29 Cdo 4388/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Mgr. A. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně UNO - CENTER, s.
r. o., identifikační číslo osoby 61 85 51 97, proti žalovanému Ing. L. S.,
CSc., zastoupenému JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 4,
Křtinská 617, PSČ 149 00, o zaplacení částky 4,852.165,60 Kč, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 4/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70,
se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2009, č. j. 37 Cm 4/2008-70,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný uhradil do konkursní
podstaty úpadkyně UNO- CENTER, s. r. o. částku 4,852.162,62 Kč. Soud prvního stupně – cituje ustanovení § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – shrnul, že
žalobce přes poučení ze strany soudu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (při jednání dne 2. července 2009) „v žalobě a doplněných podáních neunesl
břemeno tvrzení a břemeno důkazní“ co do důvodnosti požadavku na zaplacení
částky 4,852.165,60 Kč z titulu nákladů, které žalovaný jako předchozí správce
konkursní podstaty úpadkyně vynaložil z titulu hotových výdajů a nákladů
spojených s udržováním a správou podstaty bez souhlasu věřitelského výboru. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2010, č. j. 8 Cmo 11/2010-95, k
odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Odvolací soud v prvé řadě prověřil, zda „uskutečněním jednání v nepřítomnosti
žalobce dne 8. října 2009 byl žalobce zkrácen ve svém právu věc před soudem
projednat“. Vycházeje z ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., zdůraznil, že
žalobce byl k tomuto jednání řádně obeslán a že včas z důležitého důvodu
nepožádal o odročení jednání. „Žalobce se měl k jednání dostavit s tím, že bude
zahájeno ve 14.30 hodin. Ze spisu není patrno, že byl soud uvědoměn žalobcem o
možném pozdním příchodu k jednání, jednání však bylo zahájeno až ve 14.45 hod. Podmínky pro projednání věci byly podle § 101 odst. 3 o. s. ř. splněny“. Opodstatněnou odvolací soud neshledal ani námitku žalobce ohledně
nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu v souvislosti s nesplněním povinnosti
tvrzení v poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. Připustil, že v rámci
poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. u jednání dne 2. července 2009 byl
žalobce upozorněn „na možnost odmítnout žalobu při nesplnění povinnosti tvrzení
a povinnosti důkazní ve stanovené lhůtě, ačkoli posléze soud žalobu neodmítl,
nýbrž zamítl“. Současně zdůraznil, že „soud poučeními vedl žalobce k doplnění
žalobních tvrzení tak, aby bylo možno následně posoudit, zda žalovaný při
výkonu funkce správce konkursní podstaty nepostupoval s odbornou péčí, tedy zda
žalobci vznikla škoda zaviněným porušením správce – např. nedůvodným
vynaložením finančních prostředků atp. Dopadem neunesení břemene tvrzení o
takových rozhodných skutečnostech by bylo zamítnutí žaloby pro neprokázání
(jednoho či více) předpokladů odpovědnosti za škodu. Upozornění soudu, že
žaloba bude odmítnuta v případě nedoplnění žalobních tvrzení, sice nebylo
správné – odmítnutí by přicházelo v úvahu při vadách žaloby ve smyslu § 43 o. s. ř., ale o takový případ se nejednalo – avšak žalobce byl tím poučen o
nepříznivém výsledku řízení pro něj v případě nesplnění výzvy podle § 118a o. s. ř. Nejde o pochybení, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí
věci, ani jeho dopadem není nepředvídatelné rozhodnutí“.
Konečně odvolací soud uzavřel, že žalobcem „prezentovaný názor“, podle něhož
„mu škoda vznikla v důsledku faktu, že věřitelský výbor neschválil určité
výdaje správce, není správný“. „Z protokolu o jednání ze dne 2. července 2009
ověřil, že žalobce byl poučením podle § 118a o. s. ř. správně veden k doplnění
žalobních tvrzení tak, aby následně na základě navržených důkazů mohl soud
posoudit splnění předpokladů nutných pro odpovědnost k náhradě škody. Poučení
bylo poskytnuto v náležité šíři, jasně a srozumitelně, žalobce měl mj. k
jednotlivým položkám tvrzené škody též řádně tvrdit, v čem spatřuje
„neoprávněnost předmětného plnění“ žalovaným. Žalobce – jak správně soud v
rozsudku konstatoval – svá žalobní tvrzení nedoplnil tak, aby bylo možno vůbec
k posouzení porušení povinností žalovaného přistoupit. Soud proto správně
uzavřel, že je namístě žalobu pro neunesení břemene tvrzení zamítnout. Jestliže
žalobce neunesl břemeno tvrzení, pak ani nelze uzavřít jinak, než že nebylo ani
uneseno břemeno důkazní, byť k dokazování přistoupeno nebylo, avšak tento závěr
je z hlediska výsledku řízení již nadbytečný a nevýznamný“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodů na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím
namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a naplnění dovolacích důvodů
spatřuje „v těchto rovinách“:
a) „Posouzení aplikace“ ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“);
b) „Jednání v nepřítomnosti účastníka, výkladu způsobu omluvy z jednání“;
c) „Otázce poučení ohledně odmítnutí či zamítnutí žaloby a rozdílnosti těchto
následků“. Dovolatel akcentuje, že žalobou uplatněný nárok jednak není prostým nárokem na
náhradu škody, když šlo o vydání prostředků neoprávněně čerpaných z konkursní
podstaty úpadkyně a že porušení konkrétní povinnosti ze strany žalovaného beze
zbytku a srozumitelně tvrdil – šlo o porušení povinnosti vyplývající pro
správce konkursní podstaty z ustanovení § 11 odst. 5 ZKV. Je názoru, že
„konkrétní ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání neomezují správce konkursní
podstaty v konkrétních výdajích“, nýbrž jej „zcela limitují tím, že veškeré
jeho výdaje hotové a náklady na správu konkursní podstaty podléhají absolutnímu
schválení věřitelským výborem“. Správce konkursní podstaty pak má dvě možnosti,
a to buď „před vynaložením jakéhokoli výdaje a nákladu opatřit si předchozí
souhlas s takovým výdajem“ nebo „takový výdaj a náklad vynaložit a následně jej
předložit k odsouhlasení věřitelskému výboru s tím, že bude-li souhlas udělen,
jde o výdaj oprávněný, nebude-li udělen, musí jej nést správce konkursní
podstaty sám o své újmě“. Žalovaný v poměrech dané věci postupoval „druhým způsobem“ a byť byl limitován
konkrétní situací, kdy věřitelský výbor nebyl ustaven, převzal na sebe riziko
následného neschválení některé části jeho výdajů, k čemuž nakonec došlo. V těchto poměrech – pokračuje dovolatel – je porušením právní povinnosti již
pouhá skutečnost, že nedošlo ke schválení konkrétních žalovaných výdajů, což
dostatečně tvrdil, a k čemuž navrhl dostatek důkazů. Dále dovolatel namítá, že soud prvního stupně věc projednal 8. října 2009 v
jeho nepřítomnosti, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené
„příslušnými ustanoveními o. s. ř.“. Připustil, že začátek ústního jednání
zmeškal z důvodu poruchy motorového vozidla a nutnosti zajištění náhradní
dopravy, kteroužto skutečnost ovšem soudu prvního stupně „tlumočil, s tím, že
se dostaví se zpožděním“. V žádném případě nesouhlasil s projednáním věci v
jeho nepřítomnosti. Zmíněnou omluvu „tlumočil“ předsedkyni senátu soudu prvního
stupně jeho koncipient Mgr. P. V., který ovšem neměl oprávnění žalobce na
ústním jednání „zastoupit“. Poté, co se žalobce k soudu dostavil, „našel
jednací síň uzamčenou a dozvěděl se, že žaloba byla zamítnuta“.
Vzhledem k této
skutečnosti pak o odročení jednání „z pochopitelných důvodů“ nežádal, jelikož
„omluvu učinil ihned, jakmile toho byl schopen a uplatnil omluvitelný důvod“. V
situaci, kdy o odročení jednání požádat nemohl, shledal v postupu soudů obou
stupňů porušení práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konečně pochybení soudů nižších stupňů spatřuje i v nesprávném poučení podle
ustanovení § 118a o. s. ř., v jehož rámci byl upozorněn, že v případě nesplnění
výzvy ze dne 2. července 2009 bude žaloba „jako celek odmítnuta“, přičemž v
rozporu s jakoukoli předvídatelností soud žalobu pro nesplnění výzvy k doplnění
neodmítl, nýbrž zamítl. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu popř. i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Žalovaný má za to, že dovolání v dané věci není přípustné a navrhuje, aby je
Nejvyšší soud odmítl, případně zamítl. S odkazem na ustanovení § 8 odst. 3 a §
29 ZKV zdůrazňuje význam konečné zprávy spočívající v tom, že jejím
prostřednictvím je definitivně přezkoumán postup správce při provádění soupisu
podstaty, zpeněžování podstaty a při vynakládání prostředků z konkursní
podstaty. Dovolání žalobce Nejvyšší soud shledal přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to v řešení otázky, zda samotné neschválení nákladů
spojených s udržováním a správou podstaty a hotových výdajů správce konkursní
podstaty věřitelským výborem postačí k přijetí závěru o povinnosti (bývalého)
správce konkursní podstaty vynaložené náklady a výdaje vrátit do konkursní
podstaty. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Nejvyšší soud v prvé řadě prověřil, zda žalobci vskutku nebyla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný
účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud
věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z
obsahu spisu a z provedených důkazů. Podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené
usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 č.
2/1993
Sb., každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných
průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. je zákonnou výjimkou ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a jako takovou ji nelze chápat způsobem
rozšiřujícím (k tomu srov. např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 28. srpna
2002, sp. zn. I. ÚS 729/2001). Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž jednotná v závěru, že omluvu neúčasti u
jednání soudu nebo jiného úkonu lze učinit i jiným způsobem než podáním podle
ustanovení § 42 o. s. ř. a že omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez
dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení ze dne 25. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 2432/98 a
usnesení ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, uveřejněná pod čísly
38/2000 a 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody
usnesení ze dne 30. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 369/96, uveřejněného v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, k němuž se Nejvyšší soud
následně přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo
1994/2009). V poměrech projednávané věci odvolací soud ohledně regulérnosti postupu soudu
prvního stupně podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. uzavřel, že „ze spisu
není patrno, že by byl soud uvědoměn žalobcem o jeho možném pozdním příchodu k
jednání“ a že „žalobce včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání“. Z obsahu spisu – protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 8. října 2009 (č.l. 65-66) – je zjevné, že se žalobce k jednání nedostavil (viz
údaj „nepřítomen – omluven“), přičemž jednání bylo zahájeno ve 14.45 hod. a
skončeno v 15.10 hod. Následně žalobce v odvolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně (č.l. 76-81) namítal, že „začátek ústního jednání zmeškal z
důvodu poruchy motorového vozidla a nutnosti zajištění náhradní dopravy“. Tuto
skutečnost soudu prvního stupně tlumočil s tím, že se dostaví se zpožděním a v
žádném případě nesouhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. K soudu se
dostavil v 15.15 hod. a našel jednací síň uzamčenou. Dostavil se do kanceláře
37 Cm a po zjištění, že žaloba byla zamítnuta, následně „obratem odeslal
písemnou omluvu z jednání a o odročení z pochopitelných důvodů již nežádal“. Odvolací soud pak důvodnost shora zmíněných odvolacích námitek žalobce blíže
neprověřoval a bez dalšího uzavřel, že soud prvního stupně věc projednal a
rozhodl v nepřítomnosti žalobce v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. Jakkoli dovolatel připustil, že o odročení zmíněného jednání nežádal (z důvodu,
že v okamžiku jeho pozdního příjezdu k soudu již bylo ve věci rozhodnuto),
nelze přehlédnout jeho obranu spočívající v tvrzení, podle něhož „u soudu
tlumočil, že se dostaví se zpožděním a že nesouhlasil s projednáním věci v jeho
nepřítomnosti“. Bylo-li by tomu vskutku tak, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o
tom, že – posuzováno podle obsahu – žalobce o odročení jednání požádal.
Posouzení otázky, zda byly splněny předpoklady, za nichž mohl soud prvního
stupně věc projednat a rozhodnout bez přítomnosti žalobce (§ 101 odst. 3 o. s. ř.), odvolacím soudem tak Nejvyšší soud shledává předčasným a tudíž i
nesprávným. To platí tím více, že žalobcovo odvolací tvrzení podporuje obsah spisu. V době
mezi odročením jednání konaného 2. července 2009 a jednáním, jež proběhlo 8. srpna 2009, ve spise žádný údaj o omluvě žalobce (učiněné prostřednictvím jeho
koncipienta) podchycen není. Na druhé straně však protokol o jednání z 8. srpna
2009 obsahuje údaj, podle kterého byl nepřítomný žalobce „omluven“; přitom není
pochyb o tom, že protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené
náležitosti, je veřejnou listinou
Dále se Nejvyšší soud zabýval správností právního posouzení věci odvolacím
soudem co do řešení otázky vzniku práva žalobce vůči žalovanému (jako původnímu
správci konkursní podstaty úpadkyně) na vrácení hotových výdajů a nákladů
spojených s udržováním a správou podstaty vynaložených žalovaným bez (byť jen
dodatečného) souhlasu věřitelského výboru. Podle ustanovení § 8 odst. 3 věty poslední ZKV činnosti, k nimž je správce
povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru. Podle ustanovení § 11 odst. 5 ZKV věřitelský výbor volí ze svého
středu předsedu a místopředsedu, dohlíží na činnost správce, průběžně schvaluje
výši a správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a
správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu soudem. Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se průběhu řízení. Podle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). Podle ustanovení § 31 odst.
2 ZKV pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po
prohlášení konkursu, jsou
a) hotové výdaje a odměna správce podstaty,
b) náklady spojené s udržování a správou podstaty,
(…)
e) nároky věřitelů ze smluv uzavřených správcem podstaty, včetně
smluv o úvěru za účelem financování vývozu poskytnutého podle zvláštního zákona
po předchozím souhlasu věřitelského výboru, úroků a smluvních pokut podle
těchto smluv, jakož i ze smluv týkajících se provozování podniku, od nichž
správce neodstoupil podle § 14 odst. 2. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo
197/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2004, pod
číslem 160, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož správou konkursní
podstaty se rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní
vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní
podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení
majetku, který do něj patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl
využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby
se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se
zřetelem k jejím stavu a k obvyklým obchodním příležitostem. Ve vztahu k nákladům za činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen a
kterou mohl zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen souhlasem
věřitelského výboru (srov. § 8 odst. 3 větu poslední ZKV), dále v usnesení ze
dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 2011, pod číslem 42, uzavřel, že pohledávka, kterou
správce konkursní podstaty zadal na účet podstaty bez souhlasu věřitelského
výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako
hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový
náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty
souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby
na účet podstaty pohledávkou podléhající režimu ustanovení § 31 odst. 2 písm. e) ZKV. Konečně v usnesení ze dne 7. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 119, Nejvyšší soud
dovodil, že ani souhlas věřitelského výboru s tím, aby činnosti, k nimž je
správce konkursní podstaty povinen, zadal třetím osobám na účet podstaty,
nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností
případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit
jej v režimu § 29 ZKV), jelikož ani informovaný souhlas věřitelského výboru
nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě
konkursní podstaty s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 ZKV).
V situaci, kdy odvolací soud založil své právní posouzení věci na tom, že
„žalobcem prezentovaný názor, podle něhož mu škoda vznikla v důsledku faktu, že
věřitelský výbor neschválil určité výdaje správce, není správný a že ze
žalobních tvrzeních není zřejmé, v čem žalobce spatřuje ‚neoprávněnost
předmětného plnění‘ žalovaným, pročež nedoplnil žalobní tvrzení tak, aby možno
vůbec k posouzení porušení povinností žalovaného přistoupit“, a to aniž jakkoli
vyhodnotil, zda žalobcem specifikované náklady a výdaje byly z konkursní
podstaty vynaloženy na činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen a
kterou mohl zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru (§ 8 odst. 3 věta poslední ZKV), je jeho právní posouzení
věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Úkolem soudu prvního stupně v další fázi řízení bude při respektování výše
uvedených judikatorních závěrů vyhodnotit, zda a v jakém rozsahu je důvodný
požadavek žalobce vůči žalovanému (jako původnímu správci konkursní podstaty)
na zaplacení toho, co (dle tvrzení žalobce) původní správce konkursní podstaty
z prostředků podstaty uhradil ve prospěch třetích osob na činnosti, k nimž byl
sám povinen (§ 8 odst. 3 ZKV), včetně toho, zda na aplikaci těchto závěrů v
poměrech dané věci bude mít vliv skutečnost, že náklady (respektive výdaje)
byly vynaloženy v době, kdy nebyl ustaven věřitelský výbor. Současně vyhodnotí,
jaké důsledky má neschválení případných nákladů spojených s udržováním a
správou podstaty (popř. hotových výdajů správce), jež nebyly vynaloženy za
činnosti předvídané ustanovením § 8 odst. 3 ZKV, věřitelským výborem ve smyslu
ustanovení § 11 odst. 5 ZKV.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém
rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu