29 Cdo 3169/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v konkursní věci
úpadce Private Investors, a. s., se sídlem v Praze 1, 28. října 15, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 25112031, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 91 K 12/2001, o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku z konkursní
podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, o dovolání
konkursního věřitele Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se sídlem v
Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby
26715287, zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 17. března 2011, č. j. 1 Ko 2/2011-2668, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2011, č. j. 1 Ko 2/2011-2668,
se zrušuje s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání a věc se potud vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 15. září 2010, č. j. 91 K 12/2001-2623, schválil Městský soud
v Praze (dále též jen „konkursní soud“) konečnou zprávu o zpeněžování majetku
podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále též
jen „konečná zpráva“), s tím, že příjmy podstaty činí 64.557.104,69 Kč a výdaje
podstaty činí 33.368.631,43 Kč (z toho odměna správce konkursní podstaty činí
7.277.108,- Kč a výdaje správce konkursní podstaty činí 462.247,44 Kč), takže
zůstatek k rozdělení činí 31.188.473,26 Kč. Konkursní soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 1. června 2001, č. j. 91 K 12/2001-27, prohlásil konkursní
soud konkurs na majetek úpadce a správkyní jeho konkursní podstaty ustavil
JUDr. Boženu Konvalinkovou (dále jen „B. K.“). 2/ Usnesením ze dne 1. března 2007, č. j. 1 Ko 495/2006-1858, změnil Vrchní
soud v Praze usnesení konkursního soudu ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 91 K
12/2001-1796, tak, že B. K. zprostil funkce správkyně konkursní podstaty úpadce
ke dni ustanovení nového správce. 3/ Usnesením ze dne 10. července 2007 ustavil konkursní soud novou správkyní
konkursní podstaty úpadce JUDr. Lenku Duškovou. 4/ Správkyně konkursní podstaty předložila 12. února 2010 konečnou zprávu (č. l. 2330-2340) [dále též jen „konečná zpráva z 12. února 2010“], kterou
konkursní soud vyvěsil na své úřední desce 1. března 2010. 5/ Proti konečné zprávě z 12. února 2010 podali včasné námitky Garanční fond
obchodníků s cennými papíry (dále jen „konkursní věřitel“) [č. l. 2399 - 2401]
a Ing. M. T. (č. l. 2493) [k jehož námitkám však konkursní soud nepřihlížel, s
tím, že již není úpadcovým věřitelem]. 6/ Správkyně konkursní podstaty předložila 10. června 2010 „upravenou konečnou
zprávu“ datovanou 9. června 2010 (č. l. 2560-2573) [dále též jen „konečná
zpráva z 10. června 2010“], přepracovanou na základě námitek konkursního
věřitele, kterou konkursní soud vyvěsil na své úřední desce 2. července 2010. Proti této konečné zprávě nebyly v zákonné lhůtě podány námitky. 7/ Podáním doručeným konkursnímu soudu 15. září 2010 v 10.15 hodin, označeným
jako „doplnění námitek proti konečné zprávě“ (č. l. 2615-2618), rozšířil
konkursní věřitel své námitky proti konečné zprávě z 12. února 2010. 8/ Podle zápisu z jednání věřitelského výboru, jež se konalo 20. března 2002,
projednal věřitelský výbor hranici svého souhlasu s výdaji správce konkursní
podstaty za činnosti objednané u třetích osob (§ 8 odst. 3 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“), s tím, že většinou hlasů byl
přijat návrh, aby si správce konkursní podstaty vyžádal souhlas věřitelského
výboru vždy u opakovaných plnění a dále v případě jednorázových výdajů nad
50.000,- Kč. 9/ Podle zápisu z jednání věřitelského výboru, jež se konalo 5. června 2002,
přijal věřitelský výbor též rozhodnutí a doporučení zlikvidovat účty u makléře
A. B.
W., USA (dále jen „ABW“), když odsouhlasil prodej všech akcií na účtech
PI u ABW, s tím, že prodej akcií má být uskutečněn tak, že prodejní pokyny mají
být uvedeny na trh ve středu po otevření trhu ve 12 hodin „newyorského“ času, s
platností pokynu 15 dnů a limitní minimální cenou rovnou zavíracímu kursu z
úterního obchodování. Na tomto základě konkursní soud dospěl k následujícím závěrům. 1/ Konkursní soud přezkoumal konečnou zprávu z 10. června 2010, v souvztažnosti
s námitkami z 16. března 2010, jež neshledal důvodnými. Konkursní věřitel svými
námitkami brojí fakticky proti činnosti a postupu B. K. a dále namítá, že dosud
nebylo rozhodnuto o jím podané vylučovací žalobě. 2/ B. K. nepochybila, když do soupisu pojala i majetek vedený na účtech úpadce,
který na základě dostupných údajů nebyla schopna identifikovat jako zákaznický
majetek, který podle zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění
účinném v době prohlášení konkursu, nenáleží do konkursní podstaty. 3/ B. K. nelze přičítat k tíži neúspěch ve sporu s ABW, když B. K. se takto
snažila získat do konkursní podstaty maximum finančních prostředků; to platí
tím spíše, že zahájení sporu, jakož i jeho financování, odsouhlasil věřitelský
výbor. 4/ K námitce, že B. K. zpeněžila akcie u ABW prodejem mimo dražbu bez souhlasu
věřitelského výboru a soudu, konkursní soud uvádí, že se tak stalo v souladu s
ustanovením § 27 odst. 2 věty čtvrté ZKV a B. K. tak učinila na základě
rozhodnutí a doporučení věřitelského výboru. 5/ Ohledně námitky, že B. K. dlouhodobě (od května 2004) zadávala třetím osobám
činnosti, k nimž byla sama povinna, bez souhlasu věřitelského výboru, „hodnotí
soud takový postup ze strany věřitelského výboru jako šikanózní vůči správci“. Takový postup věřitelského výboru vzbudil značný nesouhlas a negativní reakci
některých konkursních věřitelů na schůzi věřitelů konané dne 30. srpna 2006. V
konkursním řízení, kde je přihlášeno do konkursu 2053 věřitelů, nelze na
správci spravedlivě požadovat, aby nevyužíval služeb třetích osob, tedy zejména
účetního či administrativního pracovníka, když sám nemá ekonomické vzdělání. K
úkonům ohledně právního zastoupení B. K. v soudních sporech dal věřitelský
výbor souhlas, přičemž k opakovaným plněním, k nimž by se vyžadoval nový
souhlas, nedošlo. 6/ V tom, že B. K. uzavřela po květnu 2004 nové smlouvy o právním zastoupení v
řízení, v němž vymáhá ve prospěch konkursní podstaty pohledávky úpadce, jakož i
ve sporech vyvolaných konkursním řízením a v řízeních, jejichž účastníkem se
stala místo úpadce, nespatřuje konkursní soud žádné pochybení. Takovým
zástupcem může být i advokát; okolnost, že správce konkursní podstaty je sám
advokátem, nemá na tento závěr žádný vliv, když tento jeho postup je v souladu
s § 8 ZKV; potud se konkursní soud dovolává i „R 52/98“, bodu XX. (jde o bod
XX., str. 186 /362/, stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 52/1998“). 7/ S námitkou, aby konkursní odměna byla vyčíslena podle zákona č.
256/2004
Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, se správkyně konkursní podstaty
vypořádala v upravené konečné zprávě. 8/ Doplněním a rozšířením námitek proti konečné zprávě, které konkursní věřitel
předložil v den jednání o konečné zprávě, se konkursní soud nezabýval, maje je
za opožděné a tudíž za irelevantní. 9/ Konečná zpráva (včetně vyúčtování) je prosta početních chyb a jiných
nejasností nebo věcné nesprávnosti, takže konkursní soud neshledal námitky ke
konečné zprávě z 12. února 2010 důvodnými. Jelikož proti konečné zprávě z 10. června 2010 (která reagovala na námitky ke konečné zprávě z 12. února 2010),
nebyly podány námitky, konkursní soud ji schválil. Tím je určena i konečná výše
konkursní odměny správce konkursní podstaty podle § 8a a § 7 odst. 2 a 3
vyhlášky č. 476/1991 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o
konkursu a vyrovnání (dále jen „konkursní vyhláška“), ve znění vyhlášky č. 278/2006 Sb. 10/ Částky připadající na dosud neskončené vylučovací spory budou zohledněny v
rozvrhovém usnesení, uloženy na depozitním účtu soudu a po právní moci
rozhodnutí o vylučovacích žalobách soud rozhodne (podle výsledku těchto řízení)
o složené úschově. O odvolání konkursního věřitele a Ing. K. S. (dále jen „K. S.“) rozhodl Vrchní
soud v Praze ve výroku označeným usnesením tak, že odmítl odvolání K. S. jako
podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (první výrok) a na základě odvolání
konkursního věřitele potvrdil usnesení konkursního soudu (druhý výrok). Poté, co k odvolání konkursního věřitele přezkoumal usnesení konkursního soudu,
odvolací soud - vycházeje především z ustanovení § 29 ZKV – úvodem poznamenal,
že konkursní soud se v napadeném usnesení poněkud nadbytečně a obsáhle zabýval
námitkami podanými proti dřívější verzi konečné zprávy (jež nebyla předmětem
projednávání ani schvalování). Tento postup však neměl (dle odvolacího soudu)
žádný vliv na správnost schvalování v situaci, kdy konečná zpráva z 10. června
2010 nebyla včas napadena námitkami a kdy konkursní věřitel proti ní předestřel
výhrady opožděně až v průběhu soudního jednání. Za této situace je vyloučeno,
aby odvolací soud při posuzování důvodnosti podaného odvolání zkoumal, zda
konečná zpráva z 10. června 2010, jež nebyla napadena námitkami, má být
dodatečně měněna. Jinak řečeno, konkursní soud nepochybil, jestliže konečnou
zprávu schválil jako věcně správnou. Nicméně, odvolací soud přesto k jednotlivým odvolacím výhradám přijal
následující skutkové „nebo“ právní závěry. 1/ Dospěl-li konkursní soud k závěru, že neschválí konečnou zprávu z 12. února
2010, nelze mu důvodně vytýkat, že o ní (nadbytečně) nerozhodoval a že se po
jejím doplnění (postupem podle § 29 ZKV) věcně zabýval až její novou verzí
(konečnou zprávou z 10. června 2010), již shledal správnou. 2/ Skutečnost, že konkursní věřitel podal vylučovací žalobu (o níž dosud nebylo
pravomocně rozhodnuto), nebrání schválení příjmů konkursní podstaty (ve výši
64.557.104,69 Kč), když § 29 ZKV takovou podmínku nestanoví. 3/ Schválení výdajů konkursní podstaty ve výši 33.368.631.43 Kč nebrání
skutečnost, že věřitelský výbor odvolal 20.
května 2004 svůj souhlas s těmito
výdaji z 20. března 2002, v důsledku čehož se staly výdaji vynaloženými bez
souhlasu věřitelského výboru. (Ne)souhlas věřitelského výboru s některými
výdaji konkursní podstaty představuje pro konkursní soud především určité
„vodítko“ při přezkoumávání jejich důvodnosti. Jinými slovy řečeno, i kdyby
věřitelský výbor nesouhlasil s některými výdaji, je konkursní soud oprávněn (a
povinen) posoudit jejich důvodnost a rozhodnout, zda jdou na vrub konkursní
podstaty nebo správce konkursní podstaty. V daném případě konkursní soud dospěl
k závěru, že výdaje, které B. K. vynaložila bez souhlasu věřitelského výboru na
vrub konkursní podstaty, byly oprávněné a že nebyl důvodný nesouhlas
věřitelského výboru s nimi; s tímto závěrem se odvolací soud ztotožňuje. 4/ Konkursní odměna v celkové výši 7.277.108,- Kč byla určena v souladu s § 8
odst. 3 ZKV za použití § 7 konkursní vyhlášky (ve výši 4.002.398,- Kč +
2.053.000,- Kč) a § 10 odst. 2 a 3, ve spojení s § 19 vyhlášky č. 414/2004 Sb.,
o odměně nuceného správce, likvidátora a správce konkursní podstaty některých
poskytovatelů služeb na kapitálovém trhu a o náhradě jejich hotových výdajů (ve
výši 6.859,- Kč + 2.000,- Kč), vše s připočtením dvacetiprocentní daně z
přidané hodnoty. 6/ Jelikož příjmy i výdaje konkursní podstaty byly určeny správně, je správný
též zůstatek určený k rozdělení. 7/ Odvolání jen proti důvodům usnesení není přípustné (§ 202 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). 8/ S námitkami podanými až po uplynutí lhůty k tomu určené nespojuje zákon o
konkursu a vyrovnání žádné účinky, takže konkursní soud nepochybil, jestliže se
jako opožděnými dále nezabýval námitkami proti konečné zprávě vznesenými až v
průběhu jejího projednávání. 9/ Ani z pohledu skutečností, jež se do uplynutí lhůty k podání námitek proti
konečné zprávy podávaly z obsahu konkursního spisu, nevyšlo najevo nic, co by
bránilo schválení konečné zprávy. Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podal konkursní věřitel
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel nejprve reprodukuje námitky, jež vznesl proti konečné zprávě z 12. února 2010, s tím, že správkyně konkursní podstaty poté předložila upravenou
verzi konečné zprávy (konečnou zprávu z 10. června 2010), která jeho námitky
bere v potaz jen zčásti. Dovolatel míní, že konkursní soud pochybil, jestliže při jednání dne 15. září
2010, projednal pouze konečnou zprávu z 10. června 2010, aniž se zabýval
námitkami proti konečné zprávě z 12. února 2010 (i jejich doplněním předloženým
při jednání) a tuto novou konečnou zprávu z 10. června 2010 schválil. Dovozuje,
že jakmile je konečná zpráva vyvěšena na úřední desce soudu, je konkursní soud
povinen ji projednat (ve smyslu § 29 odst. 3 ZKV) ve znění, v jakém byla
vyvěšena. Zjistí-li konkursní soud, že konečná zpráva má chyby, teprve z
podaných námitek, nemůže se zprostit povinnosti projednat konečnou zprávu a
proti ní podané námitky ani tím, že (znovu) zveřejní na úřední desce konečnou
zprávu v jiném znění. Odvolacímu soudu pak dovolatel vytýká, že k uvedeným skutečnostem (včetně
odvolací námitky, že konečnou zprávu nelze schválit vzhledem k neukončeným
vylučovacím žalobám) nepřihlédl. Za nesprávnou pokládá dovolatel argumentaci odvolacího soudu, že konkursní soud
nepochybil, když schválil konečnou zprávu z 10. června 2010, jelikož proti ní
nebyly podány námitky. Potud se dovolává závěrů Nejvyššího soudu v rozhodnutí
sp. zn. 9 (správně 29) Cdo 5037/2008 (jde o usnesení ze dne 25. srpna 2010,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 118,
které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže -
veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), poukazuje na to,
že všechny skutečnosti, jež uváděl v námitkách proti konečné zprávě a jejich
doplnění a v odvolání jsou prokázány doklady, které tvoří součást konkursního
spisu. Všemi těmito skutečnostmi se tedy oba soudy měly zabývat při
rozhodování, měly je vzít v úvahu při posuzování správnosti konečné zprávy (z
12. února 2010 i 10. června 2010) a neschválit ji. Dovolatel dále uvádí, že k některým těmto skutečnostem se sice odvolací soud v
napadeném usnesení vyjádřil, leč nesprávně. Odvolací soud dovodil, že co do
příjmů konkursní podstaty nebrání schválení konečné zprávy, že dosud nebylo
rozhodnuto o vylučovacích žalobách, když ustanovení § 29 ZKV takovou podmínku
neobsahuje. Tato podmínka však (dle dovolatele) vyplývá z povahy věci.
Budou-li
vylučovací žaloby alespoň zčásti úspěšné, částky a hodnoty vyloučené z
konkursní podstaty nebudou tvořit příjmy konkursní podstaty; schválená částka
příjmů tak bude v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu a nebude možno ji
použít pro rozvrhové řízení. Závěr odvolacího soudu, že schválení výdajů
konkursní podstaty nebrání, že byly vynaloženy bez souhlasu věřitelského výboru
(tedy v rozporu s § 8 odst. 3 poslední větou ZKV), neboť jejich důvodnost
posuzuje výhradně soud, pro který je stanovisko věřitelského výboru pouze
vodítkem pro přezkoumání, má dovolatel za odporující rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna
2010, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem
119) a 29 Cdo 2181/2009 (jde o usnesení ze dne 31. srpna 2010, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2011, pod číslem 42). U konkursní
odměny dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se k ní vyjádřil jen obecně a jeho
výhradami k jednotlivým položkám se nezabýval. Na výše uvedeném základě dovolatel uzavírá, že:
1/ Oba soudy v rozporu s § 29 odst. 2 a 3 ZKV neprojednaly konečnou zprávu z
12. února 2010 ani námitky proti ní podané a při posuzování správnosti konečné
zprávy se odmítly zabývat podáními dovolatele poukazujícími na rozpor konečné
zprávy se skutečnostmi plynoucími z konkursního spisu. Tím zatížily řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 2/ Odvolací soud v otázce přípustnosti nákladů vynaložených z konkursní
podstaty bez souhlasu věřitelského výboru na věc aplikoval právní úpravu, která
v době prohlášení konkursu neplatila již 13 měsíců. Jeho rozhodnutí tedy
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 3/ Oba soudy schválily příjmy a výdaje konkursní podstaty a zůstatek určený k
rozdělení a odměnu správkyně konkursní podstaty ve výši, která odporuje v
řízení zjištěným skutečnostem, takže jejich rozhodnutí vycházejí ze skutkových
zjištění, která podle obsahu spisu nemají oporu v provedeném dokazování. Správkyně konkursní podstaty ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně
zamítnout. Konkrétně poukazuje na to, že dovolatel nepřichází s žádnými novými
argumenty a v dovolání ani nespecifikuje zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod
číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř.,
když zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje řešení otázky
projednatelnosti námitek proti konečné zprávě po úpravách a novém vyvěšení
konečné zprávy (potud jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), jakož i
otázky úhrady výdajů na činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen
a které zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty (potud napadené
rozhodnutí odporuje judikatuře Nejvyššího soudu). Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že shledává právně bezcennou tu část dovolací
argumentace, kterou dovolatel pojí s ohlášeným dovolacím důvodem dle § 241a
odst. 3 o. s. ř.; přímo z dikce tohoto ustanovení se totiž podává, že u
dovolání, jehož přípustnost byla založena prostřednictvím § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá dovolatel tento dovolací důvod vůbec k dispozici. Dále Nejvyšší soud poznamenává, že pro posouzení dovolacích námitek uplatněných
v mezích dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 o. s. ř. je podstatné určit, zda
ta část argumentace odvolacího soudu, která byla reprodukována výše pod body 1/
až 7/, má povahu pouhého „obiter dicta“. K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že
jakkoli je podle napadeného usnesení pro výsledek odvolacího řízení zjevně
určující úsudek, že proti konečné zprávě z 10. června 2010 nebyly podány
(včasné) námitky (ve spojení s argumentací reprodukovanou výše pod body 8/ a
9/), z další části napadené usnesení je patrno, že nešlo o argumentaci
připojenou jen „pro úplnost“ či „na okraj“. Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 8 odst. 3 poslední věty ZKV činnosti, k nimž je správce
povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem
věřitelského výboru. Dle ustanovení § 29 ZKV správce podává soudu a věřitelskému výboru zprávy o
zpeněžování majetku z podstaty. Konečnou zprávu spolu s vyúčtováním své odměny
a výdajů předloží soudu po zpeněžení majetku z podstaty. Odměnu a výdaje
vyúčtují i zvláštní správci a zástupce správce, jakož i ti, kdo byli soudem v
průběhu řízení funkce správce zproštěni (odstavec 1). Soud přezkoumá konečnou
zprávu o zpeněžení majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů, odstraní
po slyšení správce shledané chyby anebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a
vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Upozorní přitom, že do 15 dnů ode dne,
kdy konečná zpráva a vyúčtování byly vyvěšeny na úřední desce soudu, mohou
proti nim podat námitky (odstavec 2). Konečnou zprávu a vyúčtování projedná
soud při jednání, ke kterému obešle správce, úpadce a konkursní věřitele, kteří
podali námitky, a věřitelský výbor, a rozhodne o ní usnesením, které jim doručí
a vyvěsí na úřední desce soudu (odstavec 3). V této podobě (pro věc rozhodné) platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (1. června 2001) a
do 31. prosince 2007 nedoznala změn. Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi uzavřel, že právo účastníků
konkursního řízení poukázat při jednání o konečné zprávě před konkursním soudem
(§ 29 odst. 3 ZKV), popřípadě v rámci odvolání podaného proti usnesení o
schválení konečné zprávy, na rozpor konečné zprávy se skutečnostmi plynoucími z
obsahu spisu (tedy se skutečnostmi věcně podloženými dosavadním obsahem
konkursního spisu, nikoli s nedoloženými tvrzeními), není ustanovením § 29
odst. 2 ZKV dotčeno (srov. k tomu např. dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 5037/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2010, sp. zn. 29 Cdo 4555/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května
2011, sp. zn. 29 Cdo 2254/2009). Z argumentace obsažené v napadeném usnesení se pak podává, že ani odvolací soud
neměl pochyb o tom, že údaje o činnostech, k nimž byla B. K. (coby správkyně
konkursní podstaty) povinna a které zadala třetím osobám na účet konkursní
podstaty, se podávají z dosavadního obsahu spisu (čemuž odpovídá, že se k této
otázce vyjádřil v napadeném rozhodnutí bez zřetele k závěru, že konkursní
věřitel nepodal námitky proti konečné zprávě). K pravidlu formulovanému v ustanovení § 8 odst.
3 poslední větě ZKV se Nejvyšší
soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, přičemž judikatorní závěry, k
nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout
takto:
1/ Smysl úpravy obsažené od 1. května 2000 v § 8 odst. 3 poslední větě ZKV
tkví v tom, že od uvedeného data již správce konkursní podstaty nesměl zadat
třetím osobám na účet podstaty činnosti, k nimž byl sám povinen, bez souhlasu
věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Bez souhlasu
věřitelského výboru bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné
(srov. dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2007). 2/ To, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby
činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet konkursní podstaty,
nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností
případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit
jej v režimu § 29 ZKV). Ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje
správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní
podstaty s odbornou péčí (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo
66/2007). 3/ Pohledávka vzešlá z činnosti, kterou správce konkursní podstaty (ač jde o
činnost, k níž je sám povinen) zadá třetí osobě na účet podstaty bez souhlasu
věřitelského výboru (zástupce věřitelů), se neuspokojuje z konkursní podstaty
(a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní
podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Naopak tam, kde správce
konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá
činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu
ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla
uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto
pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího
podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka (srov. dovolatelem zmíněné
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2181/2009). 4/ Správce konkursní podstaty poruší právní povinnost stanovenou v § 8 odst. 3
poslední větě ZKV, jestliže činnost, k níž je z titulu výkonu funkce správce
konkursní podstaty konkrétního úpadce sám povinen (povolán), zadá třetí osobě
na účet konkursní podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce
věřitelů). Námitka, že šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní
podstata prospěch, nemá na závěr, že šlo o jednání protiprávní (zákonem
zakázané) žádného vlivu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). 5/ Následkem porušení právní povinnosti stanovené v § 8 odst. 3 poslední větě
ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty
si takový náklad nese z konkursní odměny; jde o náklad vynaložený „na účet
správce konkursní podstaty“ jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen
se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů).
Ke vzniku škody na
majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od
okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného
bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj
vrub (na vrub své konkursní odměny, v průběhu konkursního řízení typicky na
vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty
(srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1141/2011). Jestliže odvolací soud na dané téma uzavřel, že i kdyby věřitelský výbor
nesouhlasil s některými výdaji (rozuměj s výdaji na činnosti, které B. K. - ač
k nim byla sama povinna - zadala třetím osobám na účet konkursní podstaty), je
konkursní soud oprávněn (a povinen) posoudit jejich důvodnost a rozhodnout, zda
jdou na vrub konkursní podstaty nebo správce konkursní podstaty, je tento jeho
závěr s výše formulovanými judikatorními závěry v rozporu (takové právní
posouzení věci neobstojí) a napadené rozhodnutí již proto správné není. K tomu, zda schválení konečné zprávy brání podání vylučovacích žalob, Nejvyšší
soud uvádí, že jakkoli ustanovení § 29 ZKV výslovně neformuluje coby předpoklad
schválení konečné zprávy pravomocné skončení řízení o případných vylučovacích
(excindačních) žalobách, tento požadavek se podává již z toho, že v textu § 29
odst. 1 věty druhé ZKV je pojem konečná zpráva (o zpeněžování majetku podstaty)
užit v protikladu k (průběžným) zprávám o zpeněžování majetku podstaty, jak o
nich hovoří § 29 odst. 1 věty první ZKV. U takto pojatého obecného pravidla se
samozřejmě předpokládá, že konečné zpeněžení majetku podstaty signalizuje, že
zde již není (nezpeněžený) majetek, jenž by bylo možné podrobit excindačnímu
řízení dle § 19 odst. 2 ZKV. Jinak řečeno, z toho, že jde o „konečnou“ zprávu o
zpeněžování majetku podstaty, obecně vzato plyne, že zde není neukončených
excindačních řízení. Tento úsudek lze podpořit též poukazem na dikci § 30 odst. 3 věty první ZKV
(podle kterého se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby
soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to
umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu
po konečné zprávě tím nebude ohroženo). Toto ustanovení předjímá možnost
částečného rozvrhu právě pro situace, kdy procesu konečného zpeněžení majetku
konkursní podstaty brání (může bránit) např. probíhající řízení o vylučovací
žalobě. Stejně tak se podává z § 33 odst. 2 ZKV, že k úschově soudu pro potřeby
nového (dodatečného) rozvrhového usnesení jsou předurčeny částky, připadající
na pravomocně neukončené odporové žaloby (§ 33 odst. 2 písm. a/ a c/ ZKV) a na
pohledávky vázané na podmínku, jež dosud nebyla splněna (§ 33 odst. 2 písm. b/
ZKV); s vylučovacími nároky se v tomto režimu nepočítá. Přitom ovšem mohou (výjimečně) nastat i situace, kdy vylučovací žaloba
neblokuje zpeněžení příslušného majetku (srov. i § 19 odst. 3 ZKV co do
možnosti zpeněžení sporného majetku za účelem odvrácení hrozící škody na něm),
ale týká se částek zpeněžením majetku získaných (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný
pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což je i případ
vylučovacích žalob podaných v této věci po předložení konečné zprávy z 12. února 2010. Nezbytným se rovněž jeví (podle konkrétních okolností každé
konkursní věci) posuzovat míru „vyděračského“ potenciálu (zneužívající
charakter) vylučovací žaloby podané vylučovatelem až poté, co byl v konkursním
řízení příslušného úpadce zpeněžen majetek, k němuž se vylučovací nárok
primárně pojí, ba dokonce poté, co v tomto konkursním řízení již byla
konkursnímu soudu předložena příslušná konečná zpráva. Vzhledem k tomu, že
proces zpeněžení majetku konkursní podstaty je v těchto výjimečných situacích
ukončen ještě před zahájením excindačního řízení, neprotiví se smyslu ani účelu
institutu konečné zprávy její projednání a schválení s předpokladem, že
příslušná část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty blokovaná
vylučovací žalobou bude podrobena pro účely rozvrhu režimu § 33 odst. 2 ZKV. Takový postup (schválení konečné zprávy) bude ovšem namístě jen tehdy, bude-li
současně uspokojivým způsobem řešena otázka možných nákladů, jež pro konkursní
podstatu (respektive jejího správce) mohou vzejít z konečného (pravomocného)
rozhodnutí soudu o vylučovacím nároku. Argumentace odvolacího soudu (jenž
pravomocné ukončení excindačního sporu coby podmínku schválení konečné zprávy
apriori vyloučil), tedy v dotčeném ohledu přiléhavá není. K vlastnímu procesu projednání konečné zprávy pak Nejvyšší soud uvádí, že
jakkoli dovolatel svou argumentaci v dotčeném směru připíná k dovolacímu důvodu
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska náleží tuto
problematiku zkoumat opět v režimu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Odvolací soud totiž v dotčeném ohledu dospěl k úsudku, s nímž
dovolatel nesouhlasí, právním posouzením postupu konkursního soudu při
projednání konečné zprávy (jiný úsudek, předestíraný dovolatelem, je tak
polemikou s právním posouzením věci, jak je podal - byť k procesním otázkám -
odvolací soud). V rovině právní pak Nejvyšší soud k této otázce uvádí, že ustanovení § 29 odst. 2 ZKV předjímá proces předběžného přezkoumání konečné zprávy o zpeněžení
majetku z podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů konkursním soudem a
odstraňování tam nalezených chyb nebo nejasností po slyšení správce konkursní
podstaty ještě před jejím vyvěšením na úřední desce konkursního soudu a před
tím, než konkursní soud uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a
konkursní věřitele. Zahájení námitkového řízení (dané vyvěšením konečné zprávy
na úřední desce konkursního soudu) má vyústit (bez zřetele k tomu, zda v
předepsané lhůtě byly podány námitky) v projednání konečné zprávy a vyúčtování
při zvláštním soudním jednání (§ 29 odst. 3 ZKV). Samotné usnesení konkursního soudu o odmítnutí konečné zprávy, lhostejno, zda
se tak stalo v souladu s § 29 odst.
2 ZKV při předběžném přezkoumání konečné
zprávy nebo (až) po vyvěšení konečné zprávy na úřední desce konkursního soudu a
po nařízení zvláštního soudního jednání k jejímu projednání, je usnesením, jež
má povahu rozhodnutí, které konkursní soud činí v rámci své dohlédací činnosti
(§ 12 ZKV) a jímž konkursní soud (do jisté míry - v závislosti na tom, zda je
vydává před či po nařízení zvláštního soudního jednání - nadbytečně) dává
najevo, že konečná zpráva není dosud způsobilá k tomu, aby byla podrobena
režimu kvalifikovaného přezkoumání (srov. k tomu např. usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 10. prosince 2004, sp. zn. 1 Ko 611/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura číslo 3, ročník 2005, pod číslem 39). Povahou věci je dáno, že správce konkursní podstaty je oprávněn reagovat
doplněním, opravou nebo zpřesněním konečné zprávy nejen na chyby a nejasnosti
nalezené před vyvěšením konečné zprávy na úřední desce konkursního soudu po
(předběžném) přezkoumání konečné zprávy konkursním soudem, nýbrž i na chyby a
nejasnosti v konečné zprávě, na které byl upozorněn námitkami podanými proti
konečné zprávě oprávněnými osobami. Není rovněž vyloučeno, aby ještě předtím,
než se uskuteční jednání o konečné zprávě, „vzal zpět“ požadavek na projednání
konečné zprávy, s tím, že ji po přepracování na základě uplatněných námitek
předloží znovu. To, zda i v tomto případě dokončí proces přezkoumání konečné
zprávy na základě vznesených námitek (tím, že ji projedná při zvláštním soudním
jednání), je však vždy v rukou konkursního soudu. Jestliže správce konkursní podstaty po předložení konečné zprávy zareaguje na
námitky proti ní podané tak, že před konáním jednání o konečné zprávě a
námitkách proti ní podaných předloží v podstatných bodech přepracovanou
(„upravenou“) konečnou zprávu, pak je ovšem namístě opakovat též proces
námitkového řízení postupem podle § 29 odst. 2 ZKV (zveřejnit přepracovanou
konečnou zprávu na úřední desce konkursního soudu a uvědomit úpadce a konkursní
věřitele o možnosti podat proti ní námitky). Právě v případě popsaném v předchozím odstavci je nezbytné, aby konkursní soud
v usnesení, jímž uvědomuje úpadce a konkursní věřitele o přepracované
(„upravené“) konečné zprávě (a o námitkách, jež proti ní mohou podat)
jednoznačně (pokynem vydaným – jak zmíněno výše - v mezích své dohlédací
činnosti) deklaroval, že po předložení přepracované („upravené“) konečné zprávy
pokládá za ukončený proces projednání původní konečné zprávy (že tato konečná
zpráva zůstane zprávou neschválenou) a že bude v budoucnu přihlížet jen k
námitkám včas uplatněným proti přepracované („upravené“) konečné zprávě. Jestliže se tak nestane (a v dané věci se tak podle obsahu spisu nestalo), není
proces projednání původní zprávy ukončen.
Konkursní soud rozhodne při zvláštním
soudním jednání o tom, zda schvaluje původní konečnou zprávu ve znění změn a
doplňků daných přepracovanou („upravenou“) konečnou zprávou a je povinen
vypořádat se v usnesení o schválení takové konečné zprávy jak se všemi
námitkami včas uplatněnými proti původní verzi konečné zprávy, tak se všemi
námitkami včas uplatněnými proti přepracované („upravené“) verzi konečné zprávy. Napadenému rozhodnutí lze - poměřováno těmito závěry - obecně přisvědčit jen v
tom, že ty námitky proti konečné zprávě z 12. února 2010 respektive proti její
„upravené“ podobě z 10. června 2010, které dovolatel uplatnil nově až podáním
doručeným konkursnímu soudu 15. září 2010 (aniž by šlo o poukaz na skutečnosti
věcně podložené dosavadním obsahem konkursního spisu), jsou opožděné. Jinak
ovšem úvahy odvolacího soudu též neobstojí. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí (jež v rovině právní ve výše popsaných otázkách
neobstálo) v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a potud vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu