29 Cdo 1043/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně JUDr. Lenky Tesky Arnoštové, Ph. D., se sídlem v Uherském Hradišti,
Havlíčkova 1239, PSČ 686 01, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. A.
C., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém
Městě, Na Poříčí 1071/17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ P. Š., 2/ M. Š.,
zastoupenému Mgr. Jiřím Táborským, advokátem, se sídlem v Brně – Štýřicích,
Horní 729/32, PSČ 639 00, a 3/ L. W., o zaplacení částky 444.590,39 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 126/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června
2011, č. j. 9 Cmo 34/2010-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. června 2011, č. j. 9 Cmo
34/2010-166, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2010, č. j.
49 Cm 126/2008-76, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 21. června 2010, č. j. 49 Cm 126/2008-76, zamítl Krajský soud
v Brně žalobu, kterou se žalobkyně (správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. A. C.) domáhala vůči první žalované (P. Š.) zaplacení částky 74.098,40 Kč, vůči
druhému žalovanému (M. Š.) částky 74.098,40 Kč a vůči třetí žalované (L. W.)
částky 296.393,59 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. června 2011,
č. j. 9 Cmo 34/2010-166, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Soudy vyšly z toho, že:
1/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 26 (28) K
68/97-461, byl do funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. A. C. ustaven
Ing. T. Š., právní předchůdce žalovaných (dále jen „T. Š.“). 2/ Dne 24. května 2007 T. Š. zemřel. 3/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2007, sp. zn. 26 (28) K
68/97, byla do funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. A. C. ustavena
JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph. D. (žalobkyně). 4/ Žalobkyně podala proti žalovaným jako právním nástupcům (dědicům) zemřelého
T. Š. žalobu o zaplacení náhrady škody ve výši 444.590,39 Kč, kterou měl T. Š. způsobit tím, že jako správce konkursní podstaty úpadce neplnil povinnosti
uložené mu ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání (dále též jen „ZKV“), podle něhož je povinností správce postupovat v
průběhu konkursního řízení s odbornou péčí, neboť nezabezpečil finanční
prostředky konkursní podstaty, neučinil opatření, aby oddělil prostředky
konkursní podstaty od soukromých prostředků, nevedl řádné účetnictví, ze
kterého by jasně plynula výše a umístění finančních prostředků konkursní
podstaty, a řádně nezakládal doklady o příjmech a výdajích. 5/ Žalobkyně tvrdila, že podle účetních dokladů činila výše příjmů do konkursní
podstaty 928.614,39 Kč a výdaje 484.024,- Kč, z čehož dovozuje, že v konkursní
podstatě se měla (ke dni úmrtí T. Š.) nacházet částka 444.590,39 Kč. 6/ Dále žalobkyně uváděla, že tato částka jí nebyla předána, čímž úpadci a
konkursním věřitelům vznikla škoda, za kterou odpovídal T. Š. a byl povinen ji
nahradit. Po úmrtí T. Š. odpovídají za jeho závazky do výše nabytého dědictví
jeho dědicové (žalovaní). Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 8 odst. 2 ZKV a §
420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) – dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, neboť její
skutková tvrzení jsou příliš obecná, paušální a nekonkrétní, postrádající navíc
i časové ohraničení případného protiprávního jednání. Rovněž tvrzení týkající
se vzniklé škody považoval za nedostatečná, neboť škodou je reálný stav
(opravdové zmenšení majetku), nikoliv pouze stav účetní (stav zaznamenaný v
písemných výstupech). Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně řádně nesplnil poučovací
povinnost podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s.
ř.“), proto vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o
porušení povinností uložených správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v
souvislosti s výkonem funkce, jakož i existenci příčinné souvislosti mezi
protiprávním úkonem a škodou tak, že bude nezaměnitelně konkretizovat
protiprávní úkon, jehož následkem vznikla škoda. Zároveň vyzval žalobkyni k
prokázání těchto skutečností. Na výzvu odvolacího soudu reagovala žalobkyně podáním ze dne 3. června 2011, v
němž předložila výklad ke své konečné zprávě ze dne 25. srpna 2007 (na kterou
poukazovala již v řízení před soudem prvního stupně), z níž podle žalobkyně
plyne, že po odpočtu příjmů a výdajů měl být v konkursní podstatě zůstatek ve
výši 444.590,39 Kč, který nebyl rozdělen mezi věřitele a měl být po úmrtí T. Š. předán žalobkyni jako nové správkyni konkursní podstaty úpadce, k čemuž
nedošlo. Svá skutková tvrzení ohledně protiprávního jednání doplnila tvrzením,
že T. Š. si peněžní prostředky, které mají být součástí konkursní podstaty,
přisvojil a použil pro svoji osobní potřebu (na nákup pozemku a stavbu domu). Odvolací soud „konstatoval“, že žalobkyni se ani v odvolacím řízení nepodařilo
konkretizovat jednání či opomenutí zemřelého správce konkursní podstaty T. Š.,
tedy nezaměnitelně konkretizovat protiprávní úkon či škodnou událost, jejichž
následkem mělo dojít ke vzniku škody, což je pro posouzení nároku na náhradu
škody podle § 420 odst. 1 obč. zák. nezbytné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňujíc dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. namítajíc, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požadujíc, aby Nejvyšší soud
rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Namítaná vada řízení podle dovolatelky spočívá v tom, že k projednání žaloby
byl věcně příslušný okresní soud, což vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001 (uveřejněného pod číslem 88/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 88/2003“, který je –
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – přístupný též na
webových stránkách Nejvyššího soudu), na nějž odkázaly v odůvodnění svých
rozhodnutí oba soudy. O spor vyvolaný konkursem podle § 9 odst. 3 písm. t/ o.
s. ř. podle dovolatelky nejde, přičemž předmětné řízení nelze podřadit ani pod
§ 9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř. „už pro podnikatelskou absenci u obou procesních
stran“.
Otázku zásadního právního významu, z níž dovozuje přípustnost dovolání,
dovolatelka spatřuje v posouzení, jak detailně je nutno popsat protiprávní
úkon, jehož následkem vznikla škoda. V dovolání shrnuje svá skutková tvrzení a
vyjadřuje přesvědčení, že splnila povinnost dostatečně specifikovat protiprávní
činnost, když (ve skutkových tvrzeních) uváděla, že T. Š. „v průběhu své
činnosti (konkrétně zjistitelné a žalobkyní tvrzené období) porušil jemu
uložené konkrétní povinnosti (řádně spravovat svěřený majetek, zabezpečit jej,
vést řádně účetnictví) tím, že umožnil vyvedení finanční prostředky nebo je sám
vyvedl“. Dovolatelka namítá, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby tvrdila
přesný den, kdy konkrétně došlo k vyvedení finančních prostředků z konkursní
podstaty, neboť tento údaj nemůže objektivně znát. Podle dovolatelky
skutečnost, že v konkursní podstatě chybí finanční prostředky, neměla (a z
povahy věci ani nemohla mít) jinou příčinu než porušení povinnosti T. Š. Proto
je dán vztah příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním úkonem a způsobenou
škodou.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Dovolání shledává Nejvyšší soud přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s níže označenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo
4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) v občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí
zásada dispoziční a projednací (a takovým je i řízení v této věci), je zásadně
povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci
samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro
rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem
115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že rozsah důkazní
povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit
skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji
nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil
všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu
muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je
umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost
účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky
tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník
ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny
pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl
břemeno tvrzení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007). Podle ustanovení § 420 obč. zák. (jež po celé rozhodné období nedoznalo změn)
každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec
1). Škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla
způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby
samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich
odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil
(odstavec 3).
Nejvyšší soud ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování odpovědnosti
správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo
třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní
podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce již v R
88/2003, v němž uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní
podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. Jak se dále podává i z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného
pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odpovědnost správce
konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím
osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty
zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou
odpovědností správce konkursní podstaty. V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné
občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/
porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná
souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a
4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní
břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho
existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá (§ 420 odst. 3 obč. zák.); naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněný
pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod
číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku,
konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na
který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův. Povinností
správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8
odst. 2 ZKV) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a
spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně
právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby
nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k
odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby
majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením,
jestliže tomu nebrání jiné okolnosti a aby se konkursní podstata rozmnožila,
lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem k jejímu stavu a k
obvyklým obchodním příležitostem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 197/2003, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročníku 2004, pod číslem 160, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3037/2008, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2011, pod číslem 26, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. dubna 2012, sp. zn.
29 Cdo 1400/2010, uveřejněný pod číslem 110/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 22/2014“). Přitom povinnost postupovat při výkonu funkce „s odbornou péčí“ je povinností
vyššího stupně než povinnost postupovat proti výkonu funkce „s péčí řádného
hospodáře“ (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009). Jestliže v důsledku porušení povinnosti postupovat při výkonu funkce s odbornou
péčí způsobí správce konkursní podstaty škodu na majetku úpadce (na majetku
konkursní podstaty úpadce, kterou spravuje) a nenahradí-li z vlastních
prostředků dobrovolně majetkovou újmu, jež tím konkursní podstatě vznikla, je
logickým důsledkem uvedeného, že soud zprostí takového správce konkursní
podstaty výkonu funkce a že k vymáhání způsobené škody vůči již bývalému
správci konkursní podstaty (škůdci) do konkursní podstaty přistoupí nový
správce konkursní podstaty (v postavení poškozeného). K tomu srov. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3933/2008,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10-11, ročníku 2011, pod číslem
164. Z takto shrnuté dosavadní judikatury se podává, že mezi povinnosti správce
konkursní podstaty (vyplývající z § 8 odst. 2 ZKV) nepochybně patří též
povinnost řádně nakládat s dosaženým výtěžkem zpeněžení konkursní podstaty tak,
aby mohl být použit k uspokojení pohledávek konkursních věřitelů. Jestliže dovolatelka v řízení tvrdila, že T. Š jako bývalý správce konkursní
podstaty nezabezpečil finanční prostředky konkursní podstaty, neučinil
opatření, aby oddělil prostředky konkursní podstaty od soukromých prostředků,
nevedl řádně účetnictví, ze kterého by jasně plynula výše a umístění finančních
prostředků konkursní podstaty, a řádně nezakládal doklady o příjmech a
výdajích, pak již tato tvrzení jsou, jde-li o unesení břemene tvrzení ve vztahu
k protiprávní činnosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu, dostatečná. Tato
tvrzení dovolatelky plně postačují pro hmotněprávní kvalifikaci protiprávního
jednání, jehož se měl (podle dovolatelky) dopustit T. Š. Dovolatelka správně namítá, že není její povinností (a předpokladem pro to, aby
mohla být v řízení úspěšná) tvrdit, kdy a jak konkrétně T. Š. s finančními
prostředky, které získal zpeněžením konkursní podstaty, naložil. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že měl-li odvolací soud pochybnosti
o tom, zda skutková tvrzení dovolatelky o protiprávním jednání T. Š. jsou
dostatečná, musely být rozptýleny nejpozději podáním dovolatelky ze dne 3. června 2011, v němž výslovně uvedla, že T. Š. výtěžek zpeněžení konkursní
podstaty použil pro svoji potřebu (na nákup pozemku a stavbu domu). Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž správné není. K dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.
Tvrdí-li dovolatelka, že věcně příslušným k projednání daného sporu je v prvním
stupni okresní soud, a potud odkazuje na R 88/2003, pak pomíjí, že odkazované
rozhodnutí se týkalo jiné situace. Bylo vydáno ve sporu o náhradu škody mezi
třetí osobou a správcem konkursní podstaty, nikoliv tedy ve sporu mezi úpadcem
či správcem jeho konkursní podstaty a bývalým správcem konkursní podstaty. Dovolatelce lze přisvědčit, že spor o náhradu škody vedený úpadcem vůči správci
konkursní podstaty nebo úpadcem (či správcem jeho konkursní podstaty) vůči
bývalému správci konkursní podstaty není sporem vyvolaným konkursem (srov. § 9
odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, jakož i
rozhodnutí Nejvyššího soudu označená níže). Judikatura je však ustálena v závěru, že k projednání tohoto typu sporu je
přesto – v případě, kdy je úpadce podnikatelem – v prvním stupni věcně
příslušný krajský soud (podle § 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř). K tomu viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009,
uveřejněný pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pro
spory o náhradu škody mezi úpadcem a správcem konkursní podstaty a důvody R
22/2014 pro spory o náhradu škody mezi správcem konkursní podstaty a bývalým
správcem konkursní podstaty. V literatuře srov. shodně dílo Drápal, L., Bureš,
J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 53-55. Pro posouzení, zda je spor podřaditelný pod ustanovení
§ 9 odst. 3 písm. i/ o. s. ř. (ve znění do 31. prosince 2013), není určující,
zda jsou podnikateli účastníci řízení (žalobce a žalovaný), ale zda je (či
byl) podnikatelem úpadce (dlužník), jehož konkursní (majetkové) podstaty se
správa týkala. Protože napadený rozsudek neobstál v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší
soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí zrušil podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího
soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu