29 Cdo 1141/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Ing. Z. Š., jako správce konkursní podstaty úpadce Roudnických
strojíren a sléváren a. s., zastoupeného JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem,
se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, PSČ 412 01, proti žalovanému Ing.
J. V., zastoupenému Mgr. Štěpánem Krtkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích,
Mrázova 944/52, PSČ 412 01, o zaplacení částky 1.432.305,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 47/2007, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 1
Co 409/2009-268, takto:
Dovolání se zamítá.
Rozsudkem ze dne 20. července 2009, č. j. 68 Cm 47/2007-221, Krajský soud v
Ústí nad Labem (jako soud věcně příslušný podle usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. června 2006, č. j. Ncp 1235/2006-88):
1/ Uložil žalovanému (Ing. J. V.) zaplatit žalobci (správci konkursní podstaty
úpadce Roudnických strojíren a sléváren a. s.) do 3 dnů od právní moci rozsudku
částku 685.748,-Kč s 3 % úrokem z prodlení za dobu od 23. října 2004 do
zaplacení (bod I. výroku). 2/ Zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení dalších 746.557,-Kč s 3 % úrokem
z prodlení za dobu od 23. října 2004 do zaplacení (bod II. výroku). 3/ Rozhodl o nákladech řízení a o nákladech státu (body III. až V. výroku). Soud poukázal za to, že žalovaný nárok (z titulu náhrady škody, které se měl
žalovaný dopustit v souvislosti s výkonem funkce správce konkursní podstaty
úpadce) sestává z:
1/ Částky 116.197,- Kč, představující škodu, kterou měl žalovaný způsobit v
souvislosti s nadstandardními nákupy občerstvení, literatury, kancelářských
potřeb, apod. 2/ Částky 225.000,- Kč, kterou žalovaný vyplatil z konkursní podstaty Ing. F. J. (dále jen „F. J.“) jako odměnu podle mandátní smlouvy, kterou s F. J. uzavřel poté, co ten byl zproštěn funkce zvláštního správce konkursní podstaty. 3/ Částky 460.748,- Kč, představující výdaje za užívání osobního automobilu F. J. v době od 1. dubna 2003 do 31. května 2004. 4/ Částky 630.360,-Kč, představující schodek vyplývající z porovnání
inventurního soupisu movitých věcí zapsaných do konkursní podstaty se skutečným
stavem při převzetí konkursní podstaty novým správcem konkursní podstaty
(žalobcem) k 1. dubnu 2003. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel především z
toho, že:
1/ Usnesením ze dne 1. února 1999, č. j. 18 K 9/99-23, prohlásil Krajský soud v
Ústí nad Labem (dále též „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce a správcem
jeho konkursní podstaty ustavil žalovaného. Současně konkursní soud ustavil F. J. zvláštním správcem pro ekonomiku
2/ Usnesením ze dne 28. března 2003, č. j. 18 K 9/99-1474, zprostil konkursní
soud F. J. (na jeho vlastní žádost z 28. února 2003, odůvodněnou ukončením
prací v ekonomické oblasti) výkonu funkce zvláštního správce. 3/ Usnesením ze dne 3. června 2004, č. j. 18 K 9/99-1812, zprostil konkursní
soud žalovaného výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce a novým
správcem konkursní podstaty ustavil žalobce. Dále soud k nárokům, jež vyústily ve vyhovující výrok o věci samé, přijal ve
skutkové rovině následující závěry. I. K částce 225.000,- Kč. 1/ Poté, co byl F. J. zproštěn výkonu funkce zvláštního správce, s ním žalovaný
uzavřel dne 1. dubna 2003 mandátní smlouvu, podle které F. J. vykonával úkoly,
které dosud plnil z titulu funkce zvláštního správce. Podle mandátní smlouvy
činila sjednaná odměna paušální částku 15.000,- Kč měsíčně, k čemuž byl F. J. oprávněn připočíst cestovné a jiné hotové výdaje. 2/ Mandátní smlouva byla uzavřena bez souhlasu věřitelského výboru a za měsíce
duben 2003 až červen 2004 obdržel F. J. na úkor konkursní podstaty odměnu podle
této smlouvy v celkové výši 225.000,- Kč.
3/ V době uzavření mandátní smlouvy již (úpadcův) podnik nebyl provozován v
takovém rozsahu, aby bylo potřeba vykonávat činnost uvedenou v mandátní smlouvě
a v téže době pro úpadce na základě mandátních smluv pracovaly ještě další 3
osoby. II. K částce 460.748,- Kč. 1/ F. J. uzavřel dne 7. října 2002 s obchodní společností SBS unit, s. r. o. dohodu o užívání označeného osobního automobilu značky LEXUS GS 300, s udanou
průměrnou spotřebou vozu 12.27 1itru benzinu Natural 95 na 100 km. 2/ Náklady spojené s užíváním vozu byly hrazeny z konkursní podstaty i v době,
kdy F. J. již nevykonával funkci zvláštního správce. V době od 1. dubna 2003 do
31. května 2004 tak bylo z konkursní podstaty zaplaceno celkem 460.748,-Kč. 3/ Věřitelský výbor uzavření dohody neodsouhlasil a svědkyně Mgr. A. P. (dále
jen „A. P.“) při kontrole v roce 2003 zjistila, že správci si účtovali cesty z
domova do zaměstnání. 4/ F. J. potvrdil, že vůz měl k dispozici pouze on a to i v době, kdy pro
úpadce pracoval na základě mandátní smlouvy. Na tomto základě pak soud, vycházeje z ustanovení § 2 odst. 3, § 8 odst. 2 a 3
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a z
ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též
jen „obč. zák.“) a dovolávaje se závěru zformulovaného v právní větě rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (jde o
rozsudek uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- dále jen „R 88/2003“, který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněná níže, dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu), ohledně
vyhovujícího výroku o věci samé v rovině právní uzavřel následující. I. K částce 225.000,- Kč. Mandátní smlouva byla uzavřena neprodleně poté, co soud zprostil F. J. funkce
zvláštního správce, přičemž F. J. při výkonu práce dle mandátní smlouvy
fakticky pokračoval ve výkonu funkce zvláštního správce, a to bez souhlasu
věřitelského výboru, za což obdržel od dubna 2003 do června 2004 z konkursní
podstaty celkem 225.000,-Kč. V tom, že žalovaný uzavřel s F. J. mandátní smlouvu, spatřuje soud porušení
povinnosti jednat s odbornou péčí i porušení povinnosti postupovat se souhlasem
věřitelského výboru. Není sice vyloučeno, aby správce konkursní podstaty zadal
provedení některých činností či úkonů třetím osobám, soud však považuje za
nepřípustné, aby správce konkursní podstaty pověřil faktickým výkonem funkce
zvláštního správce osobu na základě mandátní smlouvy a za to jí vyplácel
odměnu. Navíc žalobce prokázal (listinnými důkazy i výpovědí svědkyně A. P.), že v době
uzavření mandátní smlouvy již bylo v (úpadcově) podniku zaměstnáno minimum
zaměstnanců a podnik již neprováděl činnost v rozsahu vyžadujícím uzavření
takové mandátní smlouvy a z ní vyplývající vyplácení takové odměny. Proto soud
žalobě v této části vyhověl. II. K částce 460.748,- Kč. Již údaj o spotřebě vozu v dohodě o jeho užívání nasvědčuje tomu, že šlo o
užívání v souvislosti se správou konkursní podstaty nehospodárné. F. J. však
vůz užíval i v době od 1. dubna 2003 do 31.
května 2004, kdy vykonával práci na
základě mandátní smlouvy. V uvedeném období měsíčně ujel v průměru přes 3.500,-
km a za užívání vozu tak byla na úkor konkursní podstaty za toto období
vyplacena částka 460.748,-Kč (v podstatě kupní cena nového vozu nižší střední
třídy). Postupem žalovaného, který akceptoval tak nehospodárné vydávání
prostředků z konkursní podstaty, došlo k porušení povinnosti náležitě hájit jak
zájmy věřitelů, tak samotného úpadce, při co nejlepším zajištění správy
konkursní podstaty. Soud proto i tento nárok posoudil jako oprávněný a žalobě v
této části vyhověl. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září
2010, č. j. 1 Co 409/2009-268, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku a v bodě II. výroku ohledně zamítnutí částky 116.197,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení za dobu od 23. října 2004 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc potud vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. V rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
o věci samé, odvolací soud přitakal jako správným skutkovým zjištěním soudu
prvního stupně. Tvrzení žalovaného o konkludentním souhlasu věřitelského výboru s mandátní
smlouvou měl odvolací soud za nové a tudíž v odvolacím řízení nepřípustné (dle
§ 205a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen
„o. s. ř.“). Vzhledem k tomuto závěru pak odvolací soud pokládal za zcela
nadbytečné dokazování navrhované žalovaným k důvodnosti zaplacení odměny F. J. (o jejíž výši za žalované období nebylo sporu), s tím, že by nemohlo nic změnit
na závěru o neoprávněnosti vyplacení částky 225.000,- Kč z konkursní podstaty. Zcela bez právního významu by podle odvolacího soudu bylo zjišťování rozsahu
činnosti F. J. na základě mandátní smlouvy. Bylo totiž povinností žalovaného
jako správce konkursní podstaty přistupovat k majetku konkursní podstaty s
odbornou péčí, s cílem dosáhnout co největšího uspokojení věřitelů a zároveň co
nejvíce ochránit zájmy úpadce. Jestliže žalovaný sám nestačil na činnosti správce konkursní podstaty, k nimž
bylo třeba odborné péče, bylo jeho povinností informovat o tom věřitelský
výbor, respektive požádat jej o souhlas zadat některé z těchto činností třetí
osobě. Souhlas k uzavření mandátní smlouvy, na základě které měl některé
činnosti vykonávat F. J., si žalovaný nevyžádal, čímž porušil povinnost
stanovenou v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV. Bylo-li z konkursní podstaty
hrazeno užívání pronajatého vozidla F. J. (což žalobce doložil a žalovaný
nezpochybnil), pak platí to, co bylo uvedeno shora, o absenci souhlasu
věřitelského výboru s činností této třetí osoby (když F. H. bylo umožněno
vozidlo užívat i poté, co již nebyl zvláštním správcem). Částka 460.748,- Kč
tedy byla vyplacena neprávem ke škodě majetku konkursní podstaty. Soud prvního stupně tedy správně přiznal jak částku 225.000,- Kč s
příslušenstvím, tak částku 460.748,- Kč s příslušenstvím, neboť byly splněny
všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák.
rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku, podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je
dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (tedy, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje,
aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
potud vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel tomu, že
„právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem, případně je odvolacími
soudy rozhodována rozdílně“. Proti jednotlivým (proti němu přisouzeným) nárokům argumentuje dovolatel
následovně. I. K částce 225.000,- Kč. Dovolatel především namítá, že soud prvního stupně spatřuje porušení povinnosti
jednat s odbornou péčí a porušení povinnosti postupovat se souhlasem
věřitelského výboru v tom, že (jako správce konkursní podstaty) uzavřel s
bývalým zvláštním správcem (F. J.) mandátní smlouvu. K tomu uvádí, že (tento)
soud považuje za nepřípustné, aby správce konkursní podstaty pověřil faktickým
výkonem funkce zvláštního správce osobu na základě mandátní smlouvy a za to jí
vyplácel odměnu, ale neříká (soud), proč by třetí osoba nemohla vykonávat
činnosti v konkursu. K tomu dovolatel dodává, že s výjimkou rozhodnutí soudu o
ustanovení správce není jiné než smluvní pověření možné, takže smlouva je
důvodem pro výkon činnosti. Soudu prvního stupně dovolatel v této souvislosti
vytýká, že neprováděl žádné (dovolatelem navržené) dokazování k tomu, zda a
jakou práci F. J. skutečně vykonával. Dovolatel potud zdůrazňuje, že ve svém
vyjádření popisoval činnosti, které F. J. prováděl podle mandátní smlouvy, což
není vyvráceno tím, že F. J. tyto činnosti dříve prováděl jako zvláštní
správce. Nebylo (totiž) prokázáno, že by tyto činnosti odpadly nebo že by se
neprováděly. Žalobcovo „stanovisko“ má dovolatel za nekonkrétní a bez přesvědčivého
odůvodnění, s tím, že „na obecné rovině“ je postaveno i odůvodnění soudu. Soud
navíc neuvedl, zda se přiklonil k žalobnímu tvrzení, podle kterého tato činnost
nebyla vykonávána a nijak je nekomentuje. Současně soud neuvádí, jak hodnotil
tvrzení dovolatele a F. J. a navržené výpovědi, ani které důkazy považoval za
prokázané a které za vyvrácené. Dovolatel míní, že teprve kdyby se prokázalo, že F. J. tyto činnosti
neprováděl, byla by zpochybnitelná mandátní smlouva a podle ní poskytnutá
odměna. Podle dovolatele dále neodpovídá skutečnosti tvrzení svědkyně A. P., že se
dozvěděla o mandátní smlouvě až s časovým odstupem dvou až tří měsíců. F. J. totiž v (úpadcově) podniku byl, a to, že v podniku nebyla svědkyně A. P.,
nelze vyčítat dovolateli jako „neinformovanost“. Ostatně, i kdyby se A. P. dozvěděla o zaměstnávání F. J. po dvou měsících, nic jí nebránilo informovat
zbývající členy věřitelského výboru, jenž pak mohl přijmout rozhodnutí, jímž by
dovolateli přikázal tuto činnost ukončit. Soud se též nezabýval tím, zda byl provozován (úpadcův) podnik a nezkoumal „to
podstatné“, tedy co F. J.
konkrétně dělal, zda odměna byla úměrná jeho
činnosti, zda odměna souvisela s provozem (úpadcova) podniku a které osoby tuto
činnost prováděly v době, kdy zde nebylo zvláštního správce (předtím a potom). Nikdy ani nebylo prokázáno (uvádí dále dovolatel), že by věřitelský výbor tyto
náklady spojené s udržováním a správou podstaty odmítl, protože toto odmítnutí
by mělo být odůvodněno. Dovolatel usuzuje, že F. J. vykonával určité činnosti, za což má nárok na
přiměřenou odměnu, k čemuž dovozuje, že lze použít určité analogie s odměnou
správce konkursní podstaty za vykonanou činnost, jak judikoval Ústavní soud v
nálezu uveřejněném pod č. 403/2002 Sb. Dovolatel rovněž uvádí, že nabízel důkazy o tom, že „tyto“ technické činnosti
vykonával F. J. jako zvláštní správce, a v souvislosti s medializací věci
vydražitelem T. konkursní soudce funkci zvláštního správce zrušil. Namísto toho
obdobnou činnost (protože ta pokračovala) vykonával F. J. na základě mandátní
smlouvy, přičemž dovolatel má za to, že s mandátní smlouvou souhlasil jak
věřitelský výbor, tak konkursní soud. Dovolatel míní, že F. J. dělal stejnou
práci, ovšem za méně peněz, než které by mu příslušely jako zvláštnímu správci,
uváděje, že důkazy, které v tomto směru nabídl, soud neprovedl. Dovolatel pak
nesouhlasí s hodnocením oněch důkazů jako nehospodárných, nadbytečných a
nezpůsobilých vyvrátit skutečnosti zjištěné z listinných důkazů, namítaje, že
není zřejmo, na základě čeho soud dospěl k závěru, že F. J. činnost nevykonával
nebo že šlo o činnost zbytečnou. Soud tuto skutečnost nezkoumal, ačkoli
dovolatel nabízel důkazy k prokázání toho, že F. J. onu činnost vykonával. Jestliže (tedy) F. J. tuto činnost vykonával a bral za ni adekvátní odměnu, pak
to, že po formální stránce bylo opomenuto vyžádání zvláštního souhlasu
věřitelského výboru, není důvodem neexistence těchto nákladů, dovozuje
dovolatel. Jestliže členové věřitelského výboru po dobu jednoho roku akceptovali F. J. ve
funkci a vycházeli z jeho zpráv, pak měl dovolatel za to, že zvláštní souhlas
není nutný, když souhlas je (dle jeho mínění) ze zákona neformální, může tedy
jít i o souhlas mlčky učiněný. Dovolatel v této souvislosti opět zdůrazňuje,
že soud neuvedl, zda přiznává nárok žalobci proto, že činnost nebyla
vykonávána, nebo proto, že mandátní smlouva byla uzavřena bez souhlasu
věřitelského výboru. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že se odmítl zabývat tím, zda souhlas byl
udělen, s argumentací, že toto tvrzení dovolatel neuplatnil před soudem prvního
stupně. K tomu dovolatel poukazuje na obsah protokolu o jednání ze dne 13. července 2009, s tím, že tam (na straně 4) jeho právní zástupce při navrhování
důkazů uváděl, že chce prokázat, že věřitelé věděli o existenci mandátní
smlouvy. K tomu dále uvádí, že i svědkyně A. P v protokolu o jednání ze dne
10. července 2007 (na straně 4) hovoří o tom, že F. J. vídali v budově úpadce a
že o mandátní smlouvě se dozvěděla s odstupem dvou až tří měsíců. Souhlas může
být i ústní, za určitých okolností i konkludentní, k čemuž právě směřovalo
dokazování. Jestliže se věřitelský výbor seznamoval s činností F.
J., pak
schválením jeho činností realizoval i souhlas. Dokazování v tomto směru však
neproběhlo, takže podle dovolatele nelze tvrdit, že je prokázána „neexistence
souhlasu“. Dovolatel rovněž podotýká, že to, že o (ne)existenci souhlasu u odměny F. J. neprováděl dokazování, vytkl Vrchní soud v Praze Krajskému soudu v Ústí nad
Labem již v rozhodnutí ze dne 14. července 2005, sp. zn. 1 Ko 126/2005, ovšem
dokazování zůstalo na stejné úrovni. Podle dovolatele tedy oba soudy pochybily v tom, že neuznaly možnost ústního
(konkludentního) souhlasu věřitelského výboru s činností F. J. Dalším
pochybením je podle dovolatele rozpor se zásadou, že každý má nárok na odměnu
za výkon pracovní činnosti nebo jiné obdobné činnosti (kdyby se prokázalo, že
souhlas nebyl udělen, ale F. J. vykonával činnost, ze které měla konkursní
podstata užitek). Také potud dovolatel poukazuje na závěry obsažené v
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Ko 126/2005. II. K částce 460.748,- Kč. Dovolatel uvádí, že u cestovních náhrad je situace obdobná jako u odměny podle
mandátní smlouvy. Zdůrazňuje, že dohodu o užívání vozidla zařídil F. J., který ve své výpovědi
naznačil, že vycházel z ekonomické kalkulace, která mu byla doporučena (a
zavinění dovolatele je spatřováno v tom, že v této činnosti pokračoval). Také
tento důkaz nebyl vyvrácen, míní dovolatel, s tím, že navrhoval provést důkaz
výslechem ředitele pronajímatele, který prováděl propočet o výhodnosti
pronájmu, a přílohami k fakturám, v nichž by měly být specifikovány jednotlivé
jízdy. Pak by (teprve) bylo možné vést polemiku v tom, zda tyto jízdy byly
vykonány důvodně. Další námitkou by mohlo být porovnání částky vyplývající z vyúčtování na
konkrétní cestu s náklady jiného vozu obvykle používaného na služební cesty. Teprve tento rozdíl by v krajním případě mohl být posuzován jako škoda, uzavírá
dovolatel. Podle soudu F. J. vlastně neprováděl žádné služební cesty, takže za
škodu se považuje celá částka účtovaná pronajímatelem. Podstatou dokazování tak mělo být zjištění, které služební cesty byly účtovány
a zda je uznávají jiné organizace a instituce. Při plnění mandátní smlouvy je
mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které nutně nebo účelně vynaložil
při plnění svého závazku, pokud z jejich povahy nevyplývá, že jsou zahrnuty již
v úplatě; i zde však zůstalo dokazování jen v rovině žalobcova tvrzení. Jestliže svědkyně A. P. prováděla kontrolu v roce 2003, nic jí nebránilo
požadovat zrušení dohody o užívání vozidla. Odůvodnění soudu tak i zde zůstalo
v obecné rovině. Dovolatel též uvádí, že tento způsob úhrady cestovních nákladů zde byl ještě v
době, kdy byl F. J. zvláštní správcem (nejprve dokonce „hlavním“ správcem a
dovolatel správcem zvláštním), s tím, že potud odkazuje na své odvolání, jež
nebude znovu rozvádět. Soudu pak vytýká, že vychází z toho, že F. J. by neměl
nárok na náhradu cestovních a jiných nákladů vůbec. Jestliže totiž F. J. výše
uvedenou činnost vykonával, pak měl i nárok na úhradu s tím spojených nákladů,
jenž vyplývá ze zákona. III. Shrnutí.
Dovolatel shrnuje, že podle něj oba soudy neřešily předpoklady odpovědnosti za
škodu. Dostatečně není specifikován závěr o protiprávním úkonu dovolatele a
rovněž nebyla prokázána škoda a její výše a příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody. Z rozhodovací praxe soudů lze dovodit, že při stanovení škody způsobené v
konkursním řízení zaplacením výdajů a nákladů musí být přihlédnuto k obvyklé
ceně, která se za tyto náklady a výdaje v době údajného poškození vyplácela,
přičemž od této částky musí být odečtena částka odpovídající tomu, jaký efekt
takovéto škodní jednání ve skutečnosti pro konkursní podstatu mělo. V dané věci
tedy jde o to, jak byla konkursní podstata zhodnocena nebo jak byly důvodně
vynaloženy náklady na její údržbu právě mandátní smlouvou a tím, že F. J.
užíval předmětné vozidlo. Právní posouzení věci odvolacím soudem co do vzniku
škody, její výše a příčinné souvislosti tak neobstojí, neboť ten vůbec
nezkoumal, jaké byly skutečné činnosti vykonávané F. J. a jaký přínos pro
konkursní podstatu měly. Trvá také výtka dovolatele, že byl nesprávně zhodnocen
přístup členů věřitelského výboru, když nebyl zkoumán souhlas ústní a
konkludentní formou. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení
otázky předpokladů odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu způsobenou
tím, že činnosti, k nimž je povinen, zadal třetí osobě na účet podstaty, a to
zejména ve vztahu k posouzení, jak se do úvah o způsobené škodě promítá přínos
těchto činností pro konkursní podstatu. Potud jde o otázky dovolacím soudem
beze zbytku nezodpovězené. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že pro dovolací přezkum je právně bezcenná ta
část dovolací argumentace, ve které dovolatel odkazuje na své odvolání, „jež
nebude znovu rozvádět“. Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na obsah podání
učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat
za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel sice formálně ohlašuje jen dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., přesto však - ač zastoupen
advokátem - z obsahového hlediska bez odpovídajícího rozlišení směšuje (a
argumentačně nepřípustně spojuje) skutkové námitky, námitky, jež mají charakter
poukazu na vady řízení a námitky právní. Nejvyšší soud proto předznamenává, že mezi jednotlivými dovolacími důvody
taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a
následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010,
uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V mezích
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak dovolací soud
zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), bez zřetele k tomu, zda skutkové závěry, z
nichž právní posouzení věci vychází, jsou rovněž zpochybněny prostřednictvím
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebo k tomu, že proces pořizování
skutkových zjištění je rovněž zpochybňován prostřednictvím dovolacího důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Podle ustanovení § 8 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s
odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu
ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní
společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce
správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít
smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce (odstavec 2). Správce má nárok na odměnu a
na náhradu hotových výdajů. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné
odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce
v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může
povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou
podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se
souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout
správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy
může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet
podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru (odstavec 3). Dle ustanovení § 9 ZKV, jestliže to vyžaduje rozsah správy, může soud ustavit
pro pomoc správci zvláštního správce pro určitý obor správy. Zvláštní správce
má práva, povinnosti a odpovědnost správce v mezích své působnosti (odstavec
1). Pro ustavení do funkce, odměňování a zprošťování funkce zvláštních správců
a zástupce správce platí ustanovení o správci (odstavec 3). Z ustanovení § 29 ZKV pak plyne, že správce podává soudu a věřitelskému výboru
zprávy o zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním
své odměny a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a
výdaje vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli
soudem v průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá
konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů,
odstraní po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné
zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů
ode dne, kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu,
mohou proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování
projedná soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní
věřitele, kteří podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením,
které jim doručí a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). Z ustanovení § 31 odst.
2 ZKV se pak podává, že pohledávkami za podstatou,
pokud vznikly po prohlášení konkursu, jsou (mimo jiné) a/ hotové výdaje a
odměna správce podstaty, b/ náklady spojené s udržováním a správou podstaty
(…), e/ nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem podstaty, včetně smluv o
úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona po
předchozím souhlasu věřitelského výboru, úroků a smluvních pokut podle těchto
smluv, jakož i ze smluv týkajících se provozování podniku, od nichž správce
neodstoupil podle § 14 odst. 2
V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání k 1. dubnu 2003 (kdy byla uzavřena mandátní smlouva a kdy začíná
období rozhodné pro užívání vozidla) a do doby, než byl dovolatel zproštěn
výkonu funkce správce konkursní podstaty (3. června 2004) nedoznala změn (s
výjimkou ustanovení § 8 odst. 3 ZKV nedoznala změn ani později). Podle ustanovení § 420 obč. zák. (jež od 1. dubna 2003 nedoznalo změn) každý
odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla
způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby
samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich
odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3). Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v R 88/2003, v němž
uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §
420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, odpovědnost správce konkursní podstaty za
škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku
porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v
souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce
konkursní podstaty. V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné
občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/
porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a
4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní
břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho
existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný
pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn.
29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Porušení právní povinnosti žalovaným je soudy nižších stupňů spatřováno v tom,
že žalovaný: 1/ co do částky 225.000,- Kč uzavřel mandátní smlouvu s F. J. bez
souhlasu věřitelského výboru a 2/ co do částky 460.748,- Kč tím, že trpěl
užívání vozidla F. J., akceptoval nehospodárné vydávání prostředků z konkursní
podstaty, čímž porušil povinnost náležitě hájit zájmy věřitelů a úpadce při co
nejlepším zajištění správy konkursní podstaty (soud prvního stupně),
respektive, že bylo povinností žalovaného informovat věřitelský výbor, že sám
nestačí na činnosti správce konkursní podstaty, k nimž je třeba odborné péče,
respektive požádat jej o souhlas zadat některé z těchto činností třetí osobě a
tím, že si tento souhlas nevyžádal ani u mandátní smlouvy ani u užívání
pronajatého vozidla F. J., porušil povinnost stanovenou v § 8 odst. 3 poslední
větě ZKV (odvolací soud). Tomu dovolatel odporuje námitkou, že teprve kdyby se
prokázalo, že F. J. neprováděl činnosti podle mandátní smlouvy, byla by
zpochybnitelná mandátní smlouva a podle ní poskytnutá odměna jakož i odtud
plynoucí náhrada cestovních a jiných nákladů, jakož i námitkou, že nebyla
prokázána neexistence souhlasu věřitelského výboru. K takto pojatému sporu Nejvyšší soud především uvádí, že námitka, podle které
nebyla prokázána neexistence souhlasu věřitelského výboru (s tím, že soud
nezkoumal možnost mlčky nebo konkludentně uděleného souhlasu) se z příčin, jež
o povaze dovolacích důvodů popsal výše, nijak neprojeví v dovolacím důvodu dle
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (v jeho rámci se posuzuje skutkový stav věci,
z nějž vyšel odvolací soud a podle kterého takový souhlas nebyl udělen). K jednotlivým (pro prověření správnosti právního posouzení věci rozhodným)
právním otázkám otevřeným dovoláním pak Nejvyšší soud uvádí následující. I. K povinnosti správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s
odbornou péčí. Správce konkursní podstaty je zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku,
konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův. Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí (§ 8 odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně
udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména
činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k
tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k obvyklým
obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. června 2004, sp. zn.
29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26 nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). II. K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV. K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst. 3 poslední větě ZKV se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž judikatorní závěry, k
nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout
takto:
1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV
tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat
třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu
věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu
věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem
119). 2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby
činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty,
nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností
případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit
jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje
správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní
podstaty s péčí řádného hospodáře (s odbornou péčí) [opět usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007]. 3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o
činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty
(a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní
podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce
konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá
činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu
ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla
uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto
pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího
podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2011, pod číslem 42). Pro úplnost budiž poznamenáno, že z těchto judikatorních závěrů vyšel
Nejvyšší soud též v typově obdobném rozhodnutí (ve sporu, v němž správce
konkursní podstaty jiného úpadce žaloval o náhradu škody bývalého správce
konkursní podstaty jiného úpadce), konkrétně v rozsudku ze dne 30. srpna 2012,
sp. zn. 29 Cdo 4388/2010.
Z takto podaného shrnutí dosavadní judikatury se pak především podává, že
správce konkursní podstaty vskutku (bez dalšího) poruší právní povinnost
stanovenou v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu
výkonu funkce správce konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen
(povolán), zadá třetí osobě na účet konkursní podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou,
ze které měla konkursní podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání
protiprávní (zákonem zakázané) žádného vlivu. Kdyby porušení této povinnosti mělo za následek absolutní neplatnost takového
zadání (zde mandátní smlouvy), pak by vznik škody na majetku konkursní podstaty
bylo možné dovodit až po zjištění, že bezdůvodné obohacení se vůči osobě, jež
měla z takového konání (bývalého) správce konkursní podstaty majetkový
prospěch, stalo fakticky (např. proto, že jde o osobu nemajetnou) nebo právně
(např. v důsledku promlčení) nevymahatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 10-11, ročník 2011, pod číslem 164). Následkem porušení právní povinnosti stanovené v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV
však není neplatnost takového „zadání“ (v konkrétním případě neplatnost
mandátní smlouvy), nýbrž to, že správce konkursní podstaty si takový náklad
nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet správce konkursní
podstaty“ jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen se souhlasem
věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na majetku konkursní
podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od okamžiku, kdy správce
konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub
své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na vrub vyplacené
zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty (zachází s ním
jako s nákladem konkursní podstaty, jenž má být uspokojen jinak než z jeho
konkursní odměny). Z pohledu výše podaného výkladu jsou v rovině právní právně bezcenné ty
dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že
nezkoumal, zda F. J. činnost podle mandátní smlouvy vykonával, že se nezabýval
přínosem této činnosti pro konkursní podstatu a že výši případné škody neurčil
porovnáním žalovaných částek s obvyklou cenou těchto nákladů a výdajů. Ve
světle závěrů zformulovaných ve shora citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 (o tom, že pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce
konkursní podstaty zadá na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru, se
neuspokojuje z konkursní podstaty vůbec) totiž tyto skutečnosti nejsou pro věc
rozhodné. To, že F. J. vykonával na základě mandátní smlouvy od 1. dubna 2003 činnost,
kterou předtím vykonával jako zvláštní správce, dovolatel nezpochybňuje (v
dovolání naopak tuto skutečnost dále potvrzuje coby podporu názoru o
užitečnosti takového konání pro konkursní podstatu). S přihlédnutím k
ustanovení § 9 odst.
1 ZKV je tudíž zjevné, že šlo o činnost, k níž je z titulu
výkonu funkce správce konkursní podstaty sám povinen. V situaci, kdy napadené
rozhodnutí vychází ve skutkové rovině dále právě z toho, že k zadání této
činnosti F. J. na účet konkursní podstaty dovolatel neměl souhlas věřitelského
výboru a že ji F. J. v rozhodném období proplácel nikoli na svůj účet (na účet
své konkursní odměny), nýbrž na účet konkursní podstaty, je v rovině právní
splněn jak znak protiprávnosti (porušení právní povinnosti), tak vznik škody a
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální
nexus) Při presumovaném zavinění (§ 420 odst. 3 obč. zák.) pak dovolatel v
řízení též neprokázal, že škodu nezavinil. Přitom je zjevné, že tyto závěry se
pojí jak s odměnou podle mandátní smlouvy (225.000,- Kč), tak s výdaji za
užívání vozidla (460.748,- Kč), jež v rozhodném období vznikly coby důsledek
mandátní smlouvy. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že při skutkovém stavu, z nějž vyšlo napadené
rozhodnutí, se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. jeho správnost nepodařilo zpochybnit. Výtkou, že se odvolací soud odmítl zabývat tím, zda souhlas byl udělen,
vystihuje dovolatel z obsahového hlediska dovolací důvod dle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ani v tomto směru však není dovolání důvodné. To, zda věřitelský výbor (s
případným odstupem dvou až tří měsíců) věděl o mandátní smlouvě, není rozhodné
pro závěr o udělení souhlasu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty
ZKV. Jakkoli lze dovolateli přisvědčit v tom, že zákon o konkursu a vyrovnání
nepředepisuje formu takového souhlasu (takže může jít i o souhlas mlčky či
konkludentně udělený), tvrzení, že věřitelský výbor se o mandátní smlouvě
dozvěděl s určitým časovým odstupem, není tvrzením o tom, že věřitelský výbor s
mandátní smlouvou (byť následně) projevil souhlas. Dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak dán není. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se přitom nepodávají ani ze spisu. V rozsahu, v němž skutkově formulované dovolací námitky případně vystihují
(posuzováno podle obsahu) dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., se jimi
Nejvyšší soud jako právně bezcennými rovněž nezabýval, jelikož u dovolání,
jehož přípustnost byla založena prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel tento dovolací důvod vůbec k dispozici (srov. přímo dikci §
241a odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem
48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodnout o těchto nákladech
bude úkolem soudu prvního stupně (odvolacího soudu) v konečném rozhodnutí o
zbývající části předmětu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu