29 Cdo 2550/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce JUDr. P. K., CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Demutem, advokátem, se
sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Mgr.
Adamu Sigmundovi, advokátu, se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, PSČ 110 00, jako
správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o., identifikační číslo
osoby 61855197, o zaplacení částky 600.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 334/2009, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 22 Co
448/2010-56, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. dubna 2013, č. j. 22 Co
448/2010-79, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části
prvního výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j.
22 Co 448/2010-56, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 23. dubna 2013, č. j.
22 Co 448/2010-79, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o nákladech řízení, jakož i v rozsahu, v němž směřuje proti druhému
výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.160,- Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Demuta.
Rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. 10 C 334/2009-44, ve znění usnesení ze
dne 22. ledna 2013, č. j. 10 C 334/2009-75, uložil Obvodní soud pro Prahu 4
žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce UNO - CENTER, s. r. o.), aby do 3
dnů od právní moci rozsudku zaplatil žalobci částku 600.950,- Kč s
příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. února 2006 do
zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobou uplatněný nárok je
důvodný, jelikož odpovídá tomu, co bylo ujednáno mezi bývalým správcem
konkursní podstaty úpadce Ing. Lubošem Smrčkou, CSc. (dále jen „L. S.“) a
žalobcem v dodatku č. 1 ze dne 2. listopadu 2004 (dále jen „dodatek č. 1“) ke
smlouvě o právní pomoci ze dne 20. července 2004 (dále jen „smlouva o právní
pomoci“). Žalobce splnil to, co podle dodatku č. 1 splnit měl, takže mu vznikl
nárok na smluvní odměnu stanovenou ve výši 0,5 % z kupní ceny zpeněžených
nemovitostí (101 miliónů Kč). Tomu odpovídá částka 505.000,- Kč a částka
95.950,- Kč na devatenáctiprocentní dani z přidané hodnoty. Námitku žalovaného, že zpeněžení majetku z konkursní podstaty je osobní
povinností správce konkursní podstaty, kterou je povinen konat osobně a nikoliv
prostřednictvím třetích osob a za úplatu, která je nákladem konkursní podstaty,
a kdyby šlo o mimořádně složitý případ, mohl správce konkursní podstaty požádat
o ustanovení zvláštního správce, neměl soud za důvodnou. Měl (totiž) za
prokázáno, že šlo o výjimečnou situaci, která vyžadovala urychlené řešení, když
hrozil vznik škody na majetku konkursní podstaty i na majetku třetích osob. Podle soudu bylo zapotřebí nejen vypsat výběrové řízení a na jeho základě
vybrat kupce, ale také zajistit, aby kupující urychleně započal s pracemi
nutnými k zabránění škody. Soud proto výdaj na právní služby poskytnuté
žalobcem na základě dodatku č. l považoval za ospravedlnitelný výdaj. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (ve
znění tamtéž označeného opravného usnesení) potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že
odvolání není důvodné, když na základě ustanovení § 8 odst. 2 a 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ve znění účinném do
31. prosince 2004 a ustanovení § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 a 4, § 11a, § 27 odst. 1 a 2, § 29 odst. 1 a 3 a § 31 odst. 1 a 2 ZKV dospěl k následujícím závěrům:
1/ Soud prvního stupně měl žalobu správně za důvodnou, když pro své rozhodnutí
si opatřil v podstatě postačující skutková zjištění a nepochybil ani při
právním posouzení žalobcova nároku. Zjištěný skutkový stav nedoznal změn ani po
doplněném dokazování, ba naopak, byl jím ještě umocněn. 2/ Nelze přehlédnout, že v roce 2004, kdy hrozila škoda značného rozsahu na
majetku podstaty i třetích osob (např.
též poškození městské hromadné dopravy -
metra), a kdy bylo stavebním úřadem a znalci apelováno na to, aby se započalo
se zajištěním staveniště (mimo jiné odčerpávání značného množství vody),
případně aby se urychleně pokračovalo ve stavbě, bylo rozhodnuto o prodeji
areálu mimo dražbu, neboť výdaje na jeho zajištění byly nepřiměřeně vysoké (9
milionů Kč). V té době nebyl ustaven věřitelský výbor, a jelikož nebyl znám
okruh věřitelů, bylo nereálné svolat schůzi věřitelů, která by nahradila
rozhodování věřitelského výboru. Zároveň bylo třeba konat rychle s ohledem na
hrozící škodu. 3/ Uzavření smlouvy o právní pomoci a dodatku č. 1 lze proto posoudit jako
opodstatněné, dané povinností správce konkursní podstaty předcházet škodám (§ 8
odst. 2 ZKV). 4/ Zajištění prodeje areálu, jak je správci konkursní podstaty uložil konkursní
soud, bylo časově i právně „nesmírně“ obsáhlé a náročné a současně šlo o
činnost časově i věcně ohraničenou (nešlo o činnost, k níž by bylo nezbytné
jmenovat zvláštního správce). 5/ Nárokovaná částka je opodstatněným výdajem podle § 31 odst. 2 ZKV; je tedy
pohledávkou za podstatou, kterou je na místě uspokojit v průběhu konkursního
řízení. Její výše je v souladu s pravidly citovanými shora a není též v rozporu
s ujednáními ve smlouvě o právní pomoci a v dodatku č. 1 a s dobrými mravy. 6/ Žalobce splnil závazky ze smlouvy o právní pomoci, prodej byl realizován a
odměna za právní služby se stala splatnou ještě v době, kdy (stále) nebyl
jmenován věřitelský výbor. 7/ Z judikatury předkládané žalovaným pak rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 (jde o usnesení ze dne 7. ledna 2010, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119, které je - stejně jako
další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových
stránkách Nejvyššího soudu) na věc nedopadá a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009 (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2010, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42) nelze
aplikovat „pro mimořádnost dané situace“. Šlo by totiž o přehnaně formalistický
přístup mající za následek možná formálně správné, ale nikoli spravedlivé
rozhodnutí. Okolnosti případu (absence věřitelského výboru v rozhodné době
atd.) nemohou jít k tíži žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal
žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že
jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel nejprve rekapituluje předchozí průběh řízení a následně nesouhlasí se
závěrem soudů, že nárok je důvodný, jakož i se závěrem odvolacího soudu, že jde
o pohledávku ve smyslu ustanovení § 31 odst. 1 a 2 ZKV, byť ji neschválil
věřitelský výbor podle ustanovení § 11 odst. 5 ZKV. Dovolatel uvádí, že bývalý správce konkursní podstaty úpadce (L. S.) byl (sice)
limitován konkrétní situací (kdy nebyl ustaven věřitelský výbor), avšak nic to
nemění na tom, že tak na sebe převzal riziko následného neschválení některé
části výdajů (k čemuž nakonec došlo). Věřitelský výbor schválil jen část
vynaložených výdajů. Jde (přitom) o zákonnou pravomoc věřitelského orgánu podle
zákona o konkursu a vyrovnání a o jeho odbornou individuální úvahu v mezích
zákona. Dovolatel míní (dovolávaje se v souvislosti s touto argumentací zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí), že konkrétní ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání neomezují správce konkursní podstaty v konkrétních
výdajích, zcela jej však limitují tím, že veškeré jeho hotové výdaje a náklady
na správu konkursní podstaty podléhají „absolutnímu“ schválení věřitelským
výborem (ve smyslu ustanovení § 11 odst. 5 ZKV). Správce konkursní podstaty má
dvě možnosti:
1/ Před vynaložením jakéhokoliv výdaje a nákladu si opatřit předchozí souhlas s
takovým výdajem, a to ve dvou stupních; jednak souhlas s uzavřením konkrétní
smlouvy, z níž výdaj vyplyne, jednak průběžně s jeho konkrétní výší (popřípadě
i opakovaně). 2/ Vynaložit takový výdaj a náklad a následně jej předložit k odsouhlasení
věřitelskému výboru; bude-li souhlas udělen, jde o oprávněný výdaj z konkursní
podstaty, nebude-li souhlas udělen, nejde o oprávněný výdaj z konkursní
podstaty a správce konkursní podstaty jej musí nést sám o své újmě. K uvedenému cituje dovolatel z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
2181/2009 tuto pasáž:
„Obecně přitom platí, že pohledávka, kterou správce konkursní podstaty zadá na
účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se
neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní
podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní
odměny. Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání
obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty
pohledávkou podléhající režimu § 31 odst. 2 písm.
e/ ZKV, v posuzované věci
tedy nárokem věřitele (společnosti X) ze smlouvy uzavřené po prohlášení
konkursu správcem konkursní podstaty a proto pohledávkou tohoto věřitele za
podstatou (takto byla konkursním soudem v této věci schválena)“. Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 pak dovolatel cituje
následující pasáž:
„K výhradám správce konkursní podstaty k účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. odvolací soud uvedl, že ačkoliv v době uzavření smlouvy o odborné pomoci nebyl
správce konkursní podstaty výslovně omezen v možnosti zadat třetím osobám
činnosti, k nimž je sám povinen, na účet konkursní podstaty, jen se souhlasem
věřitelského výboru (jak od 1. května 2000 určuje § 8 odst. 3 ZKV), nelze od 1. května 2000 tolerovat, aby výdaje za plnění uskutečněné po 1. květnu 2000, byť
dle smlouvy uzavřené před tímto datem, nepodléhaly souhlasu (a kontrole)
věřitelského výboru“. Z řečeného dovolatel dovozuje, že je na Nejvyšším soudu, aby vyjasnil výše
uvedenou otázku, soudy vyřešenou chybně. Dovolatel nesouhlasí s tím, že
konkrétní situace (nebyl ustaven věřitelský výbor a zároveň bylo již zapotřebí,
aby správce konkursní podstaty učinil určitá rozhodnutí) vylučuje použitelnost
výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako příliš formalistických). S
podobnou situací se správci konkursní podstaty setkávají často (stejně tak
insolvenční správci) a dovolatel nesdílí názor, že by popsaná situace
umožňovala činit kroky, které by (byť zpětně) nepodléhaly dohledové pravomoci
věřitelského orgánu. Právě takové situace činí výkon funkce správce konkursní
podstaty (insolvenčního správce) tak odpovědným a komplikovaným, jakým je ve
skutečnosti. Procesně je na řešení podobných situací pamatováno např. institutem zvláštního
správce. A konečně dovolatel nesouhlasí s tím, že by uzavření smlouvy o právní
pomoci při zpeněžení majetku z konkursní podstaty (za odměnu z výtěžku
zpeněžení ve výši 505.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty) bylo možné posoudit
jako jednání správce, které je opodstatněno jeho povinností předcházet škodám
(ve smyslu podle § 8 odst. 2 ZKV), jak dovozuje odvolací soud. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně nedůvodné,
případně zamítnout. Uplatnění pravidla formulovaného Nejvyšším soudem v
usneseních sp. zn. 29 Cdo 66/2007 a 29 Cdo 2181/2009 podle žalobce předpokládá,
že již byl ustaven věřitelský orgán (což se v dané konkursní věci stalo až
usnesením konkursního soudu z 2. března 2007), a že bude použito v závislosti
na konkrétních okolnostech případu. K tomu zdůrazňuje, že v daném případě šlo o
náklady právní pomoci při zpeněžení značného nemovitého majetku při odvracení
hrozící škody se souhlasem soudu, ke kterému došlo na základě výběrového řízení
a kupní smlouvy ze dne 21. prosince 2004. Právní pomoc poskytl v souladu s
úkolem, který L. S. (jenž neměl právnické vzdělání) uložil konkursní soud
usnesením z 12. listopadu 2004 (ve znění usnesení konkursního soudu z 22. listopadu 2004), vydaným s přihlédnutím ke stanovisku znalců. Závěr odvolacího soudu, že závěry formulované v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Cdo 2181/2009 nelze aplikovat na danou věc pro „mimořádnost dané
situace“, má žalobce za správný. Dále žalobce snáší argumenty na podporu závěru, že jeho odměna spadá pod
náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty dle § 31 odst. 1 ZKV,
neboť k takové činnosti se řadí též kroky správce konkursní podstaty směřující
k eliminaci hrozící škody na majetku konkursní podstaty. Ustavení zvláštního
správce by bylo neúčelné a neracionální a neznamenalo by ani automatickou
úsporu pro konkursní podstatu (uvádí žalobce). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu,
tedy i proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i proti
druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně
nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení ustanovením §
218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Ve zbývajícím rozsahu (co do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé) Nejvyšší soud shledává dovolání v dané věci přípustným dle § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
přisuzuje řešení otázky dovoláním předestřené. Potud je totiž napadené
rozhodnutí zčásti v rozporu s (níže rozebranou) judikaturou Nejvyššího soudu
Dovolatel sice formálně ohlašuje i dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř., v další části dovolání však slovně ani jinak s tímto dovolacím
důvodem žádnou argumentaci nepojí. Nejvyšší soud tudíž vychází z toho, že
jediným dovoláním řádně uplatněným dovolacím důvodem je dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud se - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - dále
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou pak rozhodné především skutkové závěry, podle
kterých:
1/ Rozhodnutím ze dne 2. července 2004 uložil Odbor výstavby a územního rozvoje
Městské části Prahy 9 pozdějšímu úpadci - stavebníku a vlastníku rozestavěné
budovy na tam uvedených parcelách v katastrálním území V. (dále jen
„nemovitosti“), aby do 15 dnů obnovil čerpání vody na stavbě tak, aby nedošlo k
zatopení podzemních podlaží sousední budovy, jakož i další povinnosti. 2/ Usnesením ze dne 14. července 2004, sp. zn. 89 K 35/2003, prohlásil Městský
soud v Praze (dále též jen „konkursní soud“) konkurs na majetek úpadce a
správcem jeho konkursní podstaty ustavil L. S. 3/ Nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty úpadce. 4/ L. S. uzavřel se žalobcem dne 20. července 2004 smlouvu o právní pomoci. 5/ Soudní znalec Jan Münster (dále jen „J. M.“) konstatoval 12. října 2004
nutnost okamžitě zajistit čerpání vody a provést další nezbytné stavební úpravy
k odvracení škod na majetku úpadce i třetích osob. 6/ Ve znaleckém posudku z 15. října 2004 určil J. M. obvyklou cenu nemovitostí
podle stavu k 25. září 2004 částkou 171 miliónů Kč. 7/ V dodatku č. 1 z 2. listopadu 2004 se L. S. dohodl se žalobcem, že žalobce
provede komplexní přípravu výběrového řízení a vypracuje návrh kupní smlouvy o
prodeji nemovitostí za sjednanou odměnu 0,5 % z prodejní ceny bez daně z
přidané hodnoty. 8/ L. S. požádal konkursní soud dne 12. listopadu 2004 o souhlas s prodejem
nemovitostí, s tím, že znalci upozornili na závažnost situace ohledně
nemovitostí a na to, že je třeba provést okamžitě některé zabezpečovací práce k
odvrácení hrozících škod a urychleně pokračovat ve stavbě. Přitom náklady na
zajištění staveniště by dosáhly částky 9 miliónů Kč, která se nenachází v
konkursní podstatě. Konkursní soud na tomto základě povolil L. S. prodej
nemovitostí (usnesením ze dne 12. listopadu 2004, č. j. 89 K 35/2003-399) ještě
před svoláním schůze věřitelů a volbou věřitelského orgánu. 9/ Žalobce vypracoval podmínky výběrového řízení, jehož průběh byl osvědčen
notářským zápisem z 20. prosince 2004. 10/ Na základě výsledků výběrového řízení uzavřel L. S. (jako prodávající) se
společností Best Properties South, a. s. (jako kupující) dne 21. prosince 2004
kupní smlouvu, kterou jí nemovitosti prodal za kupní cenu ve výši
117,371.296,42 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek kupujícího
pokračovat ve stavbě, k jehož zajištění složil kupující propadnou kauci ve výši
50 miliónů Kč. Právní účinky vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do
katastru nemovitostí nastaly 22. prosince 2004. 11/ Dodatek kupní smlouvy, uzavřený 17.
února 2005, řešil otázku bezodkladného
zahájení prací k úplnému odvrácení škod. 12/ Dne 27. ledna 2006 požádal žalobce dovolatele (coby současného správce
konkursní podstaty) o vyplacení odměny za právní služby fakturou splatnou 15. února 2006, na částku 505.000,- Kč, představující 0,5 % z kupní ceny ve výši
101 miliónů Kč a na částku 95.950,- Kč, představující devatenáctiprocentní daň
z přidané hodnoty z této odměny. 13/ Usnesením ze dne 2. března 2007, č. j. 89 K 35/2003-3837, konkursní soud
poté, co byly bezúspěšné pokusy o volbu věřitelského výboru na schůzích
věřitelů konaných 31. ledna 2005, 16. června 2005 a 15. listopadu 2005,
jmenoval tříčlenný věřitelský výbor dle § 11 odst. 4 ZKV, maje za to, že
ponechat pravomoc věřitelského výboru schůzi věřitelů je nemožné, neboť ta
nebyla schopna přijmout potřebná rozhodnutí a okruh konkursních věřitelů je
nejistý s ohledem na 60 incidenčních sporů. Podle ustanovení § 8 ZKV správce je povinen při výkonu funkce postupovat s
odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu
ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem ustavena veřejná obchodní
společnost, odpovídají za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem funkce
správce její společníci společně a nerozdílně. Správce je povinen uzavřít
smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v
souvislosti s výkonem funkce správce (odstavec 2). Správce má nárok na odměnu a
na náhradu hotových výdajů. Dohody správce uzavřené s účastníky řízení o jiné
odměně nebo náhradě jsou neplatné. Vyúčtování odměny a nákladů provede správce
v konečné zprávě, a není-li jí, při zrušení konkursu; předtím mu soud může
povolit zálohy. Soud může podle okolností případu konkursní odměnu stanovenou
podle zvláštního předpisu přiměřeně zvýšit nebo snížit. Věřitelé jsou se
souhlasem soudu oprávněni na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout
správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně; při poskytnutí zálohy
může být určen účel, na nějž má být vynaložena, a podmínky jejího vyúčtování. Činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet
podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru (odstavec 3). Z důležitých důvodů
může soud na návrh některého z účastníků nebo správce anebo i bez návrhu
zprostit správce funkce. Zprostí-li soud správce jeho funkce, ustaví nového
správce. Zproštěním funkce nezaniká správcova odpovědnost podle odstavce 2 za
dobu výkonu funkce. Správce, který byl funkce zproštěn, je povinen řádně
informovat nového správce a dát mu k dispozici všechny doklady (odstavec 6). Z ustanovení § 10 ZKV plyne, že soud svolává schůzi konkursních věřitelů, je-li
toho třeba pro zjištění jejich stanovisek potřebných pro další vedení konkursu,
a řídí její jednání; na návrh správce nebo věřitelského výboru ji svolává vždy. Schůze konkursních věřitelů musí být oznámena vhodným způsobem s uvedením dne a
předmětu jednání (odstavec 1). Hlasovat mohou jen konkursní věřitelé, jejichž
pohledávka byla zjištěna.
Soud rozhodne, zda mohou hlasovat také konkursní
věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je
podmíněná (odstavec 3). Dle ustanovení § 11 ZKV, pokud počet konkursních věřitelů přesahuje 50, jsou
povinni ustavit věřitelský výbor. Při nižším počtu konkursních věřitelů mohou
konkursní věřitelé zvolit namísto věřitelského výboru svého zástupce;
ustanovení o oprávněních a povinnostech věřitelského výboru platí pro tohoto
zástupce obdobně (odstavec 1). Členy věřitelského výboru a jejich náhradníky
volí schůze konkursních věřitelů a potvrzuje soud. Z důležitých důvodů může
soud na návrh některého z konkursních věřitelů nebo správce anebo i bez návrhu
odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Jestliže soud věřitelský
výbor nebo některého z jeho členů odvolá nebo nemůže-li člen svou funkci
vykonávat nebo se jí vzdá anebo se nemůže jednání věřitelského výboru
zúčastnit, nastupuje místo něho náhradník; soud může též nařídit doplňující
volbu nebo může jmenovat nový věřitelský výbor nebo nového jeho člena (odstavec
4). Věřitelský výbor volí ze svého středu předsedu a místopředsedu, dohlíží na
činnost správce, průběžně schvaluje výši a správnost hotových výdajů správce a
nákladů spojených s udržováním a správou podstaty a plní úkoly stanovené tímto
zákonem nebo uložené mu soudem. Je oprávněn podávat soudu návrhy týkající se
průběhu řízení (odstavec 5). Z ustanovení § 11a ZKV pak plyne, že dokud není ustaven věřitelský výbor nebo
zástupce věřitelů, vykonává působnost věřitelského výboru schůze věřitelů. Ustanovení § 12 ZKV pak určuje, že soud je oprávněn vyžádat si od správce
zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření. Může
správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru, nebo
mu může dát pokyny sám (odstavec 1). Při výkonu své dohlédací činnosti soud
rozhoduje o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření
nezbytná k zajištění jeho účelu (odstavec 2). Podle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). Z ustanovení § 31 ZKV se pak podává, že nároky na vyloučení věci z podstaty (§
19 odst. 2), pohledávky za podstatou (§ 31 odst.
2), nároky na oddělené
uspokojení (§ 28) a pracovní nároky (§ 31 odst. 3) lze uspokojit kdykoli v
průběhu konkursního řízení. Jiné nároky lze uspokojit jen podle pravomocného
rozvrhového usnesení (odstavec 1). Pohledávkami za podstatou, pokud vznikly po
prohlášení konkursu, jsou (mimo jiné) hotové výdaje a odměna správce podstaty
(odstavec 2 písm. a/), náklady spojené s udržováním a správou podstaty
(odstavec 2 písm. b/). V této podobě (naposledy ve znění zákona č. 257/2004 Sb.) platila citovaná
ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání v době uzavření smlouvy o právní
pomoci (20. července 2004) i dodatku č. 1 (2. listopadu 2004). Do 1. ledna
2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), doznalo změn pouze
ustanovení § 8 odst. 3 ZKV, do nějž byla s účinností od 1. ledna 2005 (po
novele provedené zákonem č. 499/2004 Sb.) za první větu doplněna věta: „Do
náhrady hotových výdajů se zahrnují i náklady na péči o spisovnu a archiv
úpadce.“ a s účinností od 30. dubna 2005 (po novele provedené zákonem č. 177/2005 Sb.) [znovu pak s účinností od 29. září 2005, po novele provedené
zákonem č. 377/2005 Sb.] vložena na konci věty první slova: „; tento nárok
správce, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou
je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního
právního předpisu.“. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty, § 11
odst. 5 (v pasáži o tom, že věřitelský výbor „průběžně schvaluje výši a
správnost hotových výdajů správce a nákladů spojených s udržováním a správou
podstaty a plní úkoly stanovené tímto zákonem nebo uložené mu soudem“) a § 11a
ZKV v rozhodném znění se stala součástí zákona o konkursu a vyrovnání po novele
provedené s účinností od 1. května 2000 zákonem č. 105/2000 Sb. Přitom pro
správné pochopení významu změn promítnutých od 1. května 2000 v textu § 11a ZKV
je žádoucí vědět, že součástí poslaneckého návrhu novely zákona o konkursu a
vyrovnání (projednávaného v Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky
/dále jen „sněmovna“/ v jejím třetím volebním období 1998 - 2002 od 29. dubna
1999 jako sněmovní tisk č. 219/0), jenž vyústil v přijetí zákona č. 105/2000
Sb., se tato úprava stala až na základě pozměňovacího návrhu uplatněného v
procesu projednávání tohoto návrhu zákona ve sněmovně. Přitom je zjevné, že
inspiračním zdrojem této změny byl vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o
konkursu a vyrovnání, předložený sněmovně 8. prosince 1999, evidovaný jako
sněmovní tisk 458/0 a vzatý zpět ve druhém čtení 5. dubna 2000 (poté, co
sněmovna 4. dubna 2000 přijala poslaneckou verzi návrhu novely). Ve vládním
návrhu novely šlo o článek I. bod 19, k němuž se v důvodové zprávě vládního
návrhu novely uvádí, že:
„Novela upouští od instituce opatrovníka věřitelů. Opatrovník byl zástupcem,
který byl pro určitý okruh věřitelů ustanoven bez jakéhokoliv jejich vlivu na
jeho osobu i činnost.
Tak docházelo k tomu, že takto ustanovený opatrovník
nesledoval prioritně co nejširší uspokojení věřitelů, ale jiné zájmy (od úsilí
po procesní ekonomii až k opatřením, která nebyla ve prospěch uspokojení
věřitelů). Proto osnova v § 11a trvá na tom, aby to byli především věřitelé,
kteří budou rozhodovat o svém zastoupení, což souvisí se záměrem posílení
jejich posice (srov. bod III, 3 obecné části důvodové zprávy). Proto v případě,
že nebude ustaven věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, je třeba, aby jejich
působnost vykonávala schůze věřitelů. Jde sice o orgán málo operativní, ale nic
nebrání tomu, aby kdykoli svou pravomoc delegoval na věřitelský výbor nebo
zástupce věřitelů“. Ve výše uvedeném právním rámci pak Nejvyšší soud uvádí k právním otázkám
rozhodným pro výsledek dovolacího řízení následující:
I/ K výkladu ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty ZKV. Jakkoli se to z napadeného rozhodnutí nepodává výslovně, závěry v něm uvedené
vycházejí z potřeby vymezit se k otázce, zda pravidlo formulované v ustanovení
§ 8 odst. 3 poslední věty ZKV (o tom, že činnosti, k nimž je správce povinen,
může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského
výboru) se prosadí i tam, kde dosud nebyl zvolen věřitelský výbor (nebo
zástupce věřitelů), jestliže stav konkursní podstaty vyžaduje neodkladné
uskutečnění takové činnosti za účelem odvrácení hrozící škody na majetku
konkursní podstaty. Byť pasáž, kterou dovolatel v dovolání cituje z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 zjevně přiléhavá není (jde o argumentačně bezcennou
reprodukci závěrů odvolacího soudu, nikoli o závěry soudu dovolacího), s
dovolatelem lze souhlasit v tom, že základní východiska správné interpretace
ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty ZKV se nacházejí nejen v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009, nýbrž (právě) i v usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007. Judikaturní výstupy obsažené (nejen) v
obou usneseních shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011, následovně:
1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV
tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat
třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu
věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu
věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné
(usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007). 2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby
činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty,
nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností
případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit
jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje
správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní
podstaty s odbornou péčí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007).
3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o
činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty
(a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní
podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce
konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá
činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu
ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla
uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto
pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího
podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009). 4/ Správce konkursní podstaty poruší právní povinnost stanovenou v § 8 odst. 3
poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu výkonu funkce správce
konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen (povolán), zadá třetí osobě
na účet konkursní podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce
věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní
podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání protiprávní (zákonem
zakázané), žádného vlivu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). 5/ Následkem porušení právní povinnosti stanovené v § 8 odst. 3 poslední větě
ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty
si takový náklad nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet
správce konkursní podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen
se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na
majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od
okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného
bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj
vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na
vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty
(rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). V takto ustaveném judikatorním rámci vyvolává potřebu dalšího výkladu
skutečnost, že podle skutkového stav věci, z nějž vyšly oba soudy, zde v době,
kdy stav konkursní podstaty vyžadoval neodkladné úkony správce konkursní
podstaty směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení
hrozící škody na majetku konkursní podstaty, nebyl (nebyl zvolen) věřitelský
výbor (nebo zástupce věřitelů). Nejvyšší soud především podotýká, že při dalších úvahách vychází z toho, že v
dané věci šlo o činnost, k níž byl správce konkursní podstaty povinen (§ 8
odst. 3 poslední věta ZKV), když tento předpoklad nebyl zpochybněn ani v
předchozích fázích řízení. K tomu, jak má postupovat správce konkursní podstaty
při vyžádání souhlasu k zadání činnosti, k níž byl povinen, třetí osobě na účet
podstaty, má-li jít o postup s odbornou péčí (§ 8 odst.
2 ZKV), uvádí Nejvyšší
soud následující:
1/ Není-li dosud zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů (§ 11 odst. 5
ZKV), plyne z § 11a ZKV, že působnost věřitelského výboru vykonává schůze
věřitelů. Správce konkursní podstaty zde tudíž má věřitelský orgán (schůzi
věřitelů), jehož prostřednictvím si může zajistit souhlas dle § 8 odst. 3
poslední věty ZKV, i když dosud není zvolen věřitelský výbor nebo zástupce
věřitelů. Jinak řečeno, není-li (dosud) zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů,
je správce konkursní podstaty povinen vyžádat si (ve smyslu § 8 odst. 3
poslední věty ZKV) souhlas k zadání činnosti, k níž je sám povinen, třetí osobě
na účet podstaty, od schůze věřitelů. K tomuto účelu mu zákon o konkursu a
vyrovnání poskytuje právo požádat o svolání schůze věřitelů konkursní soud,
který je povinen takové žádosti vyhovět (srov. § 10 odst. 1 větu první ZKV). V dané věci odvolací soud takovou možnost vyloučil též na základě argumentu,
podle kterého nebyl znám okruh věřitelů, takže bylo nereálné svolat schůzi
věřitelů, která by nahradila rozhodování věřitelského výboru. Tento úsudek je
nutno odmítnout, neboť ignoruje (ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona o
konkursu a vyrovnání) skutkový stav dané věci. Konkurs na majetek úpadce
prohlásil konkursní soud usnesením ze dne 14. července 2004 a lhůta určená (v
souladu s § 13 odst. 2 písm. c/ ZKV) tímto usnesením věřitelům k přihlášení
pohledávek do konkursu vedeného na majetek úpadce (60 dnů) uplynula v září 2004
(posledním dnem lhůty bylo pondělí 13. září 2004). Od té doby byl také znám
okruh věřitelů, na čemž nic nemění skutečnost, že věřitelům svých práv
nedbalých (lhůtu k přihlášení pohledávek nerespektujících) mohla uplynout
propadná lhůta k přihlášení pohledávky až po 2 měsících od prvního přezkumného
jednání (§ 22 odst. 2 ZKV). Hlasovací právo na schůzi věřitelů přitom bylo
možné přiznat i těm konkursním věřitelům, jejichž pohledávka nebyla ještě
zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná (srov. § 10 odst. 3 větu druhou
ZKV). 2/ Lze nicméně připustit, že neodkladné úkony správce konkursní podstaty
směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící
škody na majetku konkursní podstaty nedovolí ani vyčkat svolání a rozhodnutí
schůze věřitelů. Odvolací soud vedle nepřiléhavé argumentace tím, že nebyl znám
okruh věřitelů, poukazoval právě na to, že „zároveň bylo třeba konat rychle s
ohledem na hrozící škodu“. Nejvyšší soud ponechává stranou otázku, zda důraz na
potřebu konat rychle (coby důvod, pro který správce konkursní podstaty nežádal
o souhlas schůze věřitelů s jeho postupem) odpovídal zjištěnému skutkovému
stavu (nutnost okamžitého konání deklaroval v dané věci znalecký posudek z 12. října 2004, dodatek č. 1 byl sjednán 2. listopadu, 12. listopadu 2004 udělil
konkursní soud souhlas se zpeněžením a průběh výběrového řízení byl osvědčen
20. prosince 2004).
Tam, kde neodkladné úkony správce konkursní podstaty
směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící
škody na majetku konkursní podstaty nedovolí ani vyčkat svolání a rozhodnutí
schůze věřitelů, je ovšem zjevné, že má-li jít o činnost, kterou správce
konkursní podstaty (ač je k ní sám povinen) hodlá zadat (a též zadá) třetí
osobě na účet podstaty, bude povinen požádat věřitelský orgán (věřitelský výbor
nebo zástupce věřitelů a není-li jich, schůzi věřitelů) o příslušný souhlas s
takovým výdajem na účet podstaty alespoň dodatečně. Z ustanovení § 12 ZKV přitom plyne, že bez zřetele k tomu, zda v dané konkursní
věci je k dispozici akceschopný věřitelský orgán (věřitelský výbor, zástupce
věřitelů, schůze věřitelů) je tím, kdo vykonává dohled nad činností správce
konkursní podstaty, konkursní soud. Jak přitom bylo citováno výše (s
přihlédnutím k dikci § 29 ZKV) z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
66/2007, ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce
konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty
s odbornou péčí a to, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty
souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet
konkursní podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení
konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet
podstaty odepřít. Má-li konkursní soud právo vyslovit se konečným způsobem k otázce, zda uzná
náklad vynaložený na účet podstaty (tím, že správce konkursní podstaty zadal
činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty), i když
jej předem schválil věřitelský výbor, pak toto jeho právo tím více platí tam,
kde správce konkursní podstaty takový souhlas nezískal proto, že nebyl zvolen
věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a nebylo možné si jej včas (předem)
opatřit ani od schůze věřitelů. Jinak řečeno, jestliže správce konkursní podstaty hodlá zadat činnost, k níž je
sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty a nemůže si k tomuto
postupu předem opatřit souhlas věřitelského orgánu proto, že nebyl zvolen
věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů by se nesešla včas, má
požádat o pokyn, jak má v této situaci postupovat, konkursní soud, jenž je o
takové žádosti povinen neprodleně rozhodnout. Takový postup lze od správce
konkursní podstaty konajícího s odbornou péčí vyžadovat již proto, že si musí
být vědom rizika, jemuž se vystavuje (bez zřetele k tomu, zda to vyžaduje stav
konkursní podstaty) tím, že koná bez souhlasu věřitelského orgánu tam, kde je
předepsán. Stejně tak si musí být vědom toho, že zákon o konkursu a vyrovnání
svěřuje konkursnímu soudu výkon dohlédací činnosti právě pro ty případy, kdy se
jeví sporným další postup jiných orgánů činných v konkursním řízení
(věřitelského orgánu, správce konkursní podstaty).
Správce konkursní podstaty, jenž předem požádá konkursní soud o udělení pokynu
tam, kde mu předepsaný souhlas nemůže udělit k tomu povolaný věřitelský orgán,
se tím vyhne riziku následného zpochybnění úkonu, který provedl se souhlasem
(podle pokynu) konkursního soudu (jenž se odpovědnosti takový pokyn - lhostejno
zda souhlasný - udělit, nemůže zříci). Tím není dotčeno právo věřitelského
orgánu vyjádřit se k takovému postupu (co do jeho účelnosti) alespoň následně
(pro účely možného posouzení rozsahu takto vynaložených nákladů konkursním
soudem v režimu § 29 ZKV). Správce konkursní podstaty, který zadá činnost, k níž je sám povinen, třetí
osobě na účet konkursní podstaty bez předchozího souhlasu věřitelského orgánu
proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů
by se nesešla včas, ani nepožádal o pokyn, jak má v této situaci dále
postupovat, konkursní soud (nebo mu konkursní soud takový souhlas výslovně
neudělil), může takto vynaložené náklady zúčtovat na vrub konkursní podstaty (a
nikoli na vrub své odměny) jen tehdy, jestliže obdržel alespoň následný souhlas
věřitelského orgánu s takovým postupem. II/ K výkladu ustanovení § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV. Jakkoli jsou závěry odvolacího soudu ve světle výkladu podaného výše k § 8
odst. 3 poslední větě ZKV nepřesné, dovolání přesto není důvodné. Soudy (a zjevně ani účastníci) totiž v mezích svých úvah nevzaly v potaz, že
vše, co bylo řečeno výše, má význam především pro účely rozhodnutí konkursního
soudu o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní
podstaty (dle § 29 ZKV), případně pro účely sporu o náhradu škody, jenž může
být veden vůči bývalému správci konkursní podstaty úpadce. Žalobce je v rovině
výše formulovaných závěrů onou třetí osobou, do jejíchž poměrů se následky
spojené s tím, že jí správce konkursní podstaty zadal činnost, k níž je sám
povinen, na účet konkursní podstaty, bez souhlasu věřitelského orgánu, bez
dalšího nepromítají. Jestliže bývalý správce konkursní podstaty úpadce (L. S.) zúčtoval v dané věci
náklad spojený s odměnou žalobce nikoli na svůj vrub (na vrub své konkursní
odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na
konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty, má žalobce pohledávku za
podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. b/ ZKV (nešlo o neplatné
zadání); srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). Důvod
odepřít žalobci plnění sjednané bývalým správcem konkursní podstaty na vrub
konkursní podstaty jen proto, že si tento správce neopatřil souhlas ve smyslu §
8 odst. 3 poslední věty ZKV, ač tuto povinnost měl, dán není (srov. k tomu též
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo
2763/2011); právo žádat po takovém správci náhradu způsobené škody tím není
dotčeno (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, který byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2014 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž v konečném výsledku obstojí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti
odmítnuto a ve zbytku zamítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2011). S přihlédnutím k době započetí
úkonu právní služby přísluší advokátu žalobce odměna podle vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do
31. prosince 2012; srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu a přechodné ustanovení
obsažené v článku II vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Zákonné úroky z prodlení z přisouzené jistiny činily k 19. květnu 2011 částku
287.342,58 Kč, takže spolu s jistinou šlo o částku 888.292,58 Kč. Sazba
mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. k/
advokátního tarifu) z této částky činí (dle § 7 bodu 6. advokátního tarifu)
11.860,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za
jeden úkon právní služby (300,- Kč) pak jde celkem o částku 12.160,- Kč, kterou
Nejvyšší soud přiznal žalobci k tíži žalovaného. K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního
tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010,
uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu