). Členy věřitelského výboru a jejich náhradníky
volí schůze konkursních věřitelů a potvrzuje soud. Z důležitých důvodů může
soud na návrh některého z konkursních věřitelů nebo správce anebo i bez návrhu
odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Jestliže soud věřitelský
výbor nebo některého z jeho členů odvolá nebo nemůže-li člen svou funkci
vykonávat nebo se jí vzdá anebo se nemůže jednání věřitelského výboru
zúčastnit, nastupuje místo něho náhradník; soud může též nařídit doplňující
volbu nebo může jmenovat nový věřitelský výbor nebo nového jeho člena (odstavec
4). Věřitelský výbor volí ze svého středu předsedu a místopředsedu, dohlíží na
činnost správce, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a
nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto
zákonem nebo uložené mu soudem. Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se
průběhu řízení (odstavec 5). Věřitelský výbor se schází z vlastní iniciativy
anebo jej svolá soud nebo správce. Rozhoduje většinou hlasů svých členů;
nepřítomné členy zastupují náhradníci (odstavec 6). V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době,
kdy dovolatel vykonával funkci správce konkursní podstaty úpadce P (od 14. listopadu 2000 do 24. března 2003). Dobou výkonu funkce správce konkursní
podstaty úpadce P dovolatelem je předurčeno též rozhodné znění dalších
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání zmíněných níže. K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž judikatorní závěry, k
nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout
takto:
1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV
tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat
třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu
věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu
věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo
3169/2011).
2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby
činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty,
nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností
případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit
jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje
správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní
podstaty s odbornou péčí (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
66/2007 a 29 Cdo 3169/2011). 3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o
činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty
(a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní
podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce
konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá
činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu
ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla
uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto
pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího
podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42). 4/ Správce konkursní podstaty poruší právní povinnost stanovenou v § 8 odst. 3
poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu výkonu funkce správce
konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen (povolán), zadá třetí osobě
na účet konkursní podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce
věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní
podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání protiprávní (zákonem
zakázané), žádného vlivu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července
2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). 5/ Následkem porušení právní povinnosti stanovené v § 8 odst. 3 poslední větě
ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty
si takový náklad nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet
správce konkursní podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen
se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na
majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od
okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného
bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj
vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na
vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty
(srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011).
Nejvyšší soud pak nemá pochyb o tom, že zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje
správci konkursní podstaty především (zejména) následující činnosti (činnosti,
k nimž je správce konkursní podstaty povinen ve smyslu § 8 odst. 3 poslední
věty ZKV):
1/ Požadovat od orgánů a osob uvedených v § 9d odst. 1 ZKV údaje o
majetku dlužníka (úpadce) a některé další údaje, které jsou nutné pro výkon
správy majetku konkursní podstaty, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je
poskytly přímo dlužníku (úpadci) a vydání nebo zapůjčení listin nebo jiných
věcí, které mohou sloužit ke zjištění dlužníkova (úpadcova) majetku (§ 9d ZKV). 2/ Nakládat s úpadcovým majetkem, který tvoří konkursní podstatu (§ 14 odst. 1
písm. a/ ZKV), včetně plnění povinností, které s tím souvisejí (§ 14a odst. 1
ZKV). 3/ Udělit souhlas k některým právním úkonům úpadce, které může úpadce
uskutečnit i po prohlášení konkursu, např. k odmítnutí daru nebo dědictví (§ 14
odst. 1 písm. b/ ZKV). 4/ Vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat
(§ 14 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV, § 16 odst. 1 ZKV, § 27 odst. 4 ZKV). 5/ Vykonávat místo úpadce práva zaměstnavatele a plnit jeho povinnosti (§ 14a
odst. 1 ZKV). 6/ Rozhodovat o obchodních záležitostech úpadcova podniku a činit úkony nutné k
jeho provozu (§ 14a odst. 1 ZKV). 7/ Zajistit vedení účetnictví (je-li úpadce podnikatelem) [§ 14a odst. 1 ZKV]. 8/ Zajistit (za úpadce) plnění povinností podle předpisů o daních [§ 14a odst. 1 ZKV]. Srov. k tomu shodně např. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29
Cdo 2181/2009. 9/ Převzít od úpadce seznam jeho majetku, obchodní knihy a jiné doklady (§ 17
odst. 1 a 2 ZKV). 10/ Sestavit soupis konkursní podstaty (§ 18 odst. 1 ZKV). 11/ Učinit (se souhlasem konkursního soudu) prohlídku obydlí úpadce, pokud je
obydlí používáno také pro podnikání a zjednat si za tím účelem do tohoto obydlí
úpadce přístup (vše za předpokladu, že soupis konkursní podstaty nelze provést
pro nedostatečnou součinnost úpadce); srov. § 18 odst. 6 ZKV. 12/ Postarat se o to, aby do podstaty byly zahrnuty i věci nacházející se u
třetích osob (§ 18 odst. 4 ZKV). 13/ Zajistit odhad majetku, který patří do podstaty (§ 18 odst. 5 ZKV). 14/ Postarat se o vhodné zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li
obava, že by mohlo dojít k jejich odstranění, poškození nebo zničení (§ 18
odst. 8 ZKV). 15/ Projednat vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV). 16/ Převzít stejnopisy přihlášek věřitelů, přezkoumat je a sestavit jejich
seznam (§ 20 odst. 3 až 5 ZKV, § 23 odst. 1 ZKV). 17/ Popřít přihlášené pohledávky, o jejichž pravosti, výši nebo pořadí jsou
pochybnosti (§ 24 odst. 1 a 2 ZKV). 18/ Provést vypořádání společného jmění manželů dohodou nebo soudní cestou (§
26 a násl. ZKV);
19/ Provést zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV). Srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 29 Cdo
2550/2013. 20/ Podat návrh na veřejnou dražbu nebo návrh na soudní dražbu (§ 27 odst. 1 a
3 ZKV). 21/ Vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z
podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV).
22/ Provést zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží
provozování úpadcova podniku, jedinou smlouvou (§ 27a ZKV). 23/ Uspokojit některé nároky v průběhu konkursního řízení (§ 28 odst. 2, § 31
odst. 1). 24/ Vypracovat a předložit konkursnímu soudu konečnou zprávu s vyúčtováním (§
29 odst. 1 ZKV). Srov. v literatuře obdobně např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 64 - 65. Dovolatel míní, že žádná z činností provedených a poskytnutých advokátní
kanceláří M. B. nepodléhá režimu ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty ZKV. V
reakci na tuto námitku Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že povinnost
postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV), je povinností
vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného
hospodáře“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna
2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012). Poměřováno činnostmi příkladmo zmíněnými (jako ty, k nimž je správce konkursní
podstaty povinen ve smyslu § 8 odst. 3 poslední věty ZKV) výše, neobstojí
námitka dovolatele, že obsahem činnosti správce konkursní podstaty není:
1/ Nahrazovat činnost úpadce ve smyslu ustanovení § 17 ZKV, zejména pak pracným
a detektivním způsobem dohledávat doklady, ze kterých by bylo možno sestavit
seznam majetku náležejícího do konkursní podstaty a v rámci této činnosti
jednat se státními orgány, zejména Policií ČR za tím účelem, aby shromáždil
doklady týkající se činnosti a majetku úpadce P. 2/ Studovat vyšetřovací spisy a činit z nich kopie za účelem zdokumentování
možného pohybu majetku úpadce, který by bylo možno zahrnout do soupisu
konkursní podstaty, ani jednat s fyzickými a právnickými osobami, zejména s
několika bývalými právními zástupci úpadce, za účelem shromáždění dokladů
týkající se činnosti, majetku a osob jednajících jménem úpadce P, studovat
vyšetřovací spisy, ostatní soudní spisy či jiné dokumenty za účelem osvětlení
mnoha neprůhledných majetkových transakcí úpadce či osob jednajících jeho
jménem či osob majetkově či personálně propojených s úpadcem P. 3/ Provádět šetření a kontrolu dokladů v prostorech banky M a zjišťovat, zda z
mnoha materiálů, které mají v držení, se některé z nich nevztahují k činnosti a
bývalým či současným majetkům úpadce P, sledovat možné zajištění takových
majetků atd. Z podaného výčtu naopak plyne, že součástí povinnosti správce konkursní
podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je i povinnost vyvinout
odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a
následného zpeněžení), včetně zkoumání zda některé z transakcí uskutečněných
pozdějším úpadcem nevykazují znaky absolutně nebo relativně neplatných právních
úkonů nebo úkonů odporovatelných či dokonce neúčinných ze zákona (srov. § 15 a
§ 16 ZKV). Uvedené platí bez zřetele k tomu, zda úpadce poskytuje správci
konkursní podstaty zákonem předepsanou součinnost, což lze dokumentovat např. poukazem na úpravu obsaženou v § 9d ZKV (bod 1/ výčtu shora) a v § 18 odst.
6
ZKV (bod 11/ výčtu shora). Činnosti pojmenované dovolatelem tedy typově patří k
těm, k nimž je správce konkursní podstaty povinen. Dovolatelem expresivně zdůrazňovaná potřeba zvýšeného úsilí při provádění
těchto činností („pracný a detektivní způsob dohledávání doklady, ze kterých by
bylo možno sestavit seznam majetku náležejícího do konkursní podstaty“,
„studium vyšetřovacích spisů, ostatních soudních spisů či jiných dokumentů za
účelem osvětlení mnoha neprůhledných majetkových transakcí úpadce P či osob
jednajících jeho jménem či osob majetkově či personálně propojených s úpadcem
P“, „zjišťování, zda z mnoha materiálů, které mají v držení, se některé z nich
nevztahují k činnosti a bývalým či současným majetkům úpadce P“), může být
důvodem, pro který správce konkursní podstaty bude žádat věřitelský výbor
(zástupce věřitelů) o udělení souhlasu s jejich zadáním (zpravidla v rozsahu
převyšujícím obvyklý rámec osobní činnosti správce konkursní podstaty) třetím
osobám na účet podstaty (§ 8 odst. 3 poslední věty ZKV). Správce konkursní podstaty, který o takový souhlas předem nepožádá, nebo jemuž
věřitelský výbor (zástupce věřitelů) takový souhlas neudělí, si takový náklad
nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet správce konkursní
podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen se souhlasem
věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 1141/2011. Dovolání proto potud není důvodné. 2/ K povinnostem věřitelského výboru. Potud dovolatel namítá, že souhlas věřitelského výboru k zadání činností
uskutečněných M. B. na účet podstaty obdržel. Nejvyšší soud k tomu především uvádí, že podle závěrů, jež zformuloval v
rozsudku ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněném pod
číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a z nichž dále vyšel ve
shora rovněž zmíněném rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2550/2013 a v usnesení ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 2763/2011), a na nichž nevidí důvod cokoli měnit
ani při posouzení dovolání v této věci, platí, že:
1/ Při pravidelném chodu věcí (při kontinuálním výkonu funkce správcem
konkursní podstaty) má konečné slovo při schvalování hotových výdajů a odměny
správce konkursní podstaty, jakož i při schvalování nákladů spojených s
udržováním a správou konkursní podstaty (lhostejno, zda již uhrazených)
konkursní soud postupem podle § 29 ZKV, jenž ústí ve vydání usnesení o
(ne)schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty. 2/ Pro případ, že správce konkursní podstaty je zproštěn výkonu funkce před
schválením konečné zprávy (a tam, kde není konečné zprávy, před zrušením
konkursu), ustanovení § 8 odst. 6 ZKV pouze ozřejmuje, že takový správce je
povinen řádně informovat nového správce a dát mu k dispozici všechny doklady. Ustanovení § 29 odst. 1 ZKV pak počítá s tím, že odměnu a výdaje vyúčtují i ti,
kdo byli soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni, což odpovídá dikci §
8 odst.
3 ZKV (o tom, že vyúčtování odměny a nákladů provede správce konkursní
podstaty v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu, přičemž předtím
mu soud může povolit zálohy). Ve světle závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2701/2009, uveřejněném ve
zvláštním čísle časopisu Soudní judikatura I., ročník 2012 (Judikatura
konkursní a insolvenční), pod číslem 7, přitom též platí, že při uplatňování
svých neuspokojených nároků (např. právě neuhrazených hotových výdajů) má
bývalý správce konkursní podstaty postavení věřitele s pohledávkami za
konkursní podstatou. 3/ Jinak řečeno, i tam, kde v průběhu konkursního řízení dojde k „výměně“
správce konkursní podstaty, předpokládá zákon o konkursu a vyrovnání, že
konečné rozhodnutí o účelnosti hotových výdajů bývalého správce konkursní
podstaty a nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jež
bývalý správce konkursní podstaty uspokojil v průběhu konkursního řízení z
majetku konkursní podstaty, je v rukou konkursního soudu, který rozhodnutí
vydává postupem podle § 29 ZKV (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 301/2011). 4/ Obvyklé (pravidelné) postupy konkursního soudu při rozhodování o hotových
výdajích bývalého správce konkursní podstaty a jím uspokojených (z majetku
konkursní podstaty) nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty
ovšem selhávají tam, kde je správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce
právě proto, že konkursní podstatu spravoval nehospodárně nebo tam, kde taková
skutečnost (nehospodárná správa konkursní podstaty) vyšla najevo poté, co
správce konkursní podstaty zproštěný funkce z jiných příčin, tuto funkci předá
nebo má předat novému správci konkursní podstaty (srov. i § 8 odst. 6 ZKV). 5/ Řádné správě konkursní podstaty a naplňování účelu a cíle konkursního řízení
pak mohou bránit nedostatky při předání funkce (což se může projevit zjištěním
nového správce konkursní podstaty, že bývalý správce konkursní podstaty
vynakládal prostředky konkursní podstaty na zapravení pohledávek za konkursní
podstatou nehospodárně nebo že konkursní podstatu spravoval tak, že vynaložené
částky nejsou řádně doloženy). 6/ Nejsou-li podle nového správce konkursní podstaty splněny předpoklady pro
budoucí schválení hotových výdajů a nákladů spojených s udržováním a správou
konkursní podstaty, které z prostředků konkursní podstaty uspokojoval (jako
pohledávky za podstatou) bývalý správce konkursní podstaty, projeví se tato
okolnost zpravidla tím, že (nový) správce konkursní podstaty vede prostředky,
jež byly (dle jeho mínění nehospodárně) vyplaceny z konkursní podstaty, jako
pohledávku vůči bývalému správci konkursní podstaty (případně též vůči osobám,
jimž bývalý správce konkursní podstaty uspokojil jejich pohledávky coby náklad
spojený s udržováním a správou konkursní podstaty). To ovšem pravidelně zabrání
postupu podle § 29 ZKV, v jehož rámci má konečný závěr o účelnosti takového
nakládání s prostředky konkursní podstaty učinit právě konkursní soud.
7/ Řešení této situace je plně v rukou konkursního soudu a spočívá v tom, že
konkursní soud za přiměřeného (analogického) užití v § 29 ZKV rozhodne o tom,
zda schvaluje hotové výdaje bývalého správce konkursní podstaty a jím
vynaložené náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty (nikoli
již odměnu) i před tím, než bude novým správcem konkursní podstaty podána
konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty (s níž se dle § 29 odst. 1 ZKV
pojí i povinnost všech dosavadních správců vyúčtovat svou odměnu a výdaje). 8/ V rozsahu, v němž se takové rozhodnutí konkursního soudu týká nákladů
spojených s udržováním a správou konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. b)
ZKV], pak slouží (může sloužit) coby podklad pro uplatnění takto
prohospodařených částek vůči bývalému správci konkursní podstaty, není-li důvod
požadovat vrácení takto odčerpaných prostředků od těch, jimž byly vyplaceny
(srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2011,
pod číslem 164). 9/ V rozsahu, v němž se takové rozhodnutí konkursního soudu týká hotových
výdajů bývalého správce konkursní podstaty [§ 31 odst. 2 písm. a) ZKV], je
zjištění, že si tento správce konkursní podstaty tyto výdaje uhradil (vyplatil)
z prostředků konkursní podstaty v rozsahu převyšujícím částku schválenou
konkursním soudem, důvodem k tomu, aby konkursní soud sám uložil takovému
správci konkursní podstaty [usnesením, proti němuž je odvolání přípustné a jež
může být součástí usnesení o (ne)schválení těchto výdajů] povinnost vyplatit je
zpět do konkursní podstaty. Srov. v tomto ohledu i usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 738/2007, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročník 2011, pod číslem 105. Tam obsažený závěr, podle
něhož samozřejmým předpokladem poskytnutí jakékoli zálohy na budoucí plnění
jejímu příjemci je, že následně dojde k jejímu zúčtování a že tam, kde výše
poskytnuté zálohy nebo záloh převýší částku, na kterou příjemci záloh vznikl
nárok podle poskytnutého plnění, příjemce přeplatek na záloze vrátí, je podle
Nejvyššího soudu mutatis mutandis prosaditelný i ve vztahu k těm výdajům,
jejichž oprávněnost má být následně posvěcena (potvrzena) rozhodnutím
příslušného orgánu (zde rozhodnutím konkursního soudu).
10/ Do skončení konkursního řízení, dokud konkursní soud nerozhodne o tom, zda
a v jaké výši schvaluje hotové výdaje bývalého správce konkursní podstaty,
případně výdaje, které bývalý správce konkursní podstaty vynaložil z prostředků
konkursní podstaty jako náklady spojené s udržováním a správou konkursní
podstaty [ať již v usnesení, jímž současně schválí konečnou zprávu podle § 29
ZKV nebo v usnesení vydaném pro bývalého správce konkursní podstaty za
přiměřené (analogické) aplikace § 29 ZKV před schválením konečné zprávy], není
oprávněn posuzovat účelnost vynaložení těchto hotových výdajů a nákladů
spojených s udržováním a správou konkursní podstaty obecný soud ve sporu
vedeném mezi současným správcem konkursní podstaty (jako žalobcem) a bývalým
správcem konkursní podstaty (jako žalovaným). Opačný postup by v konečném
důsledku vedl k tomu, že tam, kde by obecný soud takovou žalobu zamítl proto,
že bývalý správce konkursní podstaty postupoval (podle obecného soudu) s
odbornou péčí, by ve skutečnosti vedl k popření či oslabení práv těch osob,
které podle § 29 odst. 2 ZKV mají právo vznášet námitky proti konečné zprávě
(typicky konkursní věřitelé a úpadce) a nadto by nevedl ke kýženému konečnému
posouzení takové otázky právě proto, že výsledek sporu ony osoby (které nebyly
účastníky řízení ve sporu o náhradu škody) nezavazuje. Pro danou věc z řečeného plyne, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí (o
tom, že žalovaná částka neměla být dovolatelem zúčtována na vrub konkursní
podstaty úpadce P a má být vrácena do konkursní podstaty úpadce P) mohly být
přijaty, jen kdyby bylo postaveno najisto, že konkursní soud již vydal
usnesení, jímž tyto částky neschválil jako náklady spojené s udržováním a
správou konkursní podstaty a že takové usnesení nabylo právní moci. V tomto
ohledu se však soudy věcí dosud nezabývaly a právní posouzení věci odvolacím
soudem je tak neúplné a tudíž i nesprávné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a o
nákladech státu a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
a 3 o. s. ř.). Zabývat se za těchto okolností tím, zda věřitelský výbor dovolateli skutečně
udělil souhlas se zadáním činností uskutečněných M. B. na účet konkursní
podstaty úpadce P, dále námitkou tvrzeného rozporu s dobrými mravy (uplatněnou
rovněž v mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
námitkou opomenutých důkazů (uplatněnou v mezích dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), je předčasné, dokud nebude postaveno najisto, zda a
jakým způsobem se k částkám, které dovolatel proplatil M. B. na vrub konkursní
podstaty úpadce P jako náklady spojené s udržováním a správou konkursní
podstaty, vyslovil (nebo vysloví) konkursní soud. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. října 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu