29 Cdo 2142/2020-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců
a) Ing. Petra Janíčka, DiS., MBA, LL.M., se sídlem v Uherském Brodu, Kaunicova
76, PSČ 688 01, jako insolvenčního správce dlužníka R. J., a b) R. J.,
narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Pechancovou,
advokátkou, se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, PSČ 763 26, proti
žalovanému Mgr. Luďku Kurečkovi, se sídlem v Brně, Sušilova 771/6, PSČ 602 00,
jako správci konkursní podstaty úpadce P. S., bytem XY, zastoupenému Mgr.
Romanem Stýblem, advokátem, se sídlem v Brně, Křížová 102/10, PSČ 603 00, o
vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 11/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. října 2019, č. j. 6 Cmo 2/2016-443, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám jeho zástupkyně.
Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna
2016, č. j. 55 Cm 11/2011-252, ve znění usnesení ze dne 14. listopadu 2016, č.
j. 71/55 Cm 11/2011-271, rozhodl o žalobě podané žalobcem a) [Ing. Petrem
Janíčkem, jako insolvenčním správcem dlužníka (R. J. ? dále též jen
„dlužník“)] a (do řízení přistoupivším) žalobcem b) [dlužníkem] tak, že
vyloučil z konkursní podstaty úpadce P. S. (dále též jen „úpadce“) ve výroku
specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl
o náhradě nákladů řízení [výrok II.]. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě na obsah spisu) plyne, že:
1) Dne 12. července 2004 uzavřeli úpadce a K. S. (jako prodávající) a
dlužník (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla část sporných
nemovitostí (bez pozemků parc. XY v k. ú. XY). Kupní cenu smluvní strany
sjednaly ve výši 1.500.000,- Kč a dohodly se na jejím zaplacení na účty
označené ve smlouvě; dlužník kupní cenu uhradil. Vklad vlastnického práva
dlužníka k těmto nemovitostem nebyl povolen. 2) Dne 16. září 2005 uzavřely totožné osoby (novou) kupní smlouvu,
jejímž předmětem byly sporné nemovitosti (dále jen „kupní smlouva“); kupní cenu
si sjednaly ve stejné výši jako ve smlouvě přechozí, s tím, že již byla
dlužníkem zaplacena (platbami na účty výše označené). 3) Dne 19. září 2005 navrhli úpadce, K. S. a dlužník Katastrálnímu úřadu
pro Jihomoravský kraj, katastrálnímu pracovišti XY, aby povolil vklad
vlastnického práva dlužníka ke sporným nemovitostem na základě výše označené
kupní smlouvy. 4) Usnesením ze dne 24. října 2005, č. j. 27 K 45/2005-8, soud prvního
stupně prohlásil konkurs na majetek úpadce a správcem konkursní podstaty
ustanovil žalovaného; žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty
dne 31. října 2005. 5) Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 34/4 Cm 21/2006-67, který
nabyl právní moci dne 17. srpna 2009, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou
se (tamní) žalobce (dlužník) domáhal vůči (tamnímu) žalovanému (Ing. Mgr. Luďku
Kurečkovi, jako správci konkursní podstaty úpadce) vyloučení sporných
nemovitostí z konkursní podstaty úpadce. Přitom akcentoval, že prohlášením
konkursu na majetek úpadce (24. října 2005) bylo vkladové řízení přerušeno
podle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání
(dále též jen „ZKV“), pročež nenastaly právní účinky rozhodnutí katastrálního
úřadu ze dne 2. listopadu 2005 o vkladu vlastnického práva dlužníka ke sporným
nemovitostem. 6) Žalovaný od kupní smlouvy odstoupil dne 28. května 2009 a (znovu) dne
10. října 2014. 7) Usnesením ze dne 18. října 2010, č. j. KSBR 31 INS XY, soud prvního
stupně zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a
insolvenčním správcem ustanovil žalobce a), který sporné nemovitosti sepsal do
majetkové podstaty dlužníka. 8) Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) přihlásila do insolvenčního
řízení dlužníka (přihláškou č. 3) pohledávku z titulu smlouvy o úvěru ve výši
2.264.281,67 Kč, včetně práva na uspokojení ze zajištění (zástavního práva ke
sporným nemovitostem). Na přezkumném jednání dne 8. listopadu 2010 popřel
žalobce a) pohledávku banky co do pořadí (práva na uspokojení ze zajištění). Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je veden u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 31 ICm XY a řízení je přerušeno do skončení sporu v projednávané věci. 9) Usnesením ze dne 31. března 2011, č. j.
KSBR 31 INS XY, soud prvního
stupně (mimo jiné) schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře,
uložil dlužníku, aby splátky bance odpovídající její zjištěné pohledávce plnil
ve prospěch účtu žalobce a), kde budou deponovány do právní moci rozhodnutí
soudu ve sporu o pořadí pohledávky přihlášené bankou, a určil, že právní mocí
usnesení se ruší omezení dispozičních oprávnění dlužníka, ke kterým došlo ze
zákona v dosavadním průběhu insolvenčního řízení. 10) Podáním doručeným katastrálnímu úřadu 15. prosince 2010 navrhli
žalobci pokračování ve vkladovém řízení. Přípisem ze dne 10. ledna 2011
[doručeným žalobci a) a žalovanému dne 13. ledna 2011] vyrozuměl katastrální
úřad žalobce a) a žalovaného o pokračování v řízení; přípisem ze dne 12. ledna
2011 vyrozuměl katastrální úřad o pokračování v řízení dlužníka. Přípisem
doručeným katastrálnímu úřadu dne 17. ledna 2011 žalovaný sdělil, že s
pokračováním v řízení o povolení vkladu vlastnického práva nesouhlasí. Katastrální úřad rozhodnutím ze dne 12. ledna 2011 povolil vklad vlastnického
práva dlužníka ke sporným nemovitostem; toto rozhodnutí bylo doručeno žalobci
a) 14. ledna 2011, dlužníku 22. ledna 2011 a žalovanému (uložením) dne 24. ledna 2011. 11) Usnesením ze dne 20. prosince 2010, č. j. 27 K 45/2005-210, soud
prvního stupně vyzval žalobce a), aby podal žalobu o vyloučení sporných
nemovitostí z konkursní podstaty úpadce; usnesení bylo žalobci a) doručeno do
datové schránky 14. ledna 2011 a ten podal vylučovací žalobu dne 4. února 2011. Na tomto základě soud prvního stupně, vycházeje z ustanovení § 19 odst. 2 ZKV,
dospěl k následujícím závěrům:
a) Není důvodná námitka překážky věci rozsouzené uplatněná žalovaným,
když v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 34/4 Cm 21/2006, o
vyloučení sporných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce byla žaloba vymezena
jinými skutkovými tvrzeními. b) Kupní smlouva není neúčinná [§ 15 odst. 1 písm. c) ZKV], když
sjednanou kupní cenu dlužník zaplatil. c) Neopodstatněná je i námitka nedostatku aktivní věcné legitimace
žalobce a), když tento sporné nemovitosti sepsal do majetkové podstaty dlužníka
jako majetek zajišťující pohledávku banky. Žalobce b) je „knihovním“ vlastníkem
sporných nemovitostí a již proto je nositelem aktivní věcné legitimace k podání
vylučovací žaloby. d) Je důvodná námitka promlčení práva žalovaného odstoupit od kupní smlouvy
podle ustanovení § 14 odst. 4 ZKV, když žalovaný byl ustaven správcem konkursní
podstaty úpadce usnesením ze dne 24. října 2005 a nic mu nebránilo, aby v
obecné tříleté promlčecí lhůtě od kupní smlouvy řádně odstoupil. e) Vzhledem k tomu, že kupní smlouva i návrh na vklad vlastnického práva
dlužníka ke sporným nemovitostem předcházejí datu rozhodnutí o prohlášení
konkursu na majetek úpadce, byl žalovaný vázán projevem vůle úpadce obsaženém
jak v kupní smlouvě, tak i v návrhu na vklad; na základě rozhodnutí
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva se dlužník stal
vlastníkem sporných nemovitostí. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. října 2019,
č. j.
6 Cmo 2/2016-443, rozsudek soud prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím
výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným (první výrok), ve
vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným tento rozsudek ve výroku ve věci samé
změnil tak, že žalobu zamítl (druhý výrok) a dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok). Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, když první [rovněž
ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným potvrzující] rozsudek ze dne 7. září
2017, č. j. 6 Cmo 2/2016-323, ve znění usnesení ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 6 Cmo 2/2016-331, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, č. j. 29 Cdo 995/2018-372, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (ve vazbě
na obsah spisu) ? dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím
závěrům:
1) Rozhodl-li (původně) katastrální úřad dne 2. listopadu 2005 o
povolení vkladu vlastnického práva dlužníka ke sporným nemovitostem, učinil tak
v době, kdy trvaly účinky přerušení řízení vyvolané prohlášením konkursu na
majetek úpadce. Takové rozhodnutí však není rozhodnutím nicotným, pouze
nenabylo právní moci (a nenastaly právní účinky vkladu) pro trvající účinky
přerušení řízení. 2) Žalobce a) byl oprávněn podat návrh na pokračování vkladového řízení,
katastrální úřad ve vkladovém řízení po právu pokračoval, vklad vlastnického
práva dlužníka ke sporným nemovitostem povolil a rozhodnutí „stranám“ i
doručil. K tomu odvolací soud odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem v
rozsudku ze dne 23. února 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003 (jde o rozsudek
uveřejněný pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále
jen „R 29/2007“). Jelikož v dané věci byly splněny všechny předpoklady vyžadované ustanovením §
19 odst. 2 ZKV pro vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným správným. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným – pokračoval odvolací soud – „je situace
jiná“, když vyloučení věci z konkursní podstaty podle ustanovení § 19 odst. 2
ZKV se může žalobou domáhat úspěšně pouze vlastník nebo osoba, která s majetkem
nakládá. Takovou osobou žalobce b) jako dlužník v oddlužení není; proto
odvolací soud ve vztahu mezi těmito účastníky rozsudek soudu prvního stupně
změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé
podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
když rozsudek odvolacího soudu má (podle jeho názoru) „zásadní význam
spočívající v nutnosti vyřešit otázky hmotného (či procesního) práva v dosud v
praxi Nejvyššího soudu neřešené“, týkající se splnění předpokladů, za nichž se
mohl žalobce a) úspěšně domoci vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce.
Dovolatel v prvé řadě shledává nesprávným rozhodnutí odvolacího soudu v závěru
ohledně věcné legitimace žalobce a) k podání žaloby o vyloučení sporných
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Potud zdůrazňuje, že
žalobce a) byl ustanoven insolvenčním správcem dlužníka usnesením ze dne 18. října 2010 a oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře bylo schváleno
usnesením ze dne 31. března 2011; žalobce a) tak nebyl osobou s dispozičními
oprávněními k majetku dlužníka. Navíc, pokračuje dovolatel, sepsal-li žalobce a) sporné nemovitosti do soupisu
majetkové podstaty dlužníka 23. listopadu 2010, učinil tak v době, kdy nebyl
povolen vklad vlastnického práva dlužníka ke sporným nemovitostem, jelikož
vkladové řízení bylo přerušeno v důsledku účinků prohlášení konkursu na majetek
úpadce podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) ZKV. Jinými slovy, žalobce a)
sepsal do majetkové podstaty sporné nemovitosti, které nebyly ve vlastnictví
dlužníka. Následně dne 27. prosince 2010 žalobce a) vyškrtl sporné nemovitosti
ze soupisu majetkové podstaty a znovu je do soupisu zapsal dne 28. ledna 2011,
tj. několik týdnů poté, kdy mu bylo doručeno usnesení obsahující výzvu k podání
žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Označené usnesení bylo žalobci a) doručeno do datové schránky 14. ledna 2011,
tj. v době, kdy dlužník nebyl vlastníkem sporných nemovitostí. Žalobu v této
věci podal žalobce a) dne 4. února 2011, tj. v době, kdy nebylo rozhodnuto o
způsobu oddlužení (nebylo zřejmé, zda půjde o oddlužení zpeněžením majetkové
podstaty či plněním splátkového kalendáře), a kdy nebylo zřejmé, kdo bude
nositelem dispozičních práv k majetku v majetkové podstatě. Za stavu, kdy je osobou s dispozičními oprávněními k majetku náležejícímu do
majetkové podstaty dlužníka v době od povolení oddlužení dlužník, nestanoví-li
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon),
jinak (srov. jeho § 229 odst. 3), přičemž rozhodnutí o způsobu oddlužení
plněním splátkového kalendáře má za následek „přechod“ dispozičních oprávnění k
majetku sloužícímu k zajištění na insolvenčního správce jen tehdy, je-li
věřiteli, jehož pohledávku takový majetek zajišťuje, přiznáno postavení
zajištěného věřitele, nebyl žalobce a) věcně legitimován k podání vylučovací
žaloby, když žalobce a) popřel (do insolvenčního řízení přihlášenou) pohledávku
banky co do pořadí, o žalobě banky na určení práva na uspokojení přihlášené
pohledávky ze zajištění dosud nebylo rozhodnuto a banka nepožádala o zpeněžení
sporných nemovitostí. Všechny shora označené skutečnosti pak vedou k závěru, podle něhož žalobce a)
nebyl věcně legitimován k podání vylučovací žaloby. Přitom žalobce a) nebyl oprávněn ani podat návrh na pokračování vkladového
řízení u katastrálního úřadu; katastrální úřad tak nemohl ve vkladovém řízení
pokračovat, když toto řízení zůstalo nadále přerušeno v důsledku účinků
prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Námitky dovolatele, podle nichž: a) dlužník nepodal návrh na pokračování ve
vkladovém řízení, jelikož z textu návrhu není zřejmé, zda šlo o společné podání
žalobců, a b) podpis dlužníka na této žádosti není jeho pravým podpisem,
shledaly soudy nižších stupňů neopodstatněnými, aniž v tomto směru provedly
dokazování. Jejich právní posouzení věci [ohledně (ne)odpadnutí překážky
přerušení vkladového řízení] tak zůstalo neúplné. K otázce „neúčinnosti“ kupní smlouvy ve vazbě na zaplacení sjednané kupní ceny
dále dovolatel akcentuje, že katastrální úřad (původně) zamítl návrh na vklad
vlastnického práva dlužníka podle kupní smlouvy ze dne 12. července 2004,
kterou „shledal neplatnou“. V důsledku výše uvedeného tak vznikla dlužníku
pohledávka za úpadcem a jeho manželkou z titulu vydání bezdůvodného obohacení,
přičemž dovolateli není známo, jak si strany zmíněné kupní smlouvy vypořádaly
vrácení kupní ceny. Navíc, v kupní smlouvě (ze dne 16. září 2005) si smluvní
strany (na rozdíl od smlouvy ze dne 12. července 2004) sjednaly jiný předmět
koupě [„přibyly“ dva (v dovolání označené) pozemky v k. ú. Ždánice], aniž by se
tato změna projevila ve výši kupní ceny. Závěr soudů nižších stupňů ohledně
ujednání smluvních stran, podle něhož zaplacená částka 1.500.000,- Kč dle kupní
smlouvy ze dne 12. července 2004 bude považována za kupní cenu podle kupní
smlouvy „není nikterak podložený“, pročež neobstojí ani závěr, podle něhož byla
kupní cena zaplacena. Proto šlo – pokračuje dovolatel – o bezplatný převod
sporných nemovitostí, tj. o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení § 15
odst. 1 písm. c) ZKV. Konečně dovolatel připomíná, že dlužník v insolvenčním řízení již splnil
podmínky oddlužení (již uplynula zákonná lhůta pěti let, na kterou je oddlužení
plněním splátkového kalendáře jako způsob řešení úpadku omezeno), pročež
odpadly podmínky pro to, aby žalobce a) nadále vykonával funkci insolvenčního
správce. Samotný postup a průběh insolvenčního řízení na majetek dlužníka je za
tohoto stavu nezákonný [insolvenční soud měl rozhodnout o ukončení
insolvenčního řízení a o zproštění žalobce a) funkce insolvenčního správce]. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Právní zástupkyně žalobců ve vyjádření k dovolání snáší argumenty ve prospěch
platnosti kupní smlouvy a vzniku vlastnického práva dlužníka ke sporným
nemovitostem, přičemž nemá pochybnosti o aktivní věcné legitimnosti žalobce a)
k podání vylučovací žaloby, když žalobce a) byl k podání vylučovací žaloby
vyzván „konkursním“ soudem a sporné nemovitosti zajišťují pohledávku banky
uplatněnou v insolvenčním řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
žalovaného odmítl, a současně poukazuje na nesprávnost rozhodnutí odvolacího
soudu, jde-li o náhradu nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným. Insolvenčním zákonem byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a
vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního
zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto
zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní
předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn.
29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí
je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým
zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže
tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem
130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalovaného, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyššího soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je odmítl jako nepřípustné podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně respektuje níže uvedenou
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. 1) V řešení právních otázek týkajících se splnění předpokladů, za nichž lze
pokračovat v řízení o povolení vkladu vlastnického práva dlužníka ke sporným
nemovitostem [přerušeném prohlášením konkursu na majetek úpadce
(prodávajícího)], a věcné legitimace k podání návrhu na pokračování v takovém
řízení, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými
Nejvyšším soudem v R 29/2007. V poměrech dané věci podali návrh na pokračování ve vkladovém řízení oba
žalobci [výhrada žalovaného ohledně nepravosti podpisu žalobce b) je v tomto
směru nevýznamná, když ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) ZKV nevyžaduje pro
takový návrh písemnou formu, a rozhodnutí o vkladu vlastnického práva dlužníka
ke sporným nemovitostem bylo doručeno (vedle žalovaného) oběma žalobcům]. Navíc
v době podání návrhu na pokračování ve vkladovém řízení (15. prosince 2010) a v
době rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva dlužníka ke sporným
nemovitostem (12. ledna 2011) [a jeho doručení účastníkům tohoto řízení (v
období od 14. ledna 2011 do 24. ledna 2011)] již banka přihlásila do
insolvenčního řízení dlužníka pohledávku (včetně práva na oddělené uspokojení
ze sporných nemovitostí).
2) Jde-li o aktivní věcnou legitimaci žalobce a) k podání žaloby o vyloučení
sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, odpovídá
právní posouzení věci odvolacím soudu závěrům, které Nejvyšší soud učinil,
odkazuje na ustanovení § 409 odst. 2 větu první insolvenčního zákona, v
důvodech usnesení ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 33/2016, uveřejněného
pod číslem 39/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, když sporné
nemovitosti sloužily k zajištění pohledávky, kterou přihlásila banka do
insolvenčního řízení dlužníka (včetně práva na uspokojení ze zajištění) téhož
dne, kdy žalobce a) podal vylučovací žalobu. Současně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sen. zn. 29 ICdo
8/2018 (ve vazbě na v jeho důvodech konkretizovanou judikaturu Nejvyššího
soudu) plyne, že dovolatelem namítaná absence žádosti banky o zpeněžení
sporných nemovitostí je pro řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce a)
nevýznamná, když taková žádost je předpokladem pro zpeněžení zajištěného
majetku (sporných nemovitostí) a nikoli pro důvodnost vylučovací žaloby. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že žalobce a) popřel (z
opatrnosti – viz č. l. 178) právo banky na uspokojení ze zajištění, a řízení o
žalobě banky o určení pořadí pohledávky dosud nebylo skončeno (je přerušeno do
skončení řízení v projednávané věci). 3) Závěr odvolacího soudu, podle něhož nešlo o bezplatný převod sporných
nemovitostí, je triviální, když cenu sporných nemovitostí si smluvní strany
sjednaly v kupní smlouvě částkou 1.500.000,- Kč a dlužník kupní cenu uhradil
dle dispozic (budoucího) úpadce. Skutečnost, že tak učinil již na základě
smlouvy ze dne 12. července 2004, podle níž se ale vlastníkem sporných
nemovitostí (jejich části) nestal, je v daných skutkových poměrech právně
irelevantní. K tomu, že nešlo ani o převod sporných nemovitostí za nápadně
nevýhodných podmínek (a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že předmětem
kupní smlouvy byly i dva pozemky v k. ú. XY), srov. např. závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 29 Cdo 4205/2011,
včetně předchozí judikatury Nejvyššího soudu specifikované v jeho důvodech. Argumentace dovolatele založená na tom, že dlužník v insolvenčním řízení splnil
podmínky oddlužení, je pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně
nevýznamná již proto, že k datu rozhodnutí odvolacího soudu (ani k datu
rozhodnutí Nejvyššího soudu) nebylo insolvenční řízení dlužníka ukončeno; viz
zprávy o stavu insolvenčního řízení (B-69 až 73). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci a) vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní
odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna 2020),
která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátního tarifu), činí 3.100,- Kč, dále z paušální částky
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714,-
Kč; celkem činí částku 4.114,- Kč. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným
Nejvyšší soud nerozhodoval, když žalobce b) nebyl účastníkem dovolacího řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).